pátek 25. prosince 2020

Smrtijedská věrnost - 3/3

 Poslední díl. A místo pointy... nový začátek. :-)



Flank Alley – nicotné, zbytečné místo pod kopci, ve kterých žili obři – je přivítalo hlasitou explozí a spoustou dýmu.

„Alespoň víme, že jsme tu dobře,“ strhnul Lucius, který vedl přemístění, svého společníka za nejbližší balvan. Opatrně přes něj vyhlížel a snažil se zorientovat. „Obry vidím,“ konstatoval.

Severus se uchechtl. „Těžko přehlédnout. Nehýbej se, rozvázaly se ti vlasy.“
Rychlým mávnutím hůlky skryl Luciusovu nápadnou hřívu pod matoucím kouzlem a nasadil si smrtijedskou masku. Lucius udělal totéž, a krátce na sebe pohlédli. V masce to bylo – jiné; nesloužila jenom k tomu, aby budila hrůzu, i když k tomu sloužila mimořádně dobře. Hlavně z nich dělala to, co skutečně byli: smrtijedy. Skrývala tvář a opevnila srdce, duše pod ní chladla. Byli tací, co své masky milovali.

„Zkusme to támhle,“ ukázal na shluk větších balvanů, tvořících jakousi vyvýšeninu. Vypadalo to jako dobré místo na obranu, i aby si udrželi přehled. Předpokládal, že by se tam Voldemortovi mohlo líbit.

„Nevidím nikoho z našich,“ řekl Lucius.

Zatím se do boje zapojovat nemuseli. Situace nebyla úplně přehledná, bitva nejspíš nějakou dobu trvala. Zjistili, že několik obrů metá balvany na sebe navzájem, přesně jak oba předpokládali, a pár desítek metrů od nich se mihlo pár bystrozorů, dobře rozpoznatelných díky svým hábitům; to nebylo nic těžkého, všichni bez výjimky byli pestřejší než čistě černí smrtijedi.

Další exploze někde poblíž je zasypala sprškou hlíny a drobného kamení.

„Měli jsme zůstat na ministerstvu,“ shrnul to Lucius.

„Ty jsi věčně samá zábava, Luciusi, a žádná práce,“ odvětil Severus, švihnul hůlkou, pomohl si i volnou rukou, a jen tak tak odklonil velký balvan, který se jim řítil přímo na hlavy.

„Jsem odporně bohatý,“ opáčil Lucius. „Věčně samou zábavu mám v popisu práce.“ Balvan se o štít roztříštil, a kusy kamení a prachu se rozlétaly na všechny strany. „K čemu už by plebs vzhlížel, kdybych stejně jako oni-“ Doříct nestačil, ale Severus beztak to bezmyšlenkovité tlachání moc nevnímal. Jeho štít, přesněji řečeno roztříštěný balvan, přitáhl pozornost. Bystrozoři zjistili, že se objevil nový nepřítel, a vrhli se do metání kleteb s až nemístným nadšením.

„Tudy,“ štěkl Severus, a vrhnul se do průrvy mezi kameny. Vyvedla je až na vršek vyvýšeniny, kterou si vyhlédli hned na začátku. Už se tam předtím bojovalo, to viděli. Sežehnuté trsy trávy, stopy krve, cár pláště…

„Obklíčí nás tu,“ poznamenal Lucius mezi dvěma zaklínadly. „A pořád ještě nevidím nikoho…“

Severus slabě vykřikl překvapením a vrhnul se kupředu. Lucius zaklel, dlouhým skokem mezi dvěma balvany se přihnal k němu a zahrnul ho pod svůj štít. Severus se skláněl nad jakýmsi tělem.

„Kdo je to?“

„Jeden z našich,“ odpověděl Severus. „Skoro mrtvý.“

„Tak ho nech plavat a pomoz mi!“

Severus ale hlavu nezvedl. Poznal toho mladíka; jen před pár dny spolu mluvili ve Voldemortově sídle. Teď tu ležel, zakrvácený, v bezvědomí a prakticky mrtvý. Severus už tušil, co se tu stalo. Voldemort tu nepochybně byl – a nejspíš i s řadou svých lidí. Bojovat ale buď nechtěl, nebo padl na výraznější odpor, než očekával, nebo mu – nejpravděpodobněji – stačilo rozpoutat bitvu mezi bystrozory a obry; a spokojen s výsledkem se ztratil.

