pondělí 23. července 2012

Tobiáš

Povídka o tom, jak Severus Snape nikdy nedojde pokoje.
Také o tom, že děti jsou hrozně fajn. Nebo možná nejsou.
Severus Snape, Hermiona Weasleyová, Tobiáš Weasley - a každý z nich by byl raději někde jinde.

 



Ještě by mělo pršet, oblohou létat blesky a bít hrom, pomyslel si Snape, když rozpoznal schlíplou osobu stojící na prahu. To by bylo mnohem případnější než vlahý letní podvečer; protože jenom něco hodně zoufalého by mohlo přimět Hermionu Weasleyovou, aby zaklepala na jeho dveře. Jejich dosavadní kontakt byl chladný, zdvořilý, ryze formální a velmi zřídkavý - vše, co si jen mohl od bývalých studentů přát.

Na ruce držela dítě neurčitého pohlaví, staré necelé dva roky. Dítě na něj krátce pohlédlo a rychle schovalo obličej. Snape se ušklíbl. Za devět či deset let se nepochybně potkají znovu.

"Dobrý večer,” řekla Hermiona plaše. Hlas měla ochraptělý, tvář bledou a pod očima černé kruhy. Vše na ní křičelo ´jsem unavená, chci spát´ tak zřetelně, jako by si nesla transparent.

"Byl dobrý,” odvětil Snape nenadšeně. "Čemu vděčím za tuto nečekanou čest?”

"Můžeme dál?” zeptala se a jako dodatečný nápad přidala s povzdechem: "Prosím?”

S vědomím, že bude litovat, ustoupil stranou. Na to, aby začala orodovat za jeho budoucího studenta, bylo to dítě přeci jenom příliš malé. Nenapadal ho žádný lektvar, který by mohla potřebovat a nedal se běžně koupit v lékárně. A on docela určitě nepřipadal v úvahu jako chůva.

Hermiona se bez vyzvání posadila na pohovku a postavila dítě na zem. To se jen krátce rozhlédlo a pevně se jí přitisklo k noze. Snape se na něj pro jistotu zamračil, aby ho náhodou nenapadlo se pustit a začít courat okolo.

"Pane profesore - nebo si od toho chcete alespoň o prázdninách odpočinout?” Zvedla k němu oči a pousmála se.

"Dle libosti.” Usoudil, že v případě nečekané a nevítané návštěvy není povinen předstírat pohostinnost, a usadil se do křesla.

"Přišla jsem vás požádat o pomoc,” odhodlala se Hermiona. "Jste moje skutečně poslední naděje - věřte mi, že jsem už vyzkoušela všechno ostatní.”

"O tom nepochybuji. K věci.”

"Jen jsem chtěla, abyste věděl, že bych vás zbytečně neobtěžovala. Jde o Tobiáše.”

"To je on?” kývnul Snape hlavou k dítěti.

"Ano. Je mu šestnáct měsíců.” Trochu se ušklíbla. "No tak, řekněte to. Všichni to říkají.”

"Myslíte tu pasáž ´to je ale krásné dítě a vypadá moc chytře´, nebo ´jak to, že není zrzek´?” Snape znechuceně potřásl hlavou. "Určitě jste za mnou nepřišla, abych mu přičaroval zrzavé vlasy nebo skládal neupřímné komplimenty.”

"Ve skutečnosti začínají tím druhým - je to neuvěřitelně otravné, vážně. Jako by zrzavost musela být nutně dominantní! Ale ne, proto jsem nepřišla. Tobiáš... ne, zůstaň u mě, sluníčko.”

"Mňam mňam!”

Snape pochmurně sledoval Hermionu, jak z brašny, kterou měla přehozenou přes rameno, vytáhla krabičku s kousky jablek. Dítě se v nich začalo hrabat oběma rukama a Snape se v duchu rozloučil s potahem na pohovce.

"Tobiáš má problémy s nahodilou magií. Snad bych měla raději říct, že zejména všichni okolo s tím mají problémy.”

