pátek 17. ledna 2020

Malý Snape - 5/5

...........................

(Díky Eithné za nedocenitelný nápad, jak zachránit Severuse. Že něco takového mohl realizovat pouze největší padouch povídky, jistě nevypovídá nic o čisté a bezelstné povaze dotyčné dívky. ;))
(A všude jsem přidala obrázky. Omlouvám se. Nespavost vkusu nepřidá.)








Dveře sekretariátu Luciuse Malfoye – kanceláře, kterou si držel čistě z prestižních důvodů, a také aby se měla jeho sekretářka kde prohrabávat hromadami úřední pošty – se otevřely bez zaklepání. Postarší, výkonně působící žena s drdolem takřka mcgonagallovských kvalit, k nim zdvihla přísný pohled.

„Pane řediteli,“ řekla překvapeně. 


„Madam.“

Ještě okamžik nehybně kulila oči, než konečně vyskočila na nohy. „Vy – máte domluvenou schůzku s panem Malfoyem?“

„Nemám,“ odvětil Brumbál vlídně. „Ohlaste mě, prosím.“ Působil majestátně, bílý vous spletený a na sobě tmavě fialový hábit, který na světle měnil odstíny. Dokonce ani čapka na jeho hlavě dnes nepůsobila ušmudlaně. 

„Nevím určitě, jestli…“ Nešlo jí to moc od srdce. Tohle byl Brumbál. Jeden z mála lidí, kteří, jak si byla jistá, nemusí mít domluvené schůzky. „Ale zeptám se,“ navázala plynule. „Je právě u pana Goyla o patro výš.“

„Jen do toho,“ pousmál se, když se navzdory svým slovům nehýbala.

„Vždyť už jdu,“ vyhrkla chvatně, trochu nazlobená, že se nechala tak zaskočit. Ale Brumbál – u Luciuse Malfoye? Nevídáno. Trochu nejistě kmitla očima k drobné postavičce u vedlejšího stolku u zdi. Malý Severus si tam zaujatě skládal šachové figurky. Některé se rozčilovaly, že je dává na špatná místa, jiné se rovnou pouštěly do drobných bitek. Vůbec si nevšiml, že v kanceláři přibyl někdo nový.

„To je v pořádku,“ řekl Brumbál. Ať už to mělo znamenat cokoli, přebrala si to tak, že je to v pořádku, a konečně vyběhla ze dveří. Brumbál se zadíval na chlapce. Ten konečně zaregistroval, že se něco změnilo, a zdvihl k němu oči.

„Dobrý den,“ pozdravil plaše. V prostředí plném masivního, draze vypadajícího nábytku, velkých obrazů a knihoven přetékajících tlustými svazky, působil snad ještě mladší a drobnější než obvykle.

„Dobrý den, Severusi,“ řekl Brumbál. „Já jsem Albus Brumbál. Možná už jsi o mně slyšel.
“ Tmavá hlavička zakývala.

Jak se ti daří u pana Malfoye?“

„Je moc hodný,“ řekl Severus a usmál se. „Vůbec mu nevadí, že jsem teď malý a nic si nepamatuju. Říká, že se všechno naučím ještě líp než dřív.“ Hrdě zdvihl hlavu. „A to já se naučím!“

„Vůbec o tom nepochybuji,“ ujistil ho Brumbál s úsměvem. „Víš, že jsi pracoval u mě ve škole?“

„Říkali mi o tom,“ přikývl chlapec. „Ale možná bych byl tentokrát raději zaklínač. Nebo bystrozor. Nebo bych mohl řídit Záchranný autobus.“

„Mnoho plánů na jednoho malého muže,“ řekl Brumbál. Prohlížel si Severuse – jeho mnohem lépe zastřižené vlásky a oblečení, které nejspíš dřív patřilo Dracovi, ale vypadalo samozřejmě zcela bezvadně – v očích se mu objevil smutek.

Dveře cvakly a vevlál Lucius, vrhl rychlý podezřívavý pohled na Brumbála, ale když viděl, že jenom stojí u Severuse a zřejmě se žádný únos nekoná, trochu se uvolnil. „Běžte si na kávu, Beatrice,“ houknul do chodby a své výkonné sekretářce přibouchl dveře před nosem. „Brumbále,“ pozdravil ho chladně. „Přehodnotil jste svá stanoviska?“

„Nebylo co přehodnocovat,“ řekl Brumbál. „Nevěděl jsem skoro nic a teď vím jen o málo víc. Posadíme se?“ Pohlédl na Severuse. „Zatím si běž hrát.“

„Ano pane,“ zamumlal Severus a sklonil se znovu ke stolku. Sice dál poskakoval s koněm v ruce po šachovnici, ale nenápadně po nich pokukoval.

