(Obrázek odsud.)
Sedět schlíple s hlavou v dlaních bylo nepohodlné a po
pravdě trochu nudné - takže v té poloze dlouho nevydržel. Nevěděl však, kdy
dorazí Astafal, Undisa dosud trucovala, a tím pádem nechtěl ani nikam odcházet.
Dobrá chvíle na průzkum Lokiho okna.
První šok ho čekal při zjištění, že kterýmkoli z obrazů lze
projít. Nezkoušel to; když ale natáhl ruku do zahrady, utrhl pár stébel. Ta pak
před ním ležela na stole, Tony na ně zamračeně zíral a občas do nich strčil
prstem. Stále to byla jen stébla trávy, snad jen trochu povadlejší než na
začátku. Frigga se zmínila, že zasadila v zahradě pár stromů - teď to její
prohlášení viděl v úplně jiném světle. Takže se dalo nejen projít tam, ale i
vrátit se zpět - ale to si těžko mohl troufnout, už proto, že nedokázal
ovládat, co vlastně uvidí, obrazy se před jeho očima přelévaly jeden do druhého
a hned několik z nich mělo výstup vysoko nad zemí. Tedy původně to považoval za
obrazy či projekce, čert ví co. Pokud to bylo něco na způsob brány... stabilní
a zřejmě dlouhodobě otevřené brány... Loki zmiňoval, že to není hotové...
Tony měl trochu problém domyslet to celé do konce. Věděl, že
ani Asgard nemá žádnou přijatelně jednoduchou technologii, která by mohla
někoho přemístit z jednoho místa na druhé. I zdejší "výtahy" a
objevování se zdánlivě skrytých věcí pracovalo na sice značně komplikovaných,
ale přesto smysluplných zákonitostech. Jediný způsob, jakým se mohl někdo
přemístit prostorem, byl Heimdall a jeho brány, tam se ale setrvale naráželo na
potřebu obrovského množství energie. A tady bylo najednou v jednom obyčejném
pokoji královského sídla okno... podle všeho už dlouho, hned s několika
portály. A zcela stabilní. Na Zemi museli použít mocný artefakt a tady to bylo
prostě okno. I když se samozřejmě nedalo srovnávat vytvoření cesty mezi dvěma
vesmíry a mezi místy na jedné planetě.
Tony tak neobratně kroužil kolem skutečného stavu věcí snad
proto, že zkrátka nebyl zvyklý, aby někdo kromě něj obracel dosud platné
zákonitosti na hlavu. To on, Anthony Stark, byl génius a vynálezce. Loki tu byl
od toho, aby se snažil něco ovládnout a prováděl pitomosti. Ne že by Thor
opakovaně nezmiňoval jeho schopnosti; a ne že by je Loki sám nedokázal, když za
pár dní v New Yorku, kdy byl navíc v hrozném psychickém i fyzickém stavu,
nepředložil Tonymu řešení onoho nanotechnologického oříšku.
Otázka tedy ve skutečnosti zněla: jak moc paranoidní je
předpokládat, že Loki stojí na prahu objevu, který by mohl cestování prostorem
změnit od základu, a kterého se Ódin obává natolik, aby ho raději vyslal na
sebevražednou misi? Loki byl nevyzpytatelný spojenec a král mohl usoudit, že už
se na tu správnou stranu v budoucnu nepřidá, nebo ne pokaždé. Taková
technologie v rukou nepřítele... mohl by se správným vybavením dostat kohokoli
kamkoli... poslat armádu do Ódinových komnat, obsadit všechna strategická
místa... jako by Lokiho ochota přijmout Ódinův úkol sama nedokazovala, že
ačkoli stojí proti králi, jeho srdce patří Asgardu - což, pravda, by pro
mrtvého krále byla pramalá útěcha.
Dobrá, tak dál. Loki předpokládal, že by Tony mohl v jeho
práci nějakým způsobem pokračovat. Jenže on se ještě ani nepřiblížil představě,
co je zač ta zatracená magie. Stále nedokázal podchytit její zákonitosti,
nepřipadala mu intuitivní. I kdyby se ji naučil používat jako nástroj, těžko by
se mohl třeba jen přiblížit Lokiho úrovni; pokud by to bylo tak snadné, už by
si každý v kapse nosil své přenosné -
Tony zavřel oči. Byl něčemu blízko, velice blízko, měl
odpovědi na dosah ruky. Proklínal v duchu strážné, kteří jim ve vězení nedali
trochu víc času, i Lokiho, který příliš spoléhal na to, že Tony nepotřebuje
žádné nápovědy. Ale Loki mu věřil, takže má nějakou možnost to dokázat. Už už
to měl...
"Pane, přichází léčitel Astafal," ozvala se
Undisa.
