To je od Furyho vážně ohavnost, uvažovala Natasha, zatímco proplouvala davem lidí na bulváru. Nevkusná ohavnost, zlomyslná a podlá. Dostat volno zrovna na Vánoce! Co má asi tak ty tři dny dělat? Bylo nepsaným, ale poměrně razantně vyžadovaným pravidlem, že při takto dlouhém volnu agenti nechodili do centrály. Prý aby nezapomínali na reálný život. Vážně vtipné. Restaurace byly narvané, divadelní představení vyprodaná dlouho dopředu, střelnice zavřené - zkrátka zábava žádná - a bylo skoro jisté, že přijde o něco skutečně zajímavého, protože přetékající pokladny obchoďáků provokovaly k loupežím a výrazné datum lákalo k akcím cvoky všeho druhu.
Samozřejmě, vždycky byla možnost jít domů. Jako každý měla svůj civilní byt. Povinně. Další Furyho vymyšlenost a už dávno by se mu na to vykašlala, kdyby Shield neplatil nájem. Bude tam chladno, protože se tam kolikrát nestavila celé měsíce a vážně nemělo smysl pouštět topení; oblečení ve skříni nejspíš dávno vyšlé z módy, v kohoutku zrezavělá voda.
Bylo tu sice to pozvání od Rogera, ale raději trávila tři dny v nonstop kině, než aby šla slavit Vánoce. Byla si skoro jistá, že bude mít obrovský nazdobený stromeček, všude světýlka, jmelí, větvičky, na stole ubrus s vyšitými cesmínami a po celém domě to bude vonět vanilkou. Brrr.
Na chvíli se zastavila a sledovala Santu, kterému se na klíně střídaly děti. Bohužel se naděje na trochu rozptýlení rychle rozplynula. Jeho tvář jí nepřipomínala nikoho, koho měli vyvěšeného na tabuli, a pokud byl pedofil, tak skrytý opravdu dobře. Vlastně to vypadalo, že ty mrňavé zmetky s postupujícím večerem začíná upřímně nesnášet. Ne že by se to nedalo pochopit.
Vykročila dál. Mohla by někoho sbalit a užít si zase jednou trochy soukromých potěšení. Jenže touhle dobou na ulici nikoho slušného nenajde, kluby pro singles byly v čase svátků vyprodané a i když by se jako žena - jako krásná žena - nepochybně dostala, kam by chtěla, zavánělo to větším množstvím práce, než kolik byla ochotná vynaložit. Tak především by musela shánět něco na sebe. Možná by nebylo tak od věci zajít do slušného hotelu a ty tři dny jenom spát a nechat si nosit jídlo na pokoj. Posledních pár akcí bylo náročných...
Pak zahlédla známou tvář - jen letmo, a povědomé gesto - a srdce se jí rozbušilo. Tak tohle bylo skutečně nečekané. A přes veškeré touhy po akci ne úplně vítané, protože by té akce mohlo být víc, než by bylo komukoli milo. Bez váhání vyrazila vpřed. Lidí bylo na ulici skutečně mnoho a pomalu se stmívalo. Nemusela mít obavy, že by ji zahlédl, i když se dostala blízko.
Vstoupil do zlatnictví. Bylo to velice drahé zlatnictví, jedno z nejdražších v NY, a věděla, že je průchozí na bulvár na druhé straně bloku domů. Takže pokud ho zaručeně nechtěla ztratit, musela dovnitř za ním. Tady rozhodně moc lidí nebylo a bude tam velice nápadná... ale to nezbývalo než risknout.
Uvnitř byla spousta zlatavého světla, velmi decentní vánoční výzdoba a teplo. Bylo proto zcela přirozené, že si rozepnula kožíšek, aby měla lepší přístup ke zbraním. Svého muže nikde neviděla a tak beze spěchu vykročila směrem k vitrínám.
"Jaké překvapení, potkat vás tady,” řekl tiše hlas za jejími zády. Strnula. "Pššš... jen klid. Nechceme tu přeci žádné pozdvižení.” Nechtěla žádné pozdvižení. Otočila se proto klidně a beze spěchu. Loki se usmíval, skoro vypadal, že ho to setkání těší. Oblečený byl vkusně, draze a s nenucenou elegancí, jakou vídala v Shieldu leda u Starka, pokud měl zrovna náladu vypadat vkusně a elegantně, což nebývalo moc často.
"Buď si jdete vybrat nějaký šperk,” objal ji lehce kolem ramen a vykročili spolu vpřed, "nebo jste mě sledovala. Je ode mě příliš troufalé předpokládat to druhé?”
