S02E15: Jak Clint potkal Natashu

Než začnete číst, měli byste vědět, že tohle není povídka. Jde o patnáctou epizodu druhé série nekonečného seriálu ze špionského prostředí: to proto, že definici seriálové tvorby dokonale odpovídá chabou formou i plytkým obsahem.
Holt v létě není kdy psát a ve třiceti nad nulou ze sebe beztak žádnou intelektuálštinu nedostanu. Ale co, stejně mě to bavilo :-)
(Poznámka: FSB je Federální bezpečností služba Ruské federace.)

Clint se letmo rozhlédl po letištní hale, na chvíli se zdržel pohledem na tabuli odletů, až konečně vykročil kupředu. Kufřík držel, jak bylo dohodnuto, v levé ruce. Šel na vteřinu přesně předem dohodnutou trasou, v davu turistů hladce zapadal oblečením, botami, značkou slunečních brýlí i nezaujatým výrazem tváře. Byl na nepřátelském území a nevynechal žádné z bezpečnostních opatření, ale tohle byla rutinní mise s předem daným průběhem; skutečnost, že konečně došlo na věc, mu ani nezrychlila tep.

Vzato kolem a kolem strávil pekelně nudný půlden na letišti jenom proto, aby se vrátil se stejným kufříkem, s jakým odlétal.

Svůj kontakt zahlédl pár desítek metrů před sebou, muž zhruba stejně starý, neuspěchanými kroky mířil k místu setkání. Deset, devět... dvě tajné služby za pomoci napíchnutých kamer tiše přihlížely vyvrcholení jednání. Šest, pět. Letmý oční kontakt, nepatrná korekce směru chůze. Tři, dva, jedna, teď. Dokonale plynulým a sotva postřehnutelným pohybem dva totožné kufříky změnily své majitele. Clint okamžitě zjistil, že jeho současné zavazadlo je asi o kilo těžší a trochu jinak vyvážené, ale to už nebyla jeho starost. On teď jenom nastoupí do letadla a vrátí se k nějaké důstojnější práci.

Pak ho něco zaujalo – snad nepatřičný pohyb, zachycený koutkem oka, něčí gesto, něco, co se odehrávalo jinak, než by na podobném místě mělo – prudce se otočil a ještě se stačil přikrčit za masu lavičky z ocelových prutů a trochu se odvrátit. Možná právě to mu zachránilo život.

Exploze, která se vzápětí rozlehla letištní halou, nebyla dost silná, aby prorazila stropní okna desítky metrů nad jejich hlavou, či pobořila chodecké mostky mezi jednotlivými terminály. K tomu, aby spolehlivě zabila lidi v okruhu několika metrů, však stačila dokonale. Clinta to i navzdory jeho lavičkové ochraně po hladké podlaze haly sklouzlo o pár kroků dál, v uších mu zvonilo a byl nemálo otřesený nárazem, šokem i dusivým kouřem. Lidé okolo začali okamžitě křičet a v nastalém zmatku jen stěží rozeznával, co se vlastně stalo.

Jisté bylo, že jeho kontakt je mrtvý. To nebyla věc, kterou by musel nějak složitě zjišťovat, protože jeho různé kusy byly rozprostřené na poměrně rozsáhlé ploše.

Clint, spíš podvědomě, než že by se skutečně zamyslel nad následujícím postupem, udělal pár potácivých kroků zpět, sebral i druhý kufřík, obratně se vyhnul přibíhajícím chlapům z letištní ochranky a dobře krytý úprkem spousty dalších lidí, vydal se po schodech dolů a z letištní budovy ven. Postupně skládal jednotlivá zjištění: dýchá příliš prudce a přerývavě. Tak zklidnil dech. Cítí relativně ostrou bolest zezadu na lopatce a charakteristické svědění stékající krve. Obětoval cenné dvě vteřiny na to, aby si tmavý svetr, na kterém nebude tak patrná, hodil přes ramena. Věděl, že musí pryč, protože při podrobném zkoumání by jeho falešné doklady nemusely obstát, a zdejší tajná služba nebyla z těch spolupracujících. Ale nesmí moc daleko, protože předávka nebyla dokončena a bylo žádoucí, aby se zásilka dostala k adresátovi. Obě strany stály o zachování dobrých vztahů a občasné obchody s informacemi či dalšími užitečnými věcmi patřily k věci.

Teď však druhá strana možná usoudila, že se okolnosti změnily, nebo je tu nějaká třetí, která se chtěla předvést. To se povedlo, usoudil Clint a dodatečně si uvědomil, že nálož musela být umístěná v odpadkovém koši. I to mu nejspíš pomohlo. Výbuch byl silnější směrem, kterým byl situovaný otvor na vhazování odpadků.

Kolem taxíků vládl strašlivý zmatek, jak lidé vybíhali z haly a snažili se dostat pryč, nakonec se mu ale podařilo do jednoho vklouznout dřív, než celý prostor uzavřela policie. Udal jakousi adresu a napjatě hlídal, jestli ho někdo nesleduje. Nezdálo se, přesto se musel chovat, jako by tomu tak bylo. Postupně se vzpamatovával, z autopilota přepínal na obyčejného Clinta Bartona. Ne že by to byl momentálně velký rozdíl. Agent v ohrožení – taková situace měla svůj daný postup.

