Konsekvence - 7.

Kombinace nové práce, podzimní melancholie a lenosti způsobila jisté zpoždění dokončení povídky; za to se čtenářům omlouvám. Navíc místo jednoho dílu přeci jenom budou dva, rozrostlo se to víc, než jsem čekala.

A taky to skončí jinak, než jsem čekala, ale to je naopak zcela obvyklé, postavy si bez jakýchkoli skrupulí dělají co chtějí a já nemám šanci jim do toho mluvit :-) Tak tedy přeji pěkné dračí počtení.

 w W w W w W w

Vlasy jsem měla rozpálené sluncem a oči oslepené od toho, jak se jeho paprsky odrážely od mořské vody, z chladného větru mi byla zima, nohy se bořily do písku a váznul tak každý krok - jak výmluvná charakteristika většiny mého života. Utéct nebylo kam, protože sám před sebou člověk neuteče, mohla jsem se leda otočit a vrátit ve vlastních stopách. I to bylo velice symbolické. A nejhorší bylo, že kdybych se opravdu vrátila, nikdo by mi nic nevyčítal.

Na pár chvil jsem se zastavila, abych si vydechla a přitáhla plášť blíž k tělu. Nešla jsem dlouho ani moc daleko, ale už mě bolely nohy - a měla jsem strach. Kupředu mě vedla snad jen má naprostá neschopnost představit si život bez Lokiho, jakkoli zřídka jsem ho vídala a jak mi byl vzdálený; ty napůl zaváté důlky ve zlatavém písku by mě zavedly zpět do světa, který by byl jiný a horší než ten, který jsem opouštěla. Možná jsem dokázala pokračovat v cestě i proto, že jsem ve skutečnosti nevěřila, že nějakého draka potkám, vždyť ještě před pár dny pro mě existovali jenom v příbězích. Na druhou stranu bych stejně tak dobře mohla říct, že před pár dny jsem si byla jistá, že zemřu v dolech při nějaké nehodě. Před jinými pár dny mi začal nový život. Bohužel se zdálo, že dneškem skončí.

Ksakru.

Když už jsem měla za štěstí zaplatit životem, nemohla jsem dostat místo pár dní alespoň pár let?

Ne že by v tom nebylo zdání jakési spravedlnosti. Nijak jsem se o svůj nový život nezasloužila. Dávalo smysl, že za něj musím zaplatit, zasloužit si ho nějakým vlastním činem; či být potrestána za naději.

Tak zase dál, krok za krokem nekonečnou pláží.

Za jednou z dun se přede mnou konečně otevřel výhled na mělký dolík, nejspíš ani ničím výjimečný, kromě toho, že byl náhodně zvolen z mnoha jiných; a v něm pohodlně usazených několik tun svalů a magické nevyzpytatelnosti. Dračice vypadala přesně jako na obrázcích, i když mi přišlo podivné, že je skutečně tak obrovská; měla zavřené oči a tlapy složené pod hlavou, jen pomalu se zdvihající boky naznačovaly, že je živá a dýchá. Byla veliká jako výsadkový modul, šupiny kovově černé, olejovitě opalizující celou škálou barev, na slunci byly odlesky jejího tělo vážně působivé. Hřeben na zádech, začínající drobnými výstupky nad čelem a končící u špičky ocasu, jakoby orámovaný výraznější modravou barvou, budil dojem ostře nabroušené zbraně. Přesto jsem věděla, že její skutečná moc nespočívá ve fyzické síle, ale v magii, a bylo úplně jedno, že jsem na magii nevěřila, či ji snad jenom vůbec nechápala, protože k tomu, aby zabila mě, se nemusela ani zvedat.

„Dobrý den,“ řekla jsem, protože jsem netušila, jak se zdraví draci, ale trochou zdvořilosti se určitě nemohlo nic zkazit. Přišlo mi, že jsem dost blízko, abych nemusela křičet, ale ne tak blízko, abych svůj bídný život skončila pod náhodným máchnutím tlapou. Musela by tu tlapu alespoň natáhnout. A já nejspíš ani nestihnu uskočit, pokud to opravdu udělá.

