Tři noci pro lásku

Dnes plním slib těm, pro které ten pravý pár tvoří ona a on, zvlášť když on je Loki... Odehrává se v rámci filmu Avengers; dřív, než je Loki zajat Shieldem. (Vážně píšu takovéhle povídky? Já?! Ff mě zničí. Technická zajímavost: těch 50tis znaků (16 á čtyřek!) bylo vychrleno za jediné odpoledne. A další tři mi to trvalo uvést do přijatelného stavu. :-)) Nerle díky za beta reading a všem přeji hezkou mlžnou sobotu. :-)

V jednom okamžiku jsem si klidně šla po ulici.

Ve druhém se kolem začalo střílet.

(Pochopte jednu věc: na tohle si nezvyknete ani v New Yorku.)

Ve třetím jsem byla prakticky v centru té přestřelky, takže jsem si u té chabé, sotva po pás vysoké betonové zídky mohla jen vybrat, jestli zalehnu z jedné strany a netrefí mě strana Dobra, nebo z té druhé a líp umí mířit Zlo. Že nejde o přestřelku drogových gangů, mi bylo vcelku jasné. Tohle byla slušná čtvrť a Iron mana by nepoznal snad jen někdo, kdo strávil posledních několik měsíců odříznutý od světa v protiatomovém krytu. Spolu s ním se ještě činil Kapitán Amerika a trochu jsem zalitovala, že se mnou není Sofie. Zbožňovala ho a jeho plakáty vylepené po celém pokoji byly jedním z hlavních důvodů, proč jsem k ní tak nerada chodila. Ne že by nebyl docela k světu, ale... v tom množství to bylo trochu úmorné. Ona lítost byla samozřejmě jen hypotetická a velmi krátká. Ve chvíli, kdy do mě uhodila sprška betonových úlomků, jsem jí mohla spíš gratulovat.

Snažila jsem se co nejvíc přikrčit a to bylo taky všechno, co jsem mohla dělat. Přes rachot střelby nebylo pořádně nic slyšet a chvíli mi trvalo pochopit, že se do věci zapojila i policie, což za chybu považovali kromě ní zřejmě úplně všichni. Alespoň podle vzteku v Iron manově hlasu, když se snažil vykřikovat nějaké povely.

Pak se konečně rozhostilo ticho, pokud tedy nepočítáme nějaký ten křik raněných a hluk přibližujících se sirén.

"Loki, sakra vzdej to!” zakřičel Iron man. "Tuhle sestavu už máme vyřešenou, na to nestačíš!”

"Vzdát se?” odpověděl mu přemítavě někdo, kdo mi byl blíž, než bylo žádoucí. "Jsem tu za nějakým účelem, Starku.” Prudce jsem otočila hlavu. Jmenovaný Loki byl vysoký chlap v archaickém obleku, držel podivně vypadající hůl, měl dlouhé černé vlasy, které jsem mu okamžitě začala závidět, a na těch pár kroků bylo znát, že přes zdánlivý klid je napnutý jako struna.

Byla jsem na skutečně nešikovném místě. Když zůstanu, kde jsem, ocitnu se přesně mezi nimi, zvlášť když Loki pomalu přecházel stranou. Když se pohnu, upozorním na sebe až příliš. Jenže nevyužít téhle chvilky klidu...

Někdo další, kdo se mnou sdílel tuhle ošidnou, napůl rozstřílenou ochranu, stejné dilema vyřešil mnohem rychleji. Jakýsi kluk vyskočil a trochu přikrčený, což bylo mezi námi úplně zbytečné a jenom ho to zpomalovalo, se rozběhl kupředu. Lokimu cukla ruka s holí, ale nakonec nic neudělal. Jenom na nás zbylé hříbečky v mechu přenesl pozornost. To byly oči! Jak mohou někomu tak fantasticky svítit oči? Zírala jsem na něj jako uhranutá. On mě přejel jen rychlým pohledem beze stopy zájmu, rychlý sken na zhodnocení nebezpečnosti. Stejně tak mu kmitly oči po dvou holkách vedle mě a párečku, který se objímal o pár kroků dál a ve kterém oba pobrekávali. Pak se vrátil ke mně a prohlédl si mě důkladněji. Skoro jsem přestala dýchat.

"A ten účel, Anthony Starku,” zvolal zvučně Loki, "proč jsem právě teď na tomto místě... o něco jsi mě připravil. Také tě o něco připravím.”

Chci pryč. Chci pryč, chci pryč, chci pryč. Právě jsem se začala skutečně bát a ten pocit byl ohavný. Nebyla jsem zvyklá se bát! Vždycky jsem všechno řešila a řešila, až už ke strachu nebyl důvod. Teď ale bylo nad slunce jasné, že tohle jde úplně mimo mě. Neovlivním nic.

"Nezačínej zavádět takovéhle novinky,” ozval se Iron man a budiž mu ke cti řečeno, že v hlase mu zaznělo znepokojení. Díky za snahu. "Rukojmí, to jde trochu mimo tvoji úroveň.”

"Nemám zájem o nějaké rukojmí, Starku,” opáčil Loki. Jsem v průšvihu. Byla jsem nejblíž a Loki byl na mě viditelně zaměřený. Všem to bylo jasné, nezdálo se mi to. "Přišel jsem si pro ni.”

Charakteristické zahučení nabíjejících se Iron manových zbraní, výstřel... ale Loki už tam nestál. Vrhl se kupředu, popadl mě za krk a prudce postavil. Než jsem stačila mrknout - byl příšerně, nepřirozeně rychlý a skutečně nepravděpodobně silný - stála jsem přitisknutá zády k němu, do žeber mě dost bolestivě tlačily nějaké tvrdé součásti jeho zbroje, a ruku tiskl tak šikovně, že by mi mohl kdykoli zlomit vaz jen malým pohybem paže. Se svojí silou určitě. Iron man si toho byl naštěstí vědom také, protože okamžitě sklonil zbraně.

Nezačít ječet, hlavně nezačít ječet, opakovala jsem si chvíli, dokud to nutkání vzpírat se a kvílet trochu nepřešlo. Nepomohla bych si, tím jsem si byla jistá. Když budu obtěžovat, rychle se mě zbaví. Dosavadní přestřelka na něm moc stop nezanechala, takže si zjevně umí poradit, a každý bude raději střílet než poslouchat ženské ječení. Já tedy rozhodně. Chlap tím spíš.

Stála jsem proto jako zkamenělá, snažila se skoro nedýchat, a protože Iron mana a Ameriku jsem měla v dokonalém výhledu, viděla jsem, že na sebe jen krátce pohlédli a postavili se do uvolněných, nebojových postojů, štít svěšený a Iron man si dokonce sundal tu svoji obličejovou masku. Poprvé jsem ho viděla jinak než na fotkách. Vypadal trochu starší, snad že byl zpocený po boji a unavený, ale docela sympaticky. Zcela zjevně jsem si vybrala špatnou stranu zídky.

"Nějaká tvoje přítelkyně?” prohodil Iron man. "Nevypadá moc nadšeně. Víš, když ti dá holka košem, měl bys to tak brát.”

"Moje přítelkyně?” pronesl Loki mírně. "Ne, Starku. Jsi úžasný herec. Nebo snad skutečně nic nevíš? Ne, nevíš, netušíš... to upřímné nepochopení ve tvojí tváři... Je to tvoje dcera.”

Stark se zarazil. Pode mnou se málem podlomila kolena, ale Loki držel pevně, a když zesílil stisk, raději jsem se rychle vzpamatovala.

"To je léčka,” řekl kapitán a znovu se trochu nastražil.

Nikdo ho ale neposlouchal. Zírali jsme se Starkem na sebe. Stejné hnědé oči, stejné tmavé roští na hlavě, rozhodně více lichotící té jeho, protože když se to nechalo narůst, dělaly si ty potvory vlasy, co chtěly, to mi věřte. Rysy tváře se také daly při troše fantazie připodobnit. Ano, byli jsme si podobní.

