Z poklidného širého prostoru s nebem plným hvězd nad hlavou
se ponořili do jeskyně prosycené vůní těl a stropem pokresleným psychedelickými
obrázky. Bylo to jako projít do jiného světa, velmi náhlé a podmanivé;
nadechnout se a skočit, a potom znovu nadechnout všeho nového, vzít to za své a
všechno ostatní pustit z hlavy.
Co na tom, že na první pohled to byla menší tělocvična s
hromadou batohů navršených u jedné ze zdí. Měli tu vážně slušné repráky, hudba
duněla a zněla a rezonovala v každé buňce těla, rozpouštěla napětí i zlost,
probouzela něco mnohem niternějšího. Stejně jako sex, i ona se dotýkala Tonyho
podstaty, toho jiskřivého bodu kdesi hluboko v něm, věčného a nezávislého na
těle a myšlenkách, toho soukromého vesmíru. Blikající světla, rozehřátá těla
tak blízko u sebe, že by kdykoli jindy uhýbal pryč, pití, nad kterým se napřed
nepokrytě ušklíbal, ale pak do sebe bez zábran klopil. To všechno ho dostávalo
do stavu, kdy většina mozkových funkcí byla odstavená někde mimo vědomí,
zatímco celé jeho já jenom žilo daným okamžikem.
Boj, láska, věda a tanec.
Tony Stark se uměl ponořit do kterékoli z těch věcí tak
hluboko, že nezbylo nic víc. Jeho dva společníci, se kterými sem přišel, už
dávno splnili svou úlohu: zasmál se s nimi, pobavil, najednou dokázal hodit za
hlavu všechny božské starosti. Někde tu dál byli, podivní dočasní přátelé daní
okolnostmi, pro tuhle chvíli nedůležití.
A pak tam byla ona. Napřed jenom párkrát probleskla mezi
anonymní masou zpocených těl, potom zazářila znovu, když se objevila blíž,
usmála se na něj, zadívala do očí, zájem rostl, jeho i její, bylo z ní slunce a
středobod vesmíru téhle tak směšně ubohé, chudé párty. Ano, bylo to tu
zvláštní: všichni byli mladí a krásní, ne tím umělým způsobem, na jaký byl
zvyklý ze svých obvyklých společenských akcí; nejspíš nikdo tu nebyl krásný
díky plastice a drahým šatům. Tohle byli lidé, kteří žili horami, sportovci,
spousta adrenalinu a sebevědomí. Dotýkal se svalů a síly, ne líné městské
rozměklosti.
Plavé vlasy jí splývaly kolem tváří, štíhlý pas a krásná
ústa, široký úsměv a tak trochu nesmělá, tak trochu vyzývavá, bylo to podmanivé
a plné nekomplikované, tělesné touhy; každým gestem ho zvala blíž. Když pak s
potěšením přejížděla dlaněmi po jeho ramenou a pažích – zájem maskovaný tancem,
maskovaný stále hůř – a blížila se, až tancovali tělo na tělo, v objetí,
líbající se, hladově a zoufale – dostal konečně z hlavy obraz, kterého se
nedokázal zbavit od chvíle, kdy Sygin odešla za Lokim.
Věděl, byl si naprosto jistý, že Loki nemá v plánu Sygin
svádět, a stejně tak si byl jistý u ní. Ale jejich vztah se v jeho očích
postupně stal tak podivně intimním, že se nedokázal zbavit dojmu, že sotva je
spustí z očí, Sygin se na Lokiho vrhne a strhá z něj šaty. Nebo by mohla napřed
Lokiho uspat a – no dobře, to byla vážně pitomost – celé to byla pitomost – ale
stále viděl gesto, jakým před Lokim skláněla hlavu, to naprosté odevzdání,
přesto hrdé a svébytné, oni dva spolu a on někde stranou vlastně bez ohledu na
jakékoli aktuální fyzické uspořádání.
Dívka se k němu naklonila a cosi říkala, v dunění hudby
rozeznal nějaký slovanský jazyk, ale žádná slova. Rozhodil rukama, že nerozumí;
zasmála se a popadla ho za ruku, to gesto bylo tak zřejmé, tak strašně moc
jasné, že výmluvnější už by být nemohlo ani vložené do těch nejkonkrétnějších
slov.
