Na dosah ruky - 41.

Úplně poslední kapitola. Co na to říci... Tony, dýchej! A ty, Loki, ber to chvíli vážně!  ;-)

Práce byla dobrá: pomáhala nemyslet.

"Jarvisi, jak jsi daleko s tou součástkou?"

"Pracuje se na tom, pane."

"Ve skutečnosti se první kus nepovedl, protože v databázi byly uvedené špatné tavící teploty," pronesla Undisa. "Jen se to bojí přiznat."

"Nebyla to moje vina," ohradil se Jarvis. "Nemám proč se bát. Navíc zpoždění je minimální."

"Dvě celé šest desetin minuty!"

"Hádejte se mimo můj doslech," řekl Stark a sklonil se nad přístrojem, který se právě pokoušel zkompletovat. Známé nástroje byly dobré v tom, že byly známé. Bylo to dobré. Samozřejmě. Trochu nezajímavé a občas omezující, ale zcela bez jakýchkoli pochyb dobré. Byl pevně odhodlaný se o tom přesvědčovat třeba do soudného dne.

"To jste nám znemožnil včerejší rozlukou systémů," řekla Undisa dotčeně.

"Pokoušela jste se mě pohltit."

"To není pravda! Hulváte!"

"Megalomanská uzurpátorko."

"Personifikující suchýši!"

"Personifikující suchýši? To jako vážně?"

Byli neúnavní a jediný důvod, proč jim Tony dávno nezatnul tipec, bylo, že nikdo jiný s ním nevydržel. Prvotní ponávratové nadšení jeho nejbližších přátel a spolupracovníků vydrželo velice krátce, protože dokázal být tak urputně nevrlý, nespolečenský a vzteklý, že to vzdali i ti nejtrpělivější; své dělalo jistě i to, že skoro nedokázal spát. Pepper, kdykoli připravená se vrátit ke své roli laskavé utěšovatelky a pravé ruky, se naštěstí ani nestačila nastěhovat, takže její vyhození bylo velice rychlou záležitostí.

Nestál o ně.

Nestál o nikoho.

Měl svou práci a spoustu času, během kterého, jak byl pevně přesvědčený, se mu povede zapomenout na Lokiho.

Zatím se nedařilo, ale čtyři měsíce, co to je? Jen mžik ve srovnání s nekonečností vesmíru. Nakonec se to povede.

"Pane, Fury poslal šedesátý osmý email ohledně Chitauri company. Předpokládá, že byste se měl zúčastnit závěrečného zátahu na jeho vedení."

"Dovolila jsem si vaším jménem vhodně formulovat přiměřeně urážlivou a krajně odmítavou odpověď vyjadřující upřímný nezájem."

"To jste si nedovolila!"

"Vždyť říkám, že dovolila. Musíte být víc předvídavý, Jarvisi."

Nejnovějším hromosvodem jeho špatné nálady byl Bruce Banner, který kdo ví proč trval na tom, že s ním pár dní pobude a bude ho pozvedávat na duchu. Tony ho v tom ani nepovzbuzoval, ani nezrazoval. Pokud ho rovnou neignoroval, dával najevo leda okázalý nezájem. Měl svou dílnu a spoustu práce. Velkou spoustu práce na celá léta dopředu.

"Zařiďte mi někdo kafe. Tentokrát raději do hrnku a ne na podlahu."

"Ano, pane!" zaznělo dvojhlasně.

Blikla obrazovka. Byl to Bruce, volal z obýváku, ačkoli kdykoli jindy seběhnul těch pár schodů dolů do dílny. Vypadal nezvykle mokrý, kapalo mu z vlasů, z nosu i z límce košile, a nazlobený. "Tohle nemám zapotřebí," oznamoval, "odcházím!"

Tony jen pozvedl obočí. Znělo to jistě dramaticky, ale zval ho snad někdo? Nezval. "Měj se," odpověděl bez zájmu a vypnul spojení dřív, než stačil Bruce ve svých stížnostech pokračovat. Chopil se ještě vlažné součástky a promnul ji mezi prsty, jako by tak nedokonalý smysl, jakým je lidský hmat, mohl odhalit nepřesnosti.

Skoro vzápětí zasvištěly dveře. Tony se po nich zamračeně ohlédl... a všechno, co držel, mu vypadlo z rukou. Do dílny vešel Loki s modrým plastovým kbelíkem v ruce. Odložil ho na nejbližší vodorovnou desku, což byla shodou okolností hlava Tonyho osobního mechanického sluhy, a krátce se rozhlédl.

