úterý 14. ledna 2020

Malý Snape - 4/5

...........................


 

O Malfoyovi by nikdo nemohl říct, že vyniká nedostatkem drzosti. Když Harry opatrně vyhlédl z okna nad vchodem do hradu, viděl dokonce mnohem víc, než čekal a než doufal. Na travnatém plácku poblíž brány, ano, stačilo se jen trochu vyklonit, a Harry si mohl být jistý – byli Draco a Severus. Severus zkoušel těsně nad zemí popolétat na koštěti, Draco na něj blahosklonně dohlížel, na mou duši, i na tu dálku byl vidět jeho zvednutý nos a skoro slyšet přezíravé poznámky. Jenže Severus z koštěte spadl s hlasitým smíchem a Harryho bodl drobný osten žárlivosti. 

Víc ale hlavu nevystrkoval, protože na chodníku podél zdi pomalu kráčeli Brumbál a Malfoy, a on doopravdy nechtěl být spatřen. Snad původně chtěli jít do hradu, ale zastavili se ještě u brány a pozorovali chlapce.

„Oba u sebe samozřejmě mají nouzové přenašedlo, kdybyste měl nějaké nezdravé nápady, Albusi,“ zaslechl Malfoyův výrazný hlas. Brumbál odpovídal o něco tišeji. Harry rozeznal tón jeho hlasu, ale slova byla nezřetelná. Zkusil si vzpomenout, jak bylo to naslouchací kouzlo, co ho naučili Fred a George… no tak, bylo to docela snadné…

„Je to příjemné dítě, Brumbále. Nevadilo by mi ho vychovávat ve vlastním domě.“

Znovu nějaká neslyšená odpověď.

„Ach, ten už je příliš velký, než aby nechápal situaci… ví, kdo je Severus. Pobavilo ho to, ale postavil se k němu překvapivě odpovědně. Dokonce bych řekl,“ zadíval se znovu Malfoy na oba chlapce, „že na něj Severus reaguje zdaleka nejlépe. Zajímavé, že?“

Harry konečně spustil své ultra dlouhé ucho puklinou ve zdi o patro níž. „...znáte se už dávno,“ poznamenal Brumbál a Harry s uspokojením opatrně nakukoval z okna.

„Narážíte na to, jak snadné bylo odvést si ho sebou?“ ušklíbal se Lucius. „Ano, věděl jsem jak na něj, čím ho získat. Bylo to snadné – vždyť jsme bydleli na jedné koleji. Všichni jsme tušili, jak to vypadá u něj doma, každý nakonec pozná týrané dítě. Možná o tom neuvažujete v jedenácti nebo ve třinácti, to jsou ještě věci dané a neměnné. Ale všímáte si, v jakém stavu jezdí z domova, jak schová ruce, a tvář pod vlasy, že sebou cukne, když se ho někdo dotkne. Drobné poznámky mezi řečí, úžas nad banálními záležitostmi. Myslíte, že byl jediný? Dokud budete mudlům dovolovat, Brumbále, aby mlátili naše děti – naše kouzelnické děti – kvůli jejich magii, bude snadné pro Pána zla získávat své přívržence.“

„Severus je učitel. Od politiky dal dávno ruce pryč.“

„Samozřejmě mluvím zcela obecně,“ zazubil se Malfoy. „A budu mluvit obecně dál. Jestli ale budete trvat na spoustě náznaků, Albusi, bude naše rozmluva velice dlouhá – a já slíbil, že si vyrazíme na dobrý oběd.“

„Chcete mi po těch letech vyčítat, že jsem nepoznal týraného chlapce?“ řekl Brumbál. „Ani jsem nebyl ředitel vaší koleje. Byl jste prefekt, Luciusi. Bylo tak těžké zajít za důvěryhodným profesorem?“

„Výčitky… ne, nevyčítám vám to. A vy to nezkoušejte vyčítat mě, protože, a to víte minimálně stejně dobře jako já, a měl byste vědět mnohem lépe – dospívající takové situace stěží vyhodnotí správně. Zakročit, nezakročit? Těžké časy kovají chlapce v silné muže.“

„Velmi zmijozelské.“

„Skutečně?“ znovu ten úsměv. „Ani trochu nebelvírské? Harry Potter a jeho příbuzní jsou vlastně podivuhodný příklad vaší nestrannosti.“

„Luciusi,“ začal Brumbál varovným hlasem.