Pokrčil rameny. "V jeho věku předčasné, ale ne nějak zázračně. Jste magicky silná a Weasleyovi jsou stará kouzelnická rodina. Měl to po kom zdědit.”

"Mohli bychom přeskočit tu pasáž, kdy já vám budu říkat, že jsou ty projevy nezvykle silné, vy odpovíte, že je to běžné a že to musíme prostě přečkat, já zdůrazním, že jsou opravdu výrazné, vy mě pošlete k Mungovi na dětské oddělení, já tu na ně budu chvíli nadávat, protože jsou to neschopní diletanti, kteří se umí jenom tvářit blahosklonně a vyléčit leda chřipku, a dostaneme se k tomu, že je to skutečný problém?”

Snape, coby ředitel koleje, věděl o projevech nahodilé magie mnoho. V prvním ročníku byla u studentů běžná, ve druhém nikoli výjimečná, občas se některý exot, ale to jen zřídka, nestačil uklidnit ani do třetího. Nejednou se potkal s mudlovskými rodiči, pro které bylo po všemožných eskapádách objevení magie a následný odjezd jejich potomka do internátní školy skutečná úleva. Kouzelnické rodiny si ale zpravila poradily bez větších problémů.

"Takže potřebuje stálý dozor,” konstatoval Snape. "Jste Weasleyová. Máte tolik příbuzných, že na každého vyjde řada jednou za měsíc, jenom aby si ho mohli pochovat. Jsou tu snad nějaké speciální okolnosti, které vám brání obstarat ho běžným způsobem?”

"Ron...” Hermiona zaváhala, ale pak se jí ve tváři objevilo jakési odhodlání. "Budu upřímná, pane profesore. Ron se ukázal jako naprosto neschopný otec. Nechce si s ním ani hrát, natož mi nějak pomáhat. Tobiáš ho většinu času prostě obtěžuje a mám pocit, že Ron schválně chodí z práce pozdě, aby už byl malý v posteli. Aby s ním strávil noc, abych se mohla konečně někdy vyspat, to pro něj nepřipadá v úvahu. Už jsme se o to kolikrát pohádali...” Mávla rukou. "Nechci na vás hrnout rodinné problémy.”

"Stále je tu Molly.” Snape začal tušit, kam tahle debata míří, a chtěl si promyslet odpověď i za cenu, že nedobrovolně nahlédne pod pokličku Weasleyovské domácnosti.

Hermiona se trochu ošila. "Moc si nerozumíme. Navíc Ginny má čerstvě holčičku a Molly je stále s ní...”

"Jistě. Snacha, která si dělá věci po svém a nenechá si poradit, navíc má na jejího synáčka nároky ohledně otcovských povinností, se ocitla v nemilosti.”

"Ano, to jste shrnul přesně. Ale stejně, i kdyby byli vstřícnější, nebylo by to řešení. I když za to, abych se pro jednou vyspala, bych dala levou ruku,” ušklíbla se Hermiona. "Zkoušeli jsme i chůvu, ale jednak je Tobiáš přijímá velmi neochotně, jednak nebývají magicky moc silné a nestačí se mu bránit. S tím měla i Molly problémy, vlastně skoro každý. Jediný, kdo mi byl ochotný skutečně pomoct, byl Remus - a na toho je Tobiáš neuvěřitelně vysazený. Odmítá si na něj zvyknout.” Povzdechla si. "Prý je to tím, že není úplně člověk. Skřety taky nesnáší.”

"Alespoň někdo v rodině má vkus.”

"Jinak je to ale to nejhodnější dítě na světě, vážně.”

Snape lehce protočil panenky.

"Což je jediné štěstí,” nenechala se tím Hermiona rozhodit a s úsměvem pošimrala Tobiáše po zádech. Zahihňal se a popadl další kus jablka. "Kdyby měl sklony se vztekat, Doupě dávno lehlo popelem.”

