Konsekvence - 5.

Vzhůru na Midgard...?

(Jak nebýt v komentářích Anonym: napřed o mně napíšete samé hezké věci; pak v Komentovat jako kliknete na Název/adresa URL; do kolonky Název napíšete svoje jméno - zmáčknete Odeslat. Za veškeré komentáře předem díky! :-))

Plán dne byl jasný: splnit své pracovní povinnosti, strávit určený čas s učitelem, který mi byl přidělen (psaní bylo strašně těžké, i když jsem si byla jistá, že jsem někdy něco podobného už dělala), vyhýbat se Gredlymu a vyzvednout si šaty, které měly být ten den hotové, už svoje vlastní, ne jen vypůjčené od dospívajících dcer jedné z kuchařek... samé dobré věci. I vyhýbání se Gredlymu byla vlastně dobrá věc, mnohem lepší, než kdybych s ním třeba musela pracovat. Byl šikovný se sekáčkem a vždycky, když porcoval maso, se při doseknutí zvláštním gestem ohlížel přes rameno. Bylo to znepokojující.

Zatímco jsem kmitala po kuchyni a usilovně pracovala na tom, abych se z té nejzoufalejší pomocné síly, která k ničemu moc není, vypracovala na běžnou pomocnou sílu, která ví, co má dělat, uvažovala jsem o slibu, který jsem dala Lokimu; totiž že v případě potřeby jsem ochotná stát se součástí záchranné mise pro asgardské dívky. Byl neuvážený a unáhlený a neměla jsem pro to omluvu, protože Loki se mě skutečně snažil varovat - a možná to bylo špatně, nemohl mi prostě dát rozkaz? Je to princ! Poslechla bych bez váhání a ulevilo by se mi. Stále ještě bych se řítila do průšvihu, ale nemohla bych si ho dávat za vinu, ani se mořit tím, že vlastně netuším, co všechno takový souhlas obnáší.

Nechtěla jsem se vrátit na Zemi, hlavně jsem vůbec nechtěla opouštět Asgard. Tady jsem měla své místo, a nesmírně jsem si té samozřejmé neokázalosti, s jakou ho pro mě vytvořili, považovala. Přivítala bych, kdyby všechny dny byly stejné, nevadila mi práce, užívala jsem si předvídavosti svých povinností a klidu, který to přinášelo. Stále ještě jako bych se uvnitř chvěla - občas jsem zdvihla ruce a dívala se na ně jenom proto, abych se ujistila, že se neklepu doopravdy - jako bych tu byla jen na chvíli a jen čekala na návrat na vesmírnou stanici. Ani tělo, ani hlava si nedokázaly zvyknout, že minulost už je pryč a všechno kolem mě je skutečné a nastálo. Stále ještě jsem cítila hluboký a upřímný úžas - a trochu závrať - když jsem vyšla ze zámku a nebe se skvělo vysoko nad mou hlavou a obzor někde daleko.

Co na tom, že každý na první pohled poznal, že nejsem z Asgardu. Proti zdejším dívkám a jejich krásně tvarovaných tělům jsem byla opravdu jako holčička. Mělo to své výhody - lidé tak byli shovívavější k mým chybám - a někdy mi to přišlo trochu líto, ale utěšovala jsem se představou, že možná to bylo to, co se na mně Lokimu líbí; protože právě Loki byl to podmanivé neznámo, které se mi v mém obyčejném životě zamlouvalo mít. Co jsem tak slyšela – a z drbů bylo zdejší ženské osazenstvo živé – nikdy nikdo neslyšel o žádné jeho známosti. Vědomí, že jsem to byla já, kdo se ho dotkl, koho se dotkl on, že jsme byli spojení – dělalo mi to nesmírně dobře. I když to celé začalo dost možná jenom díky tomu, že byl přesvědčený, že mě pošle pryč a nikdy nebudu mít příležitost vstoupit zpět do jeho života...

"Reino?" vyrušil mě bojovník, ve kterém jsem při pozornějším pohledu poznala jednoho z těch, se kterým jsem sdílela celu na sgravinské lodi, i když jméno jsem si nevybavovala. Usmála jsem se na něj. V plné zbroji mu to slušelo mnohem víc než v otrhaných hadrech.

"Přišel sis pro zásoby na výpravu?" ukázala jsem na prázdné vaky, které držel v rukou.

"To také," přikývl. "A vyřídit vzkaz. Vezmi si plášť a dobré boty a přijď k Duhovému mostu." Trochu ztišil hlas. "Princ Loki vede malou skupinu bojovníků k vysvobození Drusily a jejích děvčat. Souhlasila jsi prý s tím, že můžeš pomoci...?" Ke konci věty mu hlas mimoděk vystoupal do otázky, asi jsem se zatvářila příliš vyděšeně. Polkla jsem a přikývla.

