Stark se ponořil do práce s urputností někoho, kdo je velmi
odhodlaný nedovolit svým myšlenkám bloudit si nežádoucím směr. Pracoval na
dalším obleku a vylepšení, která měl teoreticky na mysli, narážela v praxi na
tolik potíží, že se mu jeho záměr vcelku dařil.
Nemyslet.
Nemyslet na to, jak nemá svoje vnitřní procesy pod
kontrolou. Ty vnější držel na uzdě skoro fanaticky: usilovně cvičil a z
optimálního jídelníčku neuhnul ani o sušenku. Omezil se na dvě kávy denně a
nezapomínal na pravidelnou dávku vitamínů. Byl díky tomu všemu ve skvělé
kondici - a naštvaný. Loki neustále zabíral veškerou volnou myšlenkovou
kapacitu. Jeho gesta a způsob, jakým mu vlasy padaly do tváře, dokázaly Tonyho zabavit na celé hodiny. Kdykoli natáhl ruku jeho směrem, v Tonym se všechno
zatetelilo nadějí, že se ho dotkne a přitáhne k sobě blíž. Ale Loki to neudělal
a Tony k tomu nesebral odvahu po všech těch velkohubých prohlášeních, jak se
musí držet od sebe. V noci sice spali na jedné posteli, ale Loki se dokázal
náhle chovat tak sourozenecky, až to bylo s podivem. A k vzteku.
Blížil se okamžik, kdy Tony považoval za nevyhnutelné
ztratit nervy a provést něco nepředloženého. Už jen míra, jakou sebou pohrdal,
narůstala do neúnosných rozměrů. Byl přesvědčen, že bezmocného, magicky ovlivněného Lokiho vlastně zneužívá, že
všechno podřizuje svým vlastním pocitům a stavům, a Loki se jen trpělivě (nebo
hůř - blahosklonně) přizpůsobuje. Podle těch několika poznámek, které na to
téma pronesl, se zdálo, že bere Tonyho stav jako něco samozřejmého,
nevyhnutelného a nijak zvláštního, něco, co nestojí za mnoho řečí; bylo to
vlastně trochu urážlivé. Pro něj to vůbec nebylo samozřejmé, nevyhnutelné a
nikoli zvláštní. Žil Lokim a nepřiměřeně mnoho energie vydával jenom na to, aby
to nebylo znát. Uvědomoval si samozřejmě, že by mu nejvíc prospěl stejně
lhostejný přístup - situace byla příliš beznadějná - ale všechno bylo čerstvé a nové a nebyl to ten druh emocí, se kterým by byl zvyklý se
vypořádávat.
Aby se alespoň trochu zamyslel nad tím, proč se Loki chová
právě takhle, ho ani nenapadlo. Konec konců, jeho druhé jméno znělo Přebujelé
Ego.
"Krucinál!" Vztekle odhodil ruku přes celou
místnost. Zastavila až o zeď a spadla na zem mezi několik dalších součástek,
které stihl podobný osud. Stark je házel vždycky na stejnou stranu a ve
chvílích, kdy se mu po podobných neúspěších vracel humor, tvrdil, že se tam
všechno nakonec zkříží a jednoho dne odtamtud vyleze hotový robot. Teď měl ale
do smířlivé chvilky daleko.
Loki zdvihl hlavu a krátce se bez valného zájmu rozhlédl.
Seděl zabořený v křesle, nohy hozené přes opěradlo, na klíně notebook. Používal
ho poslední dobou raději než Jarvise a jeho virtuální šasi. Stark neměl jasnou
představu, co tam může dělat, napůl předpokládal, že Loki brousí po netu, a
neměl v úmyslu se mu do toho plést. Dokud se něčím zabavil, dobře tak.