"Takže jste mě přišla požádat o obřad Obserio, protože neznáte nikoho jiného, kdo by měl ponětí o černé magii, tedy přesněji řečeno znáte, ale tomu těžko můžete svěřit vlastní dítě - vaše důvěra by mi měla patrně lichotit - a neměli bychom pominout fakt, že pokud to praskne, já v Azkabanu nikomu chybět nebudu, ba naopak, bradavičtí studenti budou oslavovat ještě na Nový rok.”

"Shrnul...” zakoktala se trochu a měla tolik slušnosti, aby se zatvářila omluvně, "shrnul jste to dokonale. Nenašla jsem o tom kouzle mnoho, ale podle všeho by mělo fungovat k dočasnému potlačení magických schopností a... prostě už nevím, co jiného. Přečetla jsem o tom snad všechno. Tobiáš je vážně moc milý, ale pořád je to batole, neví, co dělá. I kdyby věděl - tuhle se mu zdál divoký sen a museli jsme na Doupěti dělat novou střechu. Uděláte to?”

"Matky mají sklony přehánět,” vstal Snape z křesla, "takže jestli dovolíte, ověřím si jeho schopnosti osobně. Zůstaňte tady, vezmu si ho vedle.”

"Ale...” Hermiona se trochu lekla. "Bude se vztekat, když tam nebudu, vás nezná a rozpláče se a...”

"Proto to dělám,” zavrčel Snape. "Mohu vás ujistit, že zaobírat se batolaty mi nečiní pražádné potěšení. Trocha pláče mu neublíží a když jste mi ochotná věřit, že mu neublížím černou magií, můžete předpokládat, že vydržíme pár minut sami.”

"Běž ke strejdovi, Tobi,” řekla Hermiona jemně a postrčila batole ke Snapeovi.

"Ne!” pravilo dítě jednoznačně, upustilo rozmačkané kusy jablka na nedávno vyčištěný koberec a pevně ji objalo kolem nohou. Hermiona zaváhala, ale Snape se s ním nemazal, prostě ho popadl a odnášel vedle. Tobiáš začal ječet a vzpírat se nečekanou silou, a ještě než za sebou stačili zavřít dveře, dostal Snape malou ochutnávku - police v jedné z knihoven povolily a knihy se rozsypaly po zemi.

"Zatím to ukliďte,” houknul Snape na Hermionu, i když ho přes Tobiášovo ječení těžko mohla slyšet. Hlas měl skutečně neuvěřitelný, posazený přesně v té optimální výšce, aby z něj rezonovaly ušní bubínky a třeštila hlava od první vteřiny. Snape jen tak tak stačil vytvořit štít - a silencio, aby Hermiona nepropadala pokušení k záchranářským akcím - když se do toho chlapec pustil důkladně. Snape ve skutečnosti neočekával, že by Hermiona nějak zvlášť přeháněla ohledně jeho schopností, ale i tak byl překvapen. Tobiáš měl strach, neznámé prostředí ho děsilo a chtěl zpět k matce - Snape se přichytil při myšlence, že bylo skutečně divné uvažovat tak o Grangerové - a brzy zjistil, že ho musí držet oběma rukama a štít přiživovat pouze bezhůlkově, což mělo za následek, že občas nějaká erupce magie pronikla skrz. Jídelna začala záhy vypadat jako po bitvě. Trvalo nekonečně dlouho, než začala slábnout, až konečně chlapec jenom ochraptěle kvílel a vzpíral se.

"Ticho!” houknul Snape rázně. Tobiáš se lekl, pohlédl na něj velmi vyčítavě a uraženě si přikryl obličej rukama. Rozhostilo se blahodárné ticho. Snape chvíli čekal, než mu přestane zvonit v uších, a zatím obhlížel škody. Štít pohltil většinu magie, a naštěstí všechny ohnivé erupce - byly poměrně působivé. Opravit stěnu nedá mnoho práce, ten obraz se mu stejně nikdy nelíbil a u stolu zpravidla nejedl, takže škody se dají označit za minimální...

