Svět podle Mae - 7.

Miluju vzít klišé, zmuchlat ho, narovnat, rozstříhat a znovu slepit, a pak připlácnout na čelo. :-)

Být či nebýt čarodějkou

Mae o debatách mezi Brumbálem a Snapeem samozřejmě nic nevěděla, takže si mohla bez zábran propadat splínu, jak se předvádí zcela nemožně, jak ji ikona všech potterovských fanynek musí mít plné zuby, a jak jí docela určitě nebude chtít pomoct ovládnout vlastní magii, když je na to třeba magie černé.

Vlastní magii! Ona přeci nemůže být čarodějka. S Bradavicemi včetně průvodních jevů se smířit dokázala, ale sama je působit, to bylo nějakým zvláštním způsobem nesprávné; jako by to byl důkaz toho, že tenhle svět není skutečný, a všechno to podivuhodné se odehrává jenom v její hlavě. Byla patrně první čarodějka, která nedokázala uvěřit ve vlastní magii, protože ocitnout se v kouzelnickém světě a dokázat kouzlit - to bylo zkrátka příliš dokonalé. Důkazy všude kolem? Ale jděte.

Uvědomila si, že se jí mozek snaží naprázdno zavařit obavami, které se točí v kruhu bez naděje na únik, a vstala. Vyzkoušela si koupené šaty, seznala, že vypadá fantasticky, chvíli dělala obličeje do zrcadla, aby si na sebe trochu zvykla, učesala se, zarovnala křivě zastřižené vlasy, znovu se převlékla a musela si konečně přiznat, že jenom oddaluje přípravu na hodiny. Ve chvíli, kdy se konečně posadila ke stolu, jasnozřivě ji vysvobodil Brumbál osobně. Pochválil šaty, přičaroval čaj a sušenky, oznámil, v kolik má přijít na večeři, aby ji mohl představit studentům, v nejmenším si nevšímal toho, že ona před ním umírá trémou a na čaj kouká nemálo vyděšeně, až se konečně dostali k tomu nejděsivějšímu ze všeho, tedy výuce.

„Říkal jsem si, že byste měla začít jenom s nejmladšími ročníky,“ řekl a Mae velmi rychle a ochotně zakývala hlavou.

„Později uvidíme. Učebnu jste našla? Radil bych vám na začátku každé hodiny studenty vyzvat k tomu, aby uschovali hůlky do tašek. Na vašich hodinách je nebudou potřebovat a vyhnete se nutnosti zasahovat při jejich půtkách. Existuje sice řada užitečných kouzel, kterými je srovnáte do latě, ale ještě potrvá, než se je naučíte. Severus mi řekl o vašem přání ustálit vaši magii pomocí rituálu. Mluvili jste i o podrobnostech?“

„Ne, jenom že to není bílá magie,“ řekla s trochu nepříjemným práskačským pocitem. I když, Brumbálovi to muselo být jasné, ne? A Snape se prásknul první.

„Ano, je to vyšší černá magie. Severus je jediný v Bradavicích, kdo dokáže ten rituál provést. Víte něco o černé magii?“

„No… nic? Je vůbec zakázaná? Už podle toho, že se jí říká černá, to nějak předpokládám, ale…"

„Bílou magii může provádět každý. Dále tu máme tak zvanou malou černou magii, někdy se jí říká také šedá - principy jsou stejné, celá řada kouzel spadá do obou kategorií a jen záleží, jakým způsobem je využijete. Se skutečnou černou magií nemá nic společného.“

Přikývla.

„Mnoho kouzelníků nějaká taková drobnější kouzlíčka někdy použije - ve škole zvrhnete spolužákovi kalamář či mu podtrhnete nohy - většina údajně černé magie, o které uslyšíte, spadá do této kategorie. Vyšší černá magie ale zasahuje do principu a zákonitosti věcí a nedá se naučit bez toho, že v sobě máte velmi silnou vůli a určitou míru temnoty. Ani to však nestačí – musí vás zasvětit již praktikující temný čaroděj. Prorazit ve vás cestu, abych tak řekl. Stává se někdy, že zasvěcovaný při tom rituálu zemře. To, co vám teď říkám, jsou obecně známé věci. Stejně jako skutečnost, že Severus je jedním z takových zasvěcenců, jediný zde v Bradavicích.“

Mae nevěděla, co na to říct. Nějaké to „fíha“ nebo „panejo“ jí připadalo trochu slabé. „Byla ode mě velká nehoráznost ho požádat o to kouzlo?“ zeptala se nakonec.

