Dokonalý plán

Drsňácký slash se Snapem, joo.

Představoval si ruce – jeho ruce, ty nádherné ruce s dlouhými, štíhlými prsty, tak silné a něžné – jak bloudí po jeho těle. Jak ho laskají po zádech a pak po bocích přejedou k břichu. Jen těmi nejjemnějšími doteky špiček prstů přejedou výš a...

"Sakra." Mnoholičný lektvar málem přetekl z kotlíku a měl co dělat, aby ho stačil trochu ochladit. Už mu věnoval příliš mnoho času a energie, než aby teď nestálo za to dávat si pořádný pozor.

A nesnít v pravé poledne o věcech, kterým sluší spíš večer u hořícího krbu.

Brian si povzdechl. Jeho posedlost profesorem lektvarů, kterého většina studentů upřímně nesnášela, byla nesmírně – nepraktická. Nebyla to věc, kterou by mohl dát k lepšímu ve chvílích, kdy spolužáci probírali jednotlivé studentky a porovnávali jejich vnady. Přes různé náznaky, že v případě malé ochoty spolužaček či v rámci experimentů si mládenci vypomohli i jinak, nemohl přijít s tím, že nejraději ze všeho by skončil v posteli zrovna se Snapem.

Ach, Severus Snape... měl hlas, který ho dokázal rozechvět. Hluboký, sametový, opojný. Kořeněný sarkasmem mu skoro podlamoval nohy. To odtažité znechucení, kdykoli komentoval jeho kotlík o hodině lektvarů, mu ze svalů dělalo sulc.

Takže za to, vyřešil si Brian snadno, že nejsem schopen uvařit ani kapky na kašel, může Snape sám.

Někdy mu v duchu říkal i Severus. Ale to jenom pozdě v noci, v těch nejhříšnějších chvílích, kdy...

"Sakra!"

Po chvíli usilovného máchání hůlkou, rychlých pohledů do návodu naškrábaného na kousku pergamenu a zběsilé práce s naběračkou zachránil dobře polovinu lektvaru. Zbylo mu na jedinou dávku.

"Jsem osel," pronesl Brian procítěně. Ale i tak cítil uspokojení. Měl oprávněné obavy, že něco tak složitého se mu nepodaří uvařit. Přesto teď držel v rukou lahvičku s čokoládově hnědým lektvarem – přesně takové měla Millie oči. "Takže... dnes večer." Zachvěl se vzrušením i strachem. Najednou měl pocit, že by měl ještě počkat – připravit se – rozmyslet... ale věděl, že by musel čekat celé dva týdny, než bude mít Millie další hodiny astronomie a to by byla doba k nepřečkání. Kdykoli jindy nebylo jisté, zda by za Snapem nešla. Byla tam – skoro pořád.

Brian se opřel o zeď a zamračil se na kotlík. To není vůbec fér! Proč zrovna nezajímavá, tuctová Millie? Pravda, měla slušné známky, nebyla vyloženě ošklivá... ale zrovna ona! Stejně jako on byla ze Zmijozelu, takže ji měl často na očích. Sledoval ji, když odcházela, nenápadně, údajně do knihovny. Dávala si pozor, ale byly věci, ve kterých byl dobrý. Dobře věděl, že seběhne do sklepení a vrací se odtamtud spokojená a se zářícíma očima. Nebylo tomu tak vždy. Zpočátku její návštěvy u profesora nebyly tak časté a vracela se uplakaná.

Brian proklínal svou fantazii. Přesto však nevydržel, aby ji nesledoval, když odcházela. Tu a tam i čekal, až půjde zpátky. Někdy půl hodiny, jindy třeba dvě. Brian by dal všechno, co má, aby byl na jejím místě. Nakonec stačilo dát jenom pár galeonů za přísady a dokázat něco, co v lektvarech dosud nedokázal.

Vstal, protáhl se a pomalu přešel k oknu. Stmívalo se. Ani neměl chuť se vracet na kolej – měl strach, že by ho tam někdo zdržel.

