Aneb Hermiona... a Draco. Úvod do povídky, která
již nebude dopsána, ale který je ochoten se tvářit jako uzavřený celek
:-) Původní záměr snad omlouvá jistou rozevlátost a absenci hlubší
zápletky... přeji přesto příjemné počtení.
Posměšné, jízlivé hlasy s žádostivými podtóny, ze kterých jí naskakovala husí kůže.
"Možná by ocenila společnost..."
"Určitě. Přeci nechceme, aby se jí něco špatného stalo?"
Neotáčej se, přesvědčovala sama sebe, jdi dál, jako by nic. Tři frajírci...
"Možná potřebuje ukázat cestu, tady se snadno zabloudí."
... čtyři frajírci, co si dokazují, jak jsou úžasní. O nic nejde, jenom pár urážek. Stačí doběhnout na konec téhle uličky, určitě navazuje na nějakou širší, tam už bude živěji. Hlavně klid. Neukázat jim, že se bojí.
"No tak, holka, zadek jsme si prohlídli a dobrý, co tam máš dál?"
Rychlé kroky. Tlumeně vyjekla a rozběhla se bezhlavě kupředu, příliš pomalu, příliš pozdě. Hrubé, silné ruce jí dopadly na ramena a vzápětí si ji útočník otočil k sobě. Kluk, sotva o dva tři roky starší, než ona sama. Jednou rukou jí zajel do vlasů a pevně je sevřel, druhou přimáčkl k sobě. Donutil jí zaklonit hlavu. Byl o pěkný kus vyšší a využíval toho.
"Hej, Regu, ať na nás něco zbude." Smáli se.
"Snad pusinku pro začátek?" zašklebil se. Táhl z něho alkohol, ale nebyl opilý, rozhodně ne natolik, aby toho mohla využít. Strašlivě toužila držet v ruce hůlku.
"Pusť mě," vykřikla a pokoušela se mu vymanit, ale to už ji začal líbal, jestli se tak dal nazvat bezohledný útok na její ústa, který měl pramálo společného s polibkem. Jeho vousy jí nepříjemně drásaly tvář, z pachu jeho dechu se jí dělalo špatně. Navzdory bolesti, jakou působil, začala házet hlavou a pokusila se ho udeřit čelem do obličeje.
"Kočička se brání," řekl Reg a Hermiona v duchu zaúpěla. Zatoužila ho zaklít už jen za ty řeči. Trochu ji od sebe odtáhl, skoro doufala, že ji prostě pustí, že dál nezajdou... ale oni zdaleka neměli v úmyslu s ní končit. Obklopená těsným kruhem jejich těl, zoufale vykřikla.
Vzápětí dostala facku, silnou a bezohlednou ránu. Vyjekla bolestí a v očích se jí zatmělo.
"Na tvůj jekot tu není nikdo zvědavej," oznámil jí Reg a několika pohyby z ní serval halenku. K těm jeho se přidaly další ruce, popadly ji za paže, nemohla se hnout, nemohla už ani dýchat...
"Goyle. Crabbe. Do nich."
Napadlo ji, že to zní, jako by někdo poštval psy, ale ta jména přeci zná? Dopadla tvrdě na chodník, když ruce, které ji dosud svíraly, zmizely. Několik zmatených vteřin nechápala, co se děje, pak si ale uvědomila, kdo jsou Crabe a Goyle a co dělají... a že ten hlas před tím, který k ní pronikl i přes to všechno, patří Malfoyovi. Malfoyovi, který se právě odtrhl od svého protivníka, vrátil se dva tři kroky a se zuřivými gesty volal dál do uličky: "Note, Simeone, pospěšte si! Zabini, rychle!"
Ti čtyři nebyli tak stateční, když bylo jasné, že budou v menšině. Jejich kroky zaduněly po dláždění a ve chvíli byli pryč. Hermiona zůstala sedět na zemi, schoulená do sebe a nevěřícně zírala na Crabbea a Goyla, kteří si plácli rukama v triumfálním gestu. Nebyli ani moc pošramocení a zjevně si připadali jako vítězové. Nikdo další se neobjevil.
Draco před ní podřepl a znechuceně ji přejel pohledem. Zdvihl oči ke svým společníkům. "Běžte pro Gonagallovou," řekl jim, "a fofrem. Ať se sem přemístí. Adresa je... sakra... Goyle, bude napsaná na ceduli na začátku ulice. Zapamatuj si to laskavě." Zamračil se. "Tak padejte už!"
Další dva páry nohou zadusaly uličkou. Rozklepala se zimou, nepříjemně cítila vzduch na nahé kůži.
