Na dosah ruky IV. - 9.

Zelená je dobrá! Někdy.



"Bruci, to zvládneš," vzpamatovala se Natasha a vykročila k Bannerovi, pistoli už stačila schovat a teď mu ukazovala prázdné ruce. "Postav se tomu. Zůstaň s námi, Bruci." Hlas měla naléhavý a i já v něm zaslechl podtón zoufalství. To nebylo dobré, Hulk reagoval na podobné emoce jenom větší zlostí.

Odpověděl jí řev, ještě napůl lidský. Chtěl jsem ji popadnout a odtáhnout z kuchyně pryč třeba proti její vůli, ale Loki už mě vlekl ke dveřím a má snaha se vzepřít byla proti jeho síle sotva symbolická. Po krátké strkanici, kdy se chtěl Strange s Thorem dostat dovnitř, zatímco Loki se mnou ven, jsme se každý dostali, kam jsme chtěli. Nikomu to nevydrželo dlouho.

Hulk znovu zařval - teď už opravdu jenom Hulk - a ať se v kuchyni dělo cokoli, stěna do haly vybuchla v hromadu suti, nad hlavami nám prolétl Thor a dopadl na schodiště. Zatímco se pokoušel vstát, přistál na něm i Strange, odmrštěný tou samou zelenou paží. Natasha vzdala své mírotvorné snahy a podařilo se jí kuchyň opustit vlastními silami, soudě dle elegantního přemetu, kterým mezi námi přistála. Neměl jsem moc přehled, co se děje, Loki, který se neplánoval zapojit do boje, mi překážel ve výhledu a postrkoval mě dál do domu.

"Musíte ho dostat do pentagramu," vykřikl Strange.

"To těžko," ucedil Loki. "Neudržíme ho tam."
 
Znovu něco prolétlo vzduchem, Thor rychle nastavil kladivo a vzápětí se o něj roztříštila těžká skříň. Z hlasitého rachotu nádobí se mi na chvíli zatmělo před očima. Byl jsem zralý na lázně a houfek vlídných psychoterapeutek, ne na potyčku s Hulkem.

"Zkusím to," vyhrabal se Thor na nohy a zaslechl jsem, jak si Loki ulevil několika slovy v jazyce, kterému jsem sice nerozumněl, ale s jasným významem.

"Jarvisi," řekl jsem, ale už při první slabice mi došlo, že jsme pořád ještě bez vysílaček. S větším úspěchem bych mohl křičet z okna.

Loki mě upustil vedle schodiště, dost masivního, aby mohlo sloužit jako dočasná ochrana, přiskočil ke Strangovi a něco mu naléhavě vykládal. Thor se zatím vrhnul kupředu a střetl se s Hulkem. Podle síly jejich nárazu a množství škod na stropě a okolním zařízení jsem odhad životnosti tohoto domu snížil na minuty. Celkové destrukci přidávalo na uměleckém dojmu i množství předmětů, kterými měl Strange svůj dům vyzdobený. V jeho zájmu jsem doufal, že většina věcí není ani tak stará, ani tak cenná, jak na první pohled vypadala.

Vyhrabal jsem se na nohy a doklopýtal k venkovním dveřím. Musíme evakuovat nejbližší okolí. Nějak. Jakkoli. Hlavně dřív, než se Hulk probourá ven z domu... bylo mi zle z představy, jak hrozné škody by způsobil zmatek v těch rušných a přecpaných ulicích venku. Pro začátek se potřebuji dostat k mobilu... hlavně rychle, určitě někoho znám i v tomhle kousku světa, ale bez spojení, bez obleku a se zuřícím Hulkem za zády jsem byl příšerně bezmocný. 

Prošel jsem dveřmi, do kůže se mi opřelo vedro, do očí ostré slunce; ulice byla mnohem hlučnější a živější, než jsem čekal, na okamžik jsem byl skoro paralyzovaný množstvím vjemů. Snad proto se mi zatočila hlava a místo abych po několika schodech seběhl na rozpálený chodník, zjistil jsem, že znovu vcházím do domu. Na okamžik mě to zmátlo, zakolísal jsem a opřel o veřeje. Nebyl jsem si dost jistý sám sebou ani natolik, abych důvěřoval vlastním smyslům. Hulk se zrovna přetlačoval s Thorem, Strange v dojemném optimismu začal odhazovat trosky z podlahy, aby si udělal místo na kresbu pentagramu.

