sobota 26. prosince 2020

Dvě milé slečny v hezkých šatech

V hlavních rolích Clint, možná i Loki, a hlavně dvě krásné a velmi odhodlané dámy.
Žánr: ptákovina na pátou. Psalo se to samo, fakt. :-))









 Ubrousek byl světle zelený s bílými kvítky.

„Už něco máš?“

„Řekla bych ti.“

Na ubrousek byla položena konvička, dva podšálky, šálky, termoska s horkou vodou, cukřenka, a drobná úlitba skutečnosti, že se svačina podává v provizorních podmínkách – smetana v malé plastové karafě se šroubovacím víčkem. Posunula ji alespoň tak, aby byla napůl skrytá za piknikovým košem.

„Udělám kávu,“ řekla.

„Proboha, tohle je velkoměsto!“ Černovláska se pustila do pátrání v dalším sektoru.

„Dáš si sendvič?“

„Neustále se tu někde páchají zločiny!“

„Můžeš si dokonce vybrat.“

„To je nemůžou páchat víc na očích? Máš s krůtím masem?“

„Samozřejmě.“

„Tak ten, prosím.“

„Také jsem vzala sušenky.“

„Nízkokalorické, doufám?“

„Samozřejmě. Nehodlám sabotovat všechny naše snahy tím, že budu do sušenek přidávat třeba čoko-“

„To slovo přede mnou ani nevyslovuj!“

„Jistě, promiň. Pojď si na chvíli sednout.“

„Dobře. Už mě z toho větru bolí hlava.“

„Sto třicáté patro je hodně. Prosím! A lžička.“

„Děkuji.“

„Vystřídám tě, jestli chceš.“

„Když jsem ti naposledy svěřila infradalekohled, začal ukazovat ve fialové.“

„Mám fialovou ráda.“

„Ale on nemá ukazovat... víš co, pusť policejní vysílačku, to je spolehlivější.“

Útlá ručka zatočila patřičnými knoflíky na růžovém rádiu položeném vedle košíku a obě dívky, způsobně upíjející kávu na střeše mrakodrapu, poněkud nepatřičně ve svých hezkých šatech usazené na trubkách od klimatizace, se zaposlouchaly do hlášení.

„Ti pánové by si skutečně měli dávat pozor na svůj slovník,“ řekla po chvíli tmavovlasá Linda, hrdá majitelka infradalekohledu, vysílačky i čehokoli dalšího, kde obsluha vyžadovala víc než občas vyměnit baterky.

„Potřebovali by mezi sebou více žen,“ odvětila plavá Beata, která měla na starosti sendviče, kávu a morální podporu.

„Přepadení večerky? To se nemohou bavit o něčem zajímavějším?“

„Hlavně ať zase nenajdou nějakého... ty víš.“

„Sebevraha myslíš?“

„No.“

„Nemůžeš být tak háklivá.“

„Páni, poslouchej, poslouchej, už už už...!“

„Buď ticho!“

Obě dvě strnuly. Potom, jak drmolení z vysílačky pokračovalo, na sebe ve stejný okamžik pohlédly.

„Kód modrá pět,“ řekla Beata hlasem naplněným skoro posvátnou bázní.

„Superhrdinové na scéně!“ vydechla Linda.

„Proti em-zet rudá dva.“

„Mimozemské nebezpečí.“

„Přesně na co jsme celou dobu čekaly.“

Konvička, šálky, podšálky, termoska, lžičky, cukřenka, rozličné další drobnosti, a nakonec i zelený ubrousek, se v rekordním čase přestěhovaly zpět do piknikového koše.

Střecha záhy osiřela. O sedmdesát šest vteřin později, protože přesně tolik trvalo výtahu dostat se do přízemí, plus chvilička na pár rychlých kroků, zakvílely pneumatiky malého žlutého automobilu značky Honda, který odvážně vyrazil vstříc nebezpečí, o kterém tak tajemně mluvila policejní vysílačka.





Clint neměl svůj den. Věděl, že ho nemá, už od chvíle, kdy vypukl poplach. Tohle byl šestý útok v šesti dnech. Některé byly skryté, jiné velmi demonstrativní, ale ve všech se dal vysledovat jistý neblahý trend: každý nový útok byl silnější než ty předchozí. Clint byl unavený, všichni byli unavení, pokaždé si sáhli na dno jenom proto, aby další den zjistili, že zvládnou víc, než si kdy mysleli.

Tentokrát se Loki vytasil s houfkem nějakých fakt velkých bestií porostlých tmavě modrými chlupy. Neměly šaty, neměly zbraně, vypadalo to jenom na pár vzteklých zvířat, a Hulk měl obvyklé silné řeči o tom, že tohle zvládne sám a levou zadní. Náladu jim zkazil až Thor, který při pohledu na ně zaklel velmi jadrně a tak od srdce, že neměli potíž porozumět každému jednotlivému slovu, ačkoli byla všechna asgardská.

Rychle se ukázalo, že bestie jsou poměrně inteligentní, jako nástroj či zbraň jsou připravené použít naprosto cokoli, včetně těl svých protivníků, a ať už byla ta jejich srst přírodní nebo umělá, rozhodně byla velmi odolná.

