Když Tony vyšel nahoru do pokoje, aby si vzal něco suchého
na sebe, našel Sygin u krbu – sušila si vlasy. Jejich medová záplava prozářená
mihotavým světlem ohně mu i v jeho mizerném rozpoložení podivně utkvěla. Byl to
tak demonstrativně poklidný a mírumilovný obrázek, že se i on sám poněkud
zklidnil a zpomalil, alespoň z nejhoršího, a docela určitě ku prospěchu věci.
Dokonce si ani hned nevšiml, že dotyčná má na sobě župan s Hulkem a na nohou
lodičky na vysokém podpatku; a když všiml, po zralé úvaze se rozhodl to
nekomentovat.
"Špatná chvíle na procházku," zasmála se, když se
po něm ohlédla, a trochu uhnula, aby měl místo u tepla.
"Hodně špatná," odsekl. Ani ho nenapadlo sedat si
k ohni. Rozčileně rázoval pokojem a strhával ze sebe mokré svršky. "Loki
zmizel někde venku."
"Jen tak bez důvodu?"
"Vím já?"
"Ach tak," přikývla nevzrušeně. "Musí si
nejspíš ověřit, že je opět v plné síle. Jak jinak, je to přeci bojovník a
princ. Byly to pro něj krušné týdny."
"Nevybral si tu nejlepší chvilku." Sáhl po suché
mikině.
"Tvé světlo září jinak," řekla Sygin náhle.
Hleděla na jeho hruď málem jako uhranutá.
"Ty máš oči... jo, měnil jsem nedávno celou hrudní jednotku." Ta
zvláštní připomínka časů, kdy ho vraceli mezi živé léčitelé na Asgardu – a kdy
si nejspíš i Sygin mohla všimnout odstínu jeho světla - mu zvláštně projela
páteří. Všechno tehdy bylo nesmírně silné a intenzivní, každý pocit a vjem,
všechny emoce vybuzené. To tehdy si uvědomil, že potřebuje Lokiho. Že ho
potřebuje tak silně, až to bolí. A bolet to svým způsobem nikdy nepřestalo.
Protože na takové myšlenky zabírala dobře jediná věc, a to
práce, zapnul si počítač, připojil tiskárnu a k ruce si podal tašku chrastící kovovými
součástkami. Všechno to byly běžné věci pořízené z běžných zdrojů – kromě
náplně do tiskárny, ohavně drahé lahvičky, kterou si vezl už z domova a která
se rozhodně v obchodním domě koupit nedala; ale ta se nepočítala.
"Mohu nějak pomoci?" ozvalo se za ním.
"Leda by ses vyznala v technice mnohem víc, než jsi
dosud dávala najevo," odvětil.
"Upomínáš snad svými slovy na to drobné nedorozumění ve
vlaku?"
"Na ty vyražené dveře jen tak nezapomenu."
"Nikdo si toho nevšiml! I ti dobří místní lidé říkali,
že kdo ten systém nezná – dobrá. Nechceš mou pomoc. Nevadí. Stejně teď mám
důležitou práci."
"Max a Julie – víš kteří?" zeptal se, a když
odtušil přikývnutí, pokračoval: "Podle všeho zůstali ve stěně. A za bouřky
se k nim nikdo nedostane."
"Tohle jim pomůže?" přeptala se Sygin opatrným
hlasem někoho, kdo sice nechce nic zpochybňovat, ale dá mu to dost práce.
"Klíčem k úspěchu je inkoust s nanočásticemi a vhodný
papír nebo fólie," řekl, protože zvědavé ticho za jeho zády bylo poněkud
rušivé. "Nejsnadnější způsob, jak vyrábět plošné spoje. Jsou vodivé
prakticky ihned po vytištění, pak už je potřeba jen vodivé lepidlo pro spojení
s dalšími součástkami. Samozřejmě jsem ho vylepšil, takže kromě laciných srandiček
vhodných leda pro středoškolské demonstrace při hodinách fyziky tu mám...
ouha..."
"Pane, list číslo tři, nedostatečný průtok dat,"
ozval se Jarvis. Tony nad jeho mechanicky znějícím offline hlasem nespokojeně
stáhnul obočí.
"Beru na vědomí."
