Bylo deset hodin dopoledne; naprosto nezajímavá část dne, za obvyklých okolností dokonale postrádající jakýkoli dramatický náboj. Dokonce pro tu chvíli přestalo pršet. Bylo to o něco lepší,
i když mlhavé mžení a lezavý chlad tu byly stále, viděli sotva pár desítek
kroků metrů kolem sebe a zbytek světa se ztrácel za kamením a mlhou. Jestli
vůbec nějaký zbytek světa byl. Možná všechno, co zůstalo, byla tahle mokrá
tráva, balvany, šeď a nebe, kde někde daleko muselo být slunce; vzduch
vibrující napětím a vzdálený ptačí výkřik, který projel tichem ostře jako nůž a
stejně náhle odezněl.
Tony stál nehybně, s rukama trochu od těla, aby bylo znát,
že nesahá po zbrani – kterou neměl, neměl u sebe ani malou záložní pistoli,
neměl nic! – a hleděl na muže před sebou. V dohledu jich bylo pět, ale
nepochyboval, že jsou tu i další, když ne na dosah, tak na dostřel. Další živou
dekorací byla mohutná strakatá kráva, která ležela opodál, zvolna přežvykovala
a pozorovala je zamyšleným pohledem. Koneckonců, ona tu byla doma, byla to její
pastvina, její tráva a její koblihy. Tony naprosto nebyl zvyklý na krávy a
přítomnost tak velkého zvířete ho lehce znepokojovala. Chlap se samopalem, to
byla jasná věc, důvěrně známá - i když možná bylo na místě zamyslet se nad
takovým životním stylem. Stoicky se tvářící kráva byla věc zcela
nevypočitatelná.
Jenže dobytek nebyl důvodem, proč se na téhle pastvině
zastavil čas.
Tím byly špatně rozdané karty a trumf v podobě Sygin,
čerstvě vytažený z rukávu: klečela na kolenou, tvář pobledlou, z čela jí po
tváři stékal pramínek jasně červené krve až na bradu, odkud kapala na zem; ruce
spoutané za zády plastikovou stahovací páskou, kterou by možná dokázala
přetrhnout, ale patrně za cenu, že jí ostrá hrana pásky roztrhá zápěstí. Ten
drobný detail Tonymu jenom připomněl, že tohle není náhoda – jako by vůbec bylo
možné, aby přepadení na horské pastvině bandou ozbrojených hajzlů byla náhoda;
byli dobře a zkušeně připravení. Vůbec nepochyboval, že aby Sygin odlákali od
hotelu, stačila nějaká banální výmluva a jednoduchý trik, ale potom se určitě
bránila. Dostat ji do stavu, kdy tu seděla a chvěla se strachy, nemohlo být
úplně triviální.
Přimět jeho, aby ji šel hledat, byla naopak úplná hračka.
Stačilo, aby nepřišla k domluvenému odjezdu. Jelikož z nich byla jediná, kdo
měl jakž takž sklony k dochvilnosti, vyrazil směrem, kterým mu jeden z
hotelových hostů ukázal, vcelku bez rozmýšlení. Kdo ví, proč si myslel, že se
jenom na poslední chvíli chtěla projít pár kroků okolo.
"Odhoď zbraně," řekl jeden z těch chlapů. Tony se
marně snažil rozeznat na jejich uniformách, jestli se tak dala nazvat shodná
taktická výzbroj, nějaké označení. Která z jednotek Shieldu mohla jít na věc
takhle zostra? Neutrhl se někdo Furymu ze řetězu? Nebo je ostřejší zatýkací
postup Furyho trest za Tonyho mizernou spolupráci?
"Nemám ani spínací špendlík," odpověděl úplně po
pravdě. Když se ozvalo kovové zacvakání natahovaného uzávěru zbraně, s malým
povzdechem se otočil dokola, ruce stále roztažené. "Nemám, prostě nemám.
Mohu vás ujistit, že na to moc hrdý nejsem. Poslyšte, musíme do toho zatahovat
to děvče? V novinách se špatně vyjímá, když se civilisti -"
"My víme, co je zač," přerušil ho muž ostře.
"Za mimozemskou holku dostaneme její váhu ve zlatě, tomu věř. Ale když
nebudeš blbnout, budem na ni hodní - jestli ti vůbec záleží na její kůži."
Tony vůbec nepochyboval, že s mimozemskou holkou, jak to
chlápek nazval, by si kdejaká tajná služba mohla pohrát způsobem, ze kterého by
šel do kolen i doktor Mengele. On sám by ji nesvěřil ani Shieldu, s jejich poněkud
děsivými laboratořemi a vyslýchajícími metodami, ne po tom, co prováděli s
Bannerem. To, že jim ten trouba nakonec odpustil, roli nehrálo. A že by po ní
skočili, o tom vůbec nepochyboval. Neměla ochranu královského původu, kdokoli
si mohl spočítat, že kvůli ní válka nevypukne, leda vleklé diplomatické
tahanice. Podle výrazu její tváře si to dokázala spočítat také.
