Skrímsli II. - 4/9

Wake up! And stay brave.

Probuzení nebylo příjemné. Ve stejnou dobu, kdy se Tony Stark potácel do koupelny s bolehlavem galaktických rozměrů - a pocitem, že poslední rozhovor s Pepper měl raději vyhánět z hlavy usilovnou prací - se Loki hrabal z bezedné jámy bezvědomí s chabou hrstkou pracně posbíraných vjemů. Jeden i druhý po chvíli usoudili, že to nestojí za to. Tony se uvelebil na dlažbě pod umyvadlem a znovu zavřel oči. Loki usoudil, že bohatě stačí jediný bdělý smysl a namátkou vybral ten šestý... který mu bez vytáček sdělil, že je v pořádném průšvihu.

„Pane, doktor Strange vám vzkazuje, že Loki opustil jeho dům,“ oznámil Jarvis a Tony si pečlivě chytil hlavu, aby mu ji rachot těch slov nezmuchlal jako kuličku staniolu.

„Nejsem jeho chůva,“ zachraptěl.

„To pravil i doktor Strange. Nicméně pan Barton nechal spustit vyhledávací kamerové algoritmy, prý pro klid své duše.“

„Pro klid mé duše přestaň tak řvát!“

Jarvis dotčeně ztichl a Tony si podložil hlavu roličkou toaletního papíru. Když klesnout, tak až na dno.

Loki zatím opatrně zkoumal stav svůj, nejbližšího okolí, kvality vzduchu, tvrdosti podloží a taky jestli na něj někdo náhodou neřve. Dost pomohlo, když se mu podařilo otevřít oči. Ve výhledu se objevila vlastní zápěstí spoutaná velkou spoustou tenkých plastikových pásků – rázem mu bylo jasnější, jak si tu stojí. Zíral na ně s pocitem upřímného znechucení. Pramálo elegantní, ale účinné řešení. Nedaly se přetrhnout, ne bez toho, aby si rozedřel zápěstí až na kost.

„...?“ udělal, ale hlas neposlouchal. Měl dojem, že byl napůl vzhůru už před tím, maně si vybavoval, že se pokoušel bojovat – trapně krátká epizodka zahrnující trochu potácení a nějaké stržené závěsy - a z nějakého důvodu byl mokrý jako myš... nu ovšem, odvlekli ho do koupelny, donutili vyzvracet alespoň něco z toho jedu, měl by snad být dokonce vděčný? Kde se sakra mohl vzít jed v té kávě? Když v podobě roztomilé pokojské šlapal chodbou, upřel na jídlo na vozíku na chvíli svou pozornost a přísahal by, že je v pořádku. Snad to bylo příliš zběžné, snad nedával dost pozor, možná to byl jed, který zkrátka nedokázal rozpoznat... někdo tu vážně stojí o Doomovu kůži.

Pohodil hlavou, aby dostal provlhlé cancoury vlasů z obličeje, a před očima se mu zatmělo. Na krku ucítil něco nepohodlného, těžkého, nepoddajného... zašmátral rukama a nahmatal kovový obojek. Už tak zběsile tlukoucí srdce ještě v hrůze zaškobrtlo.

‚Heimdalle,‘ zkusil říct, a pak znovu. Byl zcela ochotný přežít tu trapnou chvilku, kdy by ho Heimdall na prahu duhového mostu zbavoval pout a zahrnoval výčitkami za takovou neopatrnost. Jenže z něj stále nevyšla ani hláska.

Ležel na koberci, ve výhledu měl jenom zadní stranu pohovky a přivřené dveře. Někdo neviděný prošel poblíž, ve vedlejším pokoji apartmá zazněly tlumené hlasy. Záclona nad jeho hlavou povlávala a z ulice slyšel hluk aut a všedního dne. Kdyby se dostal do okna, s trochou štěstí by i se spoutanýma rukama mohl sešplhat o nějaké to patro níž, nebo výš, nebo zkrátka kamkoli jinam. Pamatoval si dobře, že tohle není žádná přehnaně moderní budova s hladkou fasádou a skleněnými plochami. Tady ho docela určitě čekaly poctivé římsy, prolisy a nejspíš tu a tam i socha... Pracně se překulil na kolena a chvíli tu námahu rozdýchával. To byla ale pitomost, chodit sem osobně! Měl poslat dopis.