"To je dosti...” Stark si odkašlal. "Nepravděpodobné.” Stále na mě uhranutě zíral.

Loki se tiše zasmál. Trochu se mnou cuknul. Mluv.

"Promiňte,” hlesla jsem, "taky to nevím moc dlouho. Máma se o tom... nešířila.”

Což byla ostatně pravda slovo od slova. Spolupracovala jsem víc než ochotně. Teď a tady jsem se neměla v plánu stát postradatelnou.

"Jak se...”

"Dominika,” řekla jsem. "Dominika Marcusová. Studuju tady přes ulici v institutu statistickou fyziku fermionů a bosonů...” Dobře, už jsem ticho. Podle všeho si byl Loki velice dobře vědom, v kterých místech se mi jeho zbroj zarývá zvlášť nepříjemně.

Stark nepatrně zavrtěl hlavou, spíš pro sebe.

"Řekni mu, jak se jmenovala matka dřív, než se provdala,” řekl Loki.

"Yana Morettiová,” zopakovala jsem jméno, které mi vzápětí doslova dýchl do vlasů. Byla jsem si jistá, že při tom snad ani nepohnul rty.

Loki začal couvat. Zřejmě jsem byla přesvědčivá, protože Iron man stál nehnutě a vypadal dost mimo. Z toho, jak na mě hleděl, bylo patrné, že se se svým náhlým otcovstvím nevyrovnává snadno. Nevěřil tomu - ale nebyl ochoten riskovat.

Kapitán Rogers udělal krok dopředu. "Pusťe ji, Loki,” pronesl pevně, až jsem málem začala souhlasně přikyvovat. "Tohle nemáte zapotřebí.”

"Vy víte, co já chci,” odvětil Loki. "Prostředky jsou mi lhostejné. Stejně jako vaše ztráty.”

Mohla jsem předpokládat, že přes moji mrtvolu Stark a Rogers nepůjdou. Kolem byla hromada policistů i civilů a polovina z nich si to celé nahrávala na mobil. Jen jsem si nebyla jistá, jestli je to skutečná výhoda. Lokimu by třeba ta časová ztráta, kdy by se mě pokoušel zabít, nestála za to?

"Ale my nemůžeme - "

Loki zeširoka máchl svou holí. Snesla se mlha, co nebyla mlha, ale bylo to bílé, neprůhledné, špatně se v tom dýchalo a pro spoustu lidí to byl důvod začít křičet. Zalapala jsem po dechu. Už tak jsem v šoku dýchala tak mělce, že mi kyslík sotva stačil, další deficit jsem nedokázala ustát. Nespíš proto jsem měla dalších pár chvil trochu zastřených. Loki si mě nadhodil na ruce - bylo trochu děsivé, jak zjevně nepatrná váha jsem pro něj byla - a rozběhl se pryč. Nebylo mi jasné kam a proč. Znovu se ozvala střelba a připadalo mi fascinující, že někoho napadlo zmáčknout spoušť ve chvíli, kdy naprosto nic neviděl.

O další okamžik později jsem zjistila, že ten někdo alespoň obecnou představu o Lokiho pozici měl. Ucítila jsem palčivou bolest, konečně tak získala legitimní důvod křičet - ale Loki mi vzápětí zacpal pusu dlaní a já konečně omdlela, protože bez vzduchu se být prostě nedá.

Přišla jsem k sobě na hrubě zarovnané kamenné podlaze. Vlastně to vypadalo tak trochu jako jeskyně...? Rozhodně jeskyně, dost rozlehlá, s vysokým stropem, prosvícená dlouhými zářivkami pospojovanými pletenci kabelů. Připadala jsem si, jako by mě tu někdo prostě upustil a pak šel pryč, a nejspíš to tak skutečně bylo. Takže třeba když se nenápadně odplížím...

Loki stál o pár kroků dál zády ke mně a dohadoval se s nějakým mužem. Ten byl oblečený poměrně normálně, tedy pokud vezmeme za "normálně” nějakou hodně širokou normu, ale pro změnu držel v ruce luk. Zřejmě sraz cvoků. I když, Rogers s tím svým štítem bojuje dost úspěšně... netradiční zbraně nejspíš dávají převahu překvapení a protivník nemá nacvičené obranné mechanismy...

Potřásla jsem hlavou. Připadala jsem si zmatená a dezorientovaná. Nechtěla jsem znovu ztratit vědomí. Chtěla jsem se zvednout a odplížit, to byl plán hodný mistra. Jen jsem se ale pohnula, proti své vůli jsem vyjekla bolestí. Oba muži se po mně krátce bez zájmu ohlédli, aniž by přerušili hovor, až po chvíli se lukostřelec vydal mým směrem. Strnula jsem leknutím; ale on mě jen překročil a za chvíli jeho kroky odezněly.

Dobře. To bylo rozhodně velice výmluvné. Rázem mi bylo jasné, jak si tu stojím. Ne že bych si stěžovala. Ještě si mohl kopnout.

Zvedla jsem se do sedu. To byla bolest, sakra! Rukáv levé ruky jsem měla úplně promočený krví a od něho i zbytek bundy a motala se mi hlava. Nějak jsem měla dojem, že kdyby byla zasažená i kost, bolí to ještě docela jinak, ale stačilo i tohle.

Lokiho jsem si všimla, až když přidřepl vedle mě. Bez odporu popadl krví nasáklou látku a roztrhl ji. Uchopil mě za paži. Potichu jsem nevydržela. Snaha byla, vážně.

"Jen škrábnutí,” řekl pohrdavě. "Lidé jsou ubozí.”

Trochu divná poznámka, ale vlastně už prve mě napadlo, že to není obyčejný člověk, ale někdo z té jejich hrdinské partičky, o které se tak dobře a rádo píše v novinách. I se to v nich dobře čte. V novinách. Když se takové věci dějí někde jinde.

V Lokiho případě ovšem spíše antihrdinské partičky.

Chtěla jsem vymyslet nějakou duchaplnou a výmluvnou odpověď, mírně, ale ne smrtonosně sarkastickou, ale nepřišla jsem na nic. Většinu energie mě stálo nezačít křičet.

"To bylo pohotové... tam před školou,” vydechla jsem místo toho. "Skvělá improvizace. Nevěřím, že byste plánoval náhodou padnout na někoho, kdo je Starkova fyzického typu.” Nevím, proč jsem to řekla. Snad jsem mu chtěla připomenout, že bych se ještě mohla hodit.

Loki se nepatrně pousmál. Vypadal klidně a uvolněně, ale nepřišla jsem si tak o nic víc v bezpečí, než když byl ve stresu. Vřelosti v něm nebylo ani za mák.

"Spolupracovala jste tak ochotně,” řekl a bylo v tom trochu výsměchu, "Anthony Stark by byl zřejmě vítaný otec.”

"Ale jistě,” přikývla jsem upřímně, "bylo by úžasné mít vlastní výzkumák místo školní laboratoře, kde máte přidělené hodiny na... áááá!” Nikdy před tím bych nevěřila, že je tak snadné omdlít jenom proto, že vám někdo sáhne do otevřené rány.

Probrala jsem se na tom samém místě, trochu prochladlá a v louži vlastní krve, což bylo více než nechutné, ale jedna věc se musela nechat - rameno bylo v pohodě. Připadala jsem si, jako bych dostala hodně silnou ránu nebo si nepříjemně natáhla sval, ale to už byla maličkost. Opatrně jsem se posadila. Většina oblečení byla zničená, snadno jsem si mohla prohlédnout místo, kudy vnikla do těla kulka. Kromě červeného šrámu - nic. Zajímavé.

