Prosím pěkně, nezapomínejte na mě se soupisem avengerovské ff - něco málo jsem přidala a novinky vítány. Za betu děkuji Nerle a jejímu pevnému odhodlání přesouvat čárky na správná místa.
Probudil se pozdě v noci, rázem dokonale bdělý. Ani nestálo
za to otevírat oči; jen si přitáhl pokrývku přes vychladlá ramena. Myšlenky se
mu v odpočinuté hlavě rozběhly o závod jako hejno myší.
Dobrá, tak něco jednoduššího pro začátek. Loki mu dal napít
svojí krve. Odpověď na otázku proč se nabízela sama: on sám se tak osvobodil a
zřejmě chtěl tuto drobnou službu poskytnout i jemu. Došlo k tomu samozřejmě v době,
kdy ležel v bezvědomí na ošetřovně Shieldu, protože takovou věc by nezapomněl.
Loki zjevně nelhal, když tvrdil, že jeho krev je jedovatá, protože musela být
důvodem, proč se jeho stav zhoršil, a zřejmě byla i důvodem, proč ho Loki tak
urychleně odnesl na Asgard. Snižovalo, či zvyšovalo jeho zásluhy, že jenom
žehlil, co provedl? Chvíli před tím pozabíjel skoro tři tucty lidí a ani se
nenamáhal tvářit provinile. Nemělo smysl uvažovat o špatném svědomí, protože
tím se Loki naprosto nezabýval. Pokus Tonyho osvobodit byl smysluplný a Tony by
ho byl sám ochoten podstoupit. Skutečnost, že ho Loki odvezl na Asgard, mu tedy
nakonec body spíše přidávala: muselo mu být jasné, že bude vystaven následkům
svého činu a že mu přitíží. Jediným důvodem k tomu mohla být obava o Tonyho
život...
Dobře, Tony Starku. Stále dokola shledáváš, že Loki je vůči
tobě až nepravděpodobně loajální. (Thor se samozřejmě mýlil, když tvrdil, že
Tony má zábrany používat některá slova. Jen mu zrovna nepřipadala tak výstižná.
Vážně.) A stále dokola se tím necháváš překvapit. Kéž by dostali víc času k
tomu, aby se to celé nějak ustálilo; stále tu bylo příliš mnoho vypjatých emocí
a zmatků. Alespoň měl ten pocit. On byl rozhodně zmatený dost za oba.
Tony se zamlel na posteli a strčil ruce pod polštář. Na
okamžik strnul... ne, žádný nůž, kterým by si právě amputoval polovinu prstů.
Čert ví, odkud ho Loki vytáhl. Vlastně bylo zajímavé, že se nad tím jeho matka
ani nepozastavila.
Ach ano, seznámení s rodiči. Vzhledem k okolnostem proběhlo
dobře a nepostrádalo vtip. Na Zemi byl Tony Stark samozřejmě výtečná partie, a
pokud už došlo k tomu, že se s nějakými rodiči potkal, většinou vrkali nadšením
a snažili si ho předcházet. Poprvé v životě byl v pozici toho méně žádoucího,
ba přímo nežádoucího; nesmrtelný princ si přivedl smrtelného plebejce, jehož
postavení na Zemi tady naprosto nic neznamenalo. A oni, místo aby ho vykopli...
Sakra, je přece zbavený toho zatraceného prokletí. Měl by být
přesně tím, kým byl dřív, to znamená sebejistý a schopný odpovědět na cokoli.
Byly věci jiné? Snad ano - jako by mu spadly klapky z očí; ale to mohly stejně
dobře způsobit zdejší okolnosti. Jako by si plněji uvědomoval, co je Loki
skutečně zač, jejich vzájemnou nekompatibilitu, jako by ostře vnímal jeho
nepozemskost... fakt, že Asgarďané jsou duší bojovníci, až příliš snadno
schopní zabíjet, ale stejně tak ochotní obětovat sebe. Velké činy, velká gesta,
velké plány; ale to by přeci mělo být někomu, kdo se jmenuje Stark, blízké.
Snad že to bylo posunuté směrem, který nedokázal zcela podchytit, bylo v tom
něco...
S povzdechem se obrátil na druhý bok a pokusil se zajmout
alespoň trochu pohodlnou pozici.