„Tony, máš hotovou analýzu?“ zeptal se Clint, když si v praxi ověřil neúčinnost většiny svých šípů. Plný toulec na zádech mu nebyl vůbec nic platný ve chvíli, kdy jeden každý druh výbušniny totálně selhával.

„Nemám,“ odpovědělo mu vzteklé odseknutí. Ironman prolétl kousek od něj a několikrát vystřelil svými repulsory do míst, kde pod chlupy teoreticky byl nějaký obličej. „Signály jsou nekonzistentní. Clinte, potřebuju vzorek srsti. Máš ten svůj nůž? Jsem si jist, že až ho budu mít – Kapitáne!“ zarazil se při sérii bortivých a tříštivých zvuků.

„Jsem pořádku,“ zaznělo ve sluchátcích namáhavé zasupění. „Natasho, dostalas ho?“

„Řekněme, že jsem poblíž,“ odpověděla.

„OK, jdu na to. Kde je Thor?“ zeptal se Clint a usadil se na vršku pouliční lampy. „Potřebuju ho.“

„Jak viděl Lokiho, vystřelil za ním jak z praku,“ objasnil Stark.

„Dost bych ocenil, kdyby mi někdo kryl záda,“ zavrčel Clint. „Vážně. Nechci tak moc. Trochu odvést pozornost, zabavit...“

„To zvládneme i bez Thora. Hned jsem u tebe.“

Jenže Clint nevydržel čekat. Jedna z modrých oblud procházela okolo tak příhodně, že se stačilo odrazit a skočit, jen na okamžik se zachytit na zádech a říznout – a kdyby měl připravený nůž, jistě by to stačil. Jenže skákat s nožem v zubech na pohyblivý cíl byla blbost, ruce potřeboval obě, aby se při doskoku udržel – a ještě navíc mohl jenom doufat, že tenoučká vrstvička vibrania na jeho ostří bude vůči srsti dostatečný argument...

„Stačí mi vážně málo,“ hlásil Stark. „Jen pár chlupů – co to sakra – Clinte, pryč, pryč!“

Ulicí se řítil velký náklaďák s cisternou, pneumatiky hlasitě kvílely a nechávaly za sebou na asfaltu černé čáry. Navzdory zřejmé snaze zabrzdit jel vážně rychle a srážka s některou z oblud byla nevyhnutelná. Clint tou dobou už opouštěl pochybné pohodlí své lampy a spíš než symboly na boku cisterny potřeboval hlídat pohyb nepřítele pod sebou. Jenže podle lehké hysterie v Tonyho hlase bylo jasné, že Tony ty symboly viděl, a že dětský olejíček to zrovna nebude. Koutkem oka zahlédl Ironmana, který se pro něj pokusil doletět, ale jeden z opičáků se po něm ohnal, a plecháč se místo řízeného letu prohnal kolem zcela neřízenými kotrmelci. Zmizel zhruba v místech, kam se i Clint chystal dalším skokem odklidit, v jakési naději, že bude výklenkem domu alespoň trochu uchráněný před následky havarované cisterny.

Ne, měl by si to přiznat na plná ústa. Před následkem výbuchu. Statisticky vzato samozřejmě naprostá většina cisteren nevozila nic zvlášť nebezpečného, ale teď a tady útočil Loki s hromadou obřích bestií. Pravděpodobnost, že by jakákoli náhodná kolemjedoucí cisterna byla neškodná, byla prakticky rovná nule.

Dopadl na obludu zhruba v oblasti lopatek, zabořil prsty do její tuhé, nepoddajné srsti, bleskovým pohybem sáhl pro nůž a projel jeho ostřím zhruba v místech, kde, jak doufal, už nebyly jeho prsty. Obluda pod ním nezůstala v klidu ani na okamžik, vlastně začal dokonale ztrácet přehled. Ani si nebyl jistý, jestli se mu skutečně povedlo požadovaný vzorek uříznout, jenom pevně sevřel dlaň a napůl dobrovolně, napůl proto, že nebylo zbytí, se nechal smést pěstí velkou jak svá hlava k zemi.

Cisterna doklouzala o něco blíž. Obludy na ni vztekle zařvaly. Clint zatím zjišťoval, že ten zatracený barák má okna příliš vysoko, fasádu příliš hladkou, v dohledu není poklop od kanálu, okénko od sklepa a ani nic dalšího, co by mohl použít jako provizorní úkryt. Jenom ten zcela nedostatečný výklenek, který ale bude muset stačit, protože cisterna to právě nedobrzdila až hromadě suti, a –

A pak už nevěděl nic.





Slunce prosvítalo jejími plavými vlasy, lehoulince se vlnícími podél tváří. Blankytně modré oči zářily vlídností, hebké ruce se dotýkaly se vší možnou něhou. Ve vzduchu voněly květiny a krajkami ve výstřihu šatů prosvítala jemná pokožka. Někde blízko hrála příjemná tichá hudba a...

„Kde to sakra jsem?“ vyrazil ze sebe Clint.

„Ve cvokárně,“ utrousil někde blízko jízlivý hlas, zatímco z něj dívka nespouštěla oddaný pohled.

