Jinosvět - 1.

Možná chtěl Loki opravdu jen provést malou lumpárnu a nebylo za tím nic víc. Ale bohové už ze samé podstaty svou přítomností všechno komplikují a mění; běh světa i drobné lidské osudy. O povaze náhody pak můžeme spekulovat klidně do konce svých dní... :-)





Ptáci nezpívají.
Bojí se výšek a tak křičí strachy.



1. Do posledního dechu


Zablesklo se. To po mně začali střílet?! Přehnané, ale ne úplně nečekané. Už dávno jsem věřila, že jsou schopní všeho.

Přeskočila jsem strouhu vedle silnice, jedna noha mi sjela do špinavé vody a druhá podklouzla na hrubé škváře krajnice; upadla jsem na kolena a na ruce a díky ostrému štěrku zabodnutému do kůže přišla o další kus odhodlání. Tohle rozhodně nebyl úprk lepé laně. Srdce mi bolestivě bušilo a nohy se třásly vyčerpáním, kdybych tak dobře nevěděla, co mě čeká, dávno se vzdám. Další záblesk mě ale popohnal kupředu. Musím mezi nás dostat něco, co jim střelbu znemožní. Namátkou – auta. Auta jsou skvělá. Jenom blázen by střílel přes rušnou silnici.

Byla to rychlá čtyřproudovka s přiměřeně hustým provozem; tolik lidí na dosah, ale zároveň vzdálených a neskutečných. Nikdo z nich netuší, co se tady děje, nikdo se neohlédne... Neuslyší, ani když budu křičet. Co na tom! Poběžím zase o kus dál, třeba až ke konci světa.

Neohlížela jsem se, protože pohádky končily dobře jenom pro ty, kteří se neohlédli; a příliš jsem se bála, že své pronásledovatele uvidím pár kroků za sebou. Nedokázala jsem proto čekat ani o vteřinu déle, než bylo nezbytně nutné, jenom jsem se v touze po troše vzduchu přerývavě nadechla zvířeného prachu a vrhla se vpřed do první vhodné mezery.

Na nějaký mizivě krátký okamžik jsem byla přesvědčená, že těch pár kroků hladce zvládnu. Pak chvilka nepříjemného leknutí: nejsem tak rychlá, jak jsem si myslela, nohy mi podklesávají, nedokážu sebou dostatečně rychle hodit kupředu.

Po tom všem – tahle hrozně hloupě, hrozně moc hloupě skončit?

Ještě jsem stačila užasnout nad svým kompletně zpackaným životem, a snad pocítit záchvěv hrůzy nad nevyhnutelnou bolestí. Byla to žlutá dodávka nějaké přepravní společnosti, s velkými modrými písmeny na boku. Moje červená krev se na ní bude dobře vyjímat.

Ale možná bych ve skutečnosti nestačila nic z toho niterného zmatku a zemřela bych prostě a rychle a všechny ty pocity byly jen dodatečnou projekcí. Protože nějaký neměřitelně krátký okamžik před tím, než jsem sebe sama svou neopatrností zabila (a řidiči v zeleném svetru a slunečních brýlích, co v tom byl úplně nevinně, způsobila doživotní trauma; ze zcela bezprostřední blízkosti jsem viděla, že stačil jen pootevřít ústa a pevněji stisknout volant), mě něco popadlo a strhlo stranou a vzhůru, ozvalo se nesnesitelně hlasité skřípění brzd a troubení, všechno bylo náhle nepřehledné a zmatené, a chvíli jsem si byla vážně jistá, že jsem mrtvá, protože neexistoval způsob, jakým by mě mohl někdo zachránit. Ale po smrti by nemělo nic bolet? Nebo naopak všechno, pokud jsem si svou svéhlavostí vysloužila peklo – ale určitě ne konkrétně odřená ruka a nepříjemně silný stisk cizích paží kolem těla.

Když jsem se konečně trochu zorientovala ohledně základních směrů, jako je nahoře, dole, já a okolí, přistáli jsme po svém skoku – či dokonce letu – pár kroků od silnice.  Ten někdo – muž o dobré půl hlavy vyšší než já, jak už jsem věděla – mě pustil a ukázal na místo, kde zběsile zastavovala auta a ozývaly se první vyděšené hlasy.