Dobrá, tak tedy jedna noha, druhá. Hlava se mu točila a tělo třáslo námahou. Účinky jedu tělo ještě nestačilo zpracovat, odhadoval, že proto si připadá tak zesláblý. Opřel se o parapet a vyhlédl z okna. Tenhle hotel nebyl z těch nejvyšších, dolů ho čekalo slabých čtyřicet pater – nic, co by byl ochotný absolvovat volným pádem – a přesně jak si vybavoval, fasáda skýtala spoustu možností pro každého, kdo netrpěl závratí.

Jenže pak ho někdo popadl zezadu za vlasy a prudkým trhnutím shodil k zemi. Prvnímu kopanci stačil nastavit záda, druhý zastavil Viktorův hlas.

„Do břicha ne,“ řekl. „Nejsme přeci barbaři.“

Ovšem – iluze se rozplynula, když upadl do bezvědomí. Takže teď civilizovaně schytal pár ran do obličeje od Tajemníka, jehož kompetence zřejmě zahrnovaly víc než jen servírovat snídaně a dělat svému pánovi ocásek – a schoulený a roztřesený zůstal ležet na zemi pod Viktorovýma nohama.

„Nezabil jsem tě,“ řekl Viktor zvolna, „protože je tu jistá možnost, že jsi mluvil pravdu, a já nechci být nespravedlivý. Nepokoušej však příliš mou trpělivost! Nestojíš za mnoho námahy. Tohle,“ sklonil se na okamžik a poklepal prsty na obojek, „tě zbavilo schopnosti vládnout magií.“ Takže se tu neklepal jako ratlík kvůli troše jedu. Ten zatracený bastard! „Nemáš vůbec žádnou naději, že bys mi mohl uniknout.“

Odpovědět nemohl a pokoušet v téhle chvíli ničí trpělivost nechtěl.

Jenom ležet – dýchat – čekat na svou chvíli.

Natasha ležela mnohem pohodlněji: v posteli, nohu v něčem, co vypadalo jako rakev velikosti XS, na klíně notebook.

„Co je to?“ zeptal se Clint a než usadil se vedle ní, poklepal jí na zakuklenou nohu.

„Začínalo to slovy urychlující regeneraci a pak nějak pokračovalo dál,“ řekla a zdvihla k němu oči, dosud lesklé horečkou. „Zamlouvalo se mi, jak to zní, tak jsem jim na to kývla.“

Zatvářil se trochu pochybovačně. „Ale nepokračovalo to slovem experimentální?“

„Možná,“ pokrčila rameny, „kdo by se ptal?“

„Ty vždycky,“ pousmál se.

„Vychytali vhodnou chvíli,“ usmála se na oplátku. „Skoro jsem spala.“

„A co je nového?“

„To snad ty mi pověz, co je nového,“ řekla a nechala si od něj přidat za záda další polštář.

„Užila by sis to,“ ujistil ji. „Viktor Doom ve své nejlepší formě, aby všechny dokázal vytočit, znejistit, zaměstnat a přitom vůbec nic neprozradit, objevila se Pepper a vzhledem k tomu, že se pak Tony ožral jak Dán, to mezi nimi moc nadějně nevypadá, Loki se zdejchnul, Strange je nervózní, jako kdyby sám byl v tom...“

„Není přeci vůbec vyloučené, že je jeho,“ řekla Natasha. Clintovi se zazdálo, že v tom slyší určitou výzvu.

„Naštěstí vím určitě, že není moje,“ řekl, „a opovaž se to komentovat.“

„Nic neříkám,“ řekla, ale koutky jí zacukaly.

„Ale tebe bych si nespletl,“ dodal zamyšleně.

„Clinte,“ řekla jemně, „žádné narážky. Pracujeme spolu.“

„Však nenaznačuju nic jiného,“ zakřenil se. „Ale kdybychom spolu jenom nepracovali – čistě hypoteticky – a Loki se do tebe proměnil, poznal bych to.“

„Taky bych tě poznala,“ řekla tiše. „Ale vlastně, víš,“ pokračovala honem, „nemyslím, že by to Loki dělal – takhle. Neměnil by se na někoho známého, aby zmátl – na to je moc sebejistý. Takže by klidně to dítě mohlo být Tonyho, protože Pepper mu dala kopačky přesně v ten správný čas. Možná je spolu nachytala. A Tony byl najednou ochotný nechat Lokiho tady, a jestli sis všiml, velmi důsledně ten fakt nekomentuje.“

