pátek 26. června 2015

Jinosvět - 3.

Poslední díl.
Kdo zná druhého Thora (myšleno film) to bude mít snazší, ale doufám, že povídka bude dávat smysl i tak. Jako vždycky dopadla úplně jinak, než jsem plánovala, už si začínám zvykat - že já se vůbec s nějakým plánováním namáhám! Tak přeji pohodové počtení. (Úvodní básnička u druhého dílu pochází z pera Oldřicha Mikuláška, ta dnešní od Jana Skácela.) A nezapomeňte, všechny konce jsou dobré... :-)




Z těch dobrých věcí miluji naši lásku,
tu starou, která nerezaví,
a říkám ti znova a znova:
Je včera
bude dnes
a byla zítra.



6. Od slunce západu


"Je to abstrakce," řekla jsem, poodstoupila pár kroků dozadu a mimoděk naklonila hlavu na stranu ve snaze najít nový úhel pohledu. Nejnovější Erinino plátno bylo mimořádně rozsáhlé a sotva se nám vešlo pod střechu. Už teď byl ten vír z nekonečného množství odstínů modré ohromně působivý, ani jsem si nedovedla představit, co s divákem udělá, až bude dokončený. Nejspíš se od něj už nikdy nedokáže odtrhnout a bídně zhyne hlady a žízní, ovšem uměním nasycen do poslední buňky svého těla.

"Není," odsekla. "Jen máš špatné oči." Stála u pracovního stolu a s vervou roztírala v moždíři jakousi mast, občas si přivoněla, nespokojeně se mračila a po špetkách přidávala stále další bylinky. "Až budeš tak stará jako já, získáš lepší smysl pro takové věci. Je to Duhový most od slunce západu."

"Bude stačit relativně stará?" přeptala jsem se. Bylo zvláštní vědět, že se Erin po dobu mého života nijak zvlášť nezmění, zatímco já si budu vesele zrát jako dobré víno - jak jinak, stárnutí jsem v plánu neměla. "Protože fakticky se asi nedočkám."

"Někomu by k získání rozumu nestačila ani celá nesmrtelnost," řekla jízlivě, ale nebrala jsem si to nijak osobně. Erin byla v jedné věci vážně trochu srandovní: její umělecké rozpoložení, abych tak řekla, bylo ryze nevrlé. Milovala malování, dávala do něj svou duši, někdy vydržela celé hodiny kouzlit se štětci a jindy na ně nesáhla řadu dní a rozdělané obrazy skrývala pod přehozy - ale těsně před tím, než začala, byla vždycky jako hejno sršňů.

"Zahradu už mám hotovou," nadhodila jsem a sáhla pro hřeben, abych z vlasů vyčesala kousky trávy.

"Zahrada není nikdy hotová," zavrčela na to. Několika obratnými pohyby špachtle přenesla mast do skleněné lahvičky.

"Nepotřebuješ něco v lese?" Protože na rozdíl od zahradních prací, které mi k srdci nijak nepřirostly, sběračské úkoly se spoustou nachozených kilometrů mi vyhovovaly dokonale. Zřejmě jsem ve svém evolučním vývoji zamrzla ve stádiu 'sběrač'.

"Kdyby už kvetl... ále, stejně bys ho nepoznala -"

"Můžu se podívat do herbáře."

"- a snadno se splete." Na moždíř se zamračila tak nepřátelsky, jako by mohl za všechny nepravosti světa. Zpočátku jsem si dokonce myslela, že své vedlejší povolání babky bylinkářky skutečně nemá ráda - tvrdila, že od staré ženské žijící na samotě v lese se tak nějak předpokládá, že se bude takovými věcmi zabývat, a že bylo jednodušší naučit se míchat čajíčky, než každému dokola vysvětlovat, že s tím odmítá mít cokoli společného - bohužel se tomu věnovala s příliš velkým elánem, než aby takový dojem udržela dlouho. Nejspíš si ani ve skutečnosti ke svým obrazům nepotřebovala přivydělávat, jak tvrdila, vždyť podle dopisů, které jí nosili ptáci, měl každý obraz svého majitele ještě dřív, než vůbec začala. Ale prostě v tom byla dobrá. Já vůbec, ale aspoň jsem byla schopná dělat, co se mi řekne.

"Tak já přijdu do setmění," řekla jsem, abych udržela zdání, že ona se stará a já pečlivě naslouchám jejím moudrým radám. Těžko říct, která z nás to předstírala hůř. Ostatně hned jednu z jejích prvních, a prý nejdůležitějších rad, jsem porušila během prvních pár dní.



7. Zachraň mě, zachráním já tebe


Lokiho jsem potkala hned při druhé či třetí procházce po lese, kdy jsem zkoumala blízké okolí a jen tak si pobíhala mezi stromy, a ani se nesnažil tvářit, že to byla náhoda.

„Asgardské šaty ti sluší,“ řekl místo pozdravu a trochu se na koni sklonil níž, abychom spolu mohli lépe promluvit. „Zdá se, že ti pobyt u Erin svědčí. Nasedni!“ natáhl ruku, aby mě vytáhl k sobě. Mimoděk jsem couvla.

„Neunesu tě nikam daleko,“ zasmál se, „jen ke břehům jezera. Možná přivítáš možnost pohovořit i s někým jiným než s tou starou ženskou. Pak tě zase vrátím...“

„Není zase tak stará,“ namítla jsem a přijala nabízenou dopomoc. Vzápětí už jsem seděla za ním a hledala způsob, jak se ho držet, aby to nevypadalo jako objímání. Moc to nešlo.

„Jestli je ti měřítkem řekněme Všeotec, tak není,“ odpověděl Loki a i když jsem mu neviděla do tváře, v hlase mu zněl úsměv. „Ale je to dobrá ženská. Svěřil bych jí vlastní život. A víš proč?“

„Nevím,“ odpověděla jsem poslušně.

„Protože jenom aby Ódina naštvala, udělala by i nemožné, aby mi pomohla.“ Trochu se uchechtl a pobídl koně do klusu. Teď už mi zcela objektivně nezbývalo, než se přitisknout o hodně důkladněji. Nebylo to vůbec špatné. „Nejen že ho nemá ráda, navíc je ráda v opozici. Řekl bych, že na tento svůj životní postoj hodně dbá.“ Kůň sestoupil po krátkém svahu a mezi stromy se projasnilo. Probleskovala tam voda.

„Podle toho, co jsem o tobě slyšela – hned chápu, proč si tak rozumíte,“ přisadila jsem si.

„Ona si jen hraje,“ odpověděl náhle beze stop humoru. „Já mám skutečné důvody k nenávisti.“

Na to se nedalo nic moc dobrého říct, ne ve chvíli kdy jsem ho nechtěla naštvat. „Proč jsi za mnou přijel?“ převedla jsem proto řeč velice ženským, ale snad dostatečně účinným způsobem. A taky jsem to chtěla vědět.

„Byl jsem zvědavý,“ řekl Loki prostě. „Jsi jako nedokončený příběh.“

Způsob, jakým to řekl... skoro mě zamrazilo. Neplánovala jsem se příliš brzy stát dokončeným příběhem.

Ale to už jsme byli u jezera – velmi pěkné místo, úžasně čistá voda se třpytila ve slunci a lesy kolem pokojně dýchaly. Mimoděk jsem neustále hledala vyčnívající střechy, komíny, jakoukoli stopu lidského osídlení, ale nenacházela. Tohle byl málo osídlený kus země a co jsem tak pochopila, lesy ožívaly hlavně v dobách lovů. Loki to tu nejspíš znal, protože zastavil na místě jeho záměrům obzvláště vhodném: jakási prosluněná proláklina zajišťovala iluzi útulného soukromí, a tráva tu rostla mimořádně hustá a hebká. Rozhodně se nezdržoval řečičkami. Sotva mi pomohl z koně, přitáhl si mě blíž a políbil.