„Právě jsi zemřela,“ prohlásil s jistotou.

„Těžko k uvěření.“ Pořád ještě jsem po tom dlouhém běhu nemohla popadnout dech.

„Pro tenhle svět ano. Historie nebyla změněna - nebo se snad chceš jít podívat na své mrtvé tělo? - a ty mi něco dlužíš.“

Konečně jsem se k němu otočila. První, co mi padlo do očí, bylo dost nezvyklé archaické oblečení laděné do černé a zelené. Potom dlouhé černé vlasy, modré oči, hladce oholená světlá tvář. Postava štíhlá, ale o jeho svalech a síle už jsem věděla své. Vypadal spokojeně a v pohodě a tak trochu jako někdo, koho by byla radost nakopnout.

„O nic jsem se tě neprosila.“

„Takový jsem já. Předvídám nevyslovená přání – vida, ti patří k tobě?“

Bylo to tak, až teď se zpoza stromů vynořili tři muži, za jedním z nich ještě stylově vlál bílý plášť. Znatelně zvolnili při pohledu na dění na silnici, zřejmě měli taky dost. Vážně jsem měla takový náskok? Tak to vůbec nebyl špatný výkon.

Jenže ta uspokojivá chvilka byla velice krátká. Stáli jsme na špatné straně silnice – na té, ze které jsem se původně snažila dostat pryč – a i když si nás ti tři zatím nevšimli, zaujatí zmatkem kolem zastavených aut, nemohlo to vydržet dlouho. Z těch pár desítek metrů mě nemohli přehlédnout, to prostě nebylo možné. Tráva byla posekaná, křoví po ruce žádné, skákat do strouhy neperspektivní.

Začala jsem propadat mírné panice. Pokusila jsem se stát malým, maličkým, nejmenším na celém světě, a nějak se přikrčit za svého společníka, ale ten jen pobaveně potřásl hlavou.

„Uklidni se. Oni nás nevidí.“

„To těžko.“

„Přesvědčíme se.“

Snad jsem měla znovu přinutit nohy k pohybu, plíce k hlubšímu nadechnutí, vůli k vzepětí – ale už jsem měla dost a přestálé nebezpečí a absurdita celého toho okamžiku ze mě vysály i nejposlednější špetku sil. Zůstala jsem stát a jen se dívala, jak se blíží. Celé to bylo na nic. Trest bude... trest bude strašlivý.

Roztřásla jsem se, nezvladatelně. Nenáviděla jsem svou bezmoc.

„Co ti vůbec chtějí?“

Bezstarostnost v jeho hlase mě trochu vzpamatovala. Třeba si netroufnou alespoň tady, přede všemi...

„K čemu to potřebuješ vědět?“ Neměla jsem rozmyšlené, co mu říct. Že je to policie, nebo raději že jsou to ti špatní? Nebo se dokonce vytasit s pravdou?

„Vlastně je mi to jedno,“ pokrčil rameny. Ulevilo se mi. „Jdeme.“

„Kam?“

„Dozvíš se.“

„Proč?“

„Taktéž.“

„Aspoň mi řekni, proč já?“

Krátce se zasmál. „Byla jsi první po ruce.“

„První mrtvola?“ ušklíbla jsem se.

„První mrtvola slušně vypadající mladé holky,“ opravil mě. „No,“ sjel mě pohledem, „bude to muset stačit.“

Na to se ale vážně nedalo nic říct.

Nebyla jsem si moc jistá, jestli s ním chci spolupracovat. Ale nebránila jsem se, když mě vedl pár kroků dál, protože to sice byl nejspíš cvok, ale vyvinul jistou námahu pro mé dobro, a to mu sakra přidávalo body. Možná budu litovat, ale v téhle chvíli mi připadalo všechno lepší, než se vrátit tam, odkud jsem s takovou námahou utekla; navíc kdo ví, jestli jsem vůbec měla na výběr a co by se stalo, kdybych se vzepřela.

Chytil mě za paži – trochu jsem se otřásla, ale bylo to neosobní gesto, které se dalo zvládnout – a zavolal něco, čemu jsem nerozuměla, protože kousek od nás někdo divoce promáčkl klakson. Zato následky byly zřejmé. Napřed pár záblesků světla – probůh, to nebyla střelba prve, to bylo tohle! Já jsem takový osel... nechala jsem se přejet úplně zbytečně.

