Na dosah ruky IV. - 13.

Tak do toho, mládenci, nikoho neživte.



Můj odhad z předchozího dne - že k akci budeme připraveni kolem třetí - byl docela přesný. Skutečně jsme tou dobou i vyrazili, přes půl zeměkoule směrem k jihu, z centra civilizace do deštného pralesa. Rogers pravil, že útok v době svačiny zaručeně nikdo nečeká, že odpolední směna strážných tou dobou bude postávat někde u píchaček a ta ranní koukat na hodinky, kdy už půjde domů, a měl ještě mnoho dalších podobných důvodů proč neotálet, ze kterých jsme pochopili, že velení nad akcí si raději podržím já, protože jeho nedočkavost přetéká přes hranice soudnosti.

Přesto jsem se neobával, že by nebyl dost profesionální. Disciplína v něm byla zakořeněná tak hluboko, že i kdyby ho člověk rozkrájel na kousíčky, zůstalo by v každé buňce dost na to, aby dovedla zasalutovat.

"Mám pozici té výpustě," oznámil jsem všem, když mi Jarvis předal poslední možné informace. Rychle jsem se probíral daty a rozklikával detaily. "Jestli půjde všechno opravdu dobře," řekl jsem a gestem ruky zvětšil mapu a schéma našeho postupu, "k boji ani nedojde. Jestli dojde," přidal jsem jediným ťuknutím pozice všech strážných a robotů a hlídkových stanovišť, které mi moji výzvědní pidižvejci dokázali zajistit, "ztvrdneme tam nejmíň do pozítří - vzhledem k té přesile."

"Přidávám k výbavě pár energetických tyčinek," řekl Clint a zeširoka zívl, aby mi dal najevo, že naslouchat podrobnostem plánu je pod jeho důstojnost. Z pilotní kabiny něco zapípalo, tak zabrblal ještě něco na téma nedostatečně autonomního autopilota, shodil nohy ze stolu a šel se podívat, co se děje.

"Nejsme v optimální sestavě," řekl Rogers.

"Budu vám scházet?" ušklíbl se Loki.

"Voják, který neumí poslouchat, je mi k ničemu," odsekl Rogers.

"Tohle už jsme probrali," zasáhl jsem. Vlastně jsme to probírali celé dopoledne. I když by se Loki pro postup uvnitř základny hodil dokonale, vzhledem ke své schopnosti být takřka neviditelný, neslyšitelný a bojovat tiše, efektivně a ve velkém, Kapitán mu nevěřil a jít s ním nechtěl. Nebál se zrady, jen toho, že se Loki utrhne k nějaké vlastní nekoordinované akci. A kdyby šli jenom Loki se Strangem, ocitli by se dva mágové v základně maniaka přes techniku - nebylo jisté, jestli si poradí s terminály, které měl naopak Rogers dobře nastudované ještě ze Shieldu.

"To se projevuje ten bezvadný týmový duch," neodpustil si Strange.

"Takže," řekl jsem hlasitěji, "tím se dostává na řadu plán, kterému začnu říkat Tichá myška, jestli se nepřestanete hašteřit."

"Pořád ještě se v tobě neprobudil talent na vymýšlení názvů," zavolal Clint z pilotní kabiny.

"Já a Loki," protože i já si byl jistý, že Loki nesvede spolupracovat s kýmkoli dalším, "se musíme dostat sem," ukázal jsem na mapě. "Je to jediná slepá větev systému, takže ho odříznu a nahradím. Probíhá tam i nějaká zpětná vazba, takže na to přijdou, ale máte minimálně deset minut, možná čtvrt hodiny." Rozhlédl jsem se kolem sebe. "Jinak řečeno, zatímco mi bude Loki krýt záda, přemostím poplašný systém, do kamer nasadím smyčku s falešným obrazem, odpojím pasti, nasadím pár softwarových fantomů, aby vypadaly stále aktivované, a budu vám držet palce. Že se mi to celé podařilo poznáte podle toho, že se nespustí lasery v okamžiku, kdy projdete detektorem přesně čtyři metry od vchodu."