Lucius máchl hůlkou a k jednomu křeslu přibylo i druhé. Posadili se, oba poněkud ostražití a připravení na lži. „Něco máte,“ konstatoval Lucius.

„Našel jsem lektvar,“ řekl Brumbál. „Vrátí ho do dospělosti. Ale tím se ještě zdaleka nic nevyřeší.“

Malfoy chvíli mlčel, pohrával si se svou holí s dračí hlavou, zamyšleně se mračil. „Jestli si připravil lektvar, musel to mít vymyšlené celé,“ řekl nezvykle váhavě. „Mít řešení.“

Brumbál si odkašlal. „Podle všeho plánoval vložit vzpomínky na… okolnosti vzniku prokletí,“ formuloval opatrně, „do myslánky.“

„To je přeci nesmysl!“ štěkl Malfoy ostře. Sedět už nevydržel, vyskočil na nohy a zíral na Brumbála s hněvem v očích.

„Já to vím, Luciusi,“ řekl Brumbál tiše. „Nejspíš doufal získat alespoň nějaký čas navíc.“

„I to stěží,“ zamumlal Lucius a začal přecházet po místnosti sem a tam.
„Protože pokud je kletba propojená s duší...“ Náhle se zastavil. Oči jako by se mu rozšířily; plné nějaké nové emoce, kterou Harry nedokázal rozeznat. Snad v tom bylo i ohromení nebo možná strach. „Já vím, co… jak…“ Prudce se otočil k Severusovi, který už ani nepředstíral, že neposlouchá. Pod Luciusovým intenzivním pohledem jen bezhlesně pohnul rty, jako by se pokoušel něco říct. „Duše… už vím, co je potřeba-“

Harry náhle ucítil čísi ruce na ramenou a vzápětí vjem letu, snad i vítr jako by mu svištěl kolem uší. Než stačil mrknout, stál znovu v Brumbálově pracovně, a rozčilený Brumbál ho pevně držel za rameno. Mlžná tekutina v myslánce se ještě vlnila a obrazy uložených vzpomínek letmo probleskovaly na hladině.

„Harry!“ vykřikl skoro Brumbál a vůbec nevypadal vlídně a přátelsky. „Charlie málem vypustil duši, jak tě hledá, vyburcovali jsme hromadu lidí – co tady děláš?!“

„Už jsem to v Doupěti nemohl vydržet,“ vypravil ze sebe Harry zoufale. „Nikdo mi nechce nic říct. Uběhlo kolik dní, čtyři? Jenom jsem se snažil nezbláznit. Tolik jsem toho zavinil – co je se Severusem? Neublížil mu Malfoy? Vypadal – vypadal vyděšeně z vlastního plánu! Muselo to být něco hrozného.“

„Je dost těžké tě udržet naživu s tímhle přístupem,“ nevypadal Brumbál, že by byl ochotný nechat se snadno obměkčit.

„Já se moc omlouvám,“ zkrotl Harry, kterému to nehezky připomnělo Snapeova slova. „Hrozně si vyčítám, že Severus tak ochotně odešel s Malfoyem – měl jsem… líp se k němu chovat, cokoli udělat jinak – je v pořádku?“

Brumbál hned neodpověděl: vyčaroval patrona a poslal ho se vzkazem za Charliem. Potom stanul za svým stolem a přísně na Harryho hleděl. „Měl bys konečně přijmout, Harry, že zkrátka nemůžeš ovlivnit všechno. Na tvých bedrech dosud neleží boj s Voldemortem, možná nikdy nebude – ne, nepřerušuj mě – stále jsi mladý student, který musí napřed vyrůst a hodně se toho naučit.“

„Doufám, že tohle všechno Voldemort ví, a dá mi na to dost času!“ vybuchl Harry. Vztekle si otřel slzy, které mu náhle vhrkly do očí. „Všichni moji příbuzní jsou mrtví. Kdyby k tomu navíc měl umřít i Snape…“ Rozhodil bezmocně rukama.

„Tak bychom přesto museli pokračovat stále dál, Harry,“ řekl Brumbál.

