Svět podle Mae - 8.

Konečně trapas. Už bylo načase. ;-)



Aby první návštěva Velké síně - nepochybně slavnostní chvilka! - vyšla zrovna na ráno a na snídani, to bylo nějakým neurčitým způsobem... prostě nefér. Mae samozřejmě věděla, že to byla jen ona sama, kdo zaspal večeři, a že ráno alespoň nebude budit tolik pozornosti, protože ještě všichni zívají a vlastních starostí mají plnou hlavu; ale jasné světlo a svěží vzduch měly příliš daleko do slavnostního příšeří plného svíček, o pramalé estetické hodnotě toustů s marmeládou nemluvě.

A navíc! Sedat si rovnou ke stolu profesorů bylo zvláštní, měla neodbytný dojem, že jí chybí pár let výhledu z kolejních lavic, připadala si skoro provinile za to, s jak malou námahou k tomu všemu přišla. Samozřejmě, že si v rámci fanfiction občas představovala, jaké by to bylo - ocitnout se v Bradavicích. Nikdy se ale ty představy netočily kolem pozice superkočky vyučující absurdní předmět. Navíc zmijozelské superkočky. Na to byly jiné specialistky.

"Dobré jitro," pozdravila McGonagalovou, protože i tou nejneochotnější chůzí se nakonec dojde do cíle. Připadala si stále unavená a trochu dezorientovaná, ale Snapeovo včerejší trápení zabralo. Před odchodem si ještě v rychlosti troufla zkusit pár kouzel sama. Všechno vyšlo jak mělo. "Místa jsou nějak pevně daná?" zeptala se profesorky a ta na ni vlídně pokývla.

"Dobré ráno! Spíše zvykem než pravidly. Posaďte se tady," ukázala na židli, která byla trochu nešťastně obklopena dosud prázdnými místy.

"Děkuju..." Konvice s kávou byla vítanou berličkou. Mae objala horký hrnek vychladlými prsty a konečně začala vnímat síň i s detaily. Všechno sedělo - strop, který působil jako obloha, čtyři kolejní stoly s řídkými hloučky ranních ptáčat, otevřená okna, kterými prolétaly první sovy a profukoval velmi svěží ranní průvan. Byla si jistá, že si bude pamatovat, že k jídlu se má příště dostavit v mnohem teplejším oblečení. Zákonitě si ji studenti začali prohlížet, Mae nasadila úsměv a jen doufala, že nevypadá moc jako slepice. Koho by to napadlo, že je tak těžké být hezká? Alespoň že není blonďatá. Ale snad je to jen nezvyk, neschopnost odhadnout, jak působí... a dost. Musí definitivně přestat řešit, jak vypadá.

"Dobré jitro," ozvalo se potěšené a Pascal usedl vedle ní. "Už jste si něco dala, že bych se nechal inspirovat?"

Pozdvihla hrnek. "Zatím se snažím probudit. Dobré jitro! Vidíte, vlastně ani nevím, jak to tu s jídlem chodí."

Pascal se zhostil přednášky o různých způsobech objednávání jídla u skřítků. Byla trochu fuška ho vnímat. Zvlášť když veplul Snape, po kratičkém pátravém pohledu se docela pobaveně ušklíbl a usadil se na vlastním místě. Zcela v protikladu k asketickému dojmu, který svou vytáhlou hubenou postavou vzbuzoval, si nechal naložit až neuvěřitelné množství jídla.

Pascal to kupodivu komentoval. "Nemá vůbec smysl pro uměřenost," řekl velice potichu a zlostně. "Či spíše pro základní slušnost! Nechápu, že mu to Brumbál trpí."

"Vůbec netuším, co máte na mysli," přiznala Mae bez vytáček a naložila si o něco menší porci vajíček, než měla původně v plánu. "Připadá vám, že příliš zatěžuje rozpočet?"

"Je všeobecně známo... ale to vám vlastně být nemusí - slečno Scatterová, nechtěl bych vás vyděsit. Ale je skutečně obecně známo, že Severus Snape je černý mág."

Neurčitě přikývla.

"Tyto rituály jsou velmi náročné na provedení a po každém takovém mág doplňuje energii vskutku enormním množstvím poživatin. Nedá se to přehlédnout, nemyslíte? Studenti by měli být ušetřeni takových připomínek temné strany."

"Musí být černá magie jenom temná?" zeptala se Mae co možná nevinně. "Víte, jak to myslím... sloužit jenom špatným věcem?"

