Na dosah ruky III. - 10.

Vždycky mi připadalo skoro nemožné si něco skutečně omylem smazat. A pak jsem si sama naběhla na rozdílné klávesové zkratky u widlí a macka a... a skoro nemožnější, než si něco smazat, je napsat to celé znovu. Leč tu to máte, snad si ještě pamatujete, kde jsme minule skončili. :-)





"Proč poslední věc, kterou si pamatuju, je Stark, jak mi svlíká košili? Hej, ty seladone, máš co vysvětlovat! Musíme se tak hnát?" Pocuchaný a pomačkaný Clint zíval na celé kolo a Loki, který ho před sebou postrkoval chodbou směrem k východu na střechu, se na Tonyho jenom ušklíbl.

"Tvá hlava potřebuje k uzdravení přiměřené množství podnětů," vysvětloval zřejmě už poněkolikáté.

"Jakých podnětů, vrtulník můžu řídit i poslepu... Co snídaně, ta taky nebude?"

"Můžete se stavit u Drive Thru," řekl Tony.

"S vrtulníkem...?" Clintův pohled se rozjasnil a problesklo v něm až podezřelé nadšení. "Fakt můžu?"

Tony jen potřásl hlavou a pokračoval chodbou vlastním směrem. Hlasy za jeho zády brzy odezněly; pocit z téhle jejich cesty měl ale mizerný, proklínal vlastní mozek za tu naprostou neschopnost na chvíli vypnout a vykašlat se na všechna podezření. Připadal si trochu, ale vůbec ne příjemně opilý, unavený, ale ne dost aby šel spát. Nepohodlná rozjitřenost, kdy jako by mu nepasovala vlastní kůže, jenom povzbuzovala paranoiu, které vzhledem k okolnostem snad ani nemohl nepodléhat.

Protože jestli měl Loki nějaké nekalé úmysly, tak mu právě hladce a bez boje pomohl dostat Clinta ze Stark tower, stejně hladce umožnil zaonačit nějakou nehodu - ani se nemuselo nic složitě vymýšlet, stačilo prohlásit, že byla chyba nechat pilotovat někoho po úrazu hlavy - a nikdo mu nic neprokáže. Odklidit, využít... Clint možná byl poslední dobou na ránu, ale pořád byl elitní agent Shieldu a Avenger, věděl toho dost, aby kterýkoli zločinecký hlavoun zaplesal blahem. A možná měl ten někdo i jméno: jestli se chtěl Faraday mstít za svoje tehdejší zatčení všem, kteří se o něj přičinili, tak Clint u toho byl také.

Tony se zamračil. Jasně, nešlo úplně dávat rovnítko mezi trochou zábavy na jedno odpoledne a únosem, ale ta věčná nejistota... Lokiho důsledná neochota říct o co vlastně jde, mohla věstit průšvih kosmických rozměrů stejně snadno jako naprostou banalitu, ke které se jejich božský společník jenom nechtěl doznat, aby náhodou nevypadal o něco méně dokonalý a nedostižný. Tony si průběžně připomínal, a byl si vědom, že možná by měl častěji, že se Loki občas vážně chová jako kluk a že jeho schopnost připustit chybu se na škále od nuly do desíti pohybuje někde kolem mínus padesáti.

"Jarvisi, sleduj je," řekl, protože alespoň k něčemu mohlo být dobré, že letí jeho vlastním vrtulníkem.

"Jistě, pane."

Stále Lokimu věřil, bylo to snadné na nějaké základní, intuitivní úrovni, alespoň dokud do toho nezačal mluvit zdravý rozum. Dobře si uvědomoval, že všechna ta důvěra mohla být způsobená zkrátka... hormonální nerovnováhou... Jenže zamilovanost nesměla být argument, pokud šlo o něčí bezpečí.


Překročil zbytky rozbitých dveří a rozhlédl se po pobořeném obýváku. Obhlédnout škody, zavolat osvědčenou partu chlápků, co to tu dají do večeře do kupy, a zalézt si na pár hodin do dílny, to byl jasný program na nejbližších pár hodin. Velmi neuspokojivý program. Stále ještě byl neklidný a plný adrenalinu, ať už z noční ironmanské akce, Natashy nebo Lokiho, ostatně i Hulkova destruktivní chvilka byla dost nepříjemná. Bylo mu jasné, že v posteli by se leda převaloval a ze spánku nic. Potřeboval by ideálně něco milého a přítulného, co by ho unavilo natolik, aby prospal pár hodin a s čistou hlavou vyskočil k pozdnímu obědu. Jenže nic takového zkrátka nebylo při ruce.