Konferenční stolek začal připomínat výtvor nějakého velmi
moderního umělce s vizí.
"Tak já nebudu rušit," pravila Sygin moudře.
"Hmm," udělal Tony nesoustředěně, když tu mu v
hlavě seplo výstražné světélko. "Jo
moment, cožeto máš za důležitou práci?"
"Učím se chodit na podpatcích," sdělila vážně.
Tony zdvihl hlavu a zahleděl se na ni. Sygin mu pohled opětovala bez jediného
mrknutí.
"Chodit na podpatcích."
"Ano."
"Tak to přeji... hodně zdaru."
"Děkuji," pravila Sygin vznešeně a opatrnými kroky
odkráčela středem. Župan s Hulkem naštěstí na poslední chvíli nechala na té
správné straně dveří.
Tony se konečně dokázal ponořit v klidu do práce. Sestavit
celý přístroj mu ve skutečnosti netrvalo nijak zvlášť dlouho. Věděl přesně, co
chce udělat i jak to provést, takže už za slabou hodinku slavnostně do středu
něco-jako-zesilovače opatrně vložil lokalizátor přivolávající ironmanská brnění
a ještě slavnostněji celou věc zapojil do zásuvky. Kontrolka napřed nerozhodně
zablikala, pak se rozzářila zeleně – halelůja - a vzápětí uvnitř té hromady
šrotu něco zaprskalo, zadýmalo a vyšlehlo pár plamínků.
"Sakra, sakra, sakra...! Jarvisi, stačil ten signál
odejít?"
Byla to opravdu jen náhoda, že onen Syginin župan byl tak
příhodně při ruce. Tony s jeho pomocí rychle zlikvidoval hrozící nebezpečí a v
duchu si krátce poblahopřál, že předem prozíravě odpojil protipožární čidla.
Jen stůl byl možná trochu očouzenější... pár dírek v koberci... možná vymalovat
tady ten kousek zdi... nesmí pak zapomenout nechat Benediktovi dostatečně tučné
bolestné.
"Nemohu potvrdit, pane. Je to možné."
"No, dobrá, takže mám – zkrátka mám pár minut.
Teoreticky." Byl si skoro jistý, že nejbližší brnění mělo svůj úkryt jenom
necelých sto kilometrů odsud. To byla chvilička – pokud se samozřejmě signál se
souřadnicemi odeslal komplet a bez chyb – bylo by skutečně trapné, kdyby nějaký
dědek na salaši pár kilometrů odsud dostal infarkt, až by mu přichystaný oblek
zaklepal na dveře.
Čekání pak strávil Tony ryze účelně: pochodoval sem a tam a
neklidně vyhlížel z každého okna. Přesto se málem vyděsil, když na něj přes
sklo náhle zazírala železná hlava.
"Jsem fakt dobrej," oznámil jí, sotva otevřel
okno. Za chvíli už brnění, ze kterého přímo crčela voda, máčelo koberec a Tony
se do něj oblékal v takovém chvatu, jakému podléhal v málokteré bitvě. Vzápětí
vystřelil ven; a ani obava o Maxe a Julii mu nezabránila cítit divokou radost z
letu.
Protože let mezi horskými masivy v bouři! Ta svoboda, pocit
nebezpečí, uspokojení z precizních manévrů, ta nezbytnost být naprosto bdělý a
soustředěný v každém okamžiku – hlava tak čistá a prázdná, jak jen mohla být –
a nekonečně krásné obrazy v záři blesků. Místy, kde déšť nebyl tak hustý, mohl
obdivovat rozeklané vrcholy hor, aby se vzápětí ztratil v nicotě, kde i veškerá
jeho technika měla co dělat...
Jen by možná bylo lepší si pamatovat, kam sakra vlastně šli.
Pouštěl popisy jejich plánů jedním uchem dovnitř a druhým ven, i když si
pamatoval dost, aby měl podle čeho hledat; takže teď musel proletět hradbou
mraků tak vysoko, aby znovu zachytil signál z družice a mohl se domlouvat s
Jarvisem. Zdržení bylo ve skutečnosti minimální, i když každá sekunda se
natahovala donekonečna, plná blesků a vichru a neuvěřitelného pohledu na
bouřková mračna pod nohama. S dostatečným množstvím dat pro navigaci se vrátil
zpět, s jistotou se rozletěl rovnou k té správné skalní stěně.