Kůň na nás jen bez zájmu pohlédl a odloudal se dál. A já? Vůbec jsem si nebyla jistá, co chci a co nechci. Bylo příjemné cítit Lokiho ruce, i teplo těla, když si mě přitáhl blíž, každý kousek kůže se mi doslova tetelil potřebou být dotýkán, opečováván a hlazen. Už to bylo příliš dlouho. Jenže Loki... Loki byl příliš velký potenciální problém, než abych se mu snadno vrhla do náručí. Na druhou stranu, bylo jisté, že jsem pro něj jen chvilkové rozptýlení – a v téhle chvíli jsem opravdu nechtěla nic víc, nebyla bych schopná ničeho víc. Ovšem rozptýlení se spoustou něhy a péče. Pokud by si šel příliš za svým, to zklamání by bylo obrovské.

Asi že cítil, jak jsem mu v rukou ztuhla, přestal mě líbat a jen mě objal, přitiskl k sobě, hladil způsobem, který napovídal, že si dává záležet, že to nejsou jen mechanické pohyby rukou.

„Mám přestat?“ zeptal se tak tiše, že jsem si nebyla jistá tónem, jakým to vyslovil. Ale byl klidný, uvolněný, nejspíš by se nechoval nějak hloupě dotčeně... zavrtěla jsem hlavou. Nechat se takhle hladit bych vydržela nejspíš celý den. Bylo to příjemné, maličko vzrušující, uklidňující... všechno dobré naráz.

A on nepospíchal, hladil dál, najednou jsme se znovu líbali a tentokrát jsem to byla já, kdo k němu zdvihl hlavu, ta pohlazení přestávala být nevinná a ruce samy a mimoděk našly cestu pod šaty. Obavy ze mě nakonec sklouzly snadněji než plášť z jeho ramen, na který mě položil. Milovali jsme se v poklidu a dlouze, jako bychom se dávno znali a dokázali si vyjít vstříc; dostala jsem všechno, v co jsem doufala, a ještě mnohem víc, hrál si se mnou, pohrával a trápil mě, a stejně tak si užíval, když jsem se dotýkala já jeho, až to bylo s podivem, jak si někdo tak odtažitý užívá doteků... ani jsem netušila, jak moc jsem tohle potřebovala, být na chvíli středem něčího bytí, na chviličku, stačilo to. Kupodivu bylo víc dobré, než špatné, že to byl právě Loki. Viděl mě v mých nejhorších chvílích – strávila jsem pár nocí v jeho vlastní posteli, když jsem byla pohublá a samá modřina, v nepříjemných nevolnostech. Myslela jsem na chvíli, že se raději propadnu, než se před ním znovu svléknout. Ale bylo to tak snadné! Naopak, byla jsem podivně spokojená, že se mu mohu nabídnout teď, kdy vypadám docela dobře, voním po bylinkách, které Erin přidávala do koupele, a ne po nemocniční dezinfekci, mám čisté vlasy a hladkou kůži...

„Loki,“ zkusila jsem vyslovit jeho jméno a znělo krásně, jeho oči zpozorněly a usmíval se způsobem, který dvojnásob vyzýval k tomu, abych mu řekla něco hezkého, něco, co chci, aby slyšel, ale nenacházela jsem ta správná slova, vlastně nebylo co říct. „Loki,“ řekla jsem proto znovu. „Loki, Loki...“ Pohyboval se ve mně a moje tělo zpívalo.

Když jsem se vrátila domů, Erin to bylo nejspíš rázem jasné, jen se na okamžik otočila od rozmalovaného obrazu a trochu povytáhla obočí. Procházky prý dělají člověku dobře, proč bych se nemohla mírně rozjařit na příjemné procházce? Nedalo se přestat usmívat... asi jsem měla doslova napsané na čele. Naštěstí neřekla nic.

Loki se kupodivu za pár dní vrátil. Moc jsme nemluvili, jen prohodili pár obecných slov o počasí a vrhli se na sebe. Doslova. Bylo to tak skvělý, že jsem po návratu domů měla co dělat, abych si hlasitě nezpívala. Přeci jen, příliš demonstrativně předvádět nadšení z našich hrátek mi přišlo - řekněme nevhodné. Jenže ty jeho návštěvy mě tak bavily! Nikdy bych nevěřila, že mi něco takového bude vyhovovat. Že to budu potřebovat, že se na něj budu těšit, že to bude ten nejlepší lék, kterého by se mi mohlo dostat. A nejspíš v tom byl i kousek ješitnosti. Loki byl pořád ještě princ. Určitě se nemusel namáhat vyjížďkou na koni, kdyby mu bylo jedno, s kým si zaskotačí. Leda že by byl opravdu tak moc v nemilosti, že mu nic jiného nezbývalo... a kdyby? Tím líp. Představa, že mě potřebuje, byla stejně tak skvělá.

Za dalších pár dní jsme si nevyměnili ani těch pár slov o počasí: Loki pravil jenom, že dnes nemá moc času, já si vyhrnula šaty, on mě opřel o nejbližší šikovně rostlý kmen, a za chvíli už jsem mu mávala, když uháněl zpět k městu. Tak tohle skutečně pobavilo. Zjistila jsem najednou, že se hihňám. Uf!

Příště, jako bychom se domluvili, že si to vynahradíme, jsme naopak v objetí strávili snad celé odpoledne. Nebyl moc sdílný, naznačil něco o potížích s otcem, temnými elfy, o kterých jsem před tím nikdy nic neslyšela, a jinak jsme mluvili spíš o běžných věcech. Milovali se, zaplavali si v jezeře, znovu se milovali... bylo nevyhnutelné, že tahle idylka nepotrvá věčně, ale nechtěla jsem na to myslet, stejně jsem nemohla nic ovlivnit, tak proč se trápit. Byla jsem šťastná: dny plynuly v nekonečném létě plném slunce a dobrých věcí, korálky na niti s perličkami Lokiho návratů.

Až se stalo přesně to, co jsem nechtěla.

Blížil se večer; oblékali jsme se a já se sklonila, abych mu podala pouzdro s dýkou, kterou měl zavěšenou na opasku. Jak jsem ji však uchopila do ruky, projel mi jí chlad. Spatřila jsem před sebou jakéhosi vysokého muže s temnou kůží a bílými vlasy, složitě spletenými, v očích mu žhnula nenávist, všude byl prach a ve vzduchu čpěla smrt...

Vyděšeně jsem pohlédla na Lokiho.

„Mluv dál,“ zašeptal. Byl bílý jako stěna.

„Cože?“ vypravila jsem se sebe. Vydechl. Sklonil na okamžik hlavu ve zřetelné snaze se ovládnout. „Co jsem říkala?“

Natáhl ke mě ruce a prudce mě přitiskl blíž. Nešťastná dýka mi vypadla z rukou do trávy. „To nic,“ řekl ztěžka. „To je v pořádku.“ Srdce mu tlouklo jako splašené.

