Smrtijedská věrnost - 2/3

Překážky... všude... ke všemu. :-)





„Nemůžeš tam jít.“

„Pán Zla na tom trvá.“

Zírali na sebe přes čajový servis se sílící zlostí. Alespoň Severus; Brumbál se sice mračil, ale víc starostlivě než vztekle. „Je to jasná past, Severusi, tak jasná, až je to skoro – provokace. Chce tě dostat.“

„Já to přeci vím!“ vzplanul Severus. „Tahle zkouška mojí loajality je jen drobná poznámka pod čarou ostatních plánů. Všichni víme, co se děje. Chce vyprovokovat bitku s bystrozory, bystrozoři jsou dokonale ochotní nastoupit v plném počtu, na čí stranu se přidají obři, to neví nikdo. Můžeme se dohadovat, kdo je větší hlupák, ale vítězem bude Pán zla – jenom on.“ Předklonil se v křesle s netrpělivou naléhavostí. „Chce spoustu mrtvých, řeči a strach. Jestli si bystrozoři myslí, že ho dostanou, dokazuje to jenom jejich bezbřehou naivitu.“ Pohled mu ztvrdl. „Přesvědčte je, ať do téhle oprátky krk nestrkají. Ještě je čas.“

Brumbál beznadějně zavrtěl hlavou. „Zkoušel jsem to,“ řekl. „Víc než jednou. Příliš si věří.“

„Pak tuhle lekci vážně potřebují. A já budu u toho.“

„Severusi…“ začal Brumbál, ale dočkal se jen dalšího odmítavého gesta.

„Kdybych se tam vůbec neobjevil, už nebudu moct nikdy vystrčit nos z Bradavic. Ustřelil by mi ho první smrtijed, co by šel okolo.“

„Možná by to tak bylo lepší.“

„Chcete zůstat bez informací?“ ušklíbl se Snape.

„Chceš začít zabíjet?“ rozhodil rukama Brumbál. „Jestli do té bitvy půjdeš naplno, zůstane za tebou hromada mrtvých lidí, které potřebujeme. Když ne, Voldemort ti to spočítá.“

„To je můj problém,“ odsekl Snape zatvrzele.

„Chceš se nechat zranit? Tu drobnou službu ti mohu poskytnout. Nehoda při lektvarech...“

„Tomu nikdy neuvěří. Nestará se o důvody selhání.“

„Takže?“

„Já si nějak poradím, Albusi. Podle situace na bojišti.“

„Severusi… známe se už dost dlouho. Za tímhle vším je něco dalšího. O co ti jde?“

Snapeovy černé oči, nečitelné, a snad odleskem ohně působící nezvykle divoce, se pevně opřely do Brumbálových. „Říkám vám, Albusi, nechte to na mně.“

„Nebo jde o někoho?“ vyslovil Brumbál mimoděk a najednou věděl, že ano, že tentokrát byl jeho odhad správný.

„Nesmysl,“ ucedil Snape mezi vzteky sevřenými rty. „Musím už jít. Chcete poslední chvíle před bitvou strávit nesmyslným dohadováním?“

„Ne,“ zdvihl se Brumbál náhle. „Severusi, jen tě ještě požádám o laskavost – jistou cennou maličkost, kterou nemohu svěřit sově, potřebuji bez prodlení doručit na ministerstvo. Stihneš to?“

„Ovšem,“ přikývl Snape, jen mírně překvapený; spíše náhlostí žádosti než jejím obsahem. Vzácné listiny, drahé lektvary nebo magické předměty bylo lepší svěřovat lidem než sovám, které byly sice spolehlivé, ale nedokázaly se bránit. Existovali dokonce specializovaní detektivové, kteří dokázali sovu chytit, okopírovat dopis a vyslat ji dál tak rychle, že adresát ani nezjistil, že se s jeho poštou něco dělo... „V tom případě půjdu rovnou,“ zdvihl se z křesla.

„Jen dopíšu pár slov,“ řekl Brumbál. „Děkuji ti za ochotu.“

Severus popošel k oknu a zadíval se ven. Ředitelna byla už dost vysoko a výhled měla skutečně velice příjemný – i když těžko říct, jestli ho v té chvíli dokázal vnímat. Albus na něj smutně pohlédl: vysoká, štíhlá postava, pružná a plná tiché, energické síly. Severus rád klamal tělem, rezervovaností a mírností, ale někde uvnitř vřel oceán emocí a mohlo být stejně tak štěstí jako obrovská smůla být svědkem chvíle, kdy vytrysknou na povrch.

