Malý Snape - 2/5

...........................



Postupně se přímo na cestě zhmotnil autobus. Skutečný, jasně červený autobus, patrový a se zvonkem u řidiče, skřípavě dobrzdil a tyčil se nad nimi do hrozné výšky; a dveřmi úplně vpředu vyhlédl nějaký mladý kluk se střapatými vlasy, kdo ví, jestli už mu bylo dvacet.

„Někdo tu volal Záchranný autobus?“ zavolal a něco v jeho hlase přimělo Harryho i Severuse přikrčit se co nejvíc pod svůj chabý úkryt. Zvláštně se chvěl, veselost v něm byla docela neupřímná, zato podtón strachu zřetelný. „Račte nastupovat!“ zaskřehotal ještě.

„Uhni,“ ozval se další hlas, dospělejší a hrubší. „Podívám se okolo.“

Severus ležel úplně tiše, snad ani nedýchal. Harry se snažil udržet si přehled, ale ze strachu, aby nebyl viděn, se sám neodvážil vystrkovat hlavu. Mezerou v betonových překladech viděl mihnout se černý plášť. Zavrzaly dveře od domu. Severus zavřel oči a tiskl se do hlíny – alespoň že v tuhle roční dobu bylo sucho…

Na prahu domu zazněly chvatné kroky. „Mám jeho plášť,“ křikl ten hlas.

Z autobusu se v odpověď ozvalo hrubé zaklení. „Prohledej dům!“

Harry zdvihl hlavu k autobusu nad sebou. Právě mu totiž nějak došlo, že… ano, bylo to tak. Za sklem seděla čarodějka, bledá jako stěna, a s očima doširoka rozevřenýma zírala přímo na ně. Když se setkali očima, přitiskla si prst na ústa. Pak se podívala dopředu, znovu na Harryho, ti dva, a byli to zaručeně a bez pochyb smrtijedi, se teď dohadovali před autobusem, takže jim Harry nerozuměl, ale vůbec nepochyboval, že je najdou, existovala přeci kouzla, která dokázala odhalit živé lidi…

Čarodějka tichounce otevřela okénko, trochu to klaplo, přikrčila se leknutím a honem se dívala dopředu, ale zřejmě si jí nikdo nevšímal. Něco chvatně vyhodila ven, drobnou věc, která se párkrát převalila v prachu a zůstala ležet prakticky na dosah. Čarodějka si rychle sedla do stejné polohy, v jaké byla původně, a vypadala, že hrůzou nad svou odvahou rovnou omdlí.

Harry se bezmocně zadíval na mosazné šroubovací víčko, kvůli kterému tak – alespoň o tom byla přesvědčená – tak riskovala. Muselo být z nějaké menší plechovky. Ale co s ním?

„Přenašedlo,“ hlesl Severus.

„Jak to poznáš?“ zasykl Harry.

„Ona to ukazuje,“ zašeptal kluk a ukázal hlavou k čarodějce. Harry k ní znovu zvedl hlavu. Předvedla gesto, jako by míchala prstem vodu v hrnku. To mělo být ono? Jestli Harry vystrčí hlavu a půjde pro tu věc, smrtijedi ho uvidí. Na druhou stranu, stejně není možné, že by je tu nenašli.

„Ty prohledej zahradu,“ zaslechl zase srozumitelnější slova. A pak něco posměšného o odměně.

„No dobře… chyť se mě,“ vzchopil se Harry konečně. „A nepouštěj…“ Severus se ho odhodlaně chytil za plášť a Harry se rychle vyhoupl z příkopu, aby popadl víčko a sjel zpátky do úkrytu.

Jenže bylo to jako lavina – ten rychlý pohyb zachytil onen mladý kluk u dveří autobusu a celý zmatený k nim otočil hlavu. A na to pro změnu reagoval i smrtijed u domu. „Co tam máš?“ křikl a Harry sevřel víčko a zmateně hledal, co s ním provést. Pohlédl vzhůru na čarodějku – ta povzbudivě kývla hlavou – a pak nejspíš něco řekla, protože přenašedlo konečně zabralo a v okamžiku, kdy se ozval vítězný smrtijedův výkřik, je odneslo pryč.