Vstala jsem. Jeskyně byla rozlehlá, překvapivě čistá a rozdělená provizorními zástěnami na několik sekcí, jak jsem mohla ze svého místa přehlédnout. Některé využívaly přirozené výklenky ve stěnách. Vypadalo to tu jako ve skladišti, ve výhledu jsem měla převážně hromady beden, které budily dojem spíše technického obsahu než například sušených jablek, ale slyšela jsem i hučení generátorů.

Vykročila jsem div ne po špičkách, načež dva kroky přede mnou vyšel zpoza jedné ze zástěn Loki. Přehlédl mě pohledem bez valného zájmu a ukázal za sebe. "Jídlo a oblečení, vezmi si, co potřebuješ. Nemám v úmyslu se zdržovat tvými pokusy o útěk, takže věz, že se odsud nedostaneš a že zemřeš hned při tom prvním.” Zjistila jsem, že horlivě přikyvuji.

"Starkovi bude nějakou dobu trvat, než získá jistotu. Do té doby se možná budeš hodit.”

Kýv kýv. Ani by mě nenapadlo odporovat o půl hlavy vyššímu chlapovi, který by mě byl schopen rozmáčknout jako mouchu, a už vůbec ne, když jsem prakticky jenom ve spodním prádle. Jemu to naštěstí bylo fuk.

"To vy?” poklepala jsem si na rameno.

"Ano."

"Děkuju.”

Pokrčil rameny, otočil se a šel. Tak fajn. Zcela souhlasím s tím, že mít zajatce v soběstačném stavu je mnohem efektivnější způsob, jakým je skladovat, než coby zakrvácené trosky.

Na udaném místě jsem našla chaos a zmar. Někdo tu skutečně naházel bez ladu a skladu všechny možné zásoby, ale víc se tím nezabýval. Také tu byla jakási provizorní koupelna s tekoucí vodou, za což jsem byla opravdu vděčná, i když jsem si nedovedla představit, kudy vedou trubky. Oblečení jsem našla jenom pánské a převážně o pár čísel větší, ale protože moje kalhoty to přežily a u triček to bylo fuk, neměla jsem v úmyslu si stěžovat.

Něco málo jsem dokázala i sníst, i když jsem měla žaludek stažený, spíš pro pocit, že bych měla. Potom jsem si začala připadat trochu bezprizorně. Čím se baví zajatci celé dny, když zrovna nevisí v cele podrobováni nejhoršímu mučení...? Možná lepší se nezamýšlet. Ta možnost tu byla příliš reálná.

Umyla jsem po sobě podlahu od krve a připadala si trochu líp. Stále jsem neviděla živou duši. Ještě jsem se nerozhodla, jestli se pokusím odsud dostat pryč, ale všechno to vybavení tady vypadalo tak profesionálně, tak vojensky... nedovedla jsem si představit, že bych nějaké takové zabezpečení dokázala překonat. Na druhou stranu by bylo nesmírně ubohé nedostat se ven jenom proto, že bych se bála zmáčknout kliku u nezamčených dveří. Na třetí stranu je otázka, jestli by byl takový pokus v míře opodstatněného rizika, když mi očividně žádné bezprostřední nebezpečí nehrozilo.

Opatrně jsem se vydala na průzkum - to mi přeci nikdo nezakázal - i když to bylo směrem, kam Loki prve odešel. O kus jeskyně dál bylo poloprůsvitnými plachtami oddělené počítačové centrum, snad kvůli prachu; šumění větráků, známý namodralý svit obrazovek - přitahovalo to jako magnet.

Velice opatrně jsem poodhrnula cípek plachty u vstupu a nahlédla dovnitř. Kolem hromady přístrojů tam běhal nějaký postarší chlapík, vypadal šťastně a víc jako pekař než jako vědec, ale ruce se mu po klávesnici míhaly rychle, a když se otočil ke svým přístrojům, viditelně věděl, co dělá - balzám na oko pro někoho, kdo se většinou pohyboval mezi studenty.

"A vy jste kdo?” oslovil mě náhle.

Trhla jsem sebou. "Dominika Marcusová,” odpověděla jsem div ne v pozoru.

"Já jsem doktor Selvig,” pokýval hlavou s tím svým neutuchajícím nadšením. "Řekněte, že se stal zázrak a vy jste moje nová asistentka!”

"Studuju statistickou fyziku...”

"Výborně!” zamnul si ruce. "Něco v hlavě máte. Jak na zavolanou.”

Už jsem se chtěla protáhnout dovnitř, když mi na rameno dopadla pádná ruka. Strnula jsem.

"Je mi líto, doktore,” řekl Loki. "Je určená na výměnu. Nesmí vědět nic o tom, co tady děláte.”

"To je ale skutečně mrzuté,” řekl doktor, "opravdu mi ji tu nemůžete nechat? Zdržují mě rutinní postupy.”

"Někoho vám pošlu.”

Byla jsem vystrčena ven a odhozena takovou silou, že jsem skončila v kotrmelcích o hezkých pár metrů dál.

"Nepřekračuj tuhle čáru,” mávl Loki rukou a na zemi se na pár okamžiků rozsvítila zřetelná hranice.

"Dobře,” pípla jsem. Tím jsem naštěstí přestala být zajímavá. Loki odešel za Selvigem a já zase osaměla. Bylo vlastně trochu trapné - byla jsem vyhodnocena, a co hůř, zcela po právu, jako tak slabá kořist, že jsem ani nepotřebovala dozor. Ach jo!

Věrna svým ženským instinktům jsem se vrátila do zásobovacího stanu. Co na tom, že nad námi byl strop, vypadalo to jako stan, tak jsem byla odhodlána tomu tak říkat. Napůl z neklidu a napůl proto, že jsem doufala něco najít, jsem to tam začala trochu porovnávat. Zjevně se sem všichni museli nastěhovat teprve nedávno, klidně možná včera. Už si tu někdo někdy vařil kafe, ale všechno bylo v hrozném nepořádku a po chvíli jsem se přistihla, že na poličku rovnám hrnky a dózy s kafem třídím od těch od čaje. Jak hluboko lze klesnout! Ona mi maminka vždycky říkávala, že skončím jako servírka, když se nebudu dobře učit. Jenže já se dobře učila. Jen jsem byla ve špatnou chvíli na špatném místě...

Zajímavého jsem nenašla nic. Nějaké nádobí, oblečení, všechno jako z polního tábořiště, přesněji řečeno takové, jaké bych si představovala v polním vojenském tábořišti - nikdy jsem nic podobného nezahlédla zblízka. I ty rozkládací židle s plátěnými opěradly by vypadaly líp někde u lesa. Chvíli jsem uvažovala, jestli má smysl schovávat si kuchyňský nůž... nechala jsem ho tam. Svedla bych se leda sama pořezat, vždyť mi šlo o život i při krájení chleba.

Bylo už hodně pozdě večer. Ještě jsem zdaleka nekončila - a ani to neměla v plánu, protože mě začala popadat lehká hysterie a na tu bylo skládání beden skvělým lékem, navíc jsem pořád ještě doufala v něco užitečnějšího, než jsou náhradní ponožky, ale zároveň jsem nevěděla, co vlastně hledám, když jsem si ani nůž nechtěla nechávat - když tu se ozvaly hlasy a objevila se asi dvacítka vojáků. Ne vojáků, žoldáků. Vojáci by měli být hladce oholení a z poctivých, upřímných tváří by jim měla vyzařovat ryzost a odvaha. Tohle byli týpci, před kterými bych v pravé poledne na ulici odhodila peněženku a utekla.

První vešel ten pořízek, kterého jsem poznala i bez luku. Jenom mě přejel pohledem. Tak modré oči se jen tak nevidí, tedy kromě Selviga... možná si tu potrpí na stejnou značku kontaktních čoček.

"Tady najdete zbytek věcí,” říkal právě. "Pelechy si udělejte na druhé straně.”

"Jasný, šéfe. Hele, tomu říkám komplet služby!”

Ne, tohle ne.

"Jdu první, aby bylo jasno!”

