Malý Snape - 1/5

K názvu mohu jen dodat: zhruba metr deset.

(Oficiální chronologie tu dostala na frak a trochu se smrskla: Harry je ještě velmi, velmi mladý, ale Vodemort už pořádá své smrtijedské sedánky, dost se rozpíná a ohrožuje všechny... těžké časy pro kohokoli, kdo se ocitne příliš blízko.)






Bylo to jako noční můra, ze které neměl šanci se probudit. Zběsile házel věci do kufru a ruce se mu chvěly. Nevěděl, kolik má času, ale bezpečí denního světla už mělo vydržet jen chvíli, a byl si jistý, že až se setmí, musí být někde hodně daleko. Ne že by si myslel, že se bude Voldemort starat o nějaké utajení, teď, když se k němu konečně může dostat. Ale přeci. Světlo, to byla alespoň nějaká ochrana. Ve tmě chodí příšery.

Byla to ironie – tak dlouho si přál zbavit se Dursleyů! A když se ho teď zřekli, skoro šílel strachy a přál si vrátit čas. Třeba by to strýci ještě nějak vysvětlil. Že to nebylo schválně, jen náhodná magie, ze stresu a leknutí... ne, vlastně věděl, že by to ničemu nepomohlo.

Hedviku pustil ven a klec nechal být, byla příliš neskladná a on se pořád ještě snažil nepoužít kouzla. Kdyby ho měl vyhodit strýc z domu, a pak ještě vyletěl ze školy, to už by bylo moc.

Bylo těžké se soustředit. Snažil se přesvědčit svoje klepající se kolena, stažený žaludek i zpocené ruce, že za pár minut bude sedět v náhodném autobuse na cestě odsud, takže všechen ten strach je zbytečný. Ani nevěděl s jistotou, zda tu má Voldemort někoho nasazeného. A kdyby, nedostanou se sem tak rychle. Svolat Smrtijedy, to přece chvíli trvá, to -

Prásk. Prásk. Prásk, prásk... nejmíň šest přemístění. A vzápětí třesk vylomených dveří.

Harry se trochu zajíknul, pustil kufr a vyrval z kapsy hůlku. Dýchal mělce a rychle, s pusou dokořán, aby slyšel co nejvíc z toho, co se děje dole. Zoufale si přál, aby zaslechl jasný hlas Tonksové, hluboký Brumbála, kohokoli z Řádu. Třeba prolomili dveře, protože pospíchají a bojí se o něj? V uších mu tak hlasitě tepala krev, až se bál, že hlasy ani správně nerozezná.

Odpovědí mu byl Bellatrixin hlasitý smích, ten se nedal zaměnit s ničím, radovat se uměla s úžasným nasazením. Slyšel i tetu Petúnii, jak křičí bolestí, vyděšený Dudleyho brekot, náhle uťaté nadávky strýce Vernona. 

„Je mi to líto,“ hlesl Harry a ruka bez hůlky se mu mimoděk zaťala v pěst. Věděl, že neuteče, za sebou měl zamřížované okno a cesta z domu vedla jedině přes smrtijedy. Věděl, že ho dostanou, protože jich je několik, a on jen jeden nedostudovaný kouzelníček. Připadal si až nesmyslně bezbranný, byla v tom jakási hluboká nespravedlnost, že nedostal šanci – a přesto neměl v úmyslu vzdát se bez boje. Jako zázrakem se začal uklidňovat, i když ruce měl stále ledové a skoro mu drkotaly zuby. Teď už bylo všechno jasné, záleželo jen na tom, jak dlouho se vydrží bránit. A on se bude bránit. Bude!

Napřáhl hůlku, připravený proklít kohokoli, kdo se jen mihne ve dveřích.

„Vy to prohledejte tady.“

A další zběsilý veletoč přetížených emocí. Harry se proklel za tu stopu naděje. I tenhle hlas totiž poznal; Snape – nepochybně, však ho měl za těch pár let naposlouchaného až dost. A kdyby snad váhal, postava, která vzápětí rozrazila dveře, se splést nedala.