Přenašedlo nebylo příjemná záležitost, ale s čerstvou vzpomínkou na Snapeovu včerejší přemisťovací smršť to byla přímo procházka růžovou zahradou. Malý Severus si to sice nemyslel, ale jednou byl rozený zmijozel, takže zelená barva obličeje byla vlastně v pořádku.

Harry se ale o ničí rozhoupané žaludky nestaral, hlavně se pokoušel zjistit, kde jsou. „Drž se u mě,“ řekl nesoustředěně. Kolem byla spousta lidí, naprostá většina z nich někam pospíchala, k vidění bylo i docela dost nápadně fialových plášťů a Harry měl dojem, že by mu to mělo něco napovědět – ale přesto trvalo poměrně dlouho, než mu do plně došlo.

 „Jsme na ministerstvu,“ vyrazil ze sebe s úlevou. „To je to nejlepší, co se nám mohlo stát.“ Jindy by z takového prostředí měl možná trému, ale čarodějka, která jim poskytla přenašedlo, ho ohromně povzbudila. Pomohl jim docela cizí člověk, prostě jen tak, protože to bylo potřeba. Nejspíš ani nevěděla, že pomáhá Harrymu Potterovi. Doufal, že se ještě někdy potkají, a bude jí moct poděkovat. A že je takových lidí na světě víc. Sám si připadal plný odhodlání k dobrým skutkům - a navíc ministerstvo! Byli v dokonalém bezpečí.

Když se od Severuse neozvala žádná odpověď, otočil se k němu. Stál dosud ve výklenku, kam se přenesli, opíral se o zeď a vypadal zmoženě. Ruku si maně držel na hrudi a Harrymu to nepříjemně připomnělo dospělého Snapea, který už už začínal podléhat kletbě nesplněného slibu.

„Bolí tě něco?“ houkl na něj, aby ho kluk vůbec v hluku kolem slyšel. Odpověděl mu vyplašený pohled a Severus se postavil málem do pozoru. Jenom rychle zavrtěl hlavou. „Tak prosím tě neblbni,“ doporučil mu Harry nevlídně, protože na takové šoky teď vážně neměl čas ani náladu. „A pojď už.“

Severus se přišoural blíž, ale ne moc blízko, a Harry pro sebe jen zaskřípal zuby. Tohleto opatrnické chování snášel vážně špatně. Děti mají… sám nevěděl… skotačit a pobíhat okolo, ne? Prostě vypadat jako děti. Možná by bylo nejlepší ho vzít za ruku, bylo tu vážně hodně lidí. Jenže držet se za ruku se Snapem… to bylo trochu nechutný, i když měl zrovna tak metr deset.

„Pojď,“ zopakoval proto a vykročil. Ne moc sebevědomě, nevěděl vůbec, v jaké části ministerstva se nacházejí, jestli tu vůbec smí být, a kam se potřebují dostat. Ale po pár krocích spatřil v čele chodby pultík s recepční, nebo někým takovým, a to vypadalo jako dobrý výchozí bod.

„Dobrý den. Mohla byste mi prosím říct, kde najdu Artura Weasleyho?“ zeptal se a tím měly problémy skončit.

„Je na dovolené v zahraničí,“ sdělila mladinká čarodějka za pultem bez zájmu, sotva na něj pohlédla. „Přijďte za týden. Nebo za dva. Nebo nechoďte vůbec, jestli se zatím vaše záležitost vyřídí sama!“

Harry jen naprázdno otevřel a zavřel ústa. „Je tu… nějaký jeho spolupracovník? Sekretářka?“ vypravil ze sebe nakonec.