„Rodinné vztahy na takové úrovni, kdy se ho zřekli, ačkoli věděli, že ho to ohrozí. Utíkal od nich tak rychle, že dokonce ztratil svou hůlku.“ Lucius pokýval hlavou. „Velmi nešťastná záležitost.“

„Luciusi,“ začal znovu Brumbál. „Možná vás pobavila představa, že vychováváte bývalého… spolužáka. Ale víte přeci, že to není možné.“

„Ještě jsem neměl kdy provést podrobný průzkum,“ řekl Lucius. „Musí být nějaké možnosti.“

„Je mi to líto,“ řekl Brumbál.

„Musí být!“

„Nejsou, Luciusi. Má před sebou maximálně týdny.“

„Tak proč,“ zasyčel Lucius, „jste to udělal? Proč jste si ho pojistil zrovna tímhle kouzlem?“

Pohlédli na sebe, modrý a šedý pohled se setkaly, až to málem třesklo.

„Co se stalo, stalo se. Magie umí být nevyzpytatelná,“ řekl Brumbál, pevně odhodlaný nevyprovokovat Luciusovy sebezáchovné pudy, ale dát mu zároveň pěkný materiál pro Voldemortův nitrozpyt. A hlavně pořád ještě… pořád ještě před sebou předstírali, že Lucius o smrtijedech ví jenom z Denního věštce. „Kdo ví, jestli se někdy dozvíme, jaké okolnosti to způsobily.“

Chvíli bylo ticho. Severus znovu spadl z koštěte, Draco ho vyplísnil za umazané oblečení a ukazoval mu, jak správně zatáčet.

„Oba chceme to samé,“ řekl Lucius.

„V tomto případě rozhodně.“

„A přesto jsme se ocitli v nějaké podivné slepé uličce.“

„Vypadá to tak.“

„Albusi,“ obrátil se k němu Malfoy, „víte dost, abyste ho mohl zachránit – vím to, protože máte v očích ryzí kalkul a ne strach. Já to možná zjistím včas, a možná ne. Je to na vás. Musíte mi věřit, a to je věc, kterou vám nijak neulehčím. Chcete mé slovo, že chci pro Severuse to nejlepší? Takový slib vám nedám, protože je příliš neurčitý a mohl by obnášet i možnosti, o které by nestál vůbec nikdo. Chcete mé slovo, že se Severus vrátí do Bradavic, ať už za pár let jako dítě, nebo jako muž? O tom bych byl ochotný uvažovat.“

Brumbál odpověděl velice tiše a Harry skoro nedýchal, jak napínal uši.

„Ale Albusi, to snad mezi sebou nemáme zapotřebí. Samozřejmě, že je tím myšleno živý a v pořádku. Alespoň pokud budou vaše instrukce vůbec k něčemu.“

Znovu příliš tichá odpověď. Naslouchací kouzlo přestávalo působit.

„Ale jistě. Malého vychovám, velký už si bude umět říct, co chce. Ta vaše podezřívavost už je vážně úmorná, Albusi. Nemůže to být prostě můj rozmar? Dobrá vůle? Kolegialita? Až se rozhodnete, dejte vědět. Víte nejspíš lépe než já, kolik má času.“

Lucius vykročil ke svým chlapcům. Malý Severus seskočil z koštěte, podíval se na Draca a rychle se pokoušel napodobit způsob, jakým vyšel svému otci vstříc.

„Zmijozelové,“ sklouznul Harry rychle mimo dohled kohokoli, a rozčarovaně se usadil pod oknem. Připadal si velice dotčený tím, jak Severus vzhlížel k Dracovi. Prostě se nechal uplatit, usoudil ponuře. Přitom jsem to byl já, kdo ho zachránil a kdo se o něj v nebezpečí postaral!

„Harry!“ zavolal Charlie zpod schodů na galerii. Harry se rychle zvedl a naklonil přes zábradlí.

„Už jdu,“ zavolal.

„Mám to,“ oznamoval Charlie vítězně. „Vivantis! Dokonce i s nějakým popiskem.“

„Ukaž,“ hnal se k němu Brumbál od brány. Než Harry seběhl schody, už si prohlédl lektvar proti světlu a stačil rozbalit lístek z tenkého papíru, který byl stočený do miniaturní ruličky a k uzávěru připevněný červenou nití. „Hm,“ udělala nad tím. „Jestli si chtěl pojistit, že tuhle zprávu jen tak někdo nepochopí, povedlo se mu to.“

„Co je to?“ nakukoval mu Harry přes rameno. Víc než jako písmo to vypadalo jako čmáranice.

„Převážně lektvaristické značky, řekl bych,“ mínil Charlie. „Něco jako těsnopis.“ 



Harry, který netušil, co je to těsnopis, jen pokrčil rameny.

