úterý 24. prosince 2019

Ztracená paměť Hermiony Snapeové (7.) - Šílenství

Kapitol bude osm. Podobnost s filmy čistě náhodná: to jenom chtěl Rodrigo na každou nohu jednu. ;-)




Severus Snape, v blažené nevědomosti o událostech, které se odehrávaly pár pater nad ním, zatím všemožnými osvědčenými způsoby pouštěl hrůzu na prváky. Jak soudil, zdaleka nepociťovali takový respekt k umění lektvaristickému, jak bylo záhodno.

Když už konečně všem bublaly kotlíky a nastala fáze, kterou měl u tohoto lektvaru obzvlášť rád – nebylo co zkazit – opřel se o katedru a jen zběžně dohlížel nad skloněnými hlavičkami. Takřka ukolébán takovým klidem složil ruce na prsou v poloze, kdy se mu skoro dobře dýchalo, a naslouchal tónu špitajících hlásků. V žádném nezněla panika ani nemístná naléhavost. Všechno šlo dobře.

Pak se na druhé straně třídy otevřely dveře a vešla Hermiona. Ještě ho stačilo napadnout, jestli snad nepřišla učit, ale na téhle myšlence se nezdržoval; držela zdviženou hůlku - kdo jí sakra nechal hůlku? - a i když nerozeznával výraz tváře, řeč těla byla podivně křečovitá a nepřirozená.

Ne že by ztrácel čas zkoumáním nuancí její nálady. Jakmile rozeznal siluetu, okamžitě hmátnul po vlastní hůlce, ležela vedle něj na stole perfektně po ruce, měl to být jako blesk rychlý pohyb, bez potíží by ji odzbrojil, protože se teprve nadechovala – ale byl to špatný, špatný pohyb. V prsou ho bodlo a na okamžik se mu zatmělo před očima ostrým návalem bolesti. Prudce vydechl, ne, nevzdal se svého záměru, už se natáčel, aby na hůlku přesto dosáhl, ale ani Hermiona neváhala.

„Expelliarmus!“ zakřičela a hůlka odlétla stranou. Snape, napůl zhroucený u stolu a lapající po dechu, krátce zhodnotil možnosti všech přítomných.

„Všichni ven!“ zařval málem nepříčetně a do už tak vyplašených dětí jako když střelí, sama intenzita jeho příkazu je div neprohodila dveřmi, uháněly ven bez tašek a bez váhání, přeskakovaly židle a prodíraly se mezi lavicemi, aby se vyhnuly uličce, kterou Hermiona přicházela, někteří dokonce nechali ležet i hůlky na stole… a nikdo nezhasnul oheň pod kotlíkem.

Byl v tom jistý uspokojivý prvek – respekt mu tedy rozhodně nescházel – ale ty špatné převažovaly. Hermiona k němu mezi lavicemi kráčela pomalu a neodvratně, s pozvednutou hůlkou, s čím dál zběsilejším výrazem ve tváři, ztěžka oddychující, volnou ruku sevřenou v pěst. Věděl, že jeho hůlka leží až u zdi, trochu za ním a stranou, ani ne v přímém výhledu, ale za katedrou. Mohl by po ní skočit, a jindy by to i udělal, ale bylo příliš pravděpodobné, že dnes nebude dost rychlý. A žádné z bezhůlkových kouzel, o které se mohl pokusit, na čarodějku jejího kalibru nemohlo být dost silné.

„Hermiono,“ řekl naléhavě a ona sebou trhla, pohlédla mu do očí, vyděšená a znejistělá. Zastavila se, váhala. „Hermiono,“ řekl znovu, tišeji, tentokrát se do svého hlasu pokusil vložit vzpomínku na tu svou Hermionu, a ano, náklonnost, bylo to snadnější, když byli sami; a ona měla ráda jeho hlas, věděl to. „Tohle nechceš udělat.“

„Nechci to udělat,“ zopakovala mechanicky. Znovu mávla hůlkou, zaklínadlo jenom zašeptala, nerozeznal ho, ale snad to bylo něco z okruhu paralyzujících, nebo možná svazujících, protože ho sevřelo ze všech stran. Jen nehlasně vydechl patřičná slova, i bez hůlky se dokázal ubránit. Kouzlí úplně nesmyslně, uvědomoval si už s jistotou. I ve Velké síni útočila zbytečně neúčinně. Je očarovaná a ty jsi naprostý hlupák, Severusi Snape, zahleděný jen do vlastních démonů, příliš připravený sklonit hlavu před každou myslitelnou tragédií...