"A nebo se mé sny právě zhmotnily do nějakých pět a padesáti kilo," pronesl při pohledu na poslední použitelný zbytek pohovky, se kterým Hulk nestačil udělat krátký proces. Spala tam příjemně hezká dívka, skutečně hezká, opravil se po bližším pohledu, a slušelo jí to tam mnohem víc než svého času Furymu. Plavé vlasy jí spadaly až na zem a snědá pokožka se příjemně odrážela od bílé kůže pohovky, což bylo dobře vidět, protože navzdory zimě panující za okny na sobě měla jen symbolické kraťásky a tričko svázané nad pupíkem. A dlouhé, velice dlouhé nohy.

Jeho hlas ji probudil, pohlédla k němu trochu rozespale zmateným pohledem a zatápala rukama kolem sebe. Natáhl se, aby jí podal brýle. Byl to patrně nějaký speciální model, ve kterém vypadala ještě víc sexy.

"Tony Stark," řekla trochu překvapeně. "Asi jsem úplně nevěřila, že jste skutečný. Víte, že vypadáte docela jako v televizi?" Půvabným gestem mu podala ruku, spíše k políbení, než k potřesení.

"To je dost pravděpodobné." Zvolil možnost tři a nechal se posadit vedle ní. Ruku na opěradlo položil tak, že ji skoro, ale ne úplně, držel kolem ramen. Nijak ji to nezneklidnilo.

"Nebývá nijak výjimečné najít doma po ránu krásnou holku," řekl, "ale obvykle si pamatuju, kde jsem k ní přišel. Nebo alespoň přibližně."

"Tak to abych se představila," pousmála se. "I když vlastně mám pocit, že přesně to bych neměla dělat," zarazila se vzápětí. "Asi? Promiňte," přejela si rukou po čele, "jsem trochu zmatená. Určitě by mi pomohla trocha kávy..."

"Prosím," ukázal patřičným směrem, "kávovar tuším přežil ve zdraví." Sám negentlemansky zůstal sedět, a to jenom proto, aby si užil výhledu na pěkný kulatý zadeček a nohy, které byly opravdu tak dlouhé a elegantní, jak odhadoval od prvního pohledu. Zjistil, že se mimoděk začal usmívat a ten nejhorší splín z něj rychle opadal. Krásné věci dokázaly vylepšit den.

"Dáte si taky?" ohlédla se po něm přes rameno s trochu vědoucím a trochu pobaveným úsměvem. Jenom přikývl. Při pohledu na samozřejmost, s jakou naskládala vše potřebné na malý tácek, trochu pozměnil své původní předpoklady ohledně její profese.

"Řekněte mi prosím, ta agentka - je v pořádku?" zeptala se ještě a hlas se jí trochu zachvěl. "Bylo to kvůli mně a skutečně bych nerada... vy jste asi zvyklý, ale já ještě nikdy nebyla tak blízko střílení, vlastní smrti, ničemu takovému... víte?"

"Ta má tuhý kořínek," řekl a doufal, že má pravdu. "Právě kolem ní skáčou doktoři." Hrnky s horkou tekutinou jí raději vzal z rukou a položil na zbytek stolku.

"Snad to bude dobré. Byla úžasná." Dívka se posadila zpět, o nepatrný, ale ne zcela nevýznamný kousek blíž k němu. I tak prostý pohyb dokázala provést půvabně, celá byla půvabná, matka příroda v jejím případě byla štědrá a zbytek nepochybně dokonala dobrá pohybová průprava. "Snad abych začala od začátku. Určitě by to bylo fér, když už mě tu máte - měla jsem počkat, tam," pokývla ke quinjetu, "ale bylo to tam hrozně nepohodlné a taky zima, přiletěly jsme z jihu... Ale vám určitě mohu věřit," pousmála se pro změnu omluvně. "Já jsem Jessica," znovu mu ruku nepodala, skoro zalitoval, "a pracovala jsem jako asistentka pro ředitele jisté společnosti. Vidím ten váš pohled! Ale musím vás zklamat, opravdová asistentka. Kostýmek, drdol a schopnost sehnal lístky na půl roku vyprodané představení."

