Jinosvět - 2.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré.






Ptal jsem se trávy: Jak je ti, trávo?
A ona řekla mi, že zeleně.
Pak zeptal jsem se ještě, z čeho tráva roste.
A ona řekla mi, že ze země, a že ji živí deště.



4. Neochotná vlídnost, upřímný vděk


Brzy jsem dostala další jasný, příjemně přímočarý pokyn – „Umyj se a převleč,“ řekl Loki, strčil mě do koupelny a zavřel za mnou dveře. Potřásla jsem hlavou. Před chvílí jsme stáli v chodbě. Neměla jsem vůbec ráda tyhle drobné výpadky paměti.

Mechanicky jsem se svlékla a vstoupila pod proud vody připomínající vodopád, bez ustání se řinoucí po kamenných zdech. Trochu mě to probralo. Drobná příležitost k pobavení: tohle rozhodně nebyla koupelna pro dívku. Loki byl zřejmě nucen mě vzít do svého pokoje.

Ta chvilka byla milá, ale krátká. Zoufalství převážilo – zemřela jsem přeci, a vůbec to nestačilo! Nemělo smysl si nic namlouvat; ta chvíle s Lokim na chodbě mě přesvědčila, že smrtí starosti nekončí.

Začalo se mi špatně dýchat. Hlava se mi točila stále víc, slabostí mi podklesávala kolena, snad k tomu přispívala příliš teplá voda nebo nezvyklé vůně. Jisté bylo jen to, že jestli s tím rychle něco neudělám, nakonec tu omdlím a nejspíš se utopím, což by bylo skutečně nekonečně trapné, protože vody tu bylo přesně po kotníky - i když by bylo nejspíš zajímavé zjistit, jestli mohu zemřít podruhé a jaká bude další štace.

Než jsem ale stačila vylézt z lázně, slabost zvítězila. Svezla jsem se podél zdi k zemi a víc už nevěděla nic.

Našel mě Loki a bylo to včas, samozřejmě. Cítila jsem, jak mě zvedá a balí do osušky, naštěstí nebylo rozumět slovům, která u toho pronáší – a že jich bylo. Cítila jsem jistou potřebu ohradit se proti tomu, aby na mě sahal cizí chlap, když na sobě nemám žádné oblečení, ale nedokázala jsem nic, ani hnout malíčkem nebo pořádně otevřít oči, natož protestovat.

Pak mě někam nesl – až nepřípadně snadno, jeho zbroj mě tlačila do odhaleného ramene a z vlasů mi kapala voda, musela jsem ho celého promáčet –

Až konečně postel, závan chladnějšího vzduchu, když mokrá osuška zmizela, až teď mě napadlo, že bych nebyla schopná zabránit ničemu z toho, o co by se snad chtěl pokoušet.

Nedělej to, prosila jsem ho v duchu. Nepřidávej mi další ponížení... Ale jediný osobnější dotyk byl, když mě pohladil po vlasech, a i to byl možná jen náhodný dotyk. Stačilo mi to k tomu, abych mu byla hluboce a upřímně vděčná a kdybych mohla, od srdce si zabrečím nad vlastní ubohostí.

Další ráno, kdy se probouzím bez šatů v posteli asgardského prince. Tím ale podobnost končí: přikrývku mám sama pro sebe, Loki je buď dávno vzhůru, nebo ani nešel spát a nebo vůbec není ráno; a vedle postele leží kbelík v pozici, která naznačuje, že se mé včerejší extempore neobešlo bez vedlejších následků. Na druhou stranu to znamená, že bych měla být z nejhoršího venku, a to je rozhodně báječná zpráva. Nějaké menší recidivy mě nepochybně ještě čekají, ale už to bude jenom lepší. Určitě!

Můj hostitel, kříženec dobré víly s bachařem, seděl u stolu a cosi psal rychlými, energickými tahy pera. Když jsem se posadila, jen krátce zdvihl hlavu.