... jednoduchého. Byli jednodušší. Bohužel to vůbec
nevylučovalo nekonečnou složitost svébytného světa a charakterů. Byli jako
fraktálové obrazy. Jasný vzor, který se při pohledu z blízka donekonečna
komplikoval stále novými způsoby.
Vždyť i ta Lokiho oddanost k Tonymu byla jaksi podivná. Loki
by ho ve skutečnosti nebyl ochoten milovat, pokud by měl na výběr a nezradilo ho
vlastní srdce, ale když už se to stalo, vzal to jako fakt a netrápil se tím,
nesnažil se nic racionalizovat - nechtěl, ale pokrčil rameny a podřídil se
tomu. Tony si byl dobře vědom toho, že pokud by poslechl Ódina a hodil Lokiho
přes palubu, časem se přes to přenese. U Lokiho si tak jistý nebyl; měl v sobě
něco osudového. A přesto pro Lokiho žádná láska argument nebude. Udělá pro ni
cokoli, ale stejně tak si o chvíli později klidně zlomí vlastní srdce, pokud se
před ním ukáží vyšší cíle. Tony si byl jist, že je pro Lokiho důležitý do
značné míry proto, že teď zrovna nemá dotyčný bůh co lepšího na práci. Lokiho
neochvějná oddanost byla podmanivá, snad proto, jak se k němu nehodila,
rozbíjela celkový obraz temného prince. Ale ta temnota tam byla stále...
Teď poprvé si také plně uvědomil - ne že by to jenom věděl
rozumem, ale skutečně mu to došlo - že opustit Lokiho má plné právo a že by to
bylo rozumné. Dalo-li by se to vůbec nazvat opuštěním, když se nikdy pořádně
nesešli.
Vztekle se vymotal z pokroucené přikrývky.
Bylo by vážně lepší to celé nechat být. Přišlo mu, že si
jeho vlastní myšlenky protiřečí - a přesto nebyla některá z nich o to méně
pravdivá. Nebo se mýlil naprosto a zcela a stavěl svoje teorie na docela
špatných základech.
Stále tu byl ten nepominutelný fakt, že Tony se Lokiho vzdát
nechtěl. Pořád ještě nechtěl... pořád ještě představa, že by o něj měl přijít,
bolela tak, že se mu chtělo křičet.
Chvíli uvažoval, jestli ho k němu táhnou tak nesmyslné věci,
jako fyzická touha, lítost, tvrdohlavost a neochota přiznat, že se dosud
mýlil... Jeho rozum se vzpíral představě, že by měl Lokiho milovat, protože k
tomu objektivně neviděl žádný důvod. Tony si potrpěl na krásné ženy - či muže -
a Loki byl objektivně hezký, ale nijak výjimečně. Jeho povaha byla mírně řečeno
komplikovaná a celková situace zoufalá. V posteli jim možná spolu bylo dobře,
ale...
Měl se Ódina zeptat, jak dlouho bude trvat, než dostane
Lokiho z hlavy, protože přes všechno to ostré světlo, které tak ochotně odhalovalo
nedostatky, se necítil o nic méně v pasti než předtím. Snad jinak - rozhodě
jinak - ale spíš pevněji, protože... protože něco v Lokim ho dělalo úplným.
Snad to bylo ono? Nebylo to o tom, jaký byl Loki, ale jaký nebyl Stark? Ten
věčný hlad po čemsi nepojmenovatelném Lokiho blízkost dokázala utišit. Tony si
nikdy s ostatními lidmi nepřipadal jako stejný živočišný druh. Byli často
roztomilí, ale hloupí a mysleli divně. Přátele měl mezi těmi, kteří ho byli
schopní přijmout přesto, jaký byl. Ne proto. Šílený bůh, to je to, co ve
skutečnosti potřeboval - tohle mělo dávat smysl? Bože...
Zkusil si lehnout hlavou do noh postele.
Jiná věc byla, co by byl ochoten pro Lokiho obětovat. Ještě
ho ani nenapadlo, že by se neměl vrátit na Zemi. Pokud by byl vystaven nutnosti
například strávit na Asgardu několik let... řadu let... zatímco by byl Loki ve
vězení... byl by k tomu ochoten? Stárnout proto, aby k němu pak přišel princ,
který vypadá naprosto stejně jako dřív a jehož zájem dávno vyprchal?