"Zapomněl jsem, že jste Zmijozel," pousmál se Pascal trochu nuceně.

"Vždyť víte, že to tak není! Jen..."

Dalších výmluv byla naštěstí ušetřená. Přišel Brumbál a usoudil, že když už se zatím stačila sejít většina studentů, může se zhostit svého včerejšího plánu. Povstal a zacinkal na skleničku.

"Drazí studenti!" Studenti se ochotně zadívali patřičným směrem a jako jeden muž zabodli do Mae pohledy už zcela nepokrytě zírající. "Dovolte, abych vám představil novou posilu našeho profesorského sboru." Mae ztuhla. Příliš velká hromada pozornosti nebyla ani trochu příjemná. "Je jí profesorka Mae Scatterová," - jak jen lze snadno přijít k profesorskému titulu? - "a bude učit Základy humanitních vět. Studenti, kterých se to týká, obdrží během dopoledne nové rozvrhy."

Mae náhle propadla zcela regulérnímu záchvatu příšerné trémy. V duchu si nadávala, že se na to přeci měla připravit, mohla to čekat, vždyť o nic nejde? Co se to s ní sakra...?

"Vstaňte, usmějte se, mírně se pokloňte, sedněte si," zazněl jí v uších velice tiše hlas nápadně podobný Snapeovu. Zcela automaticky poslechla. Vstát, usmát se, lehce poklonit hlavou, z vlastní iniciativy zvládla jakési decentní gesto rukou, posadila se.

"Doufám, že se všichni předvedete v tom nejlepším světě, aby si naše nová profesorka odnesla z Britských ostrovů jenom ty nejlepší dojmy." Tak, a už je tu navíc za exota z dalekých krajů. Pryč, pryč!

Zazněl potlesk. Studenti si ji prohlíželi, komentovali, úroveň šumu značně vzrostla. Ve chvíli, kdy už byla přesvědčená, že skutečně v nejbližší chvíli vstane a uteče, jako by v ní něco prasklo; znovu mohla dýchat. Ne, stále se tu necítila dobře. Ale panika byla pryč. Jako kouzlem, že?

"Berte to jako pozornost pro novou kolegyni," zaznělo jí znovu v uších. "Příště se proti banálním prváckým kletbičkám budete bránit sama."

To tedy... nevěděla, jestli se začít smát nebo brečet. Představa, že si někdo dovolil na ni zakouzlit něco, po čem málem začala být hysterická, byla příšerná. Student, někdo z kolegů? Těžko říct, co bylo horší. Byla to zvláštní chvíle, kdy si náhle plně uvědomila, jak strašně je bezbranná na místě, jako jsou Bradavice - škola plná dětí, které si s ní mohly dělat co chtějí. Kdokoli si s ní mohl dělat cokoli. Ani na to nebyla potřeba zlá vůle, jen drobná zlomyslnost.

Ačkoli se jí ještě před chvílí svíral žaludek hlady, náhle jí dokonale přešla chuť k jídlu.

"Promiňte," řekla k Pascalovi, který se zarazil v půlce věty - netušila vůbec, co celou dobu říkal - a vyběhla ze síně pryč. Že trefila do svého pokoje bez ptaní pak byl spíše následek stresu, než vylepšení orientačního smyslu.

Jako by pomohlo za sebou zavřít dveře! Nezná kouzla, kterými by je mohla zajistit, v zámku není klíč. Kterékoli dítě si z ní může udělat loutku, cokoli s její hlavou, cokoli s myšlenkami. Jak si mohla jen sebemenší chvíli myslet, že může zůstat na takovém místě?

Měla co dělat, aby nezalezla do koupelny a nezahrabala se pod hromadu ručníků.

Vešel Snape, jako vždy bez klepání, a bouchnul za sebou dveřmi.

"Vaše chování bylo krajně nevhodné," vytknul jí ještě než dozněla ozvěna. "Jste nyní součástí profesorského sboru. Chovejte se podle toho!"

Ačkoli do té chvíle pobíhala chaoticky po pokoji, teď se zhroutila na židli. "Je to absurdní," vyrazila ze sebe. "Nemám tu co dělat. Je to špatně - Nerla měla pravdu, nepatříme sem. Musím domů, chci domů..."

O dřevo před ní bouchla lahvička. "Vypít - hned."

"Ani kdybych věděla, jak se to jmenuje, nepoznám, co to se mnou udělá," pokračovala Mae ve své tirádě. "Je to..."

