Skrímsli II. - 3/9

Chlapi jsou hrozně ukecaní, abyste věděly. A někteří z nich navíc momentálně krapet rozklížení. ;-)

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Strange a nechal rozplynout portál. „Hej, Loki,“ řekl trochu znepokojeně, „stalo se něco?“

Zuřivě zatřepala hlavou. „Omluv mé nevhodné chování,“ řekla a ustoupila dřív, než se znejistělý mág dokázal rozhodnout, jestli se mu opravdu pokusila vrhnout do náručí nebo ne, a co si s tím má počít. Loki se raději rychle přeměnil a nahodil tradiční poloúsměv zvaný ‚jsem nad věcí a vy kolem si dejte pozor‘. „Ženské tělo se občas špatně zvládá,“ dodal omluvně. „Pokusím se být obezřetnější. Proč jsi přišel...?“

„Clint mi zavolal. Že sice moc nepobírá, co se děje, kdybych ho měl citovat přesně, ale že bude docela určitě lepší tě odtamtud dostat pryč.“

Loki zmoženě poklesl do jednoho z kožených křesel. Strangův vkus byl od toho Starkova diametrálně odlišný. Teplé odstíny dřeva a vzorované látky byly po všem tom skle a chromu docela příjemnou změnou, a bližší domovu. Byl tu klid a tak silné magické ochrany, že by se jich možná dokázal i dotknout a přejet po nich špičkami prstů. Bylo náhle snadné přesvědčit ruce, že se mohou přestat chvět; a odolat touze utíkat.

„Já vlastně také nevím, co se stalo. Viktor Doom – znáte se...?“

„Víme o sobě.“

„Chápu.“ Loki se zachmuřenou tváří hleděl před sebe. „Tvrdí, že jsem ho napadl, dokonce opakovaně.“

„Podle toho, co jsem slyšel, je Viktor skutečně dobrý mág.“

Loki po něm loupl nevlídným pohledem. „Chceš se zeptat, jestli bych proti němu měl šanci? Jak opojná důvěra.“ Strange taktně pomlčel o faktu, že tu Loki sedí vyklepaný jako zajíc, a jen nepatrně pokrčil rameny. „Hodně by záleželo na celkových okolnostech,“ zazněla nakonec neochotná odpověď. „Kdybych ho chtěl dostat ze zálohy, nejspíš bych to dokázal. V přímém boji... těžko říct. Má to své brnění a neznám plný rozsah jeho schopností. Dobře. V přímém boji asi ne, ne teď. Ale stejně je to nesmysl, nepřišli jsme do kontaktu několik let.“

„A předtím?“ zeptal se Strange a přivolal konvici s čajem a dva šálky. Konvice oběma sama nalila a Loki nad tou ukázkou malé domácí magie jen pokrčil nos.

„Plánuješ kariéru v cirkuse?“ utrousil. „Předtím nešlo o nic velkého, rozhodně o nic, k čemu by se musel po letech vracet. Když jsme se viděli naposledy... doslechl jsem se, že získal Swalbardovu dýku, a chtěl jsem ji vidět na vlastní oči.“

„Vidět?“ pousmál se Strange slabě.

„Klidně mohu tvrdit, že vidět,“ problesklo Lokimu v očích potměšilé světélko. „Nebyla pravá.“

„Počkej – ty ses dostal do Latverie? Do Doomova sídla?“

„Nikdo mi neřekl, že to má  být nemožné,“ smál se Loki, „nebo možná se jen letmo zmínil a zapomněl jsem to brát vážně?“

„Loki,“ potřásl Strange s úsměvem hlavou. „Musel být příšerně naštvaný.“

„Nic jsem mu nevzal, nikoho nezranil, teda ne moc, těch pár neškodných iluzí, co jsem tam po sobě možná nechal, určitě nebylo důvodem ke krvavé pomstě. Nemohu vyloučit,“ připustil, „že potom musel znovu vybudovat magické ochrany sídla, ale mohu já za to, že se daly tak snadno překonat? Nezabralo mi to ani tři dny příprav. Měl by mi poděkovat.“