„Tak si rozmyslete, co vlastně chcete!“ zvolala dívka. „Opravdu potřebujete takovou spoustu lidí?“

„Stačil by mi jeden,“ řekl Harry chvatně. Přímo fyzicky cítil, jak si je lidé za jeho zády prohlížejí, jak Severusův zcela nedostatečný oděv přitahuje pozornost, a jeho samotného určitě taky někdo brzy pozná. Dobře, byli na ministerstvu, ale už si nepřipadal zdaleka tak v bezpečí, jako ještě před chvílí.

„Percy!“ zvolal v náhlé inspiraci. „Prosím vás. Je tu Percy Weasley?“

Možná nebyli zrovna kamarádi, ale určitě je nenechá ve štychu, tím si byl jistý.

„Mohu vám ho zavolat,“ svolila blahosklonně po chvíli, kterou strávila pohazováním papírů z jedné hromádky na druhou.

„To byste byla moc hodná,“ řekl Harry už skoro zoufale.

„Takže mám?“ ujistila se. „Nechcete některého jeho spolupracovníka, nebo sekretářku?“

„Ne! Tedy ano!“ Vedle sebe uslyšel nespokojené odfrknutí, které za pár desítek let jeho majitel vypiluje k nesnesitelnosti. „Zavolejte mi, prosím, Percy Weasleyho.“ Tohle už bylo zoufalé.

Slečna vzala do ruky vlaštovku, ťukla na ni hůlkou a vyslala ji kamsi do chodby. Harry ji sledoval utkvělým pohledem, dokud se neztratila v davu lidí. A strnul. Mezi všemi těmi černými, fialovými, temně modrými a občas hnědými plášti se mihnul jeden bílý. A znovu, blížil se. Nad pláštěm probleskly bílé vlasy.

Harry hmátnul po Severusovi. Tentokrát už se nerozpakoval drapnout ho za ruku, vůbec nepřemýšlel. „Musíme pryč!“ vyrazil ze sebe jenom, a rozběhl se chodbou, hlavně ať je Malfoy, protože to byl zaručeně on, bez pochyb – hlavně ať je nezahlédne. Harrymu se málem roztřásla kolena při pomyšlení, co by se mohlo stát. Poznal by Snapea? Znal ho od školy, možná ano. Zvlášť když tu běhá v pánské košili s Potterem po boku. Tohle je ale vážně smůla…

Prudce zabočil do nějaké vedlejší chodby, a pak do další. Lidí ubylo, tu a tam se za nimi někdo pohoršeně ohlédl. Nevěděl přesně, kam běží, jenom že Malfoy nesmí zjistit, že tu jsou, nesmí se jim dostat na stopu… vytočil další roh, Severus už sotva pletl nohama, vůbec mu nestačil a zaostával, a Harry ho za sebou táhl jak se jen dalo… když přímo před nimi stál Lucius Malfoy v celé své kráse a velikosti, s holí s hadí hlavou v ruce a bílými vlasy úhledně složenými na ramenou. Na Harryho Pottera se díval s jakousi posměšnou výmluvností, Harry hned věděl, že je spatřil už prve a teď si tu na ně prostě počkal, aby – aby proč? Tady se přeci ničeho neodváží!

„Náš ztracený pan Potter,“ řekl Lucius zvolna a udělal krok kupředu. Harry napůl strkal Severuse za sebe, napůl už couval, Severus ale vůbec nepomáhal, motal se úplně zmateně. Lucius malého chlapce napřed jen přejel pohledem bez většího zájmu, pak se k němu ale vrátil a zadíval se na něj pečlivěji, Harry přesně viděl okamžik, kdy se vytratil jeho klid, a poznání jím problesklo v náhlém úžasu.

„Severusi,“ vyslovil Malfoy skoro proti své vůli. Nereaguj na to, zapřísahal Harry Snapea v duchu, ale ten, když zaslechl své jméno, poslušně zdvihl hlavu a zadíval se na Malfoye. „Je tohle vůbec možné,“ zašeptal Lucius, dokonale vyvedený z konceptu. V jeho případě těžko říct, ale Harry by přísahal, že snad ještě zbledl. Udělal další krok kupředu a Harry se už napůl chystal, že začne prostě nepříčetně ječet, protože teď a tady to kupodivu vypadalo jako metoda, která mohla zabrat.