Ve skutečnosti by byl Tobiáš zajímavý problém, pokud by byl pouze teoretický. Praktická váha zhruba dvanácti kilo na rameni a nespokojené tiché kníkání však byly poněkud rušivé a ze zajímavého problému dělaly problém otravný. Po všem tom hrozném řevu nicméně Tobiáš zřejmě akceptoval, že ho nese někdo jiný, a musel být na další odpor unavený. Když však na něj Snape přísně pohlédl, chlapec udělal: "Kuk!”, zasmál se a chytil ho za nos.

"Sláva staromládenectví,” zavrčel Snape a nadhodil si ho na ruce. Neměl potřebnou techniku a nést ho bylo neuvěřitelně nepohodlné.

"Mňam,” ukázal Tobiáš k rozbitému stolu.

To dávalo příležitost ještě k jednomu malému experimentu.

"Chceš chleba?” zeptal se Snape s velmi nejasnou představou, co jí takhle staré děti.

"Mňam! Mňam!”

"Budu to brát, jako že ano.”

Popošel tak, aby Tobiáš viděl do kuchyňského koutu, dosud skrytého ve výklenku. Snape na dálku otevřel skříňku a nechal kus chleba přeletět na linku.

"Tady ho máš,” řekl pomalu a zřetelně. "Vem si chleba.”

Tobiáš, ať už rozuměl nebo ne, se každopádně celým tělem začal natahovat po pečivu. Snape se ani nehnul. "Vem si chleba,” opakoval s vědomím, že je naprostý blázen. Jeho bláznovství však dostalo odpověď. Chleba sebou škubnul a poskočil směrem k nim. Skončil na podlaze asi v půlce cesty a Tobiáš nespokojeně vykřikl. Když ho Snape položil na zem, doběhl ke svému úlovku, usadil se a začal okusovat kůrku. "Mňam mňam,” neopomněl dodat důrazně.

"Jak je libo,” rozloučil se Snape v duchu se svou ožižlanou večeří. Otevřel dveře zpět do obývacího pokoje. Police byly opravené, knihy zpět na místě. Hermiona ležela na pohovce a hluboce spala.

"Grangerová, probuďte se,” vykřikl Snape popuzeně. Trhla sebou a vyskočila na nohy.

"Ano,” řekla dezorientovaně. "Tady jsem.”

"Vidím. Začneme...” Z kuchyně se ozvalo podezřelé zarachocení. Snape maně zauvažoval, jak vysoko má zásuvku s noži. Hermiona ale byla rychlejší a za okamžik se již ozval hlasitý protest někoho, komu vzali nejlepší hračku na světě. Brzy se objevili oba, Tobiáš se svým kusem chleba.

"Promiňte tu jídelnu,” řekla, "nahradím vám vše, co bude potřeba.”

"Nemusíte,” odvětil, "na riziko jsem byl upozorněn předem. Tobiáš se skutečně projevuje jako nezvykle silné dítě. Je možné, že se to časem usadí do průměru, ale stejně tak je možné, že z něj bude zkrátka velice silný mág. Nedá se to říci.”

Tiše na něj hleděla.

"Obřad, který jste požadovala, neprovedu.” Nadechla se k protestu, ale pozdvihl ruku, aby byla zticha. "Vím o něm víc než vy. Není spolehlivý a v případě užití na takhle malé dítě byste z něj měla s velkou pravděpodobností motáka.” Zaváhal. "Pokud by to ovšem bylo to, co chcete, s radostí se ušetřím budoucích potíží ve škole.”

"To ne,” zašeptala sklesle. "Motáka ne.”

"Takže. Zaprvé vám připravím uspávací lektvar pro Tobiáše.”

"Ale ty jsou návykové,” namítla.

"Nepřerušujte mě stále. Pokud ho bude užívat maximálně jednou týdně a připravím mu ho na míru, negativa nebudou vůbec žádná. Vyspat se jednou týdně vám bude stačit, předpokládám.”

"Bohatě!” skoro vykřikla. "Takový luxus si už ani nedovedu představit.”