Jenže – nemohl je najít. Zblízka, zdálky, pečlivě kousek po
kousku, stále dokola se vystavoval nebezpečí, že jím poryv vichru udeří o
skálu. Co se zdálky zdálo být hladkou a jednolitou stěnou, se zblízka měnilo v
členitou a nepřehlednou změť zákrutů a výstupků a čnících kamenů. Musel se
spoléhat jenom na zkreslené diagramy přístrojů, protože vlastníma očima v té
tmě a lijavci neviděl vůbec nic. Sílil v něm nejasný děs, že přišel pozdě, že
už jsou mrtví, vůbec by se nedivil, kdyby se v hustém dešti utopili jako myši.
Jenže senzory měl dost citlivé na to, aby dokázaly zachytit i mrtvá těla pod
skálou; možná.
Nakonec seznal, že to vážně nemá smysl, a s pokleslým srdcem
se rozletěl zpátky do hotelu. Rozhodl se doufat, že to zvládli vlastními
silami, protože se mu vážně nechtělo přemýšlet nad dalšími variantami. Bouřka
neslábla, a tak bez obav, že by mohl být spatřen, poslal oblek do úkrytu a sám
padl do křesla s pocitem hlubokého splínu. Riskoval úplně zbytečně. Shield už
teď možná ví, že se ukrývají v oblasti Alp... možná ho stačili sledovat a
získali přesné souřadnice. Tony krátce pohlédl na hodiny. Dole už bude zavřeno.
Když se vloupá do baru pro whisky, nebude kvůli tomu Benedikt přehnaně
nabroušený?
Něco se pohnulo za oknem. Tony se tam ohlédl, s podivným dojmem,
že se snad jeho brnění vrátilo, protože ztratilo cestu; ale byl tam Loki,
přízračná bílá tvář vyhlížející z temnot. Tony se vrhnul k oknu tak rychle, že
se málem přerazil o koberec.
"Už jsem se ho chystal vyrazit," řekl Loki a
protáhl se dovnitř. Byl mokrý, jako by právě vylezl z bazénu, voda z něj kapala
a z vlasů měl jen hromadu myších ocásků. Očividně mu to nevadilo, prosvítala z
něj jakési niterná, hluboká spokojenost.
"Co tě to napadlo?" vyjel na něj Tony a rychle
vyhlédl z okna. Byli dobrých šest metrů vysoko. Nic, co by měl pro zábavu po
hladké zdi vyskákat někdo, o kom tvrdíte, že úpí v pokoji s chřipečkou.
"Co kdyby tě někdo viděl?" Na to, že ještě před chvílí tím samým
oknem prolétl jako Iron Man, což bylo mnohem nápadnější, ani nevzdechl.
"Neviděl," ujistil ho Loki. "Pozemšťany je
snadné vystrašit trochou obyčejné bouřky." V odpověď jeho slovům
zarachotil hrom tak hlasitě, že by se ani nebyli slyšeli. Loki se uchechtl a
zatřepal hlavou. Voda se rozlétala všude okolo a exaktně prokázala další
nevýhodu Tonyho tištěných spojů.
"Ale ne! Copak jsi pes?" zaprskal Tony a otřel si
obličej. Dnes večer mu začala rychle docházet zásoba suchého oblečení.
"Nezajímá tě, kde jsem byl?" Loki se rozhlédl po
místnosti, která – na několik způsobů promočená, špinavá, začouzená a celkově
zdevastovaná – jaksi postrádala to pravé kouzlo romantického hotýlku. Trochu se
zamračil. "Co se tady dělo?"
"Nic zvláštního," řekl Tony, který ještě nebyl
připravený popsat svůj neúspěch. "Spíš mi řekni..."
Ale Loki neměl chuť mluvit. Přitáhl si Tonyho blíž, jednou
rukou mu zajel do vlasů, druhou ho doslova popadl za zadek a s razancí, která
nedávala moc prostoru pro nesouhlas, ho přitiskl k sobě a začal líbat.