Brumbál se zasmál. „Nevědomost hříchu nečiní,“ řekl laskavě. "A abych vám odpověděl na celou vaši otázku - černá magie jako taková není zakázaná, není ani nelegální být černý mág. Někteří léčitelé se kupříkladu specializují tímto směrem. Jenom je zakázaná valná většina věcí, kterou černou magií provádět lze. Naštěstí je zároveň takových mágů velice málo."

„To vy jste ho požádal, aby podstoupil ten zasvěcovací rituál, že?“ vylétlo z ní dřív, než se nad tou otázkou stačila zamyslet. Ale dávalo to jakýsi smysl – odraz Brumbálových hříchů na Snapeově duši z tamtoho světa.

„To už není obecně známá věc,“ blýskl očima, ale pousmání bylo smutné.

„Promiňte, to bylo hrubé,“ řekla a napadlo ji, že se dnes naomlouvala víc než za celý rok zpátky.

„Myslíte? To si potom nedovedete představit, jak vyvádí školní rada a řada rodičů kvůli tomu, že jeden z profesorů je černomagický,“ zatvářil se Brumbál samolibě. „A co teprve až vyjde najevo Lupinova druhá totožnost. Budu si muset pořídit sekretářku na vyřizování emotivnější korespondence a speciální odhlučněnou místnost na huláky.“

„Zasvětil ho Vy-víte-kdo?“ napadlo ji náhle. Brumbál ani nepředstíral, že by nevěděl, na co se ptá.

„Ani to není obecně známá věc,“ řekl.

Mae se s povzdechem zadívala na stůl. Skutečnost byla tak náročná! Proč jí to prostě nemůžou nějak přehledně shrnout, nejlépe namalovat graf? Jak má vědět, kdo je smrtijed, kdo padouch a kdo hrdina? Dobrá, přišla sem nepochybující o Snapeovi; ale nedozvěděla se vlastně nic, co by tuto veselou a ničím neopodstatněnou důvěru opravňovalo. Brumbál sice Snapea podporoval, ale to nemuselo nic znamenat. Skutečnost není tak vševědoucí jako románová postava. Černomagické průchody nebo znamení zla, pořád je to něco, čím si temnota označkuje své věrné.

Pravda, Brumbál uměl působit úžasně důvěryhodně v každém z možných světů. Ostatně na co si stěžovat? Byla tu první den a měla práci, byt a stravu, osobního sluhu k ruce a materiálu k přemýšlení nejmíň na měsíc. To jen ten nezřetelný pocit neklidu a čehosi nehotového…

„A vůbec,“ zamračila se přehnaně. „Jak mě můžete nechat učit děti? Na osnovy se neptáte, na mé zkušenosti se neptáte…"

„Všichni jsme tak začínali,“ poplácal ji po rameni přátelsky. „Nač vás zdržovat tím, že pro mě budete vypracovávat nějaké plány. Buď to zvládnete, nebo ne, buď studentům něco dáte, nebo ne. Jinak, než že se to prostě vyzkouší, stejně nic nezjistíme.“

„Vy jste přímo ideál zaměstnavatele,“ pousmála se chabě.

„Hlavně ať schovají hůlky! Hůř než u profesora Binnse dopadnout nemůžete.“

„Spí se tam?“

„Spí se tam. I když tuhle jedna dívenka z Nebelvíru…"

„Hermiona Grangerová.“

„Přesně tak. Drží školní rekord – už dva měsíce má ze všech hodin sepsané poznámky. Podivuhodné! Můžete se připsat na sázkovou tabuli, nejvíc jí věří Minerva, prý to zvládne alespoň do Vánoc. Již jste se s ní setkala?“

„To v těch našich knížkách, měla tam důležitou úlohu. A byla velmi, hmm, učení ji zajímalo. Takový ten typ šprta, lehkého génia.“

„Ano, ano… víte co, pojďte rovnou se mnou, představím vás kolegům - už je čas. Čekají nás v kabinetu.“