„Co jsem říkala?“ vypravila jsem ze sebe znovu, napůl výkřik, napůl nářek, záplava jeho emocí se mnou pořádně zacloumala. „Víš... víš, že se na to nemůžeš spolehnout? Loki!?“

„Já vím. Ale teď musím jít,“ řekl, ale ještě několik úderů srdce trvalo, než mě dokázal pustit. „Musím jít, ale vrátím se. Zůstaň u Erin, dokud nepřijdu.“

Chvatně na sebe naházel zbytek oblečení. Já se jako v mrákotách pokoušela o totéž. Pak skočil na koně, ještě se sklonil ze sedla, rychlý polibek – a uháněl pryč. Ani mě tentokrát neodvezl na koni blíž k domovu. Vracela jsem se temnícím lesem dávno známými stezkami a ždímala svou paměť jak se dalo, opravdu jsem se snažila vzpomenou si na cokoli z toho, co jsem mu řekla, nikdy mě nemrzelo víc, že si ze svých proroctví nic nepamatuju. Ale nepřišla jsem na nic a jen jsem doufala, že jsem nepředpověděla jeho vlastní smrt.

Probůh, co si namlouvám? Samozřejmě, že přesně to se stalo.



8. Oklamat svět


Znovu jsem ho spatřila až za dlouhou řadu dní, během kterých se změnilo... úplně všechno. Loki prý byl ve vězení, někdo ale říkal, že vůbec ne, a že utekl na jiný svět. Zemřela královna Frigga – Erin z toho byla celá špatná, třískala nádobím a nebyla s ní řeč. Nemluvily jsme o tom příliš, i když bych jí asi mohla říct, kde se to stalo a jak vypadal meč, který jí proklál tělo... nemohla jsem přeci nic udělat, nemohla! Tohle své vidění jsem si vybavovala jen matně, ani jsem nevěděla, o co půjde, či o koho, vždyť jsem královnu nikdy na vlastní oči nespatřila... potýkat se s vlastními pocity viny, jakkoli nesmyslnými, to byl nekonečný boj.

Ale hlavně jsme byli ve skutečné válce, se kterou moji vnitřní démoni neměli nic společného. Tedy, my: Asgard. Venkova se taková věc sotva dotkla, samot kdesi v lesích už vůbec ne. Z temného elfa jsme nespatřily ani špičku nosu, o všem jsme se dozvídaly jen z náhodných zpráv lidí z nejbližší vesnice.

Protože však všechno souvisí se vším, a protože kontakt s hlavním městem vázl, Erin teď odcházela často na celé hodiny a občas i přes noc. Léčitelé byli špatně dostupní a její znalosti, byť oficiálně neposvěcené a prý, jak si stěžovala, poněkud nesystematické, místním přicházely vhod.

A jednu takovou noc znovu přišel Loki.

Vzbudilo mě zabouchání na dveře, nepravidelné a nepříliš silné – z toho jsem ještě v polospánku usoudila, že to bude žena, protože ty se zpravidla cítily provinile z toho, že někoho budí pozdě v noci – pořádně mě probrala až bosá chodidla na prochladlé podlaze, trochu jsem se otřásla a rychle sáhla po velkém šátku, který ležel přehozený přes čelo postele.

„Však už jdu,“ zavolala jsem úplně stejně, jako to Erin vždycky dělávala, až jsem se tomu mimoděk pousmála. Úsměv mě ale brzy přešel. Otevřela jsem dveře – stál tam sám, byl podivně shrbený a bledý. Zůstala jsem na něj zaskočeně zírat. Nevěděla jsem, kde by právě měl být, podle všech těch zvěstí vlastně skoro kdekoli. Ale docela určitě to nemělo být tady.

Pohnul rty – byla jsem si jistá, že vyslovil moje jméno – a pak zavřel oči a doslova se mi zhroutil do náručí. Tak tak jsem dokázala zbrzdit jeho pád, byl strašně těžký a úplně bezvládný. Jen podle toho, že si ještě v posledních záchvěvu vědomí pokoušel chránit bok, jsem rychle našla ránu, která tam prošla skrz kabátec hluboko do kůže, na tmavé látce a v šeru nebylo znát, jak je nasáklá krví.

"Taky sis mohl vybrat lepší den," řekla jsem, ale hlas se mi zachvěl. Asgarďané měli úžasně tuhý kořínek, to už jsem věděla. Královská rodina zejména. Ale také jsem věděla - a poslední dobou se to ukazovalo dvojnásob - že zbraně temných elfů jsou ostré a dovedou tnout hluboko.

Nebyla šance, že bych Lokiho dokázala zdvihnout na postel. Nakonec jsem se spokojila s tím, že jsem na sebe v rychlosti naházela pár kůží a dek, aby byl od země v teple, posunula ho na ně, dala si vařit vodu na omytí a konečně se pustila do té rány na boku. Bývaly lepší příležitosti, kdy jsem z Lokiho stahovala kabátec a halenu a s jemností se ho dotýkala, a s tou vzpomínkou teď dvojnásob vyniklo, jak ledovou a bledou má kůži.

Do očí mi vyhrkly slzy. Mohla jsem si stokrát říkat, že emoce musím odsunout na později, že na to teď není čas, že musím dávat pozor na to, co dělám, a vzpomenout si na všechno, co mi kdy Erin ukazovala - příliš málo toho bylo, skutečně jsem na takové věci nebyla talent... ale ždímala jsem teď svou paměť s usilovnou potřebou rozpomenout se na každý detail a slzy mi přitom kapaly do stružek sotva zaschlé krve.

Na okamžik jsem vstala, abych do vařící vody hodila hrst bylin. Nevěděla jsem pořádně co jsou zač, ale byly určené na desinfekci otevřených ran, tak to musel být správný krok, tím jsem si byla skoro jistá. Kéž bych dávala větší pozor, lépe vstřebávala, co mi říká... ale brzy jsem zjistila, že to zdaleka nebude tak snadné; už to bezvědomí mi mělo napovědět, vždyť ta rána nebyla tak velká, ani krve taková spousta. Ale když jsem ji trochu umyla, ukázalo se, že na okrajích je začernalá a rudá, a kůže kolem napjatá se zelenkavým nádechem.

„Ta rána nebyla způsobená obyčejným železem,“ řekla jsem. „Je v ní jed, s tím já si přeci neporadím...“

Otřásla jsem se, až mi trocha nálevu vyšplíchla na ruce. Ta slova jsem si pamatovala, už jsem je někdy vyslovila. Před Lokim, před Erin, při nějaké docela jiné příležitosti? Nevzpomínala jsem si, jen pocit zděšení, která způsobila, ten ano.

Vyskočila jsem prudce na nohy a vedená spíš zoufalým přáním, než přesvědčením, že bych mohla uspět, vrhla jsem se k Erininým zásobám pytlíčků a flakónů popsaných jmény. Většinu těch lidí jsem znala z vesnice, u poloviny z nich by mě ani nenapadlo, k čemu a co se v těch jednotlivých sáčcích skrývá. Byly seřazené podle abecedy, ale já si tu asgardskou pamatovala jen velmi zběžně... konečně, konečně jsem našla jeden, který měl na sobě prostý nápis Loki. Byla to naděje? Obrovská. Ale stejně tak uvnitř mohl být, já nevím, zažívací čaj, přísada do šampónu, cokoli! Otočila jsem sáčkem v rukou. Z druhé strany byl velmi jednoduše, ale přesto zřetelně načrtnutý nůž. Další pobídku už jsem nepotřebovala, tohle nemohla být náhoda, někdo, kdo slyšel, se i připravil. Kéž by mé vidiny, které mi tak dokonale zpackaly život, byly alespoň pro jednou k něčemu dobré.