Bylo by tak snadné, kdyby měl kvůli jejich vztahu bojovat,
hádat se, dokazovat svou náklonnost utrpením nebo bolestí. Ale nebyl si jist,
jestli se dokáže vzdát všeho, co celý život na Zemi budoval - a pak být zcela
pasivní a třeba jen čekat.
Samozřejmě tu byla stále ta věc, že netušil, co zamýšlí
Ódin. Tohle bylo úžasně luxusní vězení, ale stále jen vězení. Nezdálo se, že
bude mít na výběr, a rozčilovalo ho vědomí, že by za to měl být vlastně vděčen.
Než stačil propadnout příliš hluboké depresi, naštěstí znovu
usnul.
A když se ráno probudil, klidnější a smířenější - a sám, po
tak nekonečné době sám! - byl si jist jen tím, že Loki je něco střepiny u jeho
srdce. Vyoperovat by je mohl jen s nejvyšším rizikem a i tam, kde byly, byly
nebezpečné; ale zároveň mu přinesly tolik, že by se jich nemohl vzdát.
Jo, to přirovnání sedělo. Docela ho zajímalo, jestli se o
něj bude moci s Lokim podělit.
w w W w w
Ne poprvé začal litovat, že nemá nějakou místní obdobu gps.
Byl si jist, že už musel ujít několik kilometrů, asi tak tisíc, a možná obešel
celou planetu dokola, nejspíš tak třikrát, pokud by měl soudit podle toho, jak
ho bolí nohy. Kromě únavy začínal mít docela hlad a dokonce si začal připouštět
myšlenku, že by se mohl - v nějakém krajním extrémním případě, který už ale
pomalu začínal být téma - někoho zeptat na cestu. Jen to dosud odkládal,
protože si byl jistý, že směr trefil správně, takže ta další chodba už povede k
jeho dveřím.
Určitě.
Další schody... sakra.
Už ho všechny ty divy unavovaly a otupěl i vůči asgardskému
estetickému standardu, kdy měl zpočátku sklony propadat nadšení z každé linie
zábradlí nebo tapisérie na zdi; ale už toho bylo prostě moc. Palác byl dokonale
nekonečný, tisíc variací téhož s neúnavnou dokonalostí navršeného nad sebou,
pod sebou, vedle sebe, možná i do sebe. Byly tu balkóny, okna na zahrady a
nádvoří a průchody a všechno to dýchalo a bylo skutečné a živé. Potkával docela
dost lidí a ti ho zdravili vlídným úsměvem a pokývnutím hlavy. Nikdo ho
neoslovil ani nezastavil, ale nikdo se ani nezatvářil nevlídně; pokud někoho
oslovil on, nebyl odbyt nezdvořile, ale přesto neodvratně. Pokud někam nesměl,
buď tam stály nehybné stráže nebo dveře prostě neotevřel; a protože nepřišel na
to, jak se ovládají výtahy, pokud tu vůbec nějaké byly, seznámil se důvěrně se
spoustou zdejších schodišť. Nikdo tu moc nespěchal, ale ani nelelkoval. Cítil
zřetelně, že život tu má naprosto jinou dynamiku než v NY, ale za těch pár dní,
kdy vyrážel ze svých pokojů stále dál, ji nebyl s to podchytit.
Ano, bylo to krásné, přátelské a zatraceně to stálo za to,
ale už stačilo - alespoň pokud nedostane najíst a na chvíli si nenatáhne nohy.
Blankytný strop chodby před ním mu naznačil, že je opět
mimo, tady ještě určitě nebyl. Přesto se rozhodl pokračovat. Možná proto, že
chodba působila maličko jinak než obvykle. Kresby na zdech byly abstraktnější a
nikdo na nich nikoho nepropichoval kopím.
Jedny boční dveře byly pootevřené a Tony se před nimi
nerozhodně zastavil.
"Jen pojď dál," ozvalo se zevnitř v okamžiku, kdy
pozvedl ruku, že zaklepe. Hlas musel patřit staršímu muži a byl pokojný a
klidný. Tony vstoupil. "Šel jsi přímo za mnou, nebo snad jen náhoda vedla
tvé kroky? Jsi daleko od královských komnat."
