Na dosah ruky IV. - 10.

Jak řešit problémy? Když tomu nemůžeš jednu vrazit, vsaď na romantiku. ;-)




Loki začal v širokém kruhu obcházet skoro celou místnost, jako divoké zvíře, když si hledá nejlepší místo pro pelech - snad i působil celý naježený a ostražitý a tím byl ten dojem silnější - než konečně vstoupil do kruhu, ze směru, který nejspíš odpovídal nějakým složitě formulovaným kritériím. Strange, který na konec jeho tanečků vyčkával bez známek netrpělivosti, se okamžitě pustil do kouzlení, ale po pár slovech ruce zase svěsil.

"Loki," řekl, "při tomhle s vámi nemohu bojovat, je to delikátní práce. Musíte mě pustit."

Loki nehnul brvou. "Jistě."

Strange znovu začal, ale skončil se stejným výsledkem. "Takhle to nepůjde," řekl. "Máte příliš silné obrany." Odpověděl mu jen lehce přezíravý pohled, protože Loki přeci nic, to si jen ten neschopný pozemský čaroděj neumí poradit.

Na chvíli zavládlo zamyšlené ticho, ve kterém jsme si všichni živě představovali, jak honíme Lokiho po okolí v dalším kole záchvatu. Zřejmě právě to přivedlo Strange k zoufalému návrhu: "Co kdybych vás uspal?"
 
Rázem bylo po klidu. "Tak to ne!" prohlásil Loki ostře a v očích mu problesklo zběsilé světlo. "Člověk, který -"

"Mám nápad," řekl rychle Thor hlasitě, než Loki mohl pronést něco, co by se špatně žehlilo. "Anthony už je čistý. Mohli by být v kruhu spolu."

Lokiho ten dokonale nemístný návrh tak zaskočil, že ani nedokázal dost rychle protestovat. "To zní dobře," řekl jsem a skočil k němu dřív, než nás zardousí všechny. Škoda, že neuvidím, jak Olivia omdlévá - protože po tomhle už i jí možná ledacos dojde. 

"Když budu dost blízko, tvoje magie se bude soustředit na mě," dodal jsem dost nahlas pro všechny, aby to vypadalo trochu víc jako technické řešení a trochu méně jako když je potřeba ustrašené děcko držet za ruku. "To by snad mohlo fungovat?"

Postavil jsem se čelem k němu, tak těsně, že by mezi námi propadlo sotva zrnko rýže, zabodl mu pohled do očí a dal si sakra pozor, abych se tvářil úplně neutrálně, protože cokoli by Loki pochopil jako výsměch - a že měl laťku sakra nízko nastavenou - by mohlo tenhle drobný pokus zhatit. Loki trpěl přímo hysterickou neschopností spolehnout se na druhé, jakkoli se jim vydat všanc. Byl jsem si vcelku jistý, že mě dokázal do svého světa přijmout jenom proto, že se sešly tak unikátní okolnosti: nemohl jsem ho skutečně ohrozit, ale přesto jsem nad ním měl kvůli Ódinově trestu jakousi moc, nevyužil ji... a ještě si ho oblíbil v době, kdy na tom byl vlastně špatně. Potřeboval mít navrch, jinak nedokázal vypnout. Ale zároveň měl v sobě docela obyčejnou potřebu cítit se u někoho v bezpečí, vnímat něčí autoritu, alespoň v nějakých směrech, občas. Bylo to celé zvláštní a na způsobu, jakým jsme zapadali do sebe, by se jistě s potěšením vyřádilo hezkých pár psychologů. Ale co už; bylo to dobré pro oba. A zatím jsem všechny ty potřebné role obstojně zvládal.

Loki, napjatý jak tětiva luku, se nepatrně uvolnil. Občas mě skoro popouzelo, že má na mě tak utišující vliv. Teď mi zase jednou došlo, jak moc je to vzájemné.

Soustředil jsem se na něj veškerou intenzitou své vůle. Při tom, jak jsem byl blízko a jak prolínal jeho osobní prostor, mi nemohl odpovědět jinak než stejnou mincí. Samozřejmě by to nefungovalo, kdyby se sám nesnažil, ale i Loki věděl, že Strangovo kouzlo potřebuje; podvolil se. Byl jsem si skoro jistý, že nám pak předvede něco okázalého, aby dokázal svou moc a sílu a tak dále, protože tenhle okamžik pro něj bude pokořující... ale to bude až potom.

