sobota 21. prosince 2019

Ztracená paměť Hermiony Snapeové (6.) - Pod kůží

Kolik nohou máš, tolikrát jsi pavoukem!




Vzbudil se druhý den v poledne s podivuhodně čistou hlavou. Na rozhovor s Harrym si pamatoval jen matně a i to málo upřímně doufal, že brzy zapomene. Vykládal nejspíš pěkné nesmysly – a od Pottera bylo krajně neprofesionální, že ho v takovém stavu vyslýchal.

Znovu se podíval na hodiny. Odolal pokušení si protřít oči a jen zamrkal. Tři třídy už dnes stačily oslavit odpadnuté hodiny. Tak to opravdu tedy… ozvalo se zaklepání a uvědomil si, že to byl i zvuk, který ho před chvíli vzbudil.

„To jsem já,“ zavolal Harryho hlas. „Mohu?“

„Ale jistě,“ řekl Snape jízlivě. „Čemu vděčím za tu čest,“ pokračoval, jen co Harry strčil hlavu do dveří, „že se tentokrát zeptáte dřív, než mi vlezete do soukromí?“

„Hádám, že už jste se přesunul z kategorie ‚nesvéprávný otřes mozku‘ do ‚zcela příčetný jedinec s lehkou nevolností po spoustě lektvarů, aneb zázrak na počkání‘.“ Položil na stůl tlustý štos pergamenů. „Pořád ještě mě ohromuje, jak rychle se kouzelníci léčí, s lektvary i sami od sebe… tady jsou domácí úlohy, co jsem vybral. Vzal jsem dneska supla na vaše hodiny obrany – a dovolte mi, Severusi, vyjádřit vám svůj hluboký a upřímný obdiv.“

Snape povytáhl obočí.

„Že jste ještě nikoho nezabil.“

„Mám tisíc chutí začít teď a tady zrovna vámi. Co jste prováděl na mých hodinách?!“

„Praktická cvičení,“ pokrčil Harry rameny. „Přišlo mi to jako nejlepší možnost. A od dob Brumbálovy armády si ještě něco pamatuju.“

Snape se konečně zvedl a zkusmo se pohnul. Přesně jak Harry předpokládal – dostavil se obvyklý zázrak. Dokud se pohyboval přiměřeně opatrně, hlava neprotestovala vůbec a žebra jen lehkým nepohodlím. „Počkejte tu na mě,“ nakázal a hodil si přes rameno hábit. „Můžete nám oběma zatím objednat něco k jídlu.“

„Ano pane,“ zašklebil se Harry. Ostatně Snape nestrávil v koupelně přehnaně mnoho času.

„Jak je Hermioně?“ zeptal se, když usedal ke stolu, možná pobledlejší než obvykle, ale již zcela přiměřeně oblečený a upravený.

„Je v pořádku, ona i dítě,“ řekl Harry. „Alespoň fyzicky. Nechápe, co se stalo a proč to udělala. Chcete za ní zajít?“

„Nemyslím, že je to moudré,“ řekl Snape s rozmyslem. „Já…“ zaváhal. „Za těch pár dní, co jsme spolu strávili, se hodně snažila, ale byla v neustálém stresu. Možná si myslíte, Pottere, že bych o ni měl bojovat, ale po pravdě, není zrovna terno mít ženu, která nadskočí pokaždé, když se objevíte ve dveřích.“

Harry nespokojeně potřásl hlavou. V ruce držel lžíci, ale do polévky ji zatím nesmočil. „Něco je tu špatně, ale nějak to nedokážu podchytit.“

„Vskutku?“ ušklíbl se Snape.

„No jasně, všechno špatně,“ pousmál se Harry, „ale je tu něco… jako by mi něco unikalo. Něco podstatného. Klíč.“ Pohlédl na talíř, jako by takovou věc viděl poprvé, a rozvážně ponořil lžíci do polévky. „Vezmu za vás i odpoledne, jestli chcete. Chci zůstat pár dní v Bradavicích a zkusit tomu přijít na kloub.“

„Služebně?“ přeptal se Snape.