„Tady jste!“ dopadla mu náhle na rameno čísi ruka, a Harry leknutím málem vyskočil do vzduchu. Stál nad ním Percy, s nijak nadšeným, ale statečně předstíraným úsměvem na tváři. „Brigita mě informovala velmi zmateným způsobem, že jsi tu s jakýmsi kamarádem,“ pohlédl na Snapea s nemalou skepsí, „a hledáte mého otce?“

„Ano,“ vydechl Harry a pro jistotu si přitáhl Severuse blíž. Ohlédl se i po Malfoyovi. V tom nebyla nejmenší ochota vstupovat do konfliktu. Jakmile se objevil Percy, Malfoy si šel po svém, nebo to alespoň zdařile předstíral – i když do poslední chvíle zíral na Snapea jako uhranutý.

„Nedívej se na něj,“ škubl Harry Severusem, který ho na oplátku sledoval až příliš upřeným pohledem.

„Taťka je ale s dětmi na dovolené,“ nevšímal si Percy tohoto krátkého intermezza.

„Prosím tě, nemáš tu někde kancelář?“ řekl Harry úpěnlivě. „Než mě někdo pozná – vždyť víš…“

„Tak pojďte,“ netvářil se Percy nijak nadšeně, ale naštěstí dostatečně svolně. „Stejně nevidím rád, když tady tak budíte pozornost. A mám práci, víte? Ne každý se může o prázdninách bavit.“

Za chvíli už seděli na lavici v úzké místnosti, notně zaplněné štosy pergamenů, knih a tlustých svazků listin rozličného druhu i stáří. Pod stropem rozvážně kroužily oběžníky a rozhořčený kalamář v nepravidelných intervalech oznamoval, že by potřeboval naplnit čerstvým inkoustem. Percy jim dokonce objednal čaj a z jednoho svého brku přeměnil pro Severuse provizorní hábit.

„Dlouho nevydrží, tohle nejsou kouzla, na která bych se specializoval – přeci jen, mám lepší věci na práci,“ oznamoval důležitě. „Ale aspoň se po něm nebudou ohlížet i chrliče. Co je to za móresy, pobíhat tu v košili?“

„Omlouvám se, pane,“ řekl Severus s pohledem zabodnutým do podlahy.

„To je složitější,“ řekl Harry. „Poslyš, Percy. Potřeboval bych se ihned spojit s Brumbálem.“

„To se ti ihned těžko podaří,“ řekl Percy a z nějakého důvodu, který nebyl Harrymu jasný, zamával hůlkou nad svými papíry rozloženými na stole. „Má nějaké jednání ve Švýcarsku.“

„Ale sova to doletí?“ ujišťoval se honem Harry.

„Ovšem, bez větších potíží. Jenom to bude chvíli trvat.“

„Dobře,“ nadechl se Harry. „Percy, prosím tě. Mohli bychom zatím počkat v Doupěti? Nemáme kam jinam jít.“

Percy se nespokojeně ošil. „Já už tam nebydlím,“ řekl nenadšeně. „Ale je tam teď Charlie. Předpokládám nicméně, že by mu to nevadilo.“

Harry na něj zíral skoro s bezdechou nadějí. „Děkuju, Percy,“ řekl vroucně. „Nevím, co jiného vymyslet. Musíme někam do bezpečí.“

„No jistě, ty zkazky o Ty-víš-kom,“ řekl Percy přezíravě. „Osobně si myslím, že jsou přehnané.“

Harry se snažil nezačít myslet na své mrtvé příbuzné. Našel je tam někdo? Nebo tam pořád ještě – no, prostě leží? Ruce se mu rozklepaly.