Tony byl doslova konsternovaný tím, jak se situace naráz
změnila. Jednak nebylo úplně snadné přepnout ze zničené práce a neúspěšné akce
na Lokiho, který s ním měl očividně velmi jednoznačné a přímočaré plány. Jenže
chuť Lokiho úst – déšť a kamení a vítr a chlad a žár a touha – byla podmanivá a
už to bylo taky hezkých pár dní, kdy naposledy byli spolu. Bylo snadné se
nechat přesvědčit a rozehřát a ani Lokiho tělo nezůstávalo tak chladné jako
krátce po příchodu.
"Takže všechno v pořádku?" zamumlal Tony do kůže
na jeho krku.
"Ano," vydechl Loki a Tonymu nad dvojznačností
toho slova zatrnulo ve slabinách. "V naprostém. Mohu pokračovat tam, kde
jsem skončil."
"Hmm-mm?" Tony vůbec nepochyboval o tom, že je řeč
o jeho ubývajícím oblečení.
"Pomůžeš mi, Anthony?" zapředl mu Loki do ucha.
Tonymu se z jeho horkého dechu málem podlomila kolena.
"Ale jistě," pravil Tony a jeho prsty se rozeběhly
po knoflících Lokiho košile.
"Mluvíme, doufám, oba o vládě nad Midgardem?"
pousmál se Loki potměšile, když mu Tony s hladovým pohledem stáhl ten nevinný
kousek látky z ramen.
"Ale jdi mi někam s vládnutím," odsekl Tony a
zajel Lokimu svými prsty pod pásek způsobem, o kterém věděl, že funguje
naprosto spolehlivě. "Až budu chtít ovládnout svět, hodím na trh mobil
dobíjený kostkou cukru – och, pokračuj..."
"Dobrá tedy, ovládnutí světa se odkládá kvůli neochotě
Tonyho Starka stát se součástí –"
Bylo mnohem lepší strčit mu jazyk do pusy a pro tu chvíli ho
umlčet. Ne že by to bylo nějak zvlášť těžké. Loki byl velmi dychtivý a
nedočkavý, plný stěží tišené energie. Jen o chvíli později pramálo nenápadně
dostrkal Tonyho k posteli a ještě méně nenápadně spolu s ním upadl do chladných
přikrývek a ukryl ho pod svým tělem.
"Jsi můj," řekl Loki s pevným přesvědčením, velice
spokojeným přesvědčením, a Tony, ochotně se vzpínající těmi částmi těla, které
se potřebovaly dotýkat zcela nezbytně, mohl jen souhlasit.
"S potěšením," zakřenil se pobaveně. S tímhle
neměly nějaké náhodné blondýnky vůbec co do činění. Odhrnul si Lokiho vlasy z
tváře – asi by váhal přiznat, že má rád i tenhle jindy nepopulární dotyk – a
pustil se jazykem do citlivých míst na krku. Odpovědí mu bylo uspokojivé
zachvění.
"Řekni, co bys chtěl," vydechl mu Loki do ucha.
Takhle ho už Tony znal. Bylo to jasné znamení, že dnes je Loki příliš netrpělivý na
nějaké delší hrátky ; a že jestli chce Tony ještě do něčeho mluvit, má poslední
příležitost, protože jeho dychtivý přítel mu sice vyjde vstříc, ale jinak má
již velmi konkrétní představy o vlastních přáních, která by se měla odestát
nejlépe ihned.
"Cokoli," odvětil Tony, protože tahle odpověď se
zpravidla vyplácela po všech stránkách. Lokiho prsty hbitě sklouzly po cestách,
které v Tonym probudily potěšené sténání, do míst, kdy už jen zalapal po dechu.
Loki byl skutečně velmi, velmi hladový po tom nejtěsnějším dotyku.
A zatímco se Tonyho mozek rozpouštěl ve velké spoustě blaha,
které bylo ve všech významech těch pojmů nadpozemské a přímo božské, úplně
zapomněl na tu nenápadnou debatu, kterou to celé začalo; a na existenci nějaké
Sygin už vůbec nevzdechl. Ta se kupodivu nezjevila ve dveřích ani v té nejhorší
chvíli, ani v žádné další, a oba usnuli zapletení do sebe s pocitem, že je
všechno v nejlepším pořádku.
V té chvíli rozhodně i bylo.