"Ty jsi mi zabral můj stůl?" zvolal. "Příliš se roztahuješ. Nevadí, stejně bych potřeboval větší."

"Co to... má znamenat?" vypravil ze sebe Tony. Uvědomoval si, že zírá na Lokiho jako praštěný palicí, ale nemohl si pomoct: hladově do sebe nasával všechny viditelné podrobnosti, jeho vzpřímený postoj, nezvykle pohublou a příliš bledou tvář, ale oživlou úsměvy a živýma, zářícíma očima; uměřená klidná gesta; tolik známý způsob, jakým při řeči nepatrně nakláněl hlavu.

"Vyrovnal jsem skóre," poklepal Loki spokojeně na kbelík. "Ne že by mi to nedávalo spát, ale záležitosti je třeba dotáhnout do konce. Speciálně jsem kvůli tomu vstoupil hlavním vchodem. Víš, že tvé dveře postrádají klepadlo? Je to divné."

"Pan Banner mu otevřel a byl zlit vodou," naprášila Undisa vesele.

"Vždyť to říkám," pokrčil Loki rameny. "Tys ji vzal sebou? Nemusel jsi."

"On chtěl!" ohradila se Undisa honem.

"Nikdo není neomylný," zabrblal Jarvis.

"Budiž," shrnul to Loki.

"Co tu sakra děláš?" byl schopen Tony konečně slova. Nečekal, naprosto a vůbec nečekal, že ještě kdy Lokiho uvidí. Mít ho náhle před sebou, na dosah ruky, to byla... strašná zrada vůči veškeré jeho snaze zařídit si život, který žádného Lokiho nezahrnoval. Nemělo to být těžké, vždyť to tak bylo odjakživa. Ale bylo to strašlivě těžké a tohle nic neulehčovalo.

"Přišel jsem," odpověděl Loki zvolna a úsměv mu trochu pohasl. Zahleděl se pátravě na Tonyho. "Probudil jsem se z léčivého spánku, pohádal se s otcem, jak máme ve zvyku kdykoli se dostaneme za dobré ráno, stanovili jsme si nějaké... podmínky existence nás obou v jednom vesmíru, a teď jsem tu."

"A teď jsi tu." Tony se opřel o stůl a zapřel se rukama o hranu desky, aby nebylo znát, jak se mu chvějí. Co skutečně chtěl? Přeskočit tu hromadu šrotu mezi nimi a obejmout Lokiho tak, až by z něj vymáčkl poslední kousek dechu. Ještě víc chtěl, aby sakra vypadl a tahle chvíle se nikdy nestala.

"Ne že bych vítal přehnané emocionální výlevy, ale ty skutečně nevypadáš moc nadšeně," řekl Loki. Už se neusmíval.

"Já..." Tony si promnul čelo v naprosto bezradném gestu. "Nečekal jsem, že tě ještě uvidím."

"Ne?" Loki pozdvihl obočí. "Konečně nastal okamžik, kdy ani jeden nejsme vázaný kouzly nebo prokletím. Nic nemusíme, neřítí se nám na hlavu žádná katastrofa, v dohledu ani jeden mimozemšťan, na všechno dost času. Můžeme dělat jenom to, co skutečně chceme, nechat se vést srdcem nebo se nakonec rozejít, pokud nastane takový čas... cokoli. Bylo logické přijít za tebou a konečně to zjistit. Nebo ne? Zvláštní, skoro se mi zdálo, že to vidíme stejně. Možná mě zmátla tvá ochota pro mě opakovaně nasazovat život."

Tony vydechl. Zíral na Lokiho naprosto bezmocně.

"Co se stalo, Anthony? Odejdu, když budeš chtít. Odejdu a nevrátím se, podruhé ne."

"Sygin," vydechl Tony, "Sygin se stala. Já nemohu... s vědomím, že tam na tebe čeká žena... už jsi... už jste - vy dva?" Samotnému mu to znělo falešně, vždyť nikdy dřív mu takové věci nebránily... byl pověstný tím, že mu na takových věcech nezáleží! Až přišel zasloužený trest v podobě Lokiho, který pro něj znamenal příliš mnoho, než aby se byl o něj schopný dělit; v podobě Lokiho, se kterým se tak dlouho nedokázal pořádně sejít, až na něj ztratil veškerý nárok.