„Vlastně ano. Požehnání od šéfa mám, jestli myslíte tohle. Dovolenou si tím nevyplýtvám.“

„Nechám vám ještě jednu třídu,“ pousmál se zlomyslně Snape, „to abyste skutečně docenil míru mého úžasného sebeovládání. Po obědě mají obranu šesťáci – nebevír a zmijozel.“

Harry zaúpěl. „Ale už vypadáte vážně dobře! Co dobře, vypadáte skvěle!“

„Já si vezmu Hermioninu hodinu lektvarů,“ pokrčil rameny. „Tam vás nepustím.“

„To jsem se zas do něčeho namočil.“ Harry si přehnaně povzdechl, ale najednou mu v očích potěšeně zasvítilo.
„Ukážete mi, jak se odebírají body?“




Tou dobou si i Hermiona užívala dobrodiní skřítčího privátního servisu. Seděl u ní pro změnu Neville a kolegiálně nenadšeně se rýpal vidličkou v talíři.

„Ach jo,“ odložila Hermiona konečně skoro netknutý oběd. „Co tu dělám?“

„Poppy se chce ujistit, že jsi v pořádku,“ řekl Neville. „Tím stolem jsi dostala vážně velkou ránu.“

„Netvař se, že jde o stůl. Měla bych být někde zavřená,“ upřesnila ponuře. „U Munga nebo v bystrozorské cele… napadám lidi a nevím proč.“ Ale dítě je v pořádku, ozval se v ní zlomyslný hlásek. To by byla úleva, kdyby se to pěkně samo vyřešilo, co? A ono nevyřešilo. Kdyby Snape ten stůl jenom posunul, šlo by to krásně do břicha. Ale ne, on ho musel překlopit, a rána dopadla mnohem výš. Byla to jenom náhoda, nebo mohl tak neuvěřitelně plánovat?

„Hermiono?“

„Ano?“ Zmateně zdvihla hlavu. „Promiň, zamyslela jsem se.“

„Právě jsem ti přednesl docela vydařený motivační proslov,“ pousmál se. „Tak jsem si ho alespoň nacvičil... no tak, Hermiono, nesmutni! Ať se ti stalo cokoli, přijdeme na to. Bude to v pořádku, uvidíš.“

„Já vím,“ řekla tiše. „Jsem ráda, že jsi tu se mnou.“ Chabě se usmála. „Nebojíš se, že tě prokleju?“

„Jednak ti Poppy schovala hůlku…“

„Ano, schovala. Do nočního stolku. Jsem rafinovaný zločinec, napadlo mě otevřít šuplík.“

„Aha… stejně se nebojím.“ Trochu se k ní naklonil, talíře odložil stranou. Tentokrát ji dokonce vzal za ruce. Bylo to příjemné a voněl svou bylinkovou vůní a připadalo jí, že je takhle všechno v pořádku. Dívala se na jejich spojené ruce, jeho zdrsnělé prací venku a ošlehané počasím, s drobnými oděrkami, které nestály za léčení, už dávno ne měkce bílé – byly to pěkné ruce.

„Víš,“ pokračoval, „byl to Snape, po kom jsi šla. Všichni tak napůl předpokládají, že tě něčím vyprovokoval, nebo ti něco provedl. Vlastně… si tím jsou dost jistí.“

„To ale vůbec není fér,“ povzdechla si. „Měla bych odejít ze školy.“ Ta myšlenka byla nová, a tak si ji zkusila říct nahlas ještě jednou. „Odejít ze školy.“

„Tak to ani náhodou,“ stiskl jí ruce pevněji. „To ne, prostě ne. Nemůžeš za to.“

„Protože Snape?“ ušklíbla se. Naklonila se a opřela si hlavu o Nevillovo rameno. Ucítila, že ji lehoulince políbil do vlasů, ale bylo snadnější se tvářit, že o tom neví. „Musím to nějak vyřešit,“ řekla. „Nevím jak, nevím co chci a nevím, co by pro všechny bylo nejlepší. A nevím, kolik mám času.“

„Zrovna času máš přesně tolik, kolik k tomu budeš potřebovat,“ řekl Neville povzbudivě.

A to přesně nemám, chtěla zakřičet. Protože – čekám – dítě! Které je v pořádku, malý uzlíček schovaný hluboko a dobře, před vším, co jeho bláznivá matka provádí. Trochu se pro sebe usmála, napřed přišel úsměv a potom teprve zjištění, že se usmívá. Hormony, to je věc, rýpla si sama do sebe. Netrvalo to tak dlouho, co? Začínáš být ráda. Tak trochu nedobrovolně, obyčejně ráda. Ale pořád ještě je lepší na nic nemyslet…

„Možná,“ odpověděla nakonec, když se zdálo, že Neville čeká na odpověď. 