Vzápětí nás pohltil tunel plný světel, který  mi dal krásnou příležitost přebrat si, jestli přeci jenom nejsem mrtvá. Na jeho konci nám vyšlo vstříc jasné bílé světlo. Jsem; tak to je skutečně zvláštní. A ten chlápek v kožené zbroji je nějaký obskurní druh anděla, v lepším případě.

A pak jsem neviděla už nic.


2. Hlavně tiše, lehký krok


Probudila jsem se v měkké posteli, zabořená v hedvábných přikrývkách, už z pouhého polštáře čišel úžasný dojem luxusu. Vyděsila jsem se. A vzápětí podruhé, když jsem zjistila, že nemám nic na sobě. To bylo velice zřejmé jednak podle pocitu těch krásně hladivých přikrývek na kůži (mělo to něco do sebe...), jednak podle pocitu těla, které leželo vedle mě.

Chlap.

Nahatý.

Hlavně nezačít ječet.

Bylo to něco blonďatého, svalnatého a zřejmě dosud hluboce spícího, protože takhle strašně chrápání by nikdo dobrovolně nepředstíral. Táhlo z něj víno, což vysvětlovalo možná to, kde se tu vzal on, ale rozhodně ne proč mám u toho být i já.

Asi pro jistotu, nebo snad že ve mně byl hluboce zakořeněný obrázek typické ženské zaskočené podobnou situací, a nebo snad že mi to ječení začalo připadat jako docela dobrý nápad, jsem si honem připlácla dlaň na pusu. Povedlo se mi to tak stáhnout jen na nějaké neurčité zakvíkání. Pryč, pryč!

Chtěla jsem se odsunout, nejlépe utéct, ale vzápětí jsem zjistila, že jsme pod jednou přikrývkou. Nebyla jsem ochotná tam pobíhat nahá, ale bála jsem se, že by ho pohyb látky po těle, nebo náhlý chlad, probudily.

Rychle jsem se rozhlédla. Pokoj, velice rozsáhlý, byl zařízený sice pěkně, ale úplně nepovědomě. Tady jsem určitě nikdy nebyla, ani styl mi nepřipomínal nic známého. Kámen, dřevo a spousta zlata – poněkud archaický vkus a spousta peněz. Kde jsem se tu sakra mohla -

To světlo na konci tunelu. Já jsem vlastně mrtvá – jak snadno se na takovou věc zapomene. Takže ráj není hopsání na obláčku, ale věčné radovánky se švarnými mládenci. Nebo jsem se konečně zbláznila? Jak úžasný pocit zadostiučinění by z toho mnozí měli!

Nějak jsem to nedokázala vstřebat. Neřekla bych do svého mozku, že mi vygeneruje tak ujeté halucinace! Freude Freude, vždycky na tě dojde. Takže moje podvědomí je na svalnaté blonďáky; kdo by to byl řekl, netíhla já spíš ke šlachovitým brunetům? Možná se tím vysvětluje ta chronická neúspěšnost mých nemnohých vztahů. A taky bych čekala víc rafinovanosti, než takhle přímočaře nahatého chlapa do postele, ale asi by to mohlo být i horší. Vlastně určitě by to mohlo být horší. Jen bych potřebovala manuál reakcí přiměřených pro takovou situaci.

Na dohled nebylo žádné oblečení, ani žádná další přikrývka či cokoli, co bych mohla v nouzi použít. Přesto jsem se už už odhodlala vyplížit z postele, když se rozrazily dveře a dívčí hlas zahlaholil: „Thore, ty ještě spíš? Venku je krásný den!“

V duchu jsem zavyla zoufalstvím. Jak trapné klišé – kolik času mám rozmyslet si vhodnou výmluvu? Vteřinu? Dvě? Slečno, vážně je to jinak než vypadá, nevím, kde jsem se tu vzala, nic jsme spolu neměli?

