Konsekvence - 1.

Loki není zrovna dobrák od kosti a nepáchá dobré skutky dobrovolně - přesto mu jeden z nich vstoupí do života víc, než by čekal, chtěl a věřil kdykoli před tím.

Vůbec to není hezký příběh o krásných věcech: na to jsou lidé v něm příliš poničení a jejich vnímání světa okolnostmi notně pokroucené. ( - tohle bylo varování, aby bylo jasno! Vůbec se mi totiž nelíbí, jak se k sobě tady lidi chovají. Uznávám, jsem pověstné máslo, když dojde na nějaké šizení, ale stejně. Jeden cvok vedle druhého.) Jestli je někde pro ně ukrytá naděje, to nevím. Oni jdou prostě stále kupředu, protože jim nic jiného nezbývá. Na druhou stranu, kdo jde stále kupředu, dostane se v místa netušená. (Tu a tam poněkud mládeži nepřístupno.) Odehrává se někdy po Avengers.

 w w W w w

Rozsvítila se světla a na chodbě zaduněly kroky. Chvíli mi trvalo si uvědomit, že to není sen, ale ryzí a nefalšovaná skutečnost, vždyť jsem spala jenom chvíli a podle palubního času musela být hluboká noc. Tohle jsem věděla jistě - únavou se mi ještě třásly nohy a sotva jsem otevřela oči. Kolem mě se zvedaly další hlavy, tu a tam se ozvalo vydechnutí nebo tichounké zamumlání k někomu, kdo spal pod jednou dekou, ale jinak byli všichni potichu. Cokoli nečekaného znamenalo vždycky jenom potíže.

Nehybně jsme naslouchali zarachocení dveří jedné z vedlejších cel, a hlasům, které k nám z chodby doléhaly jen slabě. Slovům rozumět nebylo.

"Kupci," hlesl někdo.

Neodpověděla jsem, jenom přikývla, i když vlastně nebylo komu. Také mě to napadlo. Práce bychom po poslední šichtě teď moc neodvedli, takže to museli být kupci, jiný důvod k návštěvě cel si strážní většinou nenašli; i když někdo zemřel, museli jsme vedle jeho těla vydržet až do rána. Na druhou stranu, kupcům se zboží zpravidla předvádělo v co nejlepším světle, vykoupané a oblečené do kombinéz. My měli po poslední sprše víc než týden a hadry, ve kterých jsme pracovali, jsme i spali – a podle toho to tady i vypadalo. Spíš než přehlídka nadšených pracantů jsme byli abstraktním obrazem na téma ´mour a bláto stokrát jinak´.

Jen na okamžik jsem si připustila představu, jak nás asi vidí někdo zvenčí, a byl tak to zoufalý obrázek špíny, bídy, vyhublých tváří a prachem a únavou zarudlých očí, že jsem takové myšlenky zase rázně utnula. Nepřísahala jsem si kdysi, že nedopustím, abych si na to někdy zvykla? A vida. Zbyl z toho povznesený postoj zvaný ´co nezměníš, tím se nemoř´.

Kroky zazněly blíž. Možná někdo něco ukradl a čeká nás prohlídka. Mimoděk jsem se otřásla. Snad nás neztlučou moc.

Zarachotil zámek ve dveřích a vzápětí v nich stanul jeden z Pánových nižších strážců. Tak jsem se soustředila na to, abych dokázala vyluštit výraz jeho tváře – jeho dobrá či špatná nálada mohla rozhodnout o životě či smrti – že jsem si hned neuvědomila, že vedle něj stojí i někdo další. Tentokrát žádný sgavinský prasečí rypák s malýma, krví zalitýma očima a štětinatou hlavou, ale opravdový člověk. Vysoký, skvěle oblečený a uhlazený, se zachmuřeným a trochu odtažitým výrazem ve tváři. Už dávno jsem neviděla člověka, který by se vedle Pánů nesl s tak samozřejmou sebedůvěrou, byl to úchvatný pohled, byl tak čistý, že skoro zářil. Třeba si doopravdy někoho koupí - a třeba na tom nebudou hůř.

Zjistila jsem, že na něj zírám s otevřenou pusou, a rychle jsem ji v zájmu zachování alespoň trochu dobrého dojmu zaklapla. Ne že bych měla skutečnou naději, aby si mě kdokoli všímal.