"Budete to užívat s ním, jinak toho času nedokážete využít.”

"Ale...”

"Jak jsem řekl. On bude spát beze snů a spolehlivě, vaše tělo musí dostat možnost zregenerovat.”

"Tak... dobře.”

"Nedělám to pro vaše krásné oči. Musíte být v dostatečné formě, abyste byla připravená reagovat. Druhá věc je, co s jeho schopnostmi. Ve chvíli, kdy mu nějaké dítě na pískovišti sebere kyblíček, by mohlo přijít nejen k úrazu, ale s trochou smůly i o život.”

Hermiona sklesle přikývla. "Nemůžeme vůbec mezi děti,” řekla neradostně. "Nevím už, co s tím. Začíná být dost velký na to, aby mu chyběly.”

"Nad tím se ještě zamyslím. Do konce prázdnin zbývá celých šest týdnů a skutečně si nedovedu představit lepší program než mrňavého Weasleyho.” Na Snapeův zarputilý pohled odpověděl Tobiáš zářivým úsměvem. Z pusy mu přitom vypadlo pár rozžvýkaných kousků. "Bohové,” zamumlal Snape. "Nemůže být první, který se potýká s takovou věcí,” pokračoval nahlas a pokoušel se dívat jinam, "bude to řešitelné. A věc třetí, i v kouzelnickém světě je možné se rozvést. Není to časté, ale postoj čarodějnické společnosti se za posledních pár let stal znatelně benevolentnějším.”

"Tak zlé to není,” řekla Hermiona a sklopila oči.

"Pochybuji, že by Weasley stačil za těch pár let dospět,” ušklíbl se Snape. "Nebo kdykoli. Ale to je vaše věc. Zpět k Tobiášovi. Stalo se během těhotenství něco neobvyklého?”

Podívala se na něj přinejmenším zvláštně. "Byla jsem ve druhém měsíci, když jsme bojovali s Voldemortem,” řekla.

"A to jste se... hmm. Nějaké kletby?”

"Jestli jsem nějakou schytala? Celou řadu, nepokoušela jsem se to nikdy zrekonstruovat. Vždyť víte...” Ano, věděl. Oba byli u toho, když Voldemort zemřel. "Nedívejte se takhle, nevěděla jsem, že jsem těhotná. No dobře, spíš jsem si nebyla jistá. Ale v té chvíli stejně nebylo nic důležitějšího než ho porazit.”

"Nemusíte se obhajovat, já vás z ničeho neobviňuji. Jestli mi dáte svolení, požádám Poppy o vaše materiály z té doby. Možná tam bude mít seznam kleteb, kterým jste byla vystavena.”

"K čemu vlastně?” rozhodila Hermiona rukama. "I kdybyste zjistil příčinu, teď už to ničemu nepomůže.”

"Je jistá nepatrná pravděpodobnost, že bych byl schopen odhadnout, jestli je to jen přechodné, nebo trvalé. Podle toho by bylo možné zvolit další postup.”

Oba se zahleděli na Tobiáše, který zaujatě strkal pod koberec kousky sušenky.

"Děkuju, že se pokoušíte nám pomoct,” řekla Hermiona nejistě.

"Buďte ubezpečena, že kdybych věděl, komu vás předat, udělal bych to,” ujistil ji Snape a vstal. "Začněme tím snadnějším. Uvařit ten lektvar zabere asi dvě hodiny.” Než se stačil nadechnout a navrhnout pobyt kdekoli v prostoru za dveřmi svého domu, Hermiona zvolala: "Nic tu zatím neprovede, slibuju! Tobi, pojď si pro čistou plínku, pojď.”

Snape prchnul.


Při druhé návštěvě se dítě do jeho domu hnalo s podezřelou ochotou. Snape na něj vyslal obzváště odpuzující pohled, ale zřejmě bylo ještě příliš malé, než aby docenilo jeho kvality.

"Promiňte," prosmekla se kolem něj Hermiona hbitě a za okamžik již zaslechl nadšený výskot, rachot a kárající hlas z kuchyně. V duchu proklel všechny zrzky včetně těch maskovaných, a pozvolna oba následoval.

