Skrímsli II. - 5/9

Loki je kde? V půšvihu. Pořád ještě. Už zas.

„Kde je Thor?“ zeptal se Clint a pouzdro s lukem a šípy odložil na stůl s nezvyklou razancí. Tony nad tím třesknutím kovu o sklo trochu nadskočil, zpod obkladu vykouklo jedno vyčítavé oko a znovu zmizelo.

„Na Asgardu,“ zamumlal. „Tatík si ho vyžádal. Nedělej rámus, buď tak hodný.“

„Je šest hodin večer, Tony,“ řekl Clint ošklivě a vůbec se nesnažil mluvit potichu. „Ty buď tak hodný a udělej pro nás všechny něco – příště už tolik nepij.“

„Ano mami.“

„Potřebuju, abys něco zařídil. Vnímáš, nebo si mám podat kbelík s vodou?“

„Jdi do háje, Clinte. Když se budu chtít opít, tak se opiju.“

„Líp by to znělo, kdyby se ti tak nemotal jazyk. Poslyš – Viktor Doom opustil New York. Odhlásil se z hotelu o čtyři dny dřív, zrušil schůzky, vypařil se. Všechno v klídku, nebyl to žádný kvapný úprk. Stejně se tam chci podívat.“

„Kam...?“

Clint zaskřípal zuby. „Do toho hotelu, Tony. Jenže abych to tam mohl prolézt skutečně důkladně, budu potřebovat čas. Lepší to mít posvěcený, než se zdržovat kamerami a šperhákem u dveří.“

„Co myslíš, že tam najdeš?“ povzdechl si Tony a posadil se. „Vlasy v umyvadle? Jako jasně, všechny by nás zajímalo, jestli má Viktor vlasy, ale...“

„Nevím, co tam najdu. Proto se tam chci podívat. Kdybych věděl, co najdu, nemusím tam chodit.“

„Dobře. Nebuď jízlivý, nedělá mi to dobře na můj bolehlav. Než tam dorazíš, bude to zařízený.“

„Dej mi vědět, kdyby se Loki vrátil,“ řekl ještě Clint. „Mám z toho špatný pocit po těle.“

„Jsem snad tvoje sekretářka?“ zabrblal Tony a zahrabal v polštářích pohovky po mobilu.

„Dal bych ti okamžitě padáka,“ ujistil ho Clint a odpochodoval. Tony si hluboce povzdechl. Vůbec neměl dojem, že je to fér. Každý by měl mít svaté právo se opít, za plného pochopení širého okolí, když dostane – znovu – kopačky od jediné ženské, o kterou kdy skutečně stál.

„Uvařil by mi aspoň někdo kafe...? Ne? Věčně barák plný lidí, tak proč tu nikdo není, zrovna když potřebuju kafe?“

Z vrtulníku do letadla... letadlem přes moře. Stále spoutaný, stále němý. Loki se už přestal vzpírat; Doom byl blízko a jeho lhostejnost byla chabým štítem proti Tajemníkově nenávisti. Raději své myšlenky soustředil na kouzlo, které ho zbavilo hlasu. V letadle, s konstantním hlukem na pozadí, to šlo přeci jen lépe, než v hotelu se spoustou roztříštěných vjemů kolem.

Uvědomil si náhle, že prve zbytečně ztrácel čas pátráním v obojku, tahle zábrana byla daleko prostší, dokonce to ani nebylo mentální kouzlo, ale působilo přímo někde v jeho hrdle. Pak už bylo snadné zapřít se tím směrem, skoro viděl před sebou zašmodrchané klubko magických příkazů, primitivní, ale účinné. Zuřivě se na něj obořil, ostatně krátil se mu čas – zuřivě, ale s nehybnou tváří a co možná nepatrnými pohyby napůl znecitlivělých prstů, hlavně být nenápadný. Nejspíš už překročit hranice Latverie by bylo špatné, ale jakmile se dostane do Doomova sídla, je spolehlivě ztracený. Tam byl i Heimdall zbavený zraku; Doom na svém magickém umění během let pracoval velmi usilovně a soukromí bylo něco, na čem si obzvláště zakládal. Což byla jedna z prvních věcí, kterou se o něm...

Někde za hranicemi své hlavy zaslechl hlasy, ale nevšímal si jich. Chybělo málo, pár vláken tenkých jako vlas – když ho někdo popadl a smýknul s ním ze sedačky k zemi. Tohle nebyl pětihvězdičkový hotel, takže místo koberce přistál na mnohem méně pohodlném kovovém roštu. Ostrá bolest mu projela ramenem a do obličeje se znovu opřela Tajemníkova pěst. Účinný způsob, jak někoho vytrhnout z čehokoli, o co se právě pokouší.