„Nemusíš se bát,“ řekl tiše. „Až se rozhodneš ho opustit, všichni ti pomohou. Možná... už ten čas opravdu přišel.“

Náhle se narovnala. „Neville,“ řekla odhodlaně, ale nějak nešlo pokračovat dál.

„Ano?“ řekl a oči mu zazářily úsměvem, když se na ni díval.

„Ty mě máš rád,“ vyslovila ohromeně, jako by právě učinila nějaký veliký objev, právě teď a tady, a to objev dokonale nečekaný a možná přímo nemožný.

„Mám,“ přiznal, pohledem neuhnul a ruce se mu nezachvěly. „A právě teď bezcharakterně zneužívám situace. To já jsem tu ten zločinec bez svědomí! A nelituju ničeho.“

Dívala se na něho stále s tím překvapením. Rty jí přímo brněly touhou ho políbit, věděla, že by to bylo dobré, nekonečně, skvěle dobré – těhotná a vdáánáá, posmíval se hlásek, ale Hermiona mu šlápla na krk, dokud se neozývalo jen sotva slyšitelné sípění. Nejraději by se na Nevilla vrhla a strhala z něj šaty. Pryč s panenstvím! Carpe diem. Jenže zbytky zdravého rozumu na ni hlasitě křičely, že tohle je ošetřovna a že tady se dost často na dveře ani neklepá, a Neville jako by se k ní už už nakláněl, ale tohle je ošetřovna –

- takže se dokonce stačila včas odtáhnout, když někdo vtrhnul dovnitř.

„Harry!“ vykřikla skoro, trochu udýchaná, když ho spatřila. „Co ty děláš v Bradavicích? A jak to vypadáš?“ dodala zděšeně. Ne, ten rozhodně neměl ani pomyšlení se příliš rozhlížet, natož si podezřívavě přeměřovat vzdálenost mezi bývalými spolužáky. Vypadal jako něco, co bylo požvýkáno, možná už lehce natráveno, a pak vyplivnuto do hromady smetí.

„Pracuju tu,“ odpověděl nezřetelně. Po těch slovech jí zatrnulo, div nezalapala po dechu. Tak přeci bystrozoři! Proč poslali zrovna Harryho? Všichni věděli, že se dobře znají, všichni. Pořád ještě se tu a tam objevovala jejich jména v novinách. A až stihnou sovy doručit dopisy rodičům, bude se o ní psát zas. Někdo si tu pusu na špacír pustí docela určitě… Vypadal, jako by sem přišel pěšky přes Zapovězený les.

Neville zatím vstal a několika rychlými kroky doběhl ke dveřím madame Pomfreyové. „Máte tu pacienta!“ zaklepal rázně. „Pomůžu vám s ním,“ dodal, když lékouzelnice vykoukla ven a překvapeně zamrkala nad Harryho stavem.

„Sedni, si Harry… co jste kde prováděli?“ kroutila hlavou, úplně stejně, jako když byli děti.

Neville se zájmem nadzdvihl hůlkou nějaký organický cucek, který měl Harry přilepený na hábitu. „To vypadá úplně jako Mumbigana pascala,“ řekl. „Kdybych si myslel, že se dá potkat v Británii.“

Hermiona z postele jen přihlížela s očima navrch hlavy.

„Nějaká rostlina?“ ujistila se Poppy.

„Zubatá masožravá bestie,“ zahuhlal Harry.

Neville z něj rychlými tahy hůlkou stahoval pomačkané zbytky. Poppy ho nechala, měl tahle kouzla zvládnutá zdaleka nejlíp ze všech. Možná ve skleníku nepěstoval zrovna tu Mum-něco packalu, ale ne všechno byla něžná kvítka vhodná pro dívku na první rande. Do jednoho ze skleníků směli dokonce jenom plnoletí studenti s vynikajícím prospěchem v Obraně.