Probuzení bylo šedivé. Déšť neustával, i když obloha už
nebyla černo černá, ale jen temno temná, a skoro nehřmělo. Tony se protáhl. Byl
v posteli sám, a když pohlédl na hodiny, jenom se pro sebe uchechtl. Po dnešku
si rozhodně mohl v dovolenkovém programu odškrtnut další položku – nezřízené
vyspávání. Pomalu se vyhrabal z polohy horizontální do polohy vertikální,
natáhl si župan, který na sobě neměl obrázek Hulka, ani žádný jiný obrázek
obludy, kterou by znal, jen decentní výšivku s názvem penzionu, a nahlédl do
obývacího pokoje. Včerejší spoušť nevypadala v kalném matném světle o nic
povzbudivěji než včera. Trochu se zamračil. Takové věci by přeci měly mizet
samy od sebe... ne?
Podrbal se v rozježených vlasech a zazíval. Všechno ho
nabádalo, aby své dovolenkové ráno nijak neuspěchal. Takže asi – dlouhá horká
sprcha? Obě bývalé Šípkové Růženky najde docela určitě dole nad opulentní
snídaní.
Jenže než stačil udělat dva kroky, otevřely se dveře na
chodbu a touto zdánlivě banální maličkostí pohodové ráno skončilo. Tonymu
poněkud uvázl dech v plicích a zapomněl dýchat. Což o Sygin, ta mu velký šok
nezpůsobila. Ale vedle ní stála jistá něžná blondýnka. Tonymu stačilo
prolétnout v jediné vteřině hlavou opravdu mnoho myšlenek. Například, že i
sťatý pod obraz měl vážně dobrý vkus. Že se sem v tomhle počasí přeci neměla
jak dostat. Že naděje, aby ho nepoznala, je skoro nulová. Že mu v rozhaleném
županu prosvítá světlo reaktoru. Že musí rychle přijít na to, jakým jazykem ta
kočka vlastně mluví, aby jí mohl vysvětlit, že se nikdy nepotkali. Že je Loki
momentálně ve značně hektickém rozpoložení, ve kterém je patrně přetrhne vejpůl
oba, nejspíš i naráz, než by řekl popel. Že do Sygin by takový podraz nikdy
neřekl, ale že je to definitivní důkaz skutečnosti, že ženské jsou v celém
vesmíru stejné. Že...
Ještě se nedostal ke konci, když se dívka rozzářila – na
rozdíl od něj potřebovala zpracovat jedinou myšlenku, a to zhruba ve znění
"A hele, tenhle přeci stál za to!" a potěšeně vypískla. Kolem krku se
mu vrhla s takovou radostnou bezprostředností, že jenom heknul, a aby oba
neupadli, zachytil ji oběma rukama. Co to udělalo s jeho ne zcela dobře
zavázaným županem, pod kterým samozřejmě nic neměl, mohla tedy dotyčná zjistit
velmi bezprostředně.
Blondýnka byla dost malá, takže přes ní Lokiho, který stanul
ve dveřích vzápětí, viděl docela zřetelně.
Vážně už by se potřeboval nadechnout. Ano, měl by to udělat.
Zřejmě to bude poslední příležitost.
Sygin, která vypadala lehce překvapeně, se pohnula ve
stejném okamžiku jako Loki a protože stála před ním, a nesnažila se pro tu
chvíli předstírat pozemšťanku, nebyla o mnoho pomalejší. Tony stačil sotva
mrknout, když zjistil, že křehkou dívku v jeho náručí nahradilo Lokiho
podstatně mohutnější tělo. Jeho planoucí pohled byl velmi, velmi výmluvný. Ano,
rozhodně se měl nadechnout včas. S něčí rukou kolem krku to jde velice špatně.
Koutkem oka ještě zahlédl, že to ve skutečnosti byla Sygin, kdo od něj dívku
odtrhl; díky za to, nejspíš ji to ochránilo před nějakým nepěkným zraněním - a
že si teď svůj lup vleče do nory, přesněji, rychle ji táhne do svého pokoje.
Fajn. Skvělá holka. Možná v tom byla vážně nevinně. Obě v
tom byly nevinně, takže bylo jen spravedlivé, že je to on, komu se tu třepotají
nohy pár čísel nad zemí a snaží se vychroptit nějakou výmluvu.