"Samozřejmě, že sledovala,” řekla. "Byla jsem skutečně překvapená, když jsem vás tu spatřila.”
"Nedělejme z toho zbytečnou událost,” navrhl Loki a jemně naznačil směr. Mířil zjevně do konkrétní části obchodu. Prodavačky se na ně usmívaly - krásný zamilovaný pár, který nepochybně neodejde s prázdnou - a Loki jim mírně pokynul. "Jsem tu jen na pár chvil a zase odejdu. Ne že bych neměl se Zemí další plány, ale ty teď nejsou na pořadu dne.”
"Jenom jste si přišel koupit prstýnek,” řekla a ironie v tom bylo víc než na špičku nože.
"Více méně. Ne prstýnek, ale máte pravdu. Přišel jsem... nakupovat.”
"Vánoční dárky?” Teď už svou skepsi nijak neskrývala.
Loki na ni pobaveně pohlédl. "Předpokládám, že to byla řečnická otázka. Nebo skutečně očekáváte od boha seveřanů, že bude slavit křesťanské svátky?”
"Slavit určitě ne,” neodolala. "Konečně, křesťanství vás slušně odstavilo od válu.”
"Takové výrazy z tak krásných úst,” zavrtěl hlavou s předstíraným pohoršením. "Odstavit od válu... tady je to.” Zastavili před vyřezávanou prosklenou skříní, kde bylo vystaveno jen několik málo kousků, dost odlišných od blyštivé nádhery všude okolo.
"Starožitnosti,” odhadla Natasha a Loki přikývl.
"Ano, a jsme u souvislosti s Vánoci. Sběratel, který se je rozhodl prodat, tak učinil pouze po krátký čas během svátků.”
"Nějaký... mocný artefakt?”
"Ale vůbec ne,” zavrtěl hlavou a pečlivě si prohlížel vystavené kousky. "Kdyby byl mocný, najdeme ho podle vyzařované energie a ne podle katalogu. Tohle bude ono.” Ukázal mezi archaickými náušnicemi, kovanými prstýnky a náhrdelníky na jeden se zelenými kameny. Byl krásný, ale ne nijak výjimečně. Řemeslná práce vypadala spíš na zručného kováře než zkušeného zlatníka. Dokonce to ani nebyl žádný cenný kov, jen bronzové plíšky.
"Prozraďte mi, proč vám stál za cestu na Zemi,” řekla Natasha.
Loki na ni krátce pohlédl. "Zajímáte se o božské klepy?” Pokývl na plavovlasou prodavačku postávající poblíž. Podpatky zacvakaly.
"Chcete sdělit historii a cenu toho šperku, pane? Není to kousek z běžné produkce.”
"Znám důvěrně obojí,” odvětil Loki, "připravte mi účet a náhrdelník zabalte.”
"Panu N. velmi záleželo na tom, aby byla celá kolekce vystavena naráz. Kdyby bylo možné...”
"Bohužel odlétáme,” sdělil Loki důležitě a usmál se na Natashu tak výmluvně, že ani nemusel dodávat ´spolu, daleko a bude to hrozně moc romantické´.
"Tak to se nedá nic dělat,” usmála se blondýnka. "Hned to bude. Prosím tudy.”
"Mám pro vás návrh,” objal Loki znovu Natashu kolem těla, "vy se mnou půjdete na večeři a já vám povím, co je ten náhrdelník zač.”
"To myslíte vážně?”
"Ovšem,” přikývl mírně, "shledávám ho výhodným pro oba. Já získám příjemnou společnost a vy mne budete mít pod dohledem zcela bezprostředně. Nebudete muset mrznout před restaurací, což byste nepochybně udělala.”
"Chcete říct, že už tu někde máte rezervaci - "
"Samozřejmě.”
"A vůbec vám nejde o to, abyste získal rukojmí.”
"Přiznávám, že o tu večeři vážně stojím. Pokud si ji budu moci vychutnat v klidu díky vaší přítomnosti - jsme opět u dobré společnosti pro mě a výhodné pozici pro vás. Můžete kdykoli odejít.”
Nebylo úplně příjemné nemít věci pod kontrolou. Byl to Loki, kdo určoval každý další krok, a to v ní vyvolávalo pocit nebezpečí a ostražitost. Jenže on byl zároveň zcela klidný a naprosto uvolněný, doopravdy, nebyl to ten pečlivě a na efekt vypočítaný klid, jaký na něm vídávala při jejich předchozích setkáních. Nevěřila, že je tu jenom kvůli nakupování šperků, ale zároveň všechno napovídalo tomu, že minimálně v nejbližší době se nechystá provádět nic divokého.