„Nehýbejte se, prosím,“ řekla, „jste zraněný. Postaráme se o vás.“ Lehce ho pohladila po tváři a pokusila se mu podat kalíšek s vodou. Odstrčil její ruku a zdvihl se na loktech. Bolelo to, v tom nepřeháněla.

Pokojík to byl velmi dívčí – načechrané záclonky na oknech a vázy na parapetu, smetanově zbarvené zdi a sladěné doplňky. U každé stěny jedna postel a mezi nimi podlouhlý stůl s rozloženou lékárničkou a zbytky obvazů.

Na té druhé posteli ležel Loki a na Clinta se díval s jednoznačným posměchem v očích. Clint div nenadskočil, pokusil se zahrabat všemi čtyřmi, aby se odtáhnul dál, ale rychle zjistil, že to nejde. Prudce odhodil přikrývku. Kolem kotníku měl zacvaknutá pouta, nerozeznával takhle narychlo systém ani druh, ale když trhnul, zachrastil řetěz.

„Nesnaž se,“ utrousil Loki. „Myslíš, že kdyby to šlo přetrhnout, že bych tu ještě-“

„Pánové, už oba vzhůru,“ zazněl ode dveří nový hlas a do místnosti vstoupila další dívka. I ona měla pěkné šaty, načesané vlasy, decentní líčení a lehce euforický výraz ve tváři. „To je skvělé.“

„Co jsi jim provedl?“ sykl Clint.

„Já?“ podivil se Loki.

„Nemusíte se ničeho bát,“ řekla blondýnka. „Postaráme se o vás. Já jsem Beata,“ položila si dlaň na pěkně vyvinutou hruď nad útlým pasem.

„A já jsem Linda,“ usmívala se tmavovlasá. I její hruď byla dobře vyvinutá a pas útlý.

„Ani Stark není takový pošuk, aby tohle byla nemocnice,“ řekl Clint, ale úplná jistota v tom nebyla. Tonyho fantazie občas probleskly do skutečného světa způsobem, nad kterým zůstával rozum stát.

„Do nemocnice určitě nechcete,“ řekla Linda. „Okukovali by vás tam jako v ZOO. Zranění superhrdinové! Možná by tam na vás dělali pokusy. A kdo ví, jestli by vaši nepřátelé, v naději, že vás zastihnou oslabené, nevtrhli dovnitř…!“

Clint zjistil, že se mu pěkně motá hlava. Nevybavoval si poslední chvíle, ale popálený nebyl, takže se muselo stát něco, nebo spíš někdo, ale úplně zadarmo to taky nebylo. Nedokázal dobře zaostřit, hučelo mu v uších a zvuky se chvílemi ztrácely někde daleko… lehký otřes mozku, nic víc, rozhodl se okamžitě. Asi znovu na chvíli omdlel, protože když otevřel oči, seděla u něj na posteli Linda a převazovala mu ránu na hrudi. Nebylo to nic velkého, to věděl, ale ještě napůl v bezvědomí tlumeně zasténal a okamžitě cítil její ruku na tváři.

„To bude v pořádku,“ těšila ho. „Jen klid.“

Slunce už pokročilo o kus dál, ale stále byl den. Doufal, že ten samý.

„Vysvětlení,“ zachraptěl a tentokrát neprotestoval, když mu podepřela hlavu a dala napít. „Jak jsou na tom ostatní?“

„Dobře, podle všeho,“ řekla Linda laskavým hlasem. „Schytali jste to jenom vy dva. Co čekáte za zvláštní vysvětlení? Potřebovali jste pomoct a my byly náhodou dost blízko. Vyléčíme vás, však to u vás hrdinů se speciálními schopnostmi,“ usmála se, „nebude trvat dlouho. A potom…“ Pokrčila rameny.

„To potom by mě zajímalo,“ ozval se Loki. Clint k němu otočil hlavu. Prve si to neuvědomil, ale teď viděl, že je bledý jako stěna a pod očima má tmavé kruhy.

„To záleží na vás,“ řekla tajuplně. „Jak se vlastně jmenujete, hrdinové?“ Podívala se z jednoho na druhého.

„Nejsem žádný hrdina,“ opáčil Loki. „Já jsem padouch. Sáhla jste vedle, drahá slečno.“

„A já nemám vůbec žádné super schopnosti,“ řekl Clint. „Takže se obávám, že vás musím zklamat.“

„Ale my jsme viděly, že jste ho zachránil,“ namítla Beata ode dveří a dívala se přitom na Lokiho. „Bylo to něco úžasného!“ rozzářila se celá. „Ta rychlost, obratnost, ty možnosti!“ Mimoděk si sepjala ruce na prsou a celá se rozechvěla.

„A vy jste docela určitě Avenger,“ dodala Linda ke Clintovi. „Jak vám máme říkat?“

„Já jsem Clint,“ řekl Clint, a dodal: „ten lukostřelec.“

„Vidíš, říkala jsem ti to!“ vypískla Beata.

„Nebyly jsme si jisté,“ vysvětlila Linda. „Když jsme vás našly, skoro žádné zbraně jste u sebe neměl.“

„Rád bych dostal alespoň to, co jsem měl,“ řekl Clint, protože vysílačka by měla přežít prakticky všechno, a s trochou štěstí ty dvě nepoznají, o co jde.