Tony odtrhl pohled od fascinujícího stroje, který zabíral
většinu pracovní desky uprostřed místnosti, a našel mezi tím vším muže, který
na něj promluvil. Skutečně byl už starší, vlastně velice starý, ale buď měl
svou moc uzavřenou, nebo nebyl toho správného původu, jak se vyjádřil Loki, ale
pohled na něj byl docela obyčejný. Věneček šedých vlasů, pocuchané vousy,
spoustu přátelských vrásek a na hlavě nasazenou čelenku s tykadly, o kterých si
Stark přikázal nic nemyslet.
"Chtěl jsem se trochu porozhlédnout po paláci,"
řekl Tony.
"Takže jsi zabloudil," konstatoval muž. "Není
divu. To se snadno může stát i místním, když si nedávají pozor. Posaď se,"
mávl rukou ke křeslu, které tam nemohlo celou dobu nebýt, ale kterého si Tony
všiml až teď. "Též prosím přijmi mé pozvání na něco malého k potěše těla.
Jistě přijde vhod, po tak dlouhé cestě." Dobře, tak přeci kouzla. Ten
talíř tam určitě předtím nebyl. Tony si neměl v plánu hrát na upejpavku a byl
více než ochoten přijmout za svou realitu laskavých staříků, kteří se ho nepokoušeli
ignorovat stejně jako zbytek zdejšího světa.
"Děkuji," odpověděl proto, s úlevou se rozvalil v
křesle a pustil se do pozdního oběda.
"Undiso, rekalibruj mi vnější obvody," řekl potom
a Stark se málem zakuckal, když z tykadel zazněla odpověď.
"Pracuji na tom, Otavane." Ten hlas byl nade vší
pochyb generovaný uměle! Stark se široce usmál. Ten sympatický chlapík se mu
líbil čím dál víc a byl si jistý, že si budou rozumět. Jídlo ho dostalo do
vděčné nálady nakrmeného uchozeného cestovatele a byl zcela ochoten být tak
vstřícný a přátelský, jak jen dokázal.
"Asi bych se měl představit," řekl po chvíli.
"Já vím, kdo jsi," odvětil Otavan nesoustředěně,
"a stejně tak ty už jsi tu slyšel mé jméno... ach." Z přístroje na
stole se vyvalil černý kouř a na okamžik začpěl nepříjemný pach přepálených
spojů. "Znovu a lépe." Muž si sundal svou podivnou ozdobu hlavy a
otočil se na Starka. "Potřebuješ ode mě něco?"
Jeho přímost byla osvěžující. "Ne. Jsem tu opravdu
náhodou. Ale zdá se mi, že jsme," byl více než dychtivý prozkoumat to tu
blíž, "kolegové." Podél jedné zdi byly od podlahy až ke stropu police
plné věcí. Většina z nich na dálku křičela "jsem mechanický pokus"
tak hlasitě, že jim Tony málem začal odpovídat.
"Že by obskurní povaha mého bádání zaujala i takového
mladíka?" podivil se Otavan. "Vlastně - odpusť, neuvědomil jsem si
hned, z jakého světa pocházíš. Co je zde akademickou hříčkou, to pro tebe musí
být vážená věda."
"Ale já nevím, co tu děláte."
"Vskutku... Nuže, mladíku, jsou místa, kde je naše
magie nefunkční. Ale i tam někdy musí vkročit noha Asgarďana - a v takovém
případě je potřeba speciálních zbraní, přístrojů a ochranných pomůcek."
"Jako třeba na Zemi?"
"Ale ne! Tam je jí dost, byť ji prý lidé neužívají.
Jiná místa. Temná. Budeš mi vyprávět o Zemi? Vím o ní jen málo a jsi
příležitost, která mi sama vstoupila do cesty." Jeho úsměv byl nakažlivý a
Stark zjistil, že si v jeho přítomnosti připadá jako se starým přítelem. Kdyby
měl nějaké staré přátele.
"Záleží, co všechno chceš slyšet. Nevím, co o mně
vlastně víš..."
"Rozhodně to, že musíš být odvážný muž," pravil
Otavan s jakousi úctou. Tony, nejistý si původem takového prohlášení, jenom
neurčitě pokrčil rameny.
"Povídá se o tobě, že jsi Lokiho přítel a že tě sebou
přivedl ze Země. Být po boku někoho takového... ano! Víc než odvaha. Možná
bláznovství."