Přistoupil k nim muž v bílých rukavičkách. "Pane, váš šperk je připraven.”
Nad částkou, kterou Loki vzápětí zaplatil, se Natashe málem podlomila kolena. Snad ne tak nad částkou samou, ačkoli byla absurdně vysoká. Ale nad představou, že by ty peníze byly falešné nebo rovnou pouhou iluzí a ona celou dobu byla u toho a nehnula prstem. Přesto se dokázala nezeptat, dokud nestáli znovu na ulici. Loki krabičku s náhrdelníkem ukryl do kabátu a dvorně nabídl Natashe rámě.
"Ano, byly skutečné. Osobně bych nebyl ochoten platit za věc, která byla ukradena - tudy, agentko - ale matka na tom trvala a nezáleží mi na tom tolik, abych se vzpíral její vůli.”
Kráčeli zvolna. Za tu chvíli, kterou strávili ve zlatnickém obchodě, se úplně setmělo a dokonce začalo trochu sněžit - byť vloček bylo jen pár a padaly řídce. Na ulici byla neskutečná spousta lidí, přelévali se z obchodu do obchodu a domy ověšené kilometry šňůr barevných světel blikaly všemi myslitelnými barvami. Snad úplně každý bez výjimky měl na dveřích zeleno červený věnec a nad blikajícím Santou a jeho soby v nadživotní velikosti si Natasha trochu povzdechla.
"To je Amerika.”
Dav lidí je k sobě tisknul víc, než by asi dopustila za normálních okolností, a Loki ji opět objal kolem ramen. Nechala ho. Byl to docela příjemný způsob, jak se vyhnout kontaktu s kolemjdoucími.
"Vy ale nejste Američanka. Ruska, pamatuji si správně?”
"Ano, tak. Vybavuji si sice, že jsme doma Vánoce slavili, ale...” Trochu se pousmála. "Jiné datum a jiný způsob. Tady se ze svátků pro děti a duchovní záležitosti pro věřící stala příležitost utrácet ve velkém.”
"Ještě pár kroků a čeká nás oáza klidu bez hluku a shonu.”
Ani ji nepřekvapilo, že restaurace, kterou vybral, byla velice drahá a exkluzivní. Vkusná, nepřesvětlená, s jistou mírou soukromí, velice decentní. Jako Loki sám, pokud ho zrovna nechytil amok, napadlo ji a lehkým odkašláním skryla zasmání.
"Madam,” přitočil se muž v livreji a chystal se jí pomoci z kabátu.
"Loki,” šeptla a na jeho rychlý pohled jenom dodala: "Jsem v pracovním.”
Oči mu pobaveně jiskřily, když jí sám pomáhal z kožíšku, v nestřeženém okamžiku rychle přejel dlaní podél těla a zatímco podával její svrchník pikolíkovi, jen s úsměvem pokývl a naklonil se blíž.
"Skryto, co jest vhodné skrýt,” pohladil jí jeho dech po tváři.
Vzhledem k tomu, že na její tři pistole a náhradní zásobníky nikdo nereagoval, muselo být Lokiho kouzlo dostatečné. Tmavé úzké šaty, které měla na sobě, byly naštěstí dokonale neutrální a v útulném příšeří restaurace spolu s perfektní postavou stačily.
"Díky. Nečekala jsem, že půjdu do restaurace,” řekla na svou obranu a hned se v duchu proklela za to, že cítí potřebu se bránit.
"To je v pořádku. Vím, koho jsem pozval,” odvětil Loki. Jeho to malé intermezzo očividně pobavilo.
Chvíli na sebe jen mlčky pohlíželi, zatímco kolem kroužili číšníci a přenášeli sem a tam nesmyslné množství talířů, příborů a skleniček. Vybrala si rychle; Loki ostatně také, jen to trvalo mnohem delší dobu nadiktovat.
"Jste tak hladový, nebo čekáte další společnost?”
"Dlouho jsem nic slušného neměl a dlouho zase mít nebudu. Chci využít příležitosti,” řeklo a konečně odložil jídelní lístek stranou. Mlčky na ni pohlížel. Prohlížel si ji: zcela nepokrytě.
"Jste skutečně krásná.”
"Děkuji.”
"Což mě staví před nečekané dilema.”
"Jen povídejte.”
