Tony ležel v posteli a nemohl spát. Dnešek byl
zatraceně dlouhý. O Lokim se toho dozvěděl mnohem víc, než kdy chtěl vědět - a
nejspíš i o sobě. Bylo to skutečně dnes ráno, kdy se Loki probudil ze spánku a
přivítal ho... ehm, zatraceně žhavým polibkem? O chvíli později přišel o svůj
byt, zřejmě aby těch divných věcí nebylo málo. A teď jsou spolu v Kalifornii, v
domě se skvělým výhledem na moře. Ne že by si ho stihli jeden či druhý užít.
Bylo už hodně pozdě, když přiletěli, a Loki se ze svého duševního výletu vrátil
tak unavený, že ho Tony jenom upustil do postele a sám zabral ložnici hned
vedle. Byli od sebe dva metry, oddělení nijak silnou zdí. Měl skoro dojem, že
by byl raději, kdyby tam ta zeď nebyla, ale odhodlání chovat se rozumně bylo
silnější. Nesměl to nechat zajít příliš daleko; prostě nesměl, protože takový
vztah mohl skončit jedině impozantní katastrofou.
Otočil se na druhý bok. Chitauri. Byli tak blízko - a Tony
s tím nemohl nic dělat. Ta bezmoc byla příšerná. Tady nepomohl žádný oblek,
žádný vynález, žádná technologie. Byl to jenom Lokiho boj a Tonymu bylo skoro
špatně, když si uvědomoval, co všechno už od nich musel vytrpět; zvlášť když to
podle všeho nebyla tak moc jeho vina, jak se zpočátku zdálo. Štvalo ho,
jak je sám rozhozený. To Loki by měl být ten nervózní, že? Ale toho
vytáčelo leda když o tom někdo věděl nebo dokonce mluvil. Byla to ještě
hrdost, nebo jen fanatická nezávislost? Tony se v jejich vesmíru nestačil ani
ohřát a byl z toho málem na prášky. Nesnášel se za to a možná ještě víc
nesnášel pomyšlení, že by mohl před Lokim vypadat jako slaboch.
Vzhledem k okolnostem proto nebylo nijak překvapivé, že když
konečně usnul, sny ho dovedly tam, kam už tolikrát - do temnoty vesmíru slabě
ozářeného světlem vzdálených, cizích sluncí, mezi nelidské kreatury vyčkávající
na svou chvíli. Dnes však bylo v tom snu něco nového: ozvěna křiku, zoufalého a
plného bolesti. To nemůže být Loki, přesvědčoval se Tony, zatímco k němu
Chitauri obraceli hlavy a potěšeně cenili zuby, nikdy by nedopustil, aby -
Tentokrát sen nestačil dojít do svého hrozného konce, kdy mu
ostré drápy rvou napřed kovový oblek a pak i tělo na kusy, protože ho ze spánku
vytáhly něčí ruce plné pochopení.
"Co tady děláš?" zamumlal Tony rozespale do
Lokiho kůže. "Slyšel jsem tvůj hlas..." Snažil se přestat třást, ale
ještě tam byl příliš hluboko.
"Křičel jsi ze spaní," řekl Loki tiše a
nepřestával ho lehce hladit po zádech.
Tony pomalu nabýval sebevlády a trochu se zavrtěl v Lokiho
náručí, aby mu mohl pohlédnout do tváře. "Víš, stačilo, abys po mně ode
dveří něco hodil. Botu, třeba. Vážně nemusíš..."
Loki se nehlasně zasmál a letmo ho políbil do vlasů. Zcela
konsternovaný Tony jen vydechl. Jak se sem mohli dostat?
"Oba budeme lépe spát, když budeme spolu," řekl
Loki.
"To je druhá nejhorší balící metoda, jakou jsem kdy
zažil. Logická argumentace?"
"Jenom jeden argument," blýskl se šerem Lokiho
úsměv. "Nebudu tě svádět, když jsi tak moc proti. Ale je faktem, že na tom
budeme lépe vedle sebe."