Nevěděla jsem sice, jestli jsou ty byliny určené k pití, k obkladům, oplachům... ale z Lokiho slabého dechu a nepravidelného tepu srdce jsem usoudila, že nemám co zkazit. Tak rychle, jak to jen šlo, jsem je svařila, voněly silně, až to bylo nepříjemné, točila se mi z nich hlava, určitě bylo uvnitř víc než jen pár okvětních lístků. Nebo už zapomínám dýchat, vší tou obavou a strachy? Donutila jsem ho spolykat co se dalo, ránu jsem vymyla, v té chvíli bylo asi štěstí, že je mimo sebe, ale musel být skutečně daleko, když se ani nepohnul... a pokračovala jsem, dokud místo zčernalé ohavnosti nevytékala zdravě vypadající červená krev. Znovu napít, mělo by se to sešít, ale to jsem nikdy před tím nedělala a při představě, že do něho zapíchnu jehlu a kůže se protrhne jako roztřepená látka, se mi dělalo slabo. Na menší rány se ale používaly jakési tekuté obvazy, tak jsem využila alespoň je. Loki se jen tak nepohne, a Erin se snad vrátí včas, aby dodělala, co bude muset.

Znovu mu dát napít, otřít čelo a tvář a ruce, a najednou nebylo co dělat.

Venku svítalo; rudé slunce na okamžik vrátilo mu barvu do tváří. Vyčerpaná, jako kdybych nad ním strávila tři dny a ne jen kus noci, jsem se zvedla a setřela z podlahy Lokiho krev, dala odmáčet hadříky, přinesla vodu. Udělala jsem si snídani v naději, že když to bude ležet přede mnou, něco i sním, ale nedařilo se. Bylo mi skoro špatně strachy, žaludek se mi svíral a ve spáncích tupě bušilo. Loki byl ještě mladý a byl asgarďan; měl žít o tisíce let déle než já, nikdy mě ani nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak. Byl tak nějak povznesený nad možnosti nějaké nehody či nemoci; ale samozřejmě, byl to princ. Bylo dost pravděpodobné, že se dostane k nějakému boji. Ale neuvažovala jsem nad tím a teď mi bylo strašlivě úzko. Seděla jsem u něj, dokud se mi nezdálo, že začal dýchat pravidelněji. Potom jsem se donutila vyjít ven a zalít kytky. Všechno mi padalo z rukou...

Co jsem žila u Erin, měla jsem spoustu času k přemýšlení. Probírala jsem se svým starým životem tam i zpátky, chybami, které jsem udělala, možnostmi, které jsem nevyužila. Všechno to ale bylo velice vzdálené a neskutečné, nesouměřitelné s mým současným životem. Nedokázala jsem se přimět ke stesku nad svou skutečnou mámou a sestrou, i když mi ublížily spíš z hlouposti a bezradnosti, než skutečně zlého úmyslu; přesto mi chyběly, spíše než ony samotné jakási představa o matce, jaká měla být, o sourozencích, se kterými bychom pro sebe něco znamenali. Občas jsem tesknila po obyčejném pozemském životě, i když jsem ani v nejmenším se netoužila tam vrátit, po věcech, které jsem si kdy přála vyzkoušet, poznat, ochutnat, uvidět... více po starých přáních, než po konkrétních věcech. Skoro určitě by se mi nikdy nepodařilo si je splnit, postupem času jsem nadopovaná léky trávívala v blázincích čím dál víc času... čím víc jsem se snažila vyhnout potížím, tím nevyhnutelněji jsem zavěštila tomu nejhoršímu člověku v dobře vypočítanou špatnou chvíli. Obvyklá reakce byla zlost, strach... a zvýšení dávek léků. Lokiho jsem potkala ve chvíli, kdy už jsem si byla jistá, že žádnou budoucnost nemám. Pokud to však bylo právě to nešťastné dědictví v mé krvi tím, co ho varovalo - a museli to vědět, on i Erin, proto přišel právě sem, proto měla připravený lék proti jedu, který mu koloval v žilách; kéž by mi to byli řekli. Nejspíš nepočítali s tou nešťastnou náhodou, že bude Erin zrovna někde pryč.

Ale vše minulé a současné a budoucí se náhle propojilo do jediného celku. Někdo, kdo mě zachránil, byl právě - snad, doufám, prosím! - zachráněn mnou. Smířilo mě to v té jediné chvíli se všemi strastmi, mé nešťastné předvídání věcí příštích tím dostalo smysl, obhájilo svou existenci. Náhle jsem se dokázala přijmout, stála jsem nohama pevněji na zemi. Ne, nechtěla bych odejít pryč z Asgardu, teď určitě ne a nejspíš nikdy, ale už to bylo v pořádku. Trvala jsem na tom, že jsem na Zemi zemřela a tohle je můj posmrtný život; a přehlížela přitom shovívavé pohledy asgarďanů, vždyť v nich byla přívětivost a úsměv. Pravý Jinosvět, to místo bájí, bylo postupné rozplývání, laskavé usínání v náruči mlhy. Já se až tady skutečně probudila a Jinosvětem se mi stala Země, vzdálená vzpomínka.

"Loki," řekla jsem a zase se zarazila, zaskočená zvukem vlastního hlasu. Nechtěla jsem mít nad jeho tělem patetickou promluvu, ale přesně k tomu to směřovalo. "Prosím tě, přežij..."

Otřít tvář, nechat ho něco vypít, alespoň tenhle trik jsem se dobře naučila, nahřívat přikrývky, aby stále tak nevychládal. Erin se nevracela, ale já byla kupodivu s časem spíš klidnější, i když k tomu  nebyl opravdový důvod. Udělala jsem, co se dalo. Rána se nehoršila, Loki se sice nepohnul, ale už tolik nevypadal jako mrtvý. Možná upadl do léčivého spánku bohů a tak ho tu mám, ve své moci, ve své péči. Nic víc udělat neumím a kdo udělal vše, co mohl, ten zaslouží klid.

Třetího dne otevřel na chvíli oči, díval se na mě - vůbec jsem si nebyla jistá, jestli mě poznává, či jestli je vůbec v tom pohledu skutečné uvědomění - ale usmívala jsem se a mluvila na něj jako by na tom závisel život nás obou, snad aby věděl, že je na tomhle břehu světa stále vítán.

To odpoledne se vrátila i Erin. Celá rozrušená, udýchaná, jen mě uviděla stát ve dveřích, shodila ranec ze zad a přikročila ke mě. Položila mi ruce na ramena a se skutečnou účastí řekla: "Je mi to moc líto, má milá... Loki je mrtev, padl rukou temného elfa při obraně království."

Na okamžik jsem strnula, jako by se snad za tu chvíli, kdy jsem u něj byla, mohlo něco takového stát. Srdce se mi zastavilo a pak prudce rozběhlo vpřed, věděla jsem s jistotou, že mi říká pravdu, že to není omyl ani lež, že Loki je pro zbytek světa mrtvý, stejně jako já pro ten svůj.

"Pak pro tebe mám překvapení," řekla jsem polohlasem a ukázala jsem jí, ať vstoupí. Jestli já se vyděsila před chvílí jejích slov, tak ona teď dvojnásob.

"Viděla jsem jeho tělo," řekla a hlas se jí zadrhnul, "jsem si tím... jistá..."

"Věděla jsi o té věštbě," řekla jsem. "Viď, že to tak bylo? Předpověděla jsem mu smrt."

"Ano," řekla zvolna a ztěžka usedla na lavici. "Přišel za mnou, dali jsme si některá tvá slova dohromady a oba se zařídili po svém. On se chtěl vyhnout boji, ve kterém měl padnout, já připravila lék pro jed, který mu měl kolovat v žilách. Našla jsi ho, jak se zdá."