"Dobré jídlo není jediná věc, o kterou jsem byl a také budu připraven. Mám před sebou ještě dvacet čtyři hodin pobytu na Zemi. Společnost krásné ženy... měla být součástí toho času.”
"Nechme to otevřené,” řekla po chvíli, "třeba budete přesvědčivý.”
"Ale vy jste unavená,” usmál se zase.
"A vy přestáváte být galantní.”
"Dokonalá pleť,” natáhl se a jemně se dotkl její tváře, "a lehkost pohybů, nic z toho vás nezradilo. Víte však, že mám lepší zrak než lidé.”
"To je dobře. To byste mi mohl říct, jestli už nesou předkrm.”
Jídlo bylo skvělé, Loki přátelský a Natasha si velice dobře uvědomovala, že pomalu ztrácí obezřetnost. Měl pravdu, skutečně byla unavená. To spolu s vínem, teplem, mihotavým světlem svíček a jeho dvorností... dovolila si být prostě v pohodě. Kdy jí někdo naposledy přidržel židli, když usedala? Kdy naposledy se mohla nechat vidět s někým, kdo se uměl slušně obléct a nezačínal večeři pivem? Kdyby ji chtěl zabít, mohl už dávno. Kdyby chtěl cokoli dalšího, určitě se tomu bude lépe čelit s jehněčím po burgundsku v žaludku.
Vychutnávali si zrovna zákusek, když přišla znovu řeč na asgardské záležitosti.
"Je smutným faktem, že Ódin neměl pochopení pro mé... činy,” konstatoval. "A nechal mne vsadit do vězení mezi obyčejné zločince.”
"Mohlo to být horší.”
"Mohlo, ale i tak - není co dělat, jídlo je šedivé a strop příliš těsně nad hlavou. Osm kroků na délku a čtyři na šířku.”
"Jste v cele sám?”
"To ano.”
"Pak je to hodně luxusní vězení!”
"Pořád ještě král tvrdí, že jsem jeho syn.” Ne, tady hořkost nezmizela.
"Muselo to pro něj být těžké.”
"Nelitujte ho.”
"Mám litovat vás?” pousmála se.
"Neberte mi tvář a vraťme se k příběhu. Princ Loki jest uvězněn a jeho matka zatím zjišťuje, že se ocitá v nepříjemné situaci: jedna z mladých bohyň se chystá pojmout za manžela příbuzného královské rodiny.”
"Snad neoblíbená rodinná větev?”
"Ale ne, ten svazek je žádoucí, a přesto vzešel z lásky, co víc si přát. Snad jen, aby bylo všem zvyklostem a obřadům učiněno zadost. A věřte mi - jsou mnohé a velice přísné. Dodržují se s fanatickou důsledností, a to i takové, jejichž původ se dávno ztratil v propasti věků.”
"A jejej.”
"I tak by se to dalo vyjádřit. Teď se dostáváme k tomu pikantnějšímu kousku našeho vyprávění. Ještě než matka pojala za chotě samotného Ódina, žila si docela vesele a ráda navštěvovala Zemi.”
Natasha se proti své vůli... ne, nezahihňala se, to v žádném případě. Mírně a uměřeně se zasmála. A mimo jiné se rozhodla, že už vážně nebude dál pít.
"Jednou se účastnila jakési slavnosti, a aby zdůraznila svou výjimečnost, vzala si na sebe šest zelených kamenů, jaké do té doby lidské oko nespatřilo. Nebyla úplně konkrétní v tom, co se přihodilo. Mám nějaké teorie, ale synové by o matkách neměli předpokládat takové věci. Faktem zůstává, že se vrátila na Asgard a až dodatečně si uvědomila, že kameny zůstaly na Zemi. Pustila se do pátrání. Nebyla však příliš důsledná, a když stopa zmizela, postupně toho nechala.” Lokiho úsměv byl teď velmi opravdový. A nostalgický. "Změnila se nesmírně! Občas by jí slušela trocha staré lehkomyslnosti.”
"Jak je možné, že je nepostrádala už dřív?”
"Je nás málo a jsme velice dlouhověcí. Svatby jsou vzácné. Situace, kdy je kamenů potřeba, nastala poprvé, protože poprvé od té doby se rozhodly spojit dvě rodiny, kterých se týkají.”
"Ale jsou důležité.”
"Velice. Bylo by skutečně nešťastné, kdyby vyšlo najevo, že nemůže dostát svých povinností. Nežádoucí jsou i celkové okolnosti - byly nedůstojné královny a s možnými následky, byť se nezpronevěřila žádným slibům.”
