pondělí 7. ledna 2019

Princ na zabití - 5/5


Kapitola pátá, ve které se ledacos vyjasní, někdo bude utíkat a něco vybouchne. Prostě klasika. ;-)





Strávila jsem v křesle vedle Clinta i zbytek cesty. Zřejmě trpěl nějakou zvláštní nerozhodností, mračil se a občas se neklidně pohnul: měla jsem z něj pocit, že kdyby chtěl, mohl by nám pěkně zavařit. Ale on buď tak moc nebyl ve formě, nebo opravdu nechtěl; a pak nechtěl nejspíš kvůli mně a to byl docela dobrý pocit, a jen docela maličko provinilý.

„Ty to necháš jenom tak být?“ promluvil tiše, když Loki přešel ve quinjetu někam dozadu. Přelétali jsme zrovna nekonečnou, temně zelenou plochu pralesů, od které bylo těžké odtrhnout oči. „Aby dělal věci, které nejsou správné... my oba jsme ve vleku jeho plánů!“

Zpytavě jsem se na něj zahleděla. Také on byl trochu zelený. Midgard je tak jiný! Může vůbec někdo jako on chápat, že Loki zkrátka požívá jistých privilegií...?

„Clinte, existuje takové úsloví, možná máte na Midgardu podobné – ‚co je povoleno bohovi, není dovoleno volovi‘.“

Clint jen zamrkal, pak se rozchechtal a Loki zpět přispěchal podezřele rychle. „Vezmi si to,“ podal mi pár kousků přiléhavého oblečení, zřejmě určeného jako spodní vrstva pod šaty.

„To je asi Natashy?“ převzala jsem si štůsek nenadšeně.

„Nevadilo by jí to,“ řekl Clint. „Ale tebe bych ve svých podvlíkačkách viděl nerad,“ obrátil pohled k Lokimu. „Jak mi někdo drží pistoli u hlavy – nebo nůž u ledvin – hned jsem krapet přecitlivělý.“

„Tak to máme oba štěstí, že nebudu nic potřebovat,“ ušklíbl se Loki.

Zasmála jsem se. „My přeci nejsme stejní, Clinte,“ řekla jsem. „Možná oba z Asgardu – ale Loki je bůh. Ne obrazně, ale doslova.“

„Příliš mnoho informací,“ zarazil mě Loki.

Měla jsem co dělat, abych otráveně nezakroutila očima. Vždyť tohle ví každý! A Avengers znají Thora. „Jdu se převléct,“ pravila jsem a šla si najít trochu soukromí. Oblečení bylo opravdu velmi teplé. Nejspíš nás čekají ještě o něco chladnější kraje, než jsem předpokládala.

„Ty také,“ slyšela jsem, jak Loki oznamuje Clintovi.

„Já z quinjetu vůbec nevystrčím nos.“

„Útěchou ti budiž, že mi ani v nejmenším nejde o tvé blaho.“

„Nechceš si to rozlít s Thorem?“ ušklíbal se Clint. „Nebo jsi Reinu ještě úplně nezkazil?“

„Potřebuješ s tím pomoct?“ zeptal se Loki jízlivě a Clint mu s nespokojeným zavrčením vytrhl z ruky balík šatů. Byl podstatně větší než ten můj. Pozemšťané jsou tak křehcí... ale za tou myšlenkou následovala další: ale Loki to ví. Jen jsem si nebyla moc jistá, o čem to vypovídá. Snad jen o tom, že když plánuje, tak důkladně? A kdy jsem vlastně přijala Clintovu představu, že Loki měl tohle všechno naplánované?

Brzy po té jsme šli na přistání, stále maskovaní, protože na radaru se objevovaly nějaké nejasné, ale podezřelé údaje, a Loki se nad nimi zachmuřeně mračil. Ovšem ostrov sám! Divoká, ryzí krása. Sníh byl přesně tak jiskřivě bílý jako na Asgardu, černé skály ostré a dramaticky rozeklané, nebe hluboce modré; nikde ani stopa po civilizaci. Podle tvaru hory byl celý tenhle ostrůvek nejspíš jen vrcholkem podmořské sopky, s proláklinou kráteru místo ostré špičky. Clint našel pro přistání skoro rovné místo na úbočí a odhadovala jsem, že temný stín na protější straně prolákliny je vstup do jeskyně s minthradinem.

„Jestli trváš na rádiovém klidu,“ otočil se Clint na Lokiho, „reálně hrozí, že na nás někdo zaútočí. Fury tu někde má svoje lidi – nevím jak daleko a s jakým vybavením, ale vetřelec se jim líbit nebude. Je poslední dobou trochu neklidný, jestli chápeš.“

„Teď tu ale není,“ odpověděl Loki. „Nech zapnuté maskování.“

„I tak quinjet nakonec odhalí.“

„Přesto získáme čas k dobru. Jestli se mu ohlásíš, pohne ho to k rychlé akci. Jdeme.“

„Já nikam nejdu,“ vzepřel se Clint. „Na těch kamenech se s berlema přerazím, ty chytráku.“

„Na tom něco je,“ poznamenala jsem při pohledu z otevřeného vstupu. Vzduch byl proti New Yorku báječně čistý a svěží a vítr ostrý jako nůž. Ovšem terén, jak Clint zcela správně postřehl, velmi neschůdný. Byly to v podstatě volně sypané balvany tu a tam proložené sněhovým jazykem.

„Spolu to zvládneme,“ ujistil ho Loki s poněkud nevhodně krvelačným pohledem v oku. Za chvíli už svorně vyhopkali ven. K jeskyni naštěstí nebylo daleko – a ti dva beztak mohli jen na dohled – a že je to správná jeskyně na dálku oznamoval hutný pach a zbytky kostí kolem. Zjistila jsem, že mi srdce buší trémou a možná to vážně nebyl dobrý nápad, je to bláznovství, šílenost a hrozná namyšlenost pokoušet se o něco takového, nemůžu uspět... Pryč s takovými myšlenkami! Je to fantastická, skvělá příležitost. Z toho si doma nesedne na zadek jenom ten největší kverulant a nepřející potvora (a už teď bych je mohla vyjmenovat, cha. Jenomže dotyčné skončí při zkouškách leda u skrímsliho, ghura nebo mořské krávy.).