„Už vzhůru?“ pronesl. „Bylo by načase.“

„Omlouvám se,“ řekla jsem krotce.

„Ačkoli bych tě rád obvinil za všechno, co tu musím snášet, stěží se dá zastřít, že jsi pouze ve vleku stěží ovlivnitelných okolností.“

„Prostředníci špatných zpráv se nestřílí?“

„Občas ano,“ odložil pero a přelétl pohledem výsledek své práce, „občas ne.“

„Pak tedy díky.“

Sroloval pečlivě list a zkušeným gestem ho ovázal zelenou stuhou.

„Promluvíme si,“ řekl a přešel ke dveřím.

„Není o čem,“ opáčila jsem automaticky, i když mi bylo rázem jasné, jak hloupé plácnutí to bylo a že stejně neuniknu.

„Tohle je pro Erin,“ řekl zatím Loki někomu přede dveřmi, svitek strčil do napřažené ruky a zase za sebou zavřel. Znovu upřel pozornost na mě. Mimoděk jsem se přikrčila. Chyba, napomenula jsem se vzápětí, nesmím mu dávat takové zbraně do rukou. Chovám se špatně, musím se vzpamatovat!

„Ale jistě že je o čem,“ odvětil Loki a usadil se do křesla vedle mé postele. Jeho postele, připomnělo se mi intenzivně. Neskutečná situace. Jestli strávil noc v tom křesle, což asi strávil, měl by rozhodně na nevrlost nárok.

Loki si pohodlně natáhnul nohy a opřel si je o pelest.

„Třeba o těch podlitinách, co máš po celém těle. Na to mi samozřejmě můžeš snadno odpovědět, že –„ Naznačil, že je řada na mně.

„Poprali jsme se,“ řekla jsem.

„Že jste se poprali,“ pokýval hlavou. „Chabé a ne moc zdařile vysvětlující různé stáří těch zranění.“

„Beztak jsi mě už viděl, když jsi mě strkal Thorovi do postele. To tě nenapadlo, co na to řekne?“

„Ale to jsem podplatil služebnou,“ opáčil Loki s úšklebkem. „Jsem dotčen představou, že bych snad měl zneužívat uspaných dívek.“ To volalo po pádné odpovědi. Bohužel mě žádná nenapadala. „Tímhle se ale jen chabě snažíš odvést pozornost,“ dodal.

Mlčela jsem.

„Víc mě zajímá ten jed. Předpokládám, že jsi k němu nepřišla na Asgardu.“

„Ne.“

„Naopak bych řekl, že jsi ho užívala pravidelně a nyní ti působí potíže skutečnost, že nemáš další.“

Co se na to dalo říct? Bylo to ten nejnaivnější popis abstinenčních příznaků, jaký jsem kdy slyšela. Zabodla jsem oči do podlahy. Co je to vlastně, dřevo nebo kámen?

„Mohla bys mě snadno ušetřit planých dohadů,“ řekl Loki po delší, poněkud dusné chvíli ticha.

Ne, to tedy nemohla, hádala jsem se s ním v duchu. Docela určitě tu spolu nemáme zájem rozebírat jemné nuance pravdy.

„Chtěla bych domů,“ hlesla jsem. Zmocnila se mě silná touha po jakémsi imaginárním místě, kde by bylo všechno v pořádku. Kde bych mohla za sebou zabouchnout dveře a všechno si v klidu promyslet.

„Tos měla jít za Heimdallem. Poslal by tě zpátky na Zemi.“

„Když jsem jednou mrtvá, co bych tam dělala?“ Sama už jsem si nebyla jistá, jak moc vážně to myslím.