Vzápětí ho Loki, který na žádné výmluvy nečekal, a jenom
cosi nesrozumitelného vztekle zavrčel, prohodil oknem. Tony si stačil ještě
pomyslet něco o tom, že starého psa novým kouskům nenaučíš, ale pak už se jenom
soustředil na snahu nepřizabít se při pádu z prvního patra. Pravda, bláta byla
spousta. Vody taky, na zemi i padající z nebe. Nebylo to zdaleka tak špatné
jako třeba na dlažbu nebo na beton, ale ani zdaleka tak dobré, jako když měl na
sobě brnění. Župan v letu neuvěřitelně překážel. Ale stejně se mu povedlo si nic
nezlomit, jakž takž rozumně se překulit a ještě si ty nejchoulostivější partie
zahalit županem. Což byl, samozřejmě, reaktor.
Loki vyskočil za ním, přistál bez problémů na nohou a blížil
se k němu pomalým krokem, který působil poněkud výhružně.
Tony se konečně nadechl. Poměr bláta a kyslíku nebyl
optimální, ale mohlo být i hůř.
"Sakra Loki!" zahulákal bez ohledu na nějaké
inkognito. "Já ani nevím, kdo to je!"
Loki se zastavil a zpytavě se na něj zahleděl.
"Zajímavé," řekl už klidněji, ale hlasem jako led. "Mluvíš
pravdu."
Tony měl pocit, že nevěří svým uším. To bylo poprvé, co se
mu vážně vyplatilo, že se u svých náhodných známostí nezajímá o jména.
"Navíc přišla těsně před tebou. Takhle rychle nebalím
ženské ani já."
Loki pohodil hlavou, aby dostal mokré vlasy z tváře.
"Nerad se dělím," prohlásil stručně, otočil se a šel.
Tony měl pocit, že se mu snad tohle všechno jenom zdá.
Vyhrabal se na nohy a náramně opatrně, aby nešlápl bosou nohou do skleněných
střepů rozbitého okna, vykročil ke dveřím. Ke své nesmírné úlevě zjistil, že se
jejich malý incident obešel beze svědků. Bohužel, ne tak už jeho návrat.
"Benedikte," oslovil široce se usmívajícího se
muže dřív, než se tento stačil podivit, proč se mu bosí hosté v županu, pokrytí
bahnem od hlavy k patě, procházejí po penziónu. "Prosím tě, pošli nahoru
někoho uklidit, napočítej si za to libovolnou nekřesťanskou částku, a už o tom
nikdy nemluv."
"Dobře," pravil ten moudrý muž bez odporu.
O dva kroky později potkal Julii, protože bylo nezbytné
potkat nejspíš úplně každého.
"Ach bože!" zvolala, "a já myslela, že to my
jsme se vrátili špinaví."
"Julie!" zvolal ve stejnou chvíli, jen o poznání
ohromeněji. "Co tady děláš?"
"Prostě jsme to dokázali," usmála se unaveně.
"Neptej se jak. Já se dám na modlení - vážně jsem si byla jistá, že je po
nás. Dorazili jsme teprve před pár hodinami."
Tonyho se zmocnilo jisté tušení. Vlastně hned několik
tušení. "Kolik vás tam vlastně bylo?"
"Tři, ještě Andy, taková malá, plavá, někde tu
běhá..."
"To nevymyslíš," řekl Tony odevzdaně.
"Hmm? Max ještě leží, dostal kamenem... stav se pak za
ním, je v pohodě, ale trpí, že to nemá komu vyprávět." Sklouzly jí vlasy a
Tony viděl, že má na spánku dlouhý šrám. Zadarmo to zjevně nebylo. "Ještě
že ta vaše neteřinka má zdravotnický kurz, je moc šikovná."
"Všichni jsou moc šikovní," zamumlal Tony
rozostřeně a prchnul konečně směrem k – k čemu vlastně? Sprše a civilizovanému
oblečení, jistě. Ale vůbec si nebyl jistý, jak se postavit k tomu, co Loki
udělal. Všechno, co bylo Stark, se v něm klepalo zlostí, stavělo hráze,
bouchalo pěstí do stolu a vykřikovalo věci, které se daly říct jen jednou.