Rychle zakouzlil několik léčivých kouzel, všechno z první pomoci, co snad mohlo pomoct a netrvalo dlouho. Byl silný mág, ale nebyl lékouzelník a neměl čas. Pral to zkrátka přes sílu, žádné elegantní spojování šlach a tkání, jen energie, se kterou se tělo mohlo udržet naživu.

„Přemístíme se!“

„Pozdě! Už rozmístili bariéry,“ zakřičel Lucius v odpověď. Po vršcích balvanů doslova tančil, na zužující se kruh bystrozorů vrhal kletby v působivé symfonii útoků a obran. Severus se k němu hbitě připojil. Nebylo to poprvé, co spolu bojovali, bok po boku, fantasticky sehraní; oba srozumění s tím, že v téhle společnosti si nemusí bránit záda. Měli dobrou pozici, byli odpočinutí. V nepřehledném terénu balvanů a vyvrácených stromů sice nedokázali spočítat nepřátele, ale věřili si.

„Vzdejte se!“ zakřičel někdo hlasem posíleným kouzlem.

„Zdechněte!“ zařval Lucius v odpověď.

„Pěkné krytí,“ řekl Severus s úšklebkem.

„Oni se stahují,“ houkl najednou Lucius. „Od kopce pryč. Co se sakra…“

„Možná obři,“ vydechl Severus, proklouzl Luciusovi pod rukama a zakouzlil štít proti dalšímu balvanu. S některým z obrů se zřejmě dokázali bystrozoři operativně domlouvat. Síla nárazu s ním smýkla dozadu, jen tak tak se udržel na nohou.

„Dobrý?“ křikl Lucius.

„Zvládnu… to…“ poklesl Severus na jedno koleno. Balvan odklonil tak, aby dopadl na místo, kudy se dalo na jejich stanoviště nejlépe vyšplhat. Bystrozoři tak byli nadále odkázaní na útoky z dálky.

„To nejsou obři,“ řekl Lucius a jeho hlas zněl náhle docela jinak. „Severusi, musíme pryč.“

Severus vyskočil k němu a ve volné chvilce se zadíval k lesu. Chvíli nechápal, co vidí. Jako by se mezi stromy míhala nějaká šedá mlha… „Mozkomoři.“

„Ty braň, já zkusím zlomit to přemísťování,“ řekl Lucius.

„Dobře…“

Před přílivovou vlnou mozkomorů couvali všichni, obři, i když ti si možná ani neuvědomovali proč, i bystrozoři. Pro Severuse dobré, nemusel reagovat na obklíčení a útoky ze všech stran. Špatné bylo, že jedno obklíčení hrozilo nahradit druhé. Mozkomoři, kteří uměli létat, se samozřejmě před balvany nezastaví. Ani neocení, že zrovna tyhle dvě duše patří mezi spojence.

„Ještě bychom mohli proklouznout dolů k potoku,“ řekl Lucius udýchaně. „Probijeme se.“

„Já ho tu nenechám. Běž, jestli myslíš.“

„Pitomče,“ zavrčel Lucius a zmizel.

Nuže dobrá, pomyslel si Severus. Stačí ubránit tohle malé místo před mozkomory. Až projdou, docela určitě pomine i protipřemísťovací bariéra – bystrozoři už budou dost daleko, než aby ji mohli dál přiživovat. Maličkost a hračka, pro vyčerpaného osamoceného bojovníka se sklony k nesmyslným gestům…

Lucius se mu znovu objevil před očima a Severus jen překvapeně zamrkal. „Myslel jsem, že jsi pryč,“ řekl, zatímco sehraně zakouzlili vichr na bystrozory, kteří se pokusili získat výšku a nadhled na špičkách těch několika málo borovic, které ještě zůstaly stát.