Ten zaručeně nejodpornější týpek ze všech došel až ke mně a objal mě přátelsky kolem ramen. Smrděl potem a měla jsem pocit, že když se ho dotknu, přilepím se.

"Jen do sebe něco hodím, kočko, a můžeme jít na to. Dva tejdny bez ženský! To by porazilo koně.”

"Ale já patřím šéfovi,” řekla jsem pevně a trochu ustoupila. Mělo to znít pevně. Rozhodně nebylo v plánu, aby ze mě vyšlo vyděšené zakníkání.

"To je v poho, ten se podělí... že jo, Hawky!” houknul ten chlap. Lukostřelec pokrčil rameny.

"Nejvyššímu šéfovi,” vykřikla jsem skoro.

Týpek protáhl obličej. "To jako fakt?”

"Jo. Jen jsem šla... doktorovi pro kafe,” pozvedla jsem vlastní hrnek a prchala ven. Za Lokim se právě zavírala plachta stanu. Velmi neuváženě - spíš jsem měla zalézt někam mezi vybavení a ani nedutat - jsem vletěla za ním.

Otočil se ke mně a pohledem sjel na hrnek. "Nežádal jsem nic takového,” řekl, "odejdi.”

Zaváhala jsem. V první chvíli jsem ho chtěla požádat o pomoc, ale najednou mi to přišlo hloupé. Bude pro něj přednější moje blaho, nebo dobrá nálada jeho mužů? Třeba se klepu strachy před něčím, co vůbec není téma...

"Nebo jsi mě snad přišla potěšit?” ušklíbl se. "Když mi tedy... patříš?”

Takže to slyšel. Zjistila jsem, že se mi klepou ruce.

"Tak tedy do toho,” pokračoval. "Třeba poznám o pozemských ženách věci dosud netušené.”

Musela jsem hrnek položit, protože jinak bych ho rozlila. Na zem, protože tady nic nebylo, jenom provizorní lůžko u jedné stěny. Snažila jsem se sebrat. Přesvědčit svůj vlastní mozek, že to zvládnu a že je to lepší řešení. Loki byl jen jeden, chlap to byl hezký, vypadal čistě a navzdory své lhostejnosti se nezdálo, že by se vyloženě vyžíval v krutostech. Těch na druhé straně plachty venku bylo mnohem víc a do jejich pracek se určitě dostat nechci. Vždycky jsem si přeci chtěla vyzkoušet, jaké to je s nějakou náhodnou známostí? A Loki je vyloženě můj typ. No dobře, spíš jsem si pohrávala s myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby...

"Kdo vlastně jsi?” vypravila jsem ze sebe.

Pousmál se. "Jsem Loki,” řekl. "Loki z Ásgardu.”

Neměla jsem v plánu to zpochybňovat. Nebyl obyčejný člověk, to bylo jasné.

Nadechla jsem se. Najednou jsem si připadala hrozně hloupě. Co blázním, proboha? Příliš snadno jsem přijala roli oběti!

"Odpusťe, Loki, ale nejsem tu proto, abych někoho... potěšila,” řekla jsem. "Samozřejmě to udělám, pokud na tom budete trvat, protože je to rozumnější než se nechat zranit. Ale nechci to. Vlastně jsem se sem přiběhla schovat - dobře, pitomý nápad - ale...” Nějak jsem nevěděla jak dál. Až za okamžik mi došlo, že se Loki docela pobaveně usmívá.

"Dávám přednost tomu, aby byly takové věci dány dobrovolně a z náklonnosti,” řekl po chvíli, ve které mě nechal podusit ve vlastních představách. "Takže nyní odejděte. Agent Barton si mezi svými muži snadno sjedná pořádek... odejděte... hned!” Původně mírná slova skončila ostrým vyštěknutím, které mě málem prohodilo dveřmi. Už už jsem skutečně zmizela venku, když mi došlo, jak zvláštně nyní Loki vypadá. Seděl na zemi s nohama překříženýma, svou hůl držel na klíně, vzpřímená záda, zavřené oči... a duchem zcela nepřítomen. Jako by se v té chvíli proměnil v sochu, připomínal ji tak moc, až to bylo nepřirozené. Místnost, jestli by se tomu tak dalo říkat, jako by jeho nepřítomností vychladla a zmenšila se.

Ztěžka jsem dosedla na zem. Po přestálém stresu jsem se začala klepat. Najednou tu nebyla žádná možnost odsunout své myšlenky na později, předstírat, že něco dělám, protože tu ani nebyly žádné bedny - prostě mi došel čas. Už jsem si nebyla schopná hrát na odvahu, a tak jsem seděla na zemi a klepala jsem se, zuby mi cvakaly o sebe, měla jsem za to na sebe napůl vztek a napůl jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. Byla jsem unesená a jsem v rukou šílence, kterému na mém životě naprosto nezáleží a...

Tyhle dodatečné stresy, to je hrozná věc. Proč si neumím zakvílet ve chvíli, kdy se to všechno děje? Nebylo by to přirozenější, sakra, než si to odbývat dodatečně, když zrovna nic nehrozí?

Těžko říct, jak dlouhou dobu jsem tak strávila. Asi ne zase tak moc, protože když jsem se uklidnila - nebo spíš byla na další strachy příliš unavená - nebyla jsem ještě moc prochladlá. Bála jsem se odejít moc brzy, aby chlapi neusoudili, že nebylo nic, a tak že oni mohou všechno. Odvolávat se na Bartona, kterého jsem neznala a nebyla jsem si jistá, jestli je mezi nimi, mi nepřipadalo zrovna jisté a zkusit říct ne stejně jako Lokimu nespolehlivé. Možná byly mé obavy zbytečné, ale po tom nadšeném přivítání jsem nenašla odvahu riskovat.

Takže jsem spíš číhala, kdy se Loki začne vzpamatovávat, abych včas zmizela. Na studeném kamení to byla bída. Brzy jsem se klepala víc chladem než stresem. Nepříliš vzdálené hlasy žoldáků, kteří zřejmě objevili zásoby alkoholu, ale k odchodu moc nepobízely.

Loki se opravdu nakonec probral, i když úplně jinak, než jsem čekala. Z poloviční dřímoty mě vytrhlo zalapání po dechu, hůl mu se slabým třesknutím z rukou vypadla na zem a Loki se celý schoulil do sebe. Klepal se mnohem hůř než já předtím a byl strašlivě bledý, pokud tedy nepočítám černé kruhy pod očima... kámen by se ustrnul. Vypadalo to jako dobrá příležitost mu strčit nůž pod krk.

Neměla jsem nůž a neměla jsem pocit, že by mi to prošlo.

Nerozhodně jsem se zvedla. Buď mě zabije za to, že jsem ho vůbec takhle viděla - nějak mi přišel jako ten typ - nebo...

Poklekla jsem vedle něj. Byl opravdu příšerně ledový. Na lůžku byla sice složená přikrývka, ale lepší než ho přikrývat na místě mi přišlo ho tam dopravit, aby byl izolovaný od chladu ze země. Naštěstí se nijak nebránil a dokonce mírně spolupracoval, když jsem mu pomáhala se zvednout a přesunout se tam. On mi taky prve pomohl, přeci, to dávalo dokonalý smysl. Světla v jeskyni se příhodně ztlumila do nočního režimu a Lokiho komora, kde nebyl žádný přímý zdroj světla, se ponořila do hlubokého šera.

Po malém zaváhání a s vědomím, že dělám patrně největší hloupost svého života, jsem ho uložila, přitiskla se k němu a přikrývku přehodila přes oba. Taky mi byla zima a ta deka byla velká a hřála. Loki mě ochotně objal a pak buď usnul, nebo se alespoň ani nehnul. Já rozhodně usnula překvapivě brzy. Už toho bylo dneska moc...