"Měl jsem podobnou," řekl Tony, "teď mi dělá výkonnou ředitelku."

"Toho já už se nedočkám," řekla s povzdechem a zamíchala si do kávy pár kapek mléka. "Napřed můj šéf usoudil, že kde je embargo, tam najde zlatý důl, a později dokonce začal obchodovat s teroristy. Úplně zbytečně a hloupě! Firmě se dařilo." Tony povzbudivě přikývl, aby pokračovala. "Nevěděla jsem, co dělat. Nelíbilo se mi to, ale nevěřila jsem, že když půjdu na policii, něco se vyřeší. Pak se objevila ta agentka, řekla, že je z organizace zvané Shield a že když budu svědčit, dostanu novou identitu a postarají se, abych byla v bezpečí. Znělo to dobře..." Lžička cinkla o talířek. "Včera pro mě přišla, spousta bezpečnostních opatření a tak, přišlo mi to zbytečné a trochu trapné, oknem jsem vážně nechodila, ani když jsem byla malá. Ale pak se ukázalo, že mě opravdu hlídají."

Tony ji sledoval, zatímco vyprávěla tu banální historku - která ale s trochou štěstí bude to nejdramatičtější, co se jí kdy přihodí - o divokém útěku, kulkách svištících kolem uší a mužích v černém, nechybělo ukradené - tedy Natashou konfiskované - auto, úprk přes střechy a bezdeché čekání ve tmě s nepřáteli plížícími se jen o pár kroků dál... pořád ještě úplně nevěřila tomu, co zažila, v hlase jí zněla fascinace a taky trochu vyděšený podtón, jaký se v souvislosti s Natashinou děsivou výkonností lidem v hlase občas objevoval. Byl si jistý, že byla tím, kým tvrdila, že je; takže pak v poště najde určitě milion a jeden vzkaz od Furyho, který měl nepochybně možnost vysledovat quinjet a teď si musí myslet, že si Natasha bere práci domů.

"Jsem si jist, že si pro vás ze Shieldu brzy přijedou," řekl. "Berou svou práci velmi vážně. Určitě budete v pořádku."

"Jak moc rychle se sem dostanou?" zeptala se s pohledem těch svých průzračných očí upřených do jeho, dokonale výmluvná. Konečně, proč ne. Ona si cestou ke své nové identitě načechrá peří vědomím, že sbalila samotného Tonyho Starka - měla na takové rozhodnutí jen velmi omezený čas a očividně se rozhodovala rychle - on si užije jejího úžasného těla, příjemná chvilka výhodná pro obě strany... Naklonil se k ní blíž.

"To záleží na tom," začal, "jak..."

A v té chvíli, ať už bohužel, či bohudík, těžce zkoušený zbytek pohovky definitivně dosloužil. Změna těžiště a jejich společná váha na příliš malém kousku způsobila, že něco hlasitě prasklo, vzápětí cosi dalšího, pak těch prasknutí byla celá kaskáda a ubohá Jessika skončila kdesi hluboko dole zaklíněná mezi zbytky dřevotřísky, pružin a potrhané bílé kůže a ještě pod jeho těžkým tělem. Jenom trochu bolestně vyjekla, a pak podruhé, když se pokusil vzepřít a zaryl jí přitom loket do žeber.

"Kéž by všechny moje pády byly tak příjemné," řekl Tony a kýchnul, protože se mu do pusy dostala nějaká vycpávková podivnost z opěradla a vůbec to nebylo dobré.

"Obávám se, že nemohu říci totéž," vypravila ze sebe napůl bez dechu.

Konečně našel místo, kde se mohl opřít a nic mu neuhnulo. Vzepřel se na rukou, nos zabořený do sametové kůže na jejím krku o chviličku déle, než bylo nezbytně třeba. Ale pak se konečně postavil. Zdvihl i těžce zkoušenou Jessicu. A když už ji tak pěkně držel... kuchyňská linka, která měla velmi příhodnou výšku, byla jen o pár kroků dál... a nebo to brát jako znamení shůry a raději si naplánovat studenou sprchu.