Zastavila jsem pár kroků od vchodu do jeskyně a přitáhla si plášť k tělu. Opravdu tu nebylo zrovna teplo.

„Dal bych vám ten čas,“ slyšela jsem za sebou protestovat Clinta. „Máš mé slovo. Nevěříš mi?“

„Tobě věřím. Díváš se na ni jak na svatý obrázek.“ Nemohla jsem se začít neusmívat. Možná Loki dokonce trochu... žárlí? „To Furymu nevěřím.“

Kameny byly na několika místech ošoupané do hladka, minthradin tu musel žít už nesmírně dlouho. Zdejší prostředí mu zřejmě svědčilo, možná dostal na počátku života magický impuls. Nezdálo se mi totiž, že by tu bylo dost prostoru a prostředků k tomu, aby přežívala populace schopná rozmnožování. Ale kdo ví? Třeba jsou ty ostrůvky nějak pospojované a v sopkou ohřívané vodě přežije i dostatek ryb. Místo jednoho samotáře celá tlupa.

„Já se s ním nemusím bavit. Jen odeslat běžnou identifikaci.“

„Dohaduješ se zbytečně.“

Ohlédla jsem se k nim. Zastavili ve vzdálenosti, která mi přišla dost hraniční, ale bylo to místo s pohodlným výhledem a kameny tvořily docela šikovný prostor na sezení. Loki složil pobledlého Clinta vedle sebe a když viděl, že se na něj dívám, povzbudivě pokývl. „Do toho.“

„Máš záznamové zařízení?“ zeptala jsem se, protože já s takovým vývojem situace určitě nepočítala a brát si takovou věc mě vůbec nenapadlo.

„Ovšem,“ přikývl Loki, sáhl do pláště a vytáhl malou kouli. Vyhodil ji do vzduchu a pohybem rukou nasměroval na správné místo. Zdvihla jsem hlavu a zatvářila se inteligentně. Vichr mi dělal s vlasy hrozné věci, zato plášť vlál skvěle. Z celkového pohledu to bude vypadat dobře.

„Reina Aunedóttir,“ začala jsem. „Bordnerův ostrov, Midgard.“

„Co to má znamenat?“ hlesl Clint.

„Tiše,“ řekl Loki. „Jenom se dívej. Další takovou příležitost nezískáš.“

„Podle dobrozdání důvěryhodných svědků bychom tady, v pustině daleko od civilizace, měli nalézt skutečného žijícího minthradina. Stopy kolem jeskyně napovídají, že tu opravdu žije nějaké velké zvíře. Pokusím se ho přivolat." Nebo bych taky mohla zalézt pod nějaký kámen a už nikdy nevylézt.
Následující postup by měl odpovídat standardům a pravidlům mistrovské zkoušky Kruhu léčitelů.“ Mírně jsem k záznamové kouli pokynula hlavou. Maně jsem za sebou zaslechla zvuky, jako by Clint začal mít nějaké námitky a Loki mu zacpal pusu. Tím líp. Sebejistota mi začínala docházet, tréma přebývat. Jenže teď couvnout? Ani za nic!

Zadívala jsem se ke do vstupu jeskyně, vzala ho za svůj a nechala svůj vnitřní zrak postoupit dál. Živoucí duši jsem zachytila rychle, v téhle pustině nic nerušilo, a byla silná. Soustředit se, opatrně splétat vlákna magie... soustředit se. Nebylo to zdaleka tak cizí a jiné, jak jsem se obávala... pořád ještě to bylo asgardské zvíře. Za chvíli už se začalo ozývat štrachání a funění a z jeskyně se vysunula obrovská hlava s tupým čumákem. Nedávno se dobře najedl, dobré pro mě. Vylákala jsem ho ještě kousek, aby bylo dost obrazového materiálu pro následné studium. Moc se mu nechtělo, ale ani se proti mě nebránil - pracovala jsem dobře, mou přítomnost především vůbec nezaznamenal. Nebyl uzpůsobený pro pohyb na souši a elegance mu scházela, ale teď se zkrátka rozhodl, že se podívá ven, nechtěla jsem po něm nic nového, pouze zřídkavého.

Jen koutkem mysli jsem vnímala, že záznamová koule pomalu prolétá okolo, že se někde vysoko nad námi mihlo pár ptáků, že se trochu ztišil vítr... skutečně jsem ale vnímala jenom zvíře před sebou. A pak, samozřejmě, ve vybičované citlivosti posledních chvil, kromě minthradina nepatrně i emoce obou mužů. Dokonce i Loki byl lehce ohromen, to mi dělalo dobře – moje magie je možná úzce zaměřená, ale tohle by Loki rozhodně nedokázal! – a Clint, to byl přímo přetékající kotel dojmů, včetně strachu, fascinovaného úžasu a upřímného přesvědčení, že mu zase stoupla horečka a právě má halucinace. ‚Bude hůř‘, ujistila jsem ho v duchu, i když mě nemohl slyšet, přestala si šimrat vlastní ego a pokročila dál.

Lehni si, vedla jsem ho jemně, lehni si a odpočívej.

Protože ne vždy bylo ke zkouškám po ruce nemocné zvíře vhodného druhu, mívali jsme za úkol odebrání diagnostických vzorků. Umět se to beztak muselo a zvířeti nevznikala žádná újma. Ale bylo to samozřejmě dost nepříjemné, aby špatně zklidněné reagovalo nebezpečným způsobem.