Taxíka změnil ještě jednou, kus jel metrem. Dva stejné kufříky, což byla věc trapně nápadná, složil do jedné velké tašky značkového obchodu s oblečením a na veřejných záchodcích se trochu upravil, aby nevypadal jako někdo, vedle koho právě vybuchla bomba. V uších mu pomalu přestávalo zvonit. Na každé obrazovce v každém baru a v obchodech bylo vidět letiště a jednotlivé televizní štáby se předháněly s aktuálními zprávami z místa dění. Svou tvář nikde nezahlédl, i když zpravodajové získali první amatérské záznamy z doby kolem exploze – to bylo nevyhnutelné, neustále někde někdo natáčel a fotil - ale i kdyby, to teď nebyla jeho starost, o to se postarají operativci z centrály... kteří teď šílí z toho, že netuší, co s ním je a kde skončila zásilka.

Krámek, kde se měl potkat se svou spojkou pro případ nouze, bylo malé vetešnictví zastrčené v postranní ulici.

„Prosil bych kapesní hodinky Saint Chaldero, vzor 75,“ řekl chlápkovi za pultem a ten na okamžik strnul překvapením. Rychle se však vzpamatovával.

„Nevím, jestli jsou ještě k dostání,“ odpověděl vlídně se sotva znatelným přízvukem, který Clint povědomě umístil nějak do oblasti švýcarských Alp. „Co byste řekl vzoru 77? Má modernější vzhled a není tak poruchový.“

„Srdeční záležitost,“ vyloudil Clint úsměv. „Skutečně nevíte, kde bych je mohl koupit?“

„Napíšu vám adresu na kolegu,“ sdělil mu prodavač a přistrčil lístek s adresou a klíčem. Klíč Clint rovnou strčil do kapsy, nad lístkem jen pokynul hlavou a prodavač několika pohyby palce rozmazal tužkou psaná slova do nečitelna.

„Hodně štěstí, pane,“ popřál mu ještě při odchodu a Clint odpověděl nějakou zdvořilou frází. Náhodný posluchač – a nejspíš ani nenáhodný – by neměl o ničem ani ponětí. Ale Clint už měl vše potřebné a ještě o řád paranoidnější než před tím, vydal se na udanou adresu. Všude v ulicích bylo plno policistů, připadal si nepříjemně nápadný. Bylo úplně jasné, že budou kontrolovat každého, kdo se jim nebude pozdávat, a cizince dvojnásob, zvlášť když ten cizinec neměl úplně čisté kalhoty a musel si hlídat, aby mu košilí neprosakovala krev.

V jednu chvíli uhnul před další takovou uniformovanou skupinkou do velké restaurace, a protože přestával doufat, že se k cíli dostane bez potíží, vynořil se po chvíli na druhé straně - bez zavazadel. Během dalších sotva dvaceti minut už pak stoupal do schodů k bezpečnému konspiračnímu bytu. Uvažoval, jestli má nárok na sprchu dřív, než podá hlášení, ale pocit odpovědnosti – nebo spíš vědomí, že by to Fury nějak zjistil a pak mu za to vynadal – vítězilo. Koneckonců, bude nějakou dobu trvat, než se rozhodne o náhradním postupu a druhá strana vyšle dalšího agenta na předání. Bude dost času na spoustu sprch.

Otevřel dveře, už podle stroze předsíně bylo jasné, že tady nikdo zdroji neplýtval; ale to bylo tak to poslední, co ho skutečně zajímalo. Hlavně aby tu byla ta koupelna... pár okamžiků tiše stál a pak velmi pomalu vykročil vpřed. Neozval se sice ani ten nejmenší podezřelý zvuk, nezahlédl nic nezvyklého, ale vzduch se mu zdál příliš svěží na dlouho uzavřený byt. Někdo tu nedávno, možná i dnes, nechal otevřená okna. Clintovi se vůbec nezdálo pravděpodobné, že by se ten postarší chlápek z obchodu tak staral.

Konečně se stalo, co nezbytně muselo: ze dveří kuchyňky na něj vystartoval útočník. Ženská, jak se ukázalo vzápětí. Dlouhé hnědé vlasy. Štíhlý pas. Sakra dobrá, bohužel, to zjistil po prvních pár výměnách tvrdých ran. A také – bohužel – měla něco, co on ne, protože na letišti se nevyplácelo riskovat a protože to přeci vypadalo jako tak snadná mise.

„Když mě zastřelíš,“ zdvihl ruce, nebo snad přesněji posunul je do výše ramen, protože ho zrovna odhodila do škvíry mezi skříň a křeslo a konečně si sáhla pro zbraň, „nedozvíš se, kde jsem to nechal.“

„Pro koho pracuješ?“ štěkla v odpověď a výmluvně pohnula hlavní.