Ušklíbl se. „Můžeš zůstat na Asgardu, pokud se dokážeš vyhýbat mému otci. Nevidí rád, když někdo přechází z jednoho světa do druhého.“

„Pak jsi mě sem možná neměl vodit.“

„Och, to ale stálo za to, riskovat jeho hněv!“ V očích mu problesklo nelíčené veselí. „Málokdy se zadaří tak pěkný kousek.“

Jen jsem zavrtěla hlavou. „Měla bych to Thorovi vysvětlit.“

„Nedělej to. Thor je popudlivý a umí být prudký ve svém hněvu. Nemyslím, že ti uvěří, že jsme nebyli smluvení.“

„Ale...“

„Ale no tak! Bylo to pro jeho dobro.“

„Jak jinak.“

„Ach ta nedůvěra v tvých očích. To bolí.“ Ne že by se alespoň snažil mluvit vážně. Na druhou stranu – neodbýval mě, skutečně se mnou mluvil. Vůbec mi tohle všechno nemusel říkat.

„Snažím se, vážně. Sice jsem byla přímý účastník, ale kromě zvyšování odolnosti jeho nervové soustavy tam žádné dobré úmysly nevidím.“

Loki si založil ruce za hlavou a zahleděl se do stropu. „Thor se dožije pěti, možná šesti tisíc let.“

„Páni.“

„Ta holka je pozemšťanka. Jestli zvládne stovku, bude to zázrak. Většinu té doby bude vypadat starší než on.“

„Naštěstí má tebe.“

„Naštěstí má mě a já mu to rozmluvím dřív, než udělá nějakou donebevolající hloupost.“

Tyhle jeho bohulibé úmysly jsem mu nevěřila ani na vteřinu. „Co taková starost o jeho blaho?“

„Je to můj bratr...“ Pozorně se na mě zahleděl. „Nic mi k tomu neřekneš?“

„K čemu?“

„Říkám, že je Thor můj bratr.“

Měla jsem usilovný dojem, že se někde nechytám. „Ano?“

Trochu si povzdechl. „Naprosto to nemáš pod kontrolou, co?“

"Nevím, o čem mluvíš.“

„Nevadí. Umíš jezdit na koni?“

„Ne.“

„Tak pojedeme pomalu. Vstávat! Ať jsme z hradu pryč ještě před svítáním. Čím méně očí, tím méně hloupých řečí.“

„Říkám, že neumím jezdit na koni!“

„A já říkám, že pojedeme pomalu. Jestli chceš před tím stihnout snídani, měla by sis pospíšit.“

Je to blázen. Bylo namáhavé i ležet. Tajný úprk do stájí, nebo i netajný, ale diskrétní, a následná cesta kamkoli, byly ryzí utopie.

„Chci se obléct.“

Ukázal na pelest postele, kde byly přehozené nějaké šaty. „Do toho.“

„Čekáš, že se ti tu budu předvádět?“ zeptala jsem se, když se ani nepohnul.

„Jako by bylo něco, co bych z tebe ještě neviděl,“ připomněl mi s gustem, ale vstal a přešel k oknu, zůstal tam stát zády ke mně s rukama založenýma za zády. Rychle jsem se vyhrabala z postele. Celá jsem se klepala vyčerpáním a připadala jsem si tak slabá, že i tenká látka šatů byla těžká jako cent. To musela být jízda!

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se a snažila se přijít na to, která část patří dozadu a která dospod.

„Celou noc,“ pronesl Loki. „A celý den a další celou noc.“

Zarazila jsem se. „To snad ne.“

„Trochu jsem tomu pomohl. Bylo pro tebe lepší spát.“

Při pomyšlení, že jsem tu prostě byla, v bezvědomí, vydaná mu na milost... bez možnosti rozhodnutí, názoru... koule na noze, o kterou skutečně nestál... co všechno musel snášet, když mi bylo zle... kde je jaká důstojnost, proč stále tolik bezmoci? Copak jsem jenom vyměnila jedno vězení za druhé? Všechno se ve mě sevřelo hrůzou a odporem z takové možnosti.