Zkusil jsem znovu projít dveřmi, ale realita se opět podivně protočila, ne, tohle jsem si nedělal já sám - z domu jsem se prostě nedokázal dostat ven. Potom jsem zacouval, skočil a rychle se otočil, ale i to mě vrátilo dovnitř. Dobrá, to tedy bude ta Strangova obrana. Jsme zavření s běsnícím Hulkem v jakési bublině v podobě patrového domu, který by klidně mohl být z papíru. Rázem mě přestala mrzet představa škod na civilistech, a začal jsem si dělat starosti o škody na vlastní kůži. Loki zrovna koulí zeleného světla odrazil Hulka ve chvíli, kdy chtěl dupnout na Strange sklánějícího se s křídou u země, a znovu na něj něco zakřičel. Aby byl zmatek dokonalý, nad schody se objevila Olivia s Margaret a obě začaly ječet. Proboha, už zas. Člověk by řekl, že si za tu dobu s Avengers mohly zvyknout.

Natasha a Clint se rozestoupili ve snaze udržet Hulka na místě, ale ten si jich příliš nevšímal. Mlátil sebou úplně nesmyslně, bez ohledu na skutečnou obranu svých domnělých nepřátel, či jejich provokace. Další zdí se proboural do knihovny, pak zřejmě vnější stěnou ven, ale stejně jako já z vchodových dveří, i on byl vrácen zpět; nepotěšilo ho to. Podél hlavy mi proletěla skleněná vitrína s lebkami nějakých šavlozubých opic.

Zahlédl jsem, že Loki strhnul Strange stranou a nepřestává naléhat. Strange konečně přikývl, na chvíli mi zmizeli z dohledu oba, měl jsem co dělat, abych uhnul chumlu z Thora a Hulka a málem jsem jednu schytal Mjolnirem.

Pak Strange začal čarovat. Před jeho rukama vznikal velký, zlatě sršící kruh, Loki stál vedle a upíral na něj tak soustředěný pohled, že nejspíš nebyl jen divákem. V kruhu, zpočátku temném, se jako lusknutím prstů objevila krajina, možná pozemská, ale možná ne; z té malé výseče jsem to nedokázal rozpoznat, ale něco v ní budilo dojem cizoty.

"Thore!" zakřičel jsem a ukázal ke kruhu. Pohlédl tím směrem a zřejmě pochopil. Podklouzl pod Hulkem a podrazil mu nohy, postaral se, aby se Hulk překulil správným směrem. Loki zamával rukama a v kruhu se objevila příšera, ne nepodobná stavbou těla Hulkovi, namodralá a celkově značně šeredná, složená převážně z pletenců svalů a zuřivosti. Hulk se velmi ochotně chytil na tuhle novou vějičku. Zařval tak, že popraskaly i poslední okenní tabulky, a vrhnul se na nového nepřítele. Ten však v okamžiku, kdy se střetli, zablikal a zmizel. Hulk ale už prolétl portálem do světa za ním a jeho zařvání zaznělo náhle trochu překvapeně a vzdáleně.

Strange ještě okamžik držel ruce zvednuté, jako by nevěřil, že je po všem, až je nechal bezvládně spadnout podél boků. Tu krátkou chvilku využila Natasha. Vrhla se za Hulkem, proskočila zmenšujícím se otvorem reality - a byla pryč. Clint, který se ji pokusil zadržet, jen naprázdno prohrábl vzduch.

"Otevřete to znovu," zakřičel, "nemůžeme ji tam nechat!"

Strange zaváhal, tázavě pohlédl na Lokiho. Zřejmě bez něj nedokázal to místo zaměřit, i když jsem si nedovedl moc představit, v čem tahle jejich magická spolupráce spočívala. Byl jsem si skoro jistý, že Loki odmítne, Clinta chytne amok a budeme mít novou bitku na krku - jenže v té chvíli nám spadl strop na hlavu.