„Ta slavnost včera musela být vážně – „

Tak. Jmenovaný Thor zamlaskal a otočil se na druhý bok. Já jsem seděla těsně vedle něj, přikrývku přitaženou ke krku, což jen velmi chabě maskovalo skutečnost, že mám nahá ramena, a zřejmě nejen ta, a zíraly jsme na sebe s nějakou drobnou hnědovláskou. Oči měla jak talíře a ve tváři výraz tak nevěřícího úžasu, že mi jí bylo málem líto. Tohle tedy nebude můj sen, ani nebe. Leda tak cizí noční můra.

„Co má tohle znamenat?“ vypískla znatelně vyšším hlasem. „Thore?!“

„Humf?“ Thor se pohnul, něco zamumlal a konečně se posadil. „Jane? Stalo se –„ Konečně si mě všiml. Zazíral způsobem, který jsem si dosud dokázala představit jen u králíků náhle praštěných něčím tupým mezi oči. Úplně jsem viděla, jak mu to v hlavě šrotuje, jak si uvědomuje svůj nedostatek oblečení, jak můj, jak přítomnou Jane, jak se probírá včerejším závěrem zmíněné oslavy.

„To je tedy skutečně...“ začal pomalu. Jane k nám udělala dva kroky a zatvářila se jako bohyně pomsty. Na víc jsem nečekala. Sobecky jsem popadla přikrývku, strhla ji k sobě a vyskočila jsem z postele. Bleskově jsem ji kolem sebe omotala, oběhla Jane co možná širokým obloukem a vylétla z komnaty ven. Ve dveřích se o mě ještě pokusil infarkt, když jsem málem vrazila do dvou chlapíků, co tam stáli na stráži; ale ti si mě velmi okázale nevšímali. Není nad diskrétní personál!

Z pokoje k nám doléhaly výčitky, ve kterých jsem rozeznala jen cosi o množství alkoholu, věrolomnosti, návratům k mamince a utržení jistých soukromých mužských kousků, ale o podrobnosti jsem nijak nestála. Tak rychle, jak mi jen má provizorní tóga dovolila, jsem se rozběhla chodbou pryč.


3. Tak trochu jiná realita


Hrad. Musel to být hrad. Na zámek to bylo příliš okázale veliké, stropy moc vysoko nad hlavou a stěny mohutné. V jednom vhodném výklenku jsem se přezamotala tak, aby to vypadalo jako tóga a já mohla lépe chodit, ale to bylo tak všechno, čím jsem svou situaci vylepšila. Pokud jsem někoho potkala, začal se dívat jinam. To sice bylo ohromně zdvořilé, ale možná by přeci jenom bylo snadnější, kdyby se začal pohoršovat a já si mohla vyžádat něco normálního na sebe. Oslovit jsem se je neodvážila a jen pomalu jsem se smiřovala s tím, že až k tomu konečně dojde, určitě nevyfasuju texasky a tričko.

Zato ten chlápek, co mě sem dostal, by sem s tím svým kabátcem zapadal dokonale. Do zdejšího stylu oblečení, architektury i výzdoby, všechno to k sobě krásně ladilo a nikde žádný kaz. Pokud to byla hra, byli důslední. Žádné z žen nevykukovaly zpod sukně tenisky a žádný z chlapů neměl pod kroužkovou košilí obyčejné tričko.

Chudák Jane toho chlápka nahoře oslovila „Thore“ a musí se nechat, že takhle nějak bych si sídlo severských bohů dovedla představit.

Pocit, že jsem se zbláznila, se vrátil. Jsou to ale podivně konzistentní halucinace... a nebo nejsou, a jenom mám takový pocit. Jsem důsledná i ve svém šílenství.

Prve jsem zvládla nezačít ječet, tak teď jsem byla rozhodnutá nezačít se hystericky pochechtávat. Ale dalo to práci.

Kdepak je tu asi prádelna, to skvělé místo, kde by se určitě dala ukrást alespoň zástěra?

Ale už jsem se rozhodla: jestli je to bláznovství, je vydařené. Budu hrát s ním, zatím. Skvělá dovolená od reality. Skutečnost, že jsem mrtvá, bych tak snadno přijmout nedokázala...