„Tak naše domluva nezněla,“ odsekl Lucius. Rychle na něj pohlédl a Snape skoro cítil pod maskou jeho úsměv. „Vždycky máš plán.“ Rychlý výpad a úkrok stranou. „Tedy – máš plán, že?“

Severus měl pocit, že se mu najednou nějak nedostává dechu. Lucius byl proti mozkomorům prakticky bezbranný. Taková ohromující míra důvěry – od něj, od Luciuse Malfoye, nejsebestřednějšího člověka na světa – byla tak nepochopitelná, nečekaná, úplně… tak strašně to nedávalo smysl! Nechtěl, aby to dávalo smysl. Bál se pomyslet, jaký smysl… bojoval dál.

„Snad,“ vydechl, protože bylo docela dobře možné, že je úplně stejně bezbranný jako Lucius, a pak je tu čeká mimořádně ošklivá smrt. Nebo nebyl, ale pak vážně nepotřeboval žádné svědky. „Luciusi, potřebuju, abys odsud vypadnul!“

A mozkomoři se blížili. Bystrozoři ještě bojovali, ale ustupovali, jejich útoky přicházely už jen z jediné strany pahorku, nesnažili se dál dostat nahoru, možná jen chtěli udržet své nepřátele na místě, aby si slízli vlastní medicínu. Asi nikdo nepochyboval, že to byl Voldemort, kdo si tuhle posilu povolal.

„Nenechám tě tu. Takhle polopatě to chceš?“

Nebyl čas a prostor na dohady. Severus s vědomím, že problémy se prostě musí řešit průběžně, jak přicházejí, znovu vyzkoušel přemístění. Stále to nešlo, ti všiváci je opravdu chtěli popravit…

Chlad sílil a naděje se měnila v pouhá slova. Mozkomoři byli tak blízko, že zpod jejich kápí mohl rozeznat náznaky tváří a temných propastí očí. Chrčivý dech zraněného mladíka se změnil v namáhavé, bolestné lapání po dechu. Severus zavřel oči. Možná právě dělá největší chybu svého života… ale nenechá je zemřít, ani Luciuse, ani toho kluka, možná mladšího, než byl tenkrát on… bylo tak snadné udělat chybu…

„Expecto patronum!“ vykřikl a snad ještě zaslechl jakýsi slabý šokovaný zvuk od Luciuse, ale byl příliš zkušený čaroděj, než aby se nechal vyrušit takovými drobnostmi. Koneckonců… i v té vzpomínce byl Lucius, to proto, aby se kruh uzavřel. Nebyla to ani opravdová vzpomínka, jen okamžik zmražený v čase, obraz, chvíle plná slunce a podbarvená smíchem zářících šedých očí. Tenkrát, kdy si uvědomil, co pro něj tenhle čaroděj znamená… a z hůlky vylétl veliký, bílý pták, obkroužil jejich útočiště, ve kterém stáli těsně u sebe; jediný patron nemohl zvládnout víc.

Přálo jim i štěstí. Pro mozkomory byli lákadlem, ale byli jenom tři, a to ještě stěží, a dál v údolíčku bylo víc lidí, a také pomalých obrů. Nebyl důvod překonávat překážky, když na dosah ruky čekala hostina… bariéra proti přemístění se teď stala pro bystrozory pastí.

Severus ale věděl, že už nemůže dokázat víc. Ochrání je tři; bystrozoři si poradí, měli určitě dost trénovaných lidí, kteří dokáží vyčarovat patrona. Ostatně měl dojem, že koutkem oka už zahlédl prvního z nich, možná. Evakuují raněné a mozkomory pochytají – dost práce nejmíň do pozítří.

„Severusi,“ zaslechl naléhavý Luciusův hlas. „Vydrž.“

„Já vydržím,“ odpověděl matně. Ne, takhle ne… soustředil se. Zadíval se na svého patrona, který kroužil kolem a otáčel se hlavou po nejbližších mozkomorech. Navzdory němu se mu do kostí zakousl chlad a dech se stával namáhavějším.