Za chvíli už za nimi zamykala dveře volného pokoje, hudba
pronikala i sem, a vlastně i hlasy, tak trochu jako by stále byli mezi lidmi a
to tomu celému dodávalo příjemně hříšnou příchuť; a nedala mu šanci
vystřízlivět z toho báječného uvolnění prázdné mysli. Hromádka spacáků se
ukázala být zcela uspokojivě měkkou náhražkou matrace, a když pak svíral její
tělo, tak hebké, měkké, slabé, úžasně pozemsky slabé, vždyť musel dávat pozor,
aby netiskl moc, on musel dávat pozor, ne někdo na něj – tak vstřícná hromádka
potěšení, dychtivě přijímající jeho pozornosti – když se do ní zabořil a její
vzdechy mu projely páteří až do pat u nohou – vydal ze sebe všechno, naplnil ji
až po okraj, tu krásnou ženu ve svém náručí.
Bylo toho tolik, co ze sebe potřeboval dostat ven, že asi
nebylo divu, že potom usnula vyčerpáním; on sám si připadal slabý a rozechvělý,
a bylo to příjemné a mámivě ospalé, očišťující.
Raději vstal dřív, než opravdu usne. Rád by jí něco nechal –
byla báječná – ale neměl nic, tak jen na papír napsal pár slov opěvujících její
krásu. V nejhorším jí to někdo přeloží. Pečlivě ji přikryl, aby se neprobudila
příliš brzy a nezačala ho nahánět, a nepatrným dotykem pohladil usmívající se
rty.
Za chvíli už byl venku. Ve vzduchu byl cítit sníh, vzduch
byl mrazivý a obloha hnědá, z mohutné masy hory tyčící se podél cesty čišel
chlad. Tony ho ale necítil, bylo mu dobře, připadal si tak skvěle jako dávno
ne. Kráčel temnou nocí s pocitem, že se ani nedotýká země, jen se nad sebou
pobaveně ušklíbnul, když si uvědomil, že se stále usmívá. Teď už si byl jist,
že není na Lokim závislý; ne že by si před tím byl, samozřejmě, to jen...
Ale teď věděl, že je to stále on. Dobrý pocit. Neklid
posledních dní mu náhle přišel směšný a trochu hloupý, a hodně zbytečný – vždyť
jak málo stačí – a jako by přímo slyšel uvnitř sebe cvakání převodů
seřizujících se do nového nastavení.
Bylo tolik věcí, na které se chystal, až bude mít jednou
chvíli času! Tak teď přesně přišla ta chvíle. Zapomene na hektičnost svého
obvyklého dne. Bude obskakovat Lokiho, probírat se resty nedopsaných odborných
článků, pracovat na své fyzičce, a být milý k Sygin, která chudák k tomu celému
přišla jak slepý k houslím a ke které oba byli dost trapně nepříjemní. Prostý,
pěkný rozvrh na dovolenou.
Už na schodech našlapoval zlehka, a do pokoje vklouznul jako
myška. Byla tu úplná tma, a vzhledem k absenci pouličního osvětlení a zataženou
oblohu bylo okno jen dalším černým obdélníkem v černotě. Stáhl si mikinu a
odhodil ji do kouta. Kruh na jeho hrudi stačil, aby dobře rozeznával obrysy, a
po chvíli se i dobře rozkoukal.
Loki ležel na lůžku, na zádech a s rukama složenýma na hrudi
– trochu děsivé, popravdě – s očima zavřenýma, dokonale nehybný. Až zblízka
bylo patrné, že hruď se mu stále zvedá velice pomalými nádechy. Tony se lehce
dotkl jeho paže. Byla chladná, a tak se natáhl pro přikrývku na své posteli a
přikryl ho i tou.
Sygin pak seděla vedle na zemi, opřená o postel, hlavu složenou
na rukou a zřejmě spala. Napřed ji zkusil probudit, ale byla tak mátožná a
prochladlá, že zřejmě vůbec nevnímala, co se děje. Nakonec ji zvedl do náručí a
odnesl do její postele. Byla tak vláčná, že to vypadalo víc jako bezvědomí, než
jako spánek – zřejmě to přehnala a vyčerpala se příliš, nikdy si nebyl úplně
jistý, jak moc osobní záležitost je asgardské léčení – ale těžko jí mohl v
téhle chvíli pomoct nějak víc. Jenom ji položil, stáhl boty, přikryl peřinou i
dekou a přes nohy přihodil teplou bundu, a v jakémsi náhlém impulzu, místo aby
odešel, se usadil vedle ní.