Snape se mírně sklonil a popadl ji za rameno. Zdvihla k němu tvář, okamžitě lapená v těch až příliš živých očích, podivně kontrastních vůči nehybné tváři.

"Vzpamatujte se," zavrčel. "Tomu kouzlu jste se prakticky ubránila sama, tak teď nepodléhejte dozvukům. Pomohl jsem vám jenom proto, aby studenti nepřipadali na nezdravé nápady. Musí mít vůči učitelům respekt."

"Takže to byl nějaký student?" hlesla. "Ne že by to nebylo..."

"Ano, i když jsem nestačil zjistit který. Vypijte to, řekl jsem! Je to uklidňující lektvar. Podle názvu možná i vy odvodíte, co s vámi udělá."

Vypila to. Hlavně proto, že se nemohla zbavit dojmu, že v opačném případě jí to prostě nalije do krku. Ostatně nebylo by to poprvé. Ani podruhé.

"Takže, pro vaši informaci: pokud by se vás někdo pokusil zaklít, dozvím se to já i Brumbál a někdo z nás přijde. Vložili jsme na vás sledovací kouzlo."

Nadechla se k protestu - a zase zvolna vydechla. Nějak nevěděla, co je horší.

"Nemohu podle něj zjistit, kde se zrovna pohybujete, pokud nebudete napadena," dodal Snape s úšklebkem, který napovídal, jak dokonale odhaduje její myšlenky. Ne že by to bylo tak těžké. "Do vašeho bytu nemůže nikdo vstoupit bez dovolení," pokračoval a na nevěřícný pohled upřený na sebe dodal: "Kromě mě, samozřejmě."

Samozřejmě.

"Dále k vám může vstoupit Brumbál a nejsou tak silná, aby je hladce neprolomila Minerva, pokud by uznala za vhodné, či s jistými potížemi další profesoři. Ze studentů nikdo."

"Dobré vědět," řekla Mae a ačkoli se velice snažila, aby to vyznělo zcela neutrálně, sama ve svém hlase uslyšela úlevu.

"Během hodiny se vás nikdo ze studentů napadnout neodváží, rozhodně ne z těch mladších, které budete mít na starosti. Ještě něco vám straší v hlavě?"

Nebyl způsob, jak se necítit trapně. Lektvar zabral takřka okamžitě, nechal protivnou pachuť v ústech a vzpomínku na paniku, na kterou rozhodně nebyla hrdá.

"Omlouvám se," řekla nakonec. "Obvykle se ovládám docela dobře."

"Budiž," odvětil Snape. Opět vzpřímený, nepřístupný, temný. Vlastně to bylo směšné - okolnostmi byl zrovna on donucen být jejím důvěrníkem. Musí ji uklidnit, utěšit, povzbudit dostatečně na to, aby si nepřála zmizet, stejně jako se to stalo s Nerlou - protože ji tu z nějakého důvodu potřebují. Je skutečně nefér stavět ho do pozice, kdy se musí zhostit takové úlohy, nepřirozené pro něj, nevhodné pro ně oba. Nechtějí ji tu z pouhého rozmaru. Nemluvě o tom, že musí mít dost své práce, obou svých prací, protože pokud se ho pokusil Voldemort zabít, Snape mu napřed musel dát příležitost.

Mae vstala. "Skutečně oceňuji, co pro mě děláte," řekla. "Pokusím se dostát lépe své úloze. Stále sice nevím, k čemu vám tu mohu být dobrá, ale... pokusím se."

"Pro začátek se dejte na pohádky," řekl Snape. "Pan ředitel vám vzkazuje, že by si rád poslechl o knihách, o kterých jste mluvila při příchodu sem - o Harry Potterovi a všemu okolo. Bude stát o podrobnosti, připravte si poznámky. Staví se po večeři."

"No ovšem," řekla Mae užasle, protože náhle to bylo dokonale zřejmé. Padlo někdy před tím slovo viteál - namátkou? Nemohla si honem vzpomenout, ale pochybovala, že by povědomí o nich nepoužila ve chvíli, kdy potřebovala Brumbála zaujmout. Oni chtěli slyšet všechno, protože mohla přijít s detaily, které neznali - i když bylo tolik věcí jinak. "Samozřejmě... ano. Jistě." Proslov hodný profesorky humanitních věd. "Všechny díly...?"

"Postupně. Dnes první - a dejte si záležet na detailech."