"Moc vtipné," ucedil Strange. Bezvýrazně jsem na něj pohlédl.

"Drží to tam pod příkrovem," řekl jsem. "Skoro určitě ztratíme spojení. Zkusím na vás zablikat stropními světly, ale slibovat to nechci."

Strange pohlédl na Rogerse, ale ten mu pohled oplatil s optimistickým úsměvem. "Zatím to vždycky vyšlo," řekl povzbudivě. "Kdybychom se náhodou rozdělili, jen dodržte časový plán, nic víc."

"Dobře, už jsem klidný," řekl Strange a založil si ruce na prsou. Viděl jsem do něj jak do prázdné sklenice. I on byl ve skutečnosti solitér do morku kostí, a nutnost spolehnout se na ostatní v tolika zásadních otázkách mu nedělala dobře.

"Clint..."

"Clint bude zatím odvádět pozornost a čekat na signál," řekl Clint. "Nuda nuda, šeď šeď. Tomu se ani nedá říkat práce."

"Tak si to odečti z dovolené," navrhnul jsem mu. "Pokud by došlo k tomu, že se budete muset dostat i ven..."

"To je ale hrozně nepravděpodobné," skočil mi do řeči Strange.

"Přesto," začal jsem, ale Clint mě přerušil. Můj tón hlasu napodobil docela dobře. "... přesto možné. Proto se tomu říká plán pro všechny případy."

"Hele, Clinte, nepípá ti tam zase něco?" otočil jsem se k němu.

"To jsme jen přelétali hranice poblíž jednoho vojenského letiště," řekl Clint. "Už jsem jim odříkal pár hesel."

"Ve chvíli, kdy vyšlete signál Clintovi," pokračoval jsem, "vás nepřátelé dokáží zaměřit."

"Je vůbec dost silný, aby pronikl tím jejich rušením?" zeptal se Strange a přejel prsty po komunikátoru kolem zápěstí.

"Samozřejmě, s tím jsme počítali," řekl jsem trpělivě. "Ale právě proto vás velmi rychle zaměří, i když bude krátký. Pozice máte všichni zaznamenané?"

"Jedno pípnutí sem, dvě sem, tři sem," ukázal Clint na mapě. "Váš taxikář přifrčí jako blesk. Nikde jinde vám nezaručím, že se dostanu až k zemi. Ano, vím, že většina z vás by ke quinjetu doletěla, i kdybych čekal nad stromy. Jenže, vážení, to spadá to do kategorie nepřiměřeného rizika." Přidal na mapu několik vstev rudé barvy. "Tohle všecho jsme zachytili, mají to tu vážně pokryté a monitorují každého motýla. Maskování hodlám vypínat jen na hodně symbolické vteřinky."

Nad mapou jsme strávili i zbytek cesty. Všechno bylo jasné a přehledné, a ta jasnost a přehlednost nemohla nebudit podezření, že jsme něco přehlédli. Jenže to nebyl druh pochybností, kterým bych snadno propadal. Složení týmu nebylo ideální, jak si už stačil postěžovat skoro každý z přítomných, přesto fantasticky silné a funkční. Clint se možná nedostane do přímé akce, ale svoje špiónské zkušenosti zúročí ve snaze odvést pozornost věrohodně a efektivně a s quinjetem dokázal zázraky, což by se v případě potíží mohlo hodit. Kapitán Amerika dostane Doktora Strange přes celou podzemní základnu k Faradayovi a Strange potom všechny tři velmi snadno ven pomocí své magie; nemohl se přenést někam, kde nikdy nebyl, ale vězeňskou celu v naší centrále si pro návrat prý zapamatoval dobře. A já si jenom pohraju s pár panely a s Lokim se zdekujeme dřív, než na nás naběhne Faradayova ochranka.

Na večeři jsme doma a padouch za katrem. Proč jsem ho vlastně nevyřídil už dávno? Stačilo se do toho jenom konečně pustit.

"Je tam osm a třicet ve stínu," řekl Clint. "Ještěže tu mám klimatizaci."