"Samozřejmě, že pomohu," zachraptěla jsem. "Jen jsem nečekala... tak náhle..."

"Zatím o tom před nikým nemluv," požádal mě. "Nechceme probouzet plané naděje v příbuzných, kteří je těžce postrádají. Víme, kde jsou, ale netušíme, v jakém stavu a jestli jsou všechny naživu."

"Dobře," řekla jsem a uvědomila si, že mám prázdné ruce, protože jsem upustila všechno, co jsem v nich držela. Na rameno mi dopadla Alcazarovala ruka. Než jsem se stačila propracovat k úleku, že mě za to potrestá, řekl: "Dodělám to. Už běž, ať na tebe nemusí čekat." Ovšem, ten musel být spraven o tom, kam mu odvolávají personál...

A tak jsem najednou stála mezi muži na samém okraji Duhového mostu, té tenké a krajně nedůvěryhodné slupky na počátku nicoty. Nohy se pohnuly směrem kupředu, hlava otáčela po hlasech a celé mé já patřičně reagovalo na slova a pokyny. To jen uvnitř jsem se chvěla v podivném narůstajícím šoku a jako hypnotizovaná pozorovala Lokiho, který se jako poslední připojil ke skupině a v jejím čele pak kráčel kupředu. Obklopilo nás bílé světlo -

- až jsme stáli na trávě u jakéhosi lesíka a já byla znovu na Zemi, byla jsem na Zemi -

- kolem nás v půdě vypálený kruh, v jehož vzoru jsem rozeznávala torza asgardských písmen, a nedokázala jsem se hnout ani pokročit kupředu. Věděla jsem ihned: tady to bylo špatně, Země byla ošklivá na první pohled. Stromy měly podivnou žlutavou barvu listí a tráva byla polehlá, zahnědlá a nevábná. Do tváře se mi opřel nepříjemně chladný vítr. Na Asgardu rozhodně byla tráva zelenější a obloha modřejší a nikdo by tam určitě nepostavil tak šeredné baráky, jako byly budovy, které jsme viděli kus před námi, snad skladiště, spíš než cokoli jiného, obehnané vysokým drátěným plotem -

- stála jsem a sotva dýchala, neodvažovala jsem se hnout, skoro ani mrknout, byla jsem šílená strachy, že když udělám krok či dva a opustím ten kruh, už nikdy se na Asgard nevrátím, nechají mě tady, vždyť proč by jim mělo záležet na tom, jak moc je pro mě takový návrat důležitý? Věděla jsem rozumem, že můj strach je nesmyslný, že mě tu mohou nechat tak jako tak, že ale zároveň nemají důvod mě nevzít zpět domů, ale taky jsem věděla, že to, co jdeme podniknout, bude strašně nebezpečné a že lidé, kteří se neštítí zajmout mladé dívky, musí být nebezpeční, a já jsem nechtěla, aby se mi něco stalo zrovna teď, když jsem měla konečně život lepší, než po jakém jsem kdy toužila -

- nebo to snad bylo tím, že Země už mě jednou zradila, neochránila -

"Všechno v pořádku?" zeptal se jeden z bojovníků a lehce se dotkl mého ramene. Otřásla jsem se.

"Ano," vypravila jsem ze sebe a on se trochu sklonil a zblízka mi pohlédl do tváře.

"Skutečně?" zeptal se a stále s rukou na mém rameni se otočil k Lokimu. "Princi," řekl, "je strachy úplně bez sebe."

Teď jsem sice byla středem Lokiho pozornosti, ale rozhodně ne způsobem, v jaký jsem doufala. "Co se děje?" řekl a trochu se zamračil. Přistoupil až k nám, teď už na mě zírali úplně všichni a bylo to hrozné, a nejhorší bylo, že jsem se vůbec nedokázala ovládnout. Chci pryč, chci pryč, chci pryč, chci zpátky na Asgard! Snad nikdy jsem nepropadla takové panice, jako právě teď. Neuspořádané myšlenky, z nichž většina křičela něco vyděšeného, ledová kůže, krve by se ve mě teď zaručeně nedořezal, všechno bylo špatně.

"Musíš projít koridorem, který ti vytvoříme, a vypnout detektory a poplašné zařízení," řekl Loki. "Je to rychlá a nesložitá záležitost, nepříliš nebezpečná. Ovšem musíš tam sama. Dokážeš to?"