Zato ráno... bylo mi teplo, bylo mi dobře, ležela jsem tváří zavrtaná do jeho ramene a jen pomalu se probouzela s vědomím, že hezky voní a že se nechci ani pohnout, dokud nebudu muset, protože věci se každou změnou musí nutně jenom zhoršit. Vlastně jsem se neprobudila sama od sebe... Ásgarďan nebo ne, do boku mě tlačily nějaké pánské ranní záležitosti a Lokiho ruka mě právě hladila po břiše a zkoumala zapínání kalhot. Bylo to příjemné. Byla jsem odhodlána ve svém dalším životě trávit víc času tím, že mě někdo bude hladit po břiše. V mátožném polospánku jsem ochotně nadzvedla boky, když mi stahoval kalhoty a trochu se posouval, aby nás vhodně našteloval. Vlastně jsme se skoro nehýbali; stále jsem ležela s tváří zabořenou do jeho kůže a mohla si tak namlouvat, že se mi to všechno jenom zdá, nebo že tu ležím s vlastním klukem nebo kdo ví co, to bylo jedno... Loki si zatím našel šikovnou cestičku a cítila jsem, jak se do mě dobývá, pomáhá si i svými prsty a bylo to příjemné, snad tím víc, že jsem stále předstírala spánek, i když mu to samozřejmě bylo úplně jasné.

Spokojeně jsem vzdychla, když se do mě ponořil. To teplo mezi námi, hráz proti okolnímu světu, ošidná pomalost celého toho... milování? Dokud neotevřu oči, nebude to doopravdy, a tak se to nepočítá. Lokiho dech se prohluboval, ne že by vydal jediný hles, ale bylo to v tom dechu, vyprávěl jím příběh téhle chvíle. Kůže mu přímo hořela, teplo bylo snad omamnější než to, že jsme byli propojení, můj vlastní prožitek mě v té chvíli vůbec nezajímal, nechyběl mi. Nechala jsem se prohřívat do morku kostí, navždy se tak oddělit od chladných hlubin vesmíru... pak se mu náhle dech zadrhl a do vlasů mi vetkl slabý vzdech. Po těle mi projela vlna uvolnění. Bylo to víc jako bych byla jím než sama sebou...

Ach, právě jsem se zamilovala.

Věděla jsem, že to není doopravdy, že je to hlavně z vděku za to, že se ke mně nechová špatně a že takové myšlení vůbec není v pořádku, že je to jenom obrana před strachem, protože on je žalářník a já jeho vězeň... ale stejně jsem byla zamilovaná.

Pak jsem znovu usnula, a když jsem se probudila, byla jsem pečlivě zabalená v přikrývce, sama, a kdyby kalhoty neležely vedle na zemi, snad bych uvěřila tomu, že se mi to celé zdálo.

Proboha, co jsem to dopustila?

Druhá myšlenka byla mnohem pragmatičtější: odsoudila jsem se tím, nebo jsem si pomohla?

Očividně jsem si vypěstovala stockholmský syndrom, a to během jediného dne. Možná jsem si mohla namlouvat, že je to příznak rozumu a ne zbabělosti, ale pocit to byl podivný. Čekala bych od sebe, že jsem... silnější? Rozhodně bych od sebe nečekala tohle.

Znovu jsem zabořila nos do přikrývky. Možná to bylo celé mnohem jednodušší... ta jeho vůně.

Zdálo se mi, že venku nic neslyším, a když jsem konečně vystrčila nos, ani jsem nikoho neviděla. Generátory hučely a světla svítila jako vždycky - přesněji řečeno, jako vždycky v denním režimu - ale netušila jsem ani přibližně, kolik je hodin.

Trochu jsem se dala do kupy, našla si něco ke snídani, zjistila jsem, že chlapi po sobě kupodivu docela uklidili, takže nemusím bojovat s nutkáním umýt nádobí, a... a nic. Nebylo tu co ke čtení, co zkoumat. Měla jsem k dispozici jen omezený prostor, ve kterém jsem mohla leda házet talíře nebo prohrabávat cizí spacáky. Samozřejmě, že jsem je prohrabala. Zcela překvapivě tam ale žádná zapomenutá pistole neležela, ani mobil nebo vysílačka.

Čistě v zájmu vlastní sebeúcty jsem se vydala chodbou směrem k východu. Po pár desítkách metrů opatrného plížení jsem padla na kovová vrata, která ji dokonale uzavírala. Neměla jsem možnost pokoušet se udělat něco se zámkem, protože jsem ani nepochopila, kde tu nějaký zámek je či jak se to celé otevírá. Chvíli jsem do nich různě strkala, poklepávala a tlačila, až jsem se odplížila zase zpět.

To by byl zákaz číslo jedna. Co číslo dva?

Ne příliš směle jsem vykročila k počítačové stanici. Ještě krok a... přímo přede mnou na zemi probleskla Lokim vyznačená hranice. Páni. Jak tohle může fungovat...? Překročit jsem se ji neodvážila.

"Doktore Selvigu!” zavolala jsem. "Doktore!”

Opravdu se vynořil ven. "Potřebujete něco?” zavolal.

Jak se to vezme... "A vy?” zakřičela jsem v odpověď.

"Za chvíli za vámi přijdu, stejně si musím dát něco k obědu,” zaslechla jsem od něj ještě, než se zaměstnaným výrazem zalezl zpět za plentu. Abych udržela svou pověst člověka, který pro své věznitele udělá cokoli, šla jsem mu udělat něco k obědu. Ne že by se toho z konzerv a sušených podivností dalo udělat mnoho. Když se ale doktor objevil, vypadal vděčně.

"Já si umím leda ohřát fazole,” zmocnil se spokojeně vidličky. "Je skutečně mrzuté, že vás nemohu využít, když nemáte co dělat a já potřebuji pomoc. Na druhou stranu - málem normální jídlo!”

"To jste skromný,” musela jsem se proti své vůli začít usmívat, "vůbec neumím vařit a tady ani není z čeho.”

"Však si zvyknete,” mávl rukou. "Tedy, promiňte. Doufám, že si nebudete muset zvykat.” Jako by mu najednou došlo, co tu vlastně dělám. "Jste v pořádku?” zeptal se trochu vyděšeně.

"Ale ano, jsem. Jenom tu musím být a čekat, jestli mě náhodou nezabijí.” Mělo to znít lehce a ironicky. Tak snad příště.

Doktor trochu znejistěl. Přátelsky mě potlapkal po ruce. "Loki se chová k ženám galantně,” řekl. "Tedy, hmmm... na svoje poměry. Nezabije vás, když nebude muset.”

"Tomu říkám útěcha! Vy jste tu dobrovolně?” To mě zajímalo velice. Nebyla to ale dobrá otázka. Pohled mu zeskelnatěl.

"Mám práci...” zamumlal a nejistě se ošil.

"Kdo je vlastně Loki?”

"Bůh,” odpověděl Selvig s plnou pusou, takže jsem mohla chvíli předstírat, že nerozumím. "Bůh z Ásgardu. To vám neřekl?”

"Tu část s bohem vynechal,” řekla jsem. "Vlastně řekl, jen mě nenapadlo, že to není jenom přezdívka.” Zkoušela jsem to brát vážně. Moc to nešlo.

"Znal jsem i Thora, jeho bratra,” pokračoval Selvig vesele. "Chvíli trvá, než si na tu myšlenku člověk zvykne, ale co se dá dělat. No, musím zpět do práce. Už na to začínám přicházet, už to skoro mám...”

Odešel i s vidličkou v ruce, zamyšleně se poklepával do čela. Budu doufat, že ji nevrazí někam do elektriky. Byl pěkně mimo, a ty modré oči... třeba ho Loki zfetoval, aby si zajistil jeho spolupráci. Sice jsem si nedovedla představit drogy, po kterých by byl mozek jakéhokoli fyzika ještě použitelný, ale když jsou ve hře bohové, je možné všechno. Zrcátko! Kde je tu nějaké zrcátko? I ti vagabundi se přece musí někdy holit!