„Takže jestli to dobře chápu,“ opřel se Strange v křesle, „mohl by tu být problém v interpretaci. Třeba: ačkoli jsi se o Doomovi dozvěděl, že až hystericky lpí na nedostupnosti Latverie – a ona to bývá první věc, kterou se o něm člověk dozví -„

„Vlastně to byla až druhá nebo třetí věc...“

„- tak pro tebe to byl signál, že máš nepovoleně překročit hranice, vkrást se do opevněného hradu, pokusit se o loupež vzácného a nepochybně cenného artefaktu, zneškodnit několik lidí, kteří patrně přežili jenom zázrakem, nechat za sebou řadu smrtelně nebezpečných pastí a úmyslně zničit magické ochrany, což znamená velkou spoustu peněz i času na jejich obnovení?“

„Mohlo by to tak vyznít, pokud bys byl malicherný zoufalec,“ pravil Loki povzneseně a upil čaje. „No fuj... co je to?“ pohlédl do hrnku znechuceně.

„Čaj.“

„Tohle není čaj, ale pomsta za všechny hříchy světa.“

„Je to čaj pro těhotné.“

Loki odložil šálek zpět na talířek tak prudce, až to hlasitě třesklo. Už to vypadalo tak nadějně, a přeci tohle nešťastné téma čaroděj nedokázal opustit. „Strangi,“ zavrčel, „myslím, že bychom pro klid nás obou měli začít předstírat, že s touto skutečností nejsi obeznámen.“

„Považuji tě za svého přítele, Loki,“ řekl Strange mírně a Lokimu to poněkud sebralo vítr z plachet.

„To ale... neznamená, že mi budeš neustále demonstrativně předvádět, jak jistý sis tím, co je pro mě dobré!“

„Také jsem doktor.“

Loki prudce vyskočil z křesla a prostě odešel. Pokusil se odejít. Sotva prošel dveřmi, stejné dveře ho vrátily zpět. „Nenávidím, když tohle děláš!“ vykřikl. „Proč to nenecháš být?“

„Přestaň mi tady předvádět manýry rozmazleného děcka,“ vyletěl teď i Strange. „Možná to platí na Starka, ale ne na mě. Ty sám ses rozhodl mít dítě – tak se k tomu postav čelem!“

„A pij bylinkové čajíčky,“ posmíval se Loki. „Co těhotenská jóga, byla by dostatečně demonstrativním vyjádřením mé odpovědnosti?“

„Ty čajíčky by ti mohly pomoct udržet víc jídla v žaludku,“ řekl Strange.

„Nepotřebuji, aby ses staral,“ odsekl Loki chladně. „Pochop to konečně. Nepotřebuji, nechci, nestojím o to. Mluvíme oba stejným jazykem?“

„Ale vytáhnout tě z Doomova dosahu, na to jsem ti byl – ne, to jsem nechtěl říct.“ Strange si promnul rukou čelo. „Loki. Stále platí, že to dítě chceš?“

Zelené oči zaplály. Ale byla v nich i nejistota a stala se účinnou zbraní na Strangův vztek. Bylo snadné se vrátit k časům, kdy byl lékařem – pacienti žadonili div ne na kolenou, aby se jich ujal, vážně se jich nemusel doprošovat. Ale tohle bylo hodně něco jiného, a bylo asi dobré si to stále dokola připomínat.

„Chci,“ řekl Loki a té nejistoty bylo tak moc, že pronikla i do tónu hlasu.

„Znáš někoho, kdo by prošel tím co ty? Proměnil se kvůli tomu, střídal těla i během těhotenství...“ Po fiasku, jakým skončil minulý rozhovor, už věděl, že bude muset postupovat po mnohem menších krocích – a některé věci zatím nechat být.

Loki jen zavrtěl hlavou. „Ne nikoho tak blízkého... člověku.“ Bojovnost už z něj vyprchala, i když stále vypadal ostražitě a nepříliš ochotně.