"Můj pane!" vykřikl vedle mě někdo hlasem, ve kterém zaznělo tolik naděje, až jsem leknutím nadskočila. Zřejmě právě zešílel - Henrik, tak si říkal, toho jsem měla moc ráda – a vrhl se kupředu. Strážný napřáhl ruku s ergo-bičem a Henrik rychle padl na kolena. Ale ne před strážným. Byl zcela zaměřený na toho lidského muže.

"Nech ho být," řekl neznámý ostrým hlasem ke strážnému, a ten, k našemu nesmírnému úžasu, poslechl. "Smlouva již byla uzavřena. Ten muž patří mě."

"Můj pane Loki," řekl rychle Henrik, "jak toužebně vyhlížený okamžik! Je nás tu víc..." Přímo před očima se mi měnil ve svobodného člověka. Ten nově příchozí nebyl kupec – byl to někdo, kdo si přišel vykoupit svoje lidi, to už mi bylo jasné. Slyšela jsem pověsti o takových případech a vždycky mi to přišlo jako pohádka, báje a falešná naděje, kterou nám předhazují strážní, abychom se měli k čemu upnout. Ale na Henrikovi byla znát tak úžasná úleva! Hlas mu zazněl jako zvon. Muselo to tak být. Záviděla jsem mu v té chvíli tak strašně, až mi z toho trnuly zuby.

"Já vím, einherji," řekl Loki. "Všichni asgarďané teď půjdou se mnou." Bylo mi hned jasné, kdo vstane a vykročí vpřed. Dobře jsem o nich věděla, drželi při sobě a byli z těch, kteří si dokázali uchovat svoje zásady i v nevalných podmínkách měsíčních dolů, alespoň tak moc, jak to jenom bylo možné; však už sama skutečnost, že tu nebyl každý pouze za sebe, jim hodně pomáhala. Snažila jsem se držet blízko nich, protože se chovali slušně, a často jsme pracovali spolu. Koneckonců, i strážní nás k sobě přidělovali, byli jsme si tak podobní, jako bychom pocházeli ze stejné planety.

Byli jsme si podobní...

Ještě dřív, než jsem si stačila úplně rozmyslet, jestli je moudré na sebe upozorňovat – protože v případě neúspěchu by mě čekal trest tak strašný, že by dost možný byl poslední – jsem už byla napůl cesty ke dveřím, dosud ve svém úmyslu krytá pohybem ostatních. Bylo nás tu na malé ploše mnoho a pokud někdo chtěl vyjít ven, a nepošlapat ležící, museli se všichni pohnout.

Jeden z mužů zůstal ležet, ostatně počítali jsme s tím, že za den či dva zemře, ale Loki vstoupil dovnitř, poklekl na zem a sklonil se k němu. Uvědomila jsem si úžasnou věc: snad aby strážný neviděl, co dělá, nebo jen náhodou, natočil se k němu zády. Dva jeho muži však zároveň postoupili kupředu jako stráž a první obranná linie. Bylo to zdánlivě zcela mimoděk, velmi decentní a nenápadné a jistě by se to dalo snadno vydávat za náhodu, ale podle toho, jak strážný nespokojeně pokrčil rypák, si to i on uvědomoval velice dobře. Strážní se neustále hystericky báli vzpoury. Velmi snadno vycítil, že se kolem Lokiho okamžitě zformovala svébytná jednotka. Asgardští muži setřásli své otroctví velice snadno.

Že by bývalí vojáci? Kde by otrokáři přišli k vojákům? Ale stát se to samozřejmě mohlo, prohrané bitvy mívaly různé druhy obětí. A rozhodně by to vysvětlovalo všechno možné, třeba sílu, jakou ti muži měli, i jejich disciplínu, a ostatně i ten samotný fakt, že tu skutečně byli jenom muži, a všichni mladí a statní. Do staré rutiny zapadli hladce a svého pána okamžitě následovali. Nevysvětlovalo to jenom ten fakt, proč se ocitli mezi nejnižší otrockou kastou. Ale možná nebyli ochotní spolupracovat v žoldáckých jednotkách a tohle byl trest...

Právě jsem se definitivně rozhodla, že se nechám adoptovat novou rasou. Stejně musíme být příbuzní, vždyť jsme byli stejní do posledního vlásku! Alespoň co bylo vidět. Klidně mohli mít o ledvinu víc, ale dokud ji po mně nebudou chtít, nehodlala jsem se tím trápit.