Zrcátko jsem nenašla, ale jeden z hrnců byl ve stavu dostatečně lesklém na to, abych si ověřila, že oči mám stále hnědé.

Což bylo samozřejmě dobře.

Ale mnohem snadnější by bylo mít je stejně divně modré jako Selvig nebo lukostřelec a mít tak lepší výmluvu pro to, proč tu sakra nic nedělám. Měla bych si z kuchyňského náčiní sestavit bombu nebo alespoň brnění, když jsem ta Starkova dcera, a uniknout pryč. Měla bych otrávit veškeré jídlo a tak demoralizovat celou posádku. Měla bych nás tu tak opevnit, až by se sem nikdo nedostal.

Vůbec jsem netušila, jak bych cokoli z toho mohla provést.

Co bych rozhodně neměla, je zahřívat Lokimu postel. Bylo to vlastně trapné - napadalo mě, že to je instinkt starý jako lidstvo samo. Dobytá žena se přimkne k vůdci smečky, protože tam je nejvíc v bezpečí. Která se dožije rána, bude moci pohřbít padlé a dožít se zase dalšího rána... Takovéhle myšlenky klid nepřinesou.

Možná se vymlouvám, protože se mi Loki líbí a chtěla jsem to tak.

Nebo si namlouvám, že se mi líbí, abych si omluvila skutečnost, že jsem mu hopla do postele při první příležitosti v typické ženské naději, že sdílet spolu postel přeci něco znamená.

Nebo si namlouvám, že si to namlouvám, protože představa, že by se mi zamlouval někdo tak bezohledný, mi o mně říká věci, které nechci vědět.

Šance tohle vyřešit - nulová. Ale dalo se v tom zamotávat vpravdě nekonečně.

Z chodby zazněly hlasy. Teorie sem nebo tam, můj první reflex byl zmizet v Lokiho luxusním apartmá. Tentokrát se svetrem navíc, kdyby dlouho nešel. Ale on přišel skoro vzápětí - slyšela jsem ještě, jak štěknul na své muže: "Nepřeji si být rušen!” a byl tu.

Vypadal zachmuřeně, a když mě spatřil, náladu mu to nijak nevylepšilo. Chvíli jsme na sebe jen zírali. Povedlo se mi nezačít se usmívat a asi to bylo dobře. Pak mě zřejmě přijal jako součást vybavení pokoje a zájem se z jeho očí vytratil; posadil se do stejné polohy jako včera a... odešel.

Tentokrát jsem využila příležitosti a důkladně si ho prohlédla. Na první pohled nevypadal až tak zvláštně, na druhý spíš. Až příliš jemná pleť, až příliš čisté vlasy, až příliš perfektní nehty na rukou, ačkoli vážně nevypadal jako typ, který by na sebe přehnaně dbal. Byl dost bledý a kruhy pod očima mu tou podivnou meditací skoro viditelně tmavly.

Tentokrát tam ale nebyl příliš dlouho a návrat byl mírnější než včera. Jenom sebou trhl, vydechl, na okamžik ještě zavřel oči, když vstal... za chvíli se už ale plně ovládal.

Pohlédl na mě a aniž odtrhl oči, odložil si pár vrstev své zbroje. Já si stáhla bundu a jeden svetr. Ještě jsme byli oba hodně oblečení, když jsme se k sobě přitiskli pod pokrývkou. Nepovzbuzovala jsem ho k ničemu a nebyla jsem si jistá, jestli něco chci. Byl prochladlý a trvalo dlouho, než se zahřál. Napůl jsem podřimovala s tváří zabořenou do látky jeho haleny a bylo mi tak hrozně dobře; tohle byl okamžik, kdy věci byly jisté. Přišlo mi to mnohem podivnější než včera, snad že jsem byla sama klidnější a smířenější, ale zároveň jako by ta jediná včerejší zkušenost nastolila určitý řád, který musel být dodržen. Věděla jsem, že nemusel, Loki zjevně nečekal, že mě tu najde, ale... musel.

Já, jedna z nejlepších studentek ve škole, člověk tak neochotný uzavírat přátelství a partnerství a vůbec jakékoli čas zabírající vztahy, někdo, o kom si půlka školy myslela, že umře jako stará panna, ale zato někdo, kdo měl první patent v sedmnácti... tak jsem skončila jako ohříváček. Ale zato božský ohříváček! Počítá se to jako polehčující okolnost? Není tu prosím někdo, kdo by se tomu byl ochoten chechtat, až se bude za břicho popadat?

Loki začal víc tepla vydávat než přijímat a očividně ožil. Začal mě hladit po zádech a postupně se jeho ruce propracovávaly pod všechny vrstvy mého oblečení na holou kůži. V jeskyni byla skutečně zima, nepředpokládala jsem, že vystrčíme nos zpod peřiny. Ale nechat si sundat svetr... a tričko... to se dalo docela dobře.

Vlastně nepostrádalo jistého vtipu, že chlapi v celém vesmíru jsou stejní. Dostanou příležitost, tak ji využijí. Alespoň podle toho, co jsem kdy slyšela.

A kalhoty.

Dostala jsem příležitost, tak jsem ji využila.

Až jsme oba byli nazí. Dodatečně mě to trochu vyděsilo. Bylo to podivně intimní - snad víc, než dnes ráno, kdy jsme se prostě... a on hladil. Nepospíchal. Jenom hladil. Nepokoušel se mě políbit a mě by to taky ani nenapadlo, to k tomu nějak nepatřilo. Zdál se být docela spokojený, když měl tvář zabořenou do mých vlasů. A já byla rozhodně zcela spokojená, když jsem mohla mít tvář opřenou do šikovné jamky na jeho rameni. Nějak mi došlo, že bych mu to taky mohla oplatit, všechno to hlazení... jako by mi teprve teď trklo, jak málo zkušeností v takových věcech mám, nad vším bylo třeba příliš přemýšlet, nechala jsem se snadno rozrušit tím, co dělal on. Třeba z toho bude otrávený.

Loki, jako by slyšel moje myšlenky, se začal usmívat, cítila jsem ten úsměv, i když jsem měla zavřené oči. Zauvažovala jsem, že bych mu ukousla hlavu. Ale možná se neposmíval, třeba se mu to prostě jen líbilo - mně teda jo. Bylo příjemné zkoumat, kde je citlivý, ty nekonečně drobné reakce jeho těla. Tedy kromě té jedné důraznější reakce, která o sobě dávala vědět čím dál neodbytněji.

Když už mě konečně začal hladit i na těch nejsoukromějších místech, byla jsem tak vzrušená, že žádných velkých příprav nebylo třeba. Skláněl se nade mnou s tím svým zasněným úsměvem, netrpělivý, jak říkal jeho dech, přesto beze spěchu. Vklouzl do mě zlehka a na okamžik se pousmál víc a položil mi prsty na rty, když jsem hlasitěji vydechla. Nu ovšem - ostatní jsou blízko a ani já ve skutečnosti netoužila po tom, aby se z nich stali svědkové toho, co se mezi námi děje.

Tohle milování bylo plné údivu, jak něčí tělo může být tak dokonale kompatibilní s mým vlastním. Jakoby v odpověď na dnešní ráno, dostávalo se mi mnohé péče... a vyvrcholení bylo tak snadné a přirozené jako vynořit se z vody a nadechnout se vzduchu.

Když jsme pak spolu leželi v objetí, začaly mi najednou téct slzy. Už toho asi bylo moc - emocí a nových zážitků - a protože jsem brečela snad podruhé v životě od dob, kdy jsem řekla první souvislou větu, docela mě to zaskočilo. Doufala jsem, že si toho Loki nevšimne, ale ten jenom malátně zvedl ruku, jemně mi otřel tváře... a usnul.

Ksakru. Byla jsem zamilovaná do chlapa, který mě zabije.

