pondělí 4. listopadu 2019

Nic menšího než osud světa - 9.

Taky jste měli dojem, že se schyluje k akci? Já původně taky. :-D




Clint se už málem rozběhl za Thorem, i když nahánět ho mohl leda taxíkem; jenže největší vlnu odhodlání účastnit se boje hladce spláchla všednost ranního provozu téhle hrdinské marodky.

Nejdřív ho ve dveřích zastavila ošetřovatelka, která mu výmluvně několika gesty ukázala, že by měl jít připravit pro všechny snídani; když se zeptal na Strange, předvedla jakési „pfů!“ a pokrčila rameny.

Na chodbě pak jako špaček nadával Stark, který se vozíkem zašprajcnul v zábradlí, a teď nemohl dopředu ani zpátky. Podezřele voněl mastičkami a na sobě měl tričko, které mu bylo o dvě čísla větší, ale čisté a popsané spoustou čínských znaků, takže Clint tušil, čím se maličká ošetřovatelka bavila o pár minut dřív, a taky že Wanga čeká pár nemilých překvapení, až nahlédne do svého šatníku.

A mrňavý démonek se míhal okolo jako kometa a vztekle prskal.

„Ten zmetek,“ vztekal se Tony. „Vím přesně, proč jsem nikdy nechtěl děti.“

„Jednak to není člověk,“ nadhodil Clint – „To je fuk, protože přesně tohle děti jsou! Příšery!“

„Jednak z Morgan jsi tak vyplesklý, že ti na tu averzi nikdo neskočí.“

„Morgan není dítě, ale anděl,“ pravil Tony a jen heknul, když mu Clint jediným škubnutím osvobodil vzpříčené kolo, „což je pochopitelné, protože dostala do vínku dokonalý genetický materiál.“

„Aha.“ Nasměroval Tonyho ke kuchyni a blonďaté torpédo zatím pobíhalo kolem. „Potěšilo by tě, kdybych ti převyprávěl, co jsem se dozvěděl od Natashy?“

„Všechno jsem samozřejmě slyšel,“ odsekl Tony nerudně a klepnul si na ucho. „Kdybych se měl spoléhat, že Nat bude mluvit s kýmkoli jiným, taky bych se nemusel dočkat.“

„Aha,“ vypadlo z Clinta ještě jednou, ale vlastně ho to nepřekvapilo. Tony byl příliš podezřele ochotný jim nechat soukromí, a nevyzvídal. Rychle si v duchu promítnul, o čem všem se bavili. Hodně osobní, to ano. Ale nic hrozného. Jinak řečeno, naštěstí nepřišla řeč na to, jak moc je do ní blázen.

„Což mi připomíná, že musíme něco udělat s tím tvým poblouzněním,“ řekl Tony a zaparkoval se tak, aby co nejvíc překážel mezi sporákem a ledničkou. Upřel chmurný pohled na kávovar, na který nedosáhl, jako by ho tak mohl od zadní zdi po kuchyňské lince přitáhnout blíž.

„Nevím, o čem mluvíš,“ řekl Clint, pustil kávovar a začal hledat mléko a lupínky. Z rozhořčených zvuků démonka bylo úplně jasné, kdo bude se snídaní první na řadě, alespoň pokud nechtěl riskovat škody na zdraví a majetku zúčastněných.

„Mělo mi to být nápadné už dřív,“ pokračoval Tony, „byl jsi úplně mimo. Až jsem si říkal, jestli v něčem nejedeš.“

„Zase to nepřeháněj.“

„Nebylo ti podobné takhle ztrácet nervy. Ale jasně, vždycky jste k sobě měli blízko, výjimečná citová angažovanost se dala pochopit… dvojitou dávku kofeinu, buď tak laskav.“

„Za to by mi Pepper dala pěkný kapky,“ zabrblal Clint, ale bez odporu pootočil patřičnou páčkou.

„Tím spíš to nezdržuj.“

Clint položil na zem mísu, naplněnou přesně tím, co odkoukal od Strange, před Tonyho strčil kafe, a konečně měl dojem, že ho nikdo v nejbližší chvíli nezakousne. Šplouchnutí a usrknutí se ozvalo ve stejný okamžik.