Mimoděk jsem skousla rty, aby se mi přestala chvět brada. Srdce mi tlouklo hlasitě a silně. Všechny vznešenější ideály i náklonnost k Lokimu se tváří v tvář té obrovské hromadě svalů a drápů vypařily jako pára nad hrncem, zůstávalo jen vědomí dluhu a rychle hasnoucí přesvědčení, že bez Lokiho bych nemohla žít. Možná přeci jenom mohla...? Určitě bych to nějak zvládla. Vlasy jako by mi málem začaly vstávat hrůzou. Co mě to napadlo, k čemu jsem se to nechala navést, co tu proboha dělám?!

Dračice otevřela oko a zahleděla se na mě. Vypadala velice bděle, vůbec ne jako by dosud tiše spala. „Dobré odpoledne,“ řekla zvolna. Hlas měla jako med, vláčný, hluboký a hutný, hypnotizující. Vlastně i příjemný, svým způsobem, neduněl přehnaně v uších, jak bych čekala. Uvědomila jsem si, že dokonce cítím její pach, podivný nezvířecí, ale i nelidský, vzdáleně připomínající vůni kolem tavicích pecí. Jak jinak, vždyť ona je jedna velká... bože.

 
Bylo skoro ohromujícím způsobem nesprávné tu být a absurdní myslet si, že něco zmůžu, já, ta dokonalá nicka. Frigga byla zoufalá a tak jí byla každá možnost dobrá, ale já se neměla stát součástí jejího zoufalství, byla to chyba... byla ona tak výmluvná, nebo já tak neschopná nenechat se přesvědčit?

Letmo jsem se ohlédla směrem, odkud jsem přišla. Skoro nic nenasvědčovalo tomu, jak blízko jsme hlavnímu městu, mohla jsem leda zahlédnout vrcholky věží paláce. Pláž byla prázdná a oceán, který pár kroků od nás pokojně šplíchal vodu v pravidelných vlnách, hučel podobně jako lodní motory. Bylo to vlastně docela uklidňující, protože s jeho nesmírnou rozlohou jsem se ještě srovnat nedokázala; vždyť většinu života jsem strávila na kosmické stanici. Trochu jsem si povzdechla. Na všechny strany, kromě té plné vody, se táhly písečné duny. Byla jsem tu jen já a drak a ani ta nejmenší naděje, že by mi cokoli přišlo na pomoc.

„Zvláštní posly vybírá Ódin pro své vzkazy,“ řekla dračice líně a trochu posměšně, muselo jí být jasné, že tu nejsem ze své vůle... Skoro mě ta myšlenka překvapila. Jsem tu ze své vůle? Mohu odejít, nebo snad ještě před chvílí jsem mohla, takže asi ano. Ale neměla jsem pocit, že mám na výběr.

„Neposílá mě Ódin,“ řekla jsem. Hlas se mi klepal. „Jsem tady proto, že jsem slyšela o zákonech...“ Trochu jsem se zajíkla. Co mě to napadlo jít hned k věci? Tím si její sympatie nijak nezískám.

„O zákonech, říkáš.“ Naštěstí to znělo pobaveně.

„No – ano.“ Seber se, seber se! Jde o život, a nejen tvůj. „Protože jsi dračice, nemůže s tebou bojovat - tím nemyslím bojovat jako bojovat, myslím... uzavírat dohody, třeba... žádný muž.“

"Vskutku. Řekla bych, že to byla sama královna, kdo tě tak důkladně poučil."

 "Ano, byla to královna," řekla jsem, protože už jsem věděla, že drakům se nemá lhát, a ani k tomu nebyl důvod. Až teď mě napadlo, že by bylo zajímavé vědět, kolik dalších dívek Frigga ještě oslovila, kolik si jich vzala stranou z dohledu cizích očí, aby jim pověděla o dávných dohodách, zákonech a zvycích, o naději. Byly vůbec nějaké další dívky? Možná bych tu nějakou společnost uvítala. "Řekla mi, že podle dávné dohody a starých zákonů ti náleží moc nad Lokiho životem, za službu, kterou jsi pro ni vykonala." Odkašlala jsem si. "Po pravdě, nepochopila jsem všechno, co mi povídá. Možná kdybych věděla, co to bylo za službu - "

"To bylo jenom mezi námi," opáčila dračice. "A tobě do toho nic není, bláhová dívko."