"Tak... do toho..." Odhodlaně uchopil sklenici, chvíli na ni s bušícím srdcem hleděl a pak ji naráz vypil. Chuť byla hrozná, ale to, co se s ním začalo vzápětí dít, bylo ještě horší. Cítil se, jako by ho někdo natahoval do nekonečné délky a zároveň pokoušel nacpat do krabičky od zápalek. A ten příšerný pocit, že je z něj ženská! Chvíli měl pocit, že snad nedokáže jít, jak se mu změnilo těžiště. Bylo mu trapné se sám sebe dotýkat a tak ruce držel opatrně tak, aby se omylem... hrůza, jak se s tímhle závažím na hrudníku mohou ženské vůbec pohybovat?

Mysli na Severuse Snapea! poručil si přísně. Stiskl víčka a představil si jeho tvář. Okamžitě pocítil touhu být s ním, živočišnou, nenasytnou. Tělo reagovalo jinak, než byl zvyklý, ale stejně hladově. Málem se za ním rozběhl dřív, než si vzpomněl, že by měl zbytky po přípravě lektvaru uklidit. Ruka s hůlkou se mu chvěla, ale naštěstí to trvalo jen chvíli. Pak už konečně...

Zaklepal u Snapeových dveří, i když byl přesvědčen, že srdce mu buší dost hlasitě na to, aby o něm věděl každý i za tlustou zdí. Když potom Snape opravdu otevřel, oblečený jako vždy ve svém černém hábitu, Brian samým napětím a neklidem ani nedokázal pozdravit. Nevadilo to však.

"To jsi ty," řekl profesor o nepatrný, ale přesto znatelný stupeň vřelejším tónem, než jakým ke studentům hovořil za běžných okolností. "Nepočítal jsem dnes s tebou. Běž dál." Nečekal na odpověď a vrátil se dovnitř, ke svému stolu. Brian zahlédl bublající kotlík a okolo připravené hromádky přísad.

"Za chvíli za tebou přijdu," mávl ještě Snape rukou ke dveřím na druhé straně místnosti, již se po svém návštěvníku ani neohlédl.

Brian přivítal s úlevou tu chvíli na vzpamatování. Proklouzl dveřmi do pokoje, který sloužil, jak očekával, jako kombinace ložnice a obývacího pokoje. Bylo tam znát, že mu není věnována zdaleka taková péče, jako pracovně, ale i tam byl dokonalý pořádek. Brian se dychtivě rozhlížel, vstřebával každou maličkost, fascinovaně nasával detaily soukromého Snapeova života.

Pak rázem, jako by ho pobídlo vědomí, že jeho čas není neomezený, ze sebe shodil hábit a nahý, jen v průsvitné košilce, jakou si o vánočních prázdninách "vypůjčil" od sestry, se položil na postel. Snažil se nevnímat nezvyklou měkkost svého těla a zběsilé křivky hrudníku. Z chladných povlaků mu naskočila husí kůže. Chvěl se nedočkavostí a strachem, strašně chtěl, aby už Severus Snape vstoupil a vrhl se na něj, představoval si žhavé polibky a ruce až bolely, jak se toužily dotknout jeho bledé kůže.

Konečně kroky... přivřené dveře se pootevírají...

Čas náhle teče zvolna jako med a Brian podivně zpomaleně vnímá každý krok profesora Snapea, pohyb jeho pláště, gesto ruky, záchvěv tváře. Chce se na Snapea usmát a pokynout mu vyzývavě, ale když mu pohlédne do očí, zarazí se.

Nesmírný úžas, šok; profesor na něj hledí dokonale zaskočen, znehybnělý v půlce kroku. Brian propadne mírné panice. Že by to celé špatně odhadl? Ale to nevadí – nevadí – to se zachrání – to zvládne...

Rty se rozvlní svůdným úsměvem. "Pojď ke mně," řekne Brian a sám se napůl vyděsí, když slyší, vlastně poprvé, svůj nový hlas.

Snape se naježí a v očích se mu nebezpečně zableskne. "Co to má znamenat?" zasyčí vztekle.

Brian lehce znejistí. Mělo to být přeci úplně jinak!

Bouchnutí dveří – někdo přišel?! Brian se honem natáhne pro přikrývku a zaslechne Millie, jak vesele volá: "Odpadla nám astronomie, juchů! Tak jsem si říkala, že zaskočím... jéé, tati, nejdu nevhod?"

Brianovi bylo jasné, že pokud se vůbec dožije zítřka... bude potřebovat plán B.

- Konec -