„Později,“ pohladila ho znovu Linda po tváři. „Ještě nejste v pořádku.“ Vstala a začala sbírat zakrvácené zbytky obvazů. „A že mají všichni Avengers super schopnosti, to přece ví každý,“ dodala ještě.

„Umíš dobře mást tělem,“ utrousil Loki.

„Za chvíli bude večeře,“ řekla Beata.

„Zatím si odpočiňte,“ dodala Linda. Dveře se za nimi zavřely.

„Tak to bylo strašidelný,“ řekl Clint.

„A to jsi toho dost prospal.“

Clint se pracně posadil. „Koupelna?“ kývnul ke dveřím na protější stěně.

„Jo. Řetěz tam dosáhne tak akorát.“

„Neříkej, Loki,“ zvedal se Clint náramně opatrně, „že by ses odsud nedostal, kdybys chtěl.“ Zjišťoval, že je potlučený od hlavy k patě, a objevil další obvaz na stehně. Modří opičáci mu dali zabrat.

„Až budu chtít, tak možná,“ připustil Loki. „A nebo určitě. Ale zatím se mi tak úplně nechce.“

„Dělá ti dobře, když tě tu obskakují?“ ušklíbl se Clint.

„Po pravdě…“ Loki se pro sebe trochu uchechtl. „Mám pár polámaných kostí - co mi naštěstí srůstají super hrdinským tempem, mimochodem – ale i tak…“ Ledabyle pokrčil rameny. „Trochu nuda, ale výhody převažují.“

„Chápu.“ Clint se konečně propracoval do koupelny, kde bylo všechno růžové. Doslova. Všechno. Nikdy by ho nenapadlo, že se v růžové prodávají i záchodová prkénka, a že se vyrábí růžový toaletní papír s potiskem růží. Jakkoli byla pořádná úleva se umýt, ven se vypotácel skoro v mrákotách.

„Vsadím se, že vypadáš tak hrozně, protože už jsi tam byl,“ řekl Lokimu, který teď ležel na zádech s rukama za hlavou.

„Vy jste vstal!“ vyjeklo to blonďaté stvoření, co zrovna nakouklo do pokoje. „To přeci nemůžete. Prasknou vám stehy.“

„Čůrání do postele plánuju až na důchod,“ řekl. „Jsem v pohodě.“ Ve skutečnosti trochu hrozilo, že do postele ani nedojde, ale nepřiznal by to ani za nic.

„Já jsem myslela, že super hrdinové…“ zarazila se a obviňujícím gestem ukázala na Lokiho. „Jako on!“

„Co, já?“ zdvihl Loki hlavu. „Jak bych tam asi mohl dojít?“

„Vždyť vy – neto!“

Loki se usmál. „Opravdu vás na mých superhrdinských schopnostech zajímá zrovna tohle? Trochu taktu, dámy.“

„Tak já jdu pro tu večeři,“ vypískla Beata a odběhla, až za ní dlouhá sukně zavlála.

Clint jen nevěřícně potřásl hlavou. „Ty vážně neto?“ ušklíbl se.

Loki pokrčil rameny. Přetočil se na bok, hlavu si podpíral rukou a pozoroval Clinta se zaujetím někoho, kdo by raději dělal cokoli jiného, ale jaksi nemá na výběr. „Jiný metabolismus. Delší intervaly.“

„To máš dobrý. Já jen, kdybys měl zábrany nechat se obskakovat těma můrama… tak dej vědět.“

„Budiž,“ řekl Loki.

„Zřejmě ti dlužím víc než jen trochu obskakování. Jak to myslela s tím, že jsi mě zachránil?“

„Chtěl jsem rukojmí,“ řekl Loki. „A špatně jsem to spočítal. K výbuchu došlo dřív, než jsem čekal. Spadl jsem ze střechy.“

„To jako i se mnou?“ přeptal se Clint a Loki znovu pokrčil rameny. „Tak dík,“ zazubil se Clint. „Umíš to tak pěkně podat, že si hned připadám dlužníkem o moc míň.“

„K vašim službám,“ ušklíbl se Loki.

„Takže polámaný nohy,“ došlo ještě Clintovi dodatečně. „Vážně nepotřebuješ opravdovýho doktora?“

„Potřebuju přesně to, co mám – klid a jídlo, obojí v maximální míře.“

„Tyhle super hrdinské schopnosti by se mi taky hodily,“ řekl Clint a opatrně se uložil do postele. „Nejspíš ti kosti srostou rychleji než moje odřená kůže.“

„Božská privilegia,“ pravil Loki vznešeně.