„Přemístím nás,“ řekl náhle Lucius. „Konečně…“

A pak vír a tma a šero kamenných síní. Severus zavřel oči a trochu se zakymácel. Slyšel překvapené výkřiky, vnímal ruku na zádech, která mu nenápadně pomáhala udržet rovnováhu, cítil teplo ohně. Zamrkal a donutil se z toho podivného mikrospánku rychle procitnout.

Lucius projevil obvyklý smysl pro drama: stáli pár kroků od Voldemortova trůnu, v hlavní síni hradu. Teplo se mu nezdálo, za zády měli obrovský roztopený krb. Voldemort sám na ně shlížel ze svého vyvýšeného stanoviště s nepochybně pobaveným výrazem ve tváři.

„Vidím, že jste se cestou stavili ve Flank Alley,“ řekl s křivým úsměškem.

„Byla by škoda si to nechat ujít.“ Lucius si sundal masku a teď blýsknul svým dravčím úsměvem. „Našli jsme tohle,“ šťouchnul lehce špičkou nohy do bezvědomého mladíka, „ještě žije.“

Voldemort pokynul rukou. „Postarejte se o něj,“ řekl.

I Severus si stáhl masku. Až teď začínal skutečně cítit všechna ta zaklínadla, která prošla skrz jejich obrany, uvědomil si, jak jsou oba oškubaní, potrhaní, s propálenými plášti a příšerně špinaví. „A já vám děkuji, můj pane, za příležitost účastnit se boje,“ řekl k Voldemortovi, a dokonce ještě nějak dokázal mluvit s pobaveným nadhledem. „Cely na ministerstvu jsou mimořádně nudné.“

„Později mi podáte hlášení,“ odmávl je Voldemort velkoryse. „Běžte se dát do pořádku.“ Snad ještě padla nějaká slova, nebyl si jistý…

A další přemístění pod Luciusovou taktovkou; tentokrát už se na nohou neudržel. Lucius ho chytil do náručí, ucítil jeho dech ve vlasech, možná naposledy, protože tohle nejspíš bude konec – ne, nemůže být, Lucius to slíbil, slíbil, že tohle nebude konec.

„Musíš zapomenout na všechno, co se dneska dělo,“ vypravil ze sebe stěží srozumitelně.

„To asi nepůjde, Severusi,“ řekl Lucius vyrovnaným hlasem. „Ale teď už… už je všechno v pořádku. Jsme v bezpečí.“

„Jak dobře mě znáš,“ hlesl ještě, než nadobro povolil hradbu sebekázně a sebeovládání, které ho dosud držely na nohou, a dovolil si konečně ztratit vědomí.



Probudil se až ráno; čistý, s ošetřenými ranami a pod pohodlnou přikrývkou. Do pokoje svítilo slunce a vánek povlával dlouhými průsvitnými záclonami. Podle jemné vůně musela být pod okny květinová zahrada. Svou hůlku nikde neviděl.

Zvolna se posadil a opatrně se rozhlédl. Byl zvyklý na různá probuzení; ne nejméně jich bylo na gauči v předpokoji, když nedokázal dojít až do ložnice, v botách, a s hábitem přilepený na těle zaschlou krví. Tohle byla docela příjemná změna, jen trochu podezřelá.

„Dobré ráno,“ řekl Lucius.

„Luciusi.“ Byl ještě trochu omámený spánkem a sám vnímal, že se chová příliš ostražitě, že trochu moc klopí hlavu, že chybí málo, aby začal působit provinile. To si nemohl dovolit.

„Nemá smysl to protahovat,“ řekl Lucius. „Chci vysvětlení.“

„Vysvětlení,“ zopakoval Severus ztěžka. „Už před ranní kávou.“

„Nejsi host, ale zajatec,“ řekl Lucius. Severus na něj ostře pohlédl. Lucius byl oblečený jen v tenké košili, nezdálo se, že by u sebe měl zbraň. Severus by ho hned na místě dokázal omráčit i bez hůlky. „Nicméně doufám, že své zajetí přijmeš jako gentleman,“ dodal a Severus se nedokázal nepousmát. Pohodlněji se opřel do měkkého polštáře a zadíval se na na Luciuse.