Už zcela bdělý Stark se odtáhl a opřel se o zeď. Stále se
dotýkali nohama a jednou rukou a ze všech těch míst jako by do Tonyho proudilo
chvějivé teplo. "Promiň, že jsem tě vzbudil. Je mi to trapné... nelze
porovnávat, co se nám stalo a uvědomuji si, že - "
"Nesrovnávej," přerušil ho Loki jemně. "Já
žil celý život s vědomím, že vesmír je plný různorodých bytostí. Ty ne."
Rozhostilo se mezi nimi ticho. Nebylo nepříjemné, jen
zamyšlené. Stark letmo pohlédl na hodiny a zazíval. Čtyři ráno, to je příliš
brzy i příliš pozdě. Rozhodně vhodná doba, aby ještě zkusil usnout.
"Já si vážně nedovedu představit, že spíme v jedné
posteli," řekl Tony nakonec a promnul si rašící strniště.
"Už jsme spali v jedné posteli," poukázal Loki.
"Ale to jsi byl mimo!"
"To má jistě dávat smysl."
"Dává,"odsekl Stark. Sám by si nejraději jednu
vrazil za ten zarputilý tón. "Loki, pochop, že já... nebo spíš že ty...
hej, nesměj se mi!"
Lokimu vesele jiskřily oči. "Takové hloupé
problémy," řekl, "točící se kolem tělesných tužeb." Natáhl ruku
a přejel jemně prsty Starkovi po spánku. "Víš, že tam máš pár šedivých
vlasů?" řekl skoro fascinovaně.
"Ty umíš povzbudit," zabrblal Tony.
"Tony Starku," řekl Loki s povzdechem, "oba
potřebujeme nabrat síly. Akceptoval jsi moje... potíže s prokletím - tohle je
jen další z nich. Nebudu nijak reagovat na řeč tvého těla, jestli nechceš.
Budeme jenom vedle sebe. Když přijde další útok, budu tě moci lépe bránit. A
zlé sny nás obou tak vykážeme ze dveří."
Byly čtyři hodiny ráno. Něco v Tonym se ještě klepalo po
přestálé noční můře. Loki mluvil způsobem, který dával smysl. Bylo snadné
přikývnout a kvůli vlastní sebeúctě si namlouvat, že nejde o nic víc, než když
vedle sebe složí hlavu dva vojáci v poli.
Takže si tak trochu připadal, jako by sám sebe zradil, když se
ráno probudil pohodlně schoulený v Lokiho náruči.
"Tolik k předsevzetí," zamumlal nezřetelně a Loki,
který s jeho prvním pohybem otevřel oči, se jen usmál. Stark se mu lehce
vymanil a odpotácel se do koupelny. Zíral do zrcadla na své ne zcela bdělé já a
jen nad sebou zavrtěl hlavou. Poslední dobou vůbec neměl dojem, že by svůj život držel pevně v rukou. Podivné okolnosti, ke kterým se
neuměl dobře postavit, ho vláčely sem a tam. "Houby podivné
okolnosti," řekl zrcadlu, "Loki má zkrátka praxi v tom jak s někým
zamávat. Tedy, mnohem větší než já s tím, aby se mnou nebylo máváno." Teď,
v ranním světle, si velmi dobře uvědomoval, jak Loki hladce dosáhl svého prostě
proto, že uměl vystihnout přesně tu míru laskavosti, na kterou rozespaný pozemšťan ochotně
reagoval.
Zrovna si šplíchl do tváře ledovou vodu, když uslyšel
hlasité ženské zaječení. Poslepu zatápal po ručníku a spíš po paměti uháněl do
obýváku, zatímco si vytíral vodu z očí. Našel Lokiho stojícího uprostřed
místnosti s rukama založenýma na hrudi, jak upřeně hledí na nějakou ženskou
osobu, která se právě snažila vmáčknout do pohovky. A ječela.
"Ticho!" zakřičel Stark. Kupodivu to pomohlo.
"A vy jste kdo?"
"Já?!"
"Seděla na pohovce s nohama na stole," prásknul
Loki s nevinným pohledem. "A se svačinou." Nevinný pohled se
zamyšleně měnil v hladový.
