Svět podle Mae - 6.

Lumos!




„Patrně budete chtít navštívit knihkupectví,“ řekl po nějaké době.

Přikývla. „Ohledně učebních osnov jsem dost spoléhala na Nerlu, chodí ještě do školy, chce být učitelka. Měla by lepší představu. Ale už se mi to v hlavě docela skládá, jen si nad tím vším budu muset v klidu sednout. Samozřejmě pořádně nevím, co žáci umí…"

„Ta banda dutohlavů nezvládne bez hůlky ani sčítat,“ zavrčel Snape temně.

„Ano, o matice jsem také uvažovala, jestli by mělo smysl se jí věnovat. K té ale přičichnou v rámci astronomie, ne?“

Snape neurčitě přikývnul. Z toho si odvodila, že ani tam žádná sláva.

„Představa, že budu něco učit děti ve světě, který neznám, věci, které neznám já, bez povědomí o tom, co všechno umí – tady mi patrně nepomůžou ani kouzla,“ uchechtla se Mae. „Ne každý nápad by měl být řečen nahlas.“

„Pochybuji, že by vás pan ředitel nechal učit víc než dva nebo tři nejmladší ročníky.“

Tak to byla ale pořádná úleva! Vykládat něco zajímavého dvanáctiletým, to si představit dokázala; sedmnáctiletým ne. „A ty můžu pro začátek učit všechny to samé. Stejně pořád nechápu, že tak rychle souhlasil.“

Snape na ni vrhnul pohled. „Zabaví tak studenty, zabaví vás. Samozřejmě, že se mu vyplatí souhlasit.“

Tolik k altruismu. „Máte nějaké poznámky o žácích, o které bych vás mohla poprosit?“

„Požádejte Minervu nebo Lupina.“

„Dobře, díky...“ Ale pochybovala, že to bude stejně zajímavé čtení.

Zvedli se; Snape ji zavedl do několikapatrového knihkupectví, zavrčel něco o tom, že jí dává maximálně dvě hodiny, a zmizel mezi regály. Mae si připadala jako v sedmém nebi. Dvě hodiny, které původně vypadaly jako přehnaný čas, ve kterém bude možnosti si v klidu počíst, prosvištěly až příliš rychle.

„Našla jsem testy obecných znalostí vhodných i pro školní mládež,“ zamávala Snapeovi před nosem tlustou brožurou. „Strčím jim to první hodinu a budu se mít od čeho odrazit.“

Snape nahlédl do velkého koše, který za ní s povzdycháváním a funěním pobíhal, a vytáhl dobrou třetinu knih. „Tohle všechno najdete v knihovně v Bradavicích.“ Mae musela hodně zabojovat, aby nezaúpěla obvyklé: Ale to není ono! A jenom přikývla. Koneckonců, kdo ví, jak dlouho tu bude – a pořád ještě platil Snape. „Doufám, že jsem moc nepřekročila rozpočet?“ usmála se ála Mary. Snape se ušklíbl. „Nebudu mít problém si to s panem ředitelem vyúčtovat.“

Aha, malá pomstička za Brumbálovy požadavky?

„Skvělé. Takové věci jako čím psát a na co psát…"

„Erární.“

„Potřebuju ještě něco?“

Snape se netrpělivě zamračil, ale poměrně poctivě se zamyslel. „Nemyslím. Jdeme, kolegyně - dovolená končí. Odpolední výuku už si chci převzít zpět.“

Takže další přemístění, na které se jí dosud dařilo úspěšně nemyslet. Ačkoli byla přesvědčená, že Snape si jejího návalu paniky nevšiml – opravdu se snažila ani nemrknout – zatvářil se znechuceně. „Už jsem vám řekl, že další nebudou tak nepříjemná. Nebo se domníváte, že ve svém věku a při svém postavení nepřemístím spolehlivě jednu osobu navíc?“

„Netřeba si to brát osobně - to je spíš tím, že já v magii vlastně nevěřím,“ řekla Mae. „Důkazy všude kolem se nepočítají. A spolehnout se na něco takového je…" pokrčila rameny. „Strašně divné. Nejdivnější.“

Snape to raději nekomentoval, i když k tomu, aby četla jeho myšlenky, ani nepotřebovala nitrozpyt. Zaplatil knihy, sbalil je zmenšené do kapsy a vyšli opět na ulici. Různé diskrétní výklenky ve zdech domů rázem dávaly větší smysl, když do jednoho z nich zašli. „Uvolněte se,“ řekl a než se stačila začít děsit doopravdy, objal ji kolem ramen stejně jako před tím. Zavřela oči. Pracně povolila křečovitě ztuhlé svaly. Když se nic chvíli nedělo, otevřela jedno oko. „Hmm?“

„Jen jsem byl zvědavý,“ uchechtl se Snape, stiskl pevněji a přemístili se. Opravdu to nebylo tak hrozné jako poprvé, ale na umření si připadala stejně.