Šla jsem už dlouho, připadalo mi to jako celé kilometry, i když na vině byla spíš intenzita, s jakou jsem vnímala každý detail a snažila se zapamatovat všechny zákruty chodeb. Tahle část už zdaleka nebyla tak honosná, gobelíny nebyly vyšívané zlatem a chodby neměly vyřezávané podlahové lišty, zkrátka všechno tu křičelo, že jsem došla do části pro personál. Vzápětí se ten předpoklad potvrdil, když se kousek přede mnou rozlétly dveře. Rychle jsem couvla zpátky a zkusila se skrýt za jeden z opěrných sloupů. Zatím mi všichni dali pokoj a vlastně jsem i potřebovala s někým promluvit, ale byl to reflex rychlejší než úvaha a pak už mi přišlo hloupé vylézat před nimi ze skrýše.

„Leetah, pospěš si!“ zvolal dívčí hlas.

„Však už...“

Opatrně jsem vykoukla. Zmíněná Leetah si ještě upravovala vlasy, dveře jenom zaklapla špičkou nohy a pospíšila si za tou první dívkou. Naštěstí směrem ode mě. Obě měly velmi prosté oblečení, na zdejší poměry, možná nějaké pokojské nebo uklízečky? Určitě to byl nějaký druh uniformy, protože byly oblečené naprosto stejně. To bych možná mohla využít.

Chvíli jsem počkala a pak zkusila na ony dveře zaklepat. Nic – a uvnitř bylo přesně to, v co jsem tajně doufala, tedy nějaká šatna, převlékárna, cokoli z toho. Určitě ne soukromý pokoj, i když pod oknem byla pohovka, snad pro případ, že by děvčata měla noční směnu. Za dalšími dveřmi jsem dokonce objevila maličkou koupelnu – nádhera!

Teď se jen srovnat s vlastním svědomím; jestli to vůbec může být krádež, když všechno kolem je výplod mého vlastního mozku.

V pokoji to vypadalo trochu neuspořádaně, ale najít si šaty nedalo mnoho práce. Jedna z dívek byla vysoká, druhá menší (a i tak vyšší než já), tak jsem si jen ověřila, že v oblečení nebudu plavat víc, než je nezbytně nutné - zhubla jsem až moc, za posledních pár měsíců - a patřičně se přioblékla. Sice mi nějaký kousek zbyl, ale protože jsem si nebyla jistá, jestli patří dospod nebo navrch, nechala jsem ho být.

Dobrá chvíle na to, abych se rozmyslela, co dál – protože to bych teď měla dělat, přemýšlet. Ale nutkání zjišťovat pravý stav věcí ještě nebylo přehnaně silné. Na to bude čas později, až mi srdce přestane tlouct jako splašené a dokážu se v klidu zastavit. Byla jsem unavená, můj noční spánek po Thorově boku docela určitě trval jenom chvíli, a začínaly se mi klepat ruce. Nejvíc ze všeho bych potřebovala jít spát. Vypila jsem trochu vody, i když mi klesla do žaludku těžká jako kámen, a jen se na okamžik posadila na pohovku. Děvčata se určitě hned tak nevrátí, vsadila bych se, že běžela do práce. Pár minut, nic víc... zavřela jsem oči. Otevřela. Zavřela. Pocit, že mi ruce narůstají do jakési obludné délky a dlaně se ztrácejí až kdesi za obzorem, byl tak intenzivní, že jsem se musela neustále dívat, jestli to tak opravdu není. Když jsem pohnula prsty, poslechly až za chvíli, než k nim můj pokyn dorazil. Vážně klika, že zrovna nesedím za volantem. Nohy mi zmizely úplně, ty jsem kontrolovat nemusela...

Nakonec jsem upadla do mrákotného polospánku, těžkého a plného temných obrazů. Opravdu mi bylo zle, trochu víc, než jsem čekala. Věděla jsem, že to musím jenom vydržet, pár hodin, určitě ne víc – jenom vydržet, utekla jsem, bude to dobré. Jenom vydržet a pak utíkat dál.

Vzbudily mě hlasy – překvapené, pohoršené a obezřetné – když jsem otevřela oči, hned jsem viděla, že za okny je tma a já musela spát mnohem delší dobu, než jsem měla v plánu. Vyskočila jsem okamžitě na nohy, zatočila se mi hlava a před očima černo, jen jsem rozmáchla rukama, abych se stačila něčeho přidržet. Cosi spadlo; jedna z dívek vyplašeně vyjekla a uskočila dozadu, a to vůbec nebylo dobře, protože tím jsem měla cestu ke dveřím uzavřenou ještě o trochu víc než před chvílí.