Takže jasné, definitivně to není Shield. Nejspíš nějaká jiná
tajná služba, možná jenom žoldáci. Jdou po Lokim, Sygin mají jako bonus k platu.
Jihoafrický přízvuk dosavadního mluvčího mu nebyl povědomý, hlas neznal a ani
ho podle něj nedovedl nikam zařadit.
"Takže teď si necháš spoutat ruce za zády a půjdeš s
námi." Dva další zakuklenci po jeho boku se pohnuli před, opatrně klouzali
po mokré trávě k Tonymu, zbraně namířené a prsty znepokojivě blízko spouště.
"Nemůžete mě zatknout," oponoval Tony. "Není
nic, na základě čeho byste mě mohli zatknout. Musí vám být jasné, že si vás
moji právníci dají ke snídani." Sám by nebyl schopný říct, proč se pokouší
získat čas, ale obecně bylo správné zdržovat, tím si byl jist. Vždycky se
nakonec mohlo něco stát. Pravděpodobnost něčeho na opuštěné horské pastvině
byla sice limitně blízká nule, ale...
"Tys to nepochopil, Starku," odvětil ten muž, jako
by tu snad ještě někdo váhal, zda je tahle akce legální. Tony úplně cítil, jak
se mu pod kuklou šklebí. "Nás nezajímá, co provádíš. Nás zajímá, kolik za
tvou osobu dostaneme zaplaceno."
Tonymu málem spadla brada a jenom skutečnost, že ti dva byli
prakticky u něj a on stále ještě nevymyslel, jak se jen pomocí promočené bundy
ubránit několika střelným zbraním, mu zabránila si absurditu celé situace
vychutnat až do dna.
Oni nešli po Lokim – oni šli po něm?! Nějaká trapná
teroristická organizace je našla dřív než Shield a kdokoli další – a šlo jim o
výkupné?
Jako vtip desetiletí to bylo skvělé.
"Hlavně myslete na to," řekl lehkým hlasem a když
viděl hlaveň, která se zabořila Sygin do týlu, nastavil ruce; i když uvnitř
přímo vibroval odporem k vlastní bezmoci. "Že za nepoškozené zboží
dostanete víc."
"Mají pokyn neudeřit tě do hlavy," prohodil muž.
"Ale třeba nohy, Starku, kdo by potřeboval tvoje nohy? Uši, levé oko? Je
spousta kousků, které bys mohl postrádat. Některé budeme nejspíš potřebovat
jako důkaz, že jsi skutečně v našem držení. Jak mrzuté." Viditelně
nespěchali. Zřejmě si úspěšnost Tonyho obrany dokázali spočítat stejně dobře
jako on. Tony se dodatečně začal mírně znepokojovat tím, že se nijak neobávali
toho, že se najednou objeví Loki; protože jestli dostali i jeho...
Ještě dva kroky – byli strašně opatrní a dávali mu tak
opravdu luxusně velké množství času na nějaký plán, ale stále ho nenapadalo,
jak využít svoje dokonale prázdné ruce – když tu mu najednou něco zasvištělo
kolem uší a oba chlápci se ve stejnou chvíli skáceli k zemi se šípy zabodnutými
v krku. Dost nechutný pohled, takhle zblízka, ale to byla v té chvíli asi tak
poslední věc, která ho trápila.
Sám se okamžitě vrhl do strany a zapadl za jakousi sotva
znatelnou terénní nerovnost. Stačil ještě zahlédnout, že žoldák, který držel
Sygin jako rukojmí, naštěstí nevystřelil, jenom ji praštil pažbou; zavřela oči
a bezvládně se svezla k zemi.
To už ale Tony zabořil hlavu do hlíny, alespoň doufal, že
hlíny, a chviličku čekal, dokud neodezněla série výstřelů.
Pak zjistil, že se střílí i z druhé strany, ze třetí,
vlastně ze všech stran zároveň. Úplně ztratil přehled o tom, kdo je kde a na
koho by si měl dávat pozor. Náhodná kulka mu udělala díru do rukávu a jen
zázrakem ho ani neškrábla.
Takže další hráč ke stolu. Clintovy šípy by poznal kdekoli,
však mu je sám pomáhal vylepšovat, i když Fury tenkrát vykřikoval, že výrobní
náklady na takové srandy by neměly přesahovat roční rozpočet NASA, ale nakonec
zaplatil, takže určitě přeháněl... Tony se překulil a zdvihl hlavu dost včas na
to, aby zahlédl v jednu chvíli Natashu i Lokiho, oba působivě obratné a rychlé,
jak mizí v mlze a znovu se objevují, zpravidla za doprovodu chroptění a bolestných
výkřiků.
Skloněný k zemi se rozběhl vzhůru za Sygin. To bylo tak
jediné, na co se beze zbraně, v dokonale nečitelné situaci a s dírou v rukávu,
cítil. Ležela na místě, kde ji viděl padnout, žoldáci zmizeli. Ne, nezmizeli,
někdo prolétl okolo a vzápětí se zhroutil s nožem v zádech. Kratičký pocit
zadostiučinění se rychle rozplynul, když si Tony všiml, že ten dotyčný má na
sobě znaky Shieldu.