„Ale já už nechci,“ řekla jsem, spíš pro sebe, ale Loki to dobře slyšel. Pomalu přešel od okna ke mě. Asi se mi něco z těch temných myšlenek muselo odrazit ve tváři, protože jeho výraz nečekaně změkl.

„Budeš tu leda pár dní, a pak si sama určíš svou další cestu,“ řekl mírně. „Nepochybně k radosti nás obou, tak se snaž. Mimochodem, máš to zavázané špatně. Mohu?“ Zapínání na rameni, kterému jsem nepřišla úplně na kloub, opravil dřív, než jsem se stačila rozhodnout, jestli před ním raději nechci couvnout.

„Děkuji.“

„A teď si běž sednout. Nemám chuť tě znovu sbírat z podlahy.“

Loki, který se musí starat o své domácí zvířátko osobně a vlastnoručně. To je skutečně neuvěřitelně pitomý trest! Ale co se divím. Jaký otec, takový syn. Smysl pro humor jednoho i druhého stojí za starou bačkoru.

Bez odporu jsem se posadila na nejbližší židli, Loki mi s výrazem hlubokého despektu donesl jakousi kaši, která chutnala kupodivu dobře, a protože někdo zaklepal na dveře, došel rovnou otevřít. I to bylo zřejmě pro mě, protože mi onu zásilku rovnou postavil k ruce.

„Vypít.“

„Nechci.“ Reflex je reflex.

„Jistě že chceš,“ utrhl se Loki. „Erin ví, co dělá. Musíme jít - nehodlám tě tu trpět ani o minutu déle, než je nezbytně nutné.“

Zkrotle jsem přikývla. Opravdu musím přestat předpokládat jenom to nejhorší – i když způsob je poněkud obskurní, vážně se mi tu dostává jakési pomoci.

„Ty jsi vážně Loki... ten Loki? A Thor, Ódin, Asgard...“

„Ano.“

„Asi mi bude chvíli trvat se s tím srovnat,“ řekla jsem nakonec, když jsem si chvíli zkoušela představit, že to myslí vážně.

„S čímpak, ty nešťastnice?“

„Že jste skuteční. Ne jenom příběhem z pověstí.“

„Žijeme o mnoho déle než lidé, jsme pro ně bohové. Samozřejmě, že o nás píšou pověsti.“

Svět bájí, docela jiný svět, svět, který není Země. Možná je mým úkolem zde obstát, dokázat se začlenit a ukázat, že jsem si o sobě nikdy dřív nenamlouvala bláhovosti, když jsem si přeci přesně tohle přála.

Začít znovu. S čistým štítem. Nikdo mě tu nezná, nikdo neví, co mám za sebou.

Prostě začít znovu.

Až se z té představy tajil dech.

Ještě nedávno bych dala cokoli za takovou příležitost. Teď to mám – bez vlastního přičinění a bez zásluh, prostě dárek. Co mě tedy drží zpátky, proč nemám radost? Vzpomínky na mámu, na sestru? Ani jednu jsem dobré dva roky neviděla – zapláčou si nad zprávou o nehodě, a potom si tajně oddechnou. Spadne jim z ramenou letité břemeno, budou mít klid.

„Tak nějak bych předpokládala, že začnu od mimina,“ řekla jsem do vzduchu. Pak mě napadlo, jestli nejsem nějaká anomálie, která se ani pořádně převtělit neumí. Ale čert to vem – alespoň se poučím ze starých chyb.

„Znovu blábolíš?“ řekl Loki otráveně.

 „Jenom nic nechápu.“ Vlastně jsem byla předem smířená s čímkoli. To jen jednotlivosti mě nepřestávaly udivovat.

„Jestli konečně vyrazíme na cestu, dozvíš se.“

Pokrčila jsem rameny. Po dlouhé době byl Loki někdo, kdo se ke mě choval alespoň průměrně slušně. Byla by hloupost odporovat.