"Dobré odpoledne," řekla Hermiona omluvně. Vypadala o poznání lépe než při minulé návštěvě. "Má dneska dost elánu, ale určitě bude moc hodný..."

"Nepochybně," zavrčel Snape, nahlédl do poznámek a pak několika tahy hůlkou vyčaroval dětskou ohrádku a v ní pár pobíhajících plyšových myší. Dalším mávnutím do ní Tobiáše přesunul. K protestům se nadechl on i Hermiona, ale ty dětské zanikly v jásotu nad plyšáky a Hermioniny pod Snapeovým pohledem.

"Nepřibližujte se k němu, chci udělat pár testů a vaše magie by rušila." Když lehce zezelenala, mírněji dodal: "Nic neucítí, nebo jen velmi mírné mravenčení."

Hermiona neklidně přikývla. "Už jste něco zjistil?"

"Už vím co hledat." Ten druhý pergamen s poznámkami byl podstatně obsáhlejší a nebylo v něm vůbec nic plyšového.

Viditelně bojovala s touhou začít se vyptávat. Nakonec řekla jenom: "Děkuju za ten lektvar. Fungoval skvěle."

"Samozřejmě. Teď nerušte."

Hermiona se zabořila do pohovky a pozorovala Snapea, který pár kroků od ní mával hůlkou. Snažila se naslouchat kouzlům, která pronášel, ale mluvil potichu a rychle. Některá znala, jiná jí byla povědomá od léčitelů, další naprosto neznámá – monotónní hluboký hlas ji brzy ukolébal do poklidného vyčkávání. Tobiáš si hrál podezřele spokojeně, nejspíš na něj seslal mírné uklidňující kouzlo, ale pro to se v tu chvíli rozčilovat nehodlala. Prohlížela si zatím Snapeovu tvář. Vypadal docela dobře, vlastně lépe, než v dobách, kdy ho měla naposledy často na očích. To bylo období kolem bitvy, takže jistě nebylo divu... vlasy dosud dokonale černé, rýhy ve tváři jemnější než dřív, nepůsobil tak vychrtle. Život v klidu mu zjevně svědčil, jestli se dá klidem nazvat studentská smečka bez kouska rozumu. Sama pro sebe se pousmála. I ona se chystala učit, mladší děti před nástupem do Bradavic, a těšila se na to.

Snape zatím zaplnil poznámkami pergamen dlouhý několik stop, než konečně sklonil hůlku a unaveně se usadil v křesle.

"Co jste zjistil?" nevydržela se nezeptat po chvíli ticha.

"Nechte mě chvíli pracovat." Pod dotyky jeho hůlky se poznámky na pergamenu přesouvaly, seskupovaly do odstavců a mazaly, některé jasně zazářily a jiné se skrčily v podobě drobného písma na samý okraj listu. Hermiona sice nedokázala ze svého místa přečíst jediné slovo, ale ten pohled ji uchvátil. Umínila si, že tohle kouzlo se musí naučit.

"Bác!" Tobiáš konečně zjistil, jak může některou z myší ulovit, a nadšeně je házel za okraj ohrádky. "Bác bác bác!" Hermiona začala lovit prchající plyšáky, ale vyrušil ji Snapeův pohyb, něčím podivný, snad že v něm bylo náhle příliš mnoho napětí. Vstal z křesla, hůlku v ruce, a pochmurně shlížel na Tobiáše. Hermiona si zcela instinktivně stoupla před něj.

"Co chcete udělat?" řekla a dostala na sebe trochu vztek za chvějící se hlas.

"Co bych chtěl? Zabít ho," odvětil Snape vztekle.

"Cože...? To – to ne!" Hermiona se roztřásla a měla pocit, že se v místnosti prudce ochladilo. Myšlenky naopak jako by se rozběhly do zběsilého trysku. Zatímco se snažila překonat šok, uvědomila si, že kdyby Snape opravdu chtěl Tobiáše zabít, udělá to hned. Ale ještě to neudělal. Byl to jen... řečnický obrat. Určitě, muselo to tak být. Samozřejmě. Nechala se příliš unést.