„Ale Doupě bude jistě v pořádku,“ pokračoval Percy v úvahách. „Ano, počkat na Brumbála v Doupěti bude rozhodně v pořádku. Vezmu vás tam bez prodlení,“ vyskočil náhle na nohy, „ať se mohu vrátit ke své práci. Vydržte, jen si seženu přenašedlo!“ A jako když střelí, vyběhl náhle z místnosti.

„Kdo byl ten pán?“ zeptal se Severus po chvíli ticha.

„Tohle? Percy Weasley. Je takovej, no… všichni ostatní jsou o moc víc fajn,“ řekl Harry. „Hlavně tam budeme v bezpečí.“

„Ten s bílými vlasy.“

Harry na něj ostře pohlédl. „Na toho zapomeň!“ řekl prudce. „Ten je opravdu zlý.“

„Nevypadal zle,“ namítl Severus tiše.

„Tak to by ses divil,“ vyjel na něj Harry. „Nás oba by zabil hned na místě, kdyby si to mohl dovolit. Rozumíš? Dál od něj.“

„Proč by mě chtěl zabít?“ zeptal se Severus. Opíral se o stěnu a vypadal, že má co dělat, aby se udržel alespoň v sedě.

„Potom ti to vysvětlím,“ řekl Harry. Vůbec netušil, jak vysvětlit pětiletému Snapeovi, proč z něj chce nějaký Malfoy nadělat sekanou. „Nespi,“ dodal, když viděl, jak se chlapci zavírají oči. „Spal jsi celou noc. Teď to snad chvíli vydržíš.“

„Omlouvám se,“ řekl Severus pokorně a Harry znovu pocítil silnou touhu ho praštit. „Jsem jen trochu unavený.“

„Potom si odpočineš,“ řekl Harry netrpělivě. „Hlavně se tam musíme dostat.“

Jako na zavolanou se vrátil Percy. „Přenašedlo nemám,“ sděloval otráveně. „Ale ve vedlejší kanceláři je dočasně uvolněný krb pro jednu zahraniční návštěvu. Dovolili mi ho využít i pro tyto naše soukromé účely. Krb v Doupěti je samozřejmě uzavřený, ale když vhodím letax já, pustí vás.“

„Děkuju, Percy, opravdu,“ řekl Harry s úlevou. „Tohle je skvělé. Jsem strašně rád, že už nemusíme mezi ty lidi venku.“

„Pro děti do sedmi let samozřejmě platí omezení na maximálně jedno přemístění, přenesení nebo letaxovaní za dva dny,“ pokračoval Percy.

„To je v pořádku,“ řekl Harry rychle. Koneckonců, Snapeovi technicky vzato bylo sedm už hodně dávno.

„No dobrá. Tak pojďte,“ ukázal jim rukou, nejspíš celý rád, že tenhle problém přehodí na někoho jiného. K Harryho nemalé úlevě – už byl ze všech emocí posledních hodin vyždímaný na kost – prošli chodbou jen do vedlejších dveří a tam skutečně čekal krb. „Tak honem,“ poháněl je Percy netrpělivě. „Mám práci!“

„Ještě jednou děkuju, Percy,“ řekl Harry. Nějak si byl jistý, že i pan Weasley a Molly rádi uslyší, že jim tenhle napůl ztracený výhonek jejich rodiny pomohl přesně tak, jak bylo třeba. V duchu se ujistil, že od teď bude bránit Percyho i před dvojčaty. Nebo alespoň občas.

„Harry, ty první,“ postrčil ho Percy. Z nádobky nad krbem vzal hrst letaxu a za okamžik už Harry klopýtal z krbu v důvěrně známém domě Weasleyů. Úlevu cítil tak obrovskou, že se tam div rovnou nerozplácl na podlaze. Vzápětí mu do zad vrazil Severus.

„Ale no tak,“ okřikl ho Harry a povytáhl ho z krbu. „Ty vypadáš,“ okomentoval značně ušmudlaný zjev někoho, kdo se zřejmě v popelu vyválel celý.