„Čí jsou to vzpomínky?“ vypadlo náhle z Harryho s podezřením. „To… to vlastně nemohly být vaše. Byl jsem v té místnosti ještě dřív, než jste vstoupil!“

„Patří Severusovi,“ přikývl Brumbál. „Domluvili jsme se tak s Luciusem. Pro případ, že by všechno dopadlo dobře… by měl Severus možnost se podívat, co se vlastně dělo. Co jsi viděl?“

„Jak jste se domlouvali s Malfoyem na ministerstvu,“ řekl Harry neochotně. „Ale nevím, co vymyslel.“

Brumbál ho chvíli zamyšleně pozoroval. „Věř mi… nebudeš klidnější, až se to dozvíš. Mnohé se teprve ukáže.“ Vypadal náhle mnohem starší a unavenější. „Chvíli tu na mě počkej, seď a nehýbej se! Potom tě odvedu do Doupěte. Večer se vrací Artur s rodinou – snad tě tam společnými silami udrží.“ Vstal a vykročil ke dveřím na druhé straně ředitelny; vedly, jak Harry předpokládal, do jeho soukromých pokojů. Náhle pospíchal, jako by ho k pohybu přimělo něco, o čem Harry nic nevěděl. „Hned jsem zpátky.“

Harry sledoval Brumbálova záda do poslední chvíle, když ale zmizel za dveřmi, jeho pohled znovu a neodvratně přitáhla myslánka. Stačí myslet na to, co chce vidět, ne? Vrátí se do stejné vzpomínky, dokouká ji, už za ni dostal vynadáno, takže má vlastně nárok ji dokoukat, to už se nepočítá a stačí chvilička - ještě několikrát se omluví Brumbálovi, a potom i Charliemu… a… a uvidí se. Rozhodně bude vědět víc než před chvílí, a to bude dobré. Na Weasleyovi se strašně těšil, ale přesně jak řekl Brumbál, ti ho už v Doupěti společnými silami udrží. Plášť neplášť.

Naklonil se nad myslánku, v míhajících se obrazech zapátral po ministerské kanceláři. Před očima se mu mihnul Draco, seděli spolu u snídaně, nejspíš na Malfoy manor, protože podobizny na stěnách měly všechny stejně plavé vlasy a povýšený výraz. Byl tam i on sám, zmateně, s klopýtajícím Severusem za zády, pobíhající po ministerstvu. A pak něco, co přitáhlo Harryho pozornost tak bezprostředně a intenzivně, že se do té vzpomínky okamžitě propadnul.

Vřesoviště táhnoucí se až k obzoru s hradbou zaoblených, bezútěšných kopců, šedivá obloha a na ní dlouhé cáry mraků. I když tam nebyl skutečně, mimoděk kolem sebe omotal ruce a zachvěl se zimou. Vytrvalý silný vítr působil, že tráva, zahnědlá a plná ostrých, řezavých stébel, zůstávala polehlá i v dočasných chvílích bezvětří. A před nimi dům. Malý Severus sevřel Malfoyovu velkou dlaň oběma rukama a zřejmě měl co dělat, aby se k němu celý nepřitisknul. Dům byl kamenný; z šedivých, nepravidelných kvádrů, s temnými dírami oken. Dávno neobývaný, s propadlou střechou a trčícími trámy, i cesta byla zarostlá a po zahradě ani památky. Bylo těžké si představit, proč se vůbec někdo na takovém místě chtěl usadit.

„Dnes buď statečný, Severusi,“ řekl Malfoy a shlédl na chlapce vedle sebe. Ten k němu zdvihl vyděšenou tvářičku. „Všechno bude v pořádku.“

„Dobře,“ hlesl Severus a ještě zesílil sevření. „Proč je tu taková divná zima?“

Přímo před vchodem seděl na schodech jakýsi muž. Zřejmě na ně čekal, protože nevypadal překvapeně, jen se vychytrale ušklíbl. Byl to dost odporný chlap, s olysalou lebkou a hrubým výrazem ve tváři. Při chůzi se mu mohutný pupek houpal ze strany na stranu a místo do očí se díval lidem před sebou někam nad levé ucho.