"Tenhle mudlovský týden je nejstupidnější nápad, jaký kdy Brumbál dostal," zavrčel Draco. Zjevně si nebyl jist, co má dělat. "Ty, jsi v pořádku, Grangerová?" Nedokázal se rozhodnout, jestli by se měl spíš dívat jinam, nebo si ověřit, jestli není zraněná.
Otevřela pusu, že něco řekne, ale klepala se tak, že se necítila schopná slova. Jenom částečně jí byl jasný smysl jeho otázky. Někde uvnitř věděla, že je v šoku a že by se tomu měla nějak vzepřít a vzpamatovat se, tohle její racionální já tvořilo ale jen nepatrný dílek. Cítila, jak se jí do očí derou slzy.
"Merline, jak já nesnáším mudly," ucedil Draco, narovnal se a stáhl ze sebe svou tmavě zelenou bundu. Na mudlovském oblečení očividně nešetřil, ačkoli nebylo pravděpodobné, že by ho ještě kdy v dohledné době vzal na sebe. "Obleč si to..." natáhl k ní ruku. "Jo, jasně. Odpusť, že není v nebelvírských barvách. Něco bych s tím udělal, ale zrovna nemám po ruce hůlku."
Hermionina klidná, pozorovací část usoudila, že Draco jen tak plácá, aby zakryl nervozitu. Z hlasu mu vymizela jízlivost a nabral určitý útěšný tón. Na zbytek jejího já, který se stáhl do pevnějšího klubka a vystrašeně zakňoural, sotva se přiblížily jeho ruce, to mělo kupodivu i jakýsi uklidňující vliv.
"Je tu trochu chladno, řekl bych. Naštěstí jsem přiměřeně otužilý. Tak podívej, vezmeme jednu ruku... hej, Grangerová, já nekoušu. Jen ti ji zastrčím do rukávu. Teď ti tu bundu přehodím přes záda, bude ti trochu větší, tím líp, aspoň se s tebou nebudu muset... jau, ale no tak, šššš... ještě druhou ruku, vidíš, jak to jde, zapnu zip, nekoukám, fakt..."
Naslouchala jeho hlasu a nechala se obléct. Opravdu to bylo lepší. Jen se ještě dokázat pohnout...
"Sakra, kde jsou..." zamumlal Draco a snad po sté pohlédl směrem, kterým uháněli Crabbe a Goyle. Byl si vědom toho, že jsou dost daleko od kohokoli z profesorů, ale čas se vlekl jako hodina historie, a to, že by se vrátili ti mudlovští pitomci, nebylo vůbec vyloučené. Za celou dobu kolem nich nikdo neprošel a Draca děsila ta naprostá opuštěnost ulice tak blízko centra města.
"Malfoyi," zašeptala Hermiona.
"Grangerová," ulevil si. "Už jsem myslel, že jsi fakt mimo."
"Ty... děkuju, Draco, já..." rozbrečela se a Draco protočil panenky. Proč raději nezašli do toho obchodního domu, jak žadonil Crabbe? Tohle všechno ho nemuselo potkat. Ještě teď ho bolela pěst od toho, jak jí natáhnul jednomu z těch chlápků, přišel o bundu a jak to vypadá, přijde i o košili, protože přes veškerou nechuť, jakou k ní cítil, byla to holka a brečící holky se utěšují jediným způsobem.
Jak alespoň zatím viděl.
Neobratně ji přivinul k sobě a v neurčitě útěšném gestu poplácal po zádech. Ovšem, přesně jak tušil, okamžitě mu slzami promáčela košili. Jen velmi symbolicky se pokusila odtáhnout, ale soudil, že pro jeho košili už to vyjde nastejno, a držel pevně. Klečel u ní na špinavém chodníku, toužil po tom, aby si mohl dát sprchu, a hlavně po svojí hůlce. Ne, tahle školní akce v něm náklonnost k mudlům rozhodně neposílí.
Hlasité prásknutí – a už nebyli sami. Dracovi se viditelně ulevilo. Odskočil od Hermiony a nervózním pohybem si uhladil vlasy. Přiběhla k nim McGonagallová a okamžitě se sklonila k dívce. V těsném závěsu za ní Snape. Pohlédl na Hermionu a oči mu potemněly. Zabodl pohled na Draca.
"Nějací čtyři mudlové, pane... utekli, když jsme se na ně vrhli."
Snape přikývl, zašeptal pár zaklínadel a rychlým krokem se vydal směrem, kam utíkali. Draco nepochyboval ani na chvíli, že si to s nimi Snape patřičně vyřídí, a zalitoval, že u toho nebude.