„Tady nikdo!“ křikl kdosi z vedlejší ložnice a konec věty se ztratil v jekotu strýce Vernona. 

Harry s očima doširoka otevřenýma zíral na Snapea. Byl ve smrtijedském plášti, temném, děsivě působícím plášti, který byl víc než černý, jako by z něj vyzařovalo jakési zlo; ale byl bez masky, tvář bledou a s vlasy nezvykle spadajícími do tváře. Zuřil, to bylo jasné hned, tak nějak tiše, uvnitř, ale také v něm bylo odhodlání a hluboké soustředění. Takže... naděje. V tom muži běžel víc než jeden plán a Harry na něj díky té nekonečně malé špetce naděje nedokázal zaútočit, jen na něj zíral, a ruka s hůlkou se mu chvěla.

„Za vaši nekonečnou stupiditu bych vás nejraději zabil sám,“ řekl Snape tiše a zíral na něj s jakousi zběsilostí v planoucích očích. „Přemístím nás,“ dodal sotva slyšitelně, zatímco překračoval kufr.

Harrymu klesla ruka s hůlkou a málem se zapotácel. Takže zachráněn. Trvalo jen vteřinku, než se k němu Snape dostal, objal ho, už dávno nebyl čas starat se o školní pomůcky či náhradní svetr, a všechny věci zůstaly na místě. Svět zčernal a znovu se rozsvítil. A znovu. Smrtijedský plášť není cítit lektvary, uvědomil si nějaký kousek Harryho mysli. A ještě... Harry brzy ztratil přehled, dělalo se mu špatně a točila se mu hlava, ale přemístili se nejméně šestkrát nebo sedmkrát, než ho Snape konečně odstrčil a nechal upadnout na zem.

Harry potřásl hlavou a rozhlédl se, snažil se nepozvracet a zvednout se na nohy, a hlavně zjistit, jestli jsou skutečně v bezpečí. Byli v nějakém pokoji, relativně velkém, s nábytkem zakrytým bílými přehozy. Na oknech byly zavřené okenice, a protože se venku stmívalo, nedokázal rozeznat moc podrobností. Hůlku, hůlku, nemá svoji hůlku, musel ji upustit někde cestou! Div nezačal křičet, že se musí vrátit.

„Zatracené stupidní děcko,“ nadával Snape, „naprostá nemožnost udržet vás naživu...“ Hmátl před sebe a opřel se o křeslo. Z bílého přehozu se zvedl obláček prachu. „Měl jste jediný úkol, sedět doma na zadku a dělat strýci pomyšlení...“ Prsty volné ruky si zaťal do hrudi, jako by ho něco bolelo.

„Mrzí mě to,“ nepokoušel se Harry nic vysvětlovat. „Strýc a teta, a Dudley, oni jsou...?“

„Mrtví,“ potvrdil Snape nemilosrdně a vztekle. Harry si nebyl jist, co cítí, a nějak nad tím nechtěl přemýšlet. Hrůza, ano, to ano. Lítost... snad později, ale ne teď, když stál před rozhněvaným Snapem a nevěděl, co bude dál. Ztráta vlastní hůlky ho deptala, stále dokola svíral prázdnou ruku, jako by ji ještě mohl nějak nahmátnout.

„U Merlina, nečekal jsem, že to půjde tak rychle...“ Zkroutil se nějakou vnitřní bolestí a klesnul na kolena.

„Jste zraněný, pane?“ vypravil ze sebe Harry. Nechápal, co se děje, vždyť se nebojovalo. Alespoň co viděl. Možná je někdo zasáhl v poslední chvíli ještě v Zobí ulici, nebo…?

Snape se uchechtl, byl to hrozný, neveselý zvuk. „Abych se dostal na tuhle akci, musel jsem dát slib, že jakmile získám příležitost – zabiju vás,“ řekl, jako by se vyžíval v absurdní bezvýchodnosti té situace. „Víte, co se stane, když někdo nesplní neporušitelný slib, Pottere?“

„Zemře,“ zašeptal Harry plný hrůzy.