„Co první ti Natasha řekla, když se probudila? Omluvila se. A pak znovu. A pak další náznaky. Jo a taky tě teď mám už chvíli na očích. Myslel jsem, že jsem to byl já, kdo se praštil do hlavy, ale jsi nějak nedovtipný, Bartone. Loki tě nějak očaroval – a budeme muset teprve zjistit, jestli bude prácička pro mě nebo pro Strange tě z toho dostat – abys jí zachránil krk.“

„Ty říkáš, že mě Loki, ten jejich Loki, ještě větší blázen než ten náš, a mimochodem z kdoví jaké náhodné reality, dokázal ovlivnit tak, abych já tebe ukecal, a ty něco vynalezl?“ řekl Clint skepticky. „Dost překombinovaný. Neříkals, že realit je hrozná hromada?“

„Ale taky jsem říkal, že mě něco doslova táhlo k téhle konkrétní,“ opáčil Tony. „Jako by už tam byla vyšlapaná cesta. Hozené lano. Drobty chleba na lesní cestě. Vábivá melodie z dáli. Světélko na konci tunelu.“

„Dobrá, dobrá, chápu. Stejně je to blbost.“

Strangova lednice byla ještě vyluxovanější, než ta ve Stark tower, když zrovna nemohl Hulk spát. Usoudil, že tousty ve vhodném světle skoro nejsou zelené, a naskládal je do toustovače. Jednou rukou šlo všechno otravně pomalu. Thor měl pravdu, byl k ničemu.

„Připadat ti to může, ale ptej se sám sebe, jestli jsi někdy před tím v životě měl méně racionálnější chvilky.“ Tony zaváhal. „Pravda, možná bych si sám vzpomněl na pár…“

„Pro jistotu Lokimu rozbiju hubu, jen co ho potkám. Spokojený?“ Z představy, že ho Loki nějak ovlivnil – opět, znovu, zase – mu bylo skoro zle. Jeho noční můra z dob, kdy ho Loki ovládal pomocí svého kopí, mu roztřásla ruce. Nenáviděl to. Sice dostal zpět Natashu, svým způsobem… Natashu, která byla stále ještě zamilovaná do Lokiho, jeho Natasha, která nebyla jeho, se kterou už nikdy nebudou mít stejné vzpomínky…

„Ksakru!“ Dveřmi od lednice praštil tak, až se vrátily plnou silou a málem to schytal do obličeje. Zavřel je už docela obyčejně a obezřetně přičichnul k džusu. Zatímco ho vyléval do dřezu, odhlédl se po Tonym, který popíjel svou kávu a tvářil se moudře. „Jdi se bodnout.“

„Potřebuješ pro útěchu podrbat za ouškem? Že očaroval zrovna tebe je dobré znamení,“ podotkl Tony. „Zřejmě to nebylo snadný a muselo to být něco, co už v tobě bylo a stačilo to jenom posílit. Jinak by šel rovnou ke zdroji a nasadil brouka mně – u tebe mohl těžko předpokládat, že se pustíš do vynalézání hyperprostorových emitorů.“

„Takže chceš říct, že snad ve mně nic dalšího není,“ konstatoval Clint. „Úžasný, fakt. Hned jsem klidnější.“

„Proberu to s Natashou,“ ušklíbl se. „Vždycky z vás dvou byla ta racionálnější.“

„Starku,“ zavrčel Clint, náhle nejasně, ale silně naštvaný. „Nech ji být.“

„Jak si přeješ,“ couvl Tony hladce a Clint se zarazil.

„To není znamení – žádného mého poblouznění. Prostě si drbejte někoho jiného. Jasné?“

Tony znovu upil kafe. Měl to gesto propracované k dokonalosti. Samo o sobě úplně stačilo, aby ho měl člověk touhu nejen uškrtit, ale pak i rozsekat, na těch kouscích si zatancovat, a kdyby snad náhodou něco zbylo, naházet to piraním. Spolu s chlemtavými zvuky od démonkovy mísy to bylo stěží snesitelné místo třebas jen pro nejbližších pět minut.

Clint metodicky naskládal na tác všechno jen trochu poživatelné, položil ho Tonymu na klín a otočil mu vozík ke dveřím. „Za chvíli přinesu zbytek.“

„To je zneužívání práce invalidů tohleto,“ zabrblal Tony, ale vcelku bez odporu odjel z kuchyně.