"Já jsem..."
"Jarvisi, oznámil jsi personálu, že jsme se vrátili?
Jste uklízečka, že ano."
"Ano...?"
"Ne?"
"Chci říct... ano. Promiňte."
"Už se na tom pracuje, pane," vložil se Jarvis do
hovoru a měl tolik slušnosti, aby zněl provinile.
"Bezva," zamumlal Stark. "Huš huš,"
udělal na ni a ženská popadla tácek s chlebíčky a prchla. Jeden jí cestou
vypadl rovnou na koberec. Nevšimla si toho a hbitě zmizela za dveřmi. Stark na
něj upřel smutný pohled. "Dobré ráno v novém bytě. Jdu si konečně vyčistit
zuby. Nikdo nezačněte ječet."
Zatímco se Tony pokoušel dokončit ranní kolečko s
kartáčkem, holícím strojkem a přiměřeným množstvím gelu na vlasy, Loki stačil
zjistit, že v lednici nic není a systematicky začal prohledávat kuchyň. Dalším krokem byl objev, že po internetu se dá objednávat jídlo do domu.
"Dáš si se mnou pečené sele?" zeptal se jako by
nic. Tony se zarazil.
"Promiň? Asi mi natekla voda do uší."
"Pečené sele."
"Pečené sele? Ke snídani?"
"Počítám, že zbude i na svačinu."
"Prosím tě, objednej mi ovoce, nějaké cereálie a mléko
a... sakra, co já vím. Ať se Jarvis spojí s hospodyní. Jarvisi, slyšíš? Nějak
jsi zaspal. Tohle jsou věci, o kterých nechci vědět, kde se berou."
"I multimilionáři by měli vědět, kolik stojí
rohlíky," odcitoval mu Loki jeho vlastní nedávná slova.
"Trhni si. Kde je kafe?! Já chci kafe. Jinak odmítám
fungovat." Jestli na stěhování něco nesnášel, tak časové posuny. Naštěstí
kávovar se ukázal být v dostatečné pohotovosti a Stark se mohl jít doprobrat do
garáže, kde chtěl dohlédnout, aby se všechny obleky uložily na správná
místa a v pořádku.
"Jarvisi, jednička nemá zcela nabité baterie, proč?
Pětka má odřenou levou ruku, zaznamenej." Na druhém monitoru zatím
promazával poštu. "Šestka bude potřebovat nový kolenní kloub... Loki,
tohle je pro tebe," hodil k Lokimu stolu hrst složek s dotazy na nanotrubice.
"Čtrnáctka se nabíjí příliš pomalu, analyzuj problém. Fury, že si nedáš
pokoj! Loki, chce se ti ztrácet čas s Furym?"
"Ne."
"Oukej, do koše. Jarvisi, Osmnáctka dorazila s patnácti
minutovým zpožděním proti ostatním... Jak to myslí, že mi nezaplatí škody na
Stark tower? Rozstřelil jsem jenom jedno okno a oni dvě patra! Jarvisi, tu
pojišťovnu buď zažalovat, nebo koupit."
"Já mám svoje konto?" podivil se Loki.
"Midgardské peníze?" Zřejmě v emailech o uhlíku bylo i něco z jeho
nadace. "Co s nimi mám dělat?"
Stark se po něm nesoustředěně ohlédl. "Co chceš,"
řekl. "Kdybys něco potřeboval, máš tu možnost."
"Mám si objednávat pečená selata a platit za ně?"
"Nemusíš," zasmál se Tony, upřímně pobavený zjevným faktem, že tyhle praktické věci asgardského prince zcela
míjely. "Výdaje pro domácnost jsem započítal do zisků SI."
Loki jen pokrčil rameny a vrátil se do bludiště modrých
obrazovek.