"Proč?" vyrazila ze sebe.

"Magie v něm není jeho. Byla jste příliš blízko ve chvíli, kdy Temný pán skonal. Dospělé kouzelníky výron jeho magie nemohl dlouhodobě ovlinit, ale plod v časné fázi těhotenství ano. Není to přechodné a ani získané od rodičů. Je a bude silný mág – a ta magie je temná."

"Nemůžete ho zabít," řekla, neschopná jakékoli argumentace. "Nic neprovedl."

Snape pohlédl na svou hůlku, jako by si teprve teď uvědomil, že ji drží v pohotovosti, a usadil se zpět do křesla. Hermiona nenašla odvahu ustoupit, jakkoli to bylo nesmyslné. Neměla v ruce hůlku a ani s ní by pro Snapea nebyla soupeřem. Nemohla udělat nic. Do očí jí vytryskly slzy. Prudce zamrkala.

"Stále je tu možnost obřadu, který z něj udělá motáka. Je podobný tomu, o který jste žádala původně. Vyrostla jste mezi mudly, snadno ho začleníte do běžného života."

"Museli bychom opustit všechno," řekla. "Magie je – fascinující. Den, kdy jsem se dozvěděla, že jsem čarodějka, byl nejšťastnější v mém životě. Všechno od té chvíle dává smysl... nemůžu ho o to jen tak připravit. O všechny možnosti, jeho život... příbuzné, přátele..."

"Nemám v úmyslu nechat běhat po světě malou repliku Pána zla," řekl Snape zlostně. "Nejlepší by bylo ho zabít. Mohu vám pak nabídnout možnost obliviate – vzhledem k časovému rozsahu by se musely vzpomínky zcela smazat, ale mohlo by se pro vás jednat o přijatelnou - "

"Ne!" vykřikla. "Počkejte. Moment." Přinutila se posadit na pohovku. "Magie přeci není dobrá a zlá. Ne ta v člověku. Kouzla ano, zaříkání, místa, na která byla seslána... ale nikdo není primárně zlý."

Snape na ni mlčky hleděl. Brala to jako znamení, že chce být přesvědčen.

"Určitě je možnost – není přeci nezbytné... presumpce neviny..." Vjela si rukama do vlasů a skoro násilím se přiměla uklidnit. Snape dosud nic neudělal.

"Neudělal jste to," řekla zoufale. Tobiáš zajásal nad nejnovnějším úlovkem a pokusil se ukousnout myši plyšové uši.

"Myslíte, že je pro mě snadné zabít malé dítě?" vyštěkl a prudce vstal. Trhavě se nadechl. "Že to chci udělat? Jsem však ochoten se s tím smířit. Kdyby mělo začít zase všechno od začátku..." potřásl hlavou. "Bylo příliš mnoho mrtvých."

"Ale... až časem se pozná, jestli..."

"Má to v sobě! Temná strana ho bude vždycky přitahovat."

"To přeci nemusí znamenat, že - "

Nevydržel stát na místě. "Grangerová, vy mě chcete zavázat k dalším dlouhým rokům služby. Ale s tím jsem už skončil.”

"Copak mě mohou nějaké argumenty přimět, abych souhlasila s vraždou vlastního dítěte?”

"Stále z něj můžeme udělat motáka."

"Ale... to je špatně! Voldemort vyrůstal v sirotčinci, měl hrozný život. Tobiáš má mě, má rodinu, dobrá, možná je Ron hlupák, ale i on se mu bude věnovat, až bude starší, to tak přeci otcové často mají, že si neporadí s miminem, ale pak je všechno v pořádku? Má strýce, přátele, spoustu lidí, kteří ho budou mít rádi. Nemusí z něj vyrůst pomstychtivý zoufalec.”