Kdyby ji poodtáhl alespoň k těm balvanům o pár kroků dál,
měla by mezi poletujícími kulkami větší šanci...
To už mu ale někdo skočil na záda, Tony se ohnal a došlo k
rychlé bitvě tělo na tělo. Tohle rád neměl. Steve ho sice svého času naučil
hodně triků, ale boj bez obleku a s holýma rukama, to nebylo nic pro něj. Proti
trénovanému žoldákovi v plné síle neměl moc dobrou pozici.
"Vzdej se," zavrčel mu ten chlap do tváře,
"nebo malý do školky." Po tom poněkud nejasném prohlášení, ještě méně
srozumitelném díky příšernému přízvuku, ho praštil tak, že Tonyho málem zarazil
do země. Tak tak mu stačil podrazit nohy a odkutálet se stranou. Pak se rychle
zvednout a úder a další, výskok a slušná rána pohorkami do hrudi, chlapík jen
heknul, ale neodletěl dostatečně daleko, udržel se vzpříma. Tony si dobře
uvědomoval, že jeho jediné štěstí spočívá v tom, že ho pořád ještě chtějí
živého. Běhal tu kolem Loki, běhal tu Clint, Natasha tančila svůj smrtící
tanec. Pokud si žoldáci nepřivedli celou armádu, nebo neměli nějaké mimořádné a
zázračné štěstí, stačilo mu nenechat se moc rychle zabít a bylo jen otázkou
času, kdy –
"Zde agenti Shieldu. Vzdejte se!" ozvalo se jen o
pár kroků dál. Podle toho zachroptění vzápětí se dotyčný asi nevzdal.
Tony zjistil, že se nějak ocitl v poněkud nevýhodné pozici s
rukama zkroucenýma za zády, napůl vykloubenýma ve značně nepříjemném úhlu, ale
protože ucítil ve vlasech slabé vydechnutí, prudce udeřil temenem. Křuplo to,
bolestný sten, sevření povolilo, Tony, vítězství je na dosah. Překulil se v
trávě a vstal, prudkým kopancem poslal svého osobního nepřítele do říše snů
dřív, než rozdýchá rozbitý obličej. Protivníci pro tu chvíli došli. Střelba už
ustala a kromě občasného zadusání rychlých kroků nebo polohlasného povelu se
znovu rozhostilo ticho. Z mlhy se vynořil Clint, luk v pohotovosti. S
viditelnou úlevou povolil, když viděl, že si Tony poradil sám.
"Víš, že jsi bez obleku menší?" prohodil.
"Nečekal bych, že vás uvidím tak rád," řekl Tony.
"Kdybys četl mejly, nemuselo k tomu dojít,"
odvětil Clint. Tony si sice vybavoval nějaké Jarvisovo hlášení o aktivitách
tajné schránky, ale neplánoval připadat si provinile.
"Řekl bych, že k tomu nemuselo dojít tak jako
tak," řekl. "Využili jste nás jako návnadu."
"Ne tak docela," řekl Clint nevzrušeně.
"Neměli se sem dostat tak rychle. Fury ti pak všechno poví, řekl bych, že
je v tom nějaký průser."
"A zatím si půjdeme zase pěkně každý po svém,"
ušklíbl se Tony. Clint se uchechtl. Nevěřili tomu samozřejmě ani jeden.
"Loki, vzdejte se," zaslechli Natashin pevný hlas.
"Nemůžete uniknout. Máme prostředky, jak vás udržet v oblasti."
"Koukal jsem, že Loki je zas jak rybička,"
prohodil Clint konverzačně.
"To ten zdravý horský vzduch," přikývl Tony. Oba,
v bojovém postoji a nejvyšší pohotovosti, vyhlíželi do mlhy a stáli tu spolu
samozřejmě jen tak, ze starého přátelství, vůbec ne proto, že Clint měl za úkol
nepustit Tonyho z dohledu a Tony neměl ani v nejmenším v úmyslu bojovat zrovna
s ním, a to ani kdyby měl nějaké šance.
Pak se něco mihlo někde na hranici stromů – Clint okamžitě
postoupil před něj a napnul luk - vzápětí se siluety prokreslila do podoby
Natashy, zaleskly se rusé vlasy a znovu se zanořila do šedi – pár výkřiků někde
stranou, záblesk, menší exploze na docela jiné straně, dalších pár výkřiků,
některé poněkud bolestné.
"Nemáš popcorn?"
"Ne, ale tuhle jsem šlápnul na žvejku."
Další siluetu, která se vyřítila z druhé strany, Clint
zneškodnil jedinou ranou.
"Trochu jsem ztratil přehled - kdo s kým tu sakra
bojuje?"
