neděle 22. listopadu 2020

Smrtijedská věrnost - 1/3

Severus Snape a Lucius Malfoy. Černá a bílá. Velké drama, emoce po kbelících! Zkrátka ti dva, jak je máme nejraději. :-)






Severus Snape stál opřený o jeden z kamenných sloupů, napůl ještě ozářený světlem ohniště, napůl už ponořený ve tmě; vzdálenost přesně vypočítaná pro maximální efekt, protože na své démonické pověsti pracoval důsledně a pečlivě, a vylekané nadskakování náhodných kolemjdoucích bylo zábavné. Se shovívavým úsměškem pozoroval sešlost kolem Luciuse Malfoye, který měl jednu ze svých lepších nálad a blahosklonně odpovídal na konverzační pokusy smrtijedského plebsu.

Byl to pěkný pohled. Lucius v bílém sršel sebevědomím a jako by zářil nějakým vnitřním světlem. Zabíral o něco víc prostoru než kdokoli další – a kolem se třepotala hromada černých můr, zadky stažené a pusy dychtivě pootevřené, neodolatelně přitahovaní vábením moci, schopnostmi a vůní peněz, hladově se vrhající po drobcích jeho zdánlivé vstřícnosti.

Letmým gestem odehnal sluhu s vínem. Neměl chuť pít a ani by to nebylo rozumné, protože někdy na sklonku večera slyšel Voldemorta bujaře se smát, a to bylo vždycky na pováženou. Něco se chystalo, možná se už mimo jeho dohled i odehrávalo – musel zůstat ve střehu a bdělý. Nicméně pro tuhle chvíli mu docela stačilo být svědkem tohoto drobného Luciusova představení, odhadovat jednotlivé účastníky a uvažovat nad jejich hodnotou.

„Můj pane,“ vynořil se vedle něj jeden z mladších smrtijedů. Neodvážil se k němu ani zvednout oči.

„Ano?“ povzbudil ho Snape, protože mladík se zřejmě nemohl odhodlat, a on s ním nechtěl trávit času víc, než bylo nezbytně nutné.

„Náš pán by se rád ujistil, že dnes zůstanete déle než jindy. V průběhu večera s vámi bude chtít mluvit.“

Snape se pousmál. Svými časnými odchody z večírků a oslav se stal málem legendární – ačkoli byl pravým důvodem jeho školní rozvrh, nestál ani o blábolení smečky opilých pitomců. To první si nechával pro sebe, druhým se nijak netajil.

„Beru na vědomí,“ odvětil a když se mladík nehýbal, dodal znechuceně: „Můžeš jít.“

„Pane, já…“ Mladík se usilovně snažil neošívat se a zdržet se nervózních gest, ale s pramalým úspěchem. „Rád bych vás o něco požádal.“

„Odpověď zní ne,“ odvětil Snape bez zájmu. „Minimálně do doby, než budeš místo k mým botám mluvit přímo ke mně. Možná i potom bude odpověď znít ne.“ Trochu se k němu natočil, což odfouklo mladíka o další krůček dozadu. „Leda bys samozřejmě chtěl hovořit k mým botám – nečekej ale, že vám dopřeju soukromí.“

„Omlouvám se,“ hlesl mladík a ztratil se tak rychle, jako by bylo možné se tu přemísťovat. To bude jeden z těch slibovaných zájemců o lektvaristiku, uvažoval Snape znechuceně. Příšerný, příšerný materiál. A ačkoli Lucius právě pohazoval svými bílými vlasy o hezkých pár metrů dál, skoro slyšel jeho sarkastický hlas: „Jestli budeš vyhazovat úplně každého, koho ti pošlu, nestěžuj si potom, že pro samé lektvary nemáš vůbec na nic čas.“

„Někdo takový je mi k ničemu,“ odpovídal mu Snape v duchu. „Houknu na něj nad kotlíkem a on se do něj zhroutí.“

„Nebo se obáváš, že by ses stal méně nepostradatelným?“ posmíval se Luciusův hlas dál. Snape se zamyšleně díval do plamenů krbu a nechal okolní zvuky odplout někam daleko. „Ne. To ani ne...“

Být postradatelným by byla příjemná změna. Úleva taková, že se mu už jenom při té představě chtělo nahlas zasténat. Průvodním jevem by zaručeně bylo lepší spaní a spousta volného času, a kdyby si chtěl zjednat pořádek, stačilo by odebrat pár kolejních bodů. Nemusel by kvůli tomu vařit jedy, natož je někomu přidávat do jídla.