U nelidsky silných přátel je vždycky pozitivní, když mají dobře srovnané priority. Thor mi byl nejblíž a byl to právě on, kdo mě uchránil před nejhoršími škodami. Strange kolem sebe vytvořil nějakou bublinu, po které trámy a cihly jenom sklouzly, a stačil do ní zahrnout i Clinta. O Lokim jsem v té chvíli nevěděl, ale taková maličkost ho těžko mohla rozhodit.

Trvalo nesmyslně dlouho, než rachot utichl a Thor mě propustil zpod svého pláště. Narovnal jsem se a v oblacích pomalu se snášejícího prachu a třísek jenom chvíli zíral na tu spoušť. Strange nechal puknout ochrannou bublinu a krátce se rozhlédl. Ve tváři mu zacukalo.

"Myslím, že v průzkumu bychom měli pokračovat někde jinde," řekl Clint. A mnohem ostřeji dodal: "Ale napřed Natashu!"

"Věděla, co dělá," zazněl Lokiho hlas a pak se asgarďan osobně vynořil zpod hromady suti. Jenom nespokojeně potřásl hlavou. Jeho obvykle černá hříva byla vším tím prachem skoro bílá. "A zvládne to, agente Bartone. Teď se k ní nedostanete. Později."

"Ale - "

"Je mi líto," řekl znovu Loki. Podle tak nejasného prohlášení se těžko dalo určit, jestli nechce riskovat Hulkův návrat, nebo nemůže portál znovu otevřít, ale snaží se nepřiznat svou nemohoucnost - a protože jediná další magická autorita na to neřekla vůbec nic a tvářila se nezúčastněně, nebylo moc prostoru k manévrování.

Clint jen frustrovaně vydechl. "Jestli se jí něco stane..."

"Je tam prostředí příznivé pro pozemšťany," řekl Loki a potvrdil tak mé podezření. "Jsem si jist, že si poradí. Hulk bude mít dost jiné zábavy. Agentce Romanové mu stačí jít z očí, dokud ho to nepřejde."

"Takže jsi ho poslal zabíjet?" naježil se znovu Clint. "Víš, co to s ním udělá, až se promění zpátky?"

Loki se pousmál velice podivným způsobem. "Nemůžeš zabít něco, co nikdy nežilo."

Strange trochu vytřeštil oči. Thor sebou škubnul. "Myslíš snad..."

Konce debaty jsem se nedočkal. Opřel jsem se o zeď a pak se podél ní svezl, jak mi nohy vypovídaly službu. Zhasnul jsem jako svíčka, vyčerpaný do samého dna.




Znovu neznámé místo, a hned jsem si byl i jist, že jiný dům. Za okny pršelo, v pokoji bylo chladno, ležel jsem na posteli a seděla u mě Margaret a zřejmě si hrála na romantickou hrdinku. Spočívalo to v tom, že mi pokládala obklady na čelo. Bohužel je zapomněla důkladně vyždímat, takže mi ledové kapky stékaly do uší a za krk. Bylo to neobyčejně nepříjemné.

"Dobré ráno," usmála se a nemít tu silnou touhu hodit jí lavor s vodou na hlavu, určitě by mi připadala mnohem roztomilejší.

"Kde jsme, kdy jsme, jaká je celková situace?" zeptal jsem se a posadil. Okamžitě jsem zjistil, že na sobě nemám ani nit, a místo plánovaného pobíhání po pokoji jsem zůstal sedět ve vší cudnosti pod peřinou. Má přiměřeně svalnatá hruď jí musí prozatím stačit.

"Někde v oblasti Archangelska," řekla. "Je čtvrtek ráno." V duchu jsem zaúpěl. Od pádu Stark tower uběhly skoro čtyři dny. To bylo úplně špatně. "Celková situace je," nadechla se, "značně neuspokojivá. Tvoji muži se k tetě Olivii vůbec nechovají s patřičnou úctou. Nechtějí nás pustit ven. Skoro nic nám nechtějí říct." Pokusila se mi připlácnout na hlavu další klůcek, ale rychle jsem ji chytil za ruku.