"Ach, Sygin," řekl sotva slyšitelně. "Sygin,
má milá Sygin." Její samotná existence, snaha, kterou projevovala,
neochvějná zdvořilost, celé její já, mu nyní připadalo podivuhodné a trochu
dojemné. Cítil se být součástí nějakého většího příběhu, příběhu plného
vznešených bytostí a světoborných plánů – a někde uvnitř se jízlivě posmíval
sám sobě za to, jak dokonale jiný dokáže být, když si dost účinně pročistí
hlavu a v žilách mu koluje dostatečné množství alkoholu.
Pootevřela oči. "Anthony," zamumlala nezřetelně.
"Bolí mě hlava..."
Položil jí ruku na čelo. "Jak ti můžu pomoct?"
"To přejde," hlesla. "Jen se musím...
vyspat... prosím tě, umyj ze sebe pach té ženy, Loki pouze spí, není v bezvědomí..."
Strnul. Rozlítaný balónek právě narazil na strop, a ten
strop se ježil ostny. Ledová sprcha nemohla být účinnější. Ani pořádná facka.
Dokonce, ke své nelibosti, rázem skoro vystřízlivěl.
"Řekneš mu to," konstatoval. Nechtěl se ptát,
nechtěl, aby nad ním měla navrch zjištěným tajemstvím. Jenže – nešlo to nechat
být. Z drobné kratochvíle se rázem stal problém; asi. Tony nikdy neměl v úmyslu
zjišťovat, jak se Loki staví k takovým věcem. Byl si jist, že ten postoj bude
dost vyhraněný a jednoznačný, ale vůbec nedokázal odhadnout kterým směrem.
"Já?!" loupla po něm okem. "Ani zdání."
Znělo to dokonale upřímně, nebyla v tom stopa váhání. Dalo
se jí věřit? Vylepšila by si své postavení nebo zhoršila, kdyby mu to řekla?
Bylo skutečně skoro vtipné, tak trochu absurdně neradostně
vtipné, že sotva udělal něco, co ho s Lokiho současnými eskapádami dokonale
srovnalo, byla to i věc, se kterou se mu rozhodně nehodlal svěřovat.
"Uvědomujete si, pane, že i vy máte nějaké
svědomí?" promluvil Jarvis ve chvíli, kdy Tony stál ve sprše s namydlenou
hlavou. Málem ho z toho kleplo.
"Krucinál!" zaklel. "Tohle mi nedělej.
Proboha." Opřel se o zeď a chvíli jen zhluboka dýchal. Jenom dokud mu
šampón nestekl do očí; z jadrným zaklením honem strčil obličej pod vodu a
zuřivě ho splachoval pryč.
"Omlouvám se," řekl Jarvis bez stopy upřímnosti.
"Jen podotýkám, že jste teď mnohem ochotnější spolupracovat na Lokiho
uzdravení díky tomu, že máte špatné svědomí."
"A říkáš mi to jako proč?" odsekl Tony a s lítostí
musel konstatovat, že zbytky alkoholu právě mizí v odtokovém žlábku. To leknutí
ho definitivně vystřízlivělo.
"Měl byste zvážit možnost, že byste se příště choval
vstřícněji i bez podobných eskapád," pravil Jarvis.
"Ty máš být na mé straně, holomku," vypnul Tony
vodu a sáhnul po ručníku.
"Já jsem," opáčil Jarvis dotčeně. "Zcela bez
jakýchkoli pochybností."
"Jestli, jak říkáš, mám špatné svědomí, nepotřebuji
ještě jedno externí. Zalez do své díry!"
"Vlastně jsem vás chtěl upozornit na to, že několik
následujících dní budu patrně dostupný jen částečně."
"To já mám dovolenou, ty nemáš nárok." Tony si
natáhl tričko, a jenom zatřepal mokrou hlavou. Koupelna byla tak blízko
ložnici, že nechtěl riskovat fén.
"Podle předpovědí se během následujících několika dní
prudce zhorší počasí. Protože by bylo krajně nerozumné používat váš převaděč,
který by bylo možné vysledovat prostředky Shieldu, budete zde odříznut bez
internetového, mobilního i televizního signálu."
"Tak tomu říkám konec civilizace. Hele stáhni mi do
počítače všechno, co mám označené jako dopsat a jsou u toho víc než tři
vykřičníky."