„Už se nehnu z Bradavic,“ zachraptěla, zatímco se zavřenýma očima čekala, až se bude moci pohnout. „Nikdy. Leda pěšky. Na co jste byl zvědavý?“

„Jestli věříte tomu, co říkáte,“ řekl Snape tajemně, pustil ji a vykročil k pootevřené bráně.

Hu, nějaký test? Připadala si velmi zmateně a ani trochu se jí ten pocit nelíbil. Přehrála si poslední chvíle. On ji chytil. Ona udělala, co řekl. O co mu šlo?

Chvíli trvalo, než ho doběhla.

„Vy mi nevěříte,“ řekla.

„Samozřejmě že ne,“ ušklíbl se trochu. „Je mnohem pravděpodobnější, že vám někdo upravil mysl.“

„Není to příliš - já nevím, nepraktické, překombinované?“ pokrčila rameny. „Komplet jiný svět… nebyla bych moc použitelný špeh. Vždyť nepoznám, co je důležité.“

„To časem zjistíme. Možná v sobě máte nějaký posthypnotický příkaz.“

Zkusila ho brát vážně, ale nebyla to moc příjemná představa; být nalezencem z jiného světa se zdálo přijatelnější. Do úvah nad tím, proč ji Brumbál s takovým klidem nechá pobíhat mezi studenty, když si myslí tohle, se raději ani nepouštěla.

„Co mám podle vás dělat?“

Úkosem na ni pohlédl. „To co dosud. Demonstrativně předvádět svou neschopnost a tím všechny přesvědčovat o své neškodnosti.“

„Tak to nebude problém,“ zasmála se. „Budu prostě doufat, že se mýlíte – nerada bych někomu ublížila.“

Na to Snape neodpověděl, ale viditelně si pomyslel něco o namyšlenosti. Což byla, koneckonců, pravda.

Ve vstupní síni se oddělil a zamířil do sklepení. Na Maeinu otázku, jak se dostane do svých pokojů ona, jenom mávl rukou k nejbližšímu schodišti a odvlál. Mae velmi zatoužila ovládnout ten fígl s vlajícím pláštěm. Pokud by šla hodně vzpřímeně a dělala dlouhé kroky… ano, fungovalo to, když se přidal ještě lehký pohyb v ramenou.

Jen nebylo moc prostoru na trénink, protože chodby byly v tento odpolední čas mnohem plnější než brzy ráno. Měla se alespoň koho ptát na cestu. Studenti odpovídali velmi ochotně a tu a tam se někdo odvážil zeptat, jestli je tu kvůli lektvarům; pověst o Snapeově návratu se zjevně dosud nestačila rozšířit. Starší studenti se navíc při pohledu na ni lehce a občas silněji zakoktávali, rudli, významně ji přejížděli očima od hlavy k patě (s malou přestávkou v hrudních partiích) a místo ploužení nasadili něco, čemu už ve druhém patře začala říkat kohoutí krok. Bylo by to mnohem směšnější, kdyby se to týkalo někoho jiného.

Do svých pokojů se dostala už na čtvrté zeptání, definitivně přesvědčená, že hrad je zevnitř mnohem větší než zvenčí, protože jinak by tu pro samé chodby a schodiště nebylo místo pro cokoli jiného.

Na místě zjistila, že už to nejsou její pokoje, ale že byla přestěhována o dvě věže dál, jednak z důvodu Nerlina zmizení, a tedy nadbytečné ložnice, jednak aby měla blízko do své třídy.

Z jakékoli připomínky vyučování se jí začalo dělat lehce mdlo.

Skřítka, která jí objasnila tu nepodstatnou maličkost kolem bydlení, ji odmítla doprovázet, že prý po chodbách běhá příliš mnoho studentů.

Na další tři zeptání se dostala do správné věže a konečně, poněkud zmožená a uchozená, stála ve svém pokoji. Knihy a věci, které nakoupila ráno na Příčné, ležely na stole.

„Vejtaha,“ utrousila Mae na Snapeovu adresu a pustila se do prohlídky nového působiště. Bylo skvělé. Tohle byla ta pravá kouzelnická romantika! Kamenné zdi, ještě úžasnější krb, výhled na bradavické pozemky a také nádvoří před vstupem - to velmi ocenila. Tlustý a kvalitně působící koberec, jakési gobelíny na zdi. Pod oknem stolička, na které už pospávala Lila s jednou nohou vytrčenou do vzduchu. Úhledný, přátelský prostor se solidním dřevěným nábytkem a laděný lehce do zelena.