„Tak přeci jsi dorazil,“ promluvil ten plavovlasý hlas těsně u jeho ucha. Snape se probral ze zadumání a uvědomil si, že scéna před ním se změnila; chumel smrtijedů se rozvolnil na několik skupinek a Lucius teď stál vedle něho. „Už jsem ani nedoufal. Čemu vděčíme za takovou čest?“

„Byl jsem povolán,“ pravil Severus.

„Ale že já tady trpím ve společnosti hromady trotlů, na to nepomyslíš.“

„Vůbec jsi nevypadal, že bys trpěl,“ pohnul Snape koutkem úst vzhůru.

Lucius nespokojeně potřásl hlavou. „Není to dobré,“ řekl vážně. „Nutně potřebujeme pár lepších mágů. Ale tohle? Fanatici, cvoci, pitomci. Většinou všechno naráz.“

„Kam potom řadíš nás?“ ušklíbl se už zcela nepokrytě.

„Zbytek staré elity,“ pokračoval Lucius bez úsměvu. „My alespoň skutečně víme, oč nám jde. Ale bojovat s touhle sebrankou bok po boku – to je o život.“

„V zájmu nás obou doufám, že jsi přílišný pesimista. Goyle je vycvičí. Budou použitelní.“

„Jako spotřební materiál,“ pokrčil Lucius rameny.

„I ten je třeba.“

„Už sis vybral někoho k ruce?“

Severus zavrtěl hlavou. „Dokonce ani asistenta.“

„Vidíš? Říkám ti, že je to špatná várka.“ Patřičně povzneseným výrazem odpověděl kradmým pohledům, které na ně tu a tam ostatní smrtijedi vrhali. Snape by se vůbec nedivil, kdyby za ním přišel jenom proto – i on měl pochopení pro malá divadýlka na hranici světla a stínů. Hle, oblíbenci Pána Zla, elita mezi smrtijedy, jeho nejstarší, nejvěrnější a nejdůvěryhodnější – a zatraceně mocní mágové k tomu – stojí tu spolu a vy, rohožky, se nikdy nedozvíte, o čem spolu hovoří, ale jsou to věci vznešené a důležité a sám Voldemort jim bude naslouchat s upřímným zájmem a div netajit dech.

„Však ono se to ve Flank Alley probere,“ podotkl Snape. „Zrno od plev.“

„Takže jsi přesvědčený, že se bude bojovat,“ konstatoval Lucius.

„Jsem si tím prakticky jistý. A bude to pořádná řež, Luciusi.“ Zpříma na něj pohlédl. „Tady běží víc než jeden plán. Nemyslím, že by Pán Zla skutečně věřil tomu, že ta jednání mohou dopadnout dobře.“

„Věřím, že zrovna my se to včas dozvíme,“ pohodil Malfoy hlavou sebevědomě.

„To se také obávám,“ zavrčel Severus.

„Což mi připomíná… Poslyš, Severusi. Ten jed, co jsi minule použil – na toho Mahoneyho…“

„Vzpomínám si,“ odsekl Snape stroze.

„Prozradíš mi, jak jsi ho dostal do jeho poháru? To byl excelentní kousek.“ Kousek, který Lucius plně schvaloval, to bylo z tónu hlasu znát. „Mahoney si koledoval už dávno. Mít ambice je v pořádku, ale musí být v souladu s nějakou minimální porcí soudnosti.“

Ostré bodnutí v paži Snapea přimělo odlepit se od sloupu. „Tajemství mistra lektvarů,“ odpověděl posměšně, protože věděl, jak to bude Malfoye štvát. Už to, že se vůbec zeptal, byl pořádný ústupek jeho obvyklé přezíravoti.