„Ty bastarde,“ zaslechl, „něco jsem ti slíbil...“ Což byla hrozba tak reálná, že Loki na něj vytřeštil vyděšené oči a pokusil se couvnout, nešťastná reakce, kterou by rád vzápětí vzal zpět. Narazil rovnou do Doomových kovových bot a aby byla poroba dokonalá, Doom se nad ním pomalu sklonil a pěstí se mu opřel o hruď, ledabylé, pohrdavé gesto, ale tíha jako cent. Loki jen zalapal po dechu. Nebyl člověk, a proti lidem měl velkou sílu. Ale tohle bylo málem jako by ho zalehlo Thorovo kladivo.

„Těžko ti mohu mít za zlé, že se snažíš uprchnout,“ řekl Viktor, „ale to neznamená, že ti to budu tolerovat. Pokud se ještě o něco pokusíš...“

A v té chvíli se to podařilo. Loki do sebe hladově a s námahou vtáhl vzduch. „Heimdalle, otevři Bifrost!“ Přání spatřit ten duhový sloup bylo tak intenzivní, že v prvním okamžiku skutečně cítil, že už ho zalévá bílé světlo, přísahal by, že cítí pohyb a místo stěn letadla vidí hvězdy. Jenže nestalo se – nic. Viktor Doom se dunivě zasmál.

„Právě jsme přeletěli hranice,“ řekl. „Ano, právě teď. Máš smysl pro drama, můj asgardský příteli. Teď však pocítíš Doomův hněv.“

Loki se pokusil vzepřít. „Vážně chceš o sobě mluvit ve třetí osobě?“ prskl - ale odtáhnout ze sebe tu těžkou pěst byl nemožný úkol.

Doom natáhl volnou ruku a popadl jednu Lokiho štíhlou dlaň do své, do rukavice se hladce skryla od zápěstí po špičky prstů; a bylo marné se mu ji snažit vyrvat. Možná přeci jen nebylo dobré, aby nevěděl, že Loki ruce zase tolik nepotřebuje... „Dovol mi dopovědět, co jsem měl na srdci. Jestli se o něco pokusíš – bude to příště i ta druhá.“ A stiskl. Loki jen vykřikl... a potom konečně ztratil vědomí.

V hotelu Clinta nepřivítali zrovna s otevřenou náručí, ale věděli o něm a příliš neprotestovali; a měl veliké štěstí, že se v pokojích ještě neuklízelo. Skutečnost, že ten den byli dva členové personálu nalezeni svázaní v technických místnostech, do určité míry paralyzovala chod příslušného křídla. Událost dostali na starost dva životem udolaní policisté, kteří se jen velmi neochotným tempem propracovávali všemi nezbytnými výslechy. Bylo také třeba prohlédnout i ostatní technické prostory, dohledat pozici všech členů personálu... s osobou Viktora Dooma ale incident nikdo nespojoval a Clint tak měl cestu volnou. Hned na prahu apartmá jen nemálo vyděsil dvě pokojské, které zrovna vynášely koše, když je přiměl nechat všechno na místě a vystrčil je ze dveří.

„Vím, že tohle není tvoje oblíbená zábava,“ ozvala se Natasha. Už se v posteli poněkud nudila a chtěla se účastnit alespoň na dálku. A Clint nebyl proti. „Pátrat po těch nejmenších detailech, kdy může být důležitý každý vlas...“

„Co máte všichni s těmi vlasy?“ přeptal se a napřed jen pomalu prošel apartmá. Kdyby tu někde ležel zapomenutý notes otevřený na straně se schématem posledního ďábelského plánu, vůbec by mu to nevadilo.

„Dobře víš, co chci říct,“ odvětila přísně. „Nejspíš hledáš něco skutečně nenápadného.“

Jenže nemusel být zrovna elita mezi špióny, aby si všiml vyleptané díry na koberci pod oknem. Koneckonců byla na dvě dlaně široká a světlé dřevo pod tmavě modrým kobercem svítilo už ode dveří. Napadlo ho, že se Viktor nejspíš říznul do prstu, nebo si odplivnul - měl v sobě dost z pekelníka, aby Clinta nepřekvapila ani vůně síry a pod brněním kopyto místo nohy. Jenže třeba to bylo něco mnohem obyčejnějšího...

„Tohle by se ti líbilo. Stopa – nestopa.“ Jenže Natasha zase usnula. Takže si jen rozložil její kufřík plný kouzel a pustil se do té nejotravnější práce, která skutečně nebyla jeho oblíbenou zábavou.