"Loki se do nich pustil dřív, než zjistil, že jsme
tady," řekl Clint a znovu pokročil kolem Tonyho, aby ho kryl před stíny
vynořujícími se z mlh. "Nebo to možná věděl, těžko říct. Takže jsme
zahájili operaci. Dokud bylo dost společných nepřátel, bylo to fajn. Radost
spolupracovat, vážně."
"Ale ono jich najednou nebylo."
"Jak říkáš. Mimochodem, fakt bys měl nosit
neprůstřelnou vestu. To tě ve škole neučili?"
Tony si povzdechl. "Ani nevíš, jak moc mi ještě před
chvílí připadala zbytečná."
Potom náhle Loki prolétl vzduchem, dopadl trochu nešikovně
na záda, několikrát se překulil a vyskočil na nohy tak hladce, že Clint se
nestačil přesunout a Tony snad ani mrknout. Vzápětí zjistil, že se zády tiskne
k Lokiho tělu, ten pocit tlačících součástí asgardské zbroje byl už málem
důvěrně známý, a na krku ucítil ostří nože. Loki ho popadl zkušeně, Tony věděl,
že je bez šance. Znehybněl. Teď teprve, snad poprvé od počátku boje, pocítil
skutečný strach, ne o sebe, ale... Loki zahnaný do kouta - přesně to, co se nemělo stát. Jako by
i jeho oděv dokazoval, že už necítí potřebu se krýt, že je připraven bojovat po
vlastním způsobu.
"Půjdeš se mnou?" vydechl Loki sotva slyšitelně,
snad při tom ani nepohnul rty.
Tony zaváhal. Svou současnou nevýhodnou pozici si nebral
nijak osobně, vyplývala jaksi z okolností, spíš myslel na Sygin. Cítil podivnou
jistotu, že s ní se v plánu útěku nepočítá. Ale on už se rozhodl, že ji Shieldu
nenechá – nikomu ji nenechá – nemohl, to prostě nešlo. Nepatrně zavrtěl hlavou.
Skoro hmatatelně cítil Lokiho nespokojenost; ani on sám z toho nebyl nijak
nadšený. Nicméně měl dobré argumenty. Skutečnost, že nijak netoužil běhat po
lese s hromadou agentů za zadkem, mohl snadno omluvit nutností dostat ze
Shieldu nějaké informace.
"Loki, promluvíme si," řekla Natasha. V ruce
držela něco, co vypadalo jako dětská plastová pistole, ale vibrovalo to a slabě
hučelo, takže možná opravdu něco i dělala.
"My spolu nepotřebujeme mluvit."
"Donutím vás."
"Vy a vaše technické hračky," ušklíbl se Loki.
"Ta vaše snaha připravit mě o magii by byla možná až dojemná, kdyby nebyla
tak ubohá."
Tonymu se málem zatmělo před očima, když si uvědomil, o čem
ti dva mluví. Magie byla samozřejmě jenom jiná forma elementární energie,
nebylo nijak technicky vyloučené vymyslet nějaká hejblátka na její rušení. Ale
že by měl Shield přístup k takové technologii, aniž by s ní on sám měl cokoli
společného? Taková nehoráznost! Leda by modifikovali analyzátor redukční
energie Vronského polí, který jim onehdá vyrobil kvůli detekci
kvazitachyonových portálů... ale to by jim skoro určitě nefungovalo...
"Skutečně máme uvěřit, že bys zrovna Starkovi
ublížil?" řekla Natasha.
"Už ho přece nepotřebuji," odvětil Loki trochu
překvapeně. "Jako rukojmí je ovšem osoba movitého a obecně známého
podnikatele a vědce velice výhodná."
"Loki, není důvod, abychom se bavili takhle – "
"Agentko Romanovová," přerušil ji Loki chladně.
"Tony Stark se odmítl stát součástí mých plánů, a tím se stal naprosto
postradatelnou položkou."
Kéž by to jen neříkal tak přesvědčivě - znělo to příliš
pravděpodobně. Koneckonců, někoho, s kým to myslíte dobře, neházíte z okna.
Opakovaně.
"Dobře, dobře," řekla Natasha. "Nechme
minulost minulostí. My si chceme jenom promluvit. Stalo se pár věcí – jenom
promluvit, Loki. Jste obklíčený a není cesty ven. Udělám cokoli, abych vás
přinutila mě vyslechnout. Potom se rozhodnete sám."
Tony nevěřil ani na okamžik, že Natashin přístroj funguje.
Zřetelně cítil z Lokiho těla to podivné chvění, které si zvykl chápat jako
projev jeho kouzel. Loki mohl snadno utéct, když si tu dvě partičky agentů
vzájemně dávaly do zubů. Ocenil by laskavě někdo, že místo útěku bojoval na té správné
straně? Nezmizel jenom proto, že ho chtěl vzít sebou; ne proto, že by ho k tomu
Natasha dokázala přimět, i když ji v té iluzi dosud laskavě nechával. Ale
stejně byl Tony na ten přístroj příšerně zvědavý. Nejraději by ho rovnou vyrval
agentce z ruky a rozebral, a ideálně opravil, tedy čistě teoreticky... občas mu
ty staré časy s Avengers docela chyběly.