Clint si pod hlavu namuchlal polštář. Přes uličku mezi postelemi zírali jeden na druhého. „Už jsi zjistil, o co těm dvěma jde?“

„Jen hádám, ale - řekl bych, že o romantiku.“

„Asi mi ještě hlava úplně neslouží. …cože?“

„O romantiku.“

„Co je romantickýho na dvou pomlácených chlapech?“

„Asi dost, když si místo gumové zástěry vezmou na převazování ran krajkové šaty,“ uchechtl se Loki. „Byl jsem trochu mimo, ale řeknu ti, ty se tam neocitly náhodou. A už vůbec doma nikdo náhodou nemá do zdí zabudované řetězy, se kterými by měl i Thor co dělat.“

„Jasně, začínám tušit. Krásná dívka zachrání raněného hrdinu, uloží ho do vlastní postele, ošetří mu rány – a on k ní zahoří vášnivou náklonností? A aby náhodou neutekl předčasně, tak je pro své vlastní dobro upoután na lůžko.“

„Už se do toho začínáš dostávat. Preferuješ blondýnky nebo brunetky?“

„Ani jedno,“ odpověděl Clint prudce, zrovna když se otevřely dveře.

„To já bych bral klidně obě naráz,“ zazubil se na ně Loki.

„Žádné takové nemravnosti se tu nevedou,“ řekla Linda, zatímco Beata se pokusila zapýřit. Postavila na stůl mísu s polévkou. Na oba se postupně potutelně usmála. „Však ono se to vyvrbí, že?“

„Kam až jste ochotné zajít?“ řekl Clint.

„Až k pudinku, jestli se do vás vejde,“ řekla Linda. „Ale nejlepší bude pro začátek určitě pěkný silný vývar, se vším, co do něj patří. Ztratil jste dost krve, Clinte. Na transfuze zařízené nejsme.“

Bylo příjemným překvapením zjistit, že opravdu umí vařit. Nebo mají po ruce vážně dobrou restauraci. Jídlo ho vyčerpalo, i když k pudinku se zdaleka nepropracoval; usnul skoro dřív, než mu stačila sebrat talíř.

Probral se znovu až v noci. Na čele cítil chladnou dlaň, a když se pokusil se znechuceným zavrčením odtáhnout, druhá ruka, se silou větší, než by čekal, mu v tom zabránila. „Jen klid,“ řekl Lokiho hlas. Zvenčí sem dopadalo dost světla, aby rozeznal, kdo se nad ním sklání. I tentokrát měl ten někdo dlouhé vlasy.

„Co chceš,“ zachraptěl Clint. Na hrudi ho bolelo, hlava ho bolela, všechno ho bolelo.

„Nenecháš mě vůbec spát,“ řekl Loki. „Vydrž chvíli. Víš, že jsem čaroděj.“

„Jsi leda tak zatracenej šarlatán… sakra...“

„Bolí, já vím. Vydrž.“

Oči se mu samovolně zavřely. Z Lokiho dlaní, té na čele i druhé, kterou mu položil na břicho, sálalo jakési neurčité teplo. Společně ho uvedly do příjemného polospánku, kdy sice věděl, že se někde daleko s jeho tělem dělej ledacos, ale už mu to bylo po pravdě dost jedno.

„Díky,“ vydechl slabě.

Dlaň zmizela a ucítil na čele lehký dotyk rtů. „Možná jsou ty romantické sklony nakažlivé,“ zasmál se Loki tiše, ale Clint už byl příliš daleko, než aby mu to přišlo zvláštní, nebo nad tím mohl přemýšlet.

To až ráno – ale v ostrém ranním světle a vířících barvách dívčích šatů to moc nešlo.

„Vidíte, jak se nám pěkně hojíte,“ jásala Linda nad jeho ránou. „Pak že nejste superhrdina.“

„Co všechno nedokáží jemné ručky,“ řekl Clint a z vedlejší postele zaslechl Lokiho smích.

„Vy se moc neozývejte,“ pohrozila mu prstem. „Nemyslete, že vám uvěřím, že jste z té postele spadl. Určitě jste se chtěl v noci někam tajně proplížit.“

„A vy nikdy neuhodnete kam,“ řekl Loki, „protože je tu nekonečně mnoho možností.“

„Snídaně,“ zazpívala Beata ode dveří. „Lehká, zdravá, výživná, jak to má být. Alespoň některé její části. Pořád nevím, jak vám mám říkat,“ přitančila k Lokimu.

„Je to snadné. On je Clint, já jsem ten druhý. Nespleteme se.“

„Jak myslíte, pane Druhý! Na vaše přání – maso do křehka upečené. Však se peklo celou noc. Koření a šťávička – mmm!“ Položila tác na stolek. „Clinte, pro vás také?“

„Já raději něco tradičnějšího,“ ujistil ji.

„Když si nedáš pozor,“ prohodil Loki tlumeně, když děvčata odběhla pro konvice a hrníčky, „zbude na tebe ta, co neumí vařit.“

„Zato dělá pěkné stehy,“ řekl Clint. „Zdá se, že každému se dostane, co užije víc.“

„Abychom se odsud dostali v nějaké rozumně dohledné době,“ pokračoval Loki, „musíme předstírat buď jedno, nebo druhé.“

„Já balit nebudu ani jednu,“ řekl Clint bez rozmýšlení.

Loki se usmál. „Dobře, beru,“ řekl a Clint se dodatečně trochu vyděsil. Mluvili o tom samém…?

„Pomerančový džus, čerstvé mléko, bylinkový čaj…?“

Nikdy by nevěřil, že něčí péče může být tak úmorná.

„Poslyš, Loki,“ začal, když už měli konečně klid.