"A vy jste je našel.”
"Obávám se, že jsem v podstatě jediný z Asgardu, kdo se orientuje na současné Zemi,” nepředstíral Loki skromnost. "Takže ano, dokázal jsem je najít a bez jakéhokoli rozruchu, jak jste viděla, je i zajistit a vrátím se s nimi na Asgard. Za to mi matka přislíbila udržovat iluzi mého těla ve vězeňské cele po dobu třiceti šesti hodin. Na víc její magie nestačí...”
"A vy se skutečně vrátíte,” řekla Natasha.
"Ano,” pozdvihl Loki sklenku s vínem.
"Protože je to vaše matka?”
"Není to moje matka,” odvětil klidně. "I když z mých adoptivních příbuzných je asi jediná, u koho mi to zjištění nepřineslo úlevu. Jen má... jak byste možná řekla, dostatečnou páku.”
"To - "
"To ale není součástí našeho vyprávění.”
"Takže dovolená se vším všudy. Dobré jídlo, nebe nad hlavou, drobný úkol, kterým si těch pár chvil vykoupíte. Návrat asi nebude snadný.”
"Ne,” řekl Loki, "návrat nebude snadný. Dáte si se mnou kávu?”
Dala si s ním kávu. Tmavou a dobrou. Věděla, že se musí rozhodnout, co bude dál. Možnost oznámit Lokiho přítomnost Shieldu zavrhla. Už neměl skutečný důvod tu setrvávat, takže by nejspíš vzal roha a dost možná by to stálo pár životů navíc. Ne, ona se musela rozhodnout, jestli s ním strávit dnešní noc. O spánek ji připraví tak jako tak: nedokázala by ho spustit z očí. Takže... co chce ona sama?
"Takže... co chcete vy sama?” řekl Loki a uchopil ji za ruku. Pozorovala jeho prsty - útlé, ale silné, jak si pohrávají s její malou dlaní. Bylo to příjemné, vzrušující, hezké. Loki byl krásný muž, svým způsobem, a jeho dosavadní galantnost napovídala, že by mohl být i příjemný společník. Uvažovala přeci, že by si někoho našla? Tak našla. Taková speciální odrůda kamarádství s výhodami.
Mohla by tomu říkat nepřítel s výhodami.
"Jste příjemná společnost, když se zrovna nesnažíte ovládnout svět,” řekla. Loki se široce usmál.
V taxíku mu málem usnula na rameni. Držel ji za ruku a sálalo z něj teplo. Svět se smrsknul na tu ruku a nic moc jiného nevnímala. "Přenesl bych vás přes práh,” zašeptal, "ale nevím, nakolik závazný je pro vás takový zvyk...”
To ji rozhodně probralo. "Není, ale nebudeme to riskovat,” zvedla se tak prudce, že kdyby nestačil zdvihnout a nastavit vlastní ruku, narazila by nepříjemně do kovové hrany stropu taxíku. Dlaní sklouzl do pohlazení.
"Už jsme tady. Pojďte.”
Hotel byl vybraný se stejnou pečlivostí jako restaurace. Loki si rozhodně nepotrpěl na přehnaně moderní styl, a ani na skromnost. Tmavé dřevo a kvalitní látky, úhledný, důkladný nábytek, hodně prostoru. Když pak spolu stáli uprostřed ložnice, vrátil se jí pocit nepatřičnosti, kterého se během večeře dokázala docela úspěšně zbavit.
Nemám proti němu šanci, a tak nemá smysl trápit se obavami.
I tak bylo těžké odložit pistole; ačkoli věděla, že by jí proti němu nepomohly.
Loki ale nepospíchal, aby ji odzbrojil. Odložil vlastně jenom svrchní oděv a pak přistoupil blíž. Ještě blíž... musela zaklonit hlavu, aby se na něj mohla dál dívat. Slabě se usmíval, oči mu zářily, bylo v tom něco, co se jí dostávalo pod kůži. Zdvihl ruce a pohladil ji, po vlasech, po tvářích. Lehounké doteky, jako by se bál, že se mu pod rukama rozplyne. A znovu. Úžas v očích. Tak krásná. Řekl to nahlas?
Polibek lehký jako dech. Nekonečně času na ten nejslabší dotyk. Připadla si rozechvělá, jako by ji čekalo její poprvé. Chvíli ten pocit analyzovala - snad to bylo tím, že to muselo být skutečně dávno, kdy naposledy nebyla ve vztahu ta silnější. Snad... Tady to byl ale jednoznačně Loki; a nejen fyzicky. Možná by ten pocit nebyl nevítaný, kdyby si nebyla tak ostře vědomá toho, jak nebezpečný dokáže být.