Dokonalá idylka - nikdo se neobjevil a Loki zůstal celý den
bdělý - vydržela až do večera, kdy se po pozdní večeři usadili na terasu a
hleděli na oceán. Jen světla vzdálených lodí a letadel rušila jakýsi pocit
bezčasí, který se na ně snesl. Stark samozřejmě nevydržel nečinně koukat na
nebe a pít při tom víno, takže si jen tak mimochodem jedním okem sjížděl na
tabletu přehled denních zpráv. Loki se zamyšleně díval ke hvězdám a do tváře se
mu postupně vkrádal zvláštní výraz, který Tony neznal a díky kterému Loki vypadal
méně člověkem než kdykoli jindy.
"Loki?" řekl tak tiše, že Loki mohl snadno
předstírat, že nic nezaslechl. Ale neudělal to; odpoutal pohled od hvězd a
zadíval se na Starka. Oči jako by mu v šeru modře zářily. Stark náhle ztratil
nit myšlenek, uvědomil si, že neměl Lokiho rušit, že všechno, co by mohl říci,
bude nezbytně velice banální nebo hloupé.
"Ta souhvězdí... jsou hodně jiná?"
"Úplně jiná," odpověděl Loki stejně polohlasně a
zvolna. "Jsme velice daleko. V Asgardu... v Asgardu je sál naslouchání.
Kdo jím projde až nakonec, stane na místě, kde může naslouchat cizím světům.
Nebo hvězdám." Odmlčel se.
"Jak zní Země?"
"Midgard, to je mraveniště," pousmál se Loki.
"Spousta haštěřících se dětských hlasů."
"A hvězdy?"
"Zpívají."
Ztichli.
´Zamiloval jsem se,´ pomyslel si Tony. ´Úplně hloupě,
nesmyslně, neperspektivně, jako kluk. Nejspíš víc do představy o Lokim než do
Lokiho samého, protože je to vážně cvok až do morku kostí. Do tónu jeho hlasu,
hebkosti kůže, modrých očí, hbitosti mysli a vší té nevyzpytatelnosti. Nejspíš
už dřív, protože jen tak dává smysl všechen ten chaos. Propadnout tomu nesmím a
jestli se to dozví, bude se mi smát i napřesrok. Jako by mi nestačila Pepper!
Ale ona stačí i nestačí, to je to. Všechno, co není ona, je Loki, skvěle se
doplňují. Oba mít nelze, ale stejně to není tak, že bych měl na výběr...´
Tony se usmál; připadal si klidný a smířený, ten náhlý
vhled do sebe přišel ve vhodnou chvíli vlídného rozpoložení s potřebnou špetkou
humoru, který to celé stavěl do lehčí roviny.
Loki vstal a tiše jako duch přistoupil k Tonyho křeslu.
Sklonil se a opřel rukama, uvěznil tak Tonyho bez jediného dotyku pod sebou.
"Dal bych teď mnoho za tvé myšlenky," řekl
potichu. Tony jenom natáhl ruku, zabořil prsty do Lokiho vlasů a přitáhl si ho
blíž, k polibku. Byl stejně báječný jako ten první... ne, lepší. Loki byl
velice ochotný vyjít mu vstříc a Tony si ho vychutnával s nesmírnou intenzitou
okamžiku svého zjitřeného vnímání a trochou výsměchu sobě samému; tohle určitě
nemohlo pomoct, aby se zbavil svého nerozumného zaujetí.
"Odpusť," řekl, když se, asi tak za tisíc let,
jejich rty rozpojily. "Vím, že jsem to byl já, kdo říkal, že se to nemá
dít. Tak řekněme, že se to prostě nestalo."
Loki mlčel; pomalu se napřímil a zpytavě hleděl na Starka.
Tony se postavil a zvolna se natáhl pro svou sklenici, aby
dopil víno. Kupodivu teď neměl problém s tím, že by po Lokim toužil; ten
polibek uhasil žízeň po dotyku a nápor emocí a prozření byl tak intenzivní, že
tělo zůstalo zcela nepovšimnuto někde vzadu. Později, až budou spolu ležet v
posteli, to bude jiné. Tony jen v duchu rezignovaně pokrčil rameny. S tím se
nedá nic dělat. A časem... časem ty pocity zmatní a vyblednou, protože jim nic
jiného nezbývá.
Žádné komentáře:
Okomentovat