„Fakt že jo - zuby,“ zajásal Neville. „Nehýbej se, Harry. Madame, nemáte tu nějakou skleněnou lahvičku? Za ty ti Snape utrhá ruce. Používají se do lektvarů, ale nejsou skoro k sehnání.“

„Snape mi spíš utrhne hlavu,“ ozvalo se rezignované. Harry se usadil obkročmo na židli, ruce si opřel o opěradlo a trpělivě čekal, až mu vytahají všechny kousky, kterými se do něj ta zatracená rostlina zakousla, zabodla, či kdo ví co, protože jednu ruku už měl mrtvou úplně a půlka obličeje tak docela neposlouchala. Když se jim konečně povedlo zbavit ho nějakých zaschlých kusů v horní vrstvě a mohli mu stáhnout potrhaný hábit, Hermiona jen soucitně zasykla.

„Jak se ti to stalo?“ zeptala se, napůl aby ho přivedla na jiné myšlenky, napůl proto, že tohle bylo vážně dobré vědět.

„Už tě někdy někdo žvýkal?“

Zamyslela se. „Ne,“ prohlásila nakonec rozhodně. „Nikdy mě nikdo nežvýkal a pokusím se tomu vyhnout.“

Harry si povzdechl. Pohnul prsty – už to zase šlo, když se ti dva, prozpěvující si dvojhlasně zaklínadla nad jeho zuboželým já, propracovali přes vrchní krustu zaschlého slizu – a opatrně si sáhnul na obličej. „Uf. Už jsem myslel, že jsem přišel o nos. Suploval jsem totiž dneska obranu,“ řekl. „Au!“

„Ale nezůstanou vám jizvy, pane Pottere,“ řekla přísně Poppy a strčila mu před oči velkou láhev, aby věděl, co zrovna dělá. „Tak vydržte.“

„Ty jsi,“ začala Hermiona, ale pak se celá trochu zmenšila a pobledla. „Nevěděla jsem, že je na tom tak špatně,“ hlesla.

„Kdo, Severus? Ale vůbec ne, už zase běhá jak křepelka,“ zapřeháněl si Harry bodře. „Jenže ten pro změnu supluje tvoje lektvary. Dělba práce.“

„No dobře, ale kde jste přišel k té rostlině?“ ptala se Poppy netrpělivě.

„Už se k tomu dostávám. Měl jsem zrovna mít šestý ročník nebelvír a zmijozel,“ a oba přítomní profesoři se zatvářili soucitně, „tak přijdu do třídy, otevřu skříň, kde měly být nějaké pomůcky pro praktickou výuku – a tohle se na mě vrhlo. Vůbec jsem netušil, že Severus používá tak drsné výukové metody.“

„To je samozřejmě nesmysl,“ řekla Hermiona pobouřeně. „I kdyby snad – nikdy by ji nenechal volně přístupnou studentům ve třídě!“

„Promiň, pokus o vtip. Každopádně v těch dvou třídách není nikdo, kdo by za něco stál,“ dodal kysele. „Než se zmohli na reakci, už jsem byl – hele, mají kytky žaludek?“

„Nemají,“ řekl Neville.

„Hmm. Tak jenom někde v té oblasti. Každopádně – studenti jsou v pohodě, třída zamčená, hele, už můžu zase mrkat!“

„Snape už to ví?“ přeptal se Neville a proti světlu se s uspokojením zadíval do lahvičky, kam střádal zuby. „Dokonce je na nich zbytek jedu,“ dodal spokojeně.

„Leda od studentů, ale pochybuju, že by za ním běželi. Uf, to je úleva! Poppy, proč jsem vás dávno nepožádal o ruku?“

Madame ho laškovně plácla přes bolavé rameno a Harry se smíchem zaúpěl.

Na okno zaťukala netrpělivá sova; Hermiona se zdvihla, aby jí došla otevřít, a sova k ní rovnou natáhla nožku s obálkou. „Promiň, nic pro tebe nemám,“ řekla Hermiona a sova nespokojeně houkla.

„Hej,“ křikl Harry ostře, „neotvírej to!“

Zdvihla hlavu od obálky, aby se setkala s trojím ostrým pohledem. „Ale no tak,“ řekla. „Neotvírám. Je to stejná obálka jako včera.“ Přehnaným gestem ji položila na nejbližší postel. „Spokojený?“

„Ani ty, Neville,“ zarazil Harry kamarádovu ruku. Sáhl pro hůlku, neoblomně odsunul Poppy, která ještě mávala obvazy, a spustil nad dopisem tak úmorně dlouhou sérii kouzel, že nebýt občasných světelných efektů, začala by to být docela nuda. Nakonec hůlku odložil a po dopise sáhl rukou. Hermiona skoro nadskočila – sice ho sama držela, ale pokud v něm bylo něco, po čem se z člověka stane cvok, kdo by asi dovedl zadržet vytrénovaného bystrozora?