"Grangerová, láska a zase láska, to má být podstata všeho dobra? Mohu vám vyjmenovat deset temných mágů, kteří vykročili do světa z náruče láskyplných rodičů!”

"Musíte mu dát šanci. Prosím. Kdyby... kdyby se začal projevovat nějak zle, sama vám ho přivedu, a ať je z něj moták."

Snape si pohrdavě odfrknul. "Neuvěřím ve vaši objektivitu ani vteřinu."

"Já přeci nechci, aby to nějak špatně dopadlo," pokračovala Hermiona chvatně. "Budete ho ve škole vidět každý den, uvidíte, co z něj vyroste. Brumbál byl přeci také mocný, a přitom dobrý muž."

"Bude vyčleněný ze společnosti, dokud se nenaučí ovládat," odsekl Snape. "To není dobré pro ničí charakter."

"Existuje štít, který se aktivuje při použití magie. Nepohltí všechno, ale většinu – mělo by to stačit, aby nikomu neublížil."

"Vím o něm, ale kde vezmete tak silného mága, aby ho dokázal aktivovat? Nevím v současné chvíli o nikom..."

Hermiona se trhavě nadechla. "Krev potřebnou při jeho vytváření jsem samozřejmě ochotná - "

"Grangerová! Musí všechny možnosti skončit tím, že budu muset použít černou magii?"

"Pořád mi říkáte Grangerová," pousmála se chabě. "Víte to?"

Zamračil se.

"Je mi líto, že vás o to žádám. Trvalo by mi dlouho se naučit všechno potřebné. Je to ale lepší, než... než..." Ztichla a pohlédla na Tobiáše. Válel se po zádech a pokoušel si sníst vlastní nohu. Myši bloudily okolo a kdykoli do něj některá narazila, začal se smát.

"Víte, co po mně žádáte?" řekl. "Každých několik měsíců obřad černé magie. Dlouhá léta čekání. Sledovat ho, neustále. A to vše s přesvědčením, že ho stejně nakonec budu muset zabít."

Jako by během těch slov zestárl – takhle ho znala – rýhy na čele se prohloubily a do vrásek kolem očí se vrátilo dávné utrpení.

Ale Hermiona věděla, že to udělá. Samozřejmě. Sama náhle cítila údiv sama nad sebou, že pochybovala, že se ho bála. Přesto, přesto...

"Prosím," zašeptala. "Nemám vám to jak splatit. Jenom prosím. Bude z něj dobrý člověk. Udělám pro to všechno."

Snape vstal a popošel pár kroků, stál k nim zády a spíš jen náhodou stanul u okna. Zahleděl se do větví stromu. "Myslíte, že můžete vyčíst z knih, jak vychovat dobrého člověka?"

"Bude obklopený láskou a dobrými lidmi," řekla. Nadechla se, aby pokračovala dál, ale vlastně nebylo co dodat. Nikdy před tím nevychovávala dítě. Náhle si byla bolestně vědoma všech chyb, kterých se nezbytně dopustí.

"Je to tak správné," řekla. O tom to celé bylo - že se museli se zachovat správně. Ona proto, že to bylo její dítě. On proto, že tu nebyl nikdo jiný, kdo by ho nahradil.

Chvíli bylo ticho.

"Přijďte zítra," řekl unaveně. "Připravím vše potřebné."

Neotočil se, zatímco Hermiona rychle sbírala všechny věci a Tobiáše, kterému se nechtělo pryč. Nedpověděl na její plaché rozloučení a jen pozoroval ty dva, když vyšli ze dveří po cestičce k vrátkům. Hermiona měla ramena shrbená starostmi a vlasy pevně spletené. Už dávno nebyla studentkou... Tobiáš mu z jejího náručí zamával plyšovou myší.

Kolem se rozprskly zlaté jiskřičky.






- Konec -

1 komentář:

  1. Páni, tohle byla bomba. Jsi neuvěřitelná, jak dokážeš najít další, nový prvek ze světa HP. Tady bych fakt chtěla číst pokračování.

    OdpovědětVymazat