"Ksakru!" ulevil si ranou do stolu a sykl bolestí,
protože ruka byla pouze ruka a stůl byl z velmi tvrdého dřeva. "Jasně, ať
jde dál." Promnul si obličej. Přepnout z vesmírných dálav abstraktních
fyzikálních teorií do mnohem komplikovanějších mezilidských vztahů mu nešlo
snadno. Přesto byl připraven vypustit všechen svůj šarm a dovednosti. Šlo by to
určitě lépe, kdyby si nepřipadal vedle důstojného Astafala jako malý kluk.
"Pane," pokynul mírně hlavou, jak si tu navykl,
což bylo jediným kompromisem, na jaký byl ochoten přistoupit. Stejně nikdy
nepochopil, co na tom padání na kolena mají.
"Anthony, synu Starkův," řekl Astafal. Jak
přistupoval blíž, tlumil své vnitřní světlo, až se na něj dalo pohlížet jako na
relativně běžného muže. Byl oblečený v bílé a stříbrné a jakási vznešenost...
ano, bylo v něm něco z toho, co měla i Frigga - tišil neklid svou pouhou
přítomností. Duch bohů Asgardu.
"Vypadáte dobře. Zdá se, že následky vašich zranění
nejsou důvodem mé návštěvy zde."
"Nejsou, a jak mi bylo řečeno, vděčím za uzdravení
vám," pravil Tony a trochu tím sám sebe vyděsil. Nechtěl nasát zdejší
způsob mluvy až tak moc. "Jsem rád, že mám příležitost vám osobně
poděkovat."
"Bylo mi potěšením," pousmál se Astafal.
"Bylo pro mne podnětnou zkušeností vést k uzdravení pozemšťana. Nyní jsem
však skutečně zvědavý, proč jste si vyžádal mou přítomnost, Anthony."
"Byl jsem zmocněn předložit vám naléhavou žádost jménem
prince Lokiho," řekl Tony. Připadal si značně nepohodlně. Role
prostředníka pro něj byla nezvyklá a krajně nepříjemná. Raději by cokoli řešil
hodinkou strávenou nad výpočty - nebo by na sebe hodil brnění a praštil do toho
pěstí.
"Naslouchám," řekl Astafal po pauze, která se
nezdála být dobrým znamením. Sepjal ruce za zády, vzpřímený, vážný, až příliš
uzavřený. Jen v očích měl vlídnost, měkký, zlatavý svit.
"Věc se má tak..." Vyložit někomu co možná
přijatelným způsobem průběh kletby a její momentální působení nebylo úplně
jednoduché, tedy ne ve chvíli, kdy byl Tony rozhodnut mluvit slušně a
nevykřikovat na všechny strany, co si myslí o Ódinových výchovných metodách.
Navíc důvody, proč by její následky mohly být pro Lokiho fatální, byly převážně
neveřejné, nebo alespoň dosti abstraktní. Astafal se ale nesnažil zpochybnit
nic z toho, co slyšel. Naslouchal vážně, jen občas se vložil stručným
dotazem.Vypadal, že se snaží zajímat jen o technickou stránku věci a nepátrat
po detailech okolo. Ten člověk byl tak málo dychtivý po senzacích, až to bylo
skoro iritující. Skončili usazení v křeslech stejně jako pár hodin předtím Tony
s Thorem; jen to teď bylo mnohem méně emotivní a mnohem věcnější.
"Princova důvěra v mé schopnosti je lichotivá, žel
obávám se, že přílišná," řekl Astafal, když Tony skončil. "Snad bych
dokázal přijít na to, jak to působení zastavit, ale nebude to snadno ani
rychle..."
"Loki mi řekl, že už se nad tím zamýšlel a řešení
zná," odvětil Tony pevně. "Měl bych vám to být schopen reprodukovat.
Mohu začít?"
"Ne, počkejte," pozdvihl Astafal paži a odvrátil
tvář, jako by mu snad Tony zkoušel nějaké nelegální myšlenky přímo vnutit.
"Tohle je... za hranicemi toho, kam jsem ochoten zajít. Nechci a nemohu se
postavit králově vůli."
"Pak Loki zemře."
"Ale to Nejvyšší musí vědět!"
Co se na tohle dalo říct? "Loki je vám ochoten za váš
um nabídnout takřka cokoli," řekl Tony zvolna. Astafal po něm střelil
rychlým pohledem a viditelně sebou trhnul. "Ne cokoli," zopakoval
Tony Lokiho slova skoro doslova. "Ale skoro cokoli."
"Krušný je úděl prostředníků," pousmál se Astafal.
"Nechte mě chvíli přemýšlet." Jak bylo zdejším dobrým zvykem, vstal a
přistoupil k oknu, aby mohl hledět ke vzdálenému obzoru - okno se okamžitě
ochotně ustálilo na výhledu na temné město s obrovským měsícem. Tony, jehož
všechna bydliště měla skvělý výhled - tedy na pozemské poměry - ho vlastně
docela chápal. Dopil víno a sepnul si ruce za hlavou. Dost ho zajímalo, co
mohlo to skoro cokoli obnášet. Podle všeho o tom měli Loki i Astafal docela
slušnou představu. Zřejmě nějaká zdejší záležitost, kterou místní nasají s
mateřským mlékem, promrskají v básničkách v jeslích, pro jistotu zopakují při
zpěvu sáhodlouhých hrdinských ság u táboráku a v dospělosti jim stačí na sebe
vážně pohlédnout a pokývat hlavou. Skoro cokoli. Vlastně to znělo dost děsivě.