„Tady to je,“ předal mu za pár okamžiků malý balíček. „Prosím tě, přímo do vlastních rukou. A Severusi,“ položil mu ruku na rameno, „dej na sebe pozor. Mrtvý nám nebudeš k ničemu.“

„Albusi,“ uklonil se Snape mírně. „Bude tam mnoho cennějších cílů, než jsem já.“ Pousmál se. „Uvidíme se později.“

Albus mu pokývl, a ještě ho tiše pozoroval, jak vychází ze dveří a jeho vlající plášť mizí na schodech. Za svou zradu se ani trochu nestyděl.




Snape nebyl příliš překvapený, že balíček je určený jednomu z hlavních bystrozorů. Nepřemýšlel nad tím, hlavu už měl plnou nadcházející bitvy – možná byl navenek klidný a nad věcí, ale uvnitř nebyl a nemohl být – a podvědomě předpokládal, že jde o zbraň či artefakt, který pak bystrozoři během bitvy využijí. Představa, že on sám tu věc předá od jednoho ke druhému, aby se pak došel převléct do smrtijedského pláště a zaujmout své místo na opačné straně bitevního pole, už byla jenom drobným uchechtnutím v celkové tragédii.

Když s ním ale obratem partička bystrozorů prorazila nejbližší zeď… mohl říct, že to skutečně nečekal.

Neměl nejmenší šanci se z podzemí ministerstva dostat, ale nikdo by ho nemohl obvinit z nedostatku snahy. A to včetně Fullera, který mu vzteky málem zlomil hůlku i vaz.

„Když Brumbál psal, ať kolem vašeho zatčení uděláme divadlo,“ soptil, zatímco svého zajatce velmi nešetrně házel do cely, „opravdu jsem nečekal, že srovnáte se zemí půlku ministerstva!“

Severus tvrdě narazil do protější zdi a zvolna po ní sjel k zemi. Poněkud rozostřeným pohledem se zadíval ke dveřím cely. „Bezdůvodně jste mě napadli,“ vyjel ostře a vinou napůl vyraženého dechu poněkud chraplavě. „A teď mi chcete namluvit, že za tím stojí Brumbál?“

„Vy jste o ničem nevěděl?“ zarazilo to přeci jenom mírně Fullera. „Ochranná vazba, zrovna dnes…“ Udělal dva tři kroky do cely a z výšky na Snapea hrozivě zahlížel. „Já zjistím, co za tím je,“ slíbil. „Posvítím si na vás, Snape.“

„Měl byste mě pustit,“ odsekl Severus. „Nemáte právo mě zavírat…“

„Vazba z popudu člena Starostolce – ve skutečnosti mohu. Dvacet čtyři hodin. Nashle zítra, profesore.“ Dveřmi za sebou prásknul tak hlasitě, až Severus zavřel oči. Opřel hlavu o zeď a tiše vydýchával právě proběhlou bitku. Uvažoval horečnatě, jak se odsud sakra dostat pryč. Znamení na jeho ruce začínalo pálit – jasná známka brzkého povolání. S půlkou ministerstva Fuller samozřejmě přeháněl, ale i tak udělali slušný rachot a Severus si byl prakticky jistý, že se zpráva o jeho zatčení k Voldemortovi velice rychle donese. Jestli to bude dostatečné alibi… to se teprve uvidí.

„Ksakru,“ zaklel tlumeně, „ksakru, ksakru…“ Pěstí praštil do kavalce. Matrace byla nízká a proleželá a bolest v ruce byla účinným lékem na bezhlavý vztek. Konečně vstal a pokusil se trochu napravit škody na svém zevnějšku. Bystrozoři se ho snažili jenom odzbrojit – stejně jako on je, ostatně – a byl jen trochu potlučený. Oblečení to odneslo hůř, ale to napraví, jen co dostane do ruky hůlku… Dobrá, takže Brumbálovi se podařilo odstavit ho z bitvy. Jak asi zněl vzkaz, který sám předal svým věznitelům? ‚Toho, kdo přinese tento dopis, uvrhněte do cely, hodně na efekt, vlásek nezkřivit‘? To by tak odpovídalo. Bezmocně zaskřípal zuby. Minuty ubíhaly a slévaly se do hodin. Věděl, že někde vysoko nad ním úředníci opouštějí své kanceláře a odcházejí domů, v blažené nevědomosti nad tím, co je zítra čeká za zprávy. Bystrozorské patro ztichlo…

Severus se chytil mříží v okénku ve dveřích, přitiskl k nim tvář a pokoušel se vyhlédnout na chodbu. Věděl, že venku je ještě den, ale sem sluneční paprsky nedosáhly a chodbu osvětlovalo jenom pár pochodní. Deprimovaně si opřel čelo o chladný kov a zavřel oči.