„Pro koho ty?“ opáčil.

„Nemám náladu na řeči,“ řekla. „Chci vědět, odkud znáš tohle místo.“

„To je náš konspirační byt,“ zdůraznil a opatrně se posadil. Dopadnout na zraněná záda nebylo dvakrát pohodlné. „Takže to já bych se měl ptát, odkud znáš tohle místo.“

„Můžeš to zkusit, až budeš držet v ruce pistoli.“

„Čípak ty jsi? Podle toho přízvuku – FSB? Rusové strkají nos úplně do všeho.“

„A ty jsi amík. CIA? NSA?“

„Poslyš, nechci zabíjet zbytečně,“ řekl Clint uklidňujícím hlasem a žena s pistolí jen povytáhla obočí. „Pochybuju, že si stojíme v cestě. Teda pokud vážně nejsi z FSB, to bych měl asi problém.“

„Nejsem z FSB,“ řekla, ale pistoli nesklopila. „Ale to víš, jinak bys tak nemluvil.“

„Takže – když si tak vezmu, jak jsi mi málem ukopla hlavu, to bylo fakt pěkný – to vypadalo skoro jako technika Mosadu. Je to tak? Mám u Mosadu kámoše. Možná by nám mohl dělat prostředníka.“

„Sedni si na židli a dej ruce dozadu,“ zavelela. „Ověřím si tě.“

„Nech mě spojit se s našimi. Rád bych jim dal vědět, že jsem v pořádku.“

„V této fázi bych nedoporučovala vzbuzovat přehnané naděje.“

Vcelku mu nezbylo než poslechnout. Navíc si byl skoro jistý, že jsou na stejné straně, nemělo smysl na ni zkoušet nějaké drastické protiakce, za pár minut se to vysvětlí... a taky měla tu pistoli a zacházela s ní se zatracenou jistotou.

Zkušenými pohyby mu plastovou páskou spoutala zápěstí, mimoděk se zachvěl, když mu trhla rukama dozadu a ranou na zádech projela bolest. Snadno poznala, že něco není v pořádku, a vzápětí už cítil, jak mu shrnuje košili a osahává ránu.

„Co má tohle být?“ zeptala se přísně.

„Ve špatné chvíli na špatném místě,“ procedil mezi rty. „Byl jsem na tom letišti.“

„Tak přeci,“ prohodila a Clint, který netušil, o čem mluví, jen neurčitě pokrčil rameny. „Co ten druhý? Je po něm?“

„Jo.“

„Musí se to zašít. Když sebou nebudeš moc házet, možná ti ani nezůstane jizva.“ Naklonila se k němu a do ucha mu zašeptala: „Budu jemná jako vánek.“ Po zádech mu přeběhl mráz.

Pak bylo chvíli ticho: Clint seděl se zaťatými zuby a jenom se snažil rozdýchat bolest, a ona se patrně soustředila na práci s lékárničkou, kterou si přinesla z koupelny. Přeci jen to tu nebylo zařízené tak špatně.

„Bolí?“ prohodila spíš zlomyslně než soucitně. „Jsi nějaký přepadlý.“

„Jen jsem si vzpomněl na jednu reklamu, co jsem dneska viděl. Koťátka, spousta koťátek. To jednoho dojme.“

„Vědět, že jsi taková citlivá duše...“

„Tak co?“

„Vlastně nevím,“ řekla zamyšleně. „Žádné citlivé duši jsem ještě kůži nesešívala.“

Kupodivu to skutečně neměla být rafinovaná výslechová metoda, v rámci možností byla docela jemná a dost rychlá. „Za odměnu bys mi mohl říct, kam se poděly ty kufříky, nebo alespoň to, co bylo v nich,“ nadhodila a ukousla zbytek nitě. Lehce orosený Clint si uvědomil, že je napnutý jak struna, a s jistým úsilím se uvolnil.

„Ty snad víš, co je uvnitř?“ přeptal se. „To jsi na tom líp než já.“

„Neodpovídáš popisu,“ řekla a namočila si několik papírových utěrek, aby mu setřela krev ze zad.

„Tak to se moc omlouvám,“ uchechtl se a nepříjemně mu zatrnulo při vědomí, že pokud o té předávce věděl i Mosad, dokonce včetně toho, kdo měl předávat – a pokud ta kočka opravdu je z Mosadu - muselo dojít ke skutečně masivnímu úniku informací a viník se bude dohledávat dost těžko.

Obkročmo se usadila na protější židli tak, aby na něj viděla. „Co vedlo zkušeného agenta k účasti na banální misi, vhodné leda tak pro nějaké začátečnické ucho?“ Měla hezké oči.

„Chřipka,“ objasnil Clint suše. „Ucho dostalo chřipku. Asi bych měl být polichocen, že vypadám jako zkušený agent.“

„V tvém věku buď to, nebo kancelářská krysa,“ pokrčila rameny. „Takže znovu. Co bylo uvnitř?“

„Netuším. Neřekli mi to a já neviděl důvod se ptát.“

„Možná nejsi zase tak zkušený.“ Vstala a přistoupila k oknu, letmo vyhlédla ven škvírou za záclonou.