"Není na světě jediný člověk, kterému byste
nelhala," řekl Loki a pousmál se způsobem, ze kterého šel mráz po zádech.
"Proč bych si měl myslet, že zrovna já budu ta první a čestná
výjimka?"
"Mohu vám sem samozřejmě dopravit Steva Rogerse,"
pravila Natasha, "ale chvíli to potrvá. Má práci jinde. Prosím – je to
důležité!" Tony jí to i začal věřit. Takhle ji neznal.
"Pro vás. Ne pro mě."
"Možná zjistíte, že..."
"Není důvod mluvit." Znovu se rozpršelo. Tony
trochu potřásl hlavou, aby dostal dešťovou vodu z očí. Loki ho stiskl silněji.
"Vy mě pustíte, hned teď a dobrovolně, jinak Tony Stark dojde k úhoně.
Vaší vinou, agentko – a pak budeme bojovat a vy prohrajete. Dávám vám šanci,
ale věřte, že poslední, rozejít se v dobrém."
Samozřejmě, uvědomil si Tony, Loki přeci slíbil, že jim
neublíží, pokud to bude jen trochu možné. Jenom pouští hrůzu. Tohle není
skutečnost. Ten nůž na krku je jenom na efekt... trochu se uvolnil.
"Zastavte se prostě na chvíli! Vy jste jen pořád ještě
nepochopil -" začala Natasha, ale Loki se celý napjal. Tony cítil, jak mu
ten neexistující nůž prořízl kůži na krku. Svědivý pramínek krve stekl po ostří
a vsakoval se do lemu trička.
"To vy jste nic nepochopila," řekl Loki hlasem
jako led. "Byly vysloveny sliby, ale jeden za druhým právě pozbývají
platnosti. Máme za sebou ledacos, agentko. Znám vás. Bude mi potěšením vyrvat
vám srdce z těla vlastníma rukama."
V té chvíli se stalo několik věcí naráz. Tak především
odněkud ze strany vyběhl mohutný chlap v uniformě Shieldu. Tonymu sice hlava
nebrala, kdo by mohl být tak bláhový, ale byl odhodlaný využít jeho útoku k
tomu, aby se vrhnul stranou a z následného vyjednávání svou maličkost vynechal.
Jenže Loki ho nepustil. Rukou s nožem si přitiskl Tonyho blíž k tělu a volnou
rukou vystřelil jako blesk k chlapovi, který ho chtěl přetáhnout nějakým
obuškem. Tony neviděl úplně přesně, co se stalo, bylo to příliš rychlé a napůl
za ním. Viděl jen, jak se chlap, s hlavou ve velmi nepravděpodobném úhlu
zkroucenou dozadu, hroutí k zemi.
"Nedala jsem takový rozkaz!" vykřikla Natasha.
Clint vystřelil, zřejmě v naději, že je Loki ještě zaneprázdněný, ale ten jeho
šíp zachytil, trochu se uchechtl – a nepustil. Rozprskl se mu v rukou do jemné
mlhy, která je na okamžik celé zahalila. Tu vůni Tony znal, ještě se pokusil
zadržet dech, ale aerosol mu pronikal kůží i sliznicemi a skoro okamžitě
ucítil, jak jeho tělo vláční a poklesá.
Chlap se zlomeným vazem se proměnil v dotčeně se tvářící
krávu, Natasha překvapeně vyjekla a uskočila – ale to už upadl na všechny čtyři
a dezorientovaně potřásl hlavou.
"Hoďte všichni zpátečku," zamumlal zdřevěnělým
jazykem.
Clint znovu vystřelil. Šíp proletěl Lokiho tělem – které
zablikalo a rozplynulo se. Tonyho to na okamžik dokonale zmátlo, než si
uvědomil, že se Loki stačil za ten nepatrný okamžik, kdy ho pustil z rukou a
nechal se zahalit mlhou, vyměnit za vlastní iluzi.
Natasha se s tlumeným komentářem, v hlášení
nepublikovatelným, rozběhla do mlhy. Clint se ještě cestou sklonil k Tonymu.
"Zašij se někam, i s tou holkou," vychrlil ze
sebe, "a hlavně zjisti, proč se měl Loki vrátit zpátky na Asgard." A
zmizel taky.
"Skvělý. Fakt skvělý."
Tony se potácivě zvedl. Clint na něj poslal sice jeden ze
svých slabších šípů, ale stejně se mu louka trochu vlnila před očima v krapet
nevěrohodně rozjásaných barvách. Tony tušil, že někde kolem ještě pobíhají
agenti Shieldu, ale Natasha zřejmě zapomněla rozdat patřičné rozkazy a doufal,
že nějaký čas k dobru se Sygin dostali.
Našel ji za chviličku, ležela tam, kde ji nechal. Ale oči už
měla otevřené a pohled bdělý.