„Není to úplně moje specializace,“ pokračoval Strange mírným hlasem a nepatrně přešlápnul tak, že vlastně skoro zamířil zpět ke křeslům. Loki se opravdu znovu usadil. „Ale pořád jsem doktor. Dovol mi, abych tě při tom všem doprovázel.“

Chvíli bylo ticho. „Nemyslím, že by ses považoval za mého přítele,“ řekl Loki zvolna, ale na Strange se přitom nepodíval. „Možná za Thorova, ale přátelství je silné slovo pro takový vztah. Trpíš mě poblíž sebe částečně z povinnosti, částečně ze zvědavosti, jsem pro tebe rarita – už před tím, dvojnásob teď.“

„Už jsem ti říkal, že nejsem zvědavý na tvé dětinské manýry,“ řekl Strange o něco chladnějším hlasem. „Role ublíženého zneuznaného děcka ti nesedí. Nedokážeš lidem věřit? Stark ti rád dohodí někoho z tlupy svých psychoterapeutů. Ale nepředstírej, že jsem ti místo ve svém domě nabídl ze zištnosti.“

„Chtěl jsi mě mít pod dohledem,“ ušklíbl se Loki. Strange protočil panenky vzhůru přesně tím způsobem, kterým to občas dělal Loki, a ten se na to známé gesto jenom víc zamračil.

„To tě vážně nenapadlo, že je pro mě tvá společnost zkrátka – osvěžující?“ řekl Strange. „Kolik asi lidí, se kterými bych měl něco společného – a zároveň o to stál - se v této chvíli nachází na celé planetě?“

„Vsadil bych se,“ začal Loki, ale Strange ho rychle zarazil.

„To mi Stark zakázal jako první.“

Loki se trochu bezmocně uchechtl. Založil si ruce na prsou a opřel se v křesle. „Vážně nevím, proč bych měl být zvědavý na tvé doktorské rozumy,“ zamumlal nespokojeně a Strange si dal veliký pozor, aby se mu ve tváři vítězoslavně nepohnul ani sval.

„Otec toho dítěte,“ začal Strange a Loki se naježil dřív, než stačil dopovědět, „je jakého živočišného druhu?“ Loki jen zamrkal.

„Cože?“

„Jde mi o to, jestli tě to dítě v nějaké fázi vývoje neohrozí. Třeba svou velikostí, nebo jen rychlostí růstu jako takovou, či dalšími nestandardními nároky. Jestli vůbec bude humanoidní.“

„Byl to člověk,“ řekl Loki po chvíli. „Pozemšťan. Nemluv teď na mě chvíli, pokusím se ty představy dostat z hlavy.“

„To celou věc dost ulehčuje.“ Bylo velice těžké nepokoušet štěstí a nezkusit zjistit konkrétní jméno. Pokud by to měl být – ale proč by měl? – někdo ze společných známých, nebylo mnoho možností. „Nechci po tobě nic víc,“ dodal pro jistotu. „Naštěstí vím určitě, že jsem to nebyl já.“

„To je ovšem velice smutná jistota, doktore Strangi,“ řekl Loki s netajeně falešnou lítostí. „Možná byste měl přehodnotit svůj životní styl. Nebo nároky.“ Znovu sáhl po šálku s čajem, zjevně už mezitím zapomněl, co ho tam čeká. Se znechuceným úšklebkem ho odložil, ale už nekomentoval.

„Pokud bys souhlasil s vyšetřením, dost by se mi ulevilo, po pravdě,“ řekl Strange. „A jednu věc bychom měli vyřešit neodkladně. Zhubnul jsi – a to bys teď vážně neměl.“

„Máš něco s očima?“ položil si Loki ruku na břicho. „Už se nedá přehlédnout pomalu ani když jsem zády,“ zapřeháněl si notně. „Za chvíli budu potřebovat přídavná kolečka – a to jsem sotva v polovině.“

„Břicho ti roste, ale jinak hubneš. Bývá ti špatně?“

Loki se nepohodlně ošil. „Občas ano. To ví ale každý, že to patří k věci.“

„Existují prostředky, které ti uleví – zkusíme v malém dávkování a uvidíme, jak budeš reagovat. Jestli nejsi schopný přijmout dost živin v běžném jídle, budeš je potřebovat dodávat jinak. Po pravdě myslím, že už jsi chudokrevný, i to by se mělo pořešit. Existují koktejly nebo i jiná speciální jídla...“

„Jsi únavný, Strangi,“ řekl Loki a Strange věděl, že vyhrál.