5. Jiné místo


Cesta nebyla tak hrozná, jak jsem se obávala. Byla jsem patřičně rozlámaná, když mě Loki stahoval ze sedla zase dolů, ale nespadla jsem cestou a ani v cíli. Zůstala jsem stát opřená o teplý koňský bok, poslouchala tlukot jeho srdce, vnímala ten obyčejný koňský život, který měl uplynout bez zvláštních událostí – jak záviděníhodná a zvláštní věc – a jen vzdáleně naslouchala Lokiho hlasu a hlasu nějaké starší ženy. On ji něco vysvětloval, ona nebyla ani trochu nadšená...

Ale nakonec se zřejmě domluvili, protože sednul znovu na koně a bez rozloučení odjel, zvíře, na kterém jsem přijela já, vzal sebou. Stála jsem tam najednou uprostřed dvora sama a bez opory, nevěděla kam s rukama a bylo těžké si nepřipadat jako žebrák, v nepadnoucích šatech a bez bot. Až tehdy jsem ji poprvé spatřila – žena od pohledu zhruba padesátiletá, statná a s jasnýma očima, trochu zamračená. Okamžitě jsem ji neměla ráda. S její věkovou skupinou, abych tak řekla, jsem měla ty nejhorší zkušenosti. Od vlastní matky, jakkoli neuctivě by to mohlo vyznít, po... všechny ostatní. Jakmile jsem si to uvědomila, pokusila jsem se s tím pocitem trochu zabojovat, ale bylo to strašně těžké.

„Ty vypadáš,“ řekla mi na uvítanou a vzala mě za ruku. Žádné zdvořilé gesto, spíš to vypadalo, že mi měří tep. „Hmm... holka, věř, že jsi tu v bezpečí a nebude se s tebou dít nic, s čím nebudeš souhlasit – pokud tomu budou okolnosti alespoň trochu nakloněny. Potřebuješ snad v tomhle okamžiku něco víc?“ ušklíbla se trochu. Zřejmě věděla víc, než se zdálo, protože tohle těžko mohla být obvyklá slova na uvítanou.

„Napít,“ hlesla jsem. Zasmála se.

„Pojď si lehnout. Loki říkal, že jsi spala dva dny, a já říkám, že ti další dva přijdou vhod.“

Poslušně jsem vykročila za ní. Všechno napovídalo tomu, že to se mnou myslí dobře, nikde žádné postranní úmysly. Nezvyklé, ale přála jsem si něco takového tak moc, že jsem byla odhodlaná poslouchat ji na slovo. Ostatně neměla žádné přehnané požadavky. Odvedla mě do světnice, hned ode dveří byla první věc, kterou jsem tu spatřila, veliké plátno z rozkresleným obrazem, podivně se vyjímající mezi vší tou vesnickou idylkou dřevěných židlí a keramického nádobí, bylo to trochu matoucí; beze všech skrupulí mě strčila do vlastní postele, a za chvíli už jsem spala. Probudil jsem se a zase spala... kdykoli jsem otevřela oči, byla blízko. Většinou mi dala trochu napít a pak mi zlehka dýchla do tváře. Uspávalo to. Kolik mohlo minout let, tisíc?

Až jsem se probudila a nadechla se a byla znovu naživu. Bylo to tak nesmírně zvláštní! Pozorovala jsem pruhy světla dopadající okny na přikrývku. Jemný prach poletující ve vzduchu, cítila jsem vůni sušených rostlin, a také spoustu dalších vůní. V puse jsem měla trochu protivnou příchuť jakéhosi čaje, o kterém jsem si vybavovala, že mi ho dávala pít. Všechno bylo skutečné, opravdové, zřetelné, nerozmazané a nematné, žádné tlusté sklo mezi mnou a světem. Všechno prostě bylo přesně takové, jaké mělo být.

„Dobré odpoledne,“ řekla, když vešla do místnosti.