„Poslyš, měly bychom si něco vyjasnit. Máš rozum kočičí nebo lidský?“ zeptala se Mae kočky. Ta jen prskla a otočila se zády. Tolik k tématu.

Mae nad ní mávla ruku, knihy naskládala do knihovny, a když na stole objevila brky a pergameny, pokusila se napsat pár slov. Skoro hned zalitovala, že si nekoupila hrst obyčejných tužek, proti těm snad magie nic nemá? Pak je ale objevila v jedné ze zásuvek. Velmi pozorné.

Pokračovala v prohlídce. Malá, ale praktická koupelna s nádhernými malovanými dlaždicemi, úhledná ložnice se širokou postelí, velikou šatní skříní a tak úchvatně řešeným parapetem, že zatoužila sbírat nějaké kameny a podobné nesmysly, jen aby si je sem mohla naskládat. Ať už přiděluje profesorům byty kdokoli, musí to být telepat, usoudila Mae a zabořila se do křesla u okna. Nutně potřebovala nějaký vstřebávací čas, ledacos promyslet, poklidit si v hlavě. Srovnat se s představou, že strávila dopoledne se Snapem. Skutečně s ním mluvila o lásce? Musela se zbláznit. Vážně oslovila Narcissu? Ne zbláznit, zešílet.

Krbem dovnitř vlétl kousek složeného pergamenu.

„Mám čas od 14 hodin,“ psalo se tam, „vyzvednu vás.“ Podpis žádný. Mohl to být jedině Snape na jejich soukromé hodiny magie. Chtěla nabrat nepatrný náskok alespoň tím, že si trochu zamává hůlkou jen tak do vzduchu, ale protože se neodvážila zkoušet ji ve vlastním pokoji, přešla širokou chodbou - s nádherně klenutým stropem a vitrážovými okny - do blízké učebny s natolik výmluvnými znaky na dveřích, že se rozhodla považovat ji za svou.

Vzápětí zjistila, že ani tam nenajde dost odhodlání sama nic podnikat - vzpomínka na Olivanderovu těžce zkoušenou zeď byla příliš čerstvá. Procházela se tedy alespoň mezi lavicemi a nasávala atmosféru. A možná víc než to se snažila zvyknout na pocit, že budou brzy plné dětí. Které bude mít ona na starost! Zbláznit. Zešílet. Co způsoboval ten Brumbálův čaj, dočasnou ztrátu soudnosti?

Vešel Snape a Mae nadskočila. „To už jsou dvě?“ Přistihla se při myšlence, že není moc příjemné, jak snadno ji pokaždé najde.

„Prýtová nevěděla, že jsem již zpět, a nechala si studenty na prodloužené bylinkářství,“ zavrčel Snape, i když zavrčet tak dlouhou větu bylo skutečně umění podložené dlouhou praxí a značným odhodláním. „Vyndejte si hůlku.“

Mae přepnula do studentského módu a poslušně vytáhla hůlku.

„Ženská, tohle není nůž na zeleninu! Všimněte si laskavě, jak mám prsty.“

Mae poslušně přeskládala prsty.

„Sledujte pohyb paže. Lumos!“

Mae sledovala pohyb paže. „Lumos!“

„Protego! Příště ne směrem na mě, nebo na kohokoli, alespoň dokud budete místo světla střílet ohnivé koule. Lumos!“

„Lumos.“

„Znovu.“

„Lumos!“

„Nejsou to jen slova a mávání, ale také rozhodnutí. Chcete světlo? Chtějte. Lumos!“

„Lumos!“

„Hmm… nehýbejte se, za chvíli to oslnění zmizí. Příště nechtějte co nejvíce světla, ale prostě si posvítit. Jak je možné, že se někdo tak nedisciplinovaný dožil dospělosti?“

„Omlouvám se…"

„To mě nezajímá. Znovu.“

„Lumos.“

„No konečně. Znovu."

„Lumos.“

„Znovu.“

„Lumos.“

„Teď zkusíte místo hůlky rozsvítit louče a svíčky v místnosti. Slova jsou stejná, pohyb hůlkou mírně odlišný. Budete to potřebovat, ať nemusíte pokaždé žádat studenty. Lumos! Ukážu vám pomaleji tu kličku na konci. Lumos! Jasné?“

„Snad ano. Lumos!“

Probrala se o chvíli později ve své posteli. Snape zrovna uzavíral nějakou lahvičku s lektvarem a podle neodbytného dojmu, že právě rozkousala pár pavouků, ho zřejmě nalil do ní. „Asi budu zvracet,“ řekla a sedla si. Připadala si jako vyždímaný hadr.