„Pamatujte si to.“

„Nemůžu něco udělat...? Cokoli?“ Harry nechtěl – skutečně nechtěl pozorovat Snapea, jak kvůli němu umírá. Lítost se v něm mísila s odporem, nenávistí a zběsilou touhou utíkat někam daleko, hlavně aby se nemusel dívat. 

„Doufal jsem, že se dřív dostaneme na nějaké vhodnější místo,“ řekl Snape víc pro sebe. „Budete si muset poradit...“ Vytáhl z kapsy pláště lahvičku s lektvarem a chvíli bojoval s uzávěrem. Harry, neschopný odhadnout, jestli si chce zkrátit utrpení, nebo mu to má nějak pomoct, ho jen bezmocně sledoval. Snape si konečně poradil a vypil ji celou naráz. Harry zjistil, že bezděky tají dech.

A pak se stalo něco úžasného – Snape se začal zmenšovat.

Mládnout, opravil si Harry mínění o pár vteřin později. Bylo to jako sledovat nějaký podivný film pozpátku, jak zjemňují rysy tváře, příliš velký hábit sklouzne na zem, ze širokých ramenou dospělého muže jsou mnohem útlejší mladistvá a vzápětí drobná dětská.

„Nevím, jestli se to podaří, protože nevím o nikom, kdo by to kdy zkoušel – což je dost výmluvné,“ řekl ten malý kluk hlasem dítěte, ale dikcí dospělého Snapea, a Harry se skoro otřásl nad tím kontrastem. „Ale mohlo by. Ještě jsem ten slib nesložil. Brzy ztratím paměť – musíte vyřídit Brumbálovi...“ Hlas zeslábl a znejistěl. „U mě doma, v mojí laboratoři.“

Chlapec, odhadem tak čtyřletý, nebo možná šestiletý, Harry to nedokázal odhadnout, k sobě přitiskl oblečení, které z něj ještě nestačilo spadnout, a vyděšeně zíral na Harryho. „To bolí,“ hlesl a posadil se, lehnul si, stočil se do klubíčka a tiše zakňoural. Harry k němu skočil, plný hrůzy, že z hromady černé látky vyhrabe jen chladnoucí tělo, ale chlapec vypadal, že usnul, nebo možná ztratil vědomí. Nicméně nijak dramaticky sebou nezmítal, dýchal klidně, oči zavřené…

Harry si připadal dokonale bezradný. Nevěděl, kde jsou, co dělat, jestli nějak nepomoci Snapeovi... nevěděl nic. Jeho jediní příbuzní právě někde neznámo jak daleko umírají, nebo jsou už mrtví, Snape právě kvůli němu zkouší zlomit moc neporušitelného slibu a všechno je špatně.

Nakonec se rozhodl, že musí něco dělat, jinak se zblázní. Začal tím, že z jedné pohovky stáhl povlak, Snapea na ni přenesl, pečlivě ho zabalil do oblečení a povlak použil jako přikrývku, protože ačkoli bylo léto, v nevytápěné místnosti bylo trochu sychravo. Smrtijedský plášť odkopl do nejvzdálenějšího kouta. Z té věci čpěla černá magie a nějak se mu příčilo ho nechávat blízko malého dítěte.

Pak prohlédl zbytek domu. Rychle zjistil, že jsou v jakési víkendové chatě. Kuchyň s malým jídelním stolem, prakticky prázdná ložnice se dvěma postelemi, obývák s trochou nábytku, vše kupodivu dosti kvalitní, co tak svedl odhadnout, praktické a minimalistické. Nepřipadalo mu to jako Snapeův styl, navíc v obýváku chyběl krb a v kuchyni přebývala lednička. Sice vytažená ze zásuvky, otevřená a prázdná, ale výmluvná – tohle byl mudlovský domek. Kam dohlédl škvírami okenic, nebyla žádná další stavení, jenom zahrada, cesta, pole, kousek do lesa.