Protože ona je očarovaná – a bojuje s tím.

„Hermiono, moje nejdražší,“ mluvil na ni dál tak, jako když spolu byli sami. „Dokážeš se tomu-“

„Nemůžu to udělat!“ vykřikla. Těžko říct, čemu to patřilo.

Za jejími zády zatím první proužky dýmu nad kotlíky začaly měnit barvu. Věděl, co se děje. Rozdělané lektvary se postupně vyvařují, a pokud je někdo hodně brzy nenaředí, nebo neodstaví, začnou, jak se na magické lektvary sluší a patří, vybuchovat.

„Všechno vyřešíme, ale napřed uhas ty ohně,“ řekl naléhavě.

Trhla sebou a skoro se podívala dozadu. Skoro – ale pohled z něj nespustila. Z hlediska bojové taktiky to bylo samozřejmě správně. Z všech ostatních hledisek, hlavně jeho osobní fyzické integrity, špatně.

„Napřed tebe - zabít,“ vypravila ze sebe, snažila se soustředit, sbírala odhodlání. S pocuchanými vlasy, neupraveným pláštěm a úsilím zkřivenou tváří vypadala o to šílenější, v očích jí žhnula světélka nepříčetnosti.

„Napřed oheň,“ řekl nekompromisně, neuhnul pohledem z jejích očí, snažil se ten pohled zachytit i doopravdy a položit se do něj plnou silou, ale nebyl si jistý, jestli se nedívá spíš někam skrz… ne, nevnímala ho skutečně, byla vzdálená za tlustým sklem, nepřítomná. Bylo nekonečně frustrující nedokázat se k ní dostat, ale když sebou jen pohnul, zostražitěla.

„Hermiono!“ vykřikl teď už s neskrývaným zoufalstvím, se vší naléhavostí a strachem o ni. Přeci jen do toho výkřiku mimoděk vložil kouzlo, slabé, ale třeba by stačilo, jestli byla na samé hranici... Hlas se mu vrátil ozvěnou z klenutých stropů, přimhouřila před ním oči a trochu se zajíkla.

Ramena jí poklesla a volnou rukou si přejela po tváři. „Severusi,“ vyslovila pomalu, duchem stále daleko a nepřítomná. Konečně – jeho úžasná, skvělá žena – jenže už nebyl čas.

Bylo snadnější se dostat k ní, než ke svojí hůlce – a tak se vrhnul kupředu, ještě ze setrvačnosti chtěla něco udělat, ale už byla tak zpomalená a zmatená, že nedokázala vůbec nic. Vytrhl jí hůlku z ruky, přitiskl ji k sobě a zakouzlil ten nejsilnější štít, na jaký se v té chvíli zmohl.

První kotlík vybuchl. Narazil do štítu plnou silou a roztříštil se o něj. A za ním druhý a třetí, některé je obdařily jen svým obsahem, jiné narazily naplno – štít držel, jenom se pod nárazy výbuchů posouvali dál, Hermiona v jeho rukou napůl bezvládná, až skončili skrčení v koutě, s bublinou kouzla, které vytrvale opakoval stále dokola, rozprostřeným kolem sebe. Už to vypadalo, že bude konečně po všem, málem už odpadl – a ještě poslední exploze, to byla určitě Madingová, ta byla vždycky ve všem pozadu – a bylo ticho. Jen kusy bělavé hmoty, volně se rozprostírající všude okolo, se tu a tam mlaskavě uvolnily ze zdi či ze stropu, a čvachtavě dopadaly na zem.

Zmoženě nechal poklesnout ruku dolů. Připadal si jako někdo, po kom přeběhlo stádo divokých koní, dýchal tak mělce, až se mu dělalo černo před očima z nedostatku kyslíku. Rychle si ještě přivolal svou hůlku, a sklonil se nad Hermionou.