Na schodech zadupaly kroky. „Harry?“ zavolal Charlie překvapeně. „Co ty tady děláš? A koho to máš s sebou?“

„Charlie, staly se hrozné věci,“ řekl Harry. „Všechno ti řeknu – musím co nejrychleji poslat zprávu Brumbálovi – nemáš prosím tě něco k jídlu?“

„Máte štěstí, že jste mě tu ještě zastihli,“ řekl Charlie a přidřepl u Severuse, který se celý choulil do sebe a zřejmě se snažil nepozvracet. „Kdo je to?“

Harry zaváhal. „Severus,“ řekl nakonec váhavě. Nebyl si najednou jistý, kdo všechno by měl vědět, co se stalo. Charlie byl samozřejmě v pořádku – ale už mu naskakovala v hlavě různá ale.

„Pojď, Severusi, začneme v koupelně,“ natáhl k němu Charlie ruce, ale kluk sebou cuknul a pokusil se couvnout, až málem znovu skončil v krbu.

„Nech toho, Severusi,“ řekl Harry ostře s nepříjemným pocitem, že takhle si to u Charlie leda rozhází - a to si vážně nemohli dovolit.

„Jen klid,“ řekl jim Charlie oběma. „Všechno bude v pořádku. Severusi, pomůžu ti, ano?“ Možná mimoděk nasadil hlas, po kterém se i Harry najednou cítil mnohem méně napjatý. Tak krotitel draků? Kdo ví, jestli v tom nebyla i nějaká magie. „Jen pojď, to bude dobré.“ K Harrymu skeptickému údivu se Severus nechal vzít do náručí a Charlie se i s ním snadno zvedl. Severusovi po tváři tekly slzy a on si je spolu s popelem rozmazal po tváři.

„Proč jsem tady? Chci za mámou,“ vzlykl. Charlie si ho přitiskl k sobě.

„Zjistíme, co se stalo, neboj,“ řekl chlácholivě a vrhl po Harrym tázavý pohled. Ten jen rozhodil rukama. „Teď ale vážně napřed koupelna, jo? A musíš se pořádně napít. Letax není pro prcky moc zdravý. Harry, nachystej vám zatím něco k jídlu. Určitě ti najdu i něco na sebe,“ to už samozřejmě patřilo zase Severusovi, „naše máma ráda schovává všechno, co se ještě dá použít.“

Harry si připadal lehce dotčený, že se z pozice někoho, o koho bylo vždycky promptně postaráno, dostal do pozice toho, kdo se musí starat, i když by si vážně mnohem raději lehnul – ale budiž mu ke cti řečeno, že jakmile mu došel důvod této drobné nelibosti, rychle ho v sobě udusal a do kuchyně vyběhl rychleji než obvykle, a dokonce s jistým studem. Možná to jednou bude Snape, ale teď je to fakt mrně.

Shora slyšel téct vodu a chvílemi k němu dolehl uklidňující Charlieho hlas. No jistě, určitě musel pomáhat s péčí o bráchy, když byli menší. Zaručeně bude vědět, co se Severusem dělat. Harry se zatím odhodlaně postavil tváří v tvář kuchyňské lince. Nezvyklý klid a ticho v domě, který neustále zvučel spoustou lidí, ho trochu zneklidňoval. A kuchyně sama, kterou poprvé viděl v nečinnosti a jaksi spící – podvědomě ji považoval nikoli za sadu namátkou sestaveného nábytku, ale složitý, nejspíš napůl živoucí nástroj Molliny moci – z té šel skoro strach. Otevřel jednu ze skříněk, ze které Molly vždycky vytáhla něco dobrého. Byla prázdná. Z druhé na něj vyšlehly plameny, že stačil tak tak uskočit, a ze třetí se na něj zlobně zašklebila velká litinová pánev, natáhla držadlo a skříňku zevnitř zase rázně zabouchla. Harry úplně ztratil odvahu a jen si natočil trochu vody. Skoro ho překvapilo, že to prošlo bez nehody.