Jen... bylo těžké udržet si to vědomí, když vypadal tak pohlcený zkoumáním její kůže a šťastný z pohlazení jejího dechu, dokonale soustředěný na každý okamžik, na přítomnost.
Možná to byla ona, kdo prohloubil ta jemná pohlazení rtů do skutečných polibků, napřed jen mírných, ale stále hladovějších. Určitě to byla ona, kdo zdvihl ruce a rozepnul přezku postroje, který ji pevně obepínal a držel zbraně na správných místech. Nechala upadnout na zem ten podivný pás cudnosti, a i když si byla dokonale vědomá polohy pistolí a kdykoli by mohla třeba poslepu sáhnout...
Objala Lokiho, teď, když už ho mohla přitisknout blíž. Rázem bylo jasné, že je až bolestně vzrušený, bylo s podivem, že se drží tak zpátky.
To ale nemohlo vydržet dlouho. Zcela vědomě odhodila veškeré pochybnosti. Teď a tady byla jenom proto, aby si užila doteky dlaní a rtů, jeho těla. Bylo příjemné klouzat rukama po jeho pevných svalech, hledat si cesty k tomu, co je jim oběma příjemné. Loki hladověl po jejích dlaních a sám s omamnou důkladností nevynechal jediný centimetr její kůže. Polibky už dávno nebyly jako doteky motýlích křídel, ale hladové a žádostivé.
Netušila, jak osvobozující bude odevzdat se mu. Nemohlo se nic stát, protože už se to stalo - byla zcela v jeho rukou, bezmocná. A její nepřítel o ni pečoval jako o něco vzácného a cenného. Nemohla už ovlivnit nic z toho, co se stane, protože byla jen člověk... a on bytost z jiného světa.
Přesto, když se v ní pohyboval a vnímala jeho dech a jeho tělo se zachvívalo vzrušením a slyšela hlas přerývavě šeptající její jméno... její vlastní dech a rozechvění a šepot... byli si blízcí, tak moc... blízcí...
Až bylo po všem a leželi vedle sebe unavení, s rukama pevně propojenýma, uvědomila si, že se usmívá. Ještě chtěla něco říct - něco lehkého a milého - ale byla skutečně unavená. Usnula dřív, než se stačila rozhodnout, co vlastně bude dál.
Probudila se, až když byl venku dávno bílý den. Prudce se posadila a rozhlédla... byla sama. Tak to bylo skutečně velice neprofesionální! A k tomu ta neurčitá lítost. Jenže v té chvíli se otevřely dveře a vešel Loki. V rukou držel tác s jídlem a dveře za sebou zavřel nohou. Na vlasech mu ještě tál sníh a boty měl mokré. Celý zářil.
"Dobré poledne,” řekl, odložil tác a sklonil se, aby jí dal pusu. Studil a pár kapek ledové vody jí steklo na kůži.
"Pryč ode mě, ledový muži,” otřásla se a zdálo se jí, že Loki se skoro vylekal těch slov - ale to bylo opravdu nejspíš jen zdání, protože vzápětí se znovu usmíval.
"Užil jsem si nebe nad hlavou a nekonečného prostoru, kam až dohlédnu,” řekl, "zbývá mi ještě pár hodin do návratu... pospícháš někam?”
"Ty jsi neskutečný,” potřásla hlavou.
"Rád se postarám o to, co je mé,” zašeptal jí do ucha.
"A majetnický.”
"Na chvíli, která nám byla dána.”
"Sprchu a snídani. Pak uvidíme, jak budeš k tomu všemu ještě přesvědčivý.”
Sprcha byla horká, snídaně dobrá a Loki byl velmi, velmi přesvědčivý.
Když ho pak provázela na místo, odkud se měl vrátit na Asgard, šli pomalu a prsty propletené... a on jí vyprávěl o cizích, vzdálených hvězdách, skoro litovala, že jsou každý na jiné straně. Kdyby tak přestal blbnout, s tím vším vládnutím, nebylo by to zase tak špatné - kamarádství s výhodami.
- Konec -
"Natasho, že tě zase vidím! Co volno, užila sis ho?”
"Ale jistě. Přímo božsky, pánové.”
Zdroj: http://loki.pise.cz/55-nepritel-s-vyhodami.html
Žádné komentáře:
Okomentovat