Kdyby měl Loki někomu vysvětlit, co znamená slovo ambivalence, začal by přesně tímhle okamžikem. Chvílí, kdy se probral z bezvědomí a uvědomil si, že ho někam vleče obrovská zelená bestie.
Bolelo ho všechno - pár měsíců mučení zlomilo i jeho asgardské tělo a nedokázal se léčit tak rychle jako dřív. Jedna ruka mu bezvládně visela podél těla zlomená kousek nad loktem a na druhou by se neodvážil pohlédnout, protože si ještě živě pamatoval kladiva dopadající na jeho prsty... jeden po druhém. Zachvěl se. Hulk ho ale jenom držel a snad kamsi nesl a to byla pro tu chvíli nesmírná úleva. I když mohl očekávat, že za chvíli s ním zatočí po svém a možná ještě hůř než Chitauri; za těch pár okamžiků klidu byl osudu hluboce vděčný.
Bylo v něm obojí. Vděk i hrůza. Vědomí neodvratného konce a zároveň jakási nepatrná stopa naděje.
Hulk zařval a vzduch se rozechvěl rachotem výstřelů. To bolestí omámenému Lokimu připomnělo, kde jsou: Hulk tu rozhodně neměl co dělat. Bestie byla silná a doktor geniální, ale ani jeden z nich nemohl překonat mezihvězdný prostor a přejít z jedné dimenze do druhé. Takže to nejspíš bude halucinace a on konečně umírá a je trochu hloupé, že zrovna se vzpomínkou na jednu ze svých nočních můr.
Potom už tam nebyl Hulk, ale doktor Banner a Thor, dvě zachmuřené tváře plné starostí. Také měkká postel, teplo a žádné další rány. Loki si dokázal spočítat, že to musel být Thor, kdo dostal Hulka do míst, kterými by člověk, ale ani asgarďan nemohl projít... a že se Hulk svou nezničitelností probojoval až do vězení a osvobodil ho. Bylo nežádoucí dlužit život zrovna těm dvěma, ale Loki byl dalek toho, aby vykřikoval něco jako "raději smrt!" - vzpomínka na mučení a neustálou blízkost konce byla dosud živá a Loki ve skutečnosti nechtěl zemřít, chtěl žít tak zoufale, že vydržel nemyslitelné pro každé další nadechnutí. Věděl, že kdyby si v kterékoli chvíli jen vzdáleně připustil možnost smrti, dávno by ho odvedla sebou.
Hleděl na ty dva, a i když si byl jistý, že oni po něm nikdy nic chtít nebudou, a sám necítil vděk - na to byla stará nenávist příliš hluboko zakořeněná - věděl i to, že tohle je dluh, který bude muset splatit, a že ta cena bude vysoká. Ne, vážně to nebyl vděk. Jen jistota nezbytnosti a bolest hluboko v hrudi, sladkobolné vědomí, že není konec jeho dnům...
Pak se jednoho dne probudil a venku svítilo slunce a mihotalo se na zdi skrze zelené listí stromů za okny. Loki na ten obraz uhranutě hleděl; už nevěřil, že kdy něco takového spatří. Byla to nádhera! Tiše se zasmál. Zdvihl ruce a pohlédl na ně. Zahýbal prsty a přejel si jimi po dlaních. Kůži měl bledou, skoro průsvitnou, ale rány byly pryč, nikde žádná bolest, nezůstaly ani jizvy, vrátil se do nich cit i jejich stará obratnost. Jeho moc byla zpět a dokázala se postarat o to, co nemohl dokázat žádný lékař.
Loki pootočil hlavu. Ano, Bruce Banner tam byl. Spal na lůžku na opačné straně místnosti, oblečený, tvář i ve spánku unavenou. Loki tiše vstal a přešel k němu, poklekl vedle lůžka. Vztáhl ruce nad jeho hlavu a srdce.
"Splním ti přání, smrtelníku," zašeptal. "Přísahám, že ti splním to největší přání, jaké je v mé moci, protože jen díky tobě nekráčím po stezkách smrti. Vyjev mi, co je skryto..."
Bruce spal a pod Lokiho rukama to zlatě zazářilo. Loki pozorně naslouchal stínům jeho myšlenek. Skutečná přání byla ukrytá hluboko, velmi hluboko. Lehce pobledl, když je našel. Ale slib byl již vyřčen a nemohl ho vzít zpět... mohl přeci tušit, že to nebude nic snadného.
O rok později
Bruce se vrátil domů pozdě, a tak ještě spal, když se ozvalo zabušení na dveře. Na okamžik se pokoušel udržet oči zavřené a uchovat si naději na dalších pár hodin spánku, ale nové zabouchání ho zvedlo z postele a přesunulo ke dveřím dřív, než si stačil pořádně rozpomenout, kolik jeho pacientů ví, kde skutečně bydlí. Zachvěl se nezvyklým chladem. Zdvihal se vítr, brzy už konečně začne pršet po týdnech hrozného sucha...
Za dveřmi stál Loki.
Bruce jenom zůstal zírat.
Loki měl kruhy pod očima, sveřepý výraz ve tváři a plné ruce.