„Co tu děláš? To jsou moje šaty!“ vyrozuměla jsem konečně.

„Promiňte,“ vypravila jsem ze sebe nezřetelně. Natáhla ke mě ruku, snad to nebylo zlé gesto, ale já byla příliš vyplašená.

„Jsi v pořádku? Počkej...“

Jen jsem do ní prudce strčila, ona, spíše že to nečekala, než že bych měla tolik síly, zavrávorala, a já se konečně rozhodla, co dál. Ke dveřím jsem nemohla, tam byla cesta uzavřená – ale bylo za mnou okno. Nezkoumala jsem, jak jsme vysoko, věděla jsem, že prve mi to připadalo nízko, a pod námi byla tráva - a teď už jsem na to jenom spoléhala. Bylo pootevřené, stačilo se překulit přes pohovku a odstrčit ho do strany. Možná mi štěstí začíná přát.

Byly to necelé dva metry. Nepříjemné, ale bezpečné. Skočila jsem bez dlouhého otálení, nohy se mi zabořily do měkké trávy a bolest byla jen kratičká. Nečekala jsem na nic a rozběhla se do tmy. Boty jsem neměla, ale dokud jsem měla pod chodidly trávu, nebyl důvod zpomalovat. Ubíhající čas byl jen kaleidoskopem krátkých, rychlých vjemů, které se vynořovaly v ostrých záblescích a vzápětí ztrácely do zapomnění. Kéž bych dokázala rozpoznat, co stojí za pamatování – co si musím pamatovat, co si potřebuji zapamatovat; proč utíkám, a kam.

Běželo se mi špatně, neviděla jsem pořádně, nejen pro tmu, ale protože před očima se mi houpalo obrovské kyvadlo, sem a tam, sem a tam, stále dál... nebylo z kovu, byl to mohutný strom pověšený za kořeny a z jeho košaté koruny při každém kývnutí odlétaly listy. Kolem létali havrani, ale možná byli skuteční.

Tu a tam jsem vrazila do křoví, nebo před sebou nahmátla strom, možná jsem se už dávno jen točila v kruzích. Za sebou jsem ještě zaslechla volání, ale neohlížela jsem se. Byla jsem jako zbitá, vlasy zvlhlé potem, přitom vyprahlá žízní. Žalostný obrázek, jen co je pravda! Co jsem si to namlouvala? V tomhle stavu se nikam nedostanu.

Konečně jsem zakopla tak, že jsem upadla nejen na kolena, ale i na ruce, rozplácla jsem se na zemi jak široká tak dlouhá, slunce zapadlo už před nějakou dobou a stébla trávy byla chladná a roztřásla mě zimou.

Zůstala jsem ležet a jen dýchala.

Co to proboha dělám?

Pomalu jsem se posadila. Otočila jsem se k domu, ze kterého jsem utíkala, ale mezi stromy bylo vidět pramálo, jen dlouhý oblouk zdi s okny prozářenými teplým světlem, o patro výš zřejmě nějaká terasa a dalších pár pater. Bylo to... hezké. A já jim tu dupu po záhonech s kytkami...

Jsem opravdu prvotřídní ubožák. Jestli se ještě někdy dokážu alespoň postavit na nohy, bude to zázrak.

4. Pán domu, světa, vesmíru

Čas poskočil, těžko říct, jestli hodně nebo málo. Na to, abych usnula, jsem byla příliš vystrašená a byla mi zima; seděla jsem tam v jakémsi mrákotném ustrnutí, čekání na nevyhnutelné cokoli. Slyšela jsem hlasy a zahradou procházeli muži s pochodněmi v rukou. Ne, nebyl to skutečný oheň, uvědomila jsem si vzápětí, ale vypadalo to tak. Bylo úplně jasné, že mě hledají, postupovali v široké řadě a nahlíželi do křoví, tlumeně k sobě hovořili. Zněli klidně, meče vytasili nejspíš jenom proto, aby jimi mohli lépe odhrnovat větve. Nebyla jsem v kategorii nebezpečný nepřítel, pouze obtížný hmyz.