„Což by ale udělal, i kdyby to bylo Strangovo.“

„To je pravda. A my bychom se beztak neměli nechat unášet představou, že je to nutně někdo, koho známe...“

„A tady se mi v úvahách vždycky mozek zarazí o zeď s nápisem ‚doufejme, že to byl člověk‘,  a odmítá pokračovat dál.“

„To mám stejně,“ zasmála se, až sebou bolestně cukla, když si pohnula nohou. „Už jsme potkali příliš mnoho podivných bytostí. Nicméně - podívej se na tohle,“ otočila k němu notebook. „Fury sice dvakrát nejásal, ale poslal mi všechno, co má Shield o Doomových aktivitách z poslední doby.“

„Možná jsem slepý,“ přejížděl Clint očima po řádcích, „ale nevidím tu nic zvláštního. Dřepí v Latverii, pár běžných zahraničních návštěv...“

„Taky v tom nevidím nic zvláštního. Říkám ti, že je to takhle: Doom z nějakých důvodů podezřívá Lokiho, ale vůbec si tím není jistý. Sám nemohl na nic přijít, tak zaúkoloval nás. Věděl dobře, že se začneme obávat, jestli nejde po Thorovi, nebo alespoň spoléhal na to, že Thor svého bratra bude chtít bránit. A zabralo to, že? Ty už ses určitě pustil do pátrání.“

„Jasně že pustil. Jenže z oficiálních záznamů jsem vytáhl jenom dva incidenty: ten v Indigo Central Tower, a před měsícem na Maledivách.“

„Ou. Počkej. To se tam Doom jezdí opalovat? Leží v brnění na pláži – určitě by pak musel vyklepávat spoustu písku...“

„Jednal tam o dodávkách zemního plynu,“ uchechtl se Clint. „Vůbec nepochybuju, že by sám vybral jinou destinaci, a zdržel se jen ten jeden večer, takže s tím pískem možná nebudeš tak mimo. Krátce po ukončení jednání ho cestou na letiště přepadlo komando neidentifikovaných žoldáků. Podle všeho buď upravených, nebo rovnou nelidských, v tom zpráva nebyla dost konkrétní. Klidně to mohli být ti naši opičáci. Ubránili se – byla tam s ním i ta blondska a kamenný ksicht - dorazili na letiště, letadlo krátce po startu explodovalo. Načež se ukázalo, že ti tři ani nebyli na palubě, protože pan tajemník měl nějaké tušení.“

„Tohle přeci vůbec není Lokiho rukopis,“ zavrtěla Natasha nespokojeně hlavou. „Proč ho podezřívá?“

„Na Maledivách už nic nenajdu, ale podívám se kolem ICT. Použité výbušniny, ty paprskomety, možná původ opičáků... něco nás popostrčí.“

Přikývla. „Stejně by bylo lepší, kdyby byl Loki tady,“ řekla. „Jestli se potkají ve špatnou chvíli, mohl by z toho být kolosální průšvih – ani jeden není dost soudný, aby uměl včas přestat.“

Clint jen rozhodil rukama. „Tak když se nevrátí do desíti, hned mu dám domácí vězení? To určitě pomůže.“

Jak Doom pravil, nebyli to barbaři. Po nějaké době, kdy ležel, kam ho pohodili, a jenom postupně znehodnocoval koberec pod sebou krví vytrvale kapající z rozbitého nosu, ho dokonce vzali do koupelny, kde se mohl opláchnout, jak to jenom spoutanýma rukama šlo. Stačil se i napít, to nebylo špatné, vcelku čekal, že ho budou držet víc zkrátka; blondýna v sobě měla jenom běžnou porci nepřátelství, ale asijský tajemník i upřímný, živelný odpor, který v Lokim budil ostražitost a nutil ho držet se zpátky. Tohle byl člověk na špinavou práci, a Loki by nerad vzbudil dojem, že je smítkem na Doomově cestě.

Skončil odhozený v křesle, ruce neuvěřitelně nepohodlně připoutané přes opěradlo za hlavou. Připadal si tak příšerně zranitelný, bylo to potupné, samo o sobě to vyčerpávalo. Udělali to nepochybně proto, že mágové obecně ke kouzlení potřebovali pohyb rukou a prstů. Snad úplně nevěřili obojku, možná to byla pojistka navíc... bylo frustrující vědět o jejich úmyslech tak málo. Na druhou stranu on gesta zase tak nezbytně nepotřeboval. Pomáhala mu, ale často se bez nich obešel, jeho magie nebyla stejného druhu – a to zase nevěděli oni. Slabá útěcha, stín naděje.