„Koukám, Harry, že tě budu muset naučit pár fint,“ zasmál se Charlie, když vešel do kuchyně a přistihl Harryho, jak si měří kuchyň zlobným pohledem. „Bude to snadné, většinou stačí poklepat hůlkou.“

„Nemám hůlku,“ řekl Harry a znovu se mu udělalo úplně zle, jako vždycky, když na tuhle svou katastrofu pomyslel. A zkoušet kouzlit se Snapeovou vážně nechtěl.

Charlie na něj zůstal zírat. „Vidím, že to vážně nebude hezký příběh,“ řekl už bez úsměvu. „Sedni si, něco připravím. Severus usnul málem ve stoje, ale taky vypadal, že nejedl snad čtrnáct dní.“

„Ráno jsme měli polívku z pytlíku,“ řekl Harry.

„To se počítá jako jídlo? No, to je teď jedno. Kdo je ten kluk? Nějaký utajený Snapeův potomek? Ta podoba je fantastická. Unesl jsi ho a teď vydíráš Snapea, aby ti dal z lektvarů alespoň přijatelné?“ Moc od srdce mu to vtipkování nešlo. I gesto, kterým si prohrábl zrzavou hřívu vlasů, bylo podivně nejisté.

„Ten kluk je Severus Snape,“ řekl Harry, který se zatím rozhodl, že před Charliem nebude nic tajit.

„To je vtip,“ řekl Charlie. „A špatný. I dvojčata tě naučí lepší, a to mají hodně nízkou laťku.“

Harry potřásl hlavou. „Kdybych nebyl přímo u toho… Charlie, do Zobí ulice přišli smrtijedi – a zatracený Severus Snape mi zachránil život.“

O hezkou chvíli později, kdy konečně dopovídal celý příběh, a Charlie z toho vypadal hodně přepadle, se konečně i najedli a Harry vyfasoval pergamen a brk, aby mohl napsat Brumbálovi. Charlie odřekl nějakou svoji schůzku, pravil, že s tímhle celým se musí napřed porovnat, že zkusí něco vymyslet, a že Snape ani Harry v žádném případě nesmí vystrčit nos z Doupěte.

Harry s tím byl dokonale srozuměn. Teď, když nejhorší odpovědnost převzal Charlie, a byli v bezpečí, byl mnohem klidnější. Ztráta hůlky ho deptala a o Dursleyových byl schopný přemýšlet jen velmi opatrně a po malých kouscích, ale děly se i dobré věci a na ty se upínal s velikou intenzitou. Například hodiny paní Weasleyové ukazovaly u Percyho na značku „v práci“, u Charlie pochopitelně „doma“, a u všech ostatních „dobře se baví“ – a Harry zjistil, že ho ten pohled skutečně uklidňuje. Moc jim společnou dovolenou přál a byl rád, že alespoň někomu se nedějí přílišné hrůzy.

Objevil se rozespalý Severus, protíral si oči a vlasy mu trčely na všechny strany. „Sedni si,“ ukázal mu Harry. „Prý jsi unavený ze vší té magie. Najez se, potom si řekneme, co bude dál. Jo?“

„Dobře,“ hlesl Severus a sedl si na krajíček židle. Oblečený a obutý ve věcech správné velikosti vypadal mnohem obyčejněji, a vůbec ten dojem nebyl na škodu. Harry se v duchu podivil, že po šesti dětech ještě zbylo nějaké použitelné oblečení – ostatně i tohle vypadalo, že má ledacos za sebou – a předložil mu talíř, který zatím udržoval jídlo teplé. Sám pokračoval v dopise Brumbálovi, ale vůbec mu nešel od ruky. Severus se v jídle dost nimral, rozhlížel se a mračil. Harryho to rušilo. Každý detail, který Snape dělal, vnímal nebývale ostře, jako by měl vzápětí přijít další slovní útok, výčitka či rovnou trest.