Nenašla jsem v sobě tolik odhodlání, abych dokázala vstát a ukázat se jim, jen jsem trpně čekala, až ke mně dojdou. Netrvalo to dlouho.

Vytáhli mě na nohy, pár otázek bez odpovědí, pomalá cesta zpět. Byli slušní a já se nesnažila odporovat, proč taky. Vedli mě po chodníku vydlážděném velkými, hladkými dlaždicemi: ten byl ještě vyhřátý sluncem a to byla nesmírně příjemná připomínka lepších časů, ale když jsme vstoupili do hradu, znovu jen chlad... co na tom záleží. Bylo mi bídně, potřebovala jsem se jenom někam uložit a spát, nic víc. Hlava se mi točila a bylo špatně žízní, vždyť jsem od včerejška vypila jenom pár doušků. I chůze sama byla jen setrvačnost a jakási snaha...

Kdosi nám vyšel naproti a pánové kolem mě krásně sehraně popadali na kolena. Zmateně jsem zírala na špičky kožených bot vykukujících zpod zdobené tógy kousek přede mnou. Zvednout hlavu jsem se neodvážila. K tomu, jestli třeba také nemám pokleknout, jsem se nedokázala v myšlenkách propracovat.

„To je ten vetřelec?“ zaduněl mezi sloupy nahněvaný hlas.

„Ano, pane.“ Jaký krásný obrázek jen musím skýtat! V šatech, které jsou mi příliš velké, a které jsem stačila v zahradě pěkně zhuntovat, se špinavýma nohama, potem zplihlými vlasy a nepochybně s pěkně ztrhanou tváří. Škoda, že podlaha byla zrovna kamenná. Nejraději bych se propadla do země.

„Ženská,“ zavrčel ten chlap. „To stěží bude invaze. Co je zač?“

„Nevíme, pane. Neodpovídá na otázky.“

Kožené boty udělaly krok blíž. Pak muž zdvihl ruku k mé tváři, já se pokusila udělat krok dozadu, tak jsem zjistila, že ne všichni poklekli, a že ustoupit tedy nemám kam, ale on mě nechtěl udeřit, jenom mi špičkami prstů podepřel bradu, abych se na něj musela podívat.

„Pozemšťanka,“ zhodnotil po několika vteřinách zírání. Oboustranného zírání. Stařecká tvář a nesmírně intenzivní pohled jediného oka, ta nesmírná síla, která z něj vyzařovala – byla jsem jako uhranutá. „Jak se sem dostala?“

„Nevíme, pane.“

„Snad umíš mluvit?“ utrhl se na mě netrpělivě.

„Zemřela jsem,“ hlesla jsem. „A tak jsem tady.“

Starcovo obočí vylétlo vzhůru. „Skutečně? Kterýpak anděl tě přinesl na svých křídlech?“

„Měl modré oči a tmavé vlasy a byl v zeleném –„

„Loki!“ zaburácel muž tak hlasitě, až mi zalehlo v uších. V jeho hlase zazněla skutečná zlost. „Okamžitě ke mně!“

Jmenovaný Loki zřejmě nebyl daleko, protože jsme nečekali nijak dlouho. Vynořil se ze stínů mezi sloupy tiše a neokázale, mě sjel poněkud nemístným pohledem plným znechucení a despektu, a zahleděl se na starého muže.

„Přeješ si, otče?“ pronesl líně.

„Opět jsi zašel příliš daleko,“ řekl muž velice chladně a zle. Být to zaměřené na mě, jsem rázem hromádka rosolu.

„Tohle jsem jí neudělal já,“ ohradil se Loki.

„Chceš snad popřít, že jsi to byl ty, kdo ji přivedl na Asgard, proti všem nařízením, která jsem vydal?“

„To jsem možná ochoten připustit-„

„Ačkoli jsem ti jasně poručil setrvat v domácím vězení?“

„Jsem na Zemi jako doma, otče.“

„Mlč už! Tvá drzost nezná mezí. Podal jsi jí jedu?“

„Tak mám mlčet, nebo...?“

„Loki, napínáš mou trpělivost příliš. Možná bych tě měl poslat do cely zpytovat své svědomí v tichu a soukromí.“

„Nepodal jsem jí žádný jed, otče. Nebude v tom nic víc než zdejší víno, na které pozemšťané nejsou zvyklí.“

„Nedělej ze sebe hlupáka.“

Oba se na mě svorně zahleděli. Pokusila jsem se narovnat a vypadat co možná normálně, dokonale bděle a v pohodě, ale byl to ubohý pokus. Sotva jsem se držela na nohou.