Nakonec se jakžtakž vzpamatovala, zkontrolovala mu ránu, to podivné bezvědomí označila za léčivý spánek a to bylo vlastně všechno. Mlčky jsme se shodly, že pokud Loki přišel zrovna sem, asi tak úplně nestál o léčitele z paláce; a tak jsme čekaly a doufaly, že se neobjeví žádné komplikace. Ulevilo se mi, že v tom už nejsem sama, ale zároveň mi Erinina přítomnost nejasně vadila. Nedovedla jsem ten pocit pojmenovat vlastně až do chvíle, kdy se Loki probudil. Bylo to hned následující den po jejím návratu, seděla jsem vedle něj a zápasila s nějakými ručními pracemi, ale že otevřel oči jsem věděla hned. Byl v nich konečně i rozum a plné si vědomí sebe sama, trochu se pohnul a na okamžik je přimhouřil bolestí, rychle se ale vzpamatovával.

"Vítej zpět," řekla jsem s úsměvem, ve kterém tentokrát neprosvítaly slzy, a on mi slabě stiskl ruku v odpověď. Laskavost, s jakou na mě pohlédl, mi sevřela srdce sladkobolnou tísní. Udělala bych pro něj cokoli, naprosto cokoli.

On ale neztrácel čas úsměvy. Když spatřil Erin, která vyskočila na nohy sotva se pohnul, jeho tvář potemněla. Začal vstávat, nebyla jsem si úplně jistá, jestli mu v tom nemám zabránit, ale beztak nebylo jak. Opřel se o mě plnou vahou, až jsem se málem sama neudržela na nohou, ale když konečně stál zpříma, už mě nepotřeboval, i když jeho krok byl nejistý a vratký.

Přikročil k Erin a hleděl na ni s vážností a skoro nepřátelstvím.

"Je čas se rozhodnout," řekl, "na čí jsi straně."

"Vidíš tu snad někde stráže svého otce?" řekla. "Už to by ti mohlo napovědět."

"Mohu tě zabít, jestli to tak pro tebe bude snazší," řekl. "Rozhodně to bude snadnější pro mě. Vlastně jsem si jist, že budu litovat, když to neudělám."

Stála jsem tam jako opařená. Nebyla jsem si jistá, co se děje, jestli bych měla nějak zasáhnout, co říct. Vyloučená z jejich soukromého vesmíru skutečností, které mi nebyly zřejmé, jsem si připadala jako zmatený divák, který přišel do kina v půlce filmu.

"Jsi slabý jako kotě," řekla. "Měl bys lépe vážit silná slova."

Lehce zavrtěl hlavou. "Musím se vrátit do paláce dřív, než se vrátí Thor ze své hrdinské výpravy, jinak bylo všechno zbytečné. Jsi to jediné, co ještě musím rozhodnout dřív, než můj plán dojde svého konce. Já vím, že ty proti mně silou nevystoupíš, stejně jako ty víš, že nebudu váhat proklát tvé srdce ostřím dýky, pokud mi budeš stát..." Trochu zavrávoral. "V cestě."

"Loki, můj milý Loki," zavrtěla hlavou a rychle k němu přistoupila, aby ho podepřela. "Kéž bys na svých cestách posbíral více moudrosti!" Pomohla mu usednout ke stolu a má existence byla konečně uznána hodna pozornosti, když na mě pohlédla a ukázala mi, ať se posadím k nim. "Kéž bys byl o pár let starší. Kéž by byly okolnosti příhodnější."

"Erin," vydechl. "Ty víš, že budu lepší král, než jakým by kdy byl Thor."

"Však on by se to naučil," opáčila. "Ale ano, ke tvému štěstí si skutečně myslím, že Asgard potřebuje méně ztřeštěnosti a více rozvahy. Zatím však tlučeš kolem sebe ve strachu z bezmoci jako splašený kůň." Naklonila se k němu přes stůl blíž. "Nesouhlasím s cestou, kterou jsi zvolil, ale nebudu se do záležitostí vaší rodiny plést. Dokážeš-li získat trůn, pak je tvůj, takové už jsou způsoby králů kam až lidská paměť sahá. Pamatuj však, že každá kapka krve nevinných je jako žíravina, která ti pronikne kůží a otráví tvé tělo a tvůj královský majestát, dokud nezbude jen prázdná skořepina bez duše a země se zpustlým srdcem pod otěží tyrana."

Čekala jsem ostrou odpověď, ale Loki kupodivu mírně řekl: "Poučil jsem se, Erin. Lepší slib však nečekej."

"Asi mi to stačí," narovnala se. "Dokonce ti půjčím koně, i když doufám, že mi ho vrátíš, přeci jen, jsem jen chudá ženská z lesní samoty." Loki se nepatrně ušklíbl, ale dál to nerozváděli. Pohlédla totiž na mě a řekla: "Co s ní?"

Trochu jsem sebou trhla. "Co se mnou?" řekla jsem. "Já nic nechápu. Co se pro mě mění?"

"Když Loki zjistil, co jsi zač - a odpusť ta přímá slova, ale pochybuji, že bys na to časem nepřišla sama - uklidil si tě na toto příhodné místo a bez námahy si tak zajistil zdroj možná občas nejasných, přesto, jak se ukázalo, náramně užitečných proroctví a obrazů budoucnosti." Erin nikdy netrpěla nedostatkem upřímnosti. "Tvá ochota být mu po vůli a celková oddanost jistě nebyla na škodu, je to, koneckonců, mladý muž a starý ješita. Teď už si ale možná myslí, že tě nepotřebuje."

"Tak mě vidíš?" řekla jsem a usilovně zírala na svoje ruce položené na stole. Zvednout hlavu k jednomu či druhému bych v té chvíli nedokázala; a nahlas Loki nic neřekl. "Jako užitečnou konkubínu?" Vlastně ani nevím, koho z těch dvou jsem se ptala.

"I když vlastně co to říkám," dodala Erin. "Jaké 'když zjistil, co jsi zač'. Těžko věřit tomu, že to byla náhoda."

"Byla," řekl Loki tiše. "Měla být jen součástí žertu na Thorův účet, vytržená z okamžiku smrti tak, aby světa běh nebyl narušen."

"Jsi bůh!" štěkla Erin. "Takovým se náhody nestávají, ne takové."

"Pak je to možná znamení, že má cesta je správná," opáčil Loki. "Mnoho protivenství jsem musel překonat a pokud mi snad Norny postavily do cesty ji," přikryl mi svou dlaní ruce, "není to dar, který bych odmítal. Ani teď, ani ve dnech, které teprve přijdou."

"No dobrá. Chceš tu zůstat, má milá? Tvá přítomnost je mi milá a umíš zatočit s plevelem, to vždycky přijde vhod."

Vyrazilo ze mě jakési bezmocné uchechtnutí. Odhodlala jsem se konečně zvednout hlavu a pohlédnout do tváří obou asgarďanů, Erinina odhodlaného a trochu nazlobeného, přesto z ní však prosvítalo i jakési chmurné pobavení; Loki byl bledý, vypadal strhaně, a jeho výraz byl pro mě nečitelný.

"Já vlastně úplně nevím, co se tu děje," řekla jsem pomalu a snažila se vážit každé slovo. "Říkáš, že mě využívá, že všechno, co pro mě udělal, udělal pro svůj vlastní prospěch. To mi připadá v pořádku, protože já na tom nezískala o nic míň. Alespoň si nemusím připadat jako dlužník," pousmála jsem se trochu. "Získávají všichni. Pro mě se vlastně nic nemění, Erin. Nesmírně ráda bych tu zůstala. A ty věci kolem trůnu..." Zaváhala jsem. "Z toho, co jsem pochopila... já nevím, jak to říct." Pohlédla jsem Lokimu do tváře. "Vždycky budu na tvojí straně." Stále jsem cítila jeho ruku na své. Sevřela jsem mu dlaň a jeho prsty odpověděly. "Vždycky."