„Kolegům! Připadá mi jak nehorázná drzost nazývat se tak,“ zneklidněla Mae, ale za chvíli už povlávala za ředitelem spletitými chodbami. Byl tak laskav, že ji upozorňoval na orientační body a brzy zjistila, že má poměrně blízko i do Velké síně. Dávala si optimisticky dva tři pokusy, než to zvládne bez pomoci studentů. Sám kabinet - překvapivě příjemná místnost za dveřmi s vyřezávanými znaky všech kolejí - byl pak jen o jediné další schodiště vpravo. Vlevo. A nebo rovně?

„Minerva McGonagallová… Rolanda Hoochová… Filius Kratiknot…" Všichni vypadali tak, jak vypadat měli, dokázala by je pojmenovat i bez představování. Jestli to bylo jejich množstvím nebo nejistotou, nakolik odpovídají svým protějškům, sice nedokázala říci, ale propadala mimořádné nervozitě. Chyběl Remus Lupin, předpokládala, že díky úplňku, a ani Snape se nenamáhal přijít. Takže se jenom usmívala, horko těžko ze sebe dolovala společenské fráze, a dokonale si uvědomovala, že první dojem moc nezvládá. Jenže tohle bylo divné, ještě divnější než divné, nějaký nový druh divnosti na druhou, protože už předtím bylo těch divno divných věcí až moc. Brumbál, Snape - fajn, to byli dva. Ale takovýhle houf a k tomu všechny ty rekvizity na policích podél stěn, na stolech, zavěšené pod stropem… Mae by nepřekvapilo, kdyby se jí samým přetížením začalo kouřit z uší.

„Luis Pascal,“ zachytila konečně neznámé jméno a podala si ruku s ještě poměrně mladým mužem s plavými vlasy a plachým úsměvem. „Sinistra Vectorová.“ To bylo matně povědomé, i když si nevybavovala odkud. Žena se neusmála a sjela ji dost nepříjemným pohledem. Mae vteřinku trvalo, než jí došlo, že za tím není nic víc než obyčejná ženská řevnivost. Tohle se jí nikdy před tím nestávalo – a nyní si uvědomila, že tím lze vysvětlit nejen Sinistru. Snad jenom MgGonagallová na ni hleděla se zcela přirozenými sympatiemi.

„Je neobvyklé začít několik týdnů po začátku roku,“ poznamenala vzápětí dotyčná lehce vyčítavě k řediteli. „Budeme muset přepracovat rozvrhy.“

„Slečna Scatterová se k našemu sboru přidala neplánovaně v rámci svého vynuceného pobytu v Bradavicích,“ pravil Brumbál. Zřejmě byli na podobná prohlášení zvyklí, protože nikdo se na nic nezeptal. Možná jim sdělil nějaké podrobnosti už před tím?

„Vynucený je snad příliš silné slovo - na to se mi tu příliš líbí,“ řekla Mae, nově jmenovaná Scatterová. Později by se ráda zeptala Brumbála, jestli to jméno má svůj význam, nebo to byl okamžitý nápad. „A je mi ctí spolupracovat s vámi. Jen si budu muset zvyknout na ten pocit – připadám si tu více jako studentka a představit si vás všechny jako kolegy mi připadá troufalé.“

„Každý jsme nějak začínal,“ poznamenal Pascal přátelsky. „Rozvrhy snad nebudou takový problém, Minervo. Schody už jsou spočítané, že si studenti zaběhají pár kroků navíc nevadí.“

„Schody?“ hlesla Mae s nepříjemným pocitem, že jí něco uniká.

Pascal se k ní naklonil, a zatímco Brumbál ujišťoval McGonagallovou, že její hodiny změny nijak nepostihnou, polohlasně vysvětlil: „Rozvrhy jsou sestavené tak, aby studenti každý den naběhali určitou vzdálenost. Studovny jsou daleko od sebe a vhodně se nastavují schodiště, aby jim prodloužily nebo naopak zkrátily cestu.“

„Dobře jim tak,“ pravila Mae s požitkem.