„Chlast je peklo, Tony,“ řekl Clint a z výšky padl do křesla.

„Chlast je láska,“ odpověděl Stark  a v procesu láhev-žaludek vynechal tu pasáž se skleničkou. Podařilo se mu propít se do pohodlného bezčasí a nehodlal riskovat, že by snad hladinka poklesla. „Jak je na tom Natasha?“ vzpomněl si a byl proto na sebe hrdý.

„Spí,“ řekl Clint. „Ztratila hodně krve.“ Zamračil se. Při vzpomínce na to, jak svíral její chladnoucí ruce po výbuchu ve výtahové šachtě, se vlastně taky možná potřeboval pořádně napít. „Hlavně za ní teď nechoď.“

„Za co mě máš,“ zamračil se Tony, „za nesvéprávného opilce? Vím přesně, co dělám.“

„Chlastáš.“

„Opíjím se. Ze zatraceně dobrých důvodů.“

„Zítra budeš nepoužitelný.“

„Nepotřebuju být použitelný. Potřebuju se opít.“

Clint už před nějakou chvílí došel k názoru, že u toho být rozhodně nepotřebuje. Ale než stačil odejít, vešel Strange – nad Tonym jen povytáhl obočí a posloužil si na baru bez vyzvání sám.

„Jsem v té nejlepší společnosti,“ utrousil Clint a demonstrativně upil džusu.

„Neplánuji dosáhnout Starkovských kvalit,“ ujistil ho Strange a oba chvíli sledovali, jak Tony pečlivě dopíjí láhev a vytřepává z ní poslední kapky. „Ale tuhle si vážně zasloužím. Podařilo se mi přesvědčit Lokiho, aby mne přijal za lékaře.“

„Tak to gratuluju.“ Clint jen potřásl hlavou. „Trošku masochista, co?“

„Byl nejvyšší čas mu do toho začít mluvit. Copak jste si nevšimli, jak špatně vypadá?“

„Většinu času se před námi schovává. A ve zbytku se pořád hýbe!“ odsekl Clint. „Navíc se snažím dívat spíš jinam, jestli chápeš.“

„Dokonale,“ povzdechl si Strange. „Myslel jsem, že už jsem dost zvyklý na... podivná stvoření a démony, mimozemšťany a tak nepřirozená zvířata, že by na ně byla fantazie krátká. Ale Loki je na první pohled člověk a tak je taková anomálie – špatně se přijímá. Navíc začal zkoušet, co vydržím. Je to otravné.“

Clint se pousmál. „To si tady ještě netroufnul, Tony je pro něj docela slušná autorita. Takže asi klika, že tu teď není... Zvládáš ho? Nerad bych, aby někde pobíhal bez dozoru.“

„Jsem první, kdo by nerad, aby někde pobíhal bez dozoru.“ Pokynuli si skleničkami a Strange se pokoušel nepřemýšlet nad tím, jestli třeba Clint... „Doom je vyřízený?“ zeptal se ještě.

„S Doomem je to vážně divné,“ pohnul se Clint nespokojeně. „Vyřízený není vůbec, naopak to vypadá, že nás čekají menší přesčasy. Skutečně se zdá, že podezřívá Lokiho, i když u skrímsliho nakonec připustil, že to mohla být náhoda. Neposkytnul nám žádné skutečné důkazy, ale to u něj není nic zvláštního – asi bych se vyděsil, kdyby to bylo naopak. Lokiho naštěstí nepoznal, ale stejně nás z něčeho podezřívá. O pomoc nepožádal, ani Thora příliš nevyslýchal... čert ho vem, nejsem si moc jistý, o co mu šlo.“

„To nezní moc povzbudivě.“ Strange zachmuřeně poklepal prsty o skleničku. „Podíváš se na to?“

„Jasně, už jsem rozhodil sítě, zítra se stavím v Shieldu. Možná se tak chce dostat na Thora, napůl ho obvinil, že Lokiho kryje. Nebo přes něj, i když to už je dost překombinované, na nás všechny – ale proč, po tolika letech příměří? Latverie prosperuje, rozložení sil se nezměnilo... ale nebyl jsem tam od začátku. Možná padlo něco, o čem nevím.“

„Možná sám teprve sondoval terén,“ řekl Strange zamyšleně.