"Vypadáš, jako bys viděl ducha," zavrčel Loki.
"Vypařil ses tenkrát dost narychlo," vypravil ze sebe Bruce. "Nečekal jsem, že se ve stejném stylu zase objevíš."
"Chm." Loki mu strčil spící mimino, které dosud držel, do náručí. "Už jsi se dost vzpamatoval? Ať ho neupustíš. Jsou mu přesně tři měsíce. Tady máš," shodil z ramene tašku, "co je potřeba na nejbližších pár dní. I mléko." Dokázal to vyslovit s neuvěřitelně upřímným odporem. "Na umělou stravu si ještě nezvykl, takže si to užij. Já už mám téhle životní epizody plné zuby." Navzdory svým slovům předal dítě z náruče do náruče velice ohleduplně. Bruce byl tak otřesený tou zcela nepravděpodobnou situací, že si ho dokázal převzít bez nehody jenom díky letité praxi.
"Co já s ním?" vypravil ze sebe. "Čí to je?"
"Je tvoje, samozřejmě. Proč bych ti měl nosit cizí dítě?"
"To není možné."
Loki si trpitelsky povzdechl. Potřásl hlavou - a začal se měnit. Bruce polkl.
"Ještě řekni, že to nebyla nejlepší noc tvého života," ušklíbla se žena. Pamatoval si ji dokonale. Koneckonců, byla to nejlepší noc jeho života. Zpravidla se mu nestávalo, aby si ho vyhlédla tak krásná bytost, která navíc byla přesně jeho typ, byla chytrá a... hm, ano. Přesně věděla, jak na něj. Ještě dnes si pamatoval její vůni a hebkost vlasů, její úsměv, nenucenou přirozenost, s jakou ho svedla... ech.
"Ale já... to není možné... dával jsem si pozor..." Trochu vyděšeně pohlédl na dítě ve svém náručí. "Nikdy jsem nechtěl... nemohl... dědičnost..."
Loki se přeměnil zpátky, což byla docela úleva pro oba, a kupodivu mírně řekl: "Je to uječená mrňavá potvora, ale nezdědil po tobě nic, čeho by ses musel obávat. Ani po mně. Važ si toho - stálo mě to mnoho." Nehodlal se šířit o tom, jak musel pokleknout před Ódinem, aby svou mocí zapůsobil na ještě nenarozené dítě. Navíc v ženské podobě! Nic více ponižujícího v životě nezažil a doufal, že už nezažije. Kromě pobytu u Chitauri... a o tom to celé bylo. Bohužel to však mohl udělat. A tak musel. Ódin byl blahem bez sebe, neviděl následky neuváženého slibu, ale výraz Lokiho vděku. Hlupák. Jejich dítě se ani tak nestalo úplně běžným smrtelníkem, ale nebyl důvod Bruce nenechat, aby si neužil v budoucnu pár malých překvapení.
"Nemůžeš ho nechat se mnou. Co když mu ublížím?!"
"Proboha, Bannere! Dokázal jsi toho druhého ovládnout natolik, abys mne, svého nepřítele, dostal z vesmírné pevnosti do bezpečí. Neublížíš vlastnímu dítěti."
Loki se začal otáčet k odchodu a Bruce honem zavolal: "Počkej, počkej, takhle přeci... jak se jmenuje?"
"Říkej mu, jak chceš," pokrčil Loki rameny. "Já s ním už nechci mít nic společného. Vlastně jediné, co chci, je konečně se vyspat."
"Tak proč jsi to udělal?"
"Dlužil jsem ti to."
"Že jsem ti zachránil život...?"
"Něco takového. Byla to největší touha ve tvém srdci a já měl možnost ji vyplnit. Dluh je splacen."
"Mnohonásobně," zašeptal Bruce. Prudce zamrkal. Chlapeček měl tmavé vlásky a on hrozně zatoužil vědět, jaké bude mít jednou oči. Jestli Lokiho modré, nebo jeho tmavé... Zdvihl hlavu. Loki se na uzlík v jeho náručí díval o chviličku déle, než by nezbytně musel, kdyby mu jen tak sklouzl pohled. Bruce se trochu přerývavě nadechl. Právě dostal dar z nebes - tak trochu doslova - a nedokázal jenom přihlížet, jak někdo jiný dělá největší hloupost svého života.
"Přijď, kdykoli budeš chtít," řekl rychle. "Budeš vítán. Podívat se, jak roste, jaký je... Budu se muset přestěhovat na vhodnější místo - najdeš nás?"
Loki byl chvíli tiše. Stál mezi dveřmi bez úsměvu, s prázdnýma rukama; dlaně mimoděk sevřel do pěstí. Stále ještě se díval na dítě. Venku zahřmělo a na vyschlou zemi dopadly první kapky, jediní svědkové ubíhajícího času; jinak snad celý vesmír zatajil dech.
"Mohl bych, kdybych chtěl," řekl nakonec. "Ale neudělám to. Nikdy. Postarej se o něj dobře."
Pak se otočil a odešel a jeho stopy v prachu smyl déšť.
- Konec -
Žádné komentáře:
Okomentovat