„Hm,“ udělal Brumbál znovu. „Pojďme. Pošlu vás zpátky do Doupěte.“

„Cože!“ vykřikl skoro Harry. „Musíme přeci něco dělat?“

Brumbál ho laskavě, ale poněkud duchem nepřítomný poplácal po rameni. „V téhle chvíli mi nemůžeš pomoci, Harry. Chci vědět, že jsi v bezpečí – to bude velká pomoc,“ usmál se. „A pustím se do toho.“

Harry celý schlípl. Vůbec si nedovedl představit, že by mohl někde jenom čekat. Byl u toho od začátku, celé to byla jeho vina. Cítil se osobně zodpovědný za osud malého Severuse – byť jen velmi rezervovaně za toho velkého – prostě to tak celkově obecně nebylo fér. Když už se konečně dostal ze Zobí ulice, byl přesvědčený, že teď už se v centru dění udrží. Ale stejně ho odstrkovali stranou, seď a nepřekážej…

Prošli krbem a Harry se už nadechoval, že něco řekne, když Charlie vytáhl hůlku. „Tiše,“ sykl a postavil se před Harryho. Teď už to slyšel i Harry, někdo se pohyboval v kuchyni. Vzápětí ale vyšel Percy, v bezvadném obleku a s utaženou kravatou, a při pohledu na hůlku se zamračil.

„To snad není potřeba,“ řekl upjatě.

„Percy,“ podivil se Charlie a hůlku schoval. „Co ty tady?“

„Posílá mě Cornelius Popletal,“ řekl Percy důležitě. „Mám vyřídit nějaké záležitosti tady s Harrym. Bylo mu známo, že se Harry momentálně nachází v Doupěti, a proto jsem byl vyhodnocen jako -“

„Dobře, dobře,“ usmál se Charlie. „Rád tě zase vidím, Percy. Pojďte si sednout, udělám zatím něco k jídlu. Naposledy jsme snídali – dáš si s námi?“

„Snad ani ne.“

„Jak to, že ministr ví, kde jsem?“ zeptal se Harry a zamračil se.

„Řekl jsem mu to, samozřejmě,“ odvětil Percy. Z náprsní kapsy vytáhl tlustý štos papírů, který se mu tam rozhodně nemohl vejít.

„Charlie…“ začal Harry, ale Charlie na něj jen rychle pohlédl a zavrtěl hlavou.

„Doupě je dobře chráněné,“ řekl tiše, „nedělej si starosti. Brumbál to tu ještě hodně posílil, co k nám jezdíš.“

Harry se chabě usmál. Dobré vědět.

„Nicméně pojďme na naši záležitost,“ řekl Percy. Najednou už nezněl tak sebejistě. Usadili se s Harrym u jídelního stolu a Charlie začal štrachat kolem kuchyňské linky.

„Poslouchám,“ řekl Harry napjatě. Najednou věděl, proč je Percy tady. Jen si to ještě nechtěl úplně připouštět. Ruce se mu začaly chvět a tak je pevně sepjal.

„Stále probíhá vyšetřování ohledně událostí v Zobí ulici,“ řekl Percy. „Bylo to tam…“ Charlie mu položil ruku na rameno a Percy ztichnul. Oba bratři na sebe krátce pohlédli. „Asi už víš, že jsou tvoji příbuzní mrtví,“ řekl Percy nakonec. Harry mlčky kývl. Hrnku s čajem, který před něj Charlie postavil, se chytil tak rychle, jako by to byla kotva v prostoru, bez které by odplul někam pryč. Přijímal jeho teplo s až nepřípadným vděkem.

„Nejsi plnoletý, ale tvůj názor má svou váhu,“ pokračoval Percy vážně. „Samozřejmě proběhly určité… úpravy skutečnosti, takže oficiální verze před mudly zní výbuch plynu.“

„Častá výmluva, co?“ řekl Harry hořce.

„Snažíme se je střídat,“ pokrčil Percy rameny. „Ale pokud jsou těla v tak drastickém stavu, že…“

„Percy!“ zakřikl ho Charlie.

„Promiň.“ Percy skutečně vypadal, že není ve své kůži. Odkašlal si. Neklidně se ošil a urovnal si kravatu. „Opravdu promiň, Harry,“ řekl o dost pokorněji. „Já… s tímhle nemám vůbec žádné zkušenosti.“

„Já taky ne,“ řekl Harry. „Když mi vyvraždili rodinu poprvé, ještě jsem z toho neměl rozum.“

„To přeci nemůžeš srovnávat,“ řekl Percy nejistě. „Ty-víš-kdo a… izolovaná skupina přívrženců starých pořádků…“ nejistě zmlknul.