„Nebo jenom vím, co mi za to stojí.“

„Dají ti rozkaz a ty běžíš.“

„Ty pracuješ zásadně na svoje triko?“

„Vážně budeš z CIA! Jsou to ovce.“

„Ale ty asi nebudeš z Mosadu. Ti mají taky své šéfy.“

„Jak ti říkají?“ vrátila se do jeho zorného pole.

„Třeba Clint,“ zazubil se. „A jak tobě, krásko?“

„Třeba Natasha,“ pousmála se málem. Clint to bral jako velké vítězství svého mocného charisma.

„Dobře, Natasho. Co po mně chceš?“

„V této chvíli nic, dokud mi nepotvrdí tvou totožnost. Neodpovídáš popisu, a to s tou chřipkou je vážně hodně obehrané.“

„Jsi na mě tak milá jenom proto, že možná jsem tím, kým mám být?“

„Chytrý chlapec. Chybí ti totiž hlavní poznávací znamení – kufřík. Či dva, protože ten náš na místě nezůstal. Ale jsi tady, v tomhle bytě - to ti body zase přidává. Když tě budu chvíli obskakovat, nic tím neztratím.“

„Prozatím hodlám tvrdit, že o žádném kufříku nic nevím.“

„Takže se možná dohodneme,“ pokračovala, jako by ho neslyšela. „Nebo možná ne a jenom chci, abys byl mým dlužníkem. Možná se vyplatí tě prodat. Ještě jsem se nerozhodla. Nestává se každý den, aby mi spadl agent do klína.“

„Ženské,“ povzdechl si Clint. „Nikdy neví, co chtějí.“

„Já se to brzy dozvím,“ ujistila ho a jako na zavolanou jí zapípal mobil. „Takže nejsi z CIA,“ řekla, sotva přelétla pohledem display. „Muž bez záznamů. Agent v hlubokém utajení? Možná jenom darebák.“

„Pusť mě a věř, že své dluhy nenechávám nesplacené. Jsme na stejné straně. Tedy myslím. Vcelku bych řekl, že jsi měla být spojka toho chlapíka na letišti.“

Na to neřekla nic: znovu se postavila k oknu a vyhlížela ven. „Máš tu kamarády,“ řekla a hlas jí potemněl. „Tři auta... deset mužů. Klikaři.“

„Cože?“ zdvihl prudce hlavu. „To nejsou naši. Neměl jsem nikoho dost blízko.“

„Nepovídej,“ utrousila a bleskově začala sbírat všechny svoje věci. Pistoli si zastrčila zpět za pas a rychlým pohybem sepnula vlasy v týle.

„Natasho, nenechávej mě tady takhle,“ řekl a ani neskrýval paniku ve svém hlase. „Bez možnosti... Natasho, prosím tě!“

„Nezastřelím tě, takže nezapomeň – mám to u tebe,“ řekla a vzápětí už slyšel, jak ve vedlejším pokoji otvírá okno. Bezmocně zacloumal spoutanýma rukama. Bohužel věděla dobře, co dělá, když mu je svazovala.

Clint rychle probíral své možnosti. Věděl s jistotou, že ti, kteří sem za pár okamžiků vtrhnou, nebudou přátelé. Ale možná nebudou ani nepřátelé. V každém případě by bylo určitě lepší, kdyby vůbec nedošlo na vzájemné poměřování zásluh a známostí.

„No konečně!“ vykřikl, sotva do bytu vběhl první chlap s namířenou pistolí. „Ta zatracená šlapka mě tu nechala... hej, dejte to dolů, jo?“ Zatvářil se trochu ustrašeně. „To tu máte běžný, že lehký holky okrádají zákazníky? Ještě mě tu nechat takhle – hele, pane, sundal byste mi ta pouta? Je to trochu trapný, po pravdě...“

Muži v černém bleskově prohledali byt a několika gesty se domluvili, kdo kam bude pokračovat dál. K Natashině smůle objevili její únikovou cestu během pár chvil a minimálně dva za ní vylezli na střechu. S Clintem zůstal jen jediný. Namířil na něj mobil, ozvalo se falešné cvaknutí uzávěrky foťáku a jediné slovo: „Identifikace.“ Clint ho v duchu proklel do dvacátého kolene. Normálně měl sice přichystanou falešnou identitu, ale do téhle akce naskakoval vážně na poslední chvíli, a vzhledem k její předpokládané bezproblémovosti mávli rukou nad tím, že se obvyklé krycí mechanismy nestačily dotáhnout do konce. Vůbec netušil, jaké jméno na toho chlapa vyskočí.

„Jak se jmenujete?“ řekl muž.

„Poslyšte, nešlo by to bez toho?“ ošil se Clint. „Moje manželka to ponese špatně, nemyslete si nic zlýho, nejsem tak hroznej, jenom jsem si chtěl...“

Tentokrát následovala rovnou rána pěstí. Clinta to málem shodilo i s židlí, heknul a jen pomalu se narovnal. Dnešek vážně nestál za nic.