„Severusi,“ hlesla.

„Jsem u tebe.“

Soustředěně vraštila obočí, gesto, které znal, a které nepatřilo té mladičké dívce z předchozích dní. Ale bylo brzy toužit po úlevě, na to byla příliš bezvládná a její tvář průsvitně bledá.

Bouchly dveře. „U Merlina!“ vykřikla McGonagallová. „Severusi, kde jsi?“

„To je hrůza,“ bylo slyšet i Nevillův hlas. „Nezůstal tu nějaký student?“

„Neville,“ zašeptala Hermiona nešťastně a zavřela oči.

„Ustupte oba,“ zazněl pro změnu Harry, mnohem rázněji a mnohem méně vyděšeně.

„Prober se,“ třepnul s ní Snape, ale byla úplně mimo. Sotva se Harryho hlava vynořila za katedrou, už na něj mířil hůlkou.

„To jsem jen já,“ řekl Harry a přidřepnul k nim. „Něčím jste ji sejmul?“ zeptal se prakticky, zatímco jí na zápěstí kontroloval tep.

„Ne,“ řekl Snape tiše. „Bojovala s tím prokletím. Útočila úplně hloupě, nechtěla v tom pokračovat…“ Potřásl hlavou. Podíval se na Harryho pozorněji a zamračil se. „Co se stalo?“

„Měl jste ve třídě obrany ve skříni masožravou kytku,“ řekl Harry. „A byla fakt hodně velká.“ Zarazil se. „Tady nejde o Hermionu,“ dodal polohlasně, náhle velice soustředěný. „Někdo vám jde po krku, Severusi. Hermiona byla… zbraň. Znovu jí přišel dopis,“ dodal, „ale byl v něm jen latinský citát.“

„Zbraň, která odmítla bojovat,“ řekl Snape. Sklonil se k ní a políbil ji na čelo.

To už se k nim přes trosky učebny doplahočila McGonagallová. „Jste oba v pořádku?“ vypravila ze sebe a trochu ztuhle přidřepla k nim, lem hábitu umazaný od zbytků lektvaru.

„Minervo,“ řekl Snape naléhavě, „nespouštěj ji z očí. S nikým jiným ji nenech samotou. Vůbec s nikým. Jasné?“ Strčil Hermionu do Minerviných rukou, opřel se o Harryho, který trochu bolestně zamrkal, a vstal.

Přes celou učebnu lektvarů pohlédl přímo na Nevilla, který dosud stál ve dveřích a neklidně přešlapoval. Snažil se za dveřmi udržet hejno studentů, kteří se pokoušeli nahlédnout dovnitř úplně všichni, a přitom sám chtěl vědět, co se děje.

„Je Hermiona v pořádku?“ zeptal se s obavami v hlase. Snape na něj hleděl. Neville se zarazil. Jen okamžik se dívali jeden druhému do očí… pak Neville, náhle pobledlý, sebou nečekaně rychle mrsknul a mezi studenty se protáhl jako štika vodním proudem. Než se Severus dostal ke dveřím a studenti ho pustili dál – ne že by se nesnažili – byl pryč.

„Severusi, počkej!“ slyšel kdesi za sebou Harryho hlas, ale nechtěl čekat. Neměl v rukou nic, měl jen tušení, pro které byla Hermionina slova důkazem tak neuvěřitelně chabým, že kdyby Neville nezačal utíkat, nikdy by je nebral v úvahu. Ale on utíkal a Severusovi to pro tu chvíli stačilo.

Nevilla ale poháněly mladší nohy a snadno získal náskok. Snape sice rychle zjistil, že vyběhl ven z hradu, ale venku nebyli ani studenti, ani obrazy, a dál se jaksi ptát nebylo koho. Navíc počasí se zatím pokazilo, obloha potemněla a začalo pršet. Neváhal ale, a vyrazil přímo ke skleníkům. Jestli se Neville rozhodl uprchnout a zamířil k hranicím Bradavic, nemá ho šanci dostihnout. Jestli ale bude ve sklenících – ať už proto, že chce posbírat zbraně, zničit stopy, získat čas či se jen ukrýt – odtamtud neunikne.