„Luciusi,“ zašeptal. „Nechoď tam beze mě…“

Náhle zachytil nějaký nový zvuk – ozvěnu kroků. S novou nadějí zalomcoval s dveřmi. „Hej,“ zavolal, až se mu hlas vrátil s ozvěnou, „pojďte sem!“

„Moc nekřič,“ řekl vzápětí známý hlas polohlasně. „Dva jsem omráčil, ale kdo ví, kolik jich tu ještě bude.“ Za dveřmi se zjevil Lucius Malfoy v celé své kráse a velikosti, a skepticky se přes mříže zadíval na Severuse. „Jak se ti tohle povedlo?“

„Brumbál,“ řekl Severus znechuceně. „Příliš mnoho péče o mé zdraví.“

Luciuse to zjevně pobavilo. „Těžký život špeha,“ prohodil. „A nebo dobrý – nejen on se stará.“ Protože zámek na poklepání hůlkou nereagoval, sklonil se k němu, takže Severus viděl jenom temeno jeho bílých vlasů.

„Dost by mě zajímalo, jak to Brumbál bystrozorům vysvětlí… Jak jsi mě našel?“

„Avery byl u té vaší honičky po chodbách – neslyšels, co za kouzla použili na ty dveře?“

„Bohužel.“

„A zatepla to uháněl říct našemu pánovi… ustup co nejvíc na stranu. Zbytek ti musí být jasný – ‚Luciusi, tvá přítomnost na ministerstvu nebude nikomu nápadná, zajdi nám vyzvednout našeho mistra lektvarů!‘“

Dveře se náhle rozzářily jako rozpálené do běla, vzduch zavibroval hlubokým, dunivým tónem – a prudce vyletěly z pantů do cely, zastavily se až o protější zeď, kde v kamenných kvádrech vyrazily dokonalý otisk. Pak s hlasitý zaduněním konečně padly k zemi.

Lucius se bleskově otočil do chodby a s hůlkou v ruce čekal, kdy se konečně někdo objeví.

„Všichni musí být na Flank Alley,“ konstatoval, zatím se Severus potácel z cely, poněkud ohlušený a lehce přidušený zvířeným prachem. „Nezůstala tu zřejmě ani noha, kromě těch dvou, co už jsem zneškodnil. Omráčil,“ dodal, když viděl, jak se Severus nadechuje k otázce. „Samozřejmě, že ti nechci hodit na krk obvinění z dvojnásobné vraždy.“

„…musíme mojí hůlku,“ zachraptěl Snape a opřel se o zeď. „Alohomoru tě ve škole neučili?“

„Je bohužel taky,“ konstatoval. „Ty vypadáš…“ Několika máchutími hůlkou ho uvedl do důstojnějšího stavu, pak ji protočil v prstech a zamyšleně si poklepal na rameno. „Spěcháš do bitvy?“

„Už ne,“ řekl Snape omylem zcela upřímně a Lucius se pousmál. „Chci říct…“

„Já vím, co tím chceš říct,“ řekl Lucius. „A Pán zla to ví také, takže docela určitě není náhoda, že poslal zrovna mě, ačkoli i mnozí další, méně platní v bitvě, by nebyli nápadní v ministerských chodbách. Kde tu skladují zabavené hůlky?“

„Fuller, ten zmetek mizerný, má kancelář támhle,“ ukázal Severus. „Vidím, že ani ty nespěcháš do boje.“ Marně přemýšlel, co Lucius naznačuje. Hlavně doufal, že ne to, co mu vytanulo na mysli první – tedy pravdu – protože to byla ta úplně poslední žádoucí možnost.

„Obři, bystrozoři a hromada smrtijedího potěru, který se trefí leda do zad vlastních lidí,“ řekl Lucius znechuceně. „To je pod mou důstojnost. Navíc tam lije. A obří krev neodstraní ani skřítci. Žádný můj hábit není tak špatný, aby zasloužil takový osud.“

„Takže čekáš, že se obři obrátí proti nám,“ konstatoval Severus.

„Má soukromá očekávání jsou zhruba taková, že v náhodně pospojovaných skupinkách budou bojovat proti všem, včetně vlastních. Tady?“

„Ano.“

Bez větších potíží se dostali do kanceláře. „Accio hůlka Severuse Snapea,“ udělal Lucius, protože vždycky existovala možnost, že to vyjde. Něco zachrastilo v jedné z mnoha zásuvek na stěně, nadepsaných „důkazy“. Severus je rychle začal jednu po druhé otvírat. Lucius se zatím bez valného zájmu rozhlížel po kanceláři a tu a tam nahlédl do nějakého pergamenu.

„Mám,“ řekl Severus s netajenou úlevou. „Můžeme jít.“

„Kam spěcháš?“ řekl jeho společník líně.