Nakonec přeci uspěl, pár kapek čehosi se dostalo mimo vyleptanou zónu. Ověřil si, že jde o krev, a patřičný kus koberce zkrátka vyřízl, aby ho mohl vzít sebou. Zjevná snaha zamaskovat krvavou skvrnu byla tak velkolepě podezřelá, až měl co dělat, aby se přiměl k pátrání i ve zbytku apartmá. Jenže nic zajímavého už nenašel. A v umyvadle žádné vlasy nebyly.

Nechtěl se probudit. Nechtěl, opravdu nechtěl. Věděl, že s vědomím přijde bolest, zoufalství a pár dalších věcí, o které nestál, a bránil se probuzení jak jen se dalo. Ale ty jsi jinde, maličký, někde daleko, jen klid, tebe se to vůbec netýká... všechno bude v pořádku.

Nakonec to byla palčivá žízeň, která ho přiměla otevřít oči, hrdlo rozdrásané jako by křičel snad celou noc. Ne, nestálo to za to. Vážně je – v kobce? Kdo příčetný má u sebe doma skutečné kobky? Posadil se. Lůžko bylo kamenné. Podlaha, zdi a strop taky. Úzkým nezaskleným oknem táhlo a v bytelných, železem pobitých dveřích někdo nakukoval malým zamřížovaným otvorem. Sotva se střetl s těma očima, ucukly, a zazněly spěšné vzdalující se kroky.

Na zemi ležela miska s vodou, sice to znamenalo sklonit se a zdvihnout ji, ale nakonec se odhodlal. Nechtěl ji vypít celou, bylo by moudré ušetřit si něco na později, ale napít se byla taková úleva, že ji do sebe okamžitě vyklopil do poslední kapky.

Teprve potom našel odvahu prohlédnout si svou ruku. Zkroucené, promodralé prsty vypadaly děsivě, dlaň neměla úplně ten správný tvar. Věděl, že následky nebudou trvalé, už byl zraněný i hůř, ale v téhle chvíli si to skoro nedovedl představit. Tepala v ní bolest, podivně vzdálená, ale intenzivní, začne šílet, jestli si ji připustí... ale také věděl, že ruce opravdu potřebuje, že pokud bude chtít utéct, bez rukou se zkrátka neobejde. Bylo vážně peklo dělat tyhle věci s tím minimem magie, co mu zbyla! Slzy mu z očí vytryskly snad ještě dřív, než se skutečně pustil do práce. Dokázal nezačít křičet, nějak; co by teď dal za Doomovo kouzlo... skončil na podlaze schoulený do zoufalé hromádky sálající bolestí. Podařilo se, což o to. Polámané kosti srovnal jak se dalo a regeneraci tím nemálo urychlí. To jen pocit, že by nejraději vypustil duši, byl mimořádně přesvědčivý.

Klaply dveře; rázem v sobě dokázal vydolovat dost energie, aby vyskočil na nohy a couvl od nich co nejdál, v jakési smutné nápodobě bojového postoje. Hlava se mu zatočila a zavrávoral, zatápal po stěně... čísi ruce ho podepřely a posadily ho na tu parodii lůžka. Malé ruce. Ženský hlas. Pokusil se zaostřit, ale bylo to těžké. Brzy pochopil alespoň něco: ta žena byla stará, věkem shrbená a zpod šátku vykukovaly bílé vlasy, a mluvila jazykem, kterému nerozuměl, alespoň zatím ne, ale nepřišla proto, aby působila další bolest. Loki k ní rázem zahořel hlubokou náklonností. Ode dveří někdo zakřičel a žena mu rázně odpověděla. Vyměnili si takhle pár vět a Loki věděl, že právě dostala vynadáno za to, že je tu s ním. Začala něco vykládat, přiměla ho, aby si lehnul. Hlas měla trochu skřehotavý, napůl mentorský, napůl starostlivý. Skoro se pousmál, tohle musela být něčí chůva... položila mu ruku na břicho, nesnesl by to dobrovolně od kohokoli jiného, ale mluvila chlácholivě a tak se to dalo zvládnout, nechtěl si ji rozhněvat. Budoucí maličký se jako v odpověď pohnul a Loki se zachvěl, kdyby nebyl tak vyprahlý, začne tu před ní – ale dnes už těžko mohlo být jeho ponížení větší – znovu ronit slzy. Občas už pochopil nějaké slovo, neříkala nic důležitého, opravdu ho jen uklidňovala a vážně říkala, že si má na sebe dávat pozor? To znělo jako špatný vtip. Zdvihla se s nějakými sliby ohledně jídla a dalších vymožeností a on byl dalek toho, aby předstíral falešnou hrdost.