"Jak si přejete, pane."
"Dovolená, Tony, říká se tomu dovolená," mumlal si
pro sebe, když zalézal do postele a kradl si od Lokiho zpět svou deku.
"Tři ze čtyř tvých psychologů tvrdili, že bys potřeboval vypnout, tak si
to konečně vyzkoušíš. Víš, jakou jim tím uděláš radost?"
Usnul hned. Koneckonců, skoro svítalo.
Následující dva dny byly poměrně fádní. Loki spal, Sygin
spala, Tony před každým jídlem v zájmu své fyzičky oběhl nejbližší kopec a
zbytek času vysedával ve výčepu u oblíbeného okna a psal, až se mu od
klávesnice prášilo, s pevným odhodláním oblažit několik odborných časopisů
plody svého génia. Zjistil, že je to pro něj takhle příjemnější, než pobývat v
přítomnosti těch dvou znepokojivě nehybných asgardských mumií. Občasné vytržení
v podobě krátkého hovoru s Maxem a Julií, či hostinským, který si říkal
Benedikt, nebylo nepříjemné, zvlášť když rychle zjistili, že když si nepřeje
být rušen, myslí to vážně. Ti dva beztak potom zmizeli za nějakým svým lezením
– říkali něco ve smyslu, že první letošní velká bouře přijde dřív než jindy, a
že to tedy chtějí stihnout, dokud mohou.
Druhý den dopoledne dokonce pomáhal nosit zavazadla bavorské
partičce, to ze samé radosti, že se jich konečně zbaví. Další várka hostů měla
dorazit až za dva dny, takže v penziónu byl mimořádný klid.
Odpoledne se proto pustil do podkladů k získání dalšího
doktorátu, protože na zdi ve Stark tower byla ještě jedno či dvě vhodná volná
místa, a k představě dovolené taková věc prostě patřila. Dokonce se přistihl
při myšlence, že to tu vůbec není tak zlé. Ještě den či dva takového
mírumilovného programu by vydržel docela dobře.
No dobře, zalétal by si, až by brečel. Občas sáhnul do kapsy
jenom proto, aby se ujistil, že tam ten malý váleček s jedním nenápadným
tlačítkem a kontrolkou po straně pořád má. Mohl si svůj ironmanský oblek
přivolat kdykoli, i když s veškerým inkognitem by byl samozřejmě okamžitě
konec. Občas si představoval, jak ho v Shieldu hledají a lámou si hlavinky,
kam zmizel. Představa, jak Fury číhá po jakéholi typické starkovské aktivitě a
skřípe zuby nad skutečností, že je Tony před ním dokáže dokonale skrýt - a že
Furyho především vůbec nenapadne, že Tony prostě nedělá nic - ho docela bavila.
Protože sledoval burzu, věděl, že akcie firmy se drží dobře a jeho zmizení
nebylo nijak veřejně komentováno; být znám jako výstředník teď přišlo vhod.
Vlastně šlo všechno tak dobře, jak jen bylo možné - vážně štěstí, že nebyl
pověrčivý.
Třetího dne ráno konečně vstala Sygin, zelená a rozklepaná,
ze schodů a do schodů jí musel pomáhat, a když usedla ke snídani, předvedla
apetit přímo thorovský. Nezřetelně mumlala něco o neschopnosti kontrolovat tok
životní síly a zase brzy zapadla. Lehce se mu ulevilo, že se nerozhodla ve své
posteli zhynout hlady. Špatně by se to vysvětlovalo.
Odpoledne konečně přišla kýžená bouře. Tony neměl úplně
představu, co čekat od údajně zhoršeného počasí, takže teď jen ze svého okna
fascinovaně pozoroval blížící se temnou masu mraků. Bylo to, jako by nějaká
obluda požírala svět, protože něco tak hutného, temného a rozloženého od obzoru
k obzoru přeci nemohly být pouhé sražené vodní páry. O to podivuhodněji pak
působilo pár paprsků světla pronikajících do poslední chvíle úzkou škvírou mezi
mraky a horou, rozsvěcující trávu a stromy do zlatavých jiskřivých odstínů.