„Možná.“ Clint si s povzdechem založil ruce za hlavou. „To s Natashou přišlo ve strašně špatný čas.“ Trochu chmurně se pousmál. „Ne že by byl nějaký čas dobrý.“

Tony se překulil z pohovky, stočil se pod stolem a začal spokojeně pochrupovat.

„To se mu stává často?“ zamračil se nad tím Strange.

„Ale ne... byla tu Pepper, asi to nedopadlo. Loki je pořád u tebe?“

„Jo. Trochu jsme Dooma probírali, třeba i možnost, že naštval nějakého jeho spojence, ale na nic jsme nepřišli. Stejně by to nedávalo smysl... teď už spí.“

„Uložil jsi děcko a vyrazil do společnosti?“ uchechtl se Clint. „Tak si nalej ještě jednu a relaxuj do zásoby. Klidně se vsadím, že to budeš potřebovat.“

Měl naprostou pravdu: protože ráno byl Loki pryč a to Strangovi na životní pohodě v nejmenším nepřidalo.

Vybrat si správné tělo nebylo snadné. Břicho stále neměl příliš velké, ale některé pohyby už začínalo omezovat a obával se, že by v mužském těle působil nepřirozeně, i když ho zastírala iluze. S dívkou s popelavými vlasy, jakou si poslední dobou oblíbil, začínal mít spojené příliš velké množství emocí. Chtělo to někoho klidného a přitom působivého... a zvolit si právě Sif, poslední ženskou na světě, která by byla ochotná pořídit si děcko, mělo své kouzlo. Skoro mu bylo líto, že se to jeho oblíbená válečnice nedozví. Zatímco si plný nostalgie představoval, jak mu zkouší utrhnout hlavu, v decentním kostýmku vyrazil do ulic NY. Brzy si ale uvědomil, že vysoká svalnatá ženská budí pozornosti víc, než o kolik stál. Na vhodném místě se proto převlékl do podoby jen přiměřeně hezké mulatky v džínách a studentském sáčku a rázem se stal prakticky neviditelným. Dokonalé. Měl by si častěji připomenout, jak zábavné je pozorovat okolí z docela jiné perspektivy.

Hotel, ve kterém se ubytovala delegace z Latverie, byl velký, drahý a plný lidí, takže bylo snadné proplouvat jím. Horní patra byla sice uzamčená a hlídaná, ale pro Lokiho bylo omamně snadné pohybovat se tak, že si ho především vůbec nevšimli... Nakonec dal přednost pohodlí před plížením a jednoho z mužů z hotelové ochranky uklidil do kumbálu mezi košťata, pečlivě před ním narovnal hradbu saponátů, ještě naposledy zkontroloval roubík a ujistil ho, že není všem dnům konec; a vydal se v jeho podobě korzovat po chodbách.

„Miku, ty ještě nemáš padla?“ poznamenal chlápek, se kterým se míjeli nad schodištěm, ale stačilo jen se skeptickým a lehce otráveným výrazem trhnout rameny a pokračovat dál. Rozvážely se právě snídaně, pokojské v nažehlených zástěrách s tácy a vozíky, vonělo to tak dobře, až zalitoval, že před odchodem nevybrakoval Strangovi spíž. Pak konečně zaslechl něco, na co celou dobu podvědomě čekal: „...spíš mazací olej než vajíčka. Vždyť ten chlap vypadá jako robot!“

„Lepší než ten pitomec na trojce,“ řekla druhá tlumenějším hlasem „aspoň se chová slušně.“ Obě se zasmály a každá se vydala svou chodbou. Lokiho už pátrání po nějakých anomáliích nebavilo, neviděl ani nevycítil vůbec nic zvláštního, takže potkat zrovna tuhle pokojskou bral jako jasné znamení. Nezabralo ani pět minut obsadit další kumbál, tentokrát s čistým ložním prádlem, další svázanou osobou. V podobě pomenší tmavovlásky s iberským šmrncem vzápětí už klepal na Doomovy dveře.