Lokimu se zatím pod rukama modře zablesklo a muž se trhaně nadechl. Otevřel oči. "Loki," zašeptal užasle, ale bylo v tom i něco, co jsem hned nerozeznala. Snad obezřetnost? "Pane," opravil se rychle. Lokimu proběhlo tváří kratičké pousmání.

"Za chvíli budeme na lodi," řekl. "Do té doby ho musíte nést," dodal k ostatním. Dobrovolníků bylo dost.

Loki vyšel první a ostatní za ním, na chodbě už pár mužů stálo, proklouzla jsem dveřmi spolu s tím zraněným a využila drobného zmatku plynoucího z nesourodého uspořádání téhle části stanice. Chodba nebyla příliš široká a byla členitá, takže houfek asgardských otroků byl roztahaný a nepřehledný. Postavila jsem mezi ně tak, abych byla Lokimu z očí; strážných jsem se tolik neobávala, byli zvyklí nás vídat pohromadě.

Pak už jsem jenom doufala a trnula hrůzou. Byla jsem si jistá, že se po mně musí začít všichni otáčet, protože srdce mi tlouklo prudce a hlasitě jako zvon a strach se mi doslova rozléval pod nohama v černých hutných chuchvalcích.

Henrik, kterého jsem znala nejlépe, stál přímo vedle mě. Cítila jsem, že se na mě dívá, snad se dokonce nepatrně dotknul konečky prstů mojí ruky, mohlo to být povzbuzení stejně dobře jako zcela náhodný pohyb. Nakonec jsem sebrala všechnu odvahu a zdvihla k němu tvář. Díval se na mě s nadějí rozzářenýma očima, a i když ten pohled byl možná o něco delší, než v zájmu co největší nenápadnosti být měl, nakonec neřekl nic, jenom nepatrně povzbudivě pokývl. První překážka překonána. Už je jich přede mnou jenom asi tak – tisíc?

Všechna má narychlo posbíraná naděje mi náhle přišla neuvěřitelně naivní. Tenhle plán - a vůbec nazývat to plánem bylo příliš odvážné - neměl nikdy šanci. Budou mít seznamy, detektory, možná Loki přesně ví, pro koho přišel, nebude odpovídat celkový počet. Někdo se zeptá, podiví, bude mít hloupou poznámku, cokoli z toho.

"Jsou v dost špatném stavu," zaslechla jsem Lokiho promluvit k jednomu z větších Pánů, který se přišel podívat na výběr otroků. "Předpokládal bych, že si tak cenný náklad budete opatrovat lépe."

"Jak jsme koupili, dáváme dál," chrochtl sgavinčák. "Vždyť víte, asgarďáky my nelovíme. Jen sbíráme od jiných. Jsou tu chvíli, přišli z dolů. Drsný místo. Poslali jich míň, než slibovali, kape to tam jeden po druhým."

"Výši vzájemných kompenzací jsme již probrali s kapitánem."

"Jasně. Já jen, aby nedošlo k nějakýmu nezdravýmu nedorozumění. Já nic, jen pošlu echo, dostanu dobrou cenu. Bezva obchod pro všechny."

To bych řekla! Mají to dobře zařízeno. Vlastně všichni. Asgard má jistotu, že jim sgavinci posbírají všechny lidi, o kterých se doslechnou; co na tom, že si naúčtují mnohem vyšší cenu, než by normálně dostali.

Pohnuli jsme se o pár kroků dál.

Další cela a v ní pár nových kousků. Muži se mezi sebou zdravili rychlými stisky rukou, očividně se znali všichni navzájem. Byli si tak podobní, tak zaměnitelní s těmi svými světlými vlasy a opálenou kůží, kterou ani podzemí nezbavilo zlatavého nádechu! Měla jsem tmavší vlasy než většina z nich, a bledší kůži, ale to Loki také, takže jsem doufala, že má jinakost nebude příliš nápadná. Stále ještě to vypadalo, že si mě prostě nikdo nevšímá.

Nakonec nás bylo přes třicet, nedokázala jsem to v nepřehledném prostoru dobře odhadnout. V neurovnaném houfu jsme postupovali chodbou kupředu, pod nohama rachotily kovové rošty a nepříjemně tlačily do bosých nohou. Ale zatím jsem nelitovala ani v nejmenším, že jsem neztrácela čas hledáním bot. Ať už dopadnu jakkoli, někomu přijdou vhod.