„Hmm,“ ozvalo se a jedno podřimující oko se malátně otevřelo. Po tom, co sprásknul ke snídani, by Clint typoval, že bude spát a trávit jako had dalšího půl roku.

„Proč vlastně ty útoky poslední dobou? Roboti – obří, opičáci – obří, zombie… neobří, zato spousta…“

„To je asgardská záležitost,“ zamumlal Loki.

„Thor nevypadal, že by o tom něco věděl,“ namítl Clint.

Loki prudce otevřel obě oči. „On tvrdí, že neví…?“

„Mluvíme o Thorovi,“ upozornil Clint. „To není ‚tvrdí, že neví‘. Hráls s ním někdy poker? Schopnost předstírat nulová. Když říká, že neví, nešoupe u toho nožkou, nekouká si na boty, ani nekoktá, tak opravdu neví.“

„Takže si nevybavuje, jak mu Ódin po poslední návštěvě Asgardu řekl ‚koukej naklusat domů, nebo si to odneseš‘?“

„To je ono? Takhle se ho Ódin snaží nahnat zpátky na Asgard?“ ujišťoval se Clint nevěřícně. „To je logika – no, málem jak těch našich romantiček.“

„To jsou všechno nepřátelé, kteří napadají Asgard,“ nadzdvihl se Loki na loktech. „Ódin je svou mocí teleportuje na Midgard - tedy ty, kteří si to nechají líbit - aby Thor viděl, s čím je třeba bojovat a co zanedbává. Samozřejmě na Asgardu by nadělali mnohem menší škody než na Midgardu, protože do města je většinou nepustíme. Ono mu to – nedošlo? Čte vůbec poštu?“

„No já mu poštu nečtu,“ pokrčil rameny Clint. „Takže netuším. Co ty s tím máš co společného?“

„Já… dohlížím a informuji otce o průběhu, samozřejmě,“ řekl Loki.

„Samozřejmě. A ve skutečnosti?“

„Ve skutečnosti se od Ódina držím co nejdál, abych nemusel poslouchat mravoučné řeči,“ řekl Loki s potutelným pousmáním. „A užívám si pozemských radostí. Časem to třeba bude jinak, ale teď zrovna chci být spíš tady.“

„Takže jako Thor,“ řekl Clint. „To musí mít tatík radost. Proč nepověří obranou tebe?“

„Já jsem mladší syn,“ řekl Loki a uhnul pohledem.

„Občas není tak špatné být prostý plebejec,“ uchechtl se Clint. „Mám na výběr.“

„To máš,“ řekl Loki sotva slyšitelně. Ticho, které se mezi nimi rozhostilo, mělo náhle docela jinou kvalitu.

„Poslyš,“ odkašlal si Clint, „když je to takhle… vypadněme odsud. Vyložíš Thorovi polopatě, že je to vemeno, to si určitě užiješ.“ Lokimu se mimoděk rozlil po tváři slabý úsměv. „A srůstat ve Stark tower bude mnohem pohodlnější bez okovů na nohou, zato s televizí u ruky.“

„Dobrá,“ řekl Loki. „Nejsem proti. Máš plán?“

„Já?“ podivil se Clint. „Ty přeci máš plán.“

Loki se na něj zadíval. „Jsem přesvědčený, že existuje způsob, jak přesvědčit dvě odhodlané dámy, že nejsme k mání,“ řekl hlasem, ze kterého Clintovi běhal málem mráz po zádech. Velmi příjemný mráz. Mimoděk si olízl rty, když mu náhle vyschlo v puse. „Ještě před chvílí jsem si byl jistý, že jsme v něm zajedno,“ pokračoval Loki. „Ale možná…“ zaváhal. „Možná si domýšlím příliš z náznaků, které si jenom namlouvám.“

„Loki,“ začal Clint zvolna. „Ty mě balíš.“

„Vida,“ zazubil se Loki. „Ještě na tom nejsem tak špatně s naznačováním, ani ty s chápavostí.“

„Proč se tváříš, že mě balíš doopravdy, když to stačí před nimi jenom předstírat?“ přeptal se Clint s jistým chladem v hlase. „Bojíš se, že nebudu dost věrohodný?“

Loki pokrčil rameny. „Nudím se tu.“

„Aha.“ Clint se zatvářil zamyšleně, aby stačil zpracovat slabou vlnku zklamání. „Tak až budeš chtít přikročit k plánu, řekni. Já se do tak zoufalého stádia nudy rozhodně dostat nechci.“

„Až ty budeš chtít přikročit k plánu, směle do toho,“ posunul se Loki na posteli tak, aby se k němu Clint vešel. „Já jsem tu ten nechodící.“

Clint se vcelku ochotně vyštrachal na nohy. Skoro jako zhypnotizovaný se došoural k Lokiho lůžku a pak nastala dlouhá fáze postrkování, bolestivých syknutí, šoupání polštáře a cinkání řetězů, než se konečně dokázali oba poskládat uspokojivým způsobem, zamotaní jeden do druhého.

„Tohle vůbec není špatné,“ zamumlal Clint, pohodlně opřený o Lokiho rameno.