"Pane Malfoyi," zavolala na něj McGonagallová. "Pojďte sem, nechci, abyste tu sám zůstával. Přemístíte se s námi."
Se znuděným výrazem na tváři, ale nemalou úlevou uvnitř, přistoupil k profesorce. Položila jim ruce kolem ramen a za chvíli byli v hotelu. Značně neuspokojivém, jak soudil Draco, vzhledem k tomu, že to nebyl nejlepší hotel ve městě.
Každopádně teď byli v prostorech, kam se mudlové nedostali, protože ani Brumbál nešel ve svém nadšení tak daleko, aby zakázal kouzlit i Poppy. Ta si vyrobila svou provizorní ošetřovnu v jednom z pokojů a už podle nevěrohodně rozlehlých prostor bylo jasné, že se omezování na mudlovské prostředky ani nepokouší předstírat.
"Jsem v pořádku," trvala na svém Hermiona. Hlas se jí ještě trochu klepal, ale zněla v něm obvyklá rozhodnost. "Jenom tohle..." dotkla se své napuchlé tváře a bolestně sykla. Vypadalo to dost hrozně, hrála všemi barvami a jedno oko bylo tak oteklé, že na něj skoro neviděla.
"A vy, pane Malfoyi?" zeptala se Poppy a Draco k ní mlčky natáhl ruku. Klouby na pravačce měl nateklé a trochu sedřené. "To počká," řekl ledabyle, protože cítil, že jeho chvíle hrdiny ještě neskončila.
"Teď mi řekněte, co jste vy dva dělali v tak nebezpečné čtvrti?" řekla McGonagallová přísně.
"Já..." Hermiona si povzdechla. "Podle té adresy tam měla být prodejna starožitností a antikvariát. S opravdu zajímavou nabídkou. Ano, už mi došlo, že to asi nebyl úplně legální podnik, na takovém místě." Sklopila hlavu.
"Od někoho, kdo vyrůstal mezi mudly bych čekala lepší orientaci v takových věcech," pokárala ji McGonagallová. Hermiona neřekla nic, i když měla pocit, že to není úplně spravedlivé. V době, kdy naposledy plnohodnotně žila mezi mudly, jí bylo jedenáct let. Byla ráda, když rodiče netrvali na tom, že jí budou vozit do školy.
"A vy, pane Malfoyi?"
Pokrčil rameny. "Chtěli jsme do přístavu a podle té věci, které mudlové zcela neopodstatněně říkají mapa, jak tuším," zazněl jeho hlas s obvyklou povýšeností, "to vypadalo jako zkratka."
"Padesát bodů Zmijozelu," suše oznámila McGonagallová a vstala ze židle. "Jdu se podívat, jestli se vrátil Severus." Draca napadlo, že zřejmě nebyla zdaleka tak klidná, jak se tvářila, obvykle před studenty jmenovala ostatní profesory jejich plným titulem. Pak mu to došlo. Padesát bodů! Padesát bodů od hlavy nebelvírské koleje pro Zmijozel. Paráda. Škoda, že ještě nestrhla nějaké Grangerové, to už by bylo dokonalé.
"Řeknete nám, prosím," vyskočilo z Draca dřív, než si to stačil rozmyslet, "jestli... jak... jak skončili? Bylo by rozhodně přínosné vědět, že dostali, co si zasloužili." Hermiona vypadala tak zmateně, že mu došlo, že si Snapea v té uličce ani nevšimla. "Snape šel za nimi," vysvětlil jí stručně. "A vypadal dost naštvaně."
Hermiona trochu zrudla, ale odhodlaně přikývla. Tentokrát se ani ona nechystala nikoho omlouvat.
"Myslím, že o tom nemusíme pochybovat," odpověděla profesorka na jeho otázku. "Ale ano, přijdu vám to říct." Odešla z ošetřovny a Draco se ušklíbl. Dosud si na McGonagallovou ve střízlivém tvídovém kostýmku nezvykl.
"Kéž bych tu měla všechny své lektvary z Bradavic," zamračila se léčitelka, která zatím pracovala na Hermionině tváři. "Počkej chvilku, namíchám něco na to oko."
Zmizela ve vedlejším pokoji a Hermiona se s povzdechem opřela do křesla.
"Ani nevím, jestli jsem ti poděkovala," řekla v rozpacích. "Díky, Draco. Nečekala bych, že...." Celá zrudlá pokrčila rameny.