Nevylepšil se ani tím pytlem přes hlavu, co mu vzápětí hodili, ani korbou dodávky, kam dopadl s temným kovovým zaduněním, ani jízdou kamsi za město, která se zdála být nekonečná. A už vůbec jako vylepšení nevypadal okamžik, kdy mu ten pytel zase strhli a ukázalo se, že tentokrát sedí přivázaný k židli v polorozpadlé stodole.

Byla to vážně skvělá ironie: o té akci nevěděl nic pořádného, i když stálo za úvahu, jestli se nepokusit vykoupit polohou obou kufříků; protože nejcennější informací byla jeho identita. Pak teprve tihle chlapi zjistí, co všechno by se z něj dalo vymlátit – a Clint se na to opravdu z hloubi duše netěšil. Chystal se samozřejmě mlžit a oddalovat co to jen půjde, ale protože nikdo ze spojenců nemohl mít představu, kam zmizel, vždyť centrále se ozval naposledy před výbuchem na letišti... ani se nemá odkud zjevit pomoc.

„Jméno,“ začal chlapík a nezdálo se, že by ve skutečnosti očekával odpověď. „Pro koho pracujete? Kam jste ukryl zásilku?“ Znělo to jako začátek dlouhého seznamu.

„Nějak si zrovna nevybavuju...“

"Nebojte se. Dám vám dobré důvody si vzpomenout." Tenhle chlápek se v manuální argumentaci opravdu vyžíval. "Pro koho pracujete?"

"Já nemluvit jazykem tvého kmene!"

Seznam otázek byl dlouhý a některé se dost stereotypně opakovaly. „Jméno!"

"Kleopatra, ale můžeš mi říkat Kleo."

"Pro koho pracuješ?"

"Od kdy si tykáme, fešáku?"

Za každou odpověď, kterou Clint neřekl, schytal další ránu. „Pořád ještě ti to stojí za to, ty skrčku?"

„Vlastně si to zrovna začínám užívat... ou.“

Snažil se moc nemyslet na to, že za chvíli přijde další rána. Jenom se pokoušel pravidelně dýchat, nějak ho zaujal zpuchřelý provaz visící z půdy, snad že se na něm tak zvláštně odráželo světlo, nebo že se při každé ráně do hlavy srandovně rozmazával a zase zaostřoval. Musí jen vydržet, vždycky se mohlo něco stát, prostě něco, cokoli... zatím se ale děly jen stále nové otázky.

Do jedné takové rány se ozvala exploze, popletený Clint byl v první chvíli přesvědčený, že to praskla jeho vlastní lebka, ale vzápětí ucítil povědomý čpavý pach a za vraty stodoly zahlédl sloup černého kouře.

„Hlídej ho!“ štěkl ten všivák, který ho vyslýchal, a rozběhl se ven. Skoro vzápětí tiché zachroptění napovědělo, že to s tím hlídáním nebude moc slavné.

„Mám auto vzadu za remízkem,“ řekla Natasha tiše, zatímco mu rozřezávala provazy.

„Ten starý trik s vybuchující dodávkou?“ Clintovi se pletl jazyk i nohy, asi to bylo znát, protože prvních pár kroků ho podepřela a rychle ho sebou táhla ven. Ale čerstvý vzduch a tuhý kořínek udělaly své. Brzy pokračoval po svých.

„Tudy,“ sykla. „Rychleji...“

Skoro už to vypadalo, že se mezi budovami starého statku propletou bez potíží, ale ti muži se tu samozřejmě vyznali a vytušili, kudy mohla jejich oběť unikat. Prvního Natasha odrazila bez větších potíží, druhého jí Clint, který po ničem netoužil méně, než se zase porvat, doslova oderval ze zad a důkladnou ranou pěsti poslal do bezvědomí. Trochu to přehnal, ten chlápek schytal druhou o zeď takovou, že to zaručeně nerozchodí.

Potom o Natashe trochu ztratil přehled, protože další protivník byl vážně dobrý a nějakou chvíli trvalo, než se ho Clint dokázal zbavit. V reálném čase to bylo nejspíš jenom pár rychlých ran – takové věci se špatně odhadovaly - buď jak buď rozběhl se jí na pomoc ve stejné chvíli, kdy vyběhla ona k němu a popadla ho za paži, aby ho postrčila správným směrem.

„Další exploze,“ vypravila ze sebe udýchaně, „tři, dva, jedna, teď.“

Poslušně se ozvala další exploze.

„To ale vážně divně smrdí,“ podotkl Clint, zatímco se s ní snažil udržet krok.

„Sud s hnojivem,“ otočila se k němu na okamžik, oči se jí náhle rozšířily a Clint zcela bez váhání padnul k zemi. Natasha vystřelila jen o setinu vteřiny později prostorem, který původně zabíralo jeho tělo, a jejich sehrané akci, o kterou si Clint bohužel nepřipadal vůbec zaslouženě, odpovědělo bolestné zaúpění.