"Nedaří se ti," prohodil Loki líně a Stark už ho
chtěl seznámit s úslovím přilévat oleje do ohně a s nezbytnými následky, které
takové přilévání provází. "Měl by sis vzít příklad ze mě," pokračoval
ještě. "Poslední útok a stanu se králem Centurie. Absolutní vítězství. Ty
lidské nicky nemají ponětí o strategii."
Stark na okamžik oněměl překvapením. "Ty hraješ
onlinovky?" přeptal se nevěřícím hlasem.
Loki jen pozvedl obočí. "Trénink?" zkusil.
Stark potřásl hlavou. "Tohle mi nikdo neuvěří,"
zamumlal pro sebe. "Já tomu taky nevěřím." Rozhodil plány nešťastné
ruky a rozložil je kolem sebe v jednotlivých vrstvách. V modrém světle
obrazovek si připadal jako ryba ve vodě více než obrazně. Někde musela být
chyba...
"Co... zrada! Mrzká, podlá zrada!" zvolal náhle Loki
a po pokojné letargii posledních chvil nezbylo ani stopy. Naopak - vyskočil,
notebook v ruce, a zůstal zírat na obrazovku, naježený jako dikobraz. Vzedmula
se od něj vlna slabě opalizující energie. Nebyla ani zdaleka tak silná jako ta,
kterou předvedl onehdá v Thorově přítomnosti, ale rozhodně znatelná. Její proud
projel vším kolem nich jako nůž máslem a rozbil se až o silné betonové stěny.
"Tohle... můj meč se proměnil v kuřecí stehno!" Starkovy přístroje se
zběsile rozpípaly a ozvalo se cinkání rozechvělého skla. Veškeré obrazovky se
zběsile rozklepaly a popadaly.
"Hej, brzdi!" vykřikl Tony. Právě zažil pocit,
jako by mu morkem kostí prolétla vichřice.
"Pokud si přejete ovládnout Pramen pernaté hojnosti
jako váš protivník," promluvil Jarvis nechutně veselým hlasem,
"doporučoval bych vám tak zvané diamantové členství s plnými měsíčními
příspěvky. Centurii nelze ovládnout z demo verze."
Tony jen zamrkal. "Jarvisi, o náplni tvého volného
času si ještě promluvíme. Ehm, Loki, na to ti tvůj účet rozhodně stačit
bude."
Loki zavrčel něco naštěstí nesrozumitelného, křeslo si
demonstrativně otočil zády a znovu zapadl i se svým notebookem. Tony zjistil,
že tohle mu nemálo zvedlo náladu. Představa Lokiho, pro kterého je pokušení
ovládat svět, ať už jakýkoli, silnější než cokoli jiného...
Zároveň mu to ale znovu připomnělo věc, nad kterou už párkrát uvažoval,
tedy že Loki občas reaguje víc jako kluk než jako muž se staletými zkušenostmi.
A kluci bývají majetničtí, nemají rozum a když jim dáte silné auto, skoro
určitě budou jezdit jako blázni. Loki má svou moc a jestli je v něm dost
mladického nerozumu, možná je jeho působení na Starka mnohem cílenější, než
tvrdil. Pro zábavu, připadá si tak bezpečněji, proč vlastně?
Zlost byla zpátky. Stark nechtěl být zamilovaný. A už vůbec
ne do někoho, koho měl celý den na očích a nesměl na něj sáhnout, protože...
argumenty časem ztrácely smysl. Prostě ne, tečka, nebyli kompatibilní živočišný
druh. Stále se bránil myšlence, že by takhle dokázal zblbnout sám sebe.
Nesnášel se za představu, že Lokiho kouzlu neodolá.
Loki rázně zaklapl notebook. "Jak mám ovládnout svět,
když jsi naštvaný tak, až z toho jiskří vzduch?"
"Nejsem naštvaný," zavrčel Stark.
"Chováš se jako hlupák," oznámil Loki chladně.
"Mít tě neustále za zadkem je dost otravné."
"Ne, to ti nevadí."
Což byla vlastně pravda. "Ale vadí mi vědomí, že mě
ovládáš!"