„Bohužel na profesory reagují také,“ mrknul. „Jsem ušetřený jenom já, protože učím astronomii a ta věž je skutečně vysoká. Snape, protože to má ze sklepení daleko. A Minerva, protože na tu si ani hradní magie netroufá.“

"Takže když mám učebnu skoro vedle vlastních pokojů…"

"Ojoj. To vás povodí pěkně dokola. Vyrážejte na snídani s pořádným předstihem."

Mae se tiše zasmála. Úsměv jí trochu ztuhnul, když si uvědomila, jak na ni zírá Sinistra. A Pascal se držel příliš blízko, než aby to bylo příjemné. Začínalo se jí stýskat po Snapeovi – tam člověk přesně věděl na čem je, a jako Mary Sue ji vystál se stejnou chutí jako obyčejnou opelichanou Mae.

„Vyzkoušela už si slečna Moudrý klobouk?“ zeptala se náhle Sinistra nahlas. Většina profesorů se už bavila mezi sebou a nastalé ticho díky tomu přímo udeřilo do uší.

„Nejsem na to už trochu stará?“ pousmála se Mae s převahou viditelně nejmladší osoby v místnosti. Neviděla důvod si to od Sinistry nechat líbit.

„Ale jistě že ne!“ ožil ředitel. „Výborný nápad. Sám jsem zvědav.“

Na Mae bylo znát, že si není jistá, jestli je jeho souhlasem potěšená nebo vyděšená. Mimoděk si uhladila vlasy a zdálo se, že začíná propadat trémě. Snape se ušklíbl a – Snape? Kdy ten se tu objevil? - a pohodlně se opřel do křesla v očekávání věcí příštích. Rázem měla největší obavy z toho, co tomu řekne právě on.

„Tady se posaďte a nebojte se! Tak, děvenko…" Klobouk se v ředitelových rukou zavrtěl – Mae mimoděk ustoupila a trochu se jí zahoupal žaludek. Ta věc působila nepříjemně živě, organicky.

Na židli se posadila s pocitem, že se vrátila do dětství, je jí jedenáct a celá Velká síň čeká na slova Moudrého klobouku. I když to nikdy prožít nemohla, bylo to silné skoro jako vzpomínka. „Mmmm,“ zamumlal klobouk spokojeně. „To není dítě, jaké mi obvykle dávají k posouzení. Dospělá již mysl, dosud mladá, ale ne dětská. Kam myslíš, že náležíš?“ Mohl klobouk znít pobaveně?

„Nevím,“ odpověděla Mae v duchu poctivě. „Určitě ne Havraspár. Miluju knihy, ale při studiu mi chybí vytrvalost. Na Zmijozela jsem moc velké dřevo, na Mrzimora přílišný solitér a určitě mi chybí Nebelvírská ochota vrhat se do věcí s bezhlavým nadšením.“

„Od každého by se kousek našel, nemalý. Přesto je volba jasná v našich těžkých časech a pro naději těch příštích…" Poslední slovo pak vykřikl nahlas: „Zmijozel!“

Mae zmizel klobouk z očí prakticky okamžitě, takže si mohla vychutnat úžas ve tváři většiny přítomných a zamyšleně pozdvižené obočí na Snapeovi. Mohla, ale nevychutnala, protože byla sama v lehkém šoku. „Nečekaná volba, vskutku, podivuhodná! Možná časem zjistíte, proč zrovna taková. Rozhodně budete potřebovat veškerou zmijozelskou rozvahu, abyste moudře nakládala s tím, co vám bylo dáno.“

No dobrá, Brumbál to uměl podat tak, že to rázem neznělo tak hrozně. Koneckonců, co ví o zdejším Zmijozelu? Nic. A minimálně Snape by mohl být alespoň o stupeň vřelejší.

Rozešli se; Pascal se chtěl očividně zdržet, ale Snape na něj upřel pohled a doslova ho tak vystrkal z místnosti.

„Zmijozel,“ zopakovala Mae a zahleděla se na klobouk, poklidně si odpočívající na polici. „To je dobře nebo špatně?“

Snape se ušklíbl a Brumbál zasmál. „Pro vás je to opravdu jen zajímavost, slečno. Děti své kolejní příslušnosti prožívají silně, ale pro dospělé znamenají pramálo.“ Mae si pomyslela, že Sinistra rozhodně nevypadala na to, že by pro ni neznamenala kolej nic.