Stačilo vyběhnout pěšinou na svah nad skleníky. Neville právě uháněl k jednomu z nich, už skoro natahoval ruku po klice. Snape, ačkoli na tu vzdálenost neměl mnoho šancí, máchnul hůlkou. Poháněl ho vztek a byl plně zaměřený jenom na svůj cíl… zasáhl ho do zad a Neville rozhodil ruce, kouzlo jím mrštilo kupředu a narazil do dveří skleníku, upadl na zem, hůlka mu odlétla. Ve chvíli, kdy k němu Snape doběhl, se právě probíral z bezvědomí a malátně si protíral oči rukávem.

Déšť sílil, bylo skutečně nepohodlné vyslýchat ho venku. Snape švihl hůlkou a kolem Nevillova těla se omotaly provazy. Švihnul podruhé a tělo se vzneslo nad zem. Za okamžik už ho skládal na kamenné dlaždice v teplém, hutném vzduchu vytápěného skleníku. Vypadalo to tam jako v džungli a dokonce kolem prolétlo pár pestrobarevných motýlů. Skleněná střecha, lomící se dobrých patnáct metrů nad nimi, byla většinou pokrytá listy a bylo by tu velmi šero, kdyby podél jednotlivých řad stolů s květináči a několika záhonů nerostla třpytící se vílí tráva, vydávající jemné, snové světlo. Byl tu jistý potenciál pro úžas a nádheru.

To všechno Snapea naprosto nezajímalo.

„Budete mluvit?“ zeptal se chladně a bez skutečného zaujetí. Nepředpokládal, že mu Neville vyklopí všechno, co chce slyšet. Bude spoléhat na svoje nebelvírské kamarádíčky, kteří tu budou co nevidět – Snape se ještě otočil ke dveřím skleníku a zamkl je jedním méně obvyklým kouzlem, nad kterým si Potter pěkně poláme hlavu – a vymlouvat se.

Neville ztěžka oddechoval, tvář zkřivenou směsicí strachu, vzteku a dalších pár emocí, které nestály za hlubší analýzu. „To nemyslíte vážně,“ vyprskl. „Takhle se chovat ke kolegovi?“

„Kolegovi,“ zopakoval Snape, přitáhl si nedalekou stoličku a usadil se na ni těsně vedle Nevilla. Bolest na hrudi už nepolevovala ani když dýchal obzvlášť opatrně. Poppy si ho pěkně vychutná.

„Ale takhle jste mě nikdy nebral, že?“ ušklíbl se Neville. Snapeovo obočí vyletělo vzhůru. Tak uražená důstojnost? „Věčně jenom pohrdání a okázalý nezájem…“

„Vaše dětinské bolístky mě nezajímají,“ přerušil ho Snape. „Pokud jste potřeboval autority, které budu schvalovat vaše jednání a tleskat mu, měl jste si vybrat k životu jiné místo – nebo se upínat na jiné lidi.“

„Já se na vás… ech. Proč jste mě pronásledoval?“

„Proč jste utíkal?“

„Dobrá… řeknu vám pravdu,“ potřásl hlavou Neville. „Než se do toho moc zamotáme. Rozvážete mě?“

„Začněte tou pravdou.“

„A když ji neunesete, zatímco já tu ležím na dosah vašich bot i hůlky?“ Snažil se znít vyrovnaně, ale moc mu to nešlo.

„Budete to muset risknout.“ Byla to poslední letmá výzva – vyslýchat Longbottoma s Potterem kopajícím do dveří nebylo příliš přitažlivé, a čas se krátil. Budou objeveni a věci se tím jenom zkomplikují.