Severus se pousmál. „Jsi s uprchlým vězněm v bystrozorské kanceláři,“ řekl. „Důvodů možná málo, ale o to hutnějších.“

Lucius se k němu otočil. „Máš tu ještě kus omítky,“ řekl náhle a natáhl ruku. Severus chtěl uhnout, ale Lucius mu zajel rukou do vlasů a jeho teplá, pevná dlaň na temeni způsobila, že na něj Severus jen zaskočeně zíral a mračil se.

„Nech toho,“ řekl chabě. Jenže Lucius se místo toho ještě přiblížil, prohlížel si jeho tvář s jakýmsi soustředěným zájmem, který Severusovi vůbec nedělal dobře. Chtěl znovu uhnout, ale Lucius se nedal a místo aby ho nechal vyklouznout, prakticky ho přitiskl k sobě, čelo na čelo. Severus strnul. Nebránil se, jenom strnul, uvědomoval si, že dýchá příliš mělce, a že druhá Luciusova ruka ho najednou objímá kolem pasu. Couvnout neměl kam, protože za zády měl stůl, a začít se prát nechtěl. Vlastně se už nikdy nechtěl pohnout…

„Konečně něco, co tě dokázalo vyvést z míry,“ zasmál se tiše Lucius. „Jaká čest pro mě.“

„Teď není vhodný čas na tvé hry, Luciusi.“

„Musím uznat, že jsi byl podivuhodně – taktní,“ řekl Lucius. Přejel svou tváří po Severusově. „Nikdy by mě nenapadlo…“ a teď se dotkl i rty, ale ještě to nebyl polibek… „kolik zájmu jsem v tobě probudil.“

„Nesmysl,“ vydechl jenom Severus, protože na nějakou sofistikovanou sebeobranu neměl ani pomyšlení.

„Hmm,“ udělal Lucius a stále se nechystal odtáhnout, „ty opravdu nevíš, co ukázal tvůj bubák, co?“ Severus cítil jeho úsměv. „Neřekli ti to… jen klid,“ dodal, když cítil, jak Severus v jeho rukou ztuhnul. „Povím ti to, jestli chceš.“

„Chci.“

Lucius se konečně odtáhl, jen tak málo, aby se mohl dívat Severusovi do očí. A ten pohled byl velice samolibý a sebevědomý. „Ukázal ti mě,“ řekl. „Na různé způsoby umírajícího Luciuse Malfoye. Potom ses – abys mě ochránil – vrhnul na Pána zla osobně. Holýma rukama a bez hůlky.“ Úsměv se rozšířil. „Zapůsobil jsi na mě,“ dodal. „Na něj taky,“ dodal o dost méně nadšeně. „Dělá narážky, kdykoli se potkáme.“

„Pak chápu, že jsi ucítil snadný zářez do své sbírky,“ vymanil se Severus konečně z Luciusových rukou. „Prozradíš mi ty podobu svého bubáka?“

„Mohls vidět sám, že já žádná pouta neměl. Už jsem ti to říkal – umím být společensky přijatelnější. Uč se, mladíku! Pán zla naštěstí usoudil, že už ho nepoznáváš, a nebral si to příliš osobně.“

Severus mu, už klidnější, opětoval pohled. „Klidně se vsadím, že jsme měli toho samého bubáka,“ konstatoval. „Koneckonců, jsi Malfoy.“

„Nebudu ti říkat ano a ne, dokud neuhádneš,“ pohodil Lucius hlavou. „Měl bys méně času trávit mezi dětmi. Ech...“ Potřásl nespokojeně levou paží. „Začíná být netrpělivý.“

„Nuže, Luciusi… Je mi líto, jestli jsi to špatně pochopil,“ řekl Severus pevně, a ustoupil z jeho sevření.

„Severusi, počkej,“ chytil ho Lucius za loket.

„Vždy jsem tě chápal jako svého nejlepšího přítele,“ vymanil se Severus i z toho. „Možná není divu, při tom, jak vypadá můj společenský život,“ ušklíbl se. „Tento fakt na tebe ovšem neklade žádné nároky, ani tě neopravňuje - “

„Pokrytče,“ zhodnotil to Lucius posměšně. „Tak snadno se nevyvlékneš. Tohle není konec!“

„Nenechám tě zemřít v té mizerné, zbytečné bitvě!“ vyjel Severus divoce a jen s největším sebezapřením se nutil do klidu. „Pokud mi poskytneš stejnou službu, pak to možná skutečně nebude konec.“

„Vždy jsme si stáli po boku,“ odvětil Lucius a v očích mu zasvítilo úsměvem a něčím víc, v té chvíli nečitelně zvláštním. „Nechtěl bych tam mít nikoho jiného.“

A Severus, klidnější a ohodlaný, jen přikývl s drobným úsměvem ukrytým v koutku úst.

- Pokračování -