"Teď jsem na řadě s kafem já," pustil její ruce s takovou samozřejmostí, jako by všechny ty myšlenky a náznaky vůbec neproběhly, a překročil cestou ke kávovaru střepy a černou louži na podlaze. "Nechcete tam přeci jen přidat trochu cukru na povzbuzení? Za ten nábytek se vám vážně omlouvám, to mi věřte, že obvykle to tady takhle nevypadá, holt to byl takovej divočejší mejdan..."

Jejího zklamaného pohledu si už nevšiml.


Přesně jak předpokládal, agenti Shieldu se objevili vcelku záhy. Dva chlapíci v černých oblecích, s černými brýlemi, fádně hnědovlasí a dokonale zaměnitelní, zřejmě, jak při pohledu na ně okamžitě usoudil, pocházející z Furyho podzemní líhně, kde si je pěstoval v kádích a odkud vyskakovali už profesionálně nudní a se základy karate.

Zdvořile mu poděkovali za spolupráci, neméně zdvořile požádali o možnost odvézt si Natashu, on stejně tak zdvořile poděkoval za zájem s tím, že se v případě potřeby jistě ozve; když už riskovala tolik, určitě nechtěl sabotovat její snahy tím, že by ji třeba nechal převézt do nemocnice, či něco podobně omezujícího.

Zavřel se do dílny a čekal na to trochu provinilé zaklepání, podle kterého se Banner spolehlivě poznal dřív, než vstoupil do dveří.

"Pojď dál," zavolal a ukázal mu na křeslo před půlkruhem obrazovek. Sám seděl na stoličce u ponku a hrál si se šroubovákem tak malým, že jednou rukou ovládal sadu zvětšovacích skel a druhou speciální robotickou ruku. Pořád ještě nedotáhl své miniaturní drony do dostatečně uspokojivé podoby. "Prosím tě, ty ses přeci zabýval supravodivostí - jak je to s nečásticemi?"

"Jsou škálově invariantní a tváří se, že nemají žádnou hmotnost," řekl Bruce a posadil se. Ještě se ani nepřevlékl, zřejmě byl Tony první štace, kam od Natashy zamířil. "Supravodivostí jsem se vážně nezabýval, neřeknu ti víc, než bys mohl najít na wikipedii. Co tě tak najednou zaujala?"

"Vlastně ani moc ne," pokrčil Tony rameny. "To byl elegantní způsob, jak začít nezávazný rozhovor."

Bruce se neusmál. "Elegantní?" řekl jenom, ale vypadal sklesle a unaveně a provinile a celkově jako někdo, kdo se jde právě zahrabat a jen se stavil cestou.

"Natasha je v pohodě," řekl Tony, napůl otázka, napůl konstatování.

"Ta rána nebyla tak zlá, i když to byla piplačka," řekl Bruce. "Naštěstí ti dva od záchranky byli dost zkušení. Jen ztratila hodně krve. Ale ano, jestli se nenastanou nenadálé komplikace," neodpustil si obvyklou mantru všech felčarů světa, "měla by být brzy v pořádku."

"To rád slyším - bylo vážně dost děsivý ji tam vidět." Trochu se ušklíbl. "Dobře tě přečůrala."

"Tony," nadechl se Bruce, "omlouvám se za všechny potíže, které ti Hulk působí. Chci, abys věděl, že... si nemohu vybrat, jestli se přeměním zpět nebo ne."

"Však v pohodě," řekl Tony. "Neomlouvej se za něco, s čím nic nenaděláš. Ten velkej zelenej chlápek je fajn. Opravdu, skvělej parťák, hlavně když dojde na nějaký to ničení, to je jasný. Když bude chtít, a ty taky, ať už to mezi sebou máte jakkoli, a když teda nebude moc blbnout, víš, co myslím, vždycky tu bude mít místo."

"To s tím nábytkem..." zamumlal Bruce.

"Thorův účet jsi ještě nepřekonal," ušklíbl se Tony. "Ne, vážně, přestaň se tvářit - prostě takhle. Je to v pohodě. Všichni to tak berou."

Bruce jen potřásl hlavou. Nezdálo se, že by byl o moc klidnější.

"Takže ty - a Natasha?" prohodil Tony lehkým tónem.

"Nemluv nesmysly," ohradil se však Bruce ostře.