"Omlouvám se," řekla jsem honem. "Jenom jsem doufala, že bych ti to mohla nějakým způsobem - já nevím, vrátit, oplatit."

"Nemohla," zívla dračice.

Další chvíle ticha mi dala možnost se trochu vzpamatovat. Dračice nevypadala, že by nějak zvlášť toužila po svačině z lidského masa. Možná Frigga trochu přeháněla, když říkala, že buď ji přesvědčím, nebo mě sežere...

"Ta věčná lidská touha kličkách a lstech," ozvalo se.

"Já se tě nepokouším podvést," řekla jsem pro jistotu.

"Tobě to i věřím," loupla po mně dračice znovu okem. "Možná. Neskrýváš snad v záhybu svých šatů očarovanou dýku, či lahvičku s jedem, který mi doufáš propašovat do jídla?"

"Ne," řekla jsem trochu překvapeně. Přišlo mi teď trochu hloupé, že mě to nenapadlo.

"Či vládneš silou větší, než by kdokoli při pohledu na tvé nedospělé tělo mohl říci?“

„To bohužel také ne,“ připustila jsem neochotně.

„Pustil snad Thor, ten bezmocný bratr svého bratra, z rukou své mocné kladivo, a učinil tě bojovnicí? Ta bouřka v noci byla jistě jeho zásluhou."

"Neučinil mě bojovnicí," sklopila jsem hlavu. "Ani nevím, jestli ví o mé existenci. Stěží! Víš, skutečně to byla jeho zlost, co za noci otřáslo celým krajem. Když mu řekli, že jako muž pro svého bratra nemůže nic udělat, běsnil nevídanou zlostí, dokud ho přátelé nepřemohli a nenapojili nápojem spánku."

Zašustil písek, když pohnula ocasem. "Takže tě sem Frigga poslala s prázdnýma rukama?"

"Když to takhle řekneš, také mi to zní trochu..."

"Chm. Byla tak přesvědčená, že se vyváže ze svého slibu, když porodí jen jediného syna... Ódin ji pěkně převezl, když druhého přivezl z bitvy."

Vůbec jsem nevěděla, o čem je řeč, tak jsem zamumlala jenom něco neurčitého.

"Zřejmě mě má dojmout tvá prostota," uvažovala dračice. "To však nevidím moc nadějně. Čím tě oblouznila, že jsi teď tady? Příslibem moci či pokladů?"

"Jsem tu proto, že chceš sežrat - tedy sníst - zhltnout - sníst...?"

"Klidně říkej sežrat," ušklíbla se koutkem úst. „Nepůjde o moc společensky vhodnou formu stolování. Tak nedobré sousto je lepší spolknout bez kousání. Takže tobě jde o Lokiho,“ řekla a teď už se posměch v jejím hlase nedal přehlédnout.

„Ne, o Lokiho... vlastně ano, jde mi o Lokiho, samozřejmě. Jsem tu kvůli němu.“

„O neoblíbeného adoptovaného potomka krále, který se sám králem nikdy nestane, který je neustálým zdrojem potíží, a snad kromě jeho matky si každý oddychne, když bude pryč.“

Nadechla jsem se. „Není tak hrozný. Jeho bratr by za něj bojoval, kdyby mohl."

„A ve kterém přesto našla zalíbení dívka,“ pokračovala dračice. „Která si jistě nemyslí, že bychom spolu my dvě mohly bojovat. Nebo snad ano? Už jsme si vyjasnily, jak mizivé máš možnosti."

„No...“

„Pak to bude rychlé vyřízení,“ řekla a vypustila z úst obláček páry. Ještě před chvílí mi bylo chladno, ale teď mi po čele stekl pramínek potu, další mě zastudily na zádech, a nebylo to proto, že by se byla pára dostala až ke mně.