„A ty tak hrozně nemlaskej,“ utrhl se Clint na démonka, který v tom byl vcelku nevinně. Odpovědělo mu obligátní zasyčení. A Clint znovu pustil kávovar. Zíral na stoupající hladinu černé tekutiny a pozoroval sám sebe s jakousi skoro zvrácenou touhou začít sebou opovrhovat. Zoufalec, který si znovu nechal nasadit švába do hlavy. Co v sobě jako bonus najít nějaký ten vztek, křivdu, pocit zrady či znechucení, co to okořenit trochou sebelítosti a hrnkem pohrdání? Ten bastard Loki, v každém z možných světů bezohledný manipulátor, ovšem sám trapně podléhající sentimentu… místo aby se snažil zachránit sebe…

„Čert tě vem, Loki,“ zavrčel Clint a nalil si do kafe trochu mléka. Byl si dost jistý, že myšlenka, který nad tím vším převažuje – že Natasha za to stojí, i za tu trochu nepohodlí ve vlastní hlavě – je jeho vlastní. I bez kouzel. Ale štvalo ho to, nečinnost mu nedělala dobře, nejraději by teď šel vymlátit – cokoli, třeba hlavní sídlo yakuzy, to by mu vyčistilo hlavu dokonale.

V knihovně našel Starka opět usazeného před televizí a Natashu patřičně opečovanou a s čerstvou kapačkou. I ona vyfasovala čisté tričko, podezřele podobné tomu, jaké dostal Tony. Clint usoudil, že překlad čínských znaků si nechá na nějaké neurčité později, až ho naštvou.

„Aaaa tady je to,“ zaradoval se Tony, pilně přepínající mezi programy. „Pěkně to tam srovnali,“ dodal a ukázal Clintovi, aby si popošel před obrazovku. Záběry z nočního řádění obou Hulků stále zabíraly nemalou část zpráv.

„Jak kdyby tam prolétlo tornádo,“ podotkl Clint. „Jak to mohli stihnout?“

„Dva, slovy dva Hulkové, kteří se vážně snaží větší část noci – vlastně je s podivem, že zůstali jenom v přístavu. Přeci jen zapojili rozum.“

„Vezmeš to na sebe?“ nadhodil Clint a opatrně na stůl položil konvici s čajem. Ukázal Natashe hrnek a ta jen kývla.

„Myslíš likvidaci škod?“ ušklíbl se Tony. „Nabídnu pomoc, ale ne hmotné plnění, jestli myslíš tohle. RedHulk není Avenger a našeho Bruce tam nahnali novináři. No… alespoň se pokusím to na to uhrát,“ zašklebil se bolestně. „Tohle bude drahý, vážení… Zlato,“ otočil se náhle k Natashe, „jak jsi na tom?“

„Dobře,“ odpověděla okamžitě.

„Když dobře, tak dobře,“ zazubil se. „Mám na to svědky. Strange se pořád ještě nevrátil, takže nebude mít řeči, to je dobré – špatné je, že jaksi netuším, jak zviditelnit tenhle dům.“ Rychle do sebe hodil zbytek kafe.

„Proč bys ho chtěl zviditelňovat?“ přeptal se Clint a pohodlně se natáhl na pohovce s nohama na stole a vlastním hrnkem v ruce.

„Protože quinjet na chodníku před domem krapet brání provozu,“ řekl Tony. „A Pepper pro mě má tašku s čistými ponožkami.“

„To mi říkáš až teď?“ vymrštil se Clint do pozoru tak rychle, až čaj v hrnku předvedl menší tsunami.

„…asi třicet vteřin,“ bránil se Tony, zatímco Clint uháněl k oknu. Nic tam nebylo. „Na druhé straně!“

„Stačí otevřít dveře zevnitř,“ křikl Clint z chodby, a za chvíli už tiskl mosaznou kliku. Bylo to přesně tak – uprostřed ulice stál quinjet, rampu šikovně otevřenou na chodník před vchodem. Nespokojeně troubící auta ho opatrně objížděla a Pepper ve vstupu nevypadala ani trochu šťastně.

„Clinte!“ vykřikla s úlevou. „Už jsem myslela, že zlobí navigace.“

„Ahoj strejdo,“ vynořila se za ní šťastně se zubící Morgan. „Mohla jsem sedět vepředu!“

„Vy letíte s námi?“ přeptal se Clint.

„Nedovolala jsem se paní na hlídání,“ řekla Pepper. „Tyhle rychlé akce… kam s tím?“ pozdvihla kufříky, které držela v rukou. „A k čemu jsou Tonymu dva?“

Clint jen pokrčil rameny. Vůbec netušil, o čem je řeč, a protože Pepper se nehnula ze dveří quinjetu v obavě, aby jí Morgan nevyběhla na ulici mezi auta, on se také nehnul ze dveří, aby se za ním náhodou nezavřely, a do toho průběžné troubení projíždějících – nebylo to na velké domlouvání.

„Tony je nahoře,“ hodil hlavou za sebe.