„Nezdržuj,“ natáhla k němu znovu ruku a jediným trhnutím ho postavila na nohy.

„Tak jsi měla přijít dřív, než se do mě pustili,“ odsekl.

„Kdybys tam po prvním pohlavku nevypadal tak zubožele, nemusím zkracovat přípravy pod nezbytné minimum,“ řekla na to a Clint udělal jen: „Tss!“ a dodal: „Kdybys mě v tom bytě nenechala svázaného...“

„Ubohý Clinte,“ řekla. „Za všechna ta příkoří si smíš nastavit klimatizaci podle svého.“

Přeskočili zbytky rozvalené zídky a na konci polní cesty skutečně čekalo auto, které tu zmínku o klimatizace dokonale vysvětlovalo. Stříbrné Audi s tmavými skly.

„Něco nápadnějšího jsi ukrást nemohla?“ zeptal se a bez odporu zamířil k místu spolujezdce.

„Měli náskok a já potřebovala něco, co jezdí rychle,“ konstatovala, ale volantu se chytila s viditelným požitkem.

„Takže jsi je nesledovala. Takže tu štěnici mám kde?“

„Ty nikde. Označila jsem si jedno z jejich aut...“

Gumy zakvílely, vyrazila se značnou razancí a Clint se chvíli jenom držel dveří, dokud nedorazili na asfaltovou silnici a jízda se trochu nezklidnila. Rychle zjistil, že vůz musel patřit nějakému businessmanovi a s úlevou se zmocnil jedné z jeho nažehlených košil, vzorně pověšených na ramínku u zadních sedaček. Kdyby měl dotyčný chlap širší ramena a užší pas, bylo by to lepší, ale svůj účel splnila.

„Jaký je plán?“ zeptal se.

„Dáš mi kufřík a pokojně se rozejdeme.“

„Proč bych ti měl sakra dávat jakýkoli kufřík?“

Krátce na něj pohlédla. „Protože já skutečně jsem tvůj náhradní kontakt,“ řekla. „Když původní plán tak vybuchnul,“ řízla zatáčku, jako by trénovala na rallye, „přišla jsem na řadu.“

„A to ti mám jen tak najednou uvěřit.“

„Měl bys,“ pousmála se konečně, ale nebyl to ani trochu veselý úsměv. „Jsem jediná, kdo se tě nepokouší zabít.“

Pevně se chytil dveří, aby přečkal ve zdraví další zatáčku. „Vážně?“

„Ale klidně se můžeme vrátit k naší intimní chvilce se židlí a pouty, ty nemravo.“

„Předhodilas mě těm chlapům!“

„To jsem ještě nevěřila, že jsi to ty - vážně jsem byla přesvědčená, že patříte k sobě. Ale zatím mi to šéfové posvětili. Na chvíli jsi přede mnou v bezpečí.“ V očích se jí zablesklo. „Úleva, Clinte?“

„Promiň, kotě. Mně ještě nikdo nic neposvětil.“

Krátce pohlédla na svého pasažéra. „Vypadáš hrozně,“ sdělila mu. „Takhle nemůžeš mezi lidi. Kufříky jsi schoval někde cestou z letiště – jsou tam v bezpečí?“

„Jsem o tom přesvědčen,“ řekl Clint. „Ale adresu nečekej, dokud ty-víš-co.“

„No jistě.“ Nespokojeně se zamračila. „Bylo by lepší to vyřídit dřív, než se ti vzadu zase dají dohromady. Už jsi zjistil, kdo to je?“

„Ne.“

„Byl jsi tam s nimi takovou dobu!“

„No tak promiň! Vyslýchali oni mě, nevedli jsme kamarádské řečičky.“

Nespokojeně po něm loupla okem. „Vážně vypadáš hrozně,“ řekla znovu. „Jestli se takhle objevíš ve městě, policajti tě budou kontrolovat na každém rohu. Je jich tam jako much... hmm. Vím o jednom šikovném motelu. Dáme tě tam do kupy a pak vyzvedneme zásilku.“

Rozhodl se neodporovat. Mimo jiné proto, že hlava se mu slušně točila a oči zavíraly. Poslední, co viděl, byl klidný Natashin profil a ruka ladně položená na volantu. Potom usnul a ani nestačil zadoufat, že tohle celé není jedna velká past.



Oči otevřel o celý den později. Ne hned; napřed jen naslouchal dvěma tichým ženským hlasům, vnímal pohodlí polštáře a přikrývky, v nose ho zašimrala aviváž hotelové čistírny. Zaručeně ten slíbený motel. V žaludku mu zakručelo a dostal pekelnou žízeň. Snídaně na letišti se zdála být vzdálená celá staletí. Probuzení se už nedalo dál odkládat.

Natasha seděla u stolu nad štosem papírů, s tužkou v ruce a přehrávačem, po kterém pečlivě opakovala jednotlivé věty.

„Učíš se finsky?“ řekl Clint a opatrně se posadil. Fajn, mohlo to být horší.