„Kdo je tu ještě ze Zmijozelu?“

„Já a Hoochová, a nyní navrhuji přejít k něčemu skutečně důležitému. Profesor Pascal, mimochodem Mrzimor, vás v případě zájmu o detailech jistě rád poučí.“ Znělo to trochu zlomyslně.

„Tak tedy důležitému,“ přešla velkoryse ty nejapné narážky, které si vážně mohl odpustit. Pro Pascala je vzhledem k věkovému složení sboru jediná použitelná ženská v Bradavicích, navíc ženská, která vypadá svůdně i když se drbe v uchu. Samozřejmě, že se mládenec lísá. No a co?

„Nerozmyslela jste si to s tím obřadem?“ zeptal se Brumbál laskavě.

„Ne, pokud to pomůže,“ odpověděla a když zjistila, že trochu neklidně žmoulá okraj hábitu, položila ruce na opěrky křesla a napřímila hlavu. „Předpokládáte nějaký problém? Je tu něco důležitého, co nevím?“

„Budete moci v intenzitě kouzel dosáhnout jenom určité úrovně," promluvil Snape svým nejlepším profesorským hlasem. "V případě ohrožení nebo vyšší magie by se tato úroveň ukázala jako nedostatečná - ale to první nepředpokládáme a na to druhé si ještě dlouho počkáte. Přesto vám vytvořím jakousi pojistku, kterou budete nosit přímo na těle. V případě nutnosti ji zničíte – stačí rozlomit – a bariéra přestane působit. Mimo to byste měla intenzivně procvičovat schopnost ovládnout svou magii sama. Je to otázka několika měsíců.“

Měsíců? Nedokázala si představit, že by tu mohla strávit tak dlouhou dobu, i když odejít hned zítra by bylo stejně podivné; vlastně žádnou konkrétní dobu si nedovedla představit. Pryč s tím.

„Jasné,“ přikývla.

„Vskutku?“ ušklíbl se. Přejel ji pátravým pohledem. „Vaše náušnice.“

V rozpacích sundala jednoduché stříbrné kroužky – ruce se jí chvěly a chvíli trvalo, než je zvládla rozepnout.

„Prosím,“ položila je plaše na stůl. Bylo to podivně intimní a byla v té chvíli ráda za Brumbálovu přítomnost. I když si zároveň v duchu spílala, co proboha řeší? Snape s ní mával s naprostou lehkostí a to se nejspíš ještě nezačal snažit.

Ten se zatím krátce zamyslel, poklepal hůlkou na kroužky a něco si pro sebe mumlal.

„Slečně by slušely spíše modré safíry,“ pronesl Brumbál zasněně a prokázal tím dostatečně, že minimálně on nějaká slova rozeznává. „To k těm vašim očím,“ mrknul na ni. „Přeci nemůžeme pana Pascala zklamat.“

„I vy?“ povzdechla si. Snape jenom protočil panenky a huhlal si pro sebe dál. „Choval se snad tak moc neobvykle?“

„Obvykle je velmi plachý,“ řekl Brumbál společensky. „Očividně ho potěšilo, že získal v Bradavicích společnost.“

"Ještě chvíli pokračujte a začne se mi stýskat po bývalé podobě."

Brumbál se zasmál a Snape se na svém místě vzpřímil. Ležely před ním náušnice, které byly pěkné, vkusné, přiměřeně velké, přiměřeně nápadné a s praktickým zapínáním. A, mimo jiné, s modrými safíry.

"Jsou skutečně hezké," řekla Mae překvapeně. "Zkusím nikde neprozradit, že jste je dělal vy. Zkazilo by vám to pověst."

"Pouhá kopie toho, co jsem někde viděl," odmítl Snape hbitě zásluhy. "Nasaďte si je."

Poslechla. Odolala touze začít se rozhlížet po zrcadle. "A to je všechno?" uvědomila si. Cítila se s nimi stejně jako před tím. "Celý rituál jen tak v křesle u stolu mezi řečí?"

Rozhodně to nemělo znít zklamaně. Vlastně cítila spíš úlevu. Jen to bylo - zvláštní.