Neměl v sobě mnoho pokory a špatně nesl, pokud vůči němu Loki předvedl tak bezvýhradnou
převahu; to on měl být ve vztahu dominantní, i když Pepper by nepochybně měla
na to téma pár ironických poznámek. Ale kousek v něm byl i prostě Tony a
dotyčný Tony se nemohl nehlásit k jistému tajícímu kousku másla na hlavě. Věděl
Loki o té holce, nevěděl? Pokud nevěděl, byla jeho reakce silně nepřiměřená a
bylo by na místě ho patřičně srovnat. Pokud věděl, byla taková reakce naopak...
nedotažená; ale i tak nepřiměřená a bylo by na místě ho patřičně srovnat.
Vlastně by s Lokim nejraději udělal to, co Loki s ním. Nezdálo se ale
pravděpodobné, že by se Loki nechal prohodit kamkoli. Možná tak ještě dveřmi
ložnice rovnou do peřin, pokud by byl ve vhodném rozpoložení.
Ačkoli bral schody pomalu a zdržel se poněkud zadumaným
pohledem na řádku svých blátivých stop, nevymyslel nic. Vůbec se mu nelíbila
představa, že vybírá výlučně mezi špatnými možnostmi.
"... by ses takhle předvádět," uslyšel Lokiho
chladný hlas, sotva vstoupil do dveří.
"Omlouvám se," odpověděla mu Sygin. "Dám si
pozor." Krátce na Tonyho pohlédla – měl dokonce pocit, že na něj trochu
mrkla – a odběhla.
Tony se mlčky zahleděl na Lokiho. Ten měl ruce založené na
hrudi a vypadal trochu naštvaně a trochu
jako kluk, který se musí přiznat k rozbitému tátovu autu.
"Anthony," řekl prudce. Tony se pro jistotu
nadechl do zásoby, kdyby znovu přišla nějaká dechberoucí pasáž. Ale následovala
jen pomlka a dodatek mnohem mírnějším hlasem. "Příště budeme napřed
mluvit."
Co se na tohle dalo říct? To už byla skoro omluva, ve víc
stěží mohl doufat. Zároveň se zdálo, že Loki tím celou záležitost uzavírá...
ano, trhavé pokývnutí hlavou, nespokojené zamračení... už o tom nebude chtít
mluvit. Jenže v Tonym se boj mezi vzteklou a pokornou částí ještě konce
nedobral. Trochu si odkašlal. K výbuchu chybělo velice málo. Špatné gesto,
slovo... Jenže Loki se na něj zadíval - a ten náhle velice mírný modrý pohled
byl tak odzbrojující, že se přistihl, že to vlastně celé chce hodit za hlavu.
Koneckonců, Loki mu k tomu skoro určitě dal i ten nejlepší možný důvod.
"Potkal jsem Julii," řekl. Loki se trochu ušklíbl.
"Máš s tím něco společného?"
"Samozřejmě," zaznělo a byla v tom i jistá stopa
samolibosti.
"Jak jsi jim to vysvětlil?"
"Nic jsem jim nevysvětloval. Snesl jsem je dolů a
přesvědčil jejich slabé mysli, že to dokázali sami ve snovém vzepjetí
sil." Tentokrát Tonymu zatrnulo celkově a ne tak příjemně.
"To umíš?"
"Přesvědčit vyčerpané a malověrné? Bylo by jim to
stačilo oznámit prostými slovy. Je to dar pro tebe, Anthony. Vložil jsem do
jejich mysli přání přijít sem, abys je mohl spatřit vlastníma očima."
"Ech... Díky." Raději ještě dodal coby úlitbu
asgardské květnatosti: "Vážím si takového daru." O to přirozeněji
bude vypadat, pokud se nebude vracet k tomu malému ranním úletu... Třeba by to
mohli brát, že jsou si kvit.
"Byla to dobrá bouře," napřímil se Loki a zdálo
se, že ze sebe definitivně setřepal události posledních chvil. Dokonce se
pousmál. "Už dávno jsem se nedotkl hor tak zblízka. Bylo dobré si to
připomenout."