Dívat se někomu do očí tak dlouho a s takovou naléhavostí bylo skoro bolestné, podivně omamné, jitřící i takové emoce, které obvykle zůstávají vskrytu. Po chvíli jsem z dálky a nedůležitý zaslechl Strangův hlas, ani tentokrát to zřejmě nešlo úplně hladce, ale pokračoval stále dál, tak asi v pořádku: já a Loki ve svém soukromém vesmíru. Nic dalšího nebylo důležité. Jeden z nás se sotva znatelně pohnul a dotkli jsme se nepatrně prsty u rukou. Vnímal jsem Lokiho dech, tlukot srdce, snad i myšlenky. Sytil se mou přítomností s takovou touhou a bezprostředností, až jsem si byl jistý, že jsem nikdy pro nikoho neznamenal víc... a nikdy nikdo tolik neznamenal pro mě. Znal jsem ho v té chvíli víc než sebe sama, jakoby mi pronikal pod kůži, prolínal mnou. Mohl bych takhle stát klidně do konce světa, ztracený v nekonečné modři Lokiho očí, v jeho bezvýhradné náklonnosti, byl to ohromujícím způsobem netělesný pocit, který se přesto poznenáhlu začal prolínat do fyzické touhy, sílící v kradmých, ošidně nenápadných vlnách, napřed jen nezřetelné potřeby doteku, ale dech se začal krátit a kůže žhnout, věděl jsem dobře, že v tom nejsem sám, už jsme se nepohnuli a přesto si byli stále blíž - ale než se ta potřeba stala příliš konkrétní a naléhavou, Loki sebou náhle trochu škubnul a zavrávoval.

"Chyť ho, Anthony," vykřikl Thor, "musí zůstat v kruhu!"

Stačilo ho jen trochu nasměrovat tak, abychom se k zemi poskládali ve vymezeném prostoru. Nebyl úplně v bezvědomí, v očích jsem viděl poznání a usilovnou snahu ovládnout se. Jeho chumáč černoty, která se nám teď vznášela nad hlavou, ovšem stál za to. Strange ho pracně dospřádal do kupy a Loki malátně zdvihl ruku, aby vyslal svůj zelený blesk. Za chvíli bylo po všem.

Poděkovali jsme si jen pohledem a vzájemně si pomohli na nohy. Všichni jako by v jednu chvíli vydechli úlevou, napjatá atmosféra polevila. Olivia očividně nenašla důvod omdlévat, ale z Margaretiných vytřeštěných očích, těkajících mezi mnou a Lokim, mi bylo rázem jasné, že alespoň jí neušlo nic. Trochu jsem se ušklíbl a jen stěží odolal pokušení předvést, jak moc se jí to všechno nezdá. Zpátky mě udrželo jen vědomí, že Lokiho zdrženlivost už dostala vážně hodně zabrat.

"Teď vy, doktore Strangi," řekl Loki a když se Strange velmi neochotně pohnul vpřed, dodal nevině: "Chcete snad taky půjčit Tonyho?"

Zatvářil jsem se vstřícně. Nepobavilo ho to.

"Udělejte to alespoň rychle," řekl Lokimu. Thor si zatím zahrál na pasáčka a odehnal mé ženské příbuzenstvo za nejbližší dveře, vypadal náhle zachmuřeně, když za sebou pečlivě zavíral. Začalo mě chytat jakési podezření, že Strange v Lokiho rukou nečeká taková selanka jako nás ostatní.

"Bude to rychlé," ujistil ho Loki. Strange přelétl pohledem podlahu, aby nepošlapal křídové čáry. Pentagram ale Loki k práci buď nepotřeboval, nebo ho neuměl využít. Zakomíhal rukama, i když v docela jiných gestech než Strange, z dlaní mu vyrazilo ostré světlo. Zasáhlo mága ve chvíli, kdy ještě zdaleka začátek akce neočekával. Z hrdla mu vyšlo jakési přidušené bolestné zakvílení a vytřeštil oči. Proud světla nestával, vteřiny ubíhaly a Strange pomalu klesal k zemi, s prsty zaťatými do záhybů pláště na hrudi, ten kousek látky jako by se ho snažil podepřít, jediné zastání, kterého se mu dostalo. Nedokázal jsem se odvrátit, všechno ve mně křičelo, abych něco udělal, cokoli. Příliš to připomínalo... ano, mučení. Co on z nás jemně vytáhl, to z něj bylo vyraženo hrubou silou.

Konečně světlo zhaslo. Zamrkal jsem oslněnýma očima, zjistil, že jsem zapomněl dýchat, a znovu se nadechl, v náhlém tichu to zaznělo ostře a chraplavě. Strange, který skončil na zemi na všech čtyřech a bledý jako smrt, se ztěžka posadil na paty a potřásl hlavou.