„Už tu na vás ňákou chvilku čekám, pane,“ protahoval slova ve stěží srozumitelném nářečím. „Všecko je připravený, zrovna jak ste chtěl. Tamto,“ zakroutil očima, „je vevnitř.“

„A jeho… protihodnota?“

„Jak ste chtěl, všecko jak ste chtěl, na mou duši. Dostal protekční porcičku a další má slíbenou, až bude hotovej.“

„Jste si naprosto jistý, že rozumí pokynům?“ přeptal se Malfoy.

„Vim já? Jenom čumí, do ksichtu mu nevidíte. Ale víte, pane. Nejste první, co chce něco podobnýho, nejste první. Mam za sebou pěkný prácičky, a když vy dodržíte, co slíbíte, on taky dodrží. Jako já dodržel. Všicky spokojený.“

„Severusi, tohle mám u tebe,“ ucedil Malfoy spíš pro sebe. „Dobrá…“ promluvil k muži, „pustíme se do toho.“ Znovu se zadíval na chlapce. „Víš, co je to mozkomor?“

Harry by snad začal křičet, kdyby mohl. Odtáhl by Severuse někam daleko, zardousil by Malfoye holýma rukama, chlapa utloukl kamenem. Už věděl, proč je tahle vzpomínka tak jiná. Blízkost mozkomora, protože to on byl uvnitř domu, to on tam čekal! ji dělala na dotyk nesmírně intenzivní. Jak mohl Malfoy tohle dopustit – jak mohl Brumbál tohle dopustit – Harry si byl jistý, že konce téhle vzpomínky se při zdravém rozumu nedočká.

„Nevím…?“ hlesl Severus.

„Tvoje duše je zakletá,“ řekl Malfoy vážně. „Neexistuje žádné kouzlo, které by ji mohlo vyléčit. Nemůžeš zůstat chlapcem, jak jsem doufal, ale zemřel bys chvíli po té, co se znovu staneš dospělým. Rozumíš mi?“

Severusovi oči se zaleskly slzami. „Jsem zakletý,“ zašeptal.

„Ano. Ten tvor tam,“ ukázal k domu, „je ohavná příšera. Nebudu ti to tajit – až budeš blízko něj, budeš se cítit velice špatně. Naštěstí má tolik rozumu, aby se s ním dal uzavřít obchod.“

Severusův dech zrychlil. Drtil Luciusovu dlaň tak silně, že snad musel ztrácet cit v prstech. 


„On z tebe ten kus prokleté duše dostane ven. Rozumíš mi? Osvobodí tě. Bude to bolet, ale zachrání ti to život.“

„Já se strašně bojím,“ hlesl Severus. „Prosím tě, neposílej mě tam…“

Lucius přidřepl vedle Severuse tak, že se dívali zpříma do očí. „Ty to dokážeš,“ řekl. „Dokážeš to a přežiješ, jako vždycky všechno. V tom jsi doopravdy dobrý.“

„Co když ne,“ zašeptal Severus. „Budu úplně mrtvý? Já… já nechci přijít o duši. Proč jsem to udělal, když jsem byl velký? Třeba jsem musel…“

„Severusi,“ řekl Malfoy s křivým pousmáním. „Malfoyové nedělají nic, co by se jim nevyplatilo.“

Severus vážně kývl. Zřejmě pro něj ta slova nebyla nová.

„Takže mi věř, že kdybych nevěděl, že to dokážeš, nikdy se do toho nepouštím.“

„Až budu zase velký, budu u tebe mít dluh.“

„Přesně tak. A já si ho přijdu vybrat.“

„Už je čas, mladej pane!“ zavolal chlap, který zatím přešlapoval o kus dál.

„Kdo je to?“ pohlédl na něj Severus.

„Strážný z Azkabanu,“ odvětil Malfoy.

„Co je to Abazkan?“

„Brzy to budeš zase vědět. Tak pojďme na to, Severusi. Až vyrosteš, budeš mít velice málo času.“

Malý chlapec byl na pokraji paniky. Ztěžka dýchal, oči vytřeštěné, sotva se držel na nohou. „Cítím ho, on je… on je strašně zlý,“ vzlykl.

„Ty to zvládneš.“ Lucius sáhl do kapsy pro lahvičku s lektvarem, který Harry poznával. „Vypij to, Severusi. Hned!“ Autoritativní rozkaz Severus poslechl bez prodlení. Bolestně zamrkal… upadl na kolena. Malfoy, tvář bezvýraznou jako masku, vymanil své ruce z jeho, a krátce mu poklepal na rameno hůlkou. Šaty, které měl Severus na sobě, se zvětšily. Právě včas – jeho tělo začalo růst, i vlasy měl delší, bolestně zasténal, zatímco mu skoro slyšitelně praštěla páteř a zvětšující se ruce projely rukávy. Trvalo to jen chvíli – a místo malého chlapce na zemi seděl napůl zhroucený Severus Snape, i se svými vráskami a starými jizvami.