„Po pravdě jsem ráda,“ řekla jsem trochu hlasitěji. „Teď, když tě vidím zblízka, úžasná dračice, chápu, proč se draci nazývají vznešenými bytostmi. Nechtěla bych být příčinou zkázy některého z nich.“

„Lichotky ti Lokiho nevrátí, dívko,“ řekla dračice, povytáhla tlapy a protáhla se. "Úplně je vynech, vůbec to neumíš." Což měla úplnou pravdu.

"Dobře," souhlasila jsem ochotně. Jako dýka ostré drápy se zaleskly ve sluníčku na dosah ruky ode mě. Měla jsem co dělat, abych neutekla. Těch pár kroků dozadu, co jsem mimoděk couvla... se nepočítalo. „Všichni mi říkali, že draci ctí staré zákony,“ načala jsem nový soudek. „Vlastně to je první věc, kterou každý o dracích ví. Že ctí zákony.“

„Tak jest.“

„Kdo ctí zákon, ten v sobě musí mít smysl pro spravedlnost,“ lákala jsem dračici do logické pasti, která nemohla vyjít, ale ke které jsem nevymyslela žádnou další alternativu.

„Jen pokračuj.“

„Jsem proti tobě malá a slabá. Přesto mi staré zákony dávají možnost bojovat o mého–„ Málem jsem řekla mého muže, ale to by nebylo dobré, pro nikoho. Samotnou mě vyděsilo, jak blízko jsem těm slovům byla. „O mého pána,“ dokončila jsem s drobným škobrtnutím.

„Mmmm?“ zavrněla dračice. Z nosu jí znovu vylétl obláček páry. Co na tom, že se mi posmívá. Všechno lepší, než kdyby zuřila... ne? Dokud mi dávala šanci k mluvení, musela jsem ji využít.

„Určitě je nějaká kratochvíle, ve které se můžeme utkat, nebo snad porovnat své síly, aby to byl vyrovnaný boj, a také spravedlivý.“ Samotné mi to připadalo velmi chabé. Dračici zřejmě také.

„Ne, není,“ řekla. „Jsem dokonalejší než ty ve všech směrech. Jsem silnější, moudřejší, zkušenější a dokonce i šikovnější než ty, protože i kdyby došlo na navlékání korálků, má vůle je silnější než šikovnost tvých prstů.“

„Musí něco být,“ řekla jsem.

„Nejsem si jistá, jestli se mi chce s tebou bojovat o Lokiho. Nic tím nemohu získat.“

„Můj život,“ řekla jsem.

„Snadno nabízíš něco, co ti nepatří!“

„Můj život patří Lokimu. Proto je to správné místo a čas, kde ho mohu dát v sázku.“

„Tak to je jiná. Pomni však, že zatímco pro Lokiho můžeš mít nějakou cenu, pro mě nikoli. Jsi bezcenné sousto, tvůj původ je nízký a životní síla nepatrná. Chci Lokiho, protože v jeho krvi koluje síla plodů Iduniných stromů. Ve tvé nic takového nevidím.“

„Udělala bych pro něj cokoli,“ vypravila jsem ze sebe, a jestli to nebylo dosud pravda, tak teď už ano. Její odpor a vypjatost té situace mě s Lokim sblížila víc, než kdykoli před tím; a snad má neschopnost prožívat věci jen polovičatě. Když už jsem si přišla pro Lokiho, tak bezvýhradně. "Musí to mít nějakou cenu!"

„Samozřejmě, že nemá. Taková silná slova užíváš,“ mlaskla dračice nespokojeně. „Dej mi důvod dostát tvému přání.“

„Staré zákony – „

„Jsou spravedlivé tak, jak jsou,“ odfrkla si. „Není v nich nic, co by omlouvalo draka, který by poklesl na úroveň slabého protivníka.“

„Byl by to ale dobrý příběh,“ nadhodila jsem úplně poslední věc, kterou jsem se od královny dozvěděla. „Varovný pro všechny další, kdo by se ti chtěli postavit. Nebo naopak povzbudivý, protože pokud bych vyhrála, měla bys o zábavu postaráno na dlouho dopředu. Určitě by se ti snažili postavit i další.“

„Není vůbec žádná šance, že bys mohla nade mnou zvítězit!"