Podle zběžného pohledu na jeho vnitřní já byl nesmírně starý, ale až překvapivě zdravý – ten bude midgarďany zneklidňovat ještě řadu let! – takže nebylo třeba uvažovat o zdravotnickém zásahu. Jen jsem jaksi nemohla najít místo, odkud bych mohla nabrat krev nebo vzorek tkání.
Jakési šupiny, které pokrývaly většinu těla, byly jako kámen tvrdá rohovina, přes kterou bych se nedostala. Pevná krusta roky tvrzeného pancíře.
 
Otevři tlamu, vemlouvala jsem mu, jen tak, prostě ji otevři. Zívni si a chvíli tak vydrž. Všechno je v pořádku. Otevřel. Nemusela jsem se ani skrčit, abych do ní mohla vstoupit, jazyk pod mýma nohama jemně pružil a zuby, jak jsem si nemohla nevšimnout, měl všechny, takže mu nejspíš průběžně dorůstaly... Jen jsem si rychle ovázala šátek kolem nosu a úst, protože ten smrad by porazil i mořskou želvu. To zvíře bylo tak staré a velké, že můj zásah ani nemohlo cítit, stačilo mi jen udržet soustředění a motivaci, aby zůstalo na místě.

Pak něco hvízdlo vzduchem a quinjet vybuchl.

A minthradin sklapnul tlamu.

Rázem byla tma a těsno a opravdu jsem se snažila nezačít pokládat se do představy, že polkne. Naštěstí zvítězilo stokrát drilované, přesně pro tyhle případy předepsané: kýchnout, kýchni, plivni, bohové, hned! Položila jsem se do toho tak, že jsem se sama málem rozkašlala. Příšera naštěstí kýchla také, vyprskla mě na kamení, párkrát jsem se překulila a oslizlá a oslintaná jsem se rychle hrabala na nohy, připravená uhánět pryč. Ale minthradin vůbec netoužil měřit síly s nepřítelem. Teď už si nás všiml a všechno mé kouzlo bylo pryč. Začal se systematicky soukat zpět do své jeskyně, couval, protože otočit by mu dalo nejspíš moc práce. Zkontrolovala jsem, co svírám v dlani. Vzorek jsem skutečně stačila stáhnout k sobě a kapsli s ním uzavřít včas. Jo! Jsem dobrá. Natáhla jsem ruku k záznamové kouli a sotva mi vlétla do dlaně, obojí jsem vrazila do brašny. Teď už stačilo jen popadnout Lokiho a pryč. Jenže Loki nebyl nikde v dohledu, zato Clint vypadal na svém kameni poněkud opuštěně a se zhrzeným pohledem vyhlížel k troskám quinjetu.

„Říkal jsem vám, že když se neidentifikuju, tak zaútočí,“ zakřičel zlostně.

„No tak buď rád, že jsi tam nezůstal.“ Prosvištěly nad námi dvě stíhačky a ještě v dohledu, byť někde vysoko – ale vůbec jsem nepochybovala, že pro jejich zbraně na dosah – se dvěma rychlými oblouky otočily zpět k nám. Jediným pohledem jsem zhodnotila velikost kráteru po quinjetu a vzdálenost Clinta od jeskyně. Jestli bude vchod do ní jejich další cíl, z Clinta zbude jen hromádka sazí.

„Mizíme,“ sdělila jsem mu. Vztekle po mně hodil berlou. Netrefil.

„Strašně smrdíš,“ sdělil mi, když jsem ho zvedala na nohy.

„To je mi moc líto,“ hodila jsem si jeho paži přes ramena, „ale trochu úcty, buď tak laskav!“ Šťastně jsem se zakřenila. „Mluvíš s mistrem léčitelem.“ Formálně vzato mi musí správnost provedení potvrdit ještě moji školitelé, dostanu certifikát a další věci, ale bohové, zvládnout neznámé zvíře takové velikosti, to byl naprosto skvělý kousek! Nějaká potvrzení budou jenom formalita.

„Specializace na obludy?“ prsknul a celý se otřásl, když prudce došlápl.

„Přesně tak,“ souhlasila jsem. „Tohle se mi započítá,“ zdvihla jsem ho už bez skrupulí do vzduchu a opřela si ho přes záda, „do mojí závěrečné zkoušky.“ Rychlost úprku k jeskyni se minimálně zdvojnásobila. „Říkala jsem ti, že se specializuju na velká zvířata!“ Clint nebyl těžké břemeno, jenom dost nepohodlné a špatně tvarované, a co víc, když zjistil, kam mířím, začal se vzpírat.

„Nech toho!“ vykřikla jsem, když nás málem shodil.

„Kam to sakra lezeš?“ hulákal.

„Jsou tam tunely... věř mi,“ houkla jsem naléhavě. Nebyl čas mu vysvětlovat, že sice nemohu zvířeti číst myšlenky, ale určité obrazy, otisky, vjemy – ty převezmu spolu s emocemi. Minthradin tu žil už tak nesmírně dlouho, že podoba místa byla hluboce vtištěná do jeho základního mentálního profilu. Proto se mu nemohli dostat na kůži – ostrov byl jenom nezajímavý výběžek komplexů jeskyní. Dalším tunelem se dostával k moři, kde si lovil potravu, pelech měl hluboko pod povrchem v rozsáhlejší prostoře. Tam jsme ale nemuseli, alespoň jsem v to doufala; nám se stačilo dostat z dosahu explozí u vchodu. Ale možná to vidím moc černě?