Bylo to trochu pokořující a trochu uklidňující a nejvíc ze všeho hloupé, protože to jí přeci mělo dojít rovnou. Nešlo vůbec o její osobu - ačkoli tato osoba nadšeně a dokonale sebestředně reagovala tím, že se začala měnit v jinou bytost. Šlo jen o informace, které mohl podat kdokoli. Na druhou stranu, bylo dobré vědět, že se od ní neočekávají žádné velké výkony. Jen si vzpomenout co nejpřesněji na všechno, co četla - víckrát než jednou četla. Ale už před dlouhou dobou četla.

"Přijdete také?" zeptala se.

Mírně zavrtěl hlavou. "Domníváme se, že vaší paměti udělá lépe, pokud se omezí stresové faktory."

"Tím stresovým faktorem myslíte svou osobu?" ujistila se a skutečně se pokusila neusmívat se moc. Představa příjemného večera s laskavým dědou Brumbálem nad konvičkou čaje byla přitažlivá. "Máte jiný náhled, než pan ředitel, možná si všimnete věcí, kterých by si on nevšiml. Vím, že je to důležité - skutečně mi nebude vadit, když tu budete."

"Dobrá," přikývl.

Představa příjemného večera pukla jako bublina a zůstala obava z výslechu, jehož požadavkům nedokáže vystát.

"Ještě něco? Někteří z nás mají povinnosti."

"Děkuji. Uvidíme se večer," odpověděla se vší možnou důstojností, kterou ještě dokázala smést z drobků na podlaze. Proč musí být každé setkání se Snapem takové fiasko?

Sotva odešel, usadila se k tužce a pergamenu. "Měla jsem se jmenovat Šehrezáda," oznámila skřítce, která se objevila s velkým tácem se snídaní pro několik těžce pracujících dřevorubců. Znovu si uvědomila, jaký má příšerný hlad. Zřejmě nejen aktéři černomagických rituálů potřebují doplnit dostatečné množství energie, ale i jejich oběti.

“Sedm večerů a pak mi budou moci setnout hlavu.”

“Skřítka Ginny nerozumí, co tím paní myslí,” zapištěla skřítka vyplašeně a utekla. Tedy, uzmizla. Takže se Mae ani nestačila zeptat, jestli byla dodatečná snídaně její nápad, nebo ji někdo poslal.

Po dvou hodinách snahy sepsat si koncept první knihy odhodila tužku a rozhodla se cíleně nějakou chvíli nedělat nic. Nechtěla si moc připouštět představu, že těm dvěma nedokáže říct nic užitečného. Nejvíc podrobností si dokázala vybavit z Harryho pobytu u Dursleyů - spolehlivě neužitečná věc. Na druhou stranu, pokud je Harry ve druhém ročníku, musela se některá z těch věcí již stát. Pokud se porovná skutečnost s knihou...

Usadila se na parapet a zírala ven. Chtěla si odpočinout, vstřebat dojmy; ale všechny události a fakta se hrnuly příliš rychle a chvílemi měla pocit, že se v nich topí. Nešlo to vůbec dobře, místo odpočinku jen čekala na okamžik, kdy bude pokračovat v práci. A to byl první díl knihy nejjednodušší! Má vůbec šanci dát dohromady další? Zítra bude mít první hodiny a není připravená ani na to. Jestli se Brumbál snaží ji zaměstnávat, aby neměla čas myslet na hlouposti, daří se mu to dobře.

Ne, sedět se nedalo. Sklouzla z parapetu a popadla hůlku, že bude chvíli procvičovat kouzla. Těch pár, co se naučila, už zvládla i poslepu, ale rychle zjistila, že další sama nezvládne. Sebelepší popis v knížce nenahradil ukázku mávnutí, neopravil chyby, měla příliš málo zkušeností, nikdy neviděla kouzla běžně v praxi... představa, jak běží za Brumbálem nebo za Snapem kvůli kouzlům pro první ročník, nebyla reálná. Ťuk ťuk, ne, dobrý, ani nepůjdu dál, ukažte mi prosím finite incancatem a hned zase poběžím... díky, nashle!

Bylo to únavné, ten pocit odpovědnosti v kombinaci s vědomím naprosté neschopnosti. Koule na noze a hříčka magie. Ne, od Snapea to nebylo hrubé. Bylo to naprosto výstižné pojmenování.

Někdo zaklepal na dveře - jaká to nebývalá věc! Otevřela dřív, než si stačila připomenout své ranní strachy, ale nic děsivého tam nečekalo, ani vyceněné zuby, ani vytasené hůlky. S překvapením zírala na dva mrňavé nebelvírské studenty.

- Pokračování -