"Že pomůžu zrovna tobě?" ušklíbl se. "Možná mě štve, že nemáš čistokrevný původ, ale to neznamená, že mudlové mají nárok obtěžovat čarodějku."
"Prostě chceš říct, že protože jsou mudlové ještě víc než já, jsi na mojí straně?" ujistila se, že dobře slyšela a mimoděk se začala usmívat.
"Těžko bych mohl být na straně kohokoli z Nebelvíru," pronesl povzneseně, "ale ano, v zásadě ano."
"Crabbe a Goyle byli skvělí, myslím. Musím jim pak poděkovat," uvažovala nahlas.
"Zase to s tím děkováním nepřežeň. Ostatně byli dost nadšení už z faktu, že si měli na kom upustit páru."
Než stačila něco říct, dveře se otevřely a dovnitř vtrhl Harry a Ron. Draco si založil ruce na hrudi, utrousil něco nesrozumitelného a protočil panenky k nebi.
"Hermiono!" vykřikovali ti dva jeden přes druhého. "Nemohli jsme tě najít... co se ti, promerlina, stalo?"
Znejistěla. Rozhodně jim nechtěla říct pravdu, ale neměla připravenou vůbec žádnou historku a byla v té chvíli příliš zmatená, než honem něco vymýšlela. Draco jí v té chvíli hleděl do tváře – a nebylo pro něj těžké uhodnout, na co myslí. On by na jejím místě rozhodně netoužil, aby podobná věc vešla ve známost.
"Vy jste nikdy neupadli na schodech?" poškleboval se Draco. "Ovšem, taková věc by se dokonalým nebelvířanům neměla stávat, že? Jaká smůla..."
"Sklapni, Malfoyi," zavrčel Ron a pohled mu padl na jeho pravou ruku. A na Hermioninu tvář. Zrudl a zatvářil se zběsile. "Ty hajzle!" zaječel a skočil rovnou na Draca. Ten to naprosto nečekal, takže ho Ronův nápor shodil ze židle a oba skončili na jedné hromadě.
"Okamžitě toho nechte!" zaječela Hermiona. "Draco mi pomohl!"
Harry, který nepochopil, proč se Ron na nenáviděného zmijozela vrhl, popadl Rona za ramena a postavil ho. "Počkej," klidnil ho nejistě, ale Ron se mu pokoušel vytrhnout. "Ten hajzl praštil Hermionu! A proč má jeho bundu?!"
"Protože mám přiměřené vychování, což je něco, o čem si ty můžeš nechat jenom zdát," odvětil Draco důstojně, vstal a teatrálně se oprášil. "Takže když žena, i když je to zrovna Grangerová, spadne ze schodů a vyklopí na sebe celý kornout zmrzliny, muž se slušným vychováním jí nabídne pomoc."
"To ti mám věřit, Malfoyi?" zuřil Ron.
"Bylo to tak," řekla Hermiona pevně. "Navíc zavolal profesorku McGonagallovou, protože jsem byla... z toho pádu... poněkud otřesená."
"Rone, klid," nepouštěl ho pro jistotu Harry, i když hleděl na Malfoye s nemalými pochybnostmi. "Hermiona přeci ví, co říká."
"Určitě jí nějak očaroval!" nenechal se Ron uklidnit.
"Weasley," zaťukal si Draco prstem na čelo a na jeho bledé tváři se objevil nečekaný úsměv. "Těší mě, že máš o mých schopnostech tak vysoké mínění. Ale musím tě zklamat, ne, neočaroval jsem Grangerovou bez hůlky."
"A co tohle?" ukázal Ron na jeho sedřené klouby. Draco na ně pohlédl též a jako by to viděl poprvé, se zájmem si prohlížel. "Nejsi jediný, kdo tu nemá vychování," pronesl zvolna. Jenom Hermiona viděla, jak oddaluje odpověď a honem se snaží na něco přijít. "Grangerová nepochopila mé čisté úmysly a když jsem ji chtěl postavit na nohy, odstrčila mě." S přehnanou výčitkou směrem k ní dodal: "Rovnou na kamenné zábradlí."
Hermiona si v duchu oddechla. To byl přesně ten správný detail, díky kterému se ta historka stala věrohodnou. Pro Rona rozhodně.
"Jo, Hermi, tos mu dobře napálila!" zaradoval se Ron a Hermiona se zamračila.
"On mi pomohl, Rone!"
"Ech... no, jasně."
"Až mě odtud pustí, zaklepu na vás a půjdeme na oběd, ano?" snažila se je nenápadně vystrčit za dveře.