"Mizíme," sdělil stručně. Nejbližší mrtvole vytáhl
ze zad nůž - snažil se nevnímat ty bolestí vytřeštěné oči - a prudkým švihnutím
z něj setřásl krev. Konečně jí rozřízl pouta. Obě zápěstí měla nepěkně sedřená
a promodralá podlitinami, rukávy prosáklé krví, ale ani nepípla, jen si
promnula prsty a nůž si vzala k sobě. Nic nenamítal. Tohle nebyla věc, která by
mu v boji byla mnoho co platná.
Nechala si pomoct na nohy a otřít krev z tváře, mlčky a celá
zaražená ho následovala, když se rychle vraceli směrem k penziónu. Tony neměl
úplně jasný plán. Co se dělo za jeho zády mezi Lokim a agenty Shieldu pro tuhle
chvíli řešit nemohl. Pokud Loki chtěl
zmizet, docela určitě se mu to snadno povedlo. Pokud se rozhodl pro boj, Tony
nevěřil, že by ho mohl zastavit.
Snažil se proto víc myslet na nejbližších pár desítek minut.
Pro auto mluvil fakt, že už v něm měli sbalené věci, ačkoli na těch moc
nezáleželo. Auto bylo pomalé, neobratné, nápadné. Ale jestli sem Shield upíral
pozornost a on by si přivolal svá brnění – už klidně mohl, protože o něm věděli
zřejmě úplně všichni – budou ho nejspíš moci sledovat. Což možná v této chvíli
nevadilo, protože Sygin může v krajním případě vrátit domů. Ani nabručený taťka
Ódin by nebyl tak zlý jako vědátoři nadšení do pokusů na ne-lidech.
"Musíme vymyslet co s tebou," řekl Tony.
Odpověděla něco, čemu nerozuměl, tak se po ní ohlédl. Šla po
pěšině těsně za ním, však celou dobu slyšel její lehké kroky, ale teď viděl, že
ta odpověď byla spíše vzlyknutí, že jí po tváři tečou slzy doslova proudem a
vůbec celá vypadala, že by se kámen ustrnul. Před jeho pohledem si skryla tvář
do dlaní.
Protože na to se dalo odpovědět jen jediným možným způsobem,
opravdu ji objal. "Hej, holka," řekl, "nemusíš se bát. Moje
slovo má svou váhu, alespoň tady na Zemi. Ochráním tě."
"Já se nebojím," vzlykla mu do ramene.
"Opravdu."
Na okamžik ho napadlo, jestli jí snad tak moc nebolí odřené
ruce, ale tomu sám nevěřil. Spíš nějaký dodatečný šok; a nebylo by divu. Otisk
hlavně na temeni nejspíš cítila ještě teď. Chlácholivě ji poplácal po zádech, v
duchu napočítal do pěti, pak ještě jednou, protože mu přišlo, že počítal moc
rychle, a řekl: "Musíme jít. To zvládne-"
Vzápětí přišel o všechny zbytky dechu, když ho Sygin náhle
prudce strhla k zemi, překulila se přes něj a vrhla se na chlapa, který se
vynořil z křoví. Než Tony stačil cokoli provést, srazila mu ruku s pistolí a
jedinou ranou pěsti do spánku ho poslala do říše snů.
"Jau," dodala, když už se skácel k zemi, a
zatřepala rukou. Na svou pěst pohlédla trochu ohromeně. "Lidé jsou tak
křehcí," zašeptala a ještě trochu popotáhla.
"Tenhle rozhodně patřil k těm zlým," ujistil ji,
velmi opatrně popadl za loket a postrčil kupředu. "A nejspíš tu nebyl sám.
Šup šup, mladý Shatterhande, ať už jsme z toho lesa venku."
"Nikoho dalšího nevidím," řekla a otřela si
obličej rukávem. S blátem, slzami a zbytkem krve to udělalo působivý vzor.
"Omlouvám se," dodala.
"A já ti vřele děkuji, tím máme učiněno zdvořilostem
zadost, můžeme jít." Konečně vykročili kupředu. "Mohl bych tě
zaměstnat jako bodyguarda," prohodil. "Máš k tomu všechny
předpoklady."
"Ještě to promyslím," odtušila vážně a Tony v
duchu zaúpěl. "Ale myslím, že spíš zůstanu u léčitelství." Vztah k
řečnickým větičkám měla spíše jako Thor než jako Loki. Občas se svému příteli
vůbec nedivil, že měl sklony si střílet úplně z každého. Vůči něčemu takovému se
prostě nedalo odolat.
O slabou půlhodinku později už byli o dvě či tři údolí dál,
na šikovném palouku kousek od silnice, který chtěl využít na převlečení z
jejich zakrvácených a potrhaných šatů; napůl v zájmu nenápadnosti, napůl
pohodlí. Mlhy tu bylo o něco méně, doufal, že i agentů, ale jinak si moc
nepolepšili. Nechal sice dva ze svých obleků na chvíli přistát poblíž penziónu,
a pak přeletět někam hodně daleko, ale to byl jen chabý pokus o kamufláž a
vůbec na něj nespoléhal. Mnohem pravděpodobnější bylo, že má na autě štěnici,
možná i dvě, nebo deset, a červená tečka s polohou jejich ubohého auta z
půjčovny problikává na monitorech agentů celého světa. Možná by mu mohlo tolik
pozornosti dokonce i lichotit.