Brzy se skutečnost, že zrovna nevoním, stala zcela irelevantní. Hutný pach doupěte rychle přetížil veškeré smysly tak, že přestaly vnímat, a zůstala jen neurčitá dusivá nevolnost. Světlo od vchodu se ztratilo kdesi za námi. Clint u sebe měl svítilnu a v jejím slabém přísvitu jsme pomalu postupovali vpřed.
Už jsem ho jenom podpírala, jednak abych mu neotloukla hlavu o nečekané převisy, jednak aby se přestal tvářit, že vzápětí umře na nedostatek důstojnosti, pokud ho ještě kousek ponesu. Chlapi jsou nejspíš všude stejní. Cítila jsem slaboučký průvan a doufala jsem, že projdeme skrz. Představovala jsem si něco jako pukliny ve skále na druhé straně ostrova, či jiný podobně nenápadný východ. Co budeme dělat, jestli ho najdeme... bez zásob, bez přístřeší, bez možnosti spojení... zatím nebylo důležité. Teď jsme se museli dostat z dosahu zdejšího nevrlého obyvatele a co nejdál od Furyho lidí. Pěkně krok za krokem a zbytečně nepřemýšlet.

„Kam ale zmizel Loki?“

„Uháněl do jeskyně jen co jsi utišila tu bestii,“ řekl Clint. „Myslel jsem, že o něm víš.“

„Soustředila jsem se, nevšimla jsem si ničeho...“

„Třeba se to brzy dozvíme,“ nadhodil Clint. „Musí to být něco velkého, když mu to stálo za tolik plánů.“

„Co pořád máš s těmi plány?“ Už mě to začínalo skoro štvát. „Rozhodli jsme se dost nahonem, a sem nás navedla vlastně náhoda – copak mohl tušit, že se potkáme na té střeše? Vůbec jsme u Starka neměli skončit.“
Jenže Loki věděl, že budu potřeboval svou brašnu, měl záznamovou kouli, věděl všecho o tomhle opuštěném kousku světa. Nejspíš jsem ho bránila jen ze zvyku.

„Ne, musel začít improvizovat,“ souhlasil Clint. „Ale vůbec nevěřím, že se něco dělo, jak říkáš, impulzivně. Co tebe přimělo souhlasit s tím vaším útěkem?“

Nebyla jsem úplně nadšená z toho, že bych mu to měla začít vykládat. Loki těžko mohl způsobit, že... Loki, s věčnými potížemi kvůli svým iluzím, kterými si tak rád utahuje z každého na dosah, zcela nesoudně... něco strašlivého mu provedu. Jestli se ukáže, že jsem si celou dobu jenom myslela, že jsem v tom, že jsem se nechala vyhecovat k útěku z domova, všechny ty pěkné řečičky, jak budeme spolu! Bodejď by si s tím dělal hlavu, když věděl, že to nezbytně brzy praskne. Ale to už budu na Midgardu a zcela svolná zabývat se minthradinem. Mohl opravdu něco takového naplánovat? Loki?

Chodba se rozdvojovala a žádný směr nevypadal horší ani lepší. „Zhasni na chvíli,“ řekla jsem. „Mám pocit, že jsem před námi něco zahlédla.“

Provedu mu něco tak strašlivého, že to bude rozdýchávat dalších sto let. Jenže... a ne, nezačnu se dojímat ani hrdostí dmout... on věřil, že to dokážu. Má mě za tak dobrou léčitelku, aby věřil, že dokážu zvládnout minthradina! A zvládla jsem? Zvládla. Stejně mu něco provedu. Zatím mě tedy nenapadlo nic, v čem by nehrála roli minimálně střeva namotaná kolem trnitého roští, ale třeba časem přijdu na něco, za co mě pak nezavřou.

Clint poslechl. Stáli jsme spolu ve tmě a tiše zírali před sebe, na chvíli ještě s očima zmatenýma stíny a světlem svítilny. Postupně se mžitky proměnily v mírný přísvit za ohybem chodby. Co víc, jakýsi chrastivý zvuk...

 
„Počkáš tady?“ navrhla jsem, ale kupodivu nechtěl. Takže jsme se co nejtiššími opatrnými přískoky na jeho zdravé noze doplížili až ke vhodné skále a opatrně vyhlédli.

Byl tam Loki – a neslyšel by nás asi ani kdybychom se přiřítili se vším dupáním a funěním. Prohraboval se hromadou všeho možného, hluboce zaujatý – v matném přísvitu magického světla, které se mu pohupovalo nad hlavou, jsem rozeznávala kusy dřeva z trupů dávno rozbitých lodí, nějaké kosti – a také tam cinkal kov, leskl se a zvonil... poklad? Tady? Zdálo se mi, že vidím i nějakou truhlu mezi kamením, snad to byla jeskyně kdysi přístupná od moře a dávní piráti si tu ukryli svůj lup, i když to by muselo jít o velmi chladnomilný druh pirátů, povystrčila jsem hlavu ještě kousek, abych lépe viděla – Loki sebou mrsknul a než jsem stačila mrknout, stál tam s dýkami v rukou. Tak přeci jen nebyl až tak moc zaujatý.

„To jsem já,“ zavolala jsem pro jistotu. „S Clintem.“ Popošla jsem dopředu.

Clint, opřený o skálu, se posupně uchechtl. „Tak jsi našel, cos hledal?“

„Možná,“ uvolil se Loki k odpovědi a uvolnil postoj. Dýky zmizely. Vrátil se k prohrabávání věcí.

„Chceš pomoct?“ zeptala jsem se. „Řekla bych, že čím dřív to najdeme, tím dřív odsud vypadneme.“

„Ne. Nechoďte sem.“

„Dobře,“ řekla jsem vyrovnaným hlasem a představa trnitého roští byla zpět. Možná by ty trny mohly být pokryté chilli omáčkou a plné mravenců. „Clinte, jdeme. Minthradin je podle všech pověstí docela majetnický, půjde po nás.“

„Nejspíš proto tě tu Loki potřeboval,“ prohodil Clint.