Znělo to už trochu popuzeně. Můj čas vyměřený dračí trpělivostí se chýlil ke konci. "Pořád je tu ještě hra na otázky." O které mi Frigga velmi kladla na srdce, že se do ní nemám pouštět a že nemám šanci v ní zvítězit, ať už jsem ve starých pověstech slýchala cokoli. Já samozřejmě neslýchala nic, ale už jsem vážně nevěděla, co dalšího navrhnout.

Někde v hrudi jí zabublalo smíchem. „Lokiho chvíle přijde až zítra - do té doby mohu vyšetřit pár chvil. Víš o tom, že draci poznají, když se jim lže?“

„Slyšela jsem o tom,“ odpověděla jsem opatrně.

„Ale ano, je to tak. Odpovíš mi na otázku, dívko. Pokud bude tvá odpověď pravdivá, můžeš si Lokiho odvést sebou.“ Znovu se zasmála. „Myslíš, že ti bude vděčný?“

Jestli to byla ta otázka, byla jsem za vodou. „Nebude,“ odpověděla jsem jednoznačně. „Bude nenávidět představu, že vděčí za život někomu, jako jsem já. Ztratím i tu trochu naděje, kterou jsem u něj možná někdy měla... a i ta nemluvila o ničem víc, než vstřícnosti...“ Stiskla jsem rty. Zase tak moc jsem se rozpovídat nechtěla.

„To ještě nebyla ta otázka,“ sebrala mi dračice naději na snadné vyřízení. „Ale tvůj postoj se mi vážně zamlouvá. Tak veskrze lidský! Ach ta věčná touha po sebeobětování a koncích plných bolavých srdcí. Připadáš si jistě upřímně zamilovaná?“

Tohle ale vůbec nebyl směr, kterým jsem se chtěla pouštět. „Na tak abstraktní otázku se nedá po pravdě odpovědět,“ zakoktala jsem se. „Určitě jsou správně skoro všechny odpovědi, na které bych mohla přijít. A stejně tak špatně.“

„Opravdu?“ podivila se dračice s netajeným sarkasmem v hlase. „Tak složitou mysl lidé nemají, věř mi. Je čas jídla! Lámej si tu zatím hlavinku, chceš-li. Vrátím se brzy.“

Zdvihla se na nohy – úžasný, majestátní tvor s podivuhodně vzorovanou kůží, na sluníčku matně probleskující barvami – máchla křídly a stoupala vzhůru tak snadno, že v tom musela být víc než síla jejích svalů. Stačila jsem se sotva nadechnout, a byla z ní tečka vysoko na obloze. Vážně škoda, že jsou tu všechny ty zákony, na kterých místní lidé tak hystericky lpí. Tenhle boj by si Thor užil.

Pak jsem spatřila Lokiho. Vůbec jsem nevěděla, že je tak blízko, dosud byl dokonale skrytý za dračím tělem; byla jsem přesvědčená, že stále sedí ve vězeňské cele, tak šikovně svým otcem pojištěný, aby nemohl uprchnout. Ležel v písku jako by spal, oči zavřené, vlasy rozhozené kolem sebe. Než jsem se stačila rozmyslet, jestli je to správné, rozběhla jsem se k němu. Padla jsem na kolena vedle jeho těla tak prudce, až to zabolelo. Sevřela jsem ho tvář v dlaních a sklonila se, abych ho mohla políbit na čelo. Ulevilo se mi, když jsem pod rukama cítila jeho teplo. Ano, byl chladný, vždycky byl. Přesto hřál a hruď se mu lehce zdvihala. Spal a vůbec jsem nepochybovala, že to nebyl nijak přirozený spánek, ale byl v pořádku a živý. Dračice ho uspala, nebo snad Ódin sám, aby Loki neměl snahu uprchnout? Nepochybovala jsem ani dost málo, že on by se na nějaké zákony neohlížel.

„Loki, Loki, Loki...“ opakovala jsem, dokud nejsilnější vlna emocí neopadla a trochu jsem se neuklidnila. Bylo tak skvělé držet ho, cítit jeho tíhu, vnímat dech... ať už dračice říkala cokoli o jednoduchosti lidských emocí, nevěřila jsem, že je to tak prosté. Jistěže ho něco ve mě zbožňovalo. Byla to stará láska, zrozená na palubě asgardské lodi, a také nová, vyrostlá ze snahy o hrdinství. A stejně jako tehdy na lodi, i teď jsem ho mohla na chvíli beztrestně obejmout a skoro bolelo, jak jsem za tu příležitost byla vděčná, trochu provinile vděčná, vzhledem k okolnostem... 