„Vypadá to tady jako u babky kořenářky,“ řekla jsem, to pro všechny ty rozvěšené svazky bylinek a kamna s kameninovými hrnci a rozprostřená plata s květy – bylo to nesmírně pěkné a přitom opravdové.

„Něco takového skutečně jsem,“ odvětila se slabým úsměvem. „Vstaň a pojď na vzduch, udělá ti dobře.“

Spod peřiny jsem se vyhrabávala skoro s obavami, připadala jsem si slabá jako moucha. Ale nebylo to tak zlé. Bosá chodidla na rákosové rohoži mi vyslala tolik vjemů, až mi málem vtrhly slzy do očí. Tiše jsem se zasmála. Už jsem úplně zapomněla, jak skvělé to je.

„Jed je z tvého těla pryč,“ řekla.

„Ano, cítím to,“ řekla jsem. „Děkuju, strašně moc děkuju, že jste...“ Těžko říct, jaká pro to najít slova. „Že jste mi to umožnili. Je to úleva.“

„To věřím. Proč se ti to stalo?“

O tom jsem ale rozhodně nebyla připravená mluvit. Pečlivě jsem vstala, nabízený šál si hodila kolem ramen a nakonec opravdu přijala ruku, která mě podepřela a pomohla mi na lavičku před vchodem. Bylo to, jako bych se zotavovala po dlouhé a těžké nemoci. A vlastně to tak bylo.

„Nechtěla jsem nikomu ublížit,“ řekla jsem nakonec. Vůně zahrady se mísila s chladem vody, někde blízko musela být řeka.

„Jenom si s tebou nevěděli rady, jak jinak,“ řekla posadila se vedle mě. Strnula jsem. „Protože tvá nemoc, jestli to tak lze vůbec nazvat, léčitelná je, ale pouze v dětském věku. Později už lze jenom kompenzovat následky. Které nejsou nijak hrozné a v běžném životě nebrání. Zvlášť proto je mi s podivem, v jakém stavu tě Loki přivezl sem.“

Skoro jsem zapomněla dýchat. O čem to mluví, mluví o tom, o čem si myslím, je úplně mimo, stalo se zatím něco, co nevím, proboha, co mám dělat?

„Snažili se mě vyléčit,“ řekla jsem a hlas se mi trochu zachvěl.

„Jedem a bitím?“ ušklíbla se.

„Oni tomu říkali léky,“ pokusila jsem se pousmát. "A občas někdo reagoval nepřiměřeně..." Bylo snadné s ní mluvit, měla ten správně věcný přístup, který se da snést. Ale bylo to všechno příliš čerstvé. Ochota mých rodičů na mně zkoušet všemožné experimentální způsoby léčby způsobila, že ze mě byla většinu času otupělá troska; ještě jsem o tom nedokázala přemýšlet s patřičným odstupem.

„Řeči, které se ostatním nelíbily, ale ve kterých byla pravda?“ nadhodila. Přikývla jsem. „Výpadky paměti?“

„Jen malé. Na chvíli.“

„Halucinace?“

„Něco takového.“

„A dál?“

„Prostě se... zasekávám. Někam přijdu, něčeho se dotknu a náhle jsem jenom pozorovatel – vidím se a slyším, ale zasáhnout do toho nemohu. Někdy vidím minulost. Někdy něco, co vypadá jako budoucnost.“