Tony náhle viděl ten obraz před sebou vybarvený v těch
nejživějších barvách: kolmou stěnu bičovanou deštěm a vichrem a na ní Lokiho,
nejištěného a osamoceného, jak stoupá vzhůru, bez skutečné jistoty, co hledá a
co najde. Jak mohl tři dospělé lidi za takových podmínek dostat dolů, si vůbec
nedovedl představit. Museli se tam minout o pár desítek minut.
"Jdu se umýt," zamumlal Tony a zmizel ve sprše.
Rozhodně si potřeboval promluvit se Sygin, tedy až se zbaví všeho toho bláta,
které zalezlo i do míst, kde ho patrně nikdy předtím neměl, a jak doufal, už
nikdy mít nebude.
Příležitost dostal dřív, než čekal – sotva otevřel dveře
koupelny a vystoupil z oblaku páry, velmi pečlivě zabalený do dalšího erárního
županu, už tam stála. Ruce založené a pohled, který dobře znal od Pepper, když
mu oznamovala, že prošvihl nějaké otravné zasedání.
"Měl bys vědět, že jsem dívce jménem Andrea popletla
mysl tak, aby byla přesvědčena, že si tě s někým pomýlila," řekla.
"Velice ji to mrzí, omlouvá se a bohužel pocítila silné nutkání vrátit se
domů, takže ti to nemůže vyřídit osobně. Déšť polevil a začaly znovu jezdit
autobusy. Už je pryč."
Tony potřásl hlavou. Ta holka byla neuvěřitelná. "Máš
to u mě," řekl.
"To mám. Takové věci bych neměla dělat a zbytečně jsem
vyplýtvala užitečné byliny."
Další Asgarďan, který mu dal několika stručnými slovy
pohlavek, otočil se a šel. Tony měl dojem, že by se měl začít plížit kanálem.
Zvlášť když za dalšími dveřmi, v obývacím pokoji, zrovna Benedikt ještě s
nějakým mladíkem vsazovali nové okno a jakási žena sbírala střepy. Všichni tři
na něj pohlédli velmi identickými pohledy plnými lehké nevíry. Tony jim to
oplatil americkým úsměvem číslo jedna a prchl do svého pokoje.
"Pane, konečně jsme znovu spolu!" zajásal ženský
hlas, sotva za sebou zavřel dveře. Málem dostal infarkt dřív, než mu došlo, že
je to Undisa.
"Pane bože, zač mě trestáš," zaúpěl.
"Mám se zeptat?" nabídla se Undisa ochotně.
"Jsme znovu online. Pochopil jsem."
"Mohu pro vás něco udělat? Určitě máte celý seznam
věcí, které pro vás mohu udělat."
"Potřebuji dovolenou," zavrčel Tony. "Vlastně
ne! Už nikdy žádnou dovolenou. Tohle je zaručeně moje poslední dovolená.
Undiso, všechno ze zelené složky můžeš odeslat do redakce, v hlavičce je
poznámka, co patří do které. Ať alespoň někde na Zemi existuje místo, kde si
udělám dobré oko."
"Jedna z vašich tajných schránek je aktivitní,"
ozval se Jarvis, patrně aby i on vykázal činnost.
"Nezájem," odsekl Tony. "Podívám se na to pak
cestou... zítra odjedeme, nemám tu z toho dobrý pocit. Příliš mnoho incidentů v
krátké době. Nebo ne až zítra, ještě dnes večer."
"Už víte kam? Mám připravit trasu?"
"Třeba na sever," plácl Tony. "Dole visí mapa
Evropy hned vedle terče na šipky, půjdu si hodit."
Jenže Loki se někam vypařil, nebyl k nalezení a vrátil se až
pozdě v noci. Vypadal spokojeně a hovořil o zdraví prospěšných aktivitách, z
čehož Tony odvodil, že se ještě nenabažil své nově nabyté síly. Sygin už spala,
Tony se beztak ponořil do řešení nějakého problémku, takže si ani nestačil
sbalit - zkrátka nejrozumnější bylo počkat do rána.
To rozhodnutí se zdálo malé a nedůležité a učinil ho
rychleji, než nad tím vším stačil mávnout rukou. To až když si ho o nějakých
deset hodin později připomněl, zatímco na krku ho studilo ostří Lokiho dýky,
najednou mocně nabylo na významu. A zcela jednoznačně to bylo rozhodnutí
špatné.
Žádné komentáře:
Okomentovat