Nevěděla jsem, jak dlouho bude dračice pryč. Nemohla jsem pro Lokiho nic udělat – těžko jsem si ho mohla naložit na záda a utíkat odsud – a vědomí, že ho možná vidím naposledy, bolelo.

Víc než cokoli dalšího mě teď však trápily její otázky a strašlivá odpovědnost, která z celé situace vyplývala. Jestli to byla ta otázka, na kterou musím odpovědět – tedy jestli Lokiho miluji – bylo to od dračice velice ženské a velice rafinované, protože prakticky nebylo možné odpovědět správně a ona na kterékoli odpovědi mohla dokázat, že se mýlím. Možná to byla její past, důkaz, že se snažím marně, že je vždycky klička, jak vyklouznout.

Nebo někde je způsob, jak odpovědět správně...

Snažila jsem se opravdu poctivě zamyslet. Postoj k srdečním záležitostem byl nesmírně subjektivní. Já potřebovala co možná nezpochybnitelnou odpověď. Jestli ho miluji – mohu vůbec? Jsme v postavení vůči sobě, kdy bych ho vůbec mohla milovat? S vědomím, že to není cit, který by mi on, vznešený princ, kdy mohl opětovat? Nesmírně mě přitahoval, fyzická reakce na jeho blízkost byla jednoznačná, ale to ještě nemuselo nic znamenat, jen to, že jsme byli v našich potřebách kompatibilní. Poznala bych vůbec lásku, po životě, jaký jsem vedla? Už více než jednou se mi dostalo náznaků, že nereaguji správně, že některé věci nechápu. Asgardští byli neochvějně vlídní, ale zároveň se ke mně chovali tak trochu jako k někomu, kdo je nemocný. Nepřipadala jsem si tak. Jenže kdo ví, čí postoje jsou dračici bližší. Ještě před pár dny bych si byla mnohem jistější, vzhlížela jsem k Lokimu s bezvýhradnou oddaností a netrápila se pochybnostmi. Jenže stalo se mnoho věcí a já byla... kritičtější, to bylo to správné slovo. Mohla za to má nově nabytá svoboda a mohla za to dračice, tím jsem si byla jistá. V její blízkosti jako bych přemýšlela jinak.

Zmatek, jenom zmatek.

A nebyl o nic menší, když zapleskala křídla a dračice měkce dosedla pár kroků od nás. Po šupinách jí stékala voda a na sluníčku rychle osychala, místy se stopami mořské soli. Zřejmě si byla zarybařit.

„Udělala bys pro něj cokoli?“ zeptala se. Trochu mě to zmátlo, rychlost, s jakou šla přímo k věci, i skutečnost, že místo jedné velmi nekonkrétní otázky vypálila další, o nic snadnější. Nebo možná ano. Koneckonců, tohle byla velmi praktická záležitost.

„Všechno ve mně křičí ano,“ řekla jsem. „Ano, byla bych schopná udělat cokoli. Ale jsou věci, které bych neudělala, protože by to nebylo správné. Věci, které nestojí za život jediného muže, byť takového... a do smrti bych toho litovala.“

„Hlavně že máš jasno,“ ušklíbla se dračice tak moc, jak jen se svou tlamou plnou zubů mohla.

„Na takové otázky se přeci nedá snadno odpovědět!“ vyjela jsem ostřeji, než jsem chtěla, i když, obávám se, to nebylo nic než maskovaný strach. Zblízka mi znovu plně došlo, co to znamená, když se tlamě plné zubů, která by rozlouskla vaši hlavu jako ořech, stačí natáhnout mírně dopředu a skousnout. Mohla by to udělat, zcela beztrestně, podle všech těch jejich zákonů. Přišla jsem koneckonců bojovat.