Loki si rezignovaně povzdechl, sklonil hlavu a promnul si
čelo dlaní. Stark to gesto poznal - bylo jeho vlastní - a o to víc ho vytočilo.
"O tom jsme už mluvili."
"Nevím proč mi to připadalo nedostatečné."
"Věřit ti," zopakoval Stark mechanicky. Věřit
Lokimu? To byla... vážně divná představa. Nějak ho ta možnost ani nenapadla.
"Ty jsi vážně šílený," prskl Loki, "jak si
můžeš myslet, že mě miluješ, a přitom mi vůbec nevěřit? Není divu, že jsi tak
nepříčetný!"
Teď už Stark rozhodně byl nepříčetný. "Jak bych mohl
věřit někomu, kdo se mě opakovaně pokusil zabít, ovládnout celou Zemi a je se
mnou, protože musí - za trest?"
"Hlupák a ještě slepý hlupák." Na Lokim bylo
vidět, že kdyby jen trochu mohl, už dávno za sebou práskne dveřmi. "Nemáš
vůbec problémy se mnou. Ani s mou magií, jak chceš ji zatracuj."
"Pane, urgentní zpráva."
"S tím, že se nevyznáš ve vlastní hlavě a vlastním
srdci, nenadělám nic," pokračoval Loki a v očích měl plamen. "I kdyby bylo naše zalíbení vzájemné... měl by sis konečně přiznat, že tu v této chvíli
máš jediného nepřítele a tím jsi ty sám!"
"Pane, ta zpráva má nejvyšší prioritu."
Tahle ťafka šla hodně hluboko. Tony samozřejmě věděl, že má pravdu - ale teď nebyl ve stavu, kdy by byl schopen cokoli uznat. "Drž zobák, Jarvisi," štěkl. "Loki, ty jsi..." Napůl strnul uprostřed rozmáchlého gesta. Ksakru, neměl naprosto nic, co by mu vytknul. Loki svůj praktický i citový život zcela podřídil Tonyho potřebám a představám a to uvědomění Tonyho zasáhlo jako rána beranidlem. Ani Ódinova magie nemohla Lokiho přimět k tak naprosté slušnosti, jakou obvykle projevoval. Měl tisíc příležitostí mu v tom pořádně vyráchat nos a setřít ho desetkrát denně, udělat z něj hadr na podlahu - a Tony si dobře uvědomoval, že by měl v takovém případě proti Lokimu pramálo šancí... ale nedělal to. Toleroval mu všechny úlety, trpělivě postával poblíž, když se Tony zběsile komíhal na houpačce emocí a dojmů, a vždycky mu vyšel vstříct dál než na půl cesty.
Tahle ťafka šla hodně hluboko. Tony samozřejmě věděl, že má pravdu - ale teď nebyl ve stavu, kdy by byl schopen cokoli uznat. "Drž zobák, Jarvisi," štěkl. "Loki, ty jsi..." Napůl strnul uprostřed rozmáchlého gesta. Ksakru, neměl naprosto nic, co by mu vytknul. Loki svůj praktický i citový život zcela podřídil Tonyho potřebám a představám a to uvědomění Tonyho zasáhlo jako rána beranidlem. Ani Ódinova magie nemohla Lokiho přimět k tak naprosté slušnosti, jakou obvykle projevoval. Měl tisíc příležitostí mu v tom pořádně vyráchat nos a setřít ho desetkrát denně, udělat z něj hadr na podlahu - a Tony si dobře uvědomoval, že by měl v takovém případě proti Lokimu pramálo šancí... ale nedělal to. Toleroval mu všechny úlety, trpělivě postával poblíž, když se Tony zběsile komíhal na houpačce emocí a dojmů, a vždycky mu vyšel vstříct dál než na půl cesty.