„Ano, proto jsem tě tu potřeboval,“ souhlasil Loki kupodivu. Náhle se napřímil a zatřepal nějakou nevelkou krabicí. „Při obou mých předchozích návštěvách reagoval minthradin na vetřelce ve svém pelechu dosti přehnaně.“ Co bylo z kovu bylo většinou viditelně prorezlé, řada věcí se mu rozpadala v ruce. Tahle skrýš byla stovky let stará. „Zvládla jsi ho a tvé zásluhy nebudou zapomenuty.“

„Jak... laskavé od tebe,“ procedila jsem mezi zuby. Ohlédl se po mně a pousmál se. Trochu pobaveně, trochu vítězně, maličko potměšile – prostě Lokiho úsměv, když se mu povedl dobrý vtip. Za tebou ještě tak někdy polezu po Baldirovi Modrovousém!

„Přijala bys tohle jako omluvu?“ vykročil ke mně náhle. Po ruky mi vložil nějakou malou věc. Otočil se ke Clintovi. „Tys také přišel o ledacos –“

„Já bych ti řekl, kam si to máš strčit,“ začal Clint.

„Já mu to tam možná rovnou i strčím,“ zavrčela jsem krvežíznivě.

„Neodmítejte. Není to dost na omluvu...“
Vypadal nějak podezřele spokojeně, skoro rozjařeně, či mu svítily. Muselo ho to pořádně sebrat, jestli se dal na charitu. „Jen drobnost jako symbol mých-“

Ještě hýbal pusou, když se někde nedaleko ozval hrozný minthradinův řev. Loki se okamžitě rozběhl směrem k další chodbě. Popadl mě za ruku a pokusil se mě táhnout za sebou.

„Bez Clinta nejdu,“ vzepřela jsem se.

„Na to není čas! Je rychlejší, než vypadá...“

„Já vím přesně, jaký je,“ ujistila jsem ho. Jeho sliny na mě ještě nestačily úplně zaschnout. „A znám cestu!“ To bylo hodně nadnesené, ale Loki měl z toho zvířete dost vítr a já měla díky náhledu do jeho hlavy jakés takés tušení, kudy nerad chodí.

Naštěstí to zabralo: popadli jsme Clinta každý z jedné strany a dost krkolomným způsobem uháněli směrem, odkud možná řev nezazníval, ale možná ano, protože v těch chodbách se to strašně špatně poznávalo a navíc jsem se neorientovala zdaleka tak dobře, jak by bylo žádoucí. Mít přibližnou představu o celkové situaci neznamenalo tak docela vědět, kde zrovna jsme.

„Tudy!“

Už jsme dávno museli být pod úrovní moře – jak rozsáhlý mohl být ten labyrint? Vždyť těch chodeb tu bylo ve skutečnosti jen pár! V zásadě.

„Horko,“ hlesl Clint.

„Všimla jsem si,“ ucedila jsem. Horko, ale také světlo. Nevím proč jsem propadla dojmu, že venku zapadá slunce, které barví kameny před námi do červena a ohřívá vlahý večerní vzduch? Venku byla ledová pustina, touhle roční dobou slunce nezapadalo nejspíš vůbec, a docela určitě by nebylo tepleji! Bohužel ty dva směry myšlenek se spojily v jeden až ve chvíli, kdy jsem před sebou spatřila skutečný lávový vodopád. Lávopád. Nebyl velký, ale moc pěkný, polotuhá láva tekla tak akorát rychle, aby si divák mohl vychutnat zvláštní tvary stále nových poryvů, svítila tmavě rudou a jezírko, ve kterém končila, mělo zřejmě nějaký spodní odtok, protože působilo, že tohle romantické zákoutí už nějaký ten pátek vypadá přesně takhle. Možná něco napověděla zaprášená lidská kostra pár kroků od břehu.

„Tady už jsem jednou skončil,“ zaklel Loki. „A ten zatracený minthradin čekal několik dní u východu ven!“

„Jak ses odsud dostal?“ zeptala jsem se vyrovnaně, i hlas jsem zvýšila jen symbolicky.

„Jinak, než jak se chci dostat dnes,“ odsekl.

Clint mi v rukou zvadnul. „Clinte?“ vyjekla jsem. Položili jsme ho na zem. Dýchal slabě a nepravidelně, nelíbil se mi jeho puls. „Nemůže tu dýchat,“ došlo mi náhle. „Málo kyslíku.“ Ostře jsem pohlédla na Lokiho. „Vezmi nás pryč, všechny tři,“ řekla jsem důrazně. „Řeknu, že jsem tě umluvila k téhle výpravě kvůli pověstem o minthradinovi. Jestli někde jenom cekneš o tom, že jsem si myslela – že jsem si nechala namluvit...“ Tohle se nedalo jen tak spolknout. „Já mám na tebe takový vztek!“ zakřičela jsem.

„Zůstaneme tady,“ řekl Loki odtažitě. „Ti venku ho vylákají, nebo zaženou dál – odejdeme jeskyní.“

„To Clint nezvládne,“ odsekla jsem. „A já ho prostě nejsem ochotná obětovat jenom proto, že se ti nechce k otci na kobereček. Má nabídka – že to vezmu na sebe – má omezenou trvanlivost.“ Najednou mě něco napadlo. „Nebo chceš zabít i mě?“ zeptala jsem se ohromeně.

Chvíli jsme na sebe jen zírali. „Ne,“ řekl pak Loki tiše. „Tebe ne.“

Nerozhodně přešlápnul.

„Není – čas!“ řekla jsem důrazně. Až pak se konečně rozhoupal.

„Heimdalle! Otevři Bifrost!“ a všechny tři nás zalilo bílé světlo. Dočkala jsem se – a byla to skvělá jízda.



Duhový most nás vypustil v Heimdallově observatoři. Nikdy mi nebylo úplně jasné, co tento Ódinův strážce všechno vidí a ví. Teď rozhodně i on v mírném úžasu pozdvihl obočí a pokročil k nám s výrazem, jako by nevěřil vlastním očím. Pravda, když jsem nás tak přehlédla pohledem – Clint, který na zemi lapal pracně po dechu, lehce ožehlý Loki a já vykoupaná v nazelenalém, jak jsem teď na denním světle lépe viděla, a stále ještě notně smradlavém slizu...