Otevřela jsem a zavřela ústa. Promluvit jsem nedokázala, jen ze mě vyšlo jakési zoufalé zajíknutí.

Loki se napřímil. "Sintre, vezmi ji zpátky. Máme i další možnosti."

Tak. Teď už mnou nepohybovala slova, ale čísi ruka, která mě s ohledy, které jsem si nezasloužila, postrčila kupředu, znovu to bílé světlo, až jsem stála na místě, odkud jsme vycházeli, sama, protože Sintre se okamžitě vrátil za ostatními, nekonečně zahanbená a s bolestnou vidinou Lokiho, který se s odtažitým, zamračeným výrazem otáčí zády a vydává rozkazy, ve kterých už nehraju vůbec žádnou roli.

Jak jsem mohla být tak strašně hloupá a nechat si ujít takovou příležitost? Mohla jsem zapůsobit, předvést se, možná mu zachránit život, cokoli. Třeba se stane něco zlého, co by se nestalo, kdybych tam byla, budu pak za všechno vina... Měla bych se vrátit, splnit svůj úkol, ukázat, že za něco stojím. Hned to také udělám, jenom se nadechnu, stačí chvilička odhodlání -

Ale zároveň jsem věděla, že si to jenom namlouvám. Hrůza ve mně byla stále. Nebylo nic, co by mě přesvědčilo, abych se tam dobrovolně vrátila.

Strašlivě pokořená zalezla jsem do svého pokojíku, vděčná alespoň za to, že se mi povedlo do něj proklouznout nepozorovaně, a zhroutila se do křesla. Tohle bylo strašlivé a nenapravitelné selhání, tím jsem si byla jistá. Neexistoval způsob, jakým to Lokimu vysvětlit, zvlášť když jsem si byla jistá, že po tomhle se mu neodvážím přijít před oči. Už nikdy nikomu. Útěchou mi byla jen představa, že na tak nicotnou existenci si nikdo ani nevzpomene, a tak si tu budu moct v klidu umřít. Kéž by se dalo utopit v sebelítosti, bohové vědí, že bych jí měla dost na zaplavení celého hradu.

Po nekonečně dlouhé době se objevila se Johana: už ode dveří trochu káravě pozdvihla obočí nad skutečností, že sedím v křesle stále ještě oblečená v plášti a vysokých botách, a řekla: "Co tu děláš? Nahoře se slaví. Měla bys jít taky."

"Slaví?" Trochu mě to probralo a hlas mi trochu přeskočil v naději. "Takže - výprava dopadla dobře? Všichni jsou zpátky, jsou v pořádku?"

Vypadala skoro překvapeně, jako by se taková věc rozumněla sama sebou. "Podle všech zvěstí ano. Jinak by se hostina nekonala." Vydechla jsem s nesmírnou úlevou. 

"Díky bohu... ale nechci tam jít." Pod jejím upřeným pohledem jsem ze sebe neochotně vysoukala: "Nepomohla jsem jim, já... dostala jsem strašný strach. Musela jsem se vrátit."

Johana jen nevzrušeně pokrčila rameny. "Asgarďané si nade vše cení odvahy, ale každý má své místo a jeho ctí je obstát právě na tom místě co nejlépe." Znělo to, jako by někoho citovala. "Co čekali?" dodala. "Nejsi bojovník. Patříš do kuchyně."

Cítila jsem, že se mimoděk začínám usmívat. Pocítila jsem silnou vlnu vděku a úlevy. "Myslíš, že to ostatní uvidí stejně?" zeptala jsem se dychtivě.

Málem se pousmála, i když kdyby se taková věc stala, asi by se zbořil hrad. "Ano," řekla. "Nechceš se dostat do řečí? Tak říkej to co bojovníci, když se vrátili domů: Pojďme slavit, ale bez otázek, neb naše cesta je obestřena tajemstvím. Nebo nepovídej nic. Skoro nikdo neví, že jsi odešla s nimi."

Její slova byla jako balzám, který rázem zastřel nejhorší rány. Možná to se mnou nebylo zase tak zlé? Na další velké přemýšlení jsem ale čas nedostala. Johana prohlásila, že nemá smysl, abych se mořila o samotě hloupostmi, a odvedla mě sebou do kuchyně. Sice jsem neměla směnu, ale pokud se chystala neplánovaná hostina, každé ruce navíc přišly vhod. Byla jsem celá šťastná, že to všechno dopadlo dobře i přes mé selhání. Stále jsem se uvnitř chvěla, stále jsem se strašně styděla, ale už to bylo dobré. Naslouchala jsem pečlivě dohadům, drbům a čerstvým zprávám od obsluhujících děvčat, která se kolem nás míhala, usmívala jsem se na všechny strany a užívala si všeobecného nadšení - když tu mě vytrhla z tempa skutečně podivná věc. Zachvěla se mi země pod nohama, doslova. Vyjekla jsem a pevně se chytila pultu, i když to vlastně bylo to jediné zhoupnutí, které mě těžko mohlo shodit na zem. Ale nebyla jsem jediná a ve tvářích všech přítomných se zračil když už ne úlek, tak alespoň překvapení nebo zájem.