"Tu mám taky," poklepal jsem si na kovové tělo. "Ale v těch hábitech se uvaříte," ohlédl jsem se na oba mágy.

"Mé šaty optimalizují okolní teplotu," řekl Loki přezíravě a Strange pokrčil rameny. "To dělá můj plášť také."

Svorně jsme pohlédli na Rogerse. "A já nejsem takové máslo, abych to musel řešit," prohlásil povzneseně.

"Prosím všechna másla i nemásla, posaďte se, jdeme na přistání," řekl Clint. "Musím se tam nějak vmáčknout, raději se připoutejte." Což udělali jen Kapitán a Strange, takže následný manévr quinjetu byl mnohem méně náročný pro jejich fyzičku i důstojnost, protože se naklonil o devadesát stupňů, aby proklouzl mezi obrovskými korunami pralesních velikánů a dostal se k zemi.

Byl jsem rád, že mám oblek, protože za okny se rozprostíral skutečný a nefalšovaný deštný prales a přes hučící motory a zavřené dveře jsem měl dojem, že slyším tu spoustu hmyzu, papoušků, hadů a přírody obecně, která byla možná teoreticky zajímavá, ale nehygienická, neuspořádaná, celkově otravná a dost monotónně a jedovatě zelená.

"Hodně štěstí," řekl jsem a sotva Clint vypnul maskování, první jsme s Lokim vyrazili k naší pozici. Já letěl, co možná nízko nad zemí, aby nás nezachytily radary, Loki se mnou držel krok kombinací běhu, fantasticky dlouhých skoků a popolétání. Faradayova základna byl velký podzemní komplex, ne nepodobný tomu, ve kterém mě držel v zajetí, jenom starší a důkladněji vystavěný. I tohle byla kdysi vojenská základna, podle všeho nacistická. I tady měl tajné výrobní linky pro své roboty a laboratoře, i tady si držel hromadu žoldáků, zásoby zbraní, munice, jídla... podzemní městečko, do značné míry soběstačné.

Základna samozřejmě neměla jen jeden vchod, tím by se stala příliš zranitelnou. Stejně jako každé poctivé liščí doupě disponovala dlouhými tajnými chodbami, které mohly sloužit stejně dobře k útěku, jako k vyslání žoldáků do nečekaných směrů. Všechno to bylo až děsivě důkladně chráněné a nedovedl jsem si představit, kdo by - samozřejmě kromě nás - mohl mít naději na úspěch, pokud by sebou nepřivedl celou armádu.

'Jsme blízko,' ukázal jsem Lokimu gestem a slétl k zemi. Čas jsme měli dobrý. Ověřil jsem si pozici a rychle do hlíny umístil několik evanescenčních náloží. Za okamžik už jsem se skláněl nad silnou trubkou, která v sobě ukrývala tlusté svazky kabelů všeho druhu. Tohle bylo místo, kde vedla mělce pod povrchem a dostali jsme se k ní nejsnadněji; teď už jenom nahradit jejich signály svými tak rychle, aby si toho nevšimli ani na jednom konci.

Zatímco jsem usilovně pracoval, soustředěný tak hluboce, až jsem zapomínal, kde jsem, Loki kroužil někde okolo. A protože jsem si byl jistý, že jsem zatím nemohl zavdat příčinu k poplachu, musela na nás padnout hlídka. Nebo pytláci? Dřevaři? Buď jak buď, do brnění mi cinkla odražená kulka a někde za mnou se ozval rachot výstřelů a výkřiky. Nevšímal jsem si jich a pokračoval. Čas jsem měl pořád dobrý, ale krátil se. Strange a Rogers jsou touhle dobou ukrytí pár kroků od vstupu do chodby a odpočítávají vteřiny do okamžiku, kdy proniknou dovnitř. Clint se zatím nechává zahlédnout na radaru a předstírá, že mapuje terén kolem hlavního vstupu. Loki... Loki se zatím rozhodně nedrží zkrátka, ten smrtelný chropot někde za mnou byl výmluvný dost. V jednu chvíli se čísi tělo skutálelo až ke mně a skoro mi podrazilo nohy.

"Ale no tak!" zavolal jsem přes rameno.