Ale teď už byl konec lehké konverzace a přiměřeně dobré společnosti; jeho mysl zpevněla a potemněla. Jako vždy před audiencí u Voldemorta převzala vládu naprostá sebekázeň. Kvůli setrvalé možnosti nitrozpytu se rozběhl proces, ve kterém uhladil všechny myšlenky do žádoucích forem a hodil sirkou do připravené nádrže s dobře hořlavou směsí z nenávisti k Brumbálovi a mudlům.

Lucius tu změnu vnímal, svým způsobem. Byl úžasně sebestředný a používal tuto svou vlastnost jako zbraň, ale zároveň by se nikdy nedostal tak daleko, kdyby neuměl číst v druhých. „Čekáš nepříjemnosti?“ prohodil polohlasem.

„Samozřejmě.“ A Severus zmizel ve stínech.



Voldemort dnes přijímal své věrné v jakémsi salónku nedaleko hlavní síně, snad to byla kdysi zbrojnice – tenhle hrad byl opuštěný už dávno a sloužil různým účelům. Když se otevřely těžké dubové dveře, občasné výbuchy smíchu z jídelny zaléhaly dokonce až sem. Byl sám, v neformálním hábitu a lebkou lesknoucí se ve světle pochodní. Stál u stolu a dlouhými prsty, připomínající dravčí spár, poklepával na jakousi skříňku. Znělo to, jako když chrastí kost o kost.

Snape se uklonil, při soukromých setkáních nebylo třeba padat na kolena, a bez známek netrpělivosti čekal, až se Voldemort rozhoupe k řeči.

„Severusi, můj věrný smrtijede,“ řekl Voldemort a nehty klep, klep, v pravidelném rytmu zachrastily na schránce. „Co si myslíš o našem velkém plánu ve Flank Alley?“

„Nevěřím obrům jejich sliby,“ řekl Snape s rozmyslem. „Jejich takzvaný král si tak říká proto, že se ho nikdo neodváží vyzvat na souboj, ne proto, že by měl autoritu a ostatní ho příliš poslouchali. Národ obrů se k naší věci nepřipojí – ve vlastních půtkách spálí většinu své bojechtivosti.“

„To je hodně pesimistický náhled,“ řekl Voldemort.

„Nebyl jsem u posledního kola jednání,“ podotkl Snape. „Je klidně možné, že se situace vyvinula směrem, který by pro nás byl žádoucí.“

„Byl jsem tam já osobně.“

Snapeovy tenké rty rozvlnil slabý úsměv. „Tak to je dobrá zpráva. V tom případě uvěřím, že se jich přidá alespoň část.“

Voldemort se zasmál – byl-li to smích – a probodl Snapea pohledem. „Tvá loajalita tam podstoupí krutou zkoušku,“ řekl hedvábně. „Pokud vím, Brumbál sám se snažil získat přízeň národa obrů.“

„Má loajalita nepodstupuje žádné zkoušky,“ řekl Snape rozhodně a naprosto pravdivě.

„Hůlku,“ poklepal Voldemort na roh stolu. Snape pokročil kupředu a s lehkým klapnutím položil ten náhle nicotný kousek dřeva na určené místo. Nemuselo to nic znamenat, to věděl. Někdy znamenalo – přišla bolest, nitrozpyt, či byl podroben zkouškám – ale nemuselo. Nemuselo.

„Čeho se nejvíc bojíš, Severusi?“ zeptal se Voldemort a hleděl na něj s jakousi posměšnou vyčkávavostí.

Snape zaváhal. Ta otázka mohla být samá past. „Snad… života beze smyslu,“ řekl nakonec.

„To je dost abstraktní odpověď,“ řekl Voldemort, uchopil jeho hůlku do ruky, protočil ji v prstech a okamžik se na ni pozorně zahleděl. „Žádní pavouci, vybuchující kotlíky, drastické způsoby smrti?“

„Možná to zjistím, až budu umírat,“ odvětil neutrálně.