Nevyhnutelně nastala chvíle, kdy jsme vyšli ven. Toho okamžiku jsem se děsila od začátku. Všude bylo tolik lidí! Všech možných ras, barev i tvarů. To mě sice trápit nemuselo, rozhodně ne tolik, jako skutečnost, že se houfek trochu rozvolnil a byla jsem lépe vidět, ale stejně jsem se celá oklepala odporem a studem. Loď otrokářů přistála ve standardním přistávacím doku na veřejné vesmírné základně, zřejmě nějakého satelitu poblíž planety, kde jsme pracovali - protože po poslední šichtě jsme letěli jen krátce. Vůbec jsem netušila, kde jsem, s tím se nám nesvěřovali, ale okolí výmluvně vypovídalo o svém účelu. Klasický obchodní uzel s úžasnou přehlídkou těch nejbizarnějších existencí, často ubohých, ale přesto čnících nekonečně nad námi. My jsme zřejmě skýtali zábavný obrázek – ty pohledy plné posměchu a znechucení... Nejspíš si užívali pocitu, jak je skvělé nebýt na našem místě. Pod pohledy čumilů jsem si o to víc uvědomila, že mám vlasy slepené špínou za celé týdny a šedé jizvy nevymytých škrábanců na kůži. Ty pohrdavé pohledy jako by mi říkaly, že se snažím marně. Možná teď uniknu, na chviličku, ale nakonec si mě Loki všimne. Buď mě vrátí zpátky, nebo skončím jako černý pasažér v přechodové komoře. Ať tak či tak, vždycky už budu otrok. Mimoděk jsem promnula špinavé dlaně. Nikdy se nedokážu dost umýt, abych to ze sebe dostala pryč.

Přestala jsem se rozhlížet a upřela pohled před sebe. Soustředila jsem se na kousky Lokiho, které se mi tu a tam objevovaly mezi těly právě vykoupených otroků, na záblesky černé a zelené zbroje, pohyb vlasů, přirozeně elegantní gesta. Čekání na odhalení bylo mučivě dlouhé a skoro jsem si přála na něj zakřičet, abych už to měla za sebou.

"Jsou to podvodníci. Nechali nás v dolech celé týdny, než se uvolili poslat zprávu na Asgard. Řeknu to Lokimu."

"Já vím, Haldire. Přesto Ghat skupuje asgardské v celém sektoru, nebylo by dobré si to s ním rozlít. Ještě dostaneme příležitost – "

Víc jsem nezaslechla. Přímo za mnou někdo šlehl ergo-bičem; vůně ozónu a závan tepla na kůži. Těsně vedle, ta příští už sedne, kam má. Ale neotočila jsem se – pohled mi zalétl k zábradlí jen dva kroky stranou a já si uvědomila, že jsem dávno rozhodnutá, i když mi nebylo jasné, kdy jsem nad tím začala přemýšlet a jak k tomu rozhodnutí vůbec došlo. Ještě včera, možná ještě před hodinou bych tvrdila, že jsem v rámci možností docela spokojená, vždyť jsem se uměla tak skvěle přizpůsobit všemu, co přede mě osud nahrnul. V rámci možností... hmm. Terasovitá struktura zdejšího prostoru mi dávala naději, že hloubka za ním bude dostatečná. Stačilo jediné nadechnutí svobodného vzduchu a už jsem si nedokázala připustit myšlenku, že se vrátím zpátky. Svou nezanedbatelnou roli jistě hrálo i to, že jsem věděla, co by se mnou provedli.

Ale to byl jen okamžik. Nešlo o mně, alespoň zatím ne.

"- nepatří!" vyrozuměla jsem v tom hluku překřikujících se hlasů. Stačil mi krok blíž, abych viděla, že hlubina pod zábradlím nemá ani dva metry. Tudy cesta nepovede.

"Moji lidé –"

"... dohody od kusu - "

"Zachránil mi život, pane!" vykřikl někdo tak blízko mě, že jsem pochytila i celou větu. Celý houf asgarďanů se pohnul směrem k potížím a s nimi jsem rychle popoběhla i já, abych se udržela uprostřed co možná obklopená vysokými těly. "Prosím, vezměte ho sebou! Má rodina splatí veškeré závazky."