V Lokiho tváři probleskla hromada emocí. Byla v tom kupodivu úleva, ale i obezřetnost, despekt, pochopení... všechno naráz. Potřásl hlavou a sotva slyšitelně si povzdechl.

"Anthony, ty jsi člověk. Já jsem bůh."

"V tom máme jasno od začátku."

"Měl jsem za to. Teď si tím tak jistý nejsem. Pokud nezemřu v boji, můj život bude mnohonásobně delší než tvůj." To se mu neříkalo snadno, to Tony viděl. Slabě přikývl.

"Nebudu ti slibovat," pokračoval Loki, "věrnost až nadosmrti - ne do mé smrti, protože tím bys mě odsoudil k příliš krutému osudu a nevěřím, že by to bylo tvým přáním." Už se nepokoušel přiblížit. Stál teď pevně zakotvený v zemi, ruce sepjaté za zády, oči mu žhnuly. Hleděl na Tonyho s naléhavou vážností. "Možná do tvé, pokud zjistíme, že spolu chceme zůstat. Ta představa pro mě byla přitažlivá a byl jsem ochoten to s tebou zkusit."

Tony se nějak nedokázal dobře nadechnout.

"Sygin," pokračoval Loki tišeji, "je velice mladá dívka. Nebude připravená stát se ženou kohokoli dříve než za sto, možná i dvě stě pozemských let, a pevně věřím, že jsem nikdy nebudil dojem někoho, kdo by toužil vzít za své nedospělé dítě. Až za velice dlouho přijde den, kdy se bude moci dožadovat svého práva stanout po mém boku, a já odložím smutek po svém pozemském druhu. Je srozuměna s takovým během věcí, bere ho za svůj stejně jako já. Jsme odlišní, Anthony. Naše odlišnost nám mnohé bere, ale neměli bychom se bránit tomu, co nám může dát. Myslel jsem, že to všechno víš - to o Sygin a faktu, že ještě dlouho bude dítětem. Že nám dvěma nijak nebrání. Všichni to ví. Nikdo ti nic neřekl?"

"Ne... Vůbec mě to nenapadlo," zašeptal Tony. Ale ledacos z toho, co řekl Thor nebo Astafal, tak začalo dávat smysl. Všichni nějak předpokládali, že je v obraze. Nebyl.

"Ty nevstupuješ do našeho svazku, to ona předčasně narušuje ten náš, ačkoli na vině jsou pouze neblahé okolnosti. Ví to."

"To je... šílené."

"Chápu," řekl Loki vyrovnaně. "Zřejmě jsem dostatečně nedocenil tvou... pozemskost. Odpusť, že jsem vstoupil do tvého života. Sbohem."

Otočil se a odcházel. Tony za ním jenom bezmocně zíral. Trochu doufal, že k němu Loki přijde a obejme ho, protože tím by bylo všechno najednou o tolik snazší, a čert vem všechny řeči, v tomhle nikdy žádné nedorozumění nenastalo -

Ale Loki by se ho nikdy nepokoušel přesvědčovat takhle; to věděl.

Připadal si, jako by ho někdo paralyzoval. Věděl, že nechce, aby Loki odešel, chtěl ho zastavit, tak nějak pochopil, co mu tady celou dobu říká, a asi se mu ulevilo a byl si jistý, že by to celé bylo zvládnutelné - ale nedokázal se ozvat, jakoby se nedokázal vymanit ze šoku, byl příliš hluboko ponořený do svého odhodlání svou náklonnost překonat, trvalo to moc dlouho a on v sobě pohřbil všechny naděje a emoce už ve chvíli, kdy se o dívce poprvé dozvěděl. Byl zcela nepřipravený na takovou změnu; Loki se zjevil příliš náhle. A jako by se sám sobě za něco mstil a přál si jen to nejhorší, dokonalou příležitost k truchlení do konce života, protože jestli si tohle nechá proklouznout mezi prsty jenom z nějaké pouhé setrvačnosti, byla by to tak neuvěřitelná...

"Loki!" zařval a rozběhl se ke schodům. "Loki, stůj!"

Vylétl do patra jako blesk a naskytl se mu nebývalý obrázek: Thor stál naproti Lokimu, oba přikrčení a nastražení, jako by se chystali poprat, a maličko pocuchaní, jako by už do sebe narazili.