Zrovna uvažoval, komu ze starých známých zavolat, jestli nemá
volný gauč, když k němu přistoupila Sygin s velmi odhodlaným výrazem.
Rozpustila si vlasy, tu úžasnou záplavu, do které by s chutí zabořil ruce, ale
to nemohl být jediný důvod, proč náhle vypadala o tolik míň jako pozemšťanka. V
duchu jako by se už vrátila domů. Vlastně věděl, co mu přišla říct.
"Anthony, pokud by ti má přítomnost byla ku prospěchu,
ráda bych zůstala na Zemi. Nejsem si však jistá, jestli je to po tvé vůli,
možná se ti stávám břemenem – a to nechci dopustit. Podrobím se tvému
rozhodnutí, ať bude jakékoli."
"Cením si toho," řekl zvolna. Pohlédl jí do očí a
usmál se tím nejmámivějším starkovským úsměvem. "Byla jsi skvělá,
opravdu." Vzal její ruce do svých tak, jak to vídal dělat Thora, když měl
srdečnější ze svých nálad. Cokoli, jen ať si to nerozmyslí a kouká zmizet.
"Teď ale bude lepší, když se vrátíš domů. Nejsi tu v bezpečí." A já
bych raději měl volné ruce.
Pousmála se. "Můj úkol zde skončil a snad by byla
bláhovost hledat si nový. Odejdu ihned."
"Ehm... mám něco vyřídit Lokimu?"
V očích jí problesklo něco nedefinovatelného. "Netřeba.
Myslím, že mezi sebou máme jasno." Vůbec si nebyl jistý, jak to myslela,
ale neměl nejmenší potřebu v téhle otevřené ráně rýpat. "Bylo mi ctí,
Anthony, synu Starkův." Dostal lehký polibek na tvář, ucítil jemnou vůni,
která jí byla vlastní i po tom všem, co dnes měla za sebou, a lehký dotek ruky;
pak ustoupila pár kroků dozadu. Rozhlédla se kolem sebe způsobem, jako by se
loučila. Po pravdě, díky vší té mlze to za loučení moc nestálo.
"Heimdalle!" zvolala odhodlaně. "Otevři
Bifrost!"
Tony už mimoděk přimhouřil oči v očekávání jasného bílého
světla. Jenže vteřiny ubíhaly – a vůbec nic se nestalo.
"Heimdalle!" zvolala Sygin znovu. "Otevři
Bifrost!"
"To kouzlo, co na nás Loki vložil, nemůže to být tím?"
prohodil Tony po chvíli. "Co jsem tak pochopil, neměli na nás z Asgardu
vidět."
Zavrtěla hlavou. "Ne, to je druh kouzla, které musí být
v souladu s mou vůlí. A já se skutečně chci vrátit – uvědomuji si, že jsem teď
pro tebe jen přítěží."
"Víš určitě jak na to?"
"Co přesně mohu splést na Heimdallově jméně!?"
"No," pohlédl vzhůru, kde se vůbec nic nedělo,
"zjevně to spolu budeme muset ještě chvíli vydržet."
"Něco se stalo," konstatovala Sygin nejistým
hlasem. Znepokojeně se kousla do rtu. Náhle jako by se celá zmenšila.
"Dobrá, takže... ještě chvíli na Zemi." Zhluboka se nadechla, skoro
napůl čekal, že se znovu rozpláče. Tentokrát se ale oklepala rychle. "Jdu
se umýt," dodala možná ještě trochu roztřeseným hlasem, ale vcelku rozumně,
protože se vší tou krví na tváři by budila pozdvižení úplně všude; a odběhla k
potoku. Trochu vody potřebovala stejně nutně jako trochu soukromí.
Tonymu bylo jasné, že má příliš málo informací, než aby si
mohl poskládat celkový obrázek, a vůbec se mu to vědomí nezamlouvalo. Nemožnost
spojit se s Asgardem pak byl dílek, který do zbytku skládačky nijak nezapadal.
"Jarvisi, spoj mě přes chráněný kanál s Furym."
Vůbec si nebyl jistý, jestli je to dobrý nápad. Jenže byly
věci, které chtěl mít vyřešené hned. Neměl Sygin kam uklidit, nemohl ji
schovávat doma pod postelí a hlavně ji na krku mít vůbec nechtěl. Byla to
nepochybně strašně milá holka, ale ne jeho holka.
"Starku, ty mizerný –"
"Na trojky si vážně nepotrpím. Takže chci mluvit s
Thorem."
"Kdyby ses mi jednou ozval nějakým normálním
způsobem...!"
"To jste říkal už posledně. Thora. Pospíchá to."