Zarachotily dveře a zacvakaly závory a zámky, z druhé strany musela být slušná výstavka zábran na deset způsobů. Potřeboval si odpočinout, ale nedovedl si představit, že by tu dokázal usnout. Přesto se to stalo, další rachocení dveří ho vytrhlo ze spánku a jeho známá vstoupila s plnýma rukama věcí. Do nosu Lokiho místo pěsti udeřila vůně polévky, a vůbec to nebyla špatná změna.

„Taková nezodpovědnost,“ brblala napůl pro sebe, „ani ta zvířata... tak už jsi vzhůru?“ Zřejmě nečekala odpověď a trochu polekaně sebou škubla, když řekl: „Jsem. Děkuji za tvou vlídnost, paní. Mnoho pro mě znamená.“ Nevěděl, jestli už mu bude rozumět, ale pokývala hlavou a usmála se napůl bezzubým úsměvem, který jí navzdory čilým pohybům náhle přidal pár let.

„Potkala jsem u svého pána už ledacos podivného,“ řekla, „sněz to, dokud je to teplé.“ Vděčně přijal misku s polévkou, hustý, silný vývar, který sliboval postavit na nohy i egyptskou mumii. „Klouček z jiného světa, který nosí pod srdcem dítě, je obzvlášť velká podivnost.“

„Máš bystré oči,“ poznamenal, ale nevšímala si toho.

„Možná mě nenechají se o tebe postarat, ale možná ano. Ať jste si s pánem provedli cokoli – jez, na co čekáš? – nikdo by neměl trápit mláďata. To pak lidé přestanou být lidmi.“

Snědl polévku. Nechala mu tam hliněný džbánek s bylinkovým vývarem, proti kterému byl těhotenský čaj u Strange – ta tisíc let vzdálená vzpomínka – vyloženou lahůdkou. Přinesla mu přikrývku a dokonce tenký polštář. Netrpěl zimou, ale za trochu pohodlí a pocit jakési ochrany, jakkoli iluzorní, byl rád. Vysvětlila mu, že by neměl zvedat těžké předměty a šplhat po výškách, to začal chvíli váhat, jestli si skutečně rozumí tak dobře, jak si myslel. Když se ujistila, že strážný zrovna kouká jinam – celou dobu stál ve dveřích s kvérem velkým tak, že si ho musel přitáhnout na kolečkách, prstem na spoušti a tikem v oku - vytáhla z kapes ještě chleba a pár malých, sladkých jablek. Slíbila, že znovu přijde, a nechala ho se slaboučkou nadějí, že existuje někdo, kdo by mu mohl pomoct tohle přežít...

Cukr a bič. Trocha naděje a o to hlubší pád, až mu seberou i tu...?

Jenže tohle všechno ve skutečnosti bylo něco, co dokázal zvládnout. Obojek ho tížil, ale každou hodinou, kterou tu stráví, se mu dokáže lépe přizpůsobit – i kdyby se mu ho nepodařilo zlomit silou - protože přizpůsobení bylo to, co bylo Lokimu vlastní. I jeho podoby byly svého druhu přizpůsobením, bezvýhradným a dokonalým. Možná obojek rozostřoval vnímání a působil, že Loki nedokázal svou magii správně použít, ale v okamžiku, kdy mu ho Doom nasadil, začal Loki podvědomě budovat jakési vnitřní brýle, začal si vytvářet nový smysl, který tuhle změněnou magii dokáže použít. Když přidá snahu i zcela vědomou, čeká tu pár lidí ošklivé překvapení. Potom, nakonec. Jestli se třeba úplně nemýlí. A když to bude včas.

Prozkoumal také kobku, kámen po kameni a každou škvíru. V nějaké chvíli se snažil i vyhlédnout z úzkého průzoru v tlusté zdi. Viděl pramálo, jen se ujistil, že je vysoko na zemí, v jedné z věží starobylého hradu.

Princ ve věži... co se stěží dočká své princezny na bílém koni.