"Je to krása, pořád ještě," vyhlédl Benedikt
krátce z okna, když si všiml, že se Tony nemůže odtrhnout. Zdálo se, že vidinou
potíží celý ožil. "Vy jste tu všichni, řekl bych, pěkně pod
střechou?" přeptal se, a když mu to Tony odsouhlasil, pelášil dál. Svým
několika zbylým hostům ve třech či čtyřech jazycích nakázal, aby šli uzavřít
okenice a přeparkovat auta pod přístřešky. S náramnou důkladností potom všechny
vyzpovídal ohledně pohybu všech jejich společníků; brzy se zjistilo, že Max a
Julie se dosud nevrátili. Jejich mobily byly nedostupné.
Jeden ze spřátelené horolezecké partičky okamžitě obsadil
telefon a začal obvolávat všechny okolní ubytovny, a také horskou službu. Nikdo
o nich nevěděl a znepokojení ve tvářích všech okolo pomalu Tonyho začalo rušit
při práci. Těžko se věnovat teraherzovým obvodům a jejich aplikaci v oblasti
submilimetrových vln - zkrátka další převratné technologii mávající světu na
pozdrav - když se tu odehrávalo drama v přímém přenosu. Dokonce pocítil mírné
obavy.
"Je to opravdu takový problém?" zastavil jednu z
dívek, když procházela kolem něj. "No tak zmoknou – slanit mohou i v
dešti. Zkušeností mají dost."
"Oni jdou na stěnu, dva dny nahoru, jeden dolů,"
řekla, co už věděl, krapet chudou angličtinou. "Když bouřka, oni nemůžou
hýbat z místa. Jsou zde nebezpečné padající kameny a zima také, hodně převisů.
Zásob mají málo, když visí dlouho, hrozí dehydratace. Veliké nebezpečí. Jestli
nestihnou vrátit, oni umřou." Kousla se do rtů. "Nebude první
náhrobek pod tou skálou. Těžká cesta, moc těžká."
Dobrá. Tak i on se začal cítit znepokojeně. "Proč tam
horská služba nepošle vrtulník?"
"Už pozdě," řekla dívka a jako v odpověď jejím
slovům rozčísl temnou oblohu blesk a zahřmělo tak silně, že mu na chvíli
zalehlo v uších a neslyšel vůbec nic. Bouře dorazila k nim, a stála za to.
Ohýbala stromy v prudkém větru, skrápěla hory pod sebou směsí deště, sněhu a
krup, navzdory denní hodině se snesla tma jako v noci. Bylo by to úžasné a
působivé a svým způsobem nekonečně krásné – zpoza okna rozhodně - kdyby si
příliš živě nedovedl představit dvě postavy, zachumlané v bundách a tisknoucí
se k sobě na skalním ostrohu, promočené a promrzlé, očekávající každou chvíli
konec.
"Ksakru," zamumlal si, "ksakru, ksakru...
Loki?!"
Myšlenky se rázem přehouply na jinou kolej. Loki prošel
dveřmi a krátce se rozhlédl po místnosti, než přistoupil ke stolu a zlehka se
usadil naproti Tonymu. Byl oblečený tak moc elegantně, jak to jenom šlo, aby
nebudil pozornost, a Tony se musel v duchu smát, jak asi musel trpět, když se
do toho plebejského, a málem sportovně působícího šatu oblékal. Když mu Tony to
oblečení vybíral, místo do obvyklé zelené ho vyladil do modré, a musel se v
duchu pochválit, že odstíny trefil skutečně dobře. Loki ostatně vypadal celkově
skvěle. Vzpřímený, místo té strašlivé bledosti poslední doby mu světlou kůží
prosvítala jakási vnitřní síla, skoro hmatatelná. Ano, jinak se to nazvat
nedalo. Vypadal zdravě. Nepatrný úsměv a náramně spokojený svit očí.
"Rád vidím, že je vám lépe, pane," přihnal se
Benedikt. "Vidím to na pořádný oběd?"
"Vskutku," pravil Loki a zřejmě ho vidina jídla
uchvátila natolik, že se na chvíli mimoděk vrátil k asgardskému stylu.
"Přines krmi pro tři muže, protože přesně po tom moje tělo touží."
"Jak si přejete!" Skoro vypadal, že je rád, že se
může soustředit na vaření, a ochotně zmizel v kuchyni.
"Loki!" přivítal ho Tony a zaklapl notebook.
"Vítej mezi živými. Jak moc jsi v pořádku?"
"Jsem," pousmál se Loki. "Dokud nebudu muset
skály lámat, nepoznáš rozdíl – a nejspíš ani potom ne." S očima upřenýma
do jeho dodal: "Je půl páté."