Ráno byl pryč a neukázal se tři dny. Většinu času jsem byla sama, ale výhoda toho, že se chlapi začali trochu zabydlovat, byla i ta, že se objevovaly věci ke čtení. Pravda, většinou mládeži nepřístupné časopisy, ale kupodivu i nějaká ta knížka. Zhltla jsem hladově všechno, co jsem našla, včetně manuálů ke zbraním. Byla jsem opravdu zoufalá a navíc byl ohromný nezvyk - a snažila jsem si to užívat - číst něco, kde polovinu textu netvořila čísla a závorky.

I když byl Loki pryč, spala jsem v jeho "pokoji”. S ostatními jsme se ignorovali, když už jsme se potkali, ale obecně jsem se snažila jít z očí. Obědy pro Selviga byla další pěkná tradice, ale něco z něj dostat byl nemožný úkol. Většinou jen popadl talíř a se zmatenými díky zmizel na své půlce jeskyně.

Pak se Loki vrátil. Jeho podivná meditace trvala mimořádně dlouho, hezkou chvíli byl bez sebe, ani nepomáhal, když jsem se ho pokoušela dostat na postel. Když se konečně zadařilo, vyčerpaně usnul. Ne že bych si chtěla stěžovat. Připadalo mi to jako úžasná důvěra, která mi byla svěřená; a ten pocit nezkazilo ani vědomí, že pramení z mé naprosté neškodnosti.

Ráno mi připomněl, že nezapomněl na nic z toho, co se mezi námi událo. Byl tak omamně hladový po doteku, skoro zoufalý, jako by mu nic nebylo dost, žádná blízkost dost blízká. Připadala jsem si jako střed jeho vesmíru. Jestli se tenhle chlap někdy rozhodne podmanit si Zemi, stačí mu úsměv, aby polovina lidstva ochotně šla do kolen. Natož pousmání, které patří jenom mně...

"Loki,” porušila jsem poprvé ticho mezi námi skoro nehlasným zašeptáním. Pohnul rty, ale slova jsem nerozeznala. Ale ten jeho pohled - vsadím na něj všechno? Na základě čeho mu smím říct, že o něj nechci přijít? Strávili jsme spolu pár nocí, vyměnili pár slov. Všechno ostatní existuje jen v mojí hlavě, která má příliš mnoho času na snění...

Večer za mnou přišel místo Lokiho lukostřelec. Seděla jsem zabalená do deky a četla si ukradený Korán. Byla to dvojjazyčná verze a úžasně jsem si tak zvětšila slovní zásobu v němčině i ve francouzštině, i když jsem měla jisté pochyby, jestli ta slovíčka kdy využiju.

"Lokiho zajali,” řekl, sotva jsem zvedla hlavu. Krve by se ve mně nedořezal. Co přesně to znamená? "Měl bych...” odmlčel se. Vypadal jako ztělesnění někoho, kdo svádí krutý vnitřní boj.

"Ano?” hlesla jsem.

"Nemohu tě nechat jít,” řekl nakonec docela rozhodně. "Ale nezabiju tě. Nechám ti tu lokátor. Pokud se nevrátíme, najdou tě. Buď tady tiše - nepřipomínej se.”

Představa, že bych tu zůstala pohřbená v nějaké jeskyni, mě vyděsila k smrti. Je ten chlap vůbec normální? Ale jeho to rozhodnutí zřejmě uklidnilo; ten výraz ve tváři, kdy jako by se nemohl rozhodnout mezi šílenstvím a šílenstvím, povolil. A já, místo abych mohla nadávat a šílet a přemlouvat, jsem seděla tiše jako myška a modlit se mohla leda k velkému Alláhovi, když už jsem teď měla načtené, jak na to.

Když byli konečně pryč a já se odvážila vystrčit nos, zjistila jsem, že toho zmizelo opravdu hodně. Mimo jiné i Selvig se svými hejblátky. Chlapi si posbírali svoje věci zkušeně beze zbytku a kuchyň byla nejspíš erární, protože smrt hlady mi nějak bezprostředně nehrozila.

Dobrá. Dala jsem si tři dny čekání, než začnu šílet hrůzou.

První dva jsem strávila prohledáváním každé škvíry, jestli nenajdu cokoli užitečného, a snahou dostat se za dveře. Klepala jsem se strachy, že se zastaví generátory a zůstanu ve tmě. Třetí den jsem už jen odpočítávala minuty, jako by se mělo najednou něco stát. Nebyla jsem si moc jistá, co se přihodí, až dojdu na konec času, který jsem si určila. Asi mi najednou zbělají vlasy a během jediné minuty sama sebe přesvědčím, že jsem jen oblázek na pláži.

Ale ono se stalo. Stalo se to dřív, než mi úplně ruply nervy, takže když dovnitř vběhl Iron man, ani jsem si z toho nesedla na zadek a nerozbrečela jsem se a docela klidně jsem dokázala říct: "Ahoj, tati. Víš, že tebe jsem tu ani nečekala?”

Sundal si přilbu a zazubil se. "Ahoj, dcerko. Všechno v pohodě?”

Ani teď jsem se nerozbrečela. Možná proto, že přes všechno to železo by se mi špatně vrhalo do náručí.

"Už nikdy nechci vidět fazole v konzervě,” řekla jsem. Kolem nás proklusali nějací agenti v černých, přiléhavých oblecích. A za nimi Barton.

"Pane Starku...” Ksakru, co mám říct? Barton držel pistoli...

"To je v pořádku,” řekl Stark rychle. "Agent Barton byl pod Lokiho vlivem, ale už je to v pořádku. Vidíte? Zase kukadla jak mají být.”

Ach, jasně. Ty modré oči. Ty mu scházely. Co mu přebývalo, byl strhaný výraz ve tváři a hořkost v hluboce vyrytých vráskách. "Doufám, že jsem vám nijak neublížil,” řekl, čelisti zaťaté tak, že by o ně šlo louskat ořechy. Rozhodně se uměl postavit k věcem čelem.

"Ne,” řekla jsem rozhodně. "Většinu času jste mě ignoroval a na konci jste mi zachránil život. Nevzpomínáte si?” Očividně ne. "Děkuji vám, agente. Za všechno.”

Jeho výraz změkl - ta úleva byla viditelná. Krátce přikývl a odešel za svými muži. Předpokládala jsem, že tentokrát za svými skutečnými muži.

"Co Loki?” zeptala jsem se.

Iron man mě vzal kolem ramen. "Chytili jsme ho, ale bohužel uprchl. Ještě že tu Barton dokázal nechat ten lokátor...”

"Možná to vypadá, že jsem byla v centru dění, ale nevím skoro nic,” řekla jsem. "Pořádně ani to, kdo vlastně je Loki...” Hlas se mi zachvěl. Ale Stark to naštěstí přičítal prožitému stresu.

"Všechno vám povíme,” slíbil. "Pojďte, v Shieldu už jsou na vás zvědaví. Poradila jste si výborně. Víte, že jsem chvíli uvažoval, že jste s Lokim smluvená? Navíc ta vaše specializace... skoro jsem litoval, že vážně nejste moje dcera.”

"To by se vám líbilo, co?” ušklíbla jsem se. "Přeskočit plínky, netrápit se s pubertou, vyfasovat rovnou vystudovaného fyzika.”

Stark jenom nadšeně zakýval hlavou.

Měl pravdu, v Shieldu na mně byli zvědaví. Byli zvědaví, soucitní, vstřícní a přátelští. Nikdo mi nic nevyčítal, nepředhazoval, co jsem měla měla udělat jinak či co jsem mohla dokázat. Naopak, všichni mi poklepávali na rameni, jak jsem to skvěle zvládla. Bylo to příšerné. Zvlášť když mi s projevem úchvatného humoru říkali "mladá Starková”. Trocha toho nadstandardního zacházní beztak pramenila z toho, že to celé Starka docela zaujalo... Samozřejmě jsem neprozradila, že jsem s Lokim spala - zjevně to nikoho ani nenapadlo - a výslechy byly rychlé, protože jednak měli jiné starosti, jednak jsem byla očividně zcela nezajímavá nula.