„Midgarďan,“ řekl Heimdall, přikročil ke Clintovi a podřepl u něj. „Pošlu ho zpět.“ Zřejmě si ověřoval, že mu tu na podlaze neumře.

„Ale ne na stejné místo,“ řekla jsem honem. „Nebylo to prostředí slučitelné se životem. Je to Thorův přítel,“ dodala jsem, protože trocha protekce ve správnou chvíli nikdy neuškodí. „Pravý bojovník a statečný muž, bojující s bezprávím po boku našeho prince. I bez něj. Pomohl také nám v pravou chvíli...“

„Dobře, dobře, pochopil jsem,“ usmál se trochu Heimdall. „Postarám se o něj.“

Clint se pracně vysoukal do sedu a zmateně se rozhlédl. Něco mi u nohy cinklo, snad mu vypadlo z kapsy... sklonila jsem se, abych to zdvihla, a uvědomila jsem si, že to musí být ten Lokiho ‚dárek‘. Buď to byl další Lokiho špatný vtip, nebo diamant velký jak dětská pěst. Jen jsem zamrkala... a honem ho strčila Clintovi zpátky do kapsy, hodně hluboko. Nevěděla jsem samozřejmě, jak vzácná byla taková věc na Midgardu. Nevěděla jsem vlastně ani pořádně, jak cenná by byla na Asgardu. Ale určitě to bylo hodně... a co tím pádem asi byla ta drobnost, kterou Loki strčil mně? A pro co tam šel on sám, když ho peníze – a proč by taky měly – nezajímaly?

„Další jednooké strašidlo,“ prohlásil v té chvíli Clint s očima upřenýma někam přes moje rameno a znovu odpadl. Jen jsem leknutím nadskočila a prudce se otočila ke vchodu do kopule. Stál tam Ódin, planoucím okem zlostně shlížel na Lokiho, a vůbec nevypadal spokojený, že se mu nezdárný syn v pořádku vrátil.

„V tvém zájmu doufám, že máš pro tohle všechno hodně dobré vysvětlení,“ zaburácel.

Asi to byla vhodná narážka na můj part, na tu část s ‚promiňte, byl to můj nápad‘, ale neodvážila jsem se ani pípnout. Jen jsem se předpisově uklonila, možná ještě mnohem uctivěji a pokorněji, než bylo třeba, a usilovně jsem zírala do podlahy. Třeba kdyby se mě někdo zeptal... nebo tak něco...

„Jako bys byl na nějaké vysvětlení zvědavý,“ prskl Loki a já si jen v duchu hluboce povzdechla. Už je to tu zase! Vždyť je Loki chytrý. A skutečně je. Jenže kdykoli došlo na Ódina, jako by mu úplně vypínala soudnost.



Ovšem když jsem o pár dní později rozvážně šplhala po Baldirovi Modrovousém vzhůru, protahovala se pod královninými okny a ťukala na to Lokiho, zřejmě došla soudnost i mně.

„Reino,“ vítal mě s úsměvem, ale buď jsem vypadala patřičně odtažitě – a že to dalo práci, měla jsem takovou radost, že ho vidím! – nebo měl dost vyvinutý pud sebezáchovy, aby pochopil, že radost možná mám, ale rozhodně není všechno jako dřív.

„No nazdar,“ řekla jsem mu, seskočila z parapetu a oprášila si kolena. Pokoj vypadal jako vždycky, to bylo skoro zvláštní. I když samozřejmě neměl důvod vypadat jinak, to jenom já si připadala... „Tak asi gratuluju? Že to skončilo jen u domácího vězení.“ Trochu jsem se zamračila. „Opět.“

„Kéž by, ale...“ Zarazil se. „Netřeba o tom mluvit.“ Dokonce se pousmál, zdvořilost sama a dvorná gesta. Asi se mi povedlo vypadat přísně „To já se musím zeptat, jestli mohu gratulovat?“

„Že nemám ukroucenou hlavu? Slyšels to ječení, když jsem přišla domů? Zaručeně dolehlo až sem. Přišlo mě zachraňovat několik sousedek naráz.“

„Ke zkouškám,“ upřesnil.

„Ty samozřejmě mám,“ pokrčila jsem rameny s neupřímnou skromností. „Víš, že na tom záznamu byl vidět i výbuch quinjetu? Vypadalo to úžasně dramaticky. A když sklapnul tu tlamu – nikdo ani nedutal.“ Zjistila jsem, že se nadšeně usmívám, a rychle jsem se zamračila. Cítila jsem se tu dobře už jaksi ze zvyku – ale co mi Loki provedl, to mu prostě nesmělo projít. „Ale kvůli tomu tu nejsem,“ pravila jsem důstojně a usadila se do křesla. „Myslím, že mi dlužíš vysvětlení.“

Nebyla to dobře zvolená slova. Měl jasně na čele napsanou odpověď ‚nedlužím ti vůbec nic, protože jednou jsem princ a tak dále‘, ale nevyslovil ji, alespoň zatím ne. Takže jsem se nemusela začít vztekat a jen klidně vyčkávala.

„A nejen to, řekl bych.“

„Nejen to,“ přikývla jsem mírně.

V zamyšlení se zahleděl z okna. Venku už padla tma; věděla jsem, že ze svého místa nevidí nic než čerň bezměsíčné noci. Možná ještě tak svůj odraz ve skle, ale temnota mu byla vždycky o něco blíž...

„Nemohu o tom před tebou mluvit,“ řekl nakonec. „Ne, počkej – není to, že bych nechtěl, nedůvěřoval ti, či cokoli dalšího. Jen význam té věci... dalece přesahuje míru toho, jak rozumné je o tom mluvit před kýmkoli. Já... chci být králem,“ řekl způsobem, jako by to snad byla nějaká novinka. „Ta věc mi k tomu dopomůže, až přijde čas.“

„Nějaký – já nevím, magický artefakt?“ řekla jsem váhavě, protože mohl prostě snadno zalhat a já bych se pak rozhodla, jestli se budu tvářit, že jsem mu na to skočila.