„Islandsky,“ řekla. Vstala, sklonila se k němu, chytila ho za bradu a posvítila mu baterkou do očí. Nespokojeně zavrčel. „Nech být,“ nedala se odstrčit. „Měl jsi slabý otřes mozku. Vážně radost s tebou spolupracovat.“

„Ano, paní doktorko.“

„Nezvykej si. Kdyby mě bavilo poskakovat kolem nemohoucích chlapů, stanu se manželkou, ne agentkou.“

„Cením si tvé oběti. Mohl bych dostat snídani a mobil?“

„Ale jistě,“ souhlasila tak ochotně, až to bylo podezřelé – ale možná už prostě měla téhle akce plné zuby a chtěla to celé co nejdřív dotáhnout do konce. „Udělej ale pro mě něco. Začni sprchou.“

Na takovou žádost od krásné ženy samozřejmě nemohl říci ne, i když v motelu a příjemném soukromí by si dovedl představit spoustu lepších věcí, na které by s potěšením neříkal ne. Z vlasů mu ještě kapalo, když pak do sebe cpal jen trochu oschlé croissanty a rozbaloval dosud originálně zabalený mobil a předplacenou kartu na jedno použití. Ne že by se taková věc nedala snadno zakamuflovat, bral za samozřejmé, že je ten mobil napíchnutý a Natasha uslyší každé jeho slovo – i když se zdánlivě vrátila ke své islandštině a s trochu otravnou trpělivostí opakovala stále dokola věty, které mu přišly naprosto stejné jako originál – ale to zase tolik nevadilo. Způsob komunikace s centrálou měl domluvený i pro takové případy.

„Čistírna U Changa,“ ozval se v mobilu otrávený hlas, když vyťukal patřičné číslo.

„Ale tetičko,“ řekl rozverně. „Takový krásný den! Vylepší ti ho alespoň tvůj nezdárný synovec, co by se rád stavil na oběd?“

Operátorka na druhém konci odpovídala předepsanými větami. Mimo jiném mu sdělila, že je úplně skvělé, že se chce stavit, protože by mu ráda představila jednu milou dívku. Je si jistá, že se mu bude skutečně líbit.

„Ale teti, zase si hraješ na dohazovačku?“ řekl a docela se mu ulevilo, že nebudou stát s Natashou proti sobě. Tetička odvětila, že ta dívka za seznámení rozhodně stojí. S tím mohl jen souhlasit.

Odhodil mobil a otočil se k Natashe. „Tak potvrzeno, spojko,“ řekl. „Vyrazíme pro zásilky a skončíme to.“

„Bylo na čase,“ řekla a místo islandštiny se jí zatím v rukou zázračně objevil kufřík s líčidly. „Ještě něco uděláme s těmi tvými modřinami.“

Protesty byly marné a výsledek kupodivu dobrý.



Salónek restaurace, ve kterém Clint ukryl oba kufříky, byl narvaný k prasknutí. Natasha sykla koutkem úst něco nespokojeného a Clint se ohradil: „Když jsem tu byl já, bylo tu úplně prázdno!“

Muž na pódiu, oblečený ve volném kaftanu neurčitého zeměpisného původu a zřetelně duchovního zaměření, popocházel sem a tam a rozkládal rukama. Přednášel anglicky, takže ani Clint si nemusel připadat o nic ochuzený. „V mém vlastním privátním vesmíru je důležitý kontext prostředí, ve kterém hlasy promlouvají a objevují se. Stejně tak vize, které mi přijdou obrazovou variantou téhož.“

„Máte pozvánky?“ zastavil je muž ve dveřích tichou, diskrétní otázkou. „Tohle je soukromá akce.“

„Sklenice je poloprázdná nebo poloplná, nebo je možné ji dolít,“ pokračovala promluva v sále. „To jsou tři různé perspektivy na týž fenomén, které předurčují, jak se k němu postavím a jak se zachovám.“

„Nevěděla jsem, že si ji mám vytisknout,“ zatvářila se Natasha vyplašeně. „Myslela jsem, že může přijít kdokoli?“

„Chápu všechny hlasy, které se objevují jako integrální součást mé duchovní cesty - jako vodítko, ať už k tomu, co dělám dobře nebo špatně, nebo k tomu, co nedělám.“

„Pokud víte, proč přicházíte, pak jste vítáni,“ přikývl lehce muž.

„Ach, děkuji... jsem moc ráda, že si mohu poslechnout názory toho, jehož tolik obdivuji, osobně z jeho úst!“ zatvářila se Natasha přehnaně vděčně.

„V případě, že jsem se setkal s hlasem, který mě jen otravoval a nenesl známky praktičnosti, odmítl mi říct jméno a jen mě všemožně ponižoval, nebál jsem se uchýlit k magické obraně, vymítání, modlitbám a očistám.“

Clint, který se už teď začal ztrácet v tom, co ten pošuk vykládal, jen potěšeně zakýval hlavou. Muž u vchodu si přitiskl prst na rty a vpustil je dál.