"Pak je rozhodnuto," řekl Loki a vstal. "Osedlej mi koně, Erin, neboť odcházím naplnit svůj osud. Nepodaří-li se mi to, žijte své životy v poklidu a míru až do konce vašich dnů. Pokud ano," ach, on stále napůl litoval, že za sebou nechává svědky svých plánů, viděla jsem mu to v očích, "žijte je bez ženských klevet a v mlčení."

"Měl bys počkat do rána," řekla Erin mírně.

"Už nemám čas na další otálení," odsekl, ale stačily pouhé dva kroky ke dveřím, aby se mu podlomily nohy a sesul se k zemi. Erin jen utrousila něco o mladých hlupácích a společně jsme ho přenesly na jeho provizorní lůžko. Bohové však skutečně mají tuhý kořínek. Když jsem se ráno probudila, byl už pryč.



9. Jiné časy


"Víš, že jsem kdysi bydlela v paláci?" usmívala se Erin, zatímco jsme seděly vedle sebe a šily novu pokrývku. ("Copak na Asgard ještě nedorazil vynález šicího stroje?" "Dorazil. Zkus ty stehy dělat pravidelné, má milá.") Strčila jsem si propíchnutý prst do pusy a zatvářila se patřičně tázavě.

"Malí princové měli spoustu učitelů a já byla po nějaký čas jedním z nich. Jak asi tušíš, mou doménou bylo umění - učila jsem je kreslit a malovat, vytvářeli jsme spolu sochy z hlíny i z kamene a vyprávěla jsem jim o historii krásných věcí."

"Jací byli, jako kluci?" zeptala jsem se.

"Docela milí, oba dva. Thor chvíli neposeděl, bylo těžké ho udržet u něčeho, co ho nebavilo, a mezi takové věci prý zženštilé umění patřilo také. Občas mi ani nepřišel na hodinu, když se zrovna vydal na lov, či lodí na moře. Ale byl věčně veselý a přímý jako střela z luku! Loki byl tišší, knihy četl i dobrovolně a trochu trpěl tím, jakou pozornost na sebe strhává jeho divočejší bratr. Vyváděl pak různé kousky pro obveselení ostatních, ale pramálo radostné pro postižené - ve výsledku mu to samozřejmě moc neprospělo, protože každý to někdy schytal. Tady ti to trochu ujíždí, popotáhni si látku. Maloval docela pěkně, měl soustředění i myšlenku. Jen motivace mu scházela, vždyť ceněné jsou u prince spíše rány mečem."

"Úplně je vidím před sebou," ušklíbla jsem se trochu. "Princátka."

"A co z nich vyrostlo," řekla přehnaně nostalgickým hlasem a zasmála se. "Jsem ráda, že se Loki smířil se svým bratrem," dodala. "Jeho plány..."

"Které stále nechápu," skočila jsem jí do řeči.

"... mohly jít cestou zničení Thora, avšak on se vydal tou druhou... brzy se dozvíš."

"Tak dobrá. Proč jsi odešla z paláce?"

"Pocházím z rodiny, která měla silné slovo ve správě království," objasnila stručně. "To jen já, černá ovce, se raději dala cestou umění barev. Nikdo mi to však neměl za zlé, dětí bylo v našem rodě vždycky dost a snadno se našel někdo, kdo mohl pokračovat v tom či onom veledůležitém odkazu. Pak se ale jeden z mých bratrů nepohodl s Ódinem tak moc, že skončil ve vyhnanství. Hloupá, malicherná hádka to byla, kdy proti sobě stály horké hlavy a ani jedna neustoupila... Znelíbilo se mi potom vyučovat syny takového krále a poslechla jsem svou starou touhu po životě v ústraní. Tedy, po pravdě," usmála se široce nad starou vzpomínkou, "napřed jsem Ódinovi od plic vysvětlila, co si o něm myslím, a byl to moc příjemný pocit! Byl to docela obstojný král, myslím, ale příliš přesvědčený o své všemohoucnosti."

"Byl?" hlesla jsem.

"Už je opravdu velice starý," řekla Erin neutrálně. "A víš co? Nikdy jsem nelitovala. Je mi tu dobře."

"Ale řekneš mi, kdybych ti tu začala vadit?" řekla jsem.

"Řekla, ale nemyslím, že taková chvíle nastane. I kdybys tu strávila zbytek života, v tom mém to bude jen chvíle."

"Tak to jsem hned klidnější," potřásla jsem hlavou a znovu se píchla do prstu. Jenže za takové bezvýhradné přijetí bych byla ochotná si propíchat třeba všechny a plevel prohánět klidně na celém lánu.

"Už toho nech," sebrala mi cíp, se kterým jsem se tak mořila, "a běž do lesa."

Byla jsem více než ochotná poslechnout, i když mé průzkumné výpravy už nebyly to co dřív. Loki odešel před několika týdny a kromě vyprávění o jeho pohřbu jsme o něm neslyšely. Thor prý odmítl stát se králem a putoval po světech Yggradsilu a Ódin, který zřejmě poražením temných elfů nabral druhý dech, vládl stejně jako dosud a usilovně pracoval na tom, aby se škody po válce rychle zahladily.

"Potřebuješ tam něco?"

"Ani ne... jen běž."

A tak jsem šla. A dohnal mě kůň, Loki seděl v jeho sedle jako kdykoli dřív, usmíval se stejně jako dřív, natáhl ke mě ruku a já se vyhoupla za jeho záda a přitiskla se k němu a svět byl rázem dokonale v pořádku.



10. Je včera, bude dnes a byla zítra


"Chyběl jsi mi," zamumlala jsem mu kamsi do oblasti klíční kosti, když jsme spolu leželi v objetí pod zeleným pláštěm. Cítila jsem jeho nahou kůži na své, bušící srdce, vůni, jemnost vlasů... měla jsem pocit, jako bych se celá chvěla blahem, od palce u nohou po poslední vlásek.

"Já," řekl a zajel dlaní do míst, kterým chyběl neméně, "nebo trocha mé něžné péče?" dodal lišácky.

"Ty celý a v té něžné péči klidně pokračuj," vydechla jsem spokojeně a sklouzla mu dlaní po břiše. Na boku mu zůstala jizva, trochu klikatá připomínka ne tak dávných událostí.

"Raději už tě nebudu moc rozehřívat," políbil mě zlehka na nos. "Musím vyrazit zpátky do paláce."

"Co pěkného tě tam dnes čeká?" zeptala jsem rozverně a Loki, se stejně neupřímnou nevážností v hlase, odpověděl: "Jen takové obyčejné věci, vládnout Asgardu a všem ostatním světům, rozhodovat o válkách a míru a osudech celých národů... běžný den."

"Já jsem totiž pořád mimo," potřásla jsem hlavou. "Chodíš tam v masce, aby tě nikdo nepoznal? Není jim trochu nápadné, že tam pořád běhá někdo se škraboškou na tváři a mluví do vládnutí?"

"Není jim to nápadné." Zdvihl se a podal mi šaty, které prve tak neuctivě odhodil kamsi stranou. "Zaujal jsem Ódinovo místo. Vládnu jeho tváří a jeho jménem, i když, jak jsem přesvědčen, lepšími způsoby."

"Aha," řekla jsem nejapně. "To jde?"

Pousmál se. "Jsem mocný mág."