„Severusi, musíš rychle,“ řekl Malfoy naléhavě. „Víš, co se děje?“

„Asi… ještě ano,“ zachraptěl Snape. „To je šílenství…“

„To je naděje,“ řekl Lucius a jediným trhnutím ho postavil na nohy.

Snape vypadal dezorientovaně, potácel se. Lucius ho popotáhl kus ke vchodu, tak daleko, že chlad byl takřka hmatatelný, hbitě hodil Snapeovu ruku kolem ramen toho olysalého chlapa, a až nedůstojně rychle se vracel na místo, kam se prve přemístili – a kde byl mozkomorův vliv o hodně snesitelnější. 


Až teď Harry pochopil, že tohle není Snapeova vzpomínka, ale Malfoyova… zřejmě si chtěl pojistit, že jeho zásluhy nebudou zapomenuty. Nebo to bylo na Brumbálovo přání? Harry nevěděl, ale jednomu věřil – že Malfoyové nedělají nic, co by se jim nevyplatilo.

Z domu se ozval výkřik. A nebyl poslední...

Strážný vyšel ven, sáhl do kapsy a vytáhl cigaretu. Zatímco Malfoy stál zcela nehybně, bledý a snad zapomínal i dýchat, strážný vypustil do nebe pár obláčků dýmu a zamyšleně je pozoroval. Křik z domu zněl… strašlivě; Harry by nikdy nevěřil, co může lidské hrdlo ze sebe vypravit. Netušil, jak dlouho to trvalo, nedokázal utéct, nedokázal se hnout. Stejně jako Lucius nechával odkapávat vteřiny v naprostém ustrnutí.

Až konečně bylo ticho… chlap odhodil nedopalek na zem a zakroutil na něm špičkou boty. Beze spěchu vstoupil do domu a po chvíli se vynořil ven, hůlkou před sebou nesl bezvládné tělo, které složil u Luciusových nohou. „Bylo mi potěšením, mladej pane,“ naznačil pozdrav dvěma prsty u neexistující čepice. „Dejchá, koukám. To bude dobrý.“

Lucius se nevzmohl na odpověď. Chlap snad ani na nic nečekal. „No a my popojedem k domovu.“ Rovnou vyšel zpět k domu.

Malfoy se konečně pohnul, ztěžka, jako by překonával kouzlo. Sklonil se ke Snapeovi, napůl ho zdvihnul do náruče – ledová kůže lepkavá potem, slabý dech, pod přivřenými víčky oči strašidelně vyvrácené vzhůru – a přemístil se bez prodlení pryč.

Harry se zapotácel a hrůzou napůl bez sebe dopadl na židli. Vzpomínka skončila a on byl znovu v ředitelně. Chtělo se mu zvracet, křičet, nejraději by se rozbrečel. Věděl tohle Brumbál? Viděl vůbec tu vzpomínku? Proč mu ji proboha Lucius dával – a věděl někde někdo, jak na tom Severus je, jestli vůbec přežil?

Nedovřenými dveřmi do Brumbálových pokojů zazněly nějaké hlasy. Harry se mátožně zvedl na nohy. Klepaly se pod ním. Věděl, že na křik někoho, komu trhali duši na kusy, nikdy nezapomene. Přísahal si v duchu, že tuhle vzpomínku nikdy nezradí… že udělá cokoli, aby tenhle dluh splatil.

Prošel ředitelnou, neuvědomoval si ještě proč vlastně, byl v šoku, který nepřecházel. Ale ty hlasy…?

Bez zaklepání a bez vyzvání – ale to dnes nebyl největší z jeho hříchů – vstoupil do místnosti, po třech nízkých schodech mezi tlustými zdmi. Otevřela se před ním překvapivě rozlehlá ložnice, mnohem méně barevná, než by čekal, když prokazatelně patřila Brumbálovi. Podél jedné stěny stála masivní dřevěná postel s vysoko nastlanými matracemi. A tam…

„Severusi,“ vydechl Harry. „Ty žiješ!“

Severus už sice nebyl tak docela Severus, a Harryho to znovu překvapilo, i když vlastně věděl, že se proměnil, viděl to přeci – ale všechny hrůzy se právě slily do jediné a on na chvíli nedokázal rozeznat toho malého chlapce od dospělého muže, jenom byl šíleně rád, zběsile, šíleně rád.