Chvilička ticha na druhém konci napovídala, že se Fury
snaží ovládnout zlost. "Thor odešel na Asgard. Už dávno měl být zpátky,
ale nevrátil se. To bylo před dvěma dny. A teď poslouchej."
Tony se mimoděk při telefonování zadíval na Sygin, která si
u potoka trpělivě snažila vymýt krev z vlasů, a nepříjemně mu zatrnulo. Možná
se na Asgardu něco stalo, snad něco s Duhovým mostem. Sygin uvízla na Zemi,
Thor na Asgardu, jenom Loki vypadal – alespoň když ho naposledy zahlédl –
docela spokojeně. Až příliš se tak nabízel jako první podezřelý. Časově to
odpovídalo.
"Utekl nám Joseph Faraday," řekl Fury. Tony
zapátral v paměti.
"Faraday sám sebou zvaný Pěst železná a zlatá?"
vybavil si. "Vzpomínám si, udělal z mého oblíbeného brnění hromádku šrotu.
Honili jsme ho snad tři dny, než jsme ho dostali v přístavu, tuším to bylo
Honolulu?" Zamračil se. "No moment, jak – utekl? To vězení jsem navrhoval
já sám osobně. Nemohl utéct."
"Selhal lidský faktor," odvětil Fury. "Měl
jsem mezi agenty nasazeného zrádce. Škod bylo víc, ale Faraday je tvůj
momentálně nejžhavější problém. Nasadil na tebe obě své pěsti, abych tak řekl.
Tu zlatou, aby vyhlásil odměnu žoldákům, kteří tě dostanou –"
"Dík za včasné varování."
"A tou železnou si tě chystá podat, řekl bych."
"Kéž byste to říkal méně spokojeně, Fury."
"Počkej na moje agenty. Ochrání tě. Nezdržuj sebe i je
nějakými schovávačkami."
"Ty samé agenty, mezi kterými se ti vylíhla kukačka?
Děkuju mockrát."
"V tom vězení je ještě hezkých pár lidí, co by ti rádo
nakopalo zadek, Starku. Potřebuju, abys prošel zabezpečení. Možná tam zůstala
díra."
"Oceňuju tvou snahu, ale nemusíš nic předstírat.
Potřebuješ mě uklidit z dohledu, abych se ti nepletl pod nohy při honu na
Lokiho."
"Ty snad víš, kde je? Pokud vím, honí se s mými lidmi
po kopcích."
"Když je to baví..."
"Starku, neštvi mě. Jak myslíš, že jsme vás
našli?"
Tonymu lehce zatrnulo. Nemohl si nepřipomenout ta Lokiho
mnohahodinová mizení. "Pár možností mě napadlo."
"Zachytili jsme zvláštní energii, snad přímo vysílání –
nosná vlna poměrně značné intenzity, prokazatelně nepozemského původu, s prvky
odpovídajícími té Lokiho magii. Seběhli se vám tam všichni, kdo měl dost
citlivé senzory, Starku. Ani se nebudu ptát, jestli jsi o tom věděl. Naběhls
jim do pasti tak bezelstně, že mi to jako odpověď stačí."
Tony se pokusil zaskřípat zuby jen tak potichu, aby to Fury
neslyšel.
"Má cenu se tě ptát, o co mu jde? Rada se na tebe snaží
hodit spoluvinu. Přeci jen, odmítals ho vydat."
"Presumpce neviny, Fury. Fajn, z jiného soudku - co
bude se Sygin?"
Furyho hlas ochladl. "Pokud vím, nic neprovedla.
Shield jí poskytne ochranu, dokud ji Thor neodvede zpět na Asgard."
Tonyho to mírně zaujalo. Fury měl podezřelý přehled – na
to, že o ní vůbec neměl vědět. "Proč ti to nevěřím?"
"Starku, neštvi mě. Nic hrozného se jí nestane. Sakra
netvrď mi, že sám nejsi zvědavý. Poprvé máme možnost –"
"Ne," řekl, přestože skutečně byl zvědavý a
přestože by to bylo tak krásně snadné. "V tomhle jsi mi nikdy nedal důvod
ti věřit."
"Dobře, tahej si jí všude jak kočka koťata,"
zavrčel Fury. "Jsou tu důležitější věci a fakt bych se k nim rád konečně
dostal –"
Sygin prudce zdvihla hlavu a zadívala se přes potok do
stráně. Tony ucítil, jak mu srdce začalo tlouct rychleji.
"Máš tu svoje lidi?" zašeptal mimoděk. Vůbec
nepředpokládal, že by si Fury nezjistil, kde právě stojí. "Fury, jsou
poblíž nás tvoji lidé?"
"Ne," štěkl Fury. "Okamžitě pošlu –"
Tony zaklapl mobil a místo do houští pohlédl k nebi. Trochu
se pousmál, když zahlédl povědomou, rychle se blížící šmouhu, která se postupně
proměňovala v rudozlaté brnění; v duchu se pochválil za výborné načasování.
Konečně půjdou věci tím správným způsobem. Tím jeho.
Žádné komentáře:
Okomentovat