Tony si náhle připadal velmi zmateně, ale nedokázal tyhle
nové dojmy pojmout všechny naráz. "I kdyby bylo naše zalíbení
vzájemné." Ta věta mohla mít víc než jeden význam a on se odmítal smířit s
tím nejzřejmějším a už vůbec nechtěl přemýšlet nad tím, proč se mu ta představa
nelíbí.
"Počítačové hry nejsou zdravé na sebeovládání,"
ucedil. "Neměl jsi sklon tak vybuchovat."
Loki zavřel oči a podruhé v nedlouhé chvíli od něj prolétla
vlna magie. Tony jen zamrkal a došel k nebývalému zjištění, a to že nastal
okamžik, kdyby by měl zmlknout. Loki jediným pohybem sebral svůj počítač a odešel
z dílny. Stark věděl, že bude nejspíš sedět nahoře na schodech, protože dál už
nemohl, ale...
"Ta urgentní zpráva, Jarvisi. O co jde?"
Potřeboval se na něco upnout za každou cenu.
"Vyšetřování útoku na Stark tower ukázalo, že...
...pane, slyšel jste jediné slovo z mého hlášení?"
Stark se probral ze sna a uvědomil si, že Jarvis o čemsi
dlouze hovořil. "Cože?"
Jarvis si zcela lidským způsobem povzdechl. "Doporučoval
bych vám konzultaci s odborníkem."
"Odborníkem na co?" zeptal se Stark, zcela
ztracený.
"V citových záležitostech."
Banner, Natasha, Thor - první jména, která ho napadla.
Banner byl lékař a měl nebeskou trpělivost, Natasha měla vždycky pravdu a Thor
znal Lokiho a byla tam šance, že se nebude moc smát. Ideální by byla ve
skutečnosti Pepper, kdyby byly okolnosti jiné... Milá Pepper, né že bych ti byl
nevěrný, i když to párkrát bylo s chlupem, a to že spíme v jedné posteli nic
neznamená, a neber si osobně, že po tobě ani nevzdechnu... Léčba by byla
nejspíš rychlá a razantní, protože Pepper byla sice velice milá, ale většinou
měla po ruce nějaký těžký šanon.
"Jarvisi, co mám dělat?"
"Pane, já nejsem odborníkem na tuto problematiku."
"Tak s tím něco udělej."
"Ve skutečnosti jsem si dovolil navštívit jistá
internetová fóra..."
"Přeskoč k věci."
"Navzdory specifické situaci, ve které se nacházíte,
společným jmenovatelem všech odpovědí na partnerské problémy - "
"Nejsme partneři!"
"- je doporučení promluvit si spolu, nejlépe v nějaké
pozitivní situaci. Bývá doporučována zejména večeře při
svíčkách, možná kvůli specifické vlnové délce - "
"Grrrr."
"Promluvit, pane. Rozhodně promluvit."
"Jarvisi, jsi tu celou dobu. Možná už i ty jsi
zaznamenal, že všechny katastrofy se přihodí právě tehdy, když spolu mluvíme.
Jinak totiž vycházíme výborně. Bodejď by ne, když nemáme na výběr..."
"Z toho, co říkal Loki, jsem pochopil," vložil se
Jarvis iniciativně, "že jenom on nemá na výběr."
Tony zabořil hlavu do dlaní. Připadal si vážně jako hlupák
- slepý hlupák - ale zároveň mu všechno, co se tady dělo, prokluzovalo mezi
prsty, nedokázal to celé podchytit ani pojmenovat, natož si s tím poradit.
"Omluva by nic nezkazila," nadhodil Jarvis po
delší chvíli ticha.
"Nemám proč se omlouvat!" vzplanul Tony okamžitě.
Na tohle už Jarvis neměl slov. "A vůbec, zopakuj mi tu zprávu. Chci vědět,
kdo mi zničil Stark tower."
"Chitauri company, pane."
Tony si byl definitivně jistý, že tohle byl jeden z těch
dnů, kdy nebylo moudré ráno vstávat z postele.
Žádné komentáře:
Okomentovat