Brumbál, který právě pomáhal Snapeovi vstát, se po Harrym ohlédl s tváří projasněnou tak širokým úsměvem, že snad ani nemusel dodávat víc.

„To mi přesně scházelo ke štěstí,“ zavrčel Snape ochraptělým hlasem, „první, co uvidím, je Potter, ještě oprsklejší než kdy dřív.“

„Já se hrozně omlouvám,“ řekl Harry šťastně. „Jste v pořádku? Pamatujete… pamatujete si, co se dělo?“

„Bude v pořádku, Harry,“ řekl Brumbál, teď se nedokázal zlobit. „Rány se zacelí a silnou duši,“ mrknul na něj snad? Nebo si to Harry jenom namlouval? „snadno nezlomíš.“

Harry se širokým úsměvem vycouval z pokoje a na zesláblých nohou se dopotácel zpátky do ředitelny. Až teď si uvědomil, že vedle myslánky, pro kterou si prve nevšímal ničeho dalšího, leží dopis. Neměl ve zvyku číst cizí dopisy, a nenapadlo by ho ani tentokrát, ale z pergamenu nepatrně vykukovala špička hůlky. Harrymu se při pohledu na ni rozbušilo srdce. Bez rozmýšlení po ní hmátl a paží mu projela vlna hřejivé magie. Jeho hůlka. Má zpět svoji hůlku!

Oči mu padly na rozevřený pergamen. „Bylo mi potěšením spolupracovat,“ stálo tam elegantním písmem. „Jméno nového ministra vám sdělím během příštího týdne. LM“

Ou… tak to nebyl levný obchod. Harry padl do křesla, hůlku svíral v ruce, a mimoděk naslouchal hlasům z ložnice. Slovům nerozuměl, ale Snapeův tón zněl – no, zkrátka Snapeovsky. Bylo to jako rajská hudba. Harry se pousmál, když si uvědomil, že nejpozději v půlce září toho člověka bude zase hrozně nesnášet, a on jeho dvojnásob, protože až uvidí všechny ty vzpomínky… ale teď už věděl, že jsou na stejné straně... s naprostou a neochvějnou jistotou... a byl to dobrý pocit. 


Nejvíc na tom vydělal Malfoy, uvědomoval si Harry dobře. Protože až Voldemort zavolá, Snape se zvedne a půjde za ním, to věděl Harry už teď, a žaludek se mu z té představy kroutil v obavách. Jejich pán docela určitě o nic nepřijde. Zřejmě to sám dobře ví, a ještě přijal verzi o Brumbálově pokažené pojistce, když mu dovolil Snapea vrátit do školy! Zato od Brumbála získali slušnou politickou podporu a Brumbál to opravdu nebude mít snadné.

„Vidím, Harry, že jsi objevil svou hůlku,“ řekl Brumbál. Harry zdvihl hlavu ke dveřím. Po schůdcích právě velmi opatrně a s oporou scházel Snape a při pohledu na Harryho se zamračil.

„Nevím, pane, jestli vám zůstaly vzpomínky na dobu, kdy jste byl proměněný,“ řekl Harry. „Mé jsou vám samozřejmě plně k dispozici, jestli je budete chtít ke všem ostatním,“ překonával se. „I když jsem se moc nepředvedl,“ připustil. „Ale to byste ode mě asi stejně nečekal, ne?“ zakřenil se, protože pořád byl hlavně hrozně šťastný.

„To máte pravdu, nečekal.“

Brumbál Snapeovi pomohl na židli. „Dojdu na tu ošetřovnu,“ poklepal mu rameni. „Tvého vlastního životabudiče tam má madame určitě víc než dost.“ Snape neochotně přikývl. Sotva za Brumbálem zapadly dveře, Harrymu došlo, že možná má nějakou minimální naději vylepšit si skóre, a rychle zalovil v hábitu.



„Doufal jsem, že se bude hodit,“ řekl a položil před Snapea jeho vlastní hůlku. Bledá ruka se natáhla s úlevou, kterou momentálně Harry chápal jako nikdy před tím. Snape rovnou poklepal na desku stolu. Objevil se před nimi podnos s čajovou konvicí a třemi šálky.