„Přivedls ji sem, postaráš se o to, aby se dostala domů,“ rozhodl stařec. „Samozřejmě ne v tomto ubohém stavu. Životy pozemšťanů jsou možná krátké a nicotné, ale jako naši poddaní si zaslouží přízeň a ochranu.“

„Ale otče –„

„Ponesu velice, velice nelibě, pokud bys snad neuposlechl. Tvá nezodpovědnost a sobectví již přesahují všechny meze! A teď mi zmizte oba z očí.“

Jako by někdo přetáhl závěs přes dramatickou scénu a změnil rázem celé pozadí; během chviličky jsme s Lokim osaměli.

„Vypadáš příšerně,“ zhodnotil Loki galantně. „To tě Thor prohodil oknem? Neřekl bych do něj takové... Pojď se mnou. Nehodlám tuhle záležitost nijak protahovat.“

Byla jsem příliš unavená, než abych mu na to odpověděla něco jadrného, nejlépe ne příliš slušného, ale o to pravdivějšího a zcela k věci... prostě jsem vykročila za ním.

„Ódin,“ došlo mi náhle. „Když je někde Thor a Loki, tak jednooký chlap musí být Ódin.“

„Samozřejmě,“ odvětil Loki přes rameno. „Nezdržuj.“

Nechtěla jsem zdržovat. To jenom, že... v noci vypadalo sídlo asgardských králů docela jinak než ve dne.

Koule pod stropem hořely matným jasem vzdálených hvězd a v koutech plných stínů se skrývali draci – jak mi zpočátku připadalo, než jsem zjistila, co soch všude postává a jak moc je hra světel mění v příšery, ať byly původně čímkoli. Loki šel rychle a během chvíle mi v šeru zmizel z očí v chodbě přede mnou. Byla přímá, neměl kam odbočit, stačilo mi jít stále kupředu. Přesto jsem zastavila, náhle zmatená. Prostoupil mnou podivný pocit neskutečna.

Skutečně podlaha pode mnou rudne krví? Pomalu jsem se sklonila k zemi a položila dlaň na chladný kámen. Mluvil ke mně ozvěnou tisíců kroků dávno minulých i těch, které teprve přijdou.

„Možná právě tady,“ zaslechla jsem šepot, ve kterém jsem poznala svůj hlas. „Ne meč, ale kopí...“

Loki zatím zjistil, že za ním nejdu, a vrátil se. Vypadal nazlobeně. „Pojď už,“ štěkl. „Začínám mít dojem že by mi ta chvíle ve vězení docela stála za to. Zbavit se tě nadobro-“

„Riskuješ víc než pár nocí v cele,“ řekla jsem, pracně odtrhla dlaně od země, a jen s malým zavrávoráním vstala. Jazyk se mi trochu pletl. „Jeho hněv ztichl a je smrtící, dávno vyměnil lásku za povinnost. Dáš-li mu tu nejmenší záminku, padneš hluboko.“

„Co jsi to řekla?“ pronesl Loki výhružně a přikročil blíž. „Nespoléhej příliš na ochranu mého otce,“ zavrčel. „Zapomene na tebe rychleji, než si myslíš.“

„Tohle je Asgard,“ řekla jsem trochu udiveně. „Co znamená to slovo? Co je to Asgard?“

„Doufám, Otče, že se dobře bavíš,“ ucedil Loki mezi zuby.

„Stále mu říkáš otče,“ řekla jsem, neschopná zmlknout. „Slovo ostré jako nůž, nůž a v něm past, dosud jen tušená...“

„Ticho už,“ řekl Loki. Zlost z něj náhle vyvanula, byl klidný a pozorný a podivně napjatý. „Pojď za mnou.“

Jasný pokyn bylo snadné uposlechnout. Vykročila jsem vpřed a všechno, co jsem věděla, bylo pryč. Jen vzpomínka zůstala. Jsem na Asgardu. Jen co se konečně vyspím, budu i vědět, co si o tom myslet.







- Pokračování -