„Není to vůbec špatné,“ řekl Loki, a ruku kolem Clinta omotal tak, aby mu netlačil na rány. „Možná mě bude ještě chvíli bavit předstírat, že jsem to myslel doopravdy. Umíš vařit?“

„Jsem vážně dobrý v objednávání pizzy,“ řekl Clint ospale. Loki se rychle zahříval, a to vzájemné teplo bylo omamné. „Klidně ještě chvíli předstírej, Tonyho obličej mi za to stojí. A vždycky mě zajímalo, jestli může Rogers dostat infarkt.“

„Není mi dobrou vizitkou, když mluvíš o jiných, zatímco jsi v mojí posteli,“ řekl Loki. „Už jdou,“ dodal, trochu nadzdvihl hlavu a bez okolků začal Clinta líbat. Clint to naprosto nečekal. Tohle velmi těsné objetí považoval za zcela dostatečné a výmluvné, a skutečnost, že tento nadbytečný kontakt začal s chutí oplácet, připsal příliš dlouhé době, kdy byl sám. Loki chutnal skvěle. Líbal skvěle. Clint se do zkoumání nuancí jejich vzájemných dotyků ponořil tak, že ho vytrhl až výbuch dívčího pláče a následné bouchnutí dveří.

Trhnul sebou a zblízka, a poněkud udýchaný, se zadíval na Lokiho. „Zdá se, že to zabralo,“ řekl.

„Vypadá to tak,“ odpověděl Loki, pohled modrých očí poněkud rozostřený. Trochu se usmíval, maličko navenek, ale hrozně moc uvnitř. Clint cítil, jak ho na hrudi svírá podivný, sladkobolný pocit. Jestli tohle celé hodně rychle nezatrhne…

„Pánové,“ objevila se ve dveřích Beata s odhodlaným, chvějícím se hlasem, a lesknoucíma se očima. „Nejspíš jsme se tak úplně nepochopili.“

Clint se na ni z Lokiho náručí zadíval tak, aby jí došlo, že trochu ruší. A taky proto, že tohle mohla být i výhružka.

„Je mi to líto,“ pokračovala však. „Nyní vidím, že čekat na svého hrdinu bylo bláhové.“ Konečně udělala krůček dovnitř a cosi položila na stolek u dveří. „Odcházíme,“ vzlykla. „Přejte nám štěstí. Už ho nebudeme hledat u superhrdinů.“ Clint povzbudivě kývl. „Celebrity budou spíše plné pochopení!“ Lokiho obočí vylétlo vzhůru. A Beata s hlubokým ‚Ach!‘ odvrátila hlavu a hrdě vyšla vstříc světlým zítřkům.

„Takže tu připoutaní umřeme hlady?“ přeptal se Clint se zájmem, když vzápětí bouchly domovní dveře.

„Já vím určitě, že je pro mě lidské maso poživatelné, zatímco ty nevíš, jestli by ses asgardským neotrávil,“ usmál se Loki široce. „Někteří z nás hlady neumřou.“

„A pak že můj život neměl nějaký vyšší, hluboký smysl,“ řekl Clint a opatrně se vymotal z Lokiho náručí. „Vysílačka,“ konstatoval nad stolkem u dveří. „Už se opravdu hrozně těším, až nás tu najdou s těmi okovy a vším. A záclonky! To budu mít na talíři ještě napřesrok. Vážně to nepřetrhneš?“

„Nejdřív za pár dní.“

„No dobrá. Lokalizační signál vyslat můžu. Teď ještě jak to provést,“ pohodil si vysílačkou v ruce, „aby tě Tony nesejmul jen co vejde do dveří.“ Pohlédli na sebe. Lokiho oči pobaveně zasvítily a Clint to řekl i nahlas. „Ale možná bych o něčem věděl…“




- Konec -






















19 komentářů:

  1. Jo, pořád mě tahle povídka hrozně baví a po dočtení se usmívám jak měsíček na hnoji. Chudáci děvčata! A ňuťuťu superhrdinové a padouši! Nikdy bych nevěřila, že ti půjdou tak dobře kýble cukru, ale tohle by se mohlo předepisovat místo antidepresiv. Vedlejších účinků možná více, ale přidaná kulturní hodnota! :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že má našlápnuto mezi mé nejoblíbenější. Taková sbírka ptákovin se jen tak nepovede :-D A ano, chudáci děvčata. Je strašidelné, když jsou ti dva ti normální :-D
      A hlavně ta kulturní hodnota, samozřejmě, o tu jde především! :-D