Otevřel je Tajemník; přejel vozík i pokojskou nicneříkajícím pohledem a ustoupil z cesty, aby mohla projet. Loki byl docela zvědavý, jestli třeba nenačape Dooma v nedbalkách. Možná dokonce bez toho jeho otravného brnění. Co třeba kartáček na zuby vykukující ze železné masky? Župan...?

Ale ne – Doom tam stál v plášti a s kápí a vypadal úplně stejně jako v kteroukoli jinou denní či noční dobu.

„Ahoj Viktore,“ zazubil se Loki a okamžitě se přeměnil do své tradiční podoby. Věděl, že Doom rozpozná blízkost jeho magie – a neplánoval se nechat přichytit.

„Čekal jsem tě,“ řekl Viktor. „Ne tak brzy, ale čekal. Tvá drzost je toho druhu.“

„Šíříš o mně různé zvěsti,“ řekl Loki a oči mu pobaveně svítily. Kdyby na to teď alespoň pomyslel, vůbec by nechápal, proč seděl zalezlý doma a propadal splínům. Konečně se něco dělo – a on ten pocit miloval. „Přišlo mi nejlepší jít rovnou ke zdroji.“

Vozík se snídaní prve nechal hned u dveří, teď se k němu otočil a ukázal: „Posnídáme spolu?“

Tajemník, který snadno přijal fakt, že se změnily aktuální role, ho přivezl blíž a naservíroval talíře na stolek.

„Máš mě za hlupáka?“ zeptal se Doom pohrdavě, ale Loki jen pokrčil rameny a hodil sebou do křesla.

„Každý máme své jistoty... ale dláždit ulice bych jimi nechtěl.“ Podal si zapečený toust a s požitkem se do něj zakousnul. „Tak nesmyslné jídlo umí připravit jenom na Midgardu,“ pochválil si s plnou pusou. „Viktore. Co tě to napadlo za nesmysl, že ti jdu po krku? Co bych z toho asi tak měl?“

Doom pomalu přešel k protějšímu křeslu a s rozmyslem se do něj usadil. Na Lokiho hleděl s bezvýraznou nevstřícností. „Nebyl jsi dost opatrný, princi asgardský. Zůstaly po tobě stopy.“

Loki ohnivě zavrtěl hlavou. „Moje poslední akce, která se tě týkala – tenkrát s tou dýkou, však víme – za tu se ti omlouvám,“ odhodil zbytek toustu a přitiskl si ruku na srdce, „bylo to ode mě hrubé, mladická nerozvážnost, ani nevím, co mě to tenkrát napadlo. Jsem celý šťastný za přirozenou příležitost, která se nám tímto naskytla, při které se ti mohu omluvit a litovat svých nezdárností, mladických, jak jsem již zmínil.“

Tajemník, momentálně rekvalifikovaný na číšníka, oběma nalil kávu a ustoupil.

Viktor dokázal i přes všechno to železo vyhlížet velmi nesouhlasně. „Proč jsi sem přišel?“

„Promluvit si, přeci,“ řekl Loki skoro překvapeně. „Nemám teď čas ani chuť na nějaké tahanice mezi námi. Nenapadl jsem tě, ani nic podobného neplánoval. Poohlédni se jinde, ušetří to nepříjemnosti mně i tobě.“ Upil kávy, trochu se na ni zamračil, dolil ji spoustou mléka a tentokrát do sebe nalil hrnek s očividným požitkem. „Proč bych sem jinak chodil?“ namítl, dle svého přesvědčení zcela logicky.

„Tvoje přítomnost zde opravdu nedává smysl,“ řekl Doom. „Z žádného hlediska. Jsem dokonce ochoten začít uvažovat nad tím, že mluvíš pravdu.“

„No sláva!“ zvolal Loki. „Co tě přesvědčilo, že bych přidal nějaké detaily?“

„Nejspíš to, že jsi vypil tu otrávenou kávu,“ pravil Doom.

- Pokračování -