"Vůbec mě nenapadlo nahlížet na to z takového
úhlu."
"Pak je to odvaha od srdce a ne pracně vydobytá z palců
u nohou. Proč by tě vlastně měly zajímat mé hračky? Princ ti jistě ukázal
jinačí divy."
"Obávám se, že z pobytu zde znám hlavně příchuť
léčivých lektvarů," pokrčil Stark rameny. "Nebylo kdy na krásy
Asgardu."
"Měl jsem na mysli spíše pověstná Lokiho kouzla,"
pokrčil rameny pro změnu stařík.
"Ani na ta."
Muž se zasmál a odněkud vytáhl dva poháry. "Na statečná
srdce a všechno, co jsme kdy neviděli a uvidíme."
Tony podezřívavě nahlédl do poháru. "To abych doufal,
že jste byl přítel prince Lokiho?"
"Och, na Asgardu se nesype jed do vína, pozemšťane.
Loki nebyl můj přítel, vídal jsem ho jen občas z dálky. Jsem pouhý badatel a mé
cesty se nekříží s cestami královské rodiny."
Tony se ve skutečnosti napil velice ochotně. Nápoj to byl
jen mírně alkoholický, osvěžující a dobrý. Dobře se hodil pro tu chvíli i
místo. Otavan, ač vypadal spíše jako kříženec hobita, trpaslíka a pohádkového
dědečka, byl koneckonců stále prodchnut duší Asgardu a tam se nedělo nikdy nic
nepatřičného. Pokud zrovna nebyl poblíž Loki...
"Vyčisti své čelo od chmur. Kdo ví, co přinese
zítřek?"
"Věř mi, že o mé situaci víš nejspíš víc než já,"
ušklíbl se trochu Tony. "Čekám na Ódinovo rozhodnutí už několik dní a
zatím marně. Doufám jen, vzhledem k jeho nesmrtelnosti, že tu zatím nesejdu
věkem."
"Asi si ještě počkáš, jestli pravda, co se
povídá," zachichotal se znovu Otavan. Jeho svraštělému jablku podobná tvář
budila dojem, že jeho úsměv bude jistě bezzubý, a Tonyho stále znovu mátl
záblesk bílých zubů a celková jistota pohybů. Být staříkem na Asgardu
neznamenalo propadat slabosti a bezmoci.
"Co se povídá?" pokusil se znít Tony zcela
vyrovnaně a jen přiměřeně zaujatě.
"Ty vlastně nevíš, že? Opravdu nevíš."
"Ne. Věř tomu nebo ne, jsi tu první, s kým mluvím.
Chovají se ke mně, jako kdyby mi měla najednou vybuchnout hlava."
"To víš, přišel jsi s princem... neví, co si mají
myslet. Ódin ti nic nenaznačil? Nezeptal se?"
"Stále netuším, na co narážíš."
"Pravda, pravda, asi vážně netušíš... ehm... no...
princ na sebe jistě nenechá sáhnout, aby byla jistota, takže se to může ještě
protáhnout?"
"Otavane? Ten pohár je poměrně těžký. Přes veškerou
úctu ke stáří tě jím na mou duši utluču k smrti, jestli mi neřekneš, o čem
mluvíš."
Stařík si promnul bradu, zatahal se za nos, přejel si po
obou uších, podrbal se na čele a i jinak vypadal jako někdo, kdo hledá vhodná
slova pro něco, co mu přijde poměrně směšné. A pak také vypadal - kupodivu -
mírně v rozpacích.
"Princ se prý nepohodl s králem a skončil ve
vězení."
"Ano."
"Vypadá to, že docela na dlouho. Říká se, že by se mu
jistě rád pokusil vyhnout. Nějak."
"Ano. Doufám, že jsi svou zásobu zřejmých faktů již
vyčerpal."
"Mno. A kdyby... zkrátka říká se... ze zákona..."
"Ano?"
"Žekdybybyltěhotnýtakhourčitěpropustíprotožetěhotnéženysevěznitnesmí!"
Stark jen zamrkal. "Kdyby byl CO?!"
"Těhotný?"
Stark byl skutečně rád, že sedí. "Těhotný?"
"No... ano. Princ je obecně známý jako poměrně
originální... osobnost. Originální řešení. Vyhledává."