"Spoutal jsem vaši magii," ušklíbl se Snape, "a vy ani nevíte, co to znamená. Pokud vám k pochopení dopomůže menší ohňostroj, obraťte se na Hagrida. Je v nich expert."

"To nebyla stížnost," pozdvihla ruce, ale Snape netrpělivě ukázal, ať zůstane sedět.

"Ještě je musím aktivovat."

Brumbál rychle ustoupil, Snape mávl hůlkou a vyslovil pár slov v nějakém jazyce, který ani trochu nezněl jako latina. Než se ale nad tím Mae stačila zamyslet a zachytit nějaké povědomé slovo, dočkala se kýžených efektů. Bylo to horší než první přemístění. Prohnal se jí uragán, něco proměnilo krev v tekuté železo, zarazilo mozek do pat u nohou a stáhlo kůži z těla. Oči patrně vytekly z důlků a ječet nezačala asi jenom díky šoku.

Nemělo to dlouhé trvání. Patrně to netrvalo zdaleka tak dlouho, jako si následně všechna ta příkoří uvědomit. Připadala si jako vyždímaný hadr, nejistá, jestli opravdu bolestně cítí každou molekulu v těle zvlášť, nebo je to jenom tak intenzivní vzpomínka. Snape beze spěchu uschoval hůlku, vytáhl flakonek s lektvarem a ani se nesnažil jí ho strkat do ruky. Zkušeným hmatem jí otevřel ústa a obsah do ní prostě vylil. Nechutnalo to naštěstí nijak, nebo se jí ještě nevrátily smysly.

"Chci umřít," zachraptěla, když se jí podařilo polknout.

Snape se zatvářil samolibě. "Vyndejte hůlku a zkuste… chm." Znovu se natáhl kupředu a strčil jí hůlku do ruky. Sevřel kolem ní Maeiny prsty a nastavil ji jako loutku. "Zkuste Lumos."

"Lumos," opakovala mechanicky. Nestalo se nic. Snape se zamračil.

"Nejsme tu pro zábavu. Musíte začít čarovat co nejdřív, aby vaše magie pochopila, co po ní chcete."

"Lumos," opakovala poctivě, ale všechno se točilo a celkově působilo jako přes hodně tlusté sklo. Přesto se špička hůlky rozsvítila, trochu.

"Teď se vraťte do svého pokoje a procvičujte všechna kouzla, na která si vzpomenete."

"Což je Lumos," zamumlala a uvažovala, jestli ji nohy unesou alespoň natolik, aby se dokázala postavit.

"Bohové," zavrčel Snape, "s vámi spolupracovat je skutečná radost."

Brumbál vypadal potěšeně. "Jsem rád, že se zadařilo," řekl vesele, "přijďte oba včas na večeři, potřebujete nabrat sil. Severusi, doprovodíš slečnu?"

"Nemyslím, že bych měl v pracovní smlouvě přesčasy jako opatrovatelka!"

"Ty snad máš nějakou pracovní smlouvu?" podivil se Brumbál přehnaně. Ale byl to pokyn více než jasný. Mae vzápětí zjistila, že je vlečena chodbami pryč, naštěstí mimo studentské trasy. Trochu překvapeně zjistila, že sedí ve vlastním křesle, v ruce drží hůlku, a do úmoru opakuje několik základních kouzel tak, jak je Snape bez nadšení, ale trpělivě předvádí. Venku se zatím setmělo. Zkoušela kouzlit znovu a znovu. Vlastně to bylo docela dobré, jestli se nepočítalo, že si připadá jako pozorovatel vlastního těla. Nakonec odpadla. Snape byl tak laskav, že ji nenechal ležet na podlaze, tentokrát i zavolal skřítku, aby jí stáhla boty, rozloučil se několika vhodně zvolenými slovy o příjemně prožitém večeru a odplul. Večeři prospala, a když znovu dokázala vnímat, venku nepochybně svítalo a měla příšerný hlad. Obléct se zabralo jenom chviličku - hábity jsou skvělá móda, skvělá! - a protože Lila nebyla nikde v dohledu, nebyl důvod rovnou nevyrazit na první návštěvu Velké síně.

Vidina hromady jídla byla naštěstí tak lákavá, že hladce přebila vidinu hromady okounějících studentů.

- Pokračování -