„To je budoucnost,“ opravila mě. „Máš dar vidění, naštěstí jen slabý, jinak by ti už mnoho zdravého rozumu nezůstalo. Není to moc užitečný dar, protože je nespolehlivý a nedá se vyvolat vůlí, spíš, jak jsi zjistila,“ poplácala mě po koleni a vstala, „vyvolává nelibost a hněv těch, kteří jsou jím skrze tebe osloveni. Prve jsem zmínila, že s dětmi je ještě nějaké pořízení.“ Podala si košík jablek a na zápraží už ležela mísa a nůž. Začala je obratnými pohyby loupat a krájet. Dívala jsem se jí na ruce, pokryté těžko smytelnými skvrnami barev - takže se mi to prve nezdálo? Malířka z lesní samoty? Bylo to mnohem lepší, než se jí dívat do tváře; a snažila jsem se srovnat s tím vším, co mi vykládala. „Spočívá v tom, že se dívky musí naučit – vždycky jsou to dívky! – nepromluvit nahlas, když na ně přijde vidění, a též se lépe soustředit, aby odhadly nastupující obrazy a výpadek myšlení je nezastihl v nebezpečné situaci. Obvykle s tím nebývá problém a žijí docela obyčejný život. Tvým neštěstím bylo, že jsi se narodila na špatném místě. Nejspíš v tobě koluje pár kapek asgardské krve – nedívej se tak vyděšeně, dřív naši muži často navštěvovali Midgard – a tohle je tvé prokletí... Na, pokračuj chvíli, zadělám na těsto,“ podala mi mísu.

Vzala jsem do ruky nůž, lehce pobavená tím, že už zase můžu, po těch měsících, kdy jsem měla k dispozici jenom plastovou lžíci... „Ta rána nebyla způsobená obyčejným železem,“ řekla jsem. „Je v ní jed, s tím já si přeci neporadím...“

Potřásla jsem hlavou. Stála jsem nad rozsypanými jablky a rozbitou mísou, v ruce svírala nůž tak pevně, že jen se štěstím jsem minula ostří a neublížila si, a ve dveřích stála Erin a vrtěla hlavou. „S tebou bude ještě práce!“ řekla bez hněvu. „Naštěstí tu mám docela dost dřevěného nádobí.“

„Co Loki?“ zeptala jsem se později na něco, co mě skutečně zajímalo. Po jídle, které bylo dobré, sladké, a bylo ho hodně, byla Erin ve viditelně dobrém rozpoložení. Teď se ale zamračila.

„Vyhýbej se mu!“ řekla okamžitě. „Nemusíš se obávat, že bys tím byla nějak nápadná. Vyhýbají se mu všichni.“

Trochu mě ta rozhodnost zaskočila. „Myslela jsem, že spolu vycházíte dobře,“ řekla jsem opatrně.

„Ale jistě že. Já s ním klidně mohu vycházet dobře, protože se nemusím pokoušet o ničí přízeň.“

„To nechápu,“ řekla jsem.

„Nechme to být. Princ Loki je v nemilosti u svého otce a pána, a protože má víc ambicí než rozumu, nečeká ho nijak skvělá budoucnost. Drž se stranou, protože z Lokiho pro tebe nic dobrého nekouká. Měla bys zůstat na Asgardu, a věz, že nikdo proti tobě nevystoupí, ačkoli to byl on, kdo tě přivedl – alespoň pokud nebudeš před Všeotcem tančit po stole bez šatů a jásavě vykřikovat hele, jak jsme tě převezli!“

„Dobře. Beru na vědomí. Netančit před Všeotcem po stole.“

"Leda bys byla skutečně dobrá tanečnice?"

Takže pro Zemi jsem mrtvá a začínám znovu. S mírným handicapem v podobě rozumného vyhýbání se královským synům, což by vážně neměl být problém – vždyť jak těžké může být žít na samotě v lese a vyhýbat se přitom královské rodině? „Děkuju, že mě tu necháváš,“ řekla jsem pokorně. "Nechci být přítěží."

"Tu chvíli, co to budeš potřebovat, to vydržím,“ mávla rukou. "Podívej, mně vyhovuje prostý život, jistě prostší, než ti bude milo, ale scházet nám tu ve skutečnosti nebude vůbec nic, to mi věř. Dávám přednost samotě, ale nepotřebuju ji, snad jen při práci, a to si o ní umím říct. Já si myslím, že spolu dobře vyjdeme!"