Promluvit stále nedokázal a už zjistil, že v řeči mu brání kouzlo, nejspíš svázané s obojkem. Věděl, že by měl zvládnout proniknout jeho podstatou a nakonec jeho působení i zlomit, nebo nějak obejít – měl by, ale nedokázal se soustředit, nedařilo se mu přijít na to, kde začít, bylo mu špatně. Upínal myšlenky k budoucímu maličkému, přál si, aby k němu nedolehlo nic z toho, co se s nimi právě děje. Přestavoval si ho ukrytého hluboko mimo skutečný svět, přemlouval ho, ať to všechno ignoruje, nevšímá si, nechává plout někde daleko... ale nepomáhalo to, pomyšlení na něj jen vzdouvalo nové vlny strachu... a hodiny ubíhaly a Loki byl stále vyčerpanější, naštvanější, zoufalejší a ochotnější začít vyvádět. Nevěděl, na co čekají, ale ta jistota, že to bude celé špatně, ta byla nezpochybnitelná.  
 
Potom si uvědomil, že balí. Blondýna procupitala se svým kufříkem, Tajemník prošel s dalším, jenom o poznání větším, co tam mohl mít, náhradní Viktorovu kápi? Možná by ocenil adresu prádelny, kde už mají s magickými plášti své zkušenosti.

Nakonec došlo i na něj, konec blažené ignorace, konec té nepatrné naděje, že ho tu třeba prostě nechají svázaného a odejdou. Tajemník k němu znovu upřel svou pozornost; Loki ji vnímal skoro fyzicky, jak byla intenzivní. Ten člověk byl fanatik, byl zralý na tu slibovanou armádu Starkových psychoterapeutů zdaleka nejvíc ze všech, které Loki poslední dobou potkal. Nedokázal sice podchytit, v čem spočívá podstata jeho vnitřních démonů, ale že tam Lokiho osoba hraje zásadní roli, to se přehlédnout nedalo.

Žel nezůstalo jen u nenávisti na dálku. Přistoupil blízko, sklonil se těsně nad svého zajatce, přiblížil tvář tak, až mohl Loki cítit jeho dech... Uhnout nebylo kam, zabít ho nebylo čím, sám dýchat nejspíš zapomněl. Pocit nebezpečí byl tak intenzivní, až bylo možná dobře, že nemohl křičet.

„Loki... Udělej něco,“ vyzval ho chraplavý polohlas, odpudivý od první hlásky vší tou sadistickou žádostivostí. Čas se zastavil a zvuky v okolí ztichly, všechno se koncentrovalo jen do tváře plné potlačovaných emocí. Loki už slyšel o čarodějích, kteří mohli zabíjet pouhou silou své nenávisti. Právě potkal rozený talent. „Začni se mi bránit, zkus utéct. Prosím.“ Loki ucítil, jak mu Tajemník prudce přitiskl dlaň na břicho a měl co dělat, aby sebou nezačal divoce zmítat. Jenom prudce cuknul, to ovládnout nedokázal - a stisk zesílil. „Vyrvu ti ho z těla,“ šeptal hlas, „vyrvu ti ho, a než zdechneš, budeš se dívat.“ Zírali na sebe; Loki věděl, že oči se mu zrádně lesknou, ačkoli ponížení v podobě slz byl ušetřený. „Rozuměls mi, viď? Teď kývni,“ dodal Tajemník, „v projevu dobré vůle.“ Loki kývnul. Muž se uchechtl, konečně se napřímil – a maska byla náhle zpět, nehybná tvář a mrtvé oči - a prudce svého zajatce postavil na nohy, jeho prsty na Lokiho paži takřka žhnuly, propalovaly se do masa.

„Chodby jsou vyklizené,“ objevila se asistentka. „Můžeme.“

Prošli na střechu, kde už čekal vrtulník v latverijských barvách s nahozenými motory; Doom, jeho dva lidé a klopýtající Loki se spoutanýma rukama a zbavený hlasu. Zběsile hledal způsob, jak by mohl – cokoli! Utéct, předat zprávu... ale chodby byly prázdné a oka kamer mrtvá.

- Pokračování -