Harry bez velkých okolků otevřel obálku a vytáhl pergamen. „Nějaký latinský citát,“ řekl, když chvíli pohyboval rty a vraštil obočí. „Něco se sluncem. Docela určitě to není zaklínadlo.“ Pokrčil rameny. „Možná už jen vtip. Nebo něco schází. Nebo máš tajného ctitele se špatným načasováním.“ Podíval se i proti světlu, protřepal obálku, pokusil se odhalit neviditelné písmo. Nenašel nic.

Neville mu s malým zaváháním vzal pergamen z rukou. „Ne že bych uměl latinsky,“ podíval se na něj a stejně jako Harry pokrčil rameny.

„Tak to pěkně položte a ty, Harry, si pojď sednout. Tu ruku nemůžeme nechat jen tak.“

„Naše nebelvírská třída byla v Bradavicích dost úspěšná, co?“ podotkl Neville pobaveně. „Když tu učíš i ty, Harry – to už jsme tři!“

Zatímco Harry odpovídal něco o tom, že zločinci může alespoň nějakou natáhnout, zatímco nad studentem leda počítat do deseti, což mu zdaleka nedělá tak dobře, Hermiona nenápadně sáhla pro pergamen.

Nondum omnium dierum sol occidit, četla. Na rozdíl od těch dvou to svou latinou dohromady dát dokázala. Není všem dnům konec.

Mimoděk se zvedla a zlehka vykročila ke dveřím, přes Nevillova široká záda si jí Harry, který zrovna musel strpět nějaká oční kouzla, natož zaujatá Poppy, nemohli všimnout. Ne, není všem dnům konec. Proč by také mělo být? Stačí udělat jen docela málo – a všechno bude úplně v pořádku. 






8 komentářů:

  1. Ha, teda. Takze musej rozumet ty latine, jo? To je zajimavy.
    Chvili jsem si myslela, ze za to muze to dite. Ze je nejakyho pekelnika a probere se jen obcas. Po precteni citatu? To jsem teda fakt zvedava, jak tohle vysvetlis! Zaklinadlo bylo v prvnim dopisu a dal staci jen vhodny slova?
    Mimochodem Draco vzhledem k svy cistokrevnosti umi urcite plynne latinsky!
    Zpivali zaklinadla :)
    Harry je supr, pravej dobrackej hrdina.
    Vic a delsi!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Všechno vysvětlím! Nebude se vám to líbit, ale to už je život. :-D

      Vymazat
    2. Pche. Mám v zásobě i mnohem lacinější triky! :-D

      Vymazat
  2. A když už musí umět latinsky, je to i začarované, aby to působilo jen na příjemce? Má na sobě další kouzlo, díky kterému to působí? Přece nemůže stačit jen umět latinsky :D

    heji, nech toho Draca nebohého! :D
    Ten pracuje někde v bance jako super vysoce postavený, spravuje majetek, nebo spíše po kouzelnicku podniká - co se děje v Bradavicích, nemá nejmenší páru :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nestačí umět latinsky, ale silně pochybuju, že by se Hermiona byla ochotná učit zaklínadla a nevědět, co ta jednotlivá slova znamenají. Naopak dost věřím tomu, že chlapce víc zajímalo, co to udělá, a na významy kašlali :-D

      Taky to tak vidím :-D

      Vymazat
  3. Zbožňuju Harryho a docela dost začínám nesnášet Nevilla. Stejně v tom jede on. Jo a fakt jsem si myslela, že důvod toho amoku předtím trefila Heji - že Hermiona napsala něco sama sobě, a proto zaútočila - a ono ne! Týjo, já jsem zvědavá, co za tím vším je. A moc se mi pozdává profesorské duo Snape-Potter, ti dva se hledali :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Do Harryho by se tu člověk zakoukal raz dva. Zvlášť když si ho obzvlášť živě představí :-D

      Vymazat