Předmětem sporu se stal sporý chlapík s namodralou kůží. Zřejmě se i on pokoušel propašovat sebe sama, ale s mnohem menším úspěchem. Teď stál před strážci, celý schoulený do sebe, z ramene mu tekla nafialovělá krev po čerstvé ráně bičem. Snad čekal, že budou barvoslepí.

Loki vypadal rozzlobeně. "Je mi lhostejné, na čí straně je vina," odpovídal ostře jednomu sgavinčákovi. "Mohl bych stejně tak tvrdit, že se mi snažíte podstrčit falešné kusy a navýšit tak množství získaného zlata."

"To vaši lidé ho kryli!" ohradil se štětináč. Měl mimořádně vyvinuté kly a lalok pod krkem se mu třaslavě chvěl rozčilením.

"Zaplatil jsem čtyři a třicet, a tolik jich stojí kolem mě," řekl Loki. "V zájmu našich budoucích vztahů to nechme tak. Získali jste za toho pobudu víc, než stojí, a já už si to se svými lidmi vyřídím sám."

Velitel se nepatrně uklonil a ustoupil o krok dozadu. Vyřízeno. Loki ještě vrhl zlostný pohled na mladíka, který zřejmě způsobil celý tenhle zmatek, a který před chvílí žádal o chlapcův život – a protože jsem stála příliš blízko a nestačila jsem uskočit, konečně si mě všimnul. Oči se mu rozšířily úžasem a tváří probleskl nefalšovaný vztek.

Ten okamžik byl delší než celý můj dosavadní život.

A Loki nic neřekl. Nic neřekl! Málem se mi podlomily nohy úlevou.

"Jdeme!" zvolal jenom a vykročil vpřed, s tváří rozhněvanou a zlostně staženým obočím. Uhnula jsem rychle stranou. Trochu jsem se ho bála, tohle si určitě ještě odnesu – ale všechny další možnosti byly jenom horší.

"Na další nesmysly nemáme čas," pronesl Loki ještě polohlasem, když už ho nemohl slyšet nikdo kromě vlastních lidí. "Bezprostředně hrozí útok. Dávejte pozor." Nikdo se nepodivil, jen jsme zrychlili tak moc, aby to ještě nevypadalo jako útěk.

Loď s výsostnými asgardskými znaky se blížila. Byla celá bílá a zlatá a připadala mi překrásná, úchvatná, oslnivá ve svých elegantních tvarech. Na Asgardu otrokářství není, to jsem věděla. Stačí na ni vstoupit a jsem svobodná! V hrudi se mi všechno sevřelo jakousi sladkobolnou tísní. Patnáct či dvacet kroků, ne víc. Už jsem dávno zapomněla, jaké to je: být svobodná. Nevěděla jsem, co budu dělat, jestli si dokážu poradit. Jen jsem si byla jistá, že to je něco, co je potřeba chtít.

A třeba se dostanu až na samotný Asgard? Nevěděla jsem sice úplně, jak si představit svět, který nestojí na otrocké práci – z ekonomického hlediska mi to přišlo jako hrozný nesmysl, copak by to mohlo fungovat, kdyby chtěl každý za všechno peníze? A kdo by dělal ty nejhorší práce, do kterých se nikomu nechce, nebo jsou příliš nebezpečné? – ale určitě to nějak fungovat muselo, protože asgarďané mluvili o svém světě s velkou oddaností.

Nějaké hlasitější zvolání za mnou a další mučivá vteřina, než mi došlo, že ani tohle se mnou nesouvisí. Byla jsem napjatá a každou absurdní maličkost vnímala s přehnanou silou. Drobné zaškobrtnutí na nerovné zemi. Rychlejší pohyb zachycený koutkem oka. Prudké nadechnutí někoho poblíž. Najednou se mi nedostávalo dechu. Už toho bylo příliš – těch leknutí a nadějí a studených sprch – točila se mi hlava a nohy se proměnily v rosol, před očima černo. Jen jsem zalapala po vzduchu a upadla na všechny čtyři. Snažila jsem se vzpamatovat, ale místo klidu ve mně začala narůstat panika, vzduchu bylo pořád míň. Co když mě tu nechají? Nestačím jim...!

"Terje, pomoz mi," zaslechla jsem vedle sebe polohlasný povel a vzápětí mě dvoje ruce nadzvedly ze země. Moje první kroky na asgardském území tak odšlapaly cizí nohy.

- Pokračování -