Tony se zasmál. "Tak to je prostě skvělé, úplně a
bezvýhradně." Bylo. Z Lokiho sálala tak hmatatelná spokojenost, že si
vůbec nedokázal představit, jak se mohl kdy obávat toho, že se dá dohromady.
"Ostatně máš čas si na ten pocit znovu zvyknout. Ta bouřka nás tu chvíli
zdrží."
"Dobrá." S uspokojením pohlédl na polévku, která
před něj právě briskně přistála. "Vím přesně, co s volným časem."
Tony se spokojeně zašklebil, když slyšel tuhle svoji vlastní
frázi z Lokiho úst.
"Můžeš mi zatím říci, kde jsme," vyzval ho Loki.
Tonyho obočí vylétlo vzhůru.
"V Rakouských Alpách, ty asgardký mimoni," sdělil
mu. "Chápu, že jsem ti to říkal asi jenom pětkrát, a nejmíň třikrát jsi
usnul v půlce věty, ale vážně jsem věřil, že ti něco utkvělo!"
"To je někde u New Yorku?"
"Ehm... V Evropě. Evropa je takový výběžek Asie -"
Loki pokýval hlavou. "Dobrá, nebudu pokoušet tvou
trpělivost. Vím přesně, kde jsme. Nepotřebuju hodiny a nepotřebuji mapy."
Trochu se ušklíbil. "Tos nevěděl?"
"Zajímavé, že jak došlo na plenění ledničky, souřadnice
mých porcí sis pletl zcela spolehlivě."
"Patrně mi její kovové tělo mátlo vidění." Loki se
vůbec nesnažil vypadat provinile. "Jaký jsi měl plán?"
Tony se raději rozhodl na ten minulý čas nereagovat.
"Ještě čtyři pět dní tady, a potom se pohnout zase dál. Jsme teď
momentálně v módu skryj se a nic nepodnikej, alespoň dokud se s tebou
nedomluvím, jak reálné je nebezpečí z Asgardu, a jak moc má smysl zjišťovat, co
má v plánu Shield. Musíme toho probrat víc, možnosti a varianty..."
"To uděláme," ujistil ho Loki. "Jsem skutečně
plně bojeschopný a nemyslím, že budu mít chuť se skrývat."
"A Sygin? Nerad bych místo jedné mumie sebou tahal
druhou."
"Nejpozději zítra bude v pořádku," odmítl Loki
takovou představu. "Nezvládla dobře přímé předávání sil a příliš se
vyčerpala. Nic vážného. Musí se ještě hodně učit." Poslední slova řekl s
takovým despektem, že se Tony málem přistihl, že se jí chce začít zastávat.
"Uf," vypustil Tony vzduch z plic a opřel se do
své židle. "Budu si muset chvíli zvykat, že jsi zase co k čemu."
Loki se ušklíbl. "Hodlám ti to dokázat mnohými
způsoby."
Příjemné zatetelení, které Tonymu při těch slovech proběhlo
celým tělem, bylo více než výmluvné.
Televize v druhém koutě místnosti, bez zvuku puštěná na
zprávách, náhle zablikala a naskočilo zrnění. Tony sáhl do kapsy pro mobil.
"Tady taky bez signálu," konstatoval. Takže se
určitě přerušil i internet a Jarvis byl tím pádem taky pryč, jeho satelitní
signál tu nebyl o mnoho silnější a stěží se dalo předpokládat, že se udržel.
Jeho osekanou verzi, jakou měl k dispozici bez spojení s centrálním mozkem
a sítí, používat nehodlal, to byla vážně zoufalost vhodná leda k otvírání
dveří. Pokud by tu vůbec měli dveře se systémem složitějším než koule a klika.
"Vrtulník ještě vylétl," zastavila se u jejich
stolu ta dívka, co měla takovou péči o Maxe a Julii. Lokiho pozdravila
zdvořilým pokývnutím, ale hned se zase otočila na Tonyho. "Možná je
zahlédli, ale není tu jistota a nemohli dostat blízko. Málem nestačili přistát
zpátky..." Zamávala mobilem.
"To poslední zprávy. Asi už vy víte." Sklesle se vrátila za svými
přáteli.
Loki tázavě pozdvihl obočí.
"Max a Julie," řekl Tony nevesele. "Možná si
je vybavuješ, když jsme přijeli."