„Představa, že se probírám vašimi vzpomínkami, je iritující,“ prohlásil Snape. „Raději mi to ve stručnosti shrňte. Máte mé svolení vynechat nejtrapnější pasáže, pokud nejsou důležité. Vlastně můžete vynechat skoro všechno…“

Harry oběma nalil čaj, protože úplně nevěřil, že by Snape konvici udržel, a taky pro něj hrozně chtěl udělat alespoň něco, třebas jen maličkost. Byl šťastný za tuhle ruku podanou ke smíru – protože nebylo to nic jiného, taky ho mohl rovnou vyhodit za dveře, ne? Nebo tu mohli alespoň trapně mlčet… ne, nějak to zvládnou. Jsou na jedné straně, nemusí jeden druhého, ale zvládnou to.

„Čím začít,“ zamyslel se Harry. „Víte, že jste byl hrozně hezký dítě?“ 





- Konec -

8 komentářů:

  1. Harryho poslední komentář musel způsobit, že pokud už se Snape napil, tak v tu chvíli čaj zase vyprskl ve více než ucházejícím oblouku, zvedl se na svých vratkých nohách a rezolutně odkráčel zpět do ložnice se slovy, že na tohle teda nemá :DDD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, trochu to s tou rozjařenou náladičkou přehnal. Nebo kdo ví, co lejou skřítci do čaje ;-)

      Vymazat
  2. Ha! Ja si dneska rikala, ze to treba vyresi, ze z nej udelaj viteal.
    Tak ted jeste honem dopis verzi, kdy zustane malej a nezabije ho to.
    Diky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ... ve věku 11 let nastoupil Severus Malfoy do Bradavic, jak se na malého kouzelníka sluší a patří. Zařazen byl do Nebelvíru, což řadě lidí způsobilo zdravotní problémy: Voldemort dostal tik do levého oka, Lucius Malfoy infarkt, Albus Brumbál si namohl bránici, Draco Malfoy začal chodit kanálama, kde byl pokousán vzteklou krysou, a Narcissa Malfoyová tak dlouho opakovala "Já jsem vám to říkala", až si vykloubila sanici. O tom, kdo natrhl krempu Moudrému klobouku, není nic známo. Jistá profesorka věštění pak pronesla věštbu, která malému Nebelvírovi slibovala poměrně dramatický osud, ale jelikož je momentálně v prváku, nezbývá než vyčkat....... ;-)

      Vymazat
    2. Tak nejak jsem si to predstavovala. Dik :)
      Takze o cem ze bude dalsi dilo? Vyjde uz v utery, nebo az v patek?

      Vymazat
    3. Vyjde do konce týdne, protože se znám - nevydržím čekat. Jednorázovka Avengers. Ujetá. :-D

      Vymazat
  3. Těší mě, že jeden z mých nejgeniálnějších nápadů nezůstal bez odezvy. Pořád ještě jsem z té myšlenky rozjařená: vidím svět pod Voldíkovou hrůzovládou a ilegální zdravotnická centra specializující se na operace mozkomorem, protože nezrušitelná přísaha je něco, co vrchní tyran jistě milerád zneužívá. Ach ach :-) Mimochodem - toho velmi personalisovaného poděkování si opravdu cením. Není nad to, přečíst si něco o své vlastní povaze :-D
    Harryho bych hnala za devatero hor, fakt se v té povídce chová hrozně. A Brumbál taky nechává ty vzpomínky jen tak se povalovat, kde se mu zachce! Ale těší mě, že ti dva nakonec došli smíru, a až budou v hodině připravovat Vitacit, nebo co to bylo, bude mít Harry náskok.
    Skvělá povídka, díky za ni.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Poslední dobou máš hrozně ilegální touhy, všimla sis? :-D Nápad mi připadá stále geniální. (Už vidím ty reklamace: "Špatně mi to vykousal, zůstaly tam temné okraje a nyní je můj patron rozmazaný!") Severus ho také jistě velmi ocenil (snad tě nebude chodit v noci strašit) :-D
      Co máš pořád proti chudákovi Harrymu? Tady je přeci milý. Starostlivý. Maličko zvědavý, no. A Brumbál za to nemůže, nechal myslánku na stole ředitelny v prázdné škole! :-D
      Dííííík :-)))

      Vymazat