„Já bych to chtěl zjistit dřív,“ řekl Voldemort náhle a hůlku odložil na stolek u zdi, za sebou. „Skutečně mě to zajímá, Severusi. Tvé okázalé sebeovládání je, přímo bych řekl, výzvou.“

„Ani tento starý hrad není dost velký pro dva emotivní Malfoye,“ řekl Snape. „Někdo musí převzít roli chladného rozumu.“

„Pak oceňuji, že jsi tento těžký úkol převzal bez námitek a obtíží,“ posmíval se Voldemort. „Je příkladné a praktické, jak se mí dva nejvěrnější dokonale doplňují. Jsem opravdu zvědavý, jestli tomu tak bude i v aspektech…“ Znovu skříňka a dutý zvuk, „té nejniternější povahy.“

Není prázdná, docházelo Snapeovi. Je v ní něco, co mě má vyděsit. Jde mu o… dech mu uvázl a na zádech snad skutečně cítil stružku ledového potu. Už věděl, co ho čeká.

„Vždycky mě těšilo, že ti nemusím nic vysvětlovat dvakrát a přehnaně polopatě,“ vpíjel se Voldemort do jeho tváře. „Vždy tak chápavý…“

Snape měl co dělat, aby od stolu neodskočil. Mimoděk si zkontroloval vzdálenost a polohu hůlky – přílišná a prakticky nedosažitelná, pokud by se nechtěl s Voldemortem pustit do křížku – a paměť mu zatím usilovně předkládala možnosti, jakékoli, o jakých kdy slyšel, či četl alespoň v poznámce pod čarou, naprosto cokoli, co zvýší jeho šance. Na nic nepřicházel. Bezhůlkové kouzlo nebude zdaleka dost silné. Zkusí to, samozřejmě, ale nevyjde to. Snad by přeci jen bylo lepší neplýtvat silami na protivníka a místo toho kouzlit na sebe, nějakým způsobem si zvýšit odolnost, obrnit se, nějaký druh štítu, cokoli, jakkoli…

Ale věděl, že nic takového není; a věděl, jak končí kouzelníci vystavení bubákovi bez možnosti obrany.

„Jen klid, Severusi,“ řekl Voldemortův hlas, plný sadistické žádostivosti. „Jsem jenom – zvědavý. Přeci bych se nepřipravil o svého věrného muže.“ Nějak ho to nedokázalo uklidnit. „Samozřejmě záleží na tom, co uvidím,“ dodal – a otevřel skříňku.



Probudilo ho klapnutí dveří. Prudce zdvihl hlavu a zalomcoval rukama. Ozvalo se chrastění řetězů a ucítil ostrou bolest kolem zápěstí. Uvědomil si, že klečí; roztažené paže měl připoutané ke stěně a tělo bolestivě ztuhlé nepřirozenou polohou.

Místnost byla temná a chladná, pod koleny cítil kamení. Jenom dveřmi, které právě kdosi otevřel, pronikala trocha světla. Pak se v nich objevilo tělo, jedno švihnutí hůlkou – a tělo dopadlo na podlahu a převalilo se, hadrovité a bezvládné. Dveře se zase s bouchnutím zavřely.

„Fiat lux,“ zachraptěl Snape. V krku ho bolelo, jako kdyby dlouho křičel. Což, koneckonců, bylo docela dobře možné. To jsou tedy konce! Co nedokázal nitrozpyt ani cruciatus, čemu odolával sebeovládáním a hereckým výkonem hodným vrcholné hvězdy West Endu, to zvládnul bubák. Zatracený bubák, se kterým by si dokázalo poradit i dítě – kdyby mu nechali hůlku.

Nevzpomínal si, jaké obrazy mu bubák ukázal, ani to nedokázal odhadnout. Na tvářích cítil zaschlé slzy a oči ho pálily. Na hrudi těžký balvan spálených emocí a svaly rozbolavělé. Muselo to být pořádné drama.

„Fiat lux!“ pronesl už důrazněji. Sotva znatelný opar světla jen slabě problikl a zhasnul. Zmoženě sklopil hlavu. Nutně potřeboval zjistit, co Voldemort viděl, jakou podobu hrůzy na sebe bubák přijal. Jak se může připravit – když neví na co? Pouta byla ovšem trapně výmluvná. Jestli se jeho největším strachem ukázal být mrtvý Brumbál, nebo dokonce Potter, nebo vítězně se chechtající Voldemort, neobhájí se žádným způsobem.