"Ódinův hněv," dozvěděla jsem se vzápětí. Až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Co je to za člověka, jehož hněv pohne celým hradem? Jaký může mít důvod k takovému vzteku - když byl jeho rozkaz bezvadně splněn? Dohady byly hodně divoké, a rychle nabraly zcela určitý směr, když někdo řekl, že Loki byl svým otcem odvolán z hostiny a že prý spolu krátce pohovořili. O dalších pár chvil později se ukázalo, že Loki je v domácím vězení a Ódinově hluboké nemilosti. Nikdo nedokázal říct proč, ale nikdo se nad tím ani nepozastavil. Hostina pokračovala dál...

Dobrá nálada mě definitivně přešla a večer jsem pak dlouho nemohla usnout a jen jsem koukala do stropu a přemýšlela, jestli za to mohu nějakým způsobem já. Hned mi to přišlo absurdní, hned jsem byla schopná vymýšlet neuvěřitelně spletité teorie, jenom abych tam svou vinu zapletla co nejdůrazněji. Uvažovala jsem mu napsat omluvný dopis, ale když jsem si začala v duchu skládat slova, rychle jsem přišla na to, že u většiny z nich si dosud nejsem jistá tím, jak se správně píší.

A stýskalo se mi po něm. Bylo to hloupé a nesmyslné, byl princ, neměla jsem si dělat naděje. Jenže byla noc a tma a k představám, jak potichu otvírá dveře mého pokoje, beze slova se ke mně blíží a dotýká se, jsem byla náchylnější než kdy jindy. Byla jsem mu vděčná, zbožňovala jsem ho za to, co pro mě udělal, a nic jsem nechtěla víc, než mu oplatit - a omluvit se - tou jedinou věcí, kterou jsem měla, a kterou on dokázal ocenit; svou odevzdaností.

Až se to náhle stalo, jako odpověď mým touhám. Spala jsem jen napůl, už ztracená ve snění, když probleskl oblouk světla a ucítila jsem něčí přítomnost. Tou dobou jsem se už naučila spát v posteli, takže mě našel okamžitě. Tyčil se nade mnou přesně tak tiše a nehybně, jak jsem o tom snila. Dovolila jsem si ještě nepatrný záchvěv touhy a také ulehčení, že to s tím vězněním nebude tak zlé, ale pak mi konečně došlo, že ta silueta – jen velmi nezřetelná ve světle měsíčné noci za okny – nemá tu správnou výšku ani vznešenost.

„Co chceš?“ řekla jsem chladně. Mělo to být chladně. Hlas se mi chvěl.

„Tebe,“ odvětil prostě Gredly. Nebyla v něm žádná pochybnost. Odtáhla jsem se od něj co nejdál a alespoň se posadila. Byla jsem stále trochu otupělá a situace byla příliš neskutečná; možná jsem měla začít křičet, ale vůbec mě to nenapadlo.

„Nechci.“

„Myslíš snad, že na tebe někdo čeká? Třeba snad - on? Má teď jiné starosti."

„Co ty o tom víš?"

„To si piš, že vím." Uchechtl se. „Vím, u kterých dveří naslouchat. Loki na Midgardu použil zakázanou magii. Ódin zuří." Srdce mi pokleslo. Tak přeci moje vina! Kdybych splnila svůj úkol, Loki by nemusel -

„Buď budeš se mnou, nebo všude rozhlásím, že jsi byla s ním. Vypadáš jako nedospělá holka. Spousta materiálu na lidské řeči. Věř mi, že tě bude nenávidět za to, co se o něm bude povídat.“

Věřila jsem mu. Nechtěla jsem přivést Lokiho do řečí, na to jsem si svých vzpomínek na něj příliš považovala. Nechtěla jsem ho zradit! Tohle musím rozhodně nějak vyřešit. Ale hlavu jsem měla plnou dnešních událostí a Gredlyho námluvy do nich moc nezapadaly, ani tenhle druh starostí, prostě se mi teď vůbec nehodilo zabývat se takovými věcmi; ale vypadal odhodlaně, nešlo to pominout. Měl hlas dokonale prostý emocí, zcela rozhodnutý. Zřejmě usoudil, že alespoň tento zprostředkovaný dotek Lokiho je lepší než nic. Jenže byl příliš slabý. Něco takového jsem u sebe nechtěla.