"Moji muži," uchechtl jsem se trochu. Margaret se neorientovala v celkové situaci skoro dojemným způsobem. "Je mi skutečně upřímně líto, že trpíte takovým nepohodlím," řekl jsem, "ale víc mě zajímá, jestli onemocněl někdo další."

"Ten muž s hnědými vlasy," řekla.

"Clint?" 

Pokrčila rameny. "Nosí luk. Nebyli jsme si představeni."

Fascinující ignorace. Ale z hlediska někoho, kdo byl celou dobu jen v roli zavazadla, možná pochopitelná. 
 
"Podařilo se jim znehybnit ho hned na začátku a celé se to vyřídilo velice rychle. Nikomu se nic nestalo. Teď spí." Nepokusila se mi vytrhnout ruku, za kterou jsem ji chytil. "Pan doktor říkal, že je veliké štěstí, že se tak pěkně střídáme a nemusí vymýšlet pentagramy pro dvě osoby." Trochu zkřivila tvář. "Je to celé velice absurdní. Nevím, čemu mám věřit, nechápu úplně, co se děje... vůbec to nedává smysl." Dívka v nesnázích, to je velmi politováníhodná záležitost. Byla celá krásně jemná a její ruka hřála. Možná jsem na ni opravdu byl zbytečně moc nepříjemný... nemohla za to, kde se ocitla, v tom divokém vleku událostí, které nemohla nijak ovlivnit, bez informací, bez souvislosti se svým dosavadním životem a realitou, nechtěná a bezmocná.

"Margaret..."

Dveře se rozlétly a dovnitř vevlál Thor. Margaret sebou škubla, rychle mi vytrhla ruku a nepatrný provinilý záblesk, i když těžko říct, komu patřil, mi napověděl, že Thor nezahálel.

"Anthony," zazářil Thor, "konečně jsi vzhůru. Mám ty nejlepší zprávy!"

"Povídej," vyzval jsem ho.

"Strange si je skoro jistý, že přišel na to, jak vyhmátnout to prokletí. Bude to ryze magická záležitost, křídy už měl naštěstí svoje... ehm. Potřebuje pozemšťana."

"Tomu říkám kariéra. Dotáhl jsem to až na pokusného králíka," řekl jsem, "co víc si přát." Ani jeden z nich se nehnul. "Přijdu hned," dodal jsem. Ani to nevzbudilo žádoucí reakci. "Nechci tu před vámi pobíhat bez šatů," dodal jsem unaveně. Margaret s pousmáním odběhla a Thor povytáhl obočí. "Udržíš se na nohou?"

"Je mi dobře," ujistil jsem ho. "Vážně to nechtělo nic než se pořádně vyspat."

"To říkal Loki také," přikývl Thor. "Čekáme dole."

Jeho čekáme dole znamenalo, že v hale domu, který byl svou základní architekturou až podezřele podobný tomu z Bangkoku, včetně hromady vitrín a serepetiček a obrazů podél zdí, že kolem pentagramu namalovaného na dostatečné ploše podlahy pod schodištěm seděl Loki v jednom křesle, Strange ve druhém, Thor procházel okolo, a u zdi na pohovce velmi upjatě dřepěla Olivia a tvářila se ponuře. Margaret právě usedala k ní a něco jí tiše šeptala.

V teplácích na gumu a volném tričku jsem si připadal jako bezdomovec, kterého si šílení vědci přitáhli z ulice na své tajné experimenty. Byl jsem neoholený, protože potřeby na holení jsem v koupelně nenašel, a po pravdě dost hladový. Navíc jsem moc nechápal, co se bude dít. Sedělo to všechno.

"Dobrá tedy," pronesl Strange a vstal. "Vstupte do kruhu, pane Starku. Neměl byste cítit nic zvláštního a nepotrvá to dlouho."

Krátce jsem obhlédl kresbu - kromě soustředných kruhů, pentagramu, nějaké té hvězdy a pár rozličných znamení v každém paprsku nescházela ani hromada kudrlinek, u kterých bych se vsadil, že jsou jen na efekt - a založil si ruce na hrudi. "To je na mě trochu hopem," řekl jsem odmítavě. "Nestrkám rád hlavu do pytle. O co půjde?"