"Tvoji přátelé?" řekl Loki s určitým pochopením.
"To jsou silná slova," uhnul Tony pohledem.
Nechtěl počítat za přítele někoho, komu by patrně šel za pár dní na pohřeb.
Žaludek se mu sevřel. Ve skutečnosti si dost považoval toho, jak bezvýhradně ho
přijali, ačkoli netušili, co je zač. Bylo to pro něj něco nového a nezvyklého.
Kdyby byl ochoten připustit takové věci, řekl by, že si je oblíbil; byli ve
správém čase na správném místě a přesně takoví, jaké je potřeboval.
Zajel rukou do kapsy a sevřel jistý drobný kousek kovu, který neustále nosil sebou. Mohl
si přivolat oblek. Možná. Možná byl signál dost silný, aby pronikl i bouří, a
byl rozpoznán; teoreticky měl Jarvis provést analýzu a pak aktivovat nejbližší
brnění, které by přilétlo na udané místo.
Loki jako by mu četl myšlenky. "Nedělej to,"
naklonil se rychle kupředu. "Ta bouře je příliš silná. Bylo by to
nebezpečné i pro tebe."
"To brnění pár poryvů větru snadno vykompenzuje,"
zavrtěl Tony prudce hlavou. Pohlédl k oknu. Přes poryvy deště nebylo vidět
vůbec nic, ani rozeznat denní dobu. "Tohle přeci nemohou do zítra
zvládnout."
"Do zítra?" Loki zavrtěl hlavou. "Tak brzy taková bouře neskončí. Dva, možná tři dny."
Tony vstal. "Zkusím to."
Loki ho chytil za zápěstí pohybem rychlým jako blesk.
"Nedělej to. Nic jim nedlužíš."
"Jsem Iron Man," zasyčel Tony tiše.
"Nezachraňuju lidi, protože si to zaslouží. Dělám to proto, že je to
správné."
Loki na něj tiše hleděl. Ale naštěstí se neušklíbl, ani nic
sarkastického neodsekl. Tony tak dostal šanci zase rychle vychladnout.
"Dobře, nebudeme se dohadovat, proč to dělám. Takové
věci prostě... dělám. V tomhle počasí mě nikdo neuvidí, jen je snesu dolů a
zdekuju se, oblek uklidím někam do díry. Nikdo na nás nepřijde."
"Můžeš požádat mě," řekl Loki.
"To v žádném případě!" málem vybuchl Tony. Pracně
tišil hlas, když viděl, jak se k němu od vedlejších stolů obracejí ustarané
tváře. "Právě jsi vylezl z postele," řekl prudce, ale polohlasem,
"ani pořádně nevíš, jak jsi na tom."
"To můj bratr je bohem bouří," řekl Loki
povzneseně. "Stěží mě zastaví pár blesků a trocha vody. Avšak, Anthony –
tahle debata nedává smysl. Ty si teď svůj oblek stejně nezavoláš."
Tony hmátl do kapsy a vyndal vysílačku. Loki měl pravdu –
kontrolka svítila červeně. "Ksakru," řekl zase jednou.
"Takže nepožádáš?" přeptal se Loki.
Tony se trochu netrpělivě zamračil. Neměl teď náladu pátrat
po kulturním kontextu Lokiho slov, i když si očividně nerozumněli, potřeboval
se zamyslet nad tím, jak zesílit signál svého lokátoru. A samozřejmě především
neměl v úmyslu Lokiho posílat ven. "Ne," odsekl.
Loki jen pokrčil rameny a vstal. Zmizel za dveřmi dřív, než
Tony stačil cokoli říct. Své ksakru tentokrát jen procedil mezi zuby - musí ten
chlap být tak urážlivý?! Nebo co to mělo být? Vyběhl hned za ním, ale Loki už
byl pryč – stačilo pár kroků, aby se ztratil v bouři – a Tony jenom za těch pár
chvil, kdy se snažil alespoň odhadnout směr, kterým mohl zmizet, úplně promokl.
S vědomím, že ještě bude litovat všeho, do čeho se teď
pustí, se vrhl ke schodům a vyběhl po nich nahoru k pokoji. Právě nastal vhodný
okamžik k vyzkoušení těch několika nenápadných technických hraček, co čekaly v
tašce pod postelí. Neměl v plánu nechat Lokiho někde venku utopit. Raději si ho
zaškrtí sám.
Žádné komentáře:
Okomentovat