"Tak hele," ohradil se Tony, "když to došlo i mně, tak to musí bejt jasný i slepýmu!"

Bruce se zamračil. "Všiml sis někdy, že v určité, poměrně přesně definovatelné škále konverzačních témat, používáš znatelně hovorovější výrazy a lehce plebejský přízvuk?"

"Na rozhovor o tom, jak jsem zajímavý, si zabírám celý večer," řekl Tony, "ale jinak je to dost laciný způsob, jak něco zamluvit."

"Není o čem mluvit. Jsem tu já a je tu naprosto úžasná ženská, která by mohla mít kohokoli. Nekompatibilní jednotky."

"Nech mě hádat," řekl Tony zvolna. "Ty jsi po ní koukal, určitě hrozně nenápadně, ale koukat nenápadně po superagentce, to je jako mít to napsané na čele, co si budem. Vyjela po tobě, ty ses vyděsil k smrti a využil jsi první příležitosti, kdy si to otočil do zelený, aby ses pak nemusel vracet zpátky a nějak se k tomu postavit. Trefil jsem se?"

"Nepopsal bych to zrovna takhle..."

"Takže do černýho."

"Ale zhruba tak nějak, přibližně..."

"Je skvělá!"

"No právě!" rozhodil Bruce rukama. "Je skvělá. A kolem pobíhá tisíc lepších možností, vzhledem k tomu, co jsem zač!"

"Ona si ale vybrala tebe," namítl Tony, dle svého nejlepšího vědomí zcela logicky. "Ví přesně, co jsi zač, kdo už by to měl vědět líp, než ona, sakra chlape, co je to za argument, co jsi jako zač? Ví to dokonale, zná tě růžovýho, zná tě zelenýho, když tě ještě Shield držel pod krkem, taky tam někde byla, byla u toho i o chvíli později, když jsi zachraňoval svět. Jestli někdo ví, co jsi zač..."

"Jestli chceš supravodivý materiál, upeč si kus grafenu."

"Ten článek jsem taky četl. Chce tebe, jdi do toho, zkus to, za to nic nedáš. Nebo..." Tonyho jeho nová myšlenka poněkud nemístně nadchla. "Ty nemůžeš? Hulk může mít jen jediného partnera za život, něco jako feromonové naladění?"

Bruce se konečně pousmál. "Je sice pravda, že si nepotrpím zrovna na, ehm... Starkovský styl, ale až tak špatné to se mnou taky není."

"No vidíš!"

"Měla by si vybrat Clinta."

"Nevybrala si Clinta. Vlastně si vybrala někoho, kdo je naprosto a zcela jeho opakem... jo, naprosto a zcela. Víš, co si myslím? Že nemáš problém s tím, co jsi zač ty, ale co je zač ona."

"Krásná a schopná ženská, špička ve svém oboru?"

"Jo, přesně. Špička ve svém oboru. Přijde ti večer domů po šichtě s rukama po lokty od krve a ty se ani nedozvíš, kdo jí zrovna šéfuje."

Bruce si sundal brýle a promnul si oči. "Měl bych s tím mít problém," řekl polohlasně, "rozhodně mám pocit, že bych měl."

"Ty jsi případ..." zavrtěl Tony hlavou.

"Je tu ještě jedna taková věc." Bruce, kupodivu, lehce zrozpačitěl. "Není ona vdaná?"

"Ty šaty tuhle?" Tony se lehce vyděsil. "Vůbec mě nenapadlo to brát vážně... kdo by si taky nosil na vlastní svatbu samopal?"

"Z našich známých? Každý," odvětil Bruce a zvedl se. "Jdu si konečně najít o patnáct čísel menší kalhoty," prohodil ještě a šel, dle Tonyho soudu o hodně křepčím krokem, než jakým se prve vplížil.

"Myslím, že jsem v promluvách do duše udělal vážně pokroky," prohlásil Tony spokojeně.

"Ovšem, pane," odvětil Jarvis hladce. "Ještě šedesát let procvičování a budete na úrovni průměrné středoškolačky."

"Pche!" dokázal Tony okamžitě, že minimálně středoškolský slovník ovládá dostatečně uspokojivě. Zamyslel se. "Fakt mám nějakej přízvuk?"

- Pokračování -