"Za touto zdí je knihovna," ukázal Strange. "Nemusíte ji číst celou, stačí tak třetina, když začnete zleva. Doufám, že ovládáte etruštinu, tedy mimo jiné. Potom vám budu moci velmi zhruba vyložit, o co se chci pokusit."

"Taky jsem tak protivný na lidi, kteří se ptají, co dělám?" zeptal jsem se rozmrzele a překročil opatrně křídové čáry, abych se mohl postavit doprostřed.

Loki, sedící na svém křesle jako by to byl královský trůn, na mě tiše hleděl zamyšlenýma očima. Byl v plné zbroji a byl jsem si jistý, že není zdaleka tak klidný, jak vypadá na první pohled.

Zakručelo mi v břiše, což patrně narušilo vážnost okamžiku pro každého, kdo to bral moc vážně.

Strange nic neprotahoval. Zdvihl ruku a začal mluvit. Jazyk jsem nepoznával, zněl mi staře a krákoravě a jen občas jsem rozeznal slovo. Několikrát mnou projela slabá vlna tepla, párkrát se zlatě zablesklo. Zcela tu chyběl nějaký dramatický náboj a bylo to mnohem lepší než sedět u zubaře.

"Výborně," řekl náhle Strange plně srozumitelnou angličtinou, když už jsem si chtěl postěžovat na nudu. "Jenom slabý relikt. Možná by se rozrostl, možná ne. Nebudeme riskovat." Vztáhl ke mně obě ruce, vyštěkl nějaký povel, prudce škubnul - a z oblasti žaludku mi náhle vylétl chuchvalec jakési převalující se temné mlhy. Zabolelo to jen krátce a snesitelně, sotva jsem stačil překvapeně vydechnout. Gesto Strangových prstů vyneslo tu mlhu vzhůru; Loki natáhl ruku a Thor kladivo a sehraně do ní udeřili jedním zeleným a jedním stříbrným bleskem. Rozprskla do hromady drobných kouřových konfet, které se ztratily dřív, než dopadly k zemi.

"Tak tomu říkám multidisciplinární spolupráce," řekl jsem a trochu rozhozený se vymotal z kruhu. Nebyl tohle náhodou svého druhu exorcismus? Už nejednou mě mí 'fanoušci' označovali za ďábla. Tohle by se jim líbilo.

"Jedna nula vedeme," zazubil se Strange. "Kdo půjde další? První pozemšťané, prosím."

Napřed Margaret s Thorem přivedli krajně neochotnou Olivii, za ní šla Margaret. Z obou Strange vytáhl jen trochu kouře, i když Olivie se tvářila, že z ní zaživa kucháme slepé střevo; a obě jako by si nebyly jisté, jestli to celé není jenom dlouho protahovaný špatný vtip na jejich účet. Potom Thor napůl přinesl, napůl přivedl motajícího se Clinta - jestli jsem vypadal taky takhle mimo, tak to potěš - a i jeho posadil do kruhu. Pro Clinta to byla taková nuda, že v průběhu toho krátkého obřadu zase usnul. Jeho chuchvalec byl velký zhruba jako můj a i ten Loki s Thorem zničili. Pak nastala krátká technická přestávka, během které se Strange činil s křídou na podlaze a já přešel k Lokimu.

"Kdo skoukne jeho?" zeptal jsem se tiše a myslel tím Strange.

"Já," řekl Loki. "Dívám se a učím."

S jistými pochybnostmi jsem si prohrábl vlasy. Loki a Strange už několikrát zmínili, že jejich magie je dost odlišné povahy. Loki, jako by mé obavy vycítil, dodal: "Zvládne to." Nelíbilo se mi, jak to zní.

Strange zatím dodělal pár obrázků, zřejmě specificky asgardských, oprášil si ruce od křídy a došlo na Thora. Litanie byla o něco delší, šedé mlhy nemnoho, Strange ji držel ve vzduchu, dokud si Thor nepřeběhl z kruhu ke kladivu a opět s Lokim neprovedli svůj zničující zákrok. Všechno šlo jako po drátkách a byl nejvyšší čas, aby se něco pokazilo. Koneckonců, na řadu měl přijít Loki a očividně se mu nechtělo.

- Pokračování -