Díky bohu za to, protože víc bych toho asi nevydržela.

Byla jsem troska. O tom, co Loki dělal a co chystal, jsem se dozvěděla víc, než jsem čekala. A nevěděla jsem, co mě ničilo víc - jestli skutečnost, že se to dělo, nebo fakt, že mi to na mou zaláskovanost ani trochu nepomohlo. Vždyť to byl bůh! Copak se na něj dala brát lidská měřítka?

Alespoň že byla kolem spousta lidí. Snad poprvé v životě jsem to vítala; měla jsem trochu problémy zůstávat sama, ale nic, co bych musela někomu dávat najevo. Přesto jsem byla společenštější než jindy. Vyhledávala jsem zejména místa, která ani trochu nepřipomínala jeskyni. Oblíbila si prosklené střechy.

V první vhodné chvíli jsem pod jednou takovou střechou, v jídelně nad plastovými tácky, odvyprávěla Bartonovi všechno, co jsem o něm věděla. Koupil mi panáka a potykali jsme si.

Seznámila jsem se s Thorem. Byl docela fajn. Napřed se mi vyhýbal, pak jsme se chvíli oťukávali, zjistil, že na Lokiho nechci nadávat, ale prostě si o něm popovídat - celý tento proces trval asi hodinu, Thor byl podivuhodně nezáludný tvor - a pak jsme si opravdu povídali. Ani to samozřejmě nepomohlo; Thor měl pořád ještě Lokiho rád, i když o něm mluvil jenom s bolestí.

Pak proběhly ty události v NY. Seděla jsem u obrazovky a střídavě držela palce Lokimu a střídavě Starkovi, podle toho, kdo na tom byl zrovna hůř. Padající domy byla ryzí abstrakce: takovéhle věci se ve skutečnosti přeci nestávají... Samozřejmě byl obrazový přenos trhaný a úsečný, záleželo na tom, jestli se zrovna nacházeli někde, kde mohl Shield napíchnout kamery, a ještě to bylo převážně zrnité a ze špatného úhlu. Jedno ale bylo jisté.

Svět byl zachráněn a Loki v průšvihu.

Napřed mě za ním nechtěli pustit. Pak se mě zastala, kupodivu, Natasha; měla jsem z ní vítr a vyhýbala se jí jak čert kříži, možná v nejasném dojmu, že jako ženská by byla první, kdo by odhalil pravdu. Tentokrát se za mě ale postavila. Soukromě mi nabídla svoji pistoli - asi jsme se opravdu trochu míjely ve svých motivacích - ale hlavní bylo, že návštěva byla dovolena. Loki seděl spoutaný na podlaze a oddělovaly nás mříže. Shield už opravdu nenechával nic náhodě.

Věděla jsem, že nás snímají kamery, ale... copak lze někomu vyznat lásku v jinotajích?

"Ahoj,” řekla jsem. Postavil se a pokývl mi. Mluvit přes kovový náhubek nemohl. Nevím, co čekali, snad že by někoho pokousal...

Čert to vem.

Natáhla jsem ruku přes mříže. Uchopil ji do svých - jak mohl, protože byl spoutaný opravdu důkladně. Zcela dle očekávání zadupaly kroky strážných.

"Vrať se pro mě,” řekla jsem rychle a tak tiše, jak jen se dalo, a doufala, že to mikrofony přes pokřikování ode dveří nezachytí. "Vrať se.”

Jak jen číst v těch očích... opravdu to byla bolest? Překvapení?

Ale pak přikývl. Kratičce, nepatrně. O mříže zachrastila hlaveň jednoho z vojáků.

"Okamžitě ustupte.”

Ustoupila jsem. Hrdlo jsem měla tak stažené, že jsem nemohla promluvit - jen jsem mu pokývla na pozdrav a šla jsem.

Natasha čekala za prvním rohem. "Opravdu jsi mě překvapila,” řekla. "Jen si nejsem jistá, co s tím. Zabil jednoho z mých nejlepších přátel.”

"Vy jste také zabila lidi, kteří byli něčí nejlepší přátelé,” řekla jsem. Už jsem začínala mít docela slušný přehled o tom, kdo je kdo. Natasha byla ta nebezpečná.

"To je pravda,” přikývla. "Jestli chceš, propašuju tě s sebou, až budou odcházet.”

To jsem vážně nečekala. Chvíli jsem na ní jen zírala. "Děkuju.”

Přimhouřila oči. "Nevěříš si.”

"Stockholmský syndrom?” nadhodila jsem.

"Máš do Starka tak blízko, že by tě klidně mohl adoptovat,” řekla suše. "Jsi na to moc racionální. Jdi si za svým."

Možná tím něco sledovala. Možná se mýlila. Možná tím utěšovala sama sebe, protože i ona někdy musela být... "Pak díky dvojnásob,” pokusila jsem se usmát. "Čím jsem si to zasloužila?”

Trhla rameny. "Obávám se, že moje důvody jsou v téhle chvíli hodně překombinované. Ber a nech to být.”

Nechala jsem to být.

Zato jsem o dva dny později mohla být u toho, když Thor Lokiho odváděl zpátky na Ásgard. Nevím, jak to Natasha vysvětlila ostatním, ale tvářili se, že tam nejsem, což vyhovovalo koneckonců všem. Nejspíš mi chtěli dopřát jistotu, že můj věznitel je skutečně pryč. Já si chtěla dopřát rozloučení.

Dívala jsem se do těch jeho modrých očí do poslední chvíle.

Vrať se mi. Vrať se pro mě...

O pár dní později jsem vyhledala Jane Fosterovou. Nepadly jsme si moc do oka, ale ona byla hodně dobrá a mě by zdrželo, kdybych musela zpracovávat věci, které měla dávno hotové. Jí se další člověk do týmu hodil velice, zvlášť někdo, kdo měl stejný cíl, pár dobrých nápadů a ani v nemenším nezpochybňoval její práci. Jen hodně dlouho nemohla rozdýchat, že mi jde o Lokiho. Nakonec si zvykla. Trvalo nám dva roky, než jsme dokázaly překonat všechna technická omezení a odeslat zprávu. Tou dobou už Narvi běhal okolo a pletl se nám pod nohy a natahoval se na stůl, aby mohl shodit všechno, co mu padne pod ruku. Měl modré oči po tátovi a neposedný byl nejspíš po dědečkovi Starkovi.

Pak přišla odpověď. Vrátím se. Cesta už je skoro hotová. Vrátím se pro tebe.

S Jane jsme se tři dny přely o to, jestli to psal Thor nebo Loki. Darcy už toho měla po krk, začala tvrdit, že se s námi rozvede a Narviho si vezme do vlastní péče. Ztráty na nádobí byly mimořádně velké a práce vázla. Už jsme nějakého chlapa do domácnosti vážně potřebovaly jako sůl.

To odpoledne, v tu chvíli, kdy se otevřelo nebe, jsem seděla zrovna na trávě před observatoří. Narvi běhal okolo a házel kamínky ze stráně. Byl jeden z těch kýčovitě krásných dnů, pro které stojí za to žít, i když po nich může zůstat jen letmá vzpomínka... Přemýšlela jsem o svém životě, který byl o tolik jiný, než jsem před pár lety očekávala. Na Lokiho, jestli si vůbec vzpomene; a na svou lásku, která se z bolestné zamilovanosti přetavila do pokojné, posmutnělé touhy být mu nablízku. Na Narviho, jaký jednou bude, s tím prazvláštním dědictvím kolujícím v jeho žilách.

Vstala jsem a zadívala se vzhůru na vířící oblaka. Narvi přiběhl a trochu vyplašený mi skočil do náručí.

Otevřelo se nebe, aby bohové sestoupili na zem.

Znovu jsem byla součástí příběhu.

 - Konec -