A bylo to. Za běžnou práci kolem domu jsem měla byt a stravu – a i když ten 'byt' byl kamrlík za seníkem, kam jsem byla vyexpedována sotva jsem vylezla po žebříku, byla jsem za něj nesmírně šťastná – a takové hromady dobrých rad ohledně běžného fungování na Asgardu, až mi z toho šla hlava kolem. Erin ke skutečnosti, že nic neumím, přistupovala naštěstí velmi prakticky. Ano, občas se mi stýskalo po všemožných výdobytcích civilizace, tu a tam mě skutečně nebavilo dělat něco, k čemu jsem se dřív dostávala jako k hotovému, či jsem stále dokola padala na limity vlastní nešikovnosti, ale velice dobře jsem si uvědomovala, že tenhle letní tábor plný manuální práce je přesně to, co potřebuju. Možná se odhodlám odejít za týden, možná za rok, ale na tom teď nezáleželo. Jen jsem se učila znovu žít, trochu věřit tomu, že přijde zase další den, a nebát se.

Možná zdaleka nejtěžší bylo přesvědčit sebe samu, že se za to všechno nemusím cítit provinile. Obyčejný život přeci není něco, co si musíme předem zasloužit. K tomu je třeba jen trocha štěstí a spousta snahy, chytit příležitost a nepustit ji. Nebo ta provinilost plynula z vědomí, že tohle má k obyčejnému životu daleko? Že bych neměla cítit takovou úlevu ze skutečnosti, že jsem v jiném světě, vydaná na pospas rozmarům lesní čarodějnice a bláhového prince, když bych měla truchlit po příbuzných a přátelích, po vlastním světě...?

Ale to by šlo jen těžko, na to jsem za sebou měla příliš málo let obyčejného života a příliš mnoho trápení, které jsem nechtě působila. Bývala období, kdy ze mě slova prýštila jako voda z mechu, který stiskne netrpělivá pěst. To potom bylo snadné prohlásit, že jsem sama sobě nebezpečná a přitvrzovat s léky, dokud se mi jazyk nepletl tak, že nikdo neslyšel tajemství, která nechtě vyjevím... vážně byly časy, kdy mi upalování čarodějnic přišlo jako docela fajn zvyk, který by mi alespoň zkrátil trápení.

Ale teď... vyjít na zápraží, cítit vyhřáté dřevo pod bosýma nohama, nastavit tvář slunci. Představovala jsem si, jak jeho průzračné paprsky podobné šípům naráží do temných chuchvalců v mém nitru, rozbíjí je a rozpouští, až jsem byla sama bytostí tvořenou jenom tím světlem, plná čisté touhy po bytí a radosti z prostých věcí; i když na tu největší temnotu kolem srdce, posbíranou z křivd a zoufalství, bylo slunce dlouho krátké a věděla jsem, že to je něco, co potřebuje svůj čas, odhodlání a mnoho odpuštění, než se ho zbavím.

Nedovedla jsem si ani představit, že by mohl přijít den, kdy bych odsud chtěla odejít, kdy bych se přesytila vůně trávy a klidných podvečerů u Erininých příběhů. Možná ani nenastane, říkala jsem si, Erin tak nerada pleje těch svých pár záhonů - dobře, taky mě to nebaví, ale to je to nejmenší, co pro ni mohu udělat. Skoro to vypadá, že ji má přítomnost docela těší. A jestli mě pobuřovala představa, že jsem pro ni srandovní nešikovné zvířátko na hraní? Ani v nejmenším. Chovala se ke svému zvířátku s respektem, jaký jsem dosud nepoznala. Netrvalo mi vůbec dlouho zbavit své nejasné antipatie a vzhlížela jsem k ní s nemalou oddaností.

Jenom v jedné věci jsem ji nedokázala poslechnout. Ani trochu se mi nedařilo vyhýbat se královským synům. Zvlášť jednomu z nich.

- Pokračování -