„Tony, vstávej.“

„Humpf?“

„Vstávat! Nebo ti... čert tě vem. Prostě vnímej.“

Tony pracně rozlepil víčka a ještě jim musel pomoct. Už se chtěl začít stavět na zadní, že nikdy nebylo zvykem lézt ostatním do ložnice, a že s tím nehodlá začínat ani teď, ale pak mu došlo, že usnul na pohovce. „Máš deset vteřin. Jestli to nebude dost zajímavý, jdu zase spát.“

„Fajn. Ta krev nebyla lidská.“

„Počkej, počkej.“ Tony se pokusil soustředit. „Ta krev... nějaká... nebyla... lidská. Krev nebyla lidská. Dobře. Máš dalších deset vteřin.“

„V apartmá Viktora Dooma jsem našel na zemi krev,“ vysvětlil tentokrát Clint polopatě. „Vcelku čerstvý flek. Nijak moc jí nebylo, ale ani říznutí o papír, jestli mi rozumíš. Teď jdu z laborky – není lidská.“

„Nemůže být třeba z nějakého zvířete? Třeba Doom obětoval černou slepici...“

„Starku!“

„Ok, v klidu. Už jsem vzhůru. Jaká teda je?“

„Pracují na tom. Sním svůj klobouk, jestli není Lokiho.“

„To se ti snadno slibuje, když klobouky nenosíš,“ řekl Tony a přeploužil se ke kuchyňskému pultu. „Takže ty si myslíš, že se Loki nějak dostal k Doomovi. Pochybuju, že za ním běžel dobrovolně, měl z něj vítr. Jenže Doom by ho těžko unesl Strangovi pod nosem. Možná už vidíš Lokiho i kde není. Není lidská, ale mohla by patřit těm opičákům. Třeba ho znovu napadli. Nebo některého z nich zajal.“

„Doom chtěl Lokiho. Loki zmizí, Doom odcestuje, na podlaze krev.“

„Jasně, jasně. Jindy bych ti udělal přednášku o kauzalitě, ale asi se mi zrovna nechce.“

„Díky bože za ty dary.“

„Loki někde trucuje a dělá se vzácným, to se děje. Zkouší na nás všechny klasický manýry typu  ‚dokažte mi, že mě chcete‘.“ Zazíval. „Jako by někdo stál o to, aby se mu po bytě klackoval citově deprimovaný puberťák s outěžkem. Jestli si najde jiný hnízdo, jeho věc.“

„To sis možná měl rozmyslet dřív, než jsi ho sem přitáhl,“ řekl Clint ledově. „Věděl jsi, že je totálně rozhozený. Byl vyděšený a bylo mu zle. Vzor mentální stability to nebyl ani za ideálních okolností. Teď se jenom sám sebe snažíš přesvědčit, že necítíš žádnou odpovědnost.“

„Ale já opravdu necítím odpovědnost, Clinte,“ odpověděl Stark. „Nabídl jsem mu postel, plnou penzi a rameno k vyplakání. Nic víc, nic míň. Nebudu mu dělat náhradního otce, jemu ani tomu... prckovi. Neplánuju ho obskakovat, ani se starat o jeho zájmy. Je to svéprávná osoba s bambilionem životních zkušeností, které my za život ani nestihneme, Clinte. Nepotřebuje nás.“

Clint si prohrábl vlasy a začal přecházet se a tam. „Udělej mi taky, kafe, prosím tě,“ požádal roztržitě. „Nejspíš tvůj náhled chápu.“ Odmlčel se.

„Clinte, zamávalo s tebou to jeho břicho.“ Trochu se ušklíbl. „Jsi v tom správném věku. Nejen ženský chytá hnízdění.“

„Ráno letím do Latverie,“ řekl Clint. „Budu rád, když se přidáš. Když ne, poletím sám. Nejspíš je to zbytečný, beru. Ale možná není.“

„Děláš, jako by to bylo tvoje,“ štěkl Stark a v náhlé vlně frustrace udeřil prudce do pultu. Ještě chvíli poté doznívalo cinkání lahví.

„Já vím, že není,“ pokrčil ramen Clint. „A ty to nevíš. Nebo víš? Je mi to jedno, po pravdě. Dali jsme mu naději, že dostane šanci se srovnat. Jsi odpovědný za to, co k sobě připoutáš.“

„Pravila liška Malému princi.“

„Tony, co tě to chytlo?“

„Co tebe chytlo? Proč bychom měli být odpovědní za Lokiho? Je to Loki, Loki, proboha. Uvědom si, že s tebou zamávala prostá změna perspektivy. Čeká děcko – jo, moc dojemný. Sám je de facto děcko – a z toho si najednou všichni sedneme na zadek?“

„Fajn. Až tě přejde tahle tvoje náladička, dej vědět.“ A Clint si dal velice záležet, aby za sebou neprásknul dveřmi, protože když už se jednou tvářil jako ten moudřejší, nezbývalo mu nic jiného. A hrnek s kafem si vzal sebou.

- Pokračování -