Elektřina nefungovala, a protože venku scházel běžný městský přísvit pouličních lamp a domů, brzy začal narážet do nábytku a zakopávat o prahy. Nakonec si lehl na druhou pohovku a zíral na spícího Snapea. Hruď se mu svírala spoustou obav, byl si jistý, že nezamhouří oko. Tlak v jizvě, kterou zatím úspěšně ignoroval, sílil a občasné návaly třeskuté bolesti – představoval si, že Voldemort řve vzteky a metá kolem sebe kletby – mu vháněly slzy do očí. Vyčerpání ale udělalo své, snad ani Voldemort nevydržel zuřit celou noc. Nakonec usnul, probudil se až ráno, kdy škvírami v okenicích do pokoje prosvítalo slunce, a stejně jako poslední večer, i první ranní pohled patřil Snapeovi.

Byl pryč.

V první chvíli Harry propadl absurdnímu dojmu, že se Snape v noci stále zmenšoval, až se docela ztratil, ale pak zaslechl štrachání z kuchyně a záhada byla vysvětlena. Zvedl se z pohovky, zdaleka ne vyspaný a jen o málo klidnější, a nakoukl do dveří. Kluk právě prohlížel skříňku pod dřezem.

„Co tu šmejdíš?“ zeptal se Harry. Kluk odskočil a zabodl pohled do země.

„Mám hlad,“ zamumlal. Nechal si oblečenou košili, která mu byla až pod kolena, jen pečlivě vyhrnul rukávy. A byl samozřejmě bos.

„Hmm. To bude ještě veselý.“ Harry vešel do kuchyně. „Našel jsi něco?“

„Ne.“

Harry začal otvírat horní skříňky, na které – ne, nedaly se před tím zavírat oči. Na které ten prcek nedosáhl.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Harry ledabyle.

„Severus,“ odpověděl kluk.

„A víš, jak se jmenuju já?“ Otočil se právě včas, aby viděl, jak se černovlasá hlava vrtí v jednoznačném ne. „Já jsem Harry. Víš, kde jsme se tu vzali? Co si pamatuješ poslední?“

Snape se nespokojeně ošil. „Nevím, nejsem si jistý,“ řekl. „Myslím, že jsem hodně zlobil, tak mě maminka poslala pryč.“

Harry na něj zůstal na okamžik zírat. Tohle mělo dávat smysl? No možná jo – sám neměl moc dobrou představu o tom, jak se rodiče chovají k malým dětem, ale nějaké vyhrožování typu „nezlob, nebo tě pošlu pryč“, znělo jako něco, co dospělí snadno plácnou. Sám měl jen velmi chabý příklad tety Petúnie a byl si naprosto jistý, že jak způsob, jakým se chovala k němu, tak způsob, jakým se chovala k Dudleymu, byly oba zcela pomýlené.

Na prsou ho trochu bodlo, když si znovu uvědomil, že jsou nejspíš všichni mrtví. Kvůli němu... Rychle ty myšlenky odsunul pryč.

„Kouzla, však víš. Nějak to tu spolu musíme zvládnout,“ oznámil mu Harry. Konečně padl na něco, co byla zřejmě provizorní spížní skříň. Čaj, cukr, pár sáčků s moukou a krupicí, a konečně objev nade všechny, pytlíky s polévkou. „Dneska ještě hlady neumřeme,“ zamával s ní vítězně. Chvíli váhal, jestli se nejdřív neporozhlédnout kolem domu, ale malý Severus vypadal, že za chvíli začne hlady šilhat, a Harry na tom nebyl o moc lépe. Strýc Vernon neměl posledních pár dní moc dobrou náladu.

Za chvíli už se vařila na sporáku polévka, měli vážně štěstí, že alespoň fungoval plyn, a Severus sám od sebe mlčky prostřel na stole. Harry po něm nenápadně pokukoval a přemýšlel, jak se k němu chovat. Nejmladší děti, se kterými měl zkušenosti, byli prváci v Bradavicích. Vůbec se nedokázal přenést přes to, že tohle je koneckonců Snape – neustále jako by očekával, že znovu promluví tím svým starým hlasem a vysměje se mu, že skočil na něco takového. Kluk sice tvrdil, že si ho nepamatuje, ale kdo ví, jestli Snapeovi stará paměť nezůstala... třeba je mu vhod vypadat neškodně. Na Voldemortově listu teď musí být možná výš než Harry sám. Nebo Voldemort spoléhá, že slib Snapea už zabil?