"Jak sakra může chlap otěhotnět? Nebo - tady na Asgardu
snad vážně může?!"
"Ne, to ne! Co vím, jsme s pozemšťany v tomto prakticky
stejní. Ale princ může měnit své tělo, to je o něm obecně známo. Klidně i na
ženské." Otavan vypadal docela dychtivě. "Co myslíš, zadařilo
se?"
Tony se otřásl. "Já si to odmítám třebas jen
představovat. Je mi líto, Otavane, že zklamu tvé naděje, ale žádné naše...
soukromé aktivity v sobě nezahrnovaly Lokiho proměněného v ženu."
Stařík vypadal zklamaně. "Škoda. Mohlo to být
zajímavé."
"Máš hrozný smysl pro humor. Tohle bude moje nová noční
můra."
"Vlastně vládne obecné přesvědčení, když pominu různé
sázky o to, jak velkou část paláce by běsnící Ódin pobořil, že by se počkalo,
až se to narodí a i s tebou putovalo na Zem... a Loki zpět do vězení."
"Čím dál lepší. Co bych si asi počal s miminem? Navíc
kdyby podědilo pár z těch lepších božských vlastností... Nemáš tam něco
silnějšího?"
"Ódin byl skutečně rozhněvaný. Obávám se, že princ
tentokrát překročil veškeré hranice jeho snášenlivosti - Undiso? Mám tu něco
silnějšího?"
"Lituji, pane. Veškeré zásoby padly včera večer, když
jste se dohadovali, jestli to bude chlapeček, nebo holčička."
"Jak si stály sázky?" ucedil Tony. Otavan měl
tolik slušnosti, aby se zatvářil omluvně.
"Ehm... pět ku čtyřem na holčičku."
"Sice je skvělé si představovat, jak by se tvářil, ale
tohle před Lokim raději nezmíním. Nejsem si zcela jist, jestli by mu to přišlo
k smíchu, nebo by došlo na trhání končetin."
"To oceňuji. Ale třeba by se nechal
inspirovat...?"
"Otavane! Definitivně ne."
"Však já nic - "
"Pane," promluvila Undisa, "princ Thor hledá
Anthonyho Starka. Nejvyšší priorita."
Tony vstal. "Díky ti za vlídné přijetí," řekl.
"Považuji si toho."
"Počkej, dám ti něco," vyskočil Otavan čile, urval
ze svých tykadel kulaté vršky a chvíli prohrabával jednu či druhou hromadu
součástek, až vytáhl několik kousků čehosi a začal je dávat dohromady.
"Asi bych měl jít..."
"Ne, vydrž," trval stařík na svém. "Ušetří ti
to víc času, než ztratíš. Tak! Bylo by nepatřičné odejít bez vzácných darů,
vždyť jsi host. Co zanedbal sám Všeotec, to rád napravím." Vypadalo to
jako další kovová cetka k jeho polo-zbroji, a když mu ji Otavan připnul a
láskyplně poplácal rukou, promluvila docela spokojeným hlasem.
"Jsem vám plně k dispozici, pane."
Tony málem ztratil slov. Náhrada za Jarvise?
"Pomůže ti hledat cesty," řekl Otavan hrdě.
"Nový svět musí být matoucí pro někoho, kdo nikdy předtím neopustil ten
svůj. No a popravdě... krapet se tu se mnou holka nudí."
"Jsem ti vděčný," řekl Tony upřímně, i když si v
duchu poznamenal, že nesmí zapomínat Undisu odkládat někde mimo doslech,
kdykoli se bude řešit něco důležitého. Nerad by, aby se zdejší sázkařská liga
dostala k příliš soukromým informacím.
Undisa mu do cesty začala mluvit hned, jak vyšli na chodbu.
Díky tomu zjistil, že v paláci skutečně existují výtahy, ale že vypadají jinak
a jsou prakticky kdekoli. Jedna z těch chvil, kdy bylo lepší nepřemýšlet; buď
jak buď, ve svých pokojích byl během pár minut. Thor tam netrpělivě rázoval sem
a tam a sotva ho spatřil ve dveřích, skoro vykřikl:
"Anthony! Byl jsem za Lokim ve vězení. Otec nezrušil
jeho prokletí... a dolehlo na něj vaše odloučení."
Žádné komentáře:
Okomentovat