Rapsodie v růžovém

Hoď kamenem, kdos nikdy nechtěl obarvit Snapea na růžovo.

 
Milí studenti, dnes vám chci vyprávět o tom, jak se mi podařilo, ano, zrovna mně, první a jediné v celé historii bradavického sázení, doběhnout Severuse Snapea. Jak asi tušíte, úkol to byl nesnadný, a těžko by se ho mohl zhostit někdo s menším nadáním či menším dostatkem odhodlání.

Tou dobou jsem prvním rokem učila Obranu proti černé magii. Mám pro ni vzhledem ke svému smíšenému původu obstojný talent a zejména chlapci můj přístup k výuce oceňovali bystrou pozorností a ochotou ke spolupráci. (Zlým jazykům připomínám, že předepsané profesorské hábity jsou upnuté až ke krku a nevkusně plandavé.) 

Pamatuji si to jako dnes, svítilo slunce a okny voněl vřes. Zatoulané paprsky denice pronikající vysokými okny se třpytily v mých bohatých vlasech zlatem a snad jen můj laskavý pohled jasně fialkových očí s nimi mohl soupeřit. Probírali jsme právě se sedmými ročníky permanentní obranná kouzla a všichni se bezvýhradně shodli, že skutečným a největším mistrem v tomto oboru je Severus Snape. Připadalo mi podivuhodné, že vkládají takovou důvěru do pouhého lektvaristy a morouse, který zřídkakdy opouštěl sklepení, natož aby prohodil pár slov s kolegy a kolegyněmi (či se v první řadě alespoň vůbec pokoušel seznámit, hulvát!), a zmínila jsem se o této anomálii ve sborovně, možná jen nepatrně dotčená tím, že zapomínají na mé vlastní, roky tréninku zocelené schopnosti.

"Ale jistě, Aureolo Třpytislavo,” promluvila první Minerva, roztomilá postarší dáma. "Mají veškeré důvody k takovému předpokladu. Severus je jediný na této škole, a to přiznávám skutečně nerada, koho jsme nikdy neobarvili na růžovo.”

Tak jsem se dozvěděla o sázce, kterou tu a tam někdo vzpupně oživil, ohlásil jak náleží růžovým šátkem na okenní kličce poblíž profesorského stolu - a pak opět potupně prohrál. Každý z profesorů měl svou historku o tom, jak ho někdo další nachytal (většinou to byl právě Severus, jehož schopnost propašovat vhodný lektvar do jídla byla legendární) a připravil tak studentům druhé Vánoce.

"Nestačí mi, aby proběhl někde na chodbě při vyučování před několika málo studenty!” vykřikla jsem vášnivě. "Provedu svůj plán ve Velké síni.”

Moudrý klobouk byl během nedlouhé chvíle naplněný srpci a galeony, někdo přidal pár mudlovských liber a nechyběla ani stará vysušená mandragora, vycpaná medvědí tlapa a dvě cibule. Bylo mi to lhostejné, nezajímaly mě peníze ani hmotné ceny. Šlo o mou čest!

Neváhala jsem tedy začít hned druhý den ráno. Doufala jsem, že ho zastihnu dříve, než se stačí přihotovit k obraně. Hned trojím způsobem během pouhých deseti minut! Byla jsem si jistá, že s tak soustředěnou snahou nebude počítat.

Kávu vylil po pouhém letmém nahlédnutí do hrnku. Ale to jsem očekávala, sloužila především k odvedení pozornosti. Bylo by pěkné nachytat lektvaristu na lektvar, ale buďme realisté. Severus neměl svůj dlouhý nos pro nic za nic.

Ale to, že si nesedl na svou obvyklou židli, ale o místo dál, mě již trochu rozladilo. Kouzlo, které jsem na ni použila, bylo brilantní ukázkou dřevní magie! Však také ubohý Kratiknot o chvíli později prchnul s pláčem, když mu jasně růžová kštice zaplanula nad vysokým čelem.

Třetí pokus byl prostou aplikací fyzikálních zákonů, jen nepatrně podpořených magií. Žel i kbelíku s růžovou barvou se vyhnul s rutinou starého paranoika. Protiva, můj komplic, byl velice zklamaný.

Tak to šlo po devět dní. Můj vymezený čas se rychle krátil a Severus Snape, o jehož vznešeném orlím profilu a jiskřivých očích se mi už i v noci zdálo, nadále ignoroval všechny mé snahy i mě samou. Musel vědět, kdo za tím má prsty, po pár dech už ano. Ale se stále stejně neproniknutelnou tváří vykonával své obvyklé pochůzky a kolegové pro něj byli vzduch. 

Nadešel poslední den. Půl noci jsem nespala, dokonce jsem ráno musela použít pár kosmetických kouzel, což jindy skutečně nemám zapotřebí, a stále jsem netušila jak obarvit hedvábně jemné vlasy Severuse Snapea na růžovo. Byl tak mocný mág! Bylo by snad jednodušší zakouzlit celou školu, než jeho jediného –
A v tom mi to došlo. Přišla jsem na to!

Okamžitě jsem vyběhla do Velké síně, potřebovala jsem tam být dřív než on. Už cestou jsem spřádala náročné kouzlo, které mělo vyzkoušet všechny mé nemalé síly.
 
Ale již jsem zmínila, že jsem mocná čarodějka. Takže se samozřejmě – podařilo.
 
Ve chvíli, kdy vešel můj drahý kolega do Velké síně, to u stolů se studenty zašumělo úžasem a radostným pobavením, hluk stoupal jako by se blížila přílivová vlna, až se Snape zarazil a dokonce nenápadně zašilhal na pramen vlasů poletujících mu kolem tváře, aby si ověřil, že jsou stále tak uhlově temné.
 
Přesto bylo naprosto jasné, na koho se všichni dívají.
 
Pár okamžiků po něm vstoupila i Minerva. Zarazila se a s nelíčeně užaslou tváří došla ke stolu. Až tam, první a na dlouhou chvíli jediná, pronikla mým kouzlem. Byla jsem si však jistá, že to postačí k tomu, aby klobouk plný galeonů byl můj; a sláva!
 
V té chvíli předjitřního prozření jsem totiž padla na to pravé: bylo skutečně jednodušší přesvědčit plnou Velkou síň lidí, že vidí něco, co není, než obarvit vlasy jedinému mocnému mágovi.
 
Samozřejmě, že se zlobil. Všem studentům od pátého ročníku výš rozdal tresty za to, že se nechali nachytat na primitivní matoucí kouzlo (ubohé děti! Vůbec nebylo primitivní!) a kolegům neváhal připomínat jejich neschopnost až do Velikonoc.
 
Toho dne konečně docenil mé magické, a postupně i všechny ostatní kvality. Po nějakém čase to dokonce vypadalo, že se vezmeme, a rozvineme tak náš magický i jiný potenciál do nejvyšších sfér; žel já nemohla připustit možnost, že bych se jmenovala Snapeová, a on z nějakých důvodů odmítal přijmout za své naše slavné rodové jméno, ačkoli Severus Třpytislav by dle mého názoru (a všichni kolegové se mnou souhlasili!) znělo báječně.
 
Takový je už život! Nelituji ničeho.
 
Skutečnost, že všichni viděli Severuse Snapea v zářivě růžových vlasech, v ladném vodopádu rozlévajících se po jeho mužných ramenou, už mi nikdo nesebere.

- Konec -