Ron ještě výhružně pohlédl na Malfoye, Harry se zřejmým podezřením na ni, ale naštěstí se za oběma brzy zabouchly dveře. Hermiona si dlouze vydechla. "Promiň, Draco..."
"Grangerová, myslím, že už jsi se dneska naomlouvala dost."
"A taky díky za tu historku."
"Tvých díků mám nad hlavu do konce života."
"Co Goyle a Crabble?" nadhodila a vlastně se chtěla zeptat, jak by je měla nejlépe požádat, aby nikde nic nevykládali.
"Ti potvrdí to, co řeknu." Draco se opět usmál a ona si uvědomila, jak nezvyklé je to na jeho tváři. "I když budou nepochybně zklamaní, že nebudou moci vyzdvihnout svou statečnost tváří v tvář přesile."
"Nespravilo by to pár krabic čokoládových žabek?" nadhodila opatrně.
"Zaručeně," souhlasil a tentokrát se opravdu rozesmál. Hermiona se přistihla při myšlence, že už chápe, co na něm ostatní holky vidí. Když zrovna nedělal ty svoje znechucené obličeje, Draco Malfoy byl doopravdy hezký.
"Ale já si na čokoládové žabky moc nepotrpím," dodal a v očích se mu zablesklo. Hermiona trochu strnula a donutila se jen k chabému úsměvu. Mohlo jí být přeci jasné, že to u Malfoye neprojde jen tak.
"Zítra tenhle Brumbálův experiment končí," začal Draco a jeho jistota jako by se vytratila. "A mohu tě ujistit, že nikdo se netěší na svojí hůlku víc než já. Ale dnes bych si rád zašel do jedné zajímavé restaurace na večeři. Ocenil bych doprovod na úrovni. U tebe jsem si dosti jist, že se budeš umět chovat. Tvoje výchova bude na takové prostředí dostačující."
Trochu se zamračila, nevěděla, co si o tomto ´komplimentu´myslet. "Už ti někdo řekl, že jsi arogantní zmetek, Malfoyi?"
"Platím já," dodal. "A... ano, občas to zaslechnu. Z Nebelvíru to zní jako poklona."
Zlomyslně se pousmála. "Jsi si jist, že se tam chceš ukazovat s někým, kdo vypadá takhle?" ukázala na svoji tvář.
Mávl rukou. "To Pomfreyová spraví a kdyby ne... zvládnu to. Poslyš, je mi vážně líto, že byli tak hrubí. Tak platí? Půjdeš?"
Vypadal dychtivě. Vypadal, jako když vážně chce, aby řekla ano... a ona, přes tu všechnu letitou nesnášenlivost, byla docela zvědavá. Jak může vypadat večer s Dracem? Přistihla se při myšlence, že bude přinejmenším osvěžující nemuset si dávat pozor, aby nepoužila nějaké cizí slovo, po kterém se Harry a Ron začnou šklebit jako by je bolely zuby a že Draco, který je spolu s ní nejlepší student v ročníku, by mohl mít pochopení pro věci, které jinak neměla s kým probrat.
Pokud to samozřejmě nebude naprostý průšvih.
Mohlo něco takového nebýt průšvih?
Přijít na jiné myšlenky také nebude špatné.
"Víš co? Půjdu. Díky za pozvání, Draco."
Vypadal překvapeně a potěšeně, alespoň chvíli, než nasadil obvyklý přezíravý pohled. "Vyzvednu tě už v pět," oznámil. "V pořádku? Vezmi si na sebe malé společenské šaty, jestli máš sebou něco takového."
"Mám," připustila překvapeně. "I když jsem nečekala, že je využiji." A aby je dostala do použitelné podoby, bude muset požádat o pomoc někoho, kdo má hůlku. Pohodila je na dno kufru, kdyby se náhodou dostala do divadla, ale za celý týden nebyla příležitost. Ron a Harry nebyli zrovna příznivci kultury a děvčata dávala přednost kinu. "I když nevím, jestli budou dosahovat tvého standartu," neodpustila si rýpnutí.
"Nějak to přežiju," zašklebil se spokojeně.
"Snad i já," zamumlala si pro sebe a napadlo jí, jestli ta rána do hlavy nebyla větší, než se zdálo. Opravdu jde na večeři s Dracem Malfoyem? Máloco mohlo víc připomínat rande. Zjistila, že se usmívá a nemůže přestat, a pohledem ještě vyprovází Draca ze dveří. Nejbližší budoucnost náhle vypadala mnohem méně jednoduše... a mnohem zajímavěji.
- Konec -
Žádné komentáře:
Okomentovat