"Čili máš lepší dílnu než jiní, chápu, ale..." Přetáhla jsem si šaty přes hlavu a když jsem znovu vykoukla, stál tam Ódin, zíral na mě tím svým jediným planoucím okem, vypadal nespokojeně a dost děsivě. "A sakra," vypadlo ze mě zcela neuctivě - a než jsem se stačila opravdu vyděsit, král se přímo před mýma očima plynule proměnil v prince. Tedy vlastně bývalého prince. "Aha," dodala jsem, stále dosti nejapně, "tak to tedy skutečně... mnohé vysvětluje."

Vysvětlovalo to asi tak všechno. Chvíli jsem se to pokoušela vstřebat. A pak jsem se široce usmála.

"Takže jsi mi teď zaručeně úplně věrný," přisadila jsem si s chutí, "protože s vizáží někoho, komu je asi tak milión let, určitě ženské neproháníš."

"Já jsem ti byl vždycky věrný," řekl s tím svým úplně nejpodmanivějším úsměvem a jako vždycky se to pokazilo tím, že takové věci prostě neuměl říct vážně. Nebo spíš nepokazilo, protože jsem mu to kupodivu věřila; a protože v tom podivném vztahu, ve kterém jsme byli, by bylo úplně k ničemu řešit podobné věci. Prostor, čas a zbytek světa, nic takového se nás netýkalo. Ani zbytek lidí. Vytržení ze skutečnosti a reálného světa, měli jsme jeden druhého, nic víc, nic míň. "A budu se za tebou vracet," pokračoval kupodivu vážněji a oči se mu třpytily, "tak dlouho, dokud mě budeš chtít, do konce tvých časů."

"To už budu pěkná babice," pousmála jsem se trochu.

"Jsem přeci bůh," přistoupil ke mě a prohrábnul mi vlasy. "A tak se stane, až nastane čas: že kdykoli se spolu potkáme, omládneš a tvé tělo zesílí, budeš tak krásná, jak si jen budeš přát, pro potěchu svou i mojí. Takový je můj dar za to, co jsi pro mne učinila a co se mohlo tvou zásluhou odestát. Tak co, umím být vděčný?"

"Já jen doufám, že to od tebe není ani trochu nezištné."

Lehce mě políbil a zašeptal ještě: "Nikdy jsem netvrdil, že jsem nezištný."

Z takové 'zištnosti' mi po zádech přeběhla mámivá vlnka vzrušení. Náhle jsem před sebou viděla svůj život jako na dlani: Erin a její obrazy a pokojný život, Lokiho, který se za mnou vrací, nekonečné asgardské léto a jiskřivý sníh zim, které mi postupně své stříbro vetknou do vlasů. Až jednou nezbytně nastane okamžik, kdy ani Lokiho kouzla nevrátí mým nohám sílu, abych se za ním mohla rozběhnout, vrásky se nevyhladí a vlasům nevrátí lesk. Viděla jsem sebe samu, jak ležím kdesi na lůžku na medvědí kůži, je noc a odlesky plamenů tančí po stěnách i Lokiho tváři. Sklání se nade mnou, kdo ví proč má v očích slzy, vždyť je všechno v pořádku...

"Líbilo se mi prožít svůj život s tebou," vydechla jsem slabým hlasem.

"Žádný z našich dní nebyl ztracený," zašeptal.

"Jednou jsi mi řekl, že..." Bylo těžké dýchat, každý nádech byl těžký, "že bohové se postarají o ty, kteří se stali součástí jejich světa."

"Ano," vydechl.

"A to jsem byla, viď? Byla jsem součástí tvého světa."

"Byla jsi nádhernou součástí mého světa." Neplakal, ne navenek, to jen oči se mu leskly. Přesto jsem slyšela jeho pláč, tam uvnitř, něco končilo, neodvratně a navždy. Držel mě za ruku, jemně a zoufale, Loki, uchovej si tu vzpomínku, zůstanu v ní s tebou, můj dech, gesto, odlesk mojí duše.

"Zemřu znovu, ještě jednou..." řekla jsem trochu užasle, při vzpomínce na tu dávnou dobu, kdy jsem přišla na Asgard.

"Ne, nezemřeš, znovu, každý má svůj čas a místo a tam jsi zemřela a zemřeš skutečně. Odejdeš potom do vzdálených míst, kam už za tebou nemohu, a tvá duše bude součástí nových a lepších věcí..."

Jeho hlas odezněl; prkenný strop nad hlavou se proměnil v modré nebe, praskot dříví nahradil hluk motorů, vyděšené lidské hlasy, prach. Zadívala jsem se do tváří, které se nade mnou skláněly a bránily slunci. Ovšem, poznávala jsem je, a dávno mě neděsily. Kdysi dávno, když jsem utíkala... už ani nevím odkud... a oni za mnou, aby mě vrátili zpět, ubozí pomatenci, tak pevně přesvědčení, že ví, co je pro mě dobré; pak ta nešťastná autonehoda, kde jsem zemřela a zemřu. Nic mě nebolelo, jenom jsem věděla, že další nadechnutí bude i to poslední. Usmála jsem se na ně a zavřela oči. Dávno bylo vše odpuštěno.

Ale možná -

Loki mě trpělivě držel za ruce a já se trochu zachvěla, zmateně se rozhlédla po odlescích asgardského léta, proč mi náhle přišlo tak zvláštní, že nejsem na Zemi? "Co jsem říkala?" vypravila jsem ze sebe.

"Nedávalo to smysl," pousmál se, "i když to musela být podivná pouť - co s jakou medvědí kůží? Doufám, že ty už jsi v té své, protože vážně musíme jet, ať nenechám své stařešiny čekat v poradní síni zbytečně."

"Jak pravíte, můj pane," setřásla jsem ze sebe zbytky snění a vyskočila na koně. "U nás se říká, že přesnost je vlastností králů."

"To u nás také," řekl. "Tak ti mohu slíbit, že přijedu přesně v tom okamžiku, kdy povinnosti dovolí."

Zasmála jsem se. "Mám tě moc ráda, Loki," řekla jsem. "S asgardskou korunou nebo bez ní, budu tě vyhlížet do konce svých dní."

A tak se také stalo.




- Konec -






15 komentářů:

  1. To bylo sladký :-D :-D :-D Ideální konec, bez zbytečných citových výlevů :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Pěkné :) Takové pohlazeníčko po dušičce :* Loki holt ví, jak si neznalou midgarďanku omotat kolem prstu....... Ta představa Lokiho pobíhajícího v paláci ve škrabošce a diktujícího Odinovi, co má dělat....... Vůbec nikdo by si nevšimnul, že se nějak nápadně podobá Lokimu....... Ne, to by přece nikoho nenapadlo........Ne, vubec ne......... (Ach, jak je neznalá Lokiho praktik..... Jakákoli fanynka by hned věděla, odkud vítr vane...... Možná proto si vybral náhodnou oběť) Každopádně celá minisérie se mi moc líbí, nejspíš nastane hodně brzy čas si ji celou přečíst znovu :) Znovu se přesvědčuji, jak úžasný je Loki milenec, přítel a z jistého úhlu pohledu i bratr v očích našeho fanfiction světa :) (Vůbec mi nevadilo, že Thor už se neobjevil :D) Nesnáším ten moment, když doštu povídku a hlásek v mojí hlavě se do mě pustí. "Jo holka, tohle není reálný. Nikdy tě na ulici nezastaví bůh, kterého pronásleduje skupina superhrdinů ochraňující náš svět, ty ho neschováš u sebe doma a nic dalšího a bla a bla a bla.......... Bože, nějak se do toho fandomu hodně zažrávám........ Neznáte někdo účinnou pomoc? No, naštěstí se mi nezdají erotické sny s Lokim v hlavní roli. To už by mi fakt jeblo..... Sakra jak jsem se sem zas dostala? No, každopádně, povídka úžasná, příjemná změna, vyčkávám další příběh, ale vím, že není lehké něco honem honem vymyslet, vždyť i mě samotné to někdy dělá potíže (což mi připomíná, že bych asi měla napsat aspoň začátek té další kapitoly.... Bože jsem tak líná) Na druhou stranu máš určitě něco v šuplíčku :D