Zkusil chytit řetězy rukama a zatáhnout. Nedařilo se, držely pevně. Dobrá. Tak do třetice, a tentokrát pořádně. „Fiat lux!“ Konečně se kolem něj rozsvítilo, pro oči přivyklé temnotě víc než dost.

Mimoděk sebou znovu trhnul, když si uvědomil, kdo je ten člověk na podlaze. Řetězy zachřestily a Severus jen zaskřípal zuby. „Hej, Luciusi,“ zavolal. „Teď je špatný čas na spaní! Luciusi… Luciusi, sakra!“

Bezmoc! Nenáviděl bezmoc. Nenáviděl ji tak strašně, že možná to byla právě tahle situace, kterou bubák vykreslil – a Voldemort promptně zinscenoval. Mohlo to tak být…? Nakonec tu možnost zavrhnul. Nenávist a hrůza nebyly zdaleka to samé.

Lucius slabě zasténal. Když už se jejich pán tak rozjel, zřejmě to vzal z jedné vody načisto a hned po Severusovi přišel na řadu s bubákem i on; jeho hrůzy ale zřejmě nestály za pouta a řetězy. Ostatně byl tak fixovaný na rodinu, že byl v tomto směru vcelku v bezpečí, výjevy byly skoro určitě velmi osobní. S Narcisou sice poslední dobou došlo k jistému ochlazení vztahů, ale na Dracovi visel Lucius až nezdravě.

Horší možnost byla, že byl vystavený bubákovi příliš dlouho, a na kamenné podlaze leží jen tělo bez rozumu, možná dosud dýchající, ale ve všech praktických záležitostech mrtvé. Snape na okamžik pevně zavřel oči a při představě takové hrůzy se mu stáhl žaludek do bolavého uzlíku. Ne, to by Voldemort neudělal, opakoval si sveřepě, dokud se znovu neovládl. Lucius je jeden z nejmocnějších mágů v jeho službách. Nezbavil by se tak hloupě dobré zbraně! Nemluvě o tom, že smrtijedská chátra Luciuse obecně velmi obdivovala. Cukr a bič – bičem byl Voldemort, cukrem Lucius, ke kterému vzhlíželi, obdivovali ho a napodobovali.

Jenže… těžko doufat, u šílence.

Snape sebou znovu zacloumal. Zbytečné a marné, ale nešlo dost dobře nezkusit cokoli.

Postava na podlaze se konečně pohnula a převrátila se na záda. „Pro Merlina,“ vyslovil Lucius nezřetelně, „muselo to být?“

Snape se uchechtl. „Ty si stěžuj,“ poznamenal. Lucius po jeho hlase malátně otočil hlavu. Když ho tam spatřil – klečícího a v řetězech – jen užasle zamrkal.

„Kdo říká, že musím všechno chápat?“ shrnul nakonec své vnitřní pochody, s pramalou elegancí se vyhrabal alespoň na všechny čtyři a posadil se.

„Zdá se, že tvůj bubák měl… přijatelnější podobu,“ prohodil Snape.

Luciusovi se ve tváři objevil velice zvláštní výraz. Možná už uvažuje, jestli je vůbec bezpečné se mnou mluvit, ušklíblo se Snapeovo vnitřní já. Rozvaha mezi ziskem chvilkovým, kdy slyšet lidský hlas je neskutečná úleva pro rozjitřené nervy… a ziskem dlouhodobým, kdy mluvit příliš přátelsky s nepřítelem může vrazit kudlu do zad.

„Protože mám vkus a smysl pro uměřenost,“ odpověděl nakonec Malfoy velmi malfoyovsky. „I mé noční můry jsou společensky přijatelné. Nicméně,“ vyhrabal se pracně na nohy, „nejsi spoutaný z důvodu nelibosti našeho pána.“

„Tak proč?“ ujelo Snapeovi, i když bylo určitě dobré se napřed zamyslet.

„Dokonce jsi ho ohromně pobavil,“ a znělo to poněkud kysele, „ale teď už bychom se měli trochu polidštit. Než nás takhle uvidí náš 'spotřební materiál'.“ Dosud chvějícíma se rukama si prohrábl vlasy, zvlhlé potem. „To byla odpornost,“ ulevil si ještě.