Harry nalil polévku na talíře a odnesl je na stůl. Snape ho obezřetně pozoroval a když začal jíst, také rychle popadl lžíci.

„Dobrou chuť,“ řekl Harry.

„Dobrou chuť,“ opakoval kluk chvatně.

Bojí se mě, uvědomil si konečně Harry. Nejasně ho to popuzovalo. Nebyl si jistý, jestli ho víc rozčiluje to, že se malý Snape tak dobře ovládá, nebo že se ovládá tak špatně. Jak se vůbec chová běžné malé dítě? Určitě ne takhle. Ne takhle... Snapeovsky. Nevyčkává nehybně, co udělá ten druhý, a nepozoruje ho jako had, když čeká na myš.

Harry k němu zvedl hlavu a konečně si ho pořádně prohlédl. Podlouhlé vlasy mu padaly na ramena, ale dívku by v něm těžko kdo hledal. Samozřejmě tmavé oči, i když zcela jiné, než Harry znal. Tyhle byly veliké, výmluvné, plné emocí. A světlá pleť někoho, kdo přijde málo ven. V tomhle věku byl Snape dost hezké dítě, snad že mu ani nos tak netrčel, a scházely zlobné vrásky.

Když si Severus všiml, že ho Harry pozoruje, trochu se přikrčil, sklopil oči. Usilovně se snažil necinkat lžící o talíř.

„Kolik ti je?“

„Bude mi šest.“

„Takže ještě neumíš číst, co?“ pokusil se Harry o přátelskou konverzaci.

„Umím!“ ohradil se kluk a Harry protočil panenky. Jak jinak. „Dlouhá slova se mi někdy pletou,“ vypravil ze sebe Severus. „A psát taky umím. Tiskace. Maminka mě to...“ Zmlknul.

Harry na něj zíral. Snape seděl se sklopenou hlavou, po tváři mu tekly slzy a rty měl pevně semknuté.

Harry to nevydržel a trochu prudčeji bouchnul lžící. „Krucinál, ani jako dítě nejsi normální!“ 

Severus sjel ze židle a utekl, lžíce chvíli osaměle chytala balanc na kraji stolu, ale pak spadla na zem. Harry složil hlavu do dlaní, mimoděk si mnul rozcitlivělé čelo. Takhle to dál nejde – musí v něm přestat vidět Snapea. Je to prostě malý kluk, který si navíc myslí, že ho vyvrhli z domova. To musí být docela hrůza, ne? Měl by mu to zkusit vynahradit. Zachránil mu život za cenu vlastního, dluží mu víc než jen trochu slušného zacházení... ksakru, ksakru, ksakru.

„Promiň,“ zavolal Harry, „nemyslel jsem to tak. Vážně, promiň.“

Nic. Harry se podíval do obýváku a jen zahlédl tmavou hlavičku, jak se skryla za křeslo. Usoudil, že se za chvíli uklidní, a pokračoval v prohledávání kuchyně. Kdyby alespoň tušil, kde mohou být... kdo ví, jestli zůstali v Británii... Zůstali, usoudil vzápětí, mouka a polévky byly stejné, jaké znal od tety Petúnie. O chvíli později našel misku s drobnými, bylo mezi nimi pár sponek, knoflík, magnet z ledničky. Ledacos, co člověk najde v kapse a hodí někam, kde si to později přebere. Harry vítězoslavně přepočítal mince. Neměl moc přesnou představu o cenách, ale na trochu jídla to vystačí. Až půjdou... někam.

Vrátil se do obýváku, a prohledal Snapeovo oblečení. Včera mu to nedošlo, a ve tmě se pod křeslem úplně ztratila, ale byla tu samozřejmě hůlka. Dlouhá, černá, ne příliš pružná. Vůbec do jeho ruky nepasovala, jako by byla o číslo větší, nepohodlná a celkově divná. Neměl moc chutí ji zkoušet, zvlášť když si nebyl jistý, co by měl dělat. Neznal žádný způsob, jakým by se dala poslat zpráva. Nicméně zůstat tu nemohou, to bylo jasné.