Když se pak k němu po delší chvíli léčitel otočil, ta emoce
v jeho očích byl... soucit.
"Vy jste pozemšťan," řekl a vlastně to nebyla
otázka. Tony se ani nesnažil odpovědět, jenom se trochu zamračil. Nějak se mu
to celé nepozdávalo. "Ne zcela šťastná, ale dobře řešitelná situace. Pak
tedy... ačkoli nejsem přítel takových... dobrá. Ukažte mi Lokiho vzkaz. Chci
vědět, jestli budu schopen mu vyhovět."
Po kratší, lehce humorné vložce, kdy Tony nemohl přijít na
to, jak fungují zdejší papíry a tužky, protože v tom bylo příliš mnoho magie, a
Undisa se nemohla v zájmu utajení vložit s obvyklými dobrými radami, Tony
konečně sepsal všechno, co mu Loki v cele ukázal. Napsané v kuse to bylo mnohem
delší, než to vypadalo předtím v podobě mihotavých písmen vznášejících se ve
vzduchu, a Tony si po sobě celý text pro jistotu ještě prohlédl a upřesnil pár
muřích nožek, protože netušil, jestli mají nějaký zásadní význam.
Astafal hleděl ohromeně. "Jste si jist, že neovládáte
magii?" přeptal se a chopil se textu. Prolétl ho a jen přikyvoval hlavou,
občas se zamračil... až na jedno místo zabodl prst. "Princ předpokládá, že
budete ochoten obětovat svou krev," řekl opatrně. "Je tomu tak?"
"Ovšem," přikývl Stark. Astafal se skoro otřásl.
"Musí pro vás znamenat skutečně mnoho," zamumlal
spíše pro sebe. Tony se pousmál. Chvíli uvažoval, že by šokoval Astafala
představou, jak by se na Zemi bez dobrovolného dárcovství zhroutila celá řada
lékařských odvětví, ale nakonec se rozhodl nesnižovat své zásluhy. "Jaké
množství je pro vás přijatelné?" ozvalo se ještě.
Tony se zamyslel. O medicíně mnoho nevěděl, ale krvácel už
mnohokrát.
"Dvě pětiny," řekl nakonec a pokoušel se moc
nemyslet na to, do jak neuvěřitelně nepříjemného stavu ho to dostane.
"Lepší je odebírat ne moc rychle. Upadnu do bezvědomí, ale přežiju."
Astafal ho přejel rychlým pohledem a očividně v duchu
odhadoval množství. "Ano, to by mělo stačit. Částečně vám ji budu moci
nahradit umělou náhražkou, do určitého poměru. Princ," trochu křivě se
usmál, "to má skutečně promyšlené do nejmenších detailů. Nevím, jestli vám
objasnil podstatu tohoto..." Poklepal na papír.
"Nebyla příležitost. Kdy začneme?"
Léčitel vstal. "Udělám pro prince, co žádá, pokud
přistoupí na mé podmínky," řekl. "Jsou dosti specifické a napřed s
ním promluvím. Pokud bude souhlasit, začneme večer. Zdá se, že celá záležitost
nesnese odkladu."
"Mohu se zeptat, jaké to budou podmínky?" řekl
Tony a Astafal jen mírně zavrtěl hlavou.
"Napřed pohovořím s ním."
Ten pohled, to neurčité... něco... Tonymu bylo naprosto
jasné, že se to nějakým způsobem týká i jeho a že se mu to nebude líbit. Ty
zhruba dvě hodiny, než se léčitel vrátil - co mu sakra tak dlouho trvalo? Měl
tak dlouhý seznam požadavků, nebo dohadovali detaily? - proto byl schopen jenom
pobíhat sem a tam a propadat neklidu. Fantazie mu nenabízela příliš mnoho
možností, protože ho vůbec nenapadalo, co by si na princi, který se ocitl v
nemilosti, mohl Astafal vzít. Jeho schopnosti, služby, využít jeho magii, podíl
na královském pokladu, má-li vůbec jaký?
Když se proto konečně otevřely dveře, Stark by se k němu
nejraději málem rozběhl. Přesto se mu podařilo zůstat stát na místě a své:
"Nuže?" prohodit zcela nenuceně.
"Můžeme začít," řekl Astafal a uhnul pohledem. To
už bylo zatraceně divné.
"Takže už mi můžete říci, na jaké podmínky Loki
přistoupil," procedil Tony mezi zuby a bylo mu úplně jedno, jak uboze zní
jeho dožadování.
Astafal se zhluboka nadechl a pohlédl mu přímo do očí; bylo
to vlastně skoro vyzývavé.
"Princ Loki souhlasil, že se ožení s mou dcerou
Sygin."
Žádné komentáře:
Okomentovat