Tak pobavil? Snapeovo myšlení provedlo několik kotrmelců a pokusilo se přerovnat všechny pochmurné možnosti do nových vzorců. Znovu mu zatrnulo, jen ze zcela nového důvodu. Jaké hrůzy skrývá jeho mozek, že to Voldemorta – pobaví? Lucius na jeho otázku neodpověděl, ať už z taktu, nebo zlomyslnosti. Klidně se mohlo ukázat, že byl spoután pro vlastní bezpečí – a to by bylo vážně trapné.

Lucius se konečně dohrabal k řetězům. Chvíli mu to trvalo, rozklepaný byl jako po crucitatu, ale pak už Severusovy zmučené ruce konečně poklesly k zemi. Ramena ostře zaprotestovala pod změnou polohy, v rukou bez citu bolestivě mravenčilo. Jenom vydechl a přivřel oči. Ruce se odmítaly zvednout, měl co dělat, aby se nezhroutil. Pak ucítil na lopatkách dotek, Lucius mu přiložil dlaně na nejbolestivější místa, chvění jeho magie i teplo prostoupily Severusovými svaly jako balzám. Byla to přílišná úleva, než aby si chtěl stěžovat, i když ho ta důvěrnost nepříjemně zmátla. Ale zdeptané nitro dotek vítalo a svaly neméně.

„Lepší?“ zeptal se Lucius tiše po delší chvíli, která byla za dnešní mizerný den tou zdaleka nejlepší.

„Lepší,“ odvětil Severus. „Díky.“

„Tak pojď,“ podepřel ho Lucius a pomohl mu vstát. „Chci se opít a dneska odmítám pít sám.“

„Já od rána učím,“ namítl Snape zcela logicky. „Mrzimorské třeťáky. Nemůžu je zklamat.“

„Už jsi někdy zaspal?“

„Ne!“

„Nejvyšší čas začít!“

Luciusovi se těžko odporovalo, ale Severus Snape nebyl z těch, kdo by nectili svou povinnost. Druhý den ráno nakráčel do třídy o pouhých sedm minut později, a jestli snad byl požadovaný lektvar snadnější než obvykle, nikdo si nestěžoval. 








4 komentáře:

  1. Ach, pořád je to skvělý. Už jsem se bála, že ji nedokončíš, a byla by to vážně škoda - ti dva jsou v téhle povídce k sežrání. Motiv černé a bílé a světla a stínu ve spojitosti s nimi jsi už vypilovala k dokonalosti, nechybí tomu nic.
    A bubák bez hůlky je bezvadný nápad. Je mi jich líto, ať už se Sevíkovi zjevilo cokoliv :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ach díky díky, věrná čtenářko! :-D Příliš se mi spolu líbí, to prostě muselo být dokončeno... a hrozně jsem někde potřebovala využít ten nápadík s bubákem, na ten jsem hrda. :-D

      Vymazat
  2. Na zacatku jsem se ztratila, jak jsou u ohne, najednou sedi u krbu a pak zase zpatky. Ale ctu pri uspavani na displeji temnym jak duse lektvaristy, tak jsem mozna preskocila radek.
    Nemuzu si pomoct: klep, klep, s ostatnimi kuzlaty. Mee je mee, nee e nee :-D
    Tak zvany, nebo takzvany? Eith ee!
    "Ta otázka mohla samá past" byt?
    Dva emotivni Malfoye :-D
    Ze tam ma bubaka! Zejo?
    I ldyz ho ta duvernost zmatla. Och och, prava fanfiction :-D
    To je zase tajemny jak hrad v Karpatech. Co byly ty bubaci? Malfoy neucesanej? Snape jako vychovatel malejch spratku?
    Konec paradni :) Tak honem nasyp dalsi dil, je to napinavy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Snad opraveno, díky - ne u všeho je mi jasné, jestli je to překlep, nebo čtenářský výkřik :-D
      Samozřejmě, že Pravá Fanfiction! Má svá pravidla! Matoucí doteky jsou naprostý základ všeho, bez těch to nejde, to až všechno ostatní je volitelné - vždyť kam se hrabou zlé sny, probodená ramena, nehody při lektvarech a následky cruciata... :-D

      Vymazat