„Byli to smrtijedi, Percy,“ pohlédl na něj Harry zpříma. „Byli to smrtijedi a poslal je Voldemort osobně.“

„Já chápu, že tyhle pověsti…“

„Percy. Jestli si to nedokážeš připustit, pokračuj v tom, co jsi mi přišel říct. Ale nechtěj po mně, abych bral vážně – jak jsi to říkal – izolovaná skupina přívrženců? Já tam byl, Percy. Viděl jsem to. Slyšel jsem, jak…“ hlas mu selhal. „Zkrátka pokračuj.“

Percy zamrkal. „Je zcela na tvém rozhodnutí, jestli budeš chtít jít na pohřeb,“ vyhrknul rychle. „Po pravdě myslím, že bys měl. Doprovod ti obstaráme.“


„Ne,“ zamítl Harry okamžitě.

„Byli to tvoji příbuzní,“ řekl Charlie. „Později ti bude líto, že jsi tam nebyl. Pohřeb je… předěl, který je dobré si prožít. I když to bolí.“

„Ještě přesně nevím, jestli to bolí,“ řekl Harry. Byl naštvaný na svůj chvějící se hlas. „Chovali se ke mně strašně, neměli mě rádi, a já je taky ne. Možná bych přišel na pohřeb, zjistil, že necítím ani trochu lítosti, a ještě víc bych se nesnášel za to, že kvůli mně zemřeli.“ Charlie mu podal kapesník a Harry ke svému úžasu zjistil, že mu tečou slzy.

„Nezemřeli kvůli tobě, ale kvůli šílenci, který zabíjel dřív, než jsi se narodil,“ řekl Charlie. „Nezapomínej na to.“

„Já tam nepůjdu,“ zavrtěl Harry hlavou rázně. „Už jenom proto, že tam budou další příbuzní – a ti, a to mi věřte, by měli hned jasno, že za to celé nějak můžu. Dávno mě mají za zrůdu, kolem které se dějí divné věci. Za ten poprask to nestojí.“

„Na tom něco je,“ řekl Percy. „Kdyby sis to rozmyslel, dej mi vědět do zítřejšího večera.“

Harry se zamračil, ale nehádal se. „Beru na vědomí,“ zahuhlal a důkladně se vysmrkal.

„Dále… mudlovské úřady samozřejmě vědí, že jsi u strýce a tety žil i ty, a pátrají po tobě. Tohle je věc, o které jako nezletilý rozhodovat nebudeš, takže jen abys věděl, co proběhne: vzhledem k tvému původu nebudou zcela zpřetrhány vazby s mudlovským světem.“ Z kapsy vytáhl i brk, který začal na papíry, které si přehraboval sem a tam, dělat stručné poznámky.

„Řada kouzelníků pro mudlovské úřady vůbec neexistuje,“ řekl Charlie na vysvětlenou.

„Aha,“ řekl Harry chabě. Nevěděl moc, co všechno ty úřední věci obnáší.

„Úřadům bude oznámeno, že jsi toho času pobýval u jiných příbuzných, a zůstaneš u nich i nadále. Patřičné doklady obstaráme, až bude určený tvůj opatrovník, ministerstvo mu je předá. Ty je obdržíš jako plnoletý. V případě zájmu se tak později hladce začleníš i do světa mudlů. Možná ti to teď nepřipadá důležité, ale je řada situací, v osobním životě i profesním, kdy to může věci ulehčit.“

Harry jen přikývl. Přišlo mu to naprosto k ničemu, takže asi věděli dobře, proč se ho raději neptat.

„A poslední věc je otázka tvého dědictví,“ pokračoval Percy a Harrymu spadla brada.

„Nechápu?“

„Máš nárok na část majetku,“ vysvětloval Percy trpělivě, u těchto technických záležitostí mnohem sebejistější. „Pokud budeš stát o dům v Zobí ulici…“

„Ne! V žádném případě.“ Brk se zuřivě rozepsal.

„To věci značně ulehčí. V tom případě bude v mudlovské bance zjednán…“ nahlédl do papírů, „ach, také tomu říkají bankovní účet. Tvůj podíl tam bude uložen do tvé plnoletosti. V případě potřeby může tvůj poručník požádat o uvolnění prostředků předčasně, například kvůli studiu.“

Harrymu šla hlava kolem. Nebyl vůbec připravený na tak praktický přístup, obecně měl dojem, že kouzelníci věci spíš komplikují, a řeší leda mimoděk a omylem. Zřejmě alespoň ti, kteří se zabývali stykem s mudly, dokázali být mnohem pragmatičtější.