Neville na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Nejsem na to hrdý,“ řekl tišeji a hlas mu kolísavě váznul, „ale asi to muselo přijít, tahle chvíle…“ Koutky úst se mu zkroutily v hořkém pousmání. „Představoval jsem si to jinak. Že se sejdeme všichni tři a nějak to vyřešíme…“ Snape na něj nehnutě zíral. „Ano, sblížil jsem se s Hermionou,“ řekl Neville. „Víc, než jsem měl, než bylo správné, rozumné a příčetné.“ Na okamžik pohlédl na Snape, jako by už čekal ránu, ale když žádná nepřišla, odhodlaně pokračoval. „Samozřejmě, na takové věci musí být dva… to nemá být omluva, prostě se to stalo... já… když jsem se dozvěděl, že čekáme dítě, byl jsem šťastný. Chtěl jsem -“

„Stačilo,“ řekl Severus klidně. „Na lži nejsem zvědavý.“

Neville zamrkal. „Chápu, že je těžké to… přijmout,“ řekl skoro s pochopením. „Prostě myslím, že i Hermiona nakonec zatoužila po normálním životě.“

„Longbottome,“ řekl Snape tiše, bezvýrazným hlasem, který v jeho zajatci – čistě na základě zkušenosti a dávné známosti – probudil konečně skutečnou hrůzu. „Nikdy jste neuměl dobře lhát. Chce to praxi a dodržovat pár základních pravidel. Například nepřehnat to. Lež nesnese zdaleka tolik, co realita, a potřebuje dobré opěrné body.“ Zahleděl se do jeho modrých očí svou neproniknutelnou černí. „Jestli bych dokázal uvěřit, že si najde jiného? Budiž. Ale scházet se s ním za mými zády? Tak málo ji znáte?“

„Bála se…“ zkusil ještě Neville, ale čas vypršel.

„Legilimens.“
 






- Pokračování -


7 komentářů:

  1. Takze Hermionu ovlada Neville, kteryho ovlada vime kdo! Tesim se na rozuzleni.
    Snape spravne prozrel, pochopil, ze to neni jeji vina, dite zije. Svatbu uz meli?
    Prvaci bez hulky si to pekne sliznou. To bude hromadna vyprava na Pricnou pro novy.
    Vesely Vanoce a dalsi svatky preju.
    Uz pises dalsi povidku? Aby nahodou nebyl prostoj, az bude tahle hotova :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty tu zatím v komentářích žiješ ve zcela paralelním světě! :-D
      Hromadná výprava na Příčnou by málem stála za samostatný kus :-D :-D
      A jo, píšu. Ale prostoj stejně bude, já píšu příšerně pomalu. :-))

      Vymazat
    2. Ano ano, chceme bonus, jak Severus veze bandu prvaku na pricnou a dohlizi vyberu novejch hulek!

      Vymazat
  2. Knihy! Měla sis vzít inspiraci z knih! S počty dílů - takhle to useknout - a navíc byl Štědrý den, měla jsi z toho udělat dárek. Rodrigovi bych půjčila berle, aby to ustál.
    Uf, to je nervák. Furt nevím, jak z toho Hermiona vybruslí, ale doufám, že Nevillovi Snape provede něco hodně ošklivého. Proměnit v pavouka, ať zůstaneme u té telenovely? Teda u Rodriga?
    Hermiona je pašák. To je tvoje jediné štěstí, víš, protože mi tu byla dost sympatická. Jo ale odmítám, aby bylo to dítě Nevillovo, doufám, že to taky vyřešíš ke spokojenosti svých čtenářek, které potřebují povzbudit na duchu 8-)
    Ňuf, mám ty dva ráda :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S rozdáváním berlí bych zase tak nespospíchala - náledí se blíží! :-D
      A co když Nevil nekecal, he? O:-) No dobře, to už asi neprojde... Hermiona je sympatická všude. Jenom v originále to trochu vázne, ale ani tam to nebylo tak zlý :-D
      Začínám se obávat, že kdyby to mělo dopadnout ku spokojenosti čtenářek, zvrhne se to v krvavou řež na obětním kameni. :-))

      Vymazat
    2. Pockej pockej, ty mas berle? Co jsi vyvadela? To bude urcite dobra historka. Ostatne sup taky neco textu k sobe!

      Vymazat
  3. Jsem si říkala, že aby ten nový rok dobře začal, zkusím to. A ono ejhle, povídka, a dokonce hotová! Ou jeeeeeeeeeeeee

    OdpovědětVymazat