„No tak co je?“ odsunul otráveně pergamen. Severus se na něj podíval a mlčel. „No? Tak co bude?“

„Já nevím,“ řekl Severus.

„Tak se pořád tak neboj,“ utrhl se Harry. „Tady ti nikdo neublíží.“

„Já se nebojím,“ řekl Severus zamračeně. „A tebe už vůbec ne.“

Harry se ušklíbl. Udělal prudší pohyb rukou a Severus nadskočil. „Čím budeš, až budeš velký, Severusi?“ zeptal se Harry, protože tomu se prostě nedalo odolat.

„Budu velký kouzelník,“ řekl Severus vážně.

„To nepochybně,“ nevyvracel mu to Harry. „A co budeš dělat, až budeš velký kouzelník?“

„Postavím velký dům, aby tam mohla maminka bydlet se mnou.“

Fixace toho dítěte na rodiče začínala být trochu únavná. „A táta?“

„Ten nás nenajde,“ odvětil Severus a sklopil oči k jídlu. Harry si trochu povzdechl a zjistil, že si připadá velice nepohodlně. Tady se otevíraly věci, o kterých možná nechtěl tak docela vědět, a už vůbec se v nich nechtěl přehrabovat, v žádném případě s nimi mít nic společného, pokud se to týkalo Severuse Snapea. Ok, ani jeden z nich neměl zrovna šťastné dětství. Omlouvá to snad někoho, aby se po zbytek života choval jako parchant? Ten parchant ti zachránil život, připomněl si Harry. Za cenu toho vlastního. Harry se znovu zahleděl na hodiny. „Dobře se baví“, hlásila ručička většiny členů Weasleyů. Trochu depresivně se zamyslel nad tím, kde přesně se vlastně v člověku bere dobro… a inkoust zatím odkapával na rozepsaný dopis.

„Krucinál,“ ucedil Harry a automaticky sáhl po hůlce. Místo aby zmizela kaňka, vzplanul celý pergamen. Snapeova hůlka byla opravdu jenom k vzteku.

„Co tady vyvádíš?“ objevil se ve dveřích Charlie a jediným mávnutím vlastní hůlky nechal zmizet celé to nadělení. „Začínám se bát vás tu nechat chvíli samotné.“ Natáhl ruku a shora přilétl plášť z dračí kůže, který si jediným pohybem hodil kolem ramen. „Stavím se na ministerstvu, možná se mi povede spojit s Brumbálem. Prosím tě, zatím nic nezapaluj, jo?“

„Žádné pokusy s cizí hůlkou,“ řekl Harry kysele. „Jasné.“

Severus popoběhl ke dveřím a sledoval Charlieho, jak mu ještě s pousmáním mává, zatímco mizí v zelených plamenech krbu.

„Co ty, prcku,“ otočil se na něj Harry. „Chceš si třeba něco zahrát?“

„Nechci,“ odpověděl kluk k Harryho úlevě. „Chtěl bych si odpočinout.“

„Dle libosti,“ odvětil Harry. Usoudil zatím, že když už nejspíš nemusí psát Brumbálovi, docela určitě by měl napsat Hermioně. Připadal si lehce dotčeně, že ho ještě nedostihla Hedvika, ale už to nemohlo trvat dlouho… ano, rozhodně napíše Hermioně. Mohla by něco zkusit zjistit o Zobí ulici.

Chvíli ještě pokukoval po Severusovi, ale ten se stočil v jednom z hlubokých křesel s nějakou knížkou, i když se zdálo, že víc kouká z okna, než že skutečně čte. Ukolébán takovým klidem přestával si postupně kluka všímat. Zrovna popisoval Hermioně Záchranný autobus, když z vedlejší místnosti uslyšel hučení krbu a Severusův jasný hlas, jak odhodlaně pronáší: „Tkalcovská ulice!“

Než tam doběhl, Severus byl pryč.

- Pokračování -