„Důsledně jsem se soustředil jenom na hlasy, které mi byly prospěšné.“

„Tohle odmítám poslouchat do konce - zvlášť když tam mají nachystaný raut,“ zašeptala Natasha a postavila se ke zdi tak, že přímo za jejími zády byla krabička požárního alarmu. Nebylo na tom nic nápadného, místnost byla plná, volnou židli by hledali těžko. Většina lidí visela svému guruovi oddaně na rtech a nevnímala okolí.

„Pokud je nejvyšší prioritou poznat sama sebe, objeví se cesta i prostředky, i materiál. Pokud je nejvyšší prioritou netrpět, fenomény budou jiné,“ stačil ještě říct muž, když se rozezněla hlasitá siréna poplachu. Vzápětí lidé začali křičet. Clinta to nepřestávalo fascinovat – proč někomu stálo za to takhle plýtvat energií – ale podstatné bylo, že se celá ta masa lidí pokusila vyhrnout ven. Dveře zapraštěly.

„Kde to máš?“

„Přímo vedle pódia – v topení...“ Patrně dobrých sto let neluxované radiátory, zakryté ozdobnými dřevěnými deskami, které se s trochou šikovnosti daly snadno odklopit, vzápětí vydaly své tajemství.

„Bylo mi potěšením s tebou spolupracovat,“ řekla Natasha a vypařila se se svým kufříkem tak rychle, že byl Clint v pokušení protřít si oči, jestli se mu to všechno jenom nezdálo.



Epilog



Pocit uspokojení z dobře vykonané práce mu vydržel přesně hodinu, než dorazil na letiště, kde ho oslovila štíhlá dívka s delšími tmavými vlasy a milým úsměvem; jeho skutečný náhradní kontakt, pro který on už ale žádnou zásilku neměl.

Jak se později ukázalo, na místě se motalo hned několik soukromých i státních agentur, skutečně došlo k velkému úniku informací, a také zmatku a informačnímu šumu, kterého Natasha dokázala beze zbytku využít. Clint jí musel v duchu složit poklonu za způsob, jakým to celé dokázala sehrát. Jenom jednu věc nechápal – proč ho v té restauraci nezabila. Příležitostí měla hromadu, mohla utéct s oběma kufříky a nikdo by na ni nepřišel. Jenže to neudělala a on se teď cítil být tak trochu dlužníkem.

Když ho proto Fury obratem vyslal zpět, aby ji našel a provedl s ní něco možná milosrdně rychlého, ale nezvratně destruktivního, moc se mu do toho nechtělo. Nebyl ten typ agenta na podobnou práci, ani se jím nechtěl stát. Našel ji, to ano. Sešli se na jedné luxusní párty plné diplomatů, obchodníků, velkých peněz a příslibů budoucích transakcí v luxusní vile v diplomatické čtvrti. Všechny ženy byly krásné, všichni muži bohatí - a nebo z ochranky - a vůbec nikdo tam nebyl proto, aby se bavil.

"Nepleť se mi pod nohy!" bylo jediné, co mu řekla, jako by byli jen vzdálení kolegové, kteří se náhodou potkali; pak už si ho ostentativně nevšímala a šla si po svém. Měla tam rozpracovaného jakéhosi chlapíka a zřejmě jí na dobrých vztazích s ním skutečně záleželo, protože po celou dobu jeho dvacetiminutového proslovu na téma strukturální nosnosti mostních pilířů, kdy Clint jen kroužil okolo a nezávazně konverzoval s nějakým ropným magnátem, udržela na tváři obdivný a lehce uhranutý výraz. Clint je sledoval i ve chvíli, kdy se ulili do tichého soukromí jednoho z volných pokojů, a byl tak první na ráně, když se Natasha jen o chvíli později vypotácela ven a zhroutila se mu do náručí s výmluvným: „Zachraň mě...“

Že chlapík nebyl žádný obyčejný moula, ale mafiánský boss, a dokázal v nestřežené chvíli vyměnit skleničky s uspávacím práškem, to se Clint dozvěděl až později – i to, že mu Natasha ještě na poslední chvíli stačila rozbít židli o hlavu, což oba agenty patrně zachránilo, protože poplach vypukl o potřebných dvacet vteřin později. To ale nebylo tak podstatné. Důležité bylo, že ji mohl nechat na místě a měl by po starostech; neumazal by si ruce, nevystavil se nebezpečí při takřka sebevražedném pokusu o útěk a mohl mít klid. Místo toho dokázal skoro nemožné, když opravdu zvládl uniknout i s jejím bezvědomým tělem hozeným přes rameno oknem ve druhém patře, vyhnout se kulkám ochranky při úprku přes rozlehlou zahradu, v šílené jízdě nočním velkoměstem setřást pronásledovatele (a mimochodem způsobit škody za desítky tisíc) a dostat je oba ze země.

Na koberečku u Furyho se pak tvářil tak vzpurně, že Fury usoudil, že bude stát za to se o Natashu zajímat trochu podrobněji.

A tak se také stalo.






- Konec -