"Hej!" vykřikl Tony. "Co zas?"

"Co by," odpověděl Thor a nespouštěl oči z očividně vzteklého Lokiho. "Protože jsem již stačil poznat tvou mysl, a zjistil jsem, že přes veškerou chytrost jsou věci, na které jsi ten největší hlupák pod sluncem, snažím se tu udržet Lokiho, dokud se mu neomluvíš za svou do nebe volající neschopnost - "

"Tak to bych vážně chtěl," vyrazil ze sebe Tony a zaplavil ho neskutečný vděk vůči tomu oddanému plavovlasému štěněti; ale protože by se nesnesl při tom všem dívat ještě i na něj, pokročil mezi ně, aby ho měl za zády. Loki se napřímil a pohodil odmítavě hlavou. Temné stíny únavy kolem jeho očí jako by se za tu chvíli ještě prohloubily. Tony si měl chuť vrazit pár facek.

"Loki... zaskočil jsi mě a překvapil a asi jsem ze sebe udělal úplného pitomce a pochopil bych, kdybys už toho měl plné zuby."

Loki neříkal nic; strnul rovně jako svíčka a stále vypadal velice zachmuřeně.

"Občas možná trvá delší dobu, než mi něco dojde, ale... žádný život nebude dost dlouhý, aby mě omrzelo stát po tvém boku," přitiskl dlaň na srdce. "Je mi líto, že jsem jen smrtelník a připravím ti předčasnou bolest z rozloučení." Ještě včera by mu taková slova připadala příliš sebestředná dokonce i na jeho poměry. Teď měl pocit, že pochopil zase o něco víc, a navíc si byl jist, že došel na nejzazší mez Lokiho trpělivosti. "Když jsi blízko, jsem celý, a svět je takový, jaký má být." Pokoušel se proto ze sebe vydolovat veškerou možnou výmluvnost v tom pravém asgardském stylu. "Pro čas, který nám byl dán... zůstaň. Znamenáš pro mě víc, než kdokoli kdy znamenal. Možná tomu stále úplně nevěřím, nechápu do všech důsledků... ale nic nechci víc."

"Nejsem si jist, kolik tvého váhání jsem ještě ochoten snášet," řekl Loki. "I když uznávám, že takhle to nezní špatně."

"Žádné váhání," řekl Tony pevně. "Ani o sobě a už vůbec ne o tobě. Jen... nevěřil jsem okolnostem, tomu, že tohle je mezi námi možné. Ve snaze utéct před zklamáním jsem málem zkazil všechny šance, které jsme dostávali. Loki... nesmírně mi na tobě záleží."

"Zapadá slunce," řekl Thor zasněně. "Je naprosto nezbytné, abyste se políbili v záři zapadajícího slunce. Bude to velice malebné."

Loki přimhouřil oči a stiskl rty. Tony pozvedl prst. "Naprosto souhlasím," řekl s pohledem upřeným na Lokiho, "jen počkej, než otevřu okno."

"Ten okamžik to ještě vydržím," přikývl Loki vážně. Thor se s na ně s podezřením zahleděl.

"O co jde?" přeptal se obezřetně. Tony přešel obývák a otevřel pro jistotu rovnou dveře na terasu. Loki obešel Thora, pak ho náhle popadl a prohodil ven. Bylo skoro jisté, že kdyby se Thor rozhodl bránit, nepodaří se mu to tak snadno; ale zmizel s něčím, co podezřele připomínalo smích.

Pohlédli na sebe.

"Takže..." řekl Tony v náhlých rozpacích. "Co teď? Začneme od prvního rande, nebo..."

Loki s pousmáním zavrtěl hlavou. Napětí se z něj vytrácelo. "Už zase přemýšlíš o hloupostech."

"Určitě se nic nezkazí večeří," vrátil mu Tony úsměv. "Vypadáš, jako bys utekl hrobníkovi z lopaty. Flákotu na uvítanou?"

"Přijde vhod."

"Připadá mi... skvělé, že tě Ódin pustil zpět na Zemi."

"Bylo to pro něj výhodné, uklidit mě z očí," přikývl Loki. "Velice trval na tom, že přestanu pracovat na svých portálech - po pravdě, co se vzdalujeme od jádra, je to jen teoretická práce, ani na Asgardu není dost síly, aby byly skutečně užitečné. A musel jsem slíbit, že se nepokusím ovládnout Zemi."