„Něco takového.“

A nebo se nebudu tvářit. „Za tu brož díky,“ řekla jsem. „Je moc pěkná, všechny ty drahokamy a tak. Když jsem ji umyla, leskla se tak, že málem popraskala okna.“

„Jsem rád, že se ti líbí,“ řekl opatrně.

„Samozřejmě chápu, že nosit ji nemohu, to by za ten poprask nestálo... ale sejde z očí, nesejde z mysli. Našla jsem si ji v knize.“ Loki se přestal usmívat. „Možná i ten Clintův drahokam v ní byl, těžko říct, zahlédla jsem ho jen na chviličku. Ale tou broží jsem si jistá. Patřila královně Bestle, tvé babičce. Byla uloupena spolu s několika dalšími klenoty patřícími královské rodině – mimo jiné," vložila jsem vteřinku dramatického ticha, "s královskou korunou tvého děda Bóra, nadanou zázračnou mocí, a sudbou samotného Höniho předurčenou vládci Asgardu.“

„Zní to jako z knížky pověstí,“ řekl Loki po chvíli.

„Viď. Docela jako minthradin, třeba, který byl údajně oblíbeným zvířetem trpaslíků, kteří byli jedni z podezřelých...“

„Co takhle přejít k pohádkám pro dospělé?“ navrhl Loki vychytrale a najednou mi doslova seděl u nohou, držel mě za ruce, ani oddaný pohled nechyběl. A co hůř, zabíralo to. „Vždyť je to už kolik tisíc let. Všechny ty věci musí být dávno ztracené.“

„Jak jinak.“ Odkašlala jsem si. „Víš, mohl ses prostě zeptat. Nemusel jsi zkoušet celou tu habaďůru s útěkem z domova a tak.“

„Neodvážil jsem se to riskovat,“ nesnažil se mi to – konečně – vymlouvat. „Docházel mi čas. Midgarďané minthradina nakonec zabijí – mají dobré zbraně, jsou zarputilí a bojí se ho. Kdyby našli ten ztracený poklad, pokud by tedy šlo o nějaký poklad, možná by ho přestěhovali někam, kam bych se tak snadno nedostal.“

Tiše jsem na něj hleděla. Najednou mu to došlo. „Omlouvám se,“ řekl, ale ne, on tohle slovo prostě neuměl. Běžně ho užíval nevážně, zištně, ironicky či zlomyslně – ale ne vážně.

„Ještě řekni, že sis mě našel právě proto,“ napadlo mě náhle. „Jak dlouho jsme spolu? Tři zimy zpátky? Tak tomu říkám dlouhodobý plán!“

„Já tebe?“ podivil se. „To tys sbalila mě.“

„Já se tě tenkrát jen omylem zeptala, jestli...“

Přitáhl si mě blíž a začal mě líbat. A já jeho rty milovala. A ruce. A všechno.

„Počkej, počkej, počkej,“ odtáhla jsem se udýchaně. „Tohle ti jen tak neprojde. Řekni mi alespoň, co na tebe vymyslel Ódin. Třeba to utiší mé rozjitřené nitro.“

„Rozjitřené nitro tomu říkáš? Vypadá to spíš jako pomstychtivost.“

Zatvářila jsem se důstojně.

„Mohlo by se ti to zamlouvat: Ódin odvolal Thora z mise na Vanaheim a posílá ho vyžehlit situaci na Midgard. Jako by to snad bylo potřeba!“ Nad tou nehorázností skoro nemohl popadnout dech. „On se tam prostě chodí bavit drobnými bojůvkami, o žádnou politiku nejde.“

„A s tvým potrestáním to souvisí jak?“ nechápala jsem.

„Já musím dokončit tu Thorovu misi.“ Už zdaleka nevypadal tak rozverně. „Znáš vanaheimské bloudníky?“

„Ty pavouky? Znám. Velikost telete, když to bereme bez nohou, středně silný jed, takže občas někdo přežije, kusadla, fakt odpudivé štětiny na hlavě.“

„Zrovna ty štětiny mě trápí nejmíň.“

„Já ti nevím proč, ale při pohledu na ně se mi vždycky trochu zvedal žaludek... počkej, to s nimi budeš mít co do činění?“

„Ohrožená vesnice, hnízdo bloudníků, kteří loví po okolí a občas seberou i dítě – banální příběh a úkol hodný prince.“

„Ale ne... Loki, tohle už je vážně nebezpečné!“ To mi od Ódina přišlo hrozně nezodpovědné. „Proč to nenechal na Thorovi? Je starší, má to svoje kladivo...“ A hlavně to on je tady bojovník. Lokiho přednosti ho kvalifikovaly spíše k jiným úkolům.

„Prý když mě tak lákají temné nory a podzemí,“ dodal Loki kysele. „Doufám, že ti to přijde dostatečné.“

„Ujde to.“

„Takže už jsi vychladla?“

„Chceš říct, že mě necháš vychladnout?“

Ne, to naštěstí nenechal.

Už teď jsem věděla, že přijdu zas. Nikdy jsem se neuměla dlouho zlobit. Byl to Loki! Ten už jiný nebude... a já ho měla ráda.