„Co chceš vědět?“

Lucius nespokojeně potřásl hlavou. „Nedělej hlupáka. A začni klidně rovnou patronem. Smrtijed, který vyčaruje patrona?“ V hlase mu zněla nepokrytá ironie. „Kolik jsi zabil lidí, Severusi? Kolik černé magie prošlo tvou hůlkou? Není možné,“ nevydržel už sedět v křesle, „není zkrátka možné, aby mág jako ty vyčaroval patrona.“

„Jsem prostě dobrý, Luciusi,“ ušklíbl se Severus. „Všestranně talentovaný. Nestěžuj si. Zachránilo nám to krk.“

„Vím o magii dost, aby mi nestačily takové fráze.“ Rázoval po pokoji, s rukama sepjatýma za zády. „Už jsi tu dost dlouho, abych věděl, že jsi to ty, žádný mnoholičný lektvar.“ Zarazil se. „Stejně bych si tě nespletl.“

„To doufám,“ podotkl Severus. „Zakládám si na svém bojovém stylu.“

Vyslovil to s ironií, ale hned si uvědomil, že to byla chyba. Protože Lucius se těch slov okamžitě chytil.

„Tvůj bojový styl,“ promluvil zvolna. „Severusi… ty, před kterým se klepe naprostá většina smrtijedů v panické hrůze… kolik lidí jsi opravdu zabil?“ Přimhouřil oči ve zjevné snaze si vybavit konkrétní situace a jména. Ve tváři se mu pomalu šířilo ohromené pochopení. „Ty mizero,“ vydechl. „A co Mahoney? Toho jsi přeci otrávil!“

„Já mu žádný jed nedal,“ řekl Severus vyrovnaně. „Jen jsem mu to… nevymlouval. Ten pitomec zemřel hrůzou.“ Ušklíbl se. „Možná by se dalo říci, že jsem ho zabil upřeným pohledem.“ Ostatně si byl jistý, že smrt té sadistické zrůdy ho ze sna budit nebude.

„A ještě labuť,“ pokračoval Lucius samovolně. „Zrovna labuť… tvůj patron. Tolik symbolů v jediném zvířeti! Světlo a smrt. Čistota a panenství – Severusi?“

„Nepřeháněj to,“ zabručel Severus.

„Symbol poezie, krásy, melancholie vášní… transformace… v okamžiku smrti zazpívá svou nejkrásnější píseň.“

„Necháváš se příliš unášet,“ řekl Severus a nepohodlně se ošil.

„Stále v tobě objevuji něco nového,“ konstatoval Lucius a nespouštěl z něj pohled.

„Nemyslím, že by to stálo za řeč,“ řekl Severus a konečně se pohnul, spustil nohy z postele. Předpokládal, že by tahle situace jednou mohla nastat, a měl přichystané vysvětlení. Jestli mu na to bude Lucius ochotný skočit, to byla otázka... a nebyl důvod to odkládat. „Víš, že jsem lektvarista.“

„Docela určitě neexistuje lektvar, který by v tobě eliminoval vliv užívání černé magie.“


„Mířím jinam,“ zavrtěl hlavou Severus. „Jde o mé profesní kompetence.“ Opatrně vstal. Šlo to. Léčivá kouzla odvedla svou práci výtečně. „Existuje řada lektvarů, ke kterým potřebuješ stejnou kvalifikaci jako – jako k patronovi. A já jsem učitel, Luciusi! Nemohu se jen tak diskvalifikovat z části učebních osnov.“ Pousmál se. „Špatně by se to vysvětlovalo. A tak se zkrátka snažím…“ Pokrčil rameny. „Předstírat. Držet se teorií. Bojovat čistě.“

Lucius chvíli mlčel. „To je pěkný nesmysl. Jako oficiální vysvětlení ucházející, ale nesmysl. Zkrátka to hraješ na obě strany... velmi pečlivě. Ale budiž. Těm dvěma si předstírej, co je ti libo.“ Náhle jako by zpřísněl, působil podivně vážný a důstojný. „Chci vědět jen jediné, Severusi. Jak moc jsi na mojí straně?“