Stark se napůl proti své vůli musel začít smát. Spadla z něj nesmírná tíha a i když stál uprostřed vlastního bytu, připadal si jako v nějakém jiném, novém světě - v nějakém, kde je Anthony Stark stvořený z jediného, pevného kusu. Ksakru, je génius. To by v tom byl čert, aby nedokázal ukočírovat jeden šílený vztah.

"Úžasné podmínky. Splníš je?"

"Kdo jsem já, abych neuposlechl vládce Asgardu?" zadeklamoval Loki. "Částečně. Nemám v plánu přestat pracovat na portálech, ty zákonitosti jsou fascinující a chci je odhalit..." To Tony dokázal pochopit. Nikdy by se nenechal přimět, aby skončil s nějakým výzkumem. "A proto budu potřebovat větší stůl. Mé pracovní plátno je větší než tvoje obrazovky - " Loki se trochu zamračil a přejel si maně rukou po čele. Nestál příliš pevně a Tony rychle pokročil blíž, aby ho zachytil. Nebylo to tak úplně objetí, ale vlastně bylo. Každé alibi pro dotyk dobré, když se tím dokázal dostat přes svou náhlou provinilou neobratnost.

"Máš ho mít a jako bonus vlastní UI k ruce - trochu se mi tu přemnožily," řekl, a když cítil, jak mu Loki v rukou těžkne, podepřel ho důkladněji a postrčil směrem k pohovce, nejlépe tak, aby se cestou ani jeden nepřerazil o jeho plášť. "Kdy ses vlastně probudil?"

"Dnes ráno?" cítil, jak jeho břemeno pokrčilo rameny. "Neslíbil jsem, mimochodem, že se nepokusím o ovládnutí Země přesvědčit tebe." Lokimu už zase blýskaly oči tím povědmě zlotřilým způsobem. I když byl bledý a ruce se mu chvěly únavou a o Tonyho se opíral víc než symbolicky, zatímco se nechával uložit do hromady polštářů, zjevně se docela dobře bavil.

"Ty chceš ovládnout Zemi skrze mě?" ujistil se Tony, že dobře slyšel, a strčil mu jeden z nich pod hlavu. "Myslíš snad, že mě přesvědčíš? O něčem takovém?"

"Nikdy jsi k tomu neměl daleko," prohlásil Loki s jistotou. "Držel tě zpátky jen zvyk, který lidem zakazuje myslet na takové věci. Po svém způsobu jsi se vždy snažil, aby tvé jméno bylo přítomné všude." Natáhl ruku a tím tolik povědomým gestem mu ji položil na tvář.

"Nepřesvědčíš," řekl Tony a zabořil mu prsty do vlasů. "Stark Industry už dělá jiné věci... ale ne. Obchod, to je něco jiného." Klečel vedle pohovky, skloněný nad Lokim, a v hrudi se mu něco svíralo bolestnou potřebou ochránit svého bláhového přítele před celým světem, před ním samým i před všemi bláznivými nápady.

"Uvidíš. Bude se ti to líbit."

"Jsi tak hin, že se ani neudržíš na nohou."

"Dočasná indispozice."

"Nepochybuji." Tony zjistil, že se široce usmívá. "Víš, že to slunce pořád ještě nezapadlo?" nadhodil. "Ještě tam kousek zbývá. Nad obzorem."

Loki se trochu zmateně stáhl obočí. "Co pořád máte s tím sluncem?" Ruka mu z Tonyho tváře unaveně sklouzla.

"Patří k dobrým koncům," řekl Tony. "Takové oblíbené klišé, snad že se na filmovém plátně dobře vyjímají tmavší siluety hrdinů proti červenému pozadí. Ty spíš?"

"Jen nechávám odpočinout oči."

"Fajn, tak to... zapadající slunce. Ano. Občas do něj odlétají vrtulníky, i když mi to vůči pilotům přijde bezohledné. Dobří jsou i delfíni, jsou působiví, když vyskakují proti temnícímu nebi... Takže jestli dovolíš, já tě... hej, Loki... Loki?" Tony do něj trochu šťouchl. "Pořád ještě necháváš odpočinout oči?"

Odezva žádná.

Tony se tiše se zasmál, dal mu pusu na čelo a šel pro deku.

Koneckonců, západů slunce měli před sebou ještě spoustu.

- Konec -