„To bych vám neradil. Deletrius ještě neumíte a Lumos vyčistit podlahu nepomůže,“ ušklíbl se. „Alespoň jsme přišli na příčinu vašich přemrštěných magických reakcí. Nemáte v sobě vůbec žádnou brzdu, žádnou regulaci. Je to jako byste každé slovo, které vyslovíte, co nejhlasitěji řvala. Vyčerpala jste se naprosto několika primitivními kouzly – ekvivalent zničených hlasivek.“

„Už jsem to pochopila.“ Kupodivu se necítila nijak dotčeně. Stačilo, že vypadala jako Miss Florida, kdyby se k tomu měly přidat ještě nějaké úchvatné magické schopnosti, asi by to nerozdýchala. Takhle byla zpět ve starých známých vodách člověka, který má obě ruce levé.

„Vaše hůlka ten efekt kompenzuje, ale nedostatečně.“

„Dá se s tím něco dělat?“

„Ne bílou magií.“

Mae se podrbala ve vlasech. „Takže…?" nadhodila. „Říkáte to, jako když znáte řešení. Má to nějaké nežádoucí účinky? Ztratím kus duše? Vy ztratíte kus duše? Hejno černých kuřat přijde o krk? Nebo se shodneme, že rozumný účel světí neškodné prostředky…?"

„Ne, žádné nežádoucí následky pro mě ani pro vás, dokonce to ani není příliš složité,“ hleděl na ni Snape zamyšleně. "A žádná kuřata."

„Uděláte to tedy pro mě? Prosím?“ dodala.

Lehce zavrtěl hlavou, ale byla v tom nevěřícnost, ne odmítnutí. „Vy opravdu nevíte nic,“ řekl jenom. „Promyslím to a ověřím si postup. Teď mám hodinu.“

Otočil se a byl pryč. Náhlost jeho odchodu Mae trochu zaskočila. Pospíšila si vypláchnout ústa po lektvaru, vytřepala z postele prach, protože Snape se jí nenamáhal zout boty, a usadila se ke knížkám. Připadala si vyčerpaná skoro víc konverzací se svou nedobrovolnou chůvou, než vyčerpáním magie. To se k ní chvíli nemůže chovat, jako by ho neobtěžovala? Zase proč by měl, že...

Cítila, že by se měla nad něčím zamyslet. Určitě jí tolik nevycházejí vstříc pro její krásné modré oči, i když pro opravdu krásné oči prý muži udělají ledacos. Neměla zkušenost s balením chlapů na vlastní vizáž, ale tady zase neměla dojem, že by Brumbál nebo Snape něčemu takovému podléhali. Buď jsou prostě hrozně moc ochotní, nebo něco potřebují. Nebo nepotřebují nic, ale stačila říct něco, co chce Brumbál udržet za zdmi Bradavic. Buď jak buď je to důležité tak moc, že se Snape chová slušně.



Nemohla samozřejmě tušit, že Snape právě stojí v ředitelně a hovoří s Brumbálem o nejnovějších poznatcích.

„Takže podle tebe je skutečně tím, za koho se vydává,“ řekl Brumbál. „Dej si trochu čaje. Co tě přesvědčilo?“

„Do nebe volající neschopnost - nechci čaj, díky - a neznalosti se dají předstírat,“ řekl Snape.

„Ale?“

„Ale ne tak moc. Navíc - ona se mě nebojí.“

Brumbál se zasmál. „Nepřipadalo mi to tak, když jsem vás tu viděl.“

Snape mávl rukou. „Běžným způsobem, jistě.“

„Vím co máš na mysli, chlapče. Musela by projít neuvěřitelně komplexní změnou mysli, aby dokázala takhle hrát. Pak ji tu tedy skutečně necháme – a budeme doufat.“

„Mnohem pravděpodobněji je jen hříčkou magické anomálie.“

„Možná. Pak toho využijeme a studenti se poučí o... jak jste to nazvali? Humanitní vědy?“

„Musím se ohradit proti tomu množnému číslu.“

„Severusi, vím, že tvůj program je nabitý, ale doufám, že jí budeš i nadále nápomocen. Sušenku?“

„To je další věc, o které jsem s vámi chtěl mluvit - a kterou mám na mysli, když říkám, že se dost nebojí. Požádala o černomagický rituál.“

„Cože?“

Snape popsal okolnosti a Brumbál se zamyslel. „Nevidím to rád,“ řekl, „ale jiné způsoby by zabraly týdny či dokonce měsíce a máme tu hrad plný studentů. Proveď ho, jestli se domníváš, že můžeš.“

- Pokračování -