"Odpusť," odpověděl mi Lokiho hlas a boj se přenesl o kousek dál.

Už jsem si ho nevšímal. Jen rychle dál, bleskově nastavit všechna přemostění. Byla to protivná piplačka, splést jsem nesměl vůbec nic. Zpod prstů mi vyrazil trs jisker a pár kontrolek poplašeně zablikalo, když brněním prošel silný výboj.

"Smůla," řekl Loki a přidřepl vedle mě. "Byla to jen náhodná hlídka. Nevím, jestli stačili vyhlásit poplach."

"Dej mi dvě minuty," odpověděl jsem, "a můžeme vyrazit." Poslední kontrola - všechno vypadalo v pořádku. Nahrnul jsem přes odhalené podloží hlínu a Loki místo činu doplnil iluzí trnitého keře. Nevydrží dlouho, ale až tudy někdo poběží, po dobu akce jsou stopy zahlazené dostatečně.

Vyrazili jsme pralesem dál, na místo, kde si nás o něco později vyzvedne Clint. Teď byla hlavní práce na Rogersovi a Strangeovi. Skoro jsem před sebou viděl, jak se pohybují základnou a skrývají se před nepřáteli - podvědomě jsem neustále očekával zvuk explozí či boje, polohlasných povelů.

Část pralesa, kterou jsme právě procházeli, byla velice stará. Šlo se dobře, protože obří kmeny stromů tu byly daleko od sebe a málo podrostu - tady se žilo vysoko nad zemí, kam se ještě dostaly sluneční paprsky. Někde poblíž se hašteřila tlupa opic, tu a tam prolétl papoušek. Potkali jsme menší zástup velkých rezatých mravenců a občas se mezi větvemi a tlustými liánami mihlo něco nezřetelně dravčího. Loki šel pár kroků přede mnou, našlapoval tiše a obezřetně se rozhlížel. Viditelně se mu tu moc nelíbilo; chápal jsem ho zcela, a to jsem alespoň díky obleku nemusel dýchat ten horký vlhký vzduch plný hutných pachů.

Zdvihl ruku a gestem ukázal, že se musíme krýt. Protože nefungovalo spojení, přesně jak jsme očekávali, jenom jsem zapadl za nejbližší vhodnou větev a čekal, co bude. Loki naslouchal se zavřenýma očima a zachmuřenou tváří.

"Tady jsme sami," otočil se ke mně. "Ale něco se stalo..." Roztáhl křídla a vyletěl vzhůru. Rychle jsem ho následoval; za okamžik už jsme se vynořili z koruny velkého stromu a přistáli na silné větvi, ze které se otvíral výhled potřebným směrem. Jestli mě úplně neopustil cit pro orientaci, dívali jsme se směrem, kde pár stovek metrů od nás muselo být centrum Faradaovy základny. Stoupal odtamtud sloup černého dýmu, rozplývající se až vysoko nad korunami stromů, podivně strnulý v nehybném vzduchu. Na hrudi jsem ucítil těžký, svíravý tlak děsu.

"Jarvisi," řekl jsem, ale linka byla stále hluchá. Už jsem chtěl vyletět, ale Loki mě zadržel.

"Možná to nebyl quinjet," řekl. "Držme se plánu. Už jenom tři minuty."

"Zrovna od tebe to moc nevyzní - držet se plánu," odvětil jsem. Loki neurčitě pokrčil rameny.

"Nerad bych, abychom se do noci naháněli po lese."

"Nebo to taky byl quinjet," dodal jsem.

"V tom případě tam už nebudeme nic platní," řekl Loki tvrdě.

"Ale nečekáš vážně, že bych to nezkusil?" Pohlédl jsem na hodinky. Clinte, ukaž se, sakra. Ukaž se teď hned. Kdyby šlo opravdu všechno dobře... ale signál se neozýval a quinjet neobjevil.

"Do hajzlu," pravil jsem procítěně a už na nic nečekal. Vyrazil jsem směrem ke sloupu dýmu jako za majákem a jen doufal, že najdu Clinta živého.

- Pokračování -