    OdpovědětVymazat
  3. Když jsem byla v pubertě, tak jsem měla sen, že pro mě jednou přijede ze Středozemě Aragorn a odveze si mě s sebou... a vlastně to celé bylo děsně podobné téhle povídce :-D
    Moc pěkná oddychovka ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. To mě se zase jednou zdálo o Thranduilovi s Hobita a ještě tet se červenám ,ale o tom se moc nepíšou ff.
    Chci se zeptat nemáš Lokiho nekromanku ke stažení já bych si jí rada vytiskla a svázala jako knihu ;-)
    je si ti to nebude vadit,
    ;-) výborná odechovka budu se těšit na na další

    OdpovědětVymazat
  5. Catrina: dostaneš metál za rychločtení :-D

    Miss Baka: to se mu to omotávalo, když si tak lebedila, jak to mají pěkně zařízené :-D O Lokim si myslím, že umí být ledacos, pokud je to pro něj výhodné - a že je zcela upřímně přátelský a milý a tak dál, nehraje to - ale musí tam být ten benefit a musí ho to posouvat k jeho vlastnímu cíli. I když, co si budeme namlouvat, ff Loki je skoro opakem své předlohy... no... vadí to snad někomu? :-D Jediným lékem je vypsat se z toho. Sice se mi to za ty tři čtyři roky, či jak dlouho už píšu, ještě nepovedlo, ale jsem blázen zcela neškodný, fakt :-D A beztak je to proto, že jak jich je tam hodně (avengers obecně myšleno) a mají hodně různých druhů povah podle toho, jestli člověk vychází z filmu, komixu nebo seriálu, takže dlouho vydrží a každou chvíli se mi zamlouvá někdo jiný :-D Každopádně jsem ráda, že se povídka líbila, i když je to zase něco jiného. Námětů mám dost, rozepsaných, poznamenaných i v pár odstavcích nadhozených, ale prostě není kdy. I když... vydávám vlastně každý týden něco, to je tempo přímo vražedné, jenom tenhle díl ma 40tis znaků! :-D

    Eithné: no jo, chápu, já vyhlížela kosmickou loď, ale ať to má hřívu nebo trysky, jde o řidiče :-D Psalo se to pěkně, jen si musí dát čtenář předem pozor, aby náhodou nezačal moc přemýšlet. :-D Aragorn měl ovšem výhodu, že nebyl otcovrah, bratrovrah, obecně by se o něm dalo s určitostí říci, že zkrátka měl poněkud společensky přijatelnější styl, když došlo na kariérní postup.... :-)

    Annliesen: na Hobita s rozličnými párečky píšou tuším hlavně Lanevra a Patoložka, třeba tě tam něco zaujme :-D Pro mě je to bohužel svět na psaní zcela nepoužitelný. Možná jsem jenom nečetla nic, co by mě nastartovalo, ale spíš jsem mu příliš oddána, než abych mu dokázala dělat takové hrozné věci :-D
    Ach, s Nekromatkou si připadám hrozně poctěně, já se to vlastně taky chystám si vydat, ale ve výběru "doladit staré nebo raději psát nové" vždycky vyhraje to nové, tak se k tomu dostanu nejspíš za sto let. Ke stažení ji bohužel nemám, ba co hůř, nemám to tu ani zálohované, snad jednou nezapláču...
    A díky :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Koš prádla na vyžehlení tu straší stále, místo filmu, vína a žehličky byla povídka a víno, ale vůbec si nestěžuju :-D Bylo to zase něco jiného, i když tvůj obvyklý motiv bezskrupulózního manipulátora (nasypat na partnera vagón cukru, dokud se nesloží šťasten k nohám dobyvatele, a podřídit ho zcela svým potřebám) je dodržen, ať je to Stark nebo xXx :-D
    JAK SE TA HOLKA JMENUJE? Čekala jsem, že se ukáže, že to celé byly halucinace před smrtí, všechno k tomu směřovalo, i ta absence jména, úvaha o Jinosvětě, ve kterém se člověk rozplývá (celé to směřovalo k velmi černo-bíle viděné pasivní idylce). Utěšují mě alespoň poslední dvě věty, které se dají chápat různě ;-) Jasně fantaskní je i postava Erin, kombinace bělovousého guru, matky a tajemné dámy s pestrou minulostí.
    Zbytek toho, co jsem chtěla napsat, jsem zapomněla, tak třeba příště. :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. PS: bylo to skvělé, četlo se to samo a pár scén bylo výrazně skvělých.

      Vymazat
  7. Toto je dle mého gusta. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Mandelinka: díky za PS, ale jinak koukám zase samé šťourání! Dopadlo to DOBŘE, tak ticho tam. :-P
    Jméno: ve skutečnosti jde totiž o černošskou dívenku jménem Mwangazza, což by se v našich krajích špatně vizualizovalo i psalo, tak byla raději ponechána čtenářově fantazii... nééé, ve skutečnosti Kunhuta, ale znělo to málo romanticky :-D Manipulátor v pořádku, to je podstata našeho hrdiny. Buďme rádi, že na to jde cukrem :-D
    Ano, mělo to končit "smrtí" a ano, nemělo být jasné, jestli to nebyla jen její fantazie. Ale vymklo se mi to, no. I o těch posledních dvou větách samozřejmě vím O:-) Koneckonců, na její vize nebylo spolehnutí :-D Tak teda příště... :-))

    JM: je mi to jasné. :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Nádherná povídka :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Bože, z tvých "konců" bývám lehce nervózní, ale mám je čím dál radši. Tenhle tedy, ten byl naprosto dokonalý! Ač mám v pokoji k padnutí (ani nechci vědět, kolik je tu stupňů), z toho konce mi naskočila husí kůže. Výborné!!! Moc jsem si celou povídku užila a moc moc moc za ni děkuji! :)

    OdpovědětVymazat
  11. Anonymní: děkuji ;-)

    Sitara: já mám přeci samé pěkné konce O:-) Pravda, tady byla extra porce šlehačky navíc. Takhle se na vás musí? No tak jo, no. :-D Jsem ráda, že se líbila :-))

    OdpovědětVymazat
  12. Naprosto dokonalé povídky, vůbec jsem se od nich nemohla odtrhnout, už se těším až začneš psát něco dalšího Nelien

    OdpovědětVymazat
  13. Ha, já napsala takový pochvalný komentář a ono se to tu nezobrazilo! Tak znovu - jé, to bylo tak hezký! Loki romantik, jakého se ve filmu asi nedočkáme, a představa, že musí být věrný už proto, že pod rouškou Ódina by ho asi hned tak nějaká nechtěla, je vážně vtipná:-) Tvoje povídky by se měly točit a stát se tak tím či oním kánonem, to já si myslím pořád. Přesně něco takového jsem potřebovala, teď totiž doslova prahnu po hezkých a ryze pozitivních věcech. Díky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, já díky! Pěkně mi tvůj komentář tuhle povídku připomněl, vůbec jsem si ji nepamatovala. Až jsem celá paf z toho, že jsem tam na ně byla tak hodná :-D

      Vymazat