„Dobře,“ kývla Pepper a napřed jeden, pak druhý kufřík hodila směrem ke Clintovi. Stejně jako to dělávala Tonyho brnění, i kufříky se samostatně rozletěly naznačeným směrem. „Pospěšte si,“ dodala, „nerada bych dostala pokutu za parkování.“

„Vyřídím,“ pravil Clint a vydal se zpátky do knihovny. Byl dost rychlý, aby se stačil stát svědkem trochy Tonyho naparování – „Já vám ukážu, jak má vypadat vozejk!“

„Doufám, že máme na mysli stejný cíl,“ řekl Clint.

„Jestli chceš na Nový Asgard, tak máme,“ řekl Tony. „Natasho, sleduj.“

Jeden z kufříků se rozložil, ale místo aby z něj bylo brnění, vzorně se poskládal do podoby křesla. Dokonce, aby se Tonymu lépe přesedalo, mu podlézavě zajel sedačkou pod zadek. Tony se ve svém high-tech zařízení spokojeně zavrtěl a nevděčně šťouchl do vypůjčeného vozíku, aby mu zmizel z očí. „Až to ještě trochu vychytám, nechám si ho patentovat,“ prohlásil spokojeně. „Má i takovou víc ležící polohu pro úplné lemry,“ otočil se znovu k Natashe. „Takže ti bude muset Clint trochu pomoct přelehnout, což bude určitě hrozná legrace, když pořád ještě simuluje průstřel ramene…“

„Nechceš tu raději zůstat?“ zkusil Clint.

„Ani náhodou,“ odvětila okamžitě.

„Jsem vážně zvědavý, kdo bude pilotovat,“ brblal Tony, zatímco plavně plul ke dveřím, konečně beze škod na nábytku.

Clint zatím pomohl Natashe z postele – „Kdo asi!“ – což nebylo zdaleka tak náročné, jak se obával, protože docela pomáhala, a jeho ruka už na tom byla také o další noc odpočinku líp; zkrátka potřebovali všichni jen trochu času. Čas bylo sice zrovna to, co se jim nedostávalo, ale… zvládnou to, samozřejmě. Nějak. V nejhorším budou pokřikovat z quinjetu s amplionem v ruce.

Za chvíli už svorně vystoupali po rampě, Morgan objímala Starka, který se skvěle potácel mezi stavem ‚mám úchvatnou krásnou skvělou dceru‘ a ‚jsem myšlenkami někde úplně jinde‘, a Clint si sedl v pilotním křesle na plyšáka, z čehož málem dostal infarkt; až byli všichni konečně patřičně usazeni a připoutáni, a mohli vzlétnout.

„Hoď nás napřed domů, prosím tě,“ naklonila se Pepper ke Clintovi.

„Na to nemáme čas,“ zvolal Stark zezadu. „Zlatíčko, nechceš si skočit s maminkou na hamburger?“

„S tebou,“ řekla Morgan a pevně se omotala kolem jedné jeho paže. Stark jen tlumeně zasykl, když se pokoušel přesunout chobotničku na nějakou méně opálenou část těla.

„Tatínek má práci s padouchama,“ řekl. „Clinte, vidíš támhle ten barák?“

„Obchoďák,“ konstatoval Clint.

„Jo. Vyhoď je na střeše.“

„Tony,“ nadechla se Pepper, ale pak pomalu vydechla. „Až budeš příště potřebovat dovézt quinjet… směle si řekni někomu jinému.“

„Vím přesně, proč tě tak zbožňuju,“ prohlásil Tony. „Trochu si zautrácejte holky… a šup šup, pospícháme!“

„Ahoooj,“ zamávala všem Morgan, zatímco s Pepper ruku v ruce opouštěly quinjet. Clint ho v první možné chvíli znovu zdvihl do vzduchu – koneckonců, ani neměl povolení přistát – a začal nastavovat kurs.

„Naše Pepper je chytřejší,“ řekla Natasha pobaveně. „Nikdy ti na to neskočila. Zůstala asistentkou a náš Stark se ji pokoušel průběžně balit – mezi hromadou svých dalších známostí.“

„Jsem pokročilejší verze,“ řekl Tony samolibě.

„Dobře. Co přesně je ten Nový Asgard, o kterém je pořád řeč?“

„Vyprávěl jsem ti, že v tomhle vesmíru byl Asgard zničen,“ řekl Clint, zkontroloval naposledy autopilota a vstal, aby se ujistil, že mu jeho živý náklad nebude lítat po quinjetu, a taky přihodil Natashe další deku, protože pořád ještě měla problém