"Až zase budeš něco potřebovat, Thore," vypravil ze sebe, pak si uvědomil, že tam Thor není, a dokončil spíš pro sebe: "Neváhej se obrátit k někomu jinému."

Loki zatím zničil malý obláček temnoty, který ze Strange vyrazil, a spokojeně se napřímil. Vypadal příliš samolibě, než abych dokázal vydržet zticha. "Poslyš, Loki. Možná by sis měl vybírat své dovolenkové destinace trochu obezřetněji."

Tím jsem se ovšem stal nepřítelem číslo jedna já a romantická chvilka v pentagramu byla rázem zapomenuta. Vteřinka, po kterou zběsile hledal někoho, na koho by to celé mohl hodit, uběhla jako nic. Jenže na jeho patřičně dramatické vyprávění, jak se vydal do jeskyně prastarého boha, zcela úmyslně a cíleně, jsme měli v paměti všichni. "Bez rizika není zisku, bez ujetých nápadů pokroku," citoval moje vlastní slova - tuším mi tehdá zrovna něco explodovalo v laboratoři - patřičně ledovým hlasem.

"Tuché," zakřenil jsem se na něj. "Kde máte telefon, doktore Strangi? S trochou štěstí to bude poslední věc, o kterou vás připravíme. Účet za ten zničený dům v Bangkoku mi samozřejmě pošlete." Přelétl jsem pohledem interiér velmi konzervativně zařízeného domu. Napůl jsem očekával, že jakákoli moderní technika bude maskovaná tak, aby nerušila celkový dojem. Například v té vycpané hlavě něčeho, co vypadalo jako medvěd křížený s jednorožcem.

Strange zamumlal něco o tom, že mě bere za slovo, vrávoravě vstal a vydal se k jedněm dveřím; otevřel je dokořán a výhled na police plné knih za nimi mě nijak nepřekvapil. Pak mi zmizel z dohledu, ale cinknutí sklenice napovědělo, že kromě knihovny se tam nachází i bar a že náš milý doktor dobře ví, jak se léčit z následků Lokiho péče. Zcela samozřejmě jsem se vydal za ním. Skoro jsme se srazili ve dveřích; budiž mu ke cti řečeno, že mi rovnou dostatečně vstřícným gestem ukázal dovnitř.

"Měl byste zapracovat na technice, Loki," zaslechl jsem za sebou jeho hlas. 

"Zapracoval jsem," zazněla odpověď. "Ještě ráno bych nevěřil, že lze něco takového provést tak, abyste přežil."

Strange si jen povzdechl. Já zatím objevil na pracovním stole notebook a se sklenicí whisky v ruce se k němu usadil. Měl jsem pro Jarvise pár drobnějších úkolů, nutně jsem se potřeboval seznámit se situací, akutně jsem potřeboval nový mobil - vážně už jsem si připadal jako bezruký - a tak dále. Úplně mi trnulo v páteři vědomím, jak moc času jsem zameškal kvůli tomu zatracenému prokletí. Navíc se ten mučící nástroj, maskovaný klávesnicí a monitorem, zapínal jen velmi pomalu. Uběhlo hezkých pár let od doby, kdy jsem musel sedět na židli a poslouchat hučení větráku a cinkání nabíhajícího systému... drobná připomínka toho, jak si vážit vlastních věcí. Stark-věcí. Vymakaných, propracovaných. A momentálně pohřbených pod tou či onou hromadou suti.

"Z Faradaye osobně stáhnu kůži," oznámil jsem modré obrazovce, na které pomalu naskakovaly jednotlivé ikonky.

"Doufám, že to myslíte jen obrazně," ozval se Strange za mými zády.

Otočil jsem se k němu. "Jdete do toho s námi, doktore?"

Nerozhodně potřásl hlavou. "Tohle není můj boj. Jsem mág a jsem štítem proti magii, ne proti obyčejnému zločineckému syndikátu."

"Kdyby byl obyčejný, je dávno po něm," řekl jsem. "Tedy ne že by byl až tak něco extra, jen má spoustu zdrojů, elánu a poslední dobou i štěstí. Všichni okolo mají taky štěstí, že se tak upnul zrovna na nás... Hmm..." Opatrně jsem šťouchl do myši. Stačilo napočítat do pěti a šipka na obrazovce se pohnula. "Ale už to vážně přehání a je nejvyšší čas ho vrátit za mříže. Tam si může ty svoje roboty skládat ze sirek..." Chvíli jsem zíral na monitor. "To tady vážně máte jen Skype, Miny a Solitaire?"

- Pokračování -