      Vymazat
  2. No to je teda pitomost :-D
    Nechapu, jak dokazes tak rychle vystavet napeti. U ty cisterny jsem ani nedutala.
    Sice jsem po veceri, ale dostala jsem chut na vyvar a maso. A ten puding, co mame na lince. Ale z postele uz nepolezu, jako!
    Vsechny uchylnosti stranou, napsany mistrne jako vzdy. Ted nam dopis, jak to bylo dal, kdyz je prijeli zachranit. Trochu sice tapu, kdo je Rodgers, ale to je fuk. Dostal infarkt?
    Jo, a on ma v tech sipech vybusniny? Ja si blahove predstavuju obyc sipy.
    Hele, je nejakej pribeh, jak se obycejnej lukostrelec bez schopnosti stal hrdinou? Nechces to napsat? Klidne svoji vylepsenou verzi, jestli uz neco je.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Že jo! :-D
      Díky díky. Záchrana už byla jenom ryzí trapas, to jim přeci nemůžu udělat. :-D Rogers je Kapitán Amerika - vylepšený voják, co se strašně rychle léčí a je neustále demonstrativně zdravý. A hrozný vzorňák. Vyrůstající v dobách, kdy byli kluci s klukama ještě trestný čin. Být na Clintově místě, dokázala bys odolat? :-D
      V šípech má všechno. Výbušniny, sítě, lana, dýmovnice, uspávadla, sonické nálože, mrazící... tisíc slonů a porcelánový servis... prostě všechno! :-D
      Jak se stal hrdinou... vlastně si to z filmů nějak nevybavuju, jestli to vysvětlovali. Prostě byl vždycky tak hrozně dobrej, že se jim hodil :-D

      Vymazat
  3. Já jsem tak, ale TAK ráda, že ses toho ujala. Pronásledovalo mě to celou věčnost a teď si můžu s čistým svědomím říct, že by to moje bylo mnohem horší. Už čistě proto, že já bych je trapasu záchrany neušetřila. A nenapadlo by mě je z toho dostat tak lišácky. Jsem si říkala, Loki balí - ale sakra koho? Byl jaksi do větru s těmi poznámkámi. :D Blbý otázky. :D :D

    Ještě že nakonec z těch trablí vylezl Odin jako bestie a Thor jako vemeno. Clint nemusí mít ani výčitky. ,Thore, a domů!' :D

    Nechť je důkazem mého nadšení fakt, že tohle zase klofu na mobilu. :D

    On fakt neto?? To musí být skvělé. :D

    Ne ale, já takové koniny nejradši, udělala mi tahle jednohubka obrovskou radost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dokonce na mobilu...! Tak to je mi ctí. :-D :-D
      A JO, víc ptákovin, víc! (Cítíš v tom tu výzvu? A vůbec, pořád bych si to přečetla raději od tebe. Jsi nemilosrdnější. A nebo ne nemilosrdnější, alééé... prostě tak! :-D)

      Možná Loki balil pro jistotu všechny, aby nepřišl o teplé hnízdečko... ale něco mi říká, že ta historka s rukojmím byla vážně hrozně špatná a jestli ono to s tou záchranou Clinta nebylo trochu jinak. Kdo ví. Výhody i nevýhody jednohubek jsou v tom, že se holt nevyřeší všechno.
      Ješiš já bych psala... :-D

      Vymazat
  4. Ohohó, tak bylo super. Jestli je tohle u tebe ptákovina, tam jich prosím víc a přidej i ty ultra mega maxi ptákoviny :D

    OdpovědětVymazat
  5. Ja vim, ze to psani je narazovy, ale nechtela bys uz zase narazit?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Narazila jsem na několikatýdenní celorodinnou chřippku. :-))

      Vymazat
    2. Ach. Taky nemusite jit porad s davem. Trochu individualismu!
      At je brzo lip.

      Vymazat
  6. Chtěla jsem taky píchnout, kdepak tě máme, ale teď se chci zeptat jenom: několikatýdenní rodinná chřipka a kamarád měl taky skoro pravděpodobně koronavirovou chřipku už v únoru. Takže jste v pořádku, všichni? Už zdrávi?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Všichni zdraví... všichni doma.
      Všichni.
      Doma.
      Jak se v tom dá cokoli tvořit? Vůbec. :-D
      Doufám, že nezapomenu úplně psát...

      Vymazat
    2. Samozřejmě že ne, psaní se nezapomíná. Všechny vykopnout na balkon nebo sama zalézt s notebookem :D

      Vymazat
    3. Nemeli uz vysmahnout do skoly? Ty dve hodiny asi vyuzijes akorat na praci a jiny lepsi cinnosti, co? Tady mame uplne zoufalou sousedku, ktera je na pokraji sil (prvnak a skolkac). Tak se drz a vez, ze to tu furt kontroluju, ale to asi vidis ve statistikach.
      Je zajimavy, ze nebejt tech hadru, tak si asi ani nevsimnem, ze se neco delo. Proste ziju v karantene uz od prvniho porodu! :-(

      Vymazat
    4. Do školy vysmahne jenom 50% - těch tišších a bezproblémovějších.
      Co dodat! :-D
      A ano, hadry; a příliš mnoho lidí okolo. Už se těším na konec karantény, že konečně budu zase sama :-D

      Vymazat
  7. Tak uz, tak uz? Uz odjeli na tabor, soustredeni, vandr, k babicce..kamkoli? :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Přečetla jsem podruhé a podruhé se srdečně smála, až na mě spolubydla skoro začali bušit. Co ty děcka, jak se ptá haji, už jsou v čudu? Je léto, mají běhat po venku a ty psát. Něco nového, no no? :)

    OdpovědětVymazat
  9. I po těch letech je to pořád dobré. Tohle je motivační komentář, protože se mi po tvých povídkách dost stýská ;-) Třeba ještě někdy... jednou...? Naděje neumírá! :-)

    OdpovědětVymazat