„Severusi, běž dojíst tu polévku,“ zvolal sebejistě, aby dodal odvahy sobě i jemu. „Za chvíli odcházíme.“

„Kam půjdeme?“ ozvalo se.

„Do Doupěte. Tak se jmenuje dům, kde bydlí můj nejlepší kamarád. Má hrozně fajn rodinu – pomůžou nám.“

„Já nechci.“

To Harryho trochu překvapilo. Nenapadlo ho, že by musel překonávat odpor.

„Spousta jídla a všichni jsou moc hodní,“ pokusil se nalákat.

„Já nechci do sirotčince. Chci za mámou.“

„Severusi,“ povzdechl si Harry, „jedno ti mohu slíbit s naprostou jistotou: nepůjdeš do sirotčince.“

„Vážně slibuješ?“

„Slibuju.“ Byl to slib, který vydal Harry s dost lehkým srdcem, a to nejen proto, že sirotčincům se dávno říkalo ‚dětský domov‘. Byl si jistý, že by Brumbál Snapea mudlovskému světu na pospas nenechal.

Severus ho obešel opatrným obloukem a za chvíli bylo slyšet, jak do sebe chvatně sází vychladlou snídani.

Harry vyšel před dům a opatrně se rozhlédl. Cesta vypadala na obě strany stejná. Snape, ve své košili a bez bot, bude příšerně nápadný, usoudil pochmurně. Možná by někde mohli požádat o něco na sebe…

„Ty tu cestu do Doupěte neznáš?“ vyhmátl Severusův hlásek neomylně ze vší konverzace to nejpodstatnější. Jak jinak. Schopnost deptat Harryho měl snad vrozenou.

„Ne, neznám,“ odsekl Harry. „Jestli máš nějaký nápad, tak sem s ním.“

Severus na něj koukal celý napnutý, zřejmě se snažil rozluštit, jestli se Harry zlobí. Harry si povzdechl. „Zjistíme, kde vlastně jsme. Potom uvidíme dál. Třeba jsme blízko Londýna – na Příčnou ulici už se nějak dostaneme.“

„Můžeme zavolat Záchranný autobus,“ řekl Severus odvážně. „Já jsem to ještě nikdy nezkoušel,“ pokračoval chvatně, „ale maminka mi to říkala. Když je kouzelník v nesnázích, zdvihne hůlku,“ předvedl vlastní rukou dost prosté gesto, „a autobus hned přijede. Třeba trefí i do Doupěte.“

„A když ne do Doupěte, tak určitě na Příčnou,“ nadchlo to Harryho mírně. Nevěděl moc, co si představit pod pojmem ‚záchranný autobus‘, ale znělo to každopádně jako něco, kde budou kouzelníci, a nejspíš přátelští. „Sice nemám peníze, ale třeba po nich půjde alespoň poslat vzkaz.“ Vytáhl Snapeovu hůlku a neochotně ji potěžkal v ruce. „Ty umíš čarovat, Severusi?“

„Ne!“ vyjekl kluk až příliš rychle. Harry se pro sebe ušklíbl. Stejně neměl v úmyslu mu půjčit hůlku do ruky.

„No dobře… tak takhle?“ mávl nad cestou gestem, které mu Snape ukázal. Skoro vzápětí se ozvalo zaskřípění brzd, vzdálený, ale nepřirozeně rychle sílící zvuk. Harry zneklidněl, najednou měl dojem, že se možná měl víc zamyslet předem. 

„Pojď sem,“ ukázal v rychlosti Severusovi. Podél plotu byla vyhloubená odvodňovací strouha, která by jako skrýš sama o sobě určitě nestačila, ale byl tu i jakýsi mostek, jednoduchý překlad z několika kusů betonu, snad aby se mohla na úzké cestě lépe vyhýbat auta. „Raději se schováme, dokud neuvidíme,“ a už polohlasně dodal, zatímco ho tahal do příkopu, „kdo opravdu přijel…“ 





- Pokračování -