Severus na něj rychle pohlédl, obratem posledních chvil jen pramálo překvapený. „Vždy budu stát po tvém boku,“ řekl s neochvějnou jistotou, zcela ochotný vyjít vstříc Luciusově sklonu k patetickým větám a gestům. „A budu tam stát, dokud mě necháš, a nejspíš i potom ano. Víš to dobře, řekl bych. Ti dva jsou... práce. Ty jsi doopravdy.“

„Dobrá tedy,“ zašeptal Lucius. „Věřím ti. Nenech mě, abych toho litoval.“

„To se ti zamlouvá, viď?“ pousmál se Severus, aby smetl trochu tíhy a vážnosti, která je zavalila. „Mít mě v hrsti.“

„Jestli se mi zamlouvá, že jsem v boji o tvou věrnost porazil Brumbála i Pána Zla?“ zazubil se Lucius ochotně. „Velice.“

Oba věděli, co bude dál. Jak si jednou Lucius umanul zjistit, jak je to se Severusem a všemi těmi labutími symboly, těžko se nechal odradit - zvlášť v takovém ránu a s postelí na dosah.

Ale to už je jiná pohádka... a nebudeme si ji kazit tím, že boj mezi Brumbálem a Voldemortem zdaleka nekončí, a že ti dva budou potřebovat opravdu všechnu statečnost a odhodlání, aby vydrželi tam, kde chtějí být. Ale, koneckonců, mají všechno, co potřebují. Jeden druhého... a schopnost bojovat, nevzdávat se - a pokaždé znovu vstát a jít dál.

Krok a potom další.

Spolu.


 

 

- Konec - 

 

 

 

4 komentáře:

  1. Něčí volně poletující vlasy, které ten druhý buď přímo váže, nebo alespoň skrývá pod kouzlem, je jeden z evergreenů tvých povídek. Je to tedy i v jiných ff, ale nikde tak výrazně. Romantika až na půdu - vůbec si nechci představovat, jak by zareagovali opravdoví, živí chlapi, kdyby se jim někdo jiný začal při rvačce hrabat ve vlasech :-D
    Za fanouškovskou sekci sdruženou ve Společnosti Severuse A Lucíka, Kteří Patří K Sobě, ti taky musím vytknout, že se na konci mohli aspoň... obejmout asi ne? Něco. Pohladit po tváři, ten dotek lehký jako motýlí křídla, až si Severus nebyl jistý, zda se mu to nezdálo... chápeš, co myslím, ne? Takhle jsou ňuňatí, ale do náruče si nepadli, ach joo.
    Moc pěkné! Budu si to muset přečíst vcelku. Už píšeš další?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sakra vlasy. Teď je vidím všude a mám dvojnásobné puzení o nich psát! A vůbec, tak vlasy 'pfff' a motýlí křídla jsou ok? Jaká nedůslednost. :-D
      Děkuji děkuji. Snad jsem ti tam od těch hektolitrů cukru neolepila moc. :-))

      Vymazat
  2. Tyjo, to byl zaver!
    S tim patronem me to samozrejme vubec nenapadlo, ze ho nema udelat.
    Za dobu cekani mas malo bodu, za vyvrcholeni plnej pocet.
    A ja zadny motyli kridla nepotrebuju, takhle dostacujici :-D
    Jediny, co me zmatlo, byl ten obrat u probouzeni na gauci ve vstupni hale. Ne nejmene casto nebo tak nejak, to mi dalo hrozne zabrat.
    Pis rychle!
    A taky vsechno nejlepsi do 2021 a mnoho vakcin na covid.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Byl, co? I telosmosid A15 (o kterém google tvrdí, že je to nejsladší věc na světě) se může jít zahrabat :-D
      Těší mě, že se líbilo, ano, chci psát dál, jen to ani trochu nejde rychle, a - všechno dobré i tobě! :-))

      Vymazat