„Tobě nevadí, že vypadám jako holka?“ řekla jsem, abych získala trochu času na rozmyšlenou. Gredly se uchechtl.

„Je mi úplně jedno, jak vypadáš.“

Ta bezmoc... nenáviděla jsem ho za to. Zvykla jsem si na to, že už ji nemusím cítit, a on mě do ní vracel, málem jsem znovu cítila všechnu tu špínu na kůži a suchý pach klimatizovaného vzduchu vesmírné lodi, tak silný ten pocit byl.

„Zaskočil jsi mě. Přijď zítra, připravím se.“

Zaváhal. „Jestli si myslíš, že na mě něco zkusíš...“

„Co bych asi mohla zkoušet,“ vyhrkla jsem už trochu zoufale. „Copak mám nějakou možnost?“

„Nemáš,“ konstatoval suše a zjevně o tom byl úplně přesvědčený, protože se k mé nesmírné úlevě skutečně otočil a odešel.

Ještě chvíli jsem čekala, až jeho kroky odezní chodbou pryč, a pak jsem rychle přeběhla ke dveřím a zamkla.

Vždycky jsem toužila mít kolem sebe méně lidí. Spát sama, nevrážet do ostatních. Teď, když jsem to konečně měla, se z toho stala zbraň, která se obrátila proti mně.

O dalších pár hodin později, strávených snahou vymyslet, co s Gredlym udělám, jsem přišla na jednu dobrou věc: dává mi to zcela oprávněný důvod znovu spatřit Lokiho. Mluvit s ním. Mluvit...!

Když jsem konečně nad ránem usnula, měla jsem vymyšlený úžasně rafinovaný plán, na který došlo ve vhodnou chvíli dost dlouho po snídani, ale ještě nějakou dobu před obědem, abych se opravdu neprozradila vůbec žádnému náhodnému svědkovi. K těm správným dveřím jsem trefila už jenom na dvě zeptání. Lepšila jsem se. Jen jednu věc jsem si nerozmyslela předem, v podobné situaci jsem služebné nevídala. Zaklepat, nebo vejít bez vyzvání? Strážní přede dveřmi mě jenom přejeli lhostejnými pohledy a nezdálo se mi vhodné se s nimi radit. Nakonec jsem zaklepala a rovnou vstoupila.

„Pane,“ zavřela jsem za sebou rychle a tváří k němu se zhoupla v kolenou s náznakem úklony, jak měla zdejší děvčata ve zvyku. Loki zdvihl hlavu a trochu se zamračil.

„Neobjednával jsem si jídlo.“

„Ale je to dobré,“ řekla jsem na obranu vlastnoručně sestavené svačinky, kterou jsem mu trochu bojácně postavila na okraj stolu. Loki odsunul knihu i papíry, do kterých si z ní vypisoval poznámky, opřel se v křesle dozadu a ruce založil na prsou. Nemusela jsem být žádný génius, aby mi bylo jasné, že nejsem vítána. Jeho výraz mi říkal, že bych měla mít hodně dobrý důvod k tomu, abych tady byla, a že mám k dispozici jen velmi omezený čas k tomu, abych mu ho sdělila.

„Omlouvám se, pane,“ řekla jsem jeho upřenému pohledu. Pečlivě připravená slova se mi úplně vykouřila z hlavy. „Stala se mi nepříjemnost, která se vás týká, a chtěla jsem požádat o radu... a taky jsem se chtěla omluvit za to, jak jsem ztratila hlavu na výpravě a -"

"Omluvy přeskoč," přerušil mě. "Co už s tím. Pořád jsi jen holka z kuchyně." Ulevilo se mi, že to vidí stejně jako Johana. Když se shodnou ti dva, tak to tak zaručeně musí být? Možná vážně nejsem tak hrozná. Ostatně snad ani nebylo možné, abych byla tak hrozná, jak jsem si představovala, pokud bych každý den už před snídaní neutopila pytel koťat.

Trochu jsem si odkašlala. "Tedy... nevím, jak to vyřešit." Vůbec se mi před ním nemluvilo dobře. „Jestli budete chtít, prostě ho zabiju,“ vyhrkla jsem nakonec bezmocně. Lokiho obočí vyletělo vzhůru.

„Raději začni od začátku,“ řekl.

- Pokračování -