„A poslední věc,“ vstal Percy ze židle a sáhl do kapsy, „jestli tam bude všechno, vážně netuším, a taky si v něm budeš muset uklidit, prý se hodně spěchalo…“ Vytáhl malou krabičku a hodil ji na zem. Ta se rázem zvětšila do podoby Harryho kufru – a Harry cítil, jak mu padá kámen ze srdce. Tohle mu ušetří velkou spoustu starostí.

„Děkuju moc,“ řekl jenom a sklonil se ke kufru. Přesně jak ho Percy varoval, uvnitř bylo všechno naházené bez ladu a skladu, zřejmě ve spěchu - však tam něco z toho stihl naházet on sám. Ale viděl své učebnice, hábit, hluboko dole, kam ho ostatně sám ukládal, nahmátl i neviditelný plášť. S úlevou se na Percyho usmál. „Opravdu, Percy. Díky.“

Percy vážně přikývl. 






7 komentářů:

  1. Jé, to je hezkej díl. Oni tam jsou vážně všichni hodní? Jakože i Percy a Lucius a Brumbál? A Draco! A to vysvětlování na konci bylo hrozně zajímavé, že to mají opravdu nějak podchycené.
    Myslím, že by ses s poslední kapitolou měla jednoznačně zase ukliknout, protože se mi ani trochu nechce čekat na vyvrcholení pět dní. Vždyť je to napínavý! Jak to vlastně děláš, že dokážeš psát napínavé povídky, ačkoliv v nich jsou všichni hodní? A jak z toho vybruslíš? Já bych chtěla, aby zůstal malej a živej, protože je hrozně ňuňatej. Dospělej bude zase... no, jenom Snape, no.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Draco si určitě užívá svou porci komandování, ale budiž mu to přáno - prckové to beztak mívají rádi :-D Malfoy starší je až podezřele ochotný, kdo ví proč... hlavní je asi výsledek. Jo, pořád jsou všichni hodní. Hrůza. :-D
      U koho bys ho malého nechala? ;-) U Mafoyů by z něj nejspíš - přes všechnu tu demonstrativní snahu o péči - vyrostl pěkný zmetek. Že by ho někomu strčili i s Harrym, to by byla představa sice vtipná, ale... probůh, teď to z hlavy nedostanu... jak se Sirius a Harry starají o malého Snapea. :-D :-D

      Vymazat
  2. Malfoyovi neverim ani prd! Ale snad neni takovej zmetek.
    Chudak Percy, poslat ho za Harrym. To si Weatherby nezaslouzil. Jsem zvedava, komu Harryho soupnes. Nemel by mit moc do toho kecat? Nemuzou se k tomu normalne deti vyjadrovat? Myslela jsem, ze se na to bere ohled.
    No jsem zvedava, jak to bude dal. Vrati se ostatni Weasleyovi, nebo jsou mimo tuhle povidku?
    A co ta hulka zpropadena? Uz je na ni cas? Bude v tom kufru? Nebo ji Harry ztratil cestou v serii premistovani kdovikde?
    Klikej jak diva!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak pravil Brumbál - oba chtějí momentálně to samé. Všechno pěkně tak, jak to bylo. Postaršit, oprášit a šup zpátky k Voldíkovi! Prostě dobráci od kosti. :-D
      Věřím, že Harryho názor vezmou v potaz, je jen otázka, jak to vyřešit. Weasleyovi se nabízí, ale často se zdůrazňuje, jak jsou švorc, a asi by bylo vážně divné platit jim na sebe nějaké - alimenty? Možná by si ho mohl vzít Lucius, když už stejně přidělával dětský pokoj navíc :-D
      Wealeyovi možná nebudou, hůlka možná bude, ale možná nad ní bude Harry jenom plakat. Však víš, my nesmíme ani naznačovat. :-D

      Jo a rodinní příslušníci HP četli, nebo minimálně mají přibližný přehled, 33% z nich i občas čte, zbylých 66% to bere jako něco podivínského, s čím nemají nic společného. :-D

      Vymazat
  3. Rodinny prislusnici cetli HP? Myslim zejmena ty mladsi. Vedi, ze pises? Ctou to?

    OdpovědětVymazat
  4. No dobře. Ale něco jsem měla :D
    Praktická stránka byla taky super, stejně je úžasný, jak Rowlingová předložila svět a spousta fanoušků doplňuje praktické detaily :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co taky fanouškům zbývá. Ten její svět jaksi nebyl vůbec funkční :-D

      Vymazat