„Stejně není fér, že se Loki nemůže bránit,“ řekla jsem zarputile. „Já jsem možná bojovník na houby, ale on je silný mág.“

„No jistě, že je,“ přimhouřila dračice oči a znovu se uvelebila do své původní polohy, takže jsem jí mohla hledět do očí a nevyvracet si přitom krk. „Proto ho uspali. Kdybychom spolu začali bojovat, srovnáme půl Asgardu se zemí.“ Zasmála se. „Obrazně řečeno, abys mě nenařkla z přehánění. I když...“

„Je vůbec něco, co bych mohla říct nebo udělat, a tys ho nechala jít?“

„Není nic, čím bys změnila mé rozhodnutí,“ odvětila dračice líně. „Padlo už dávno, ty ses do něj jen nešikovně připletla. Nebo možná šikovně, pobavilas mě koneckonců. Pojď blíž.“

Jen neochotně jsem vstala od Lokiho.

„Ještě blíž... ale no tak, nechystám se tě sežrat.“

To už jsem byla tak blízko, že by jí tu tlamu stačilo jen otevřít, kdyby mě chtěla sežrat. Měla jsem co dělat, abych nezavřela oči a neschoulila se do klubíčka. Její oko, které bych sotva zakryla oběma rukama naráz, na mě zíralo blízko, blizoučko, neměla bělmo, jenom spoustu rudé a černou zorničku. Ta rudá nebyla jednolitá, bylo to jako by se tam přelévala nějaká podivná tekutina, hustá jako rtuť.

Pohlcovala mě... zavrávorala jsem a jen tak tak stačila odvrátit oči jinam.

„Nezdálo se mi to,“ řekla dračice. „Cítím z tebe Lokiho. Žádná zamilovaná služtička, ale konkubína. Zajímavé!“

Polkla jsem. Nevěděla jsem, co je to konkubína, ale tušila jsem zhruba, se kterými našimi aktivitami to souvisí.

„Jestlipak ví Ódin tohle?“ Znovu ten štěkavý smích. „Tak tedy dobrá! Rozhodnuto. Necháme ho spát. Budeš Lokiho hlasem.“

Panika, která čekala poblíž na příležitost skočit mi po krku, konečně využila příležitosti. Rozklepala jsem se. Všechno napovídalo tomu, že jsem se připletla do záležitostí, o kterých jsem neměla správnou představu - a pokazila je. Loki by měl mluvit sám za sebe, já jen pracně sbírala slova i v těch nejjednodušších větách, tenhle svět jsem ani neznala, neznala jsem Lokiho, nevěděla jsem nic...

"Navrhnu mu obchod. Jak odpoví?"

"Arogantně," bylo první, co mě napadlo, až jsem si nebyla jistá, jestli jsem to vypálila nahlas. Ale zjevně ano, protože dračice se souhlasně uchechtla. Nějak mě nenapadalo, jak to vylepšit. Polkla jsem. "Bude si chtít zachránit život," dodala jsem, protože kdo by nechtěl?

"Nepochybně," souhlasila. "A bude chytračit. Umluví mě na polovinu, protože to dá víc než jediný celek, a já budu souhlasit. Nicméně! Za jeho drzost, s jakou by mi odpověděl," loupla po mně okem, "si vezmu něco od tebe."

Ještě před chviličkou se mi možná mihlo hlavou, že by bylo lepší nechat se sežrat, než se dostat do takovéhle situace, ale už jsem si to nemyslela. Vážně ne! Trochu jsem se přikrčila. Zmatek a bezmoc. Nad tím, co se dělo, jsem dávno neměla vůbec žádnou kontrolu a vlastně jsem si ani nebyla jistá, co se tu právě stalo.

Jistá byla jediná věc - naše jednání se chýlilo ke konci. Možná jsem se přičinila, nebo jsem byla jenom svědkem, příslibu toho, že Loki bude žít. Takže vlastně v pořádku? To jsem přeci chtěla. Jenže ta veliká tlama, nepatřičně zvířecí pro rozumnou bytost, byla příliš blízko. Vzlykla jsem mimoděk v návalu hrůzy a pevně zavřela oči. Dračí smích byl horký a voněl ohněm.

- Pokračování -