- Konec -

12 komentářů:

  1. Ale no tak! Tak dobře, možná ta holka není úplně hloupá, ale stejně - vždyť to je hrozně špatně, když Lokimu projde taková manipulace! A navíc... je mi úplně jasný, že na ty pavouky půjde s ním a udělá si na nich dizertačku :-D
    Hehe, je to super. To tvoje "pubetální povídka" odpovídá popisu jenom tím, že oni jsou puberťáci, jinak je to prostě akční jízda. Mám ráda tyhle párkapitolové vypointované záležitosti :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není hloupá, má jen dobré předpoklady pro svou práci. Sklony k množství vedlejších myšlenek, abych tak řekla, by jí byly občas na překážku :-D Vedlejším efektem je holt jistá naivita, ale u Lokiho už si to vynahradí za oba... :-D Špatně to je, že mu to projde, ale zase tak šíleně zamilovaná není, přineslo jí to prospěch (jak už to u Lokiho zlotřilostí často bývá :-)) a nejspíš je prostě zvyklá. Někdo chrápe, někdo háže ponožky po zemi, další holt občas něco provede. Něco mi ale říká, že i díky tomu, že je docela monarchistka. :-D
      Tak to mě těší :-D Ale trochu to odpovídá i tím, co všechno řeší - či spíše neřeší - s řadou věcí si dívka milá prostě nelámala hlavu. Aspoň to pěkně odsejpalo :-D

      Vymazat
  2. Škoda, že už to končí... Budeš psát něco dalšího? :P
    Každopádně, Reina mě pořád štve. Ale pravda je, že Loki potřebuje někoho, kdo si na tu jeho manipulaci a tak podobně zvykne a bude jí ochoten do jisté míry přehlížet či tolerovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že je to dost pravděpodobné ;-)
      Tak jest... všichni víc než podobné duše potřebujeme duše povznesené nad naše chyby - jen je to u některých víc vidět :-D

      Vymazat
  3. Clint by se nejspíš jak na svatý obrázek díval na kohokoli, koho by s Lokim musel porovnávat. :D Ale lichotivé to být musí. :D

    Clint je špatně tvarované břemeno. Proč v tvých povídkách pořád někdo skládá zkoušky? :D A proč si je buď chodí složit uprchlý Asgarďan na Midgardu zpátky na Asgard nebo uprchlý Asgarďan na Midgard, a na Asgard pak pro pouhou formalitu? :D

    A Reino, Reino - bacha s tím odpouštěním, tohle je teprve začátek. :D Soudnost nemají ani jeden, ať už kvůli držkování králi nebo šplhání po kamenných předcích královské rodiny. Hezký románek, i když to zavání soběstačností jich obou - ani Reině není cizí vytěžit co nejvíc a potlačit chuť někomu zakroutit krkem. Ještě se naučí. :D A kdyby přišel čas, kdy by se museli rozloučit, jsem si jistá, že by to zvládli důstojně a ještě by zůstali přáteli. :D Takové románky se mi líbí. :D

    Je to vážně princ na zabití, no. Asi proto mě to tak bavilo, taková malá ukázka v jeho portfoliu. :D Aspoň že Clint dostal nějakou kompenzaci, snad mu to nevypadlo při cestě zpátky dolů. ;D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak já se prásknu: v původním plánu bylo, že po sobě Reina a Clint budou pokukovat. Jenže pak ta chemie vůbec nefungovala a ani jsem se to tam nepokoušela zakomponovat. Tohle zůstalo jako takový relikt, a také jaksi ve vedlejším plánu: myslím, že Clinta opravdu fascinovala skutečnost, že s Lokim někdo vydrží. :-D
      Ješiš no jo... to mi vůbec nedošlo. Už mi z tý školy vážně hrabe! Píšu si: na chvíli žádné obludy, žádné zkoušky, nikam neprchat! (To jsem zvědavá, o čem budu psát. :-D)
      Shrnula jsi to pěkně. Takový pokojný románek, kdy oba vědí, že to asi neto, ale je jim spolu fajn, tak proč zatím prostě nežít. I když se zároveň k sobě chovají trochu jako staří manželé, mám chvílemi ten pocit :-D Ale proč by mělo všechno být hrozně osudové... :-)))
      A vlastně to dopadlo jako vždycky. Loki všem něco provedl - ale vlastně na tom všichni získali. Jestli i on se teprve uvidí, ale zatím to vyloženě nevypadá. Klasika. :-D

      Vymazat
  4. (Snad tady neotravuji. :D)
    Drobná otázečka: Máš v nejbližší době něco v plánu? Nevadilo by mi mít něco dalšího, na co se můžu těšit, nedočkavě čekat a polemizovat u toho. :D ^^

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Úplně na dohled nemám, ale rozepsané je ledacos. Jen to chce zase naskočit :-D

      Vymazat
    2. To zní nadějně. :D
      Tak snad se něčeho dočkáme brzy. :D

      Vymazat
  5. Jo to je konec, ja uz hledam, kde se doctu, co se delo s tema pavoukama.
    Tak predne, ani jednou jsem to neprecrtla spravne. Zasadne Mithrandir. Coz me privadi k dalsimu tematu, chceme povidku ze Stredozeme! Ted jsem cetla nejaky z Rohanu a rada bych videla tvoje pojeti. Kdybys jako uz nevedela co s temahle nadlidma. Kone, plane, ty koberce na zdech (vzdycky zapomenu to slovo), oslavy, hrdinove..
    Super, i kdyz jsou to teda bidaci! Okrast velrybu, zmrzacit chudaka nebohyho. Dostal aspon novy letadlo? Jako sneslo by to jeste hromadu pokracovani!
    Tak mam vsechno precteny, muzes zase psat :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. O Středozemi jsem uvažovala, ale nic kloudného mě nenapadlo. Ale ono mě obecně momentálně nic kloudného nenapadá, prostě útlum plynule přešel do jarního spánku (jsem speciální endemický druh medvěda, no!). Ani nemám pořádnou výmluvu (jestli tě to utěší, ještě tak deset let a budeš "poradní" číst zase "poradní" :-D). Nebo vlastně i napadá, ale prostě... chrrrr... "-)

      Vymazat
    2. Zcela ti rozumim. Ja bych spala. Nebo jen tak koukala z okna. Tak za deset let rikas, to bude uplne jinej zivot :) Predne nebudu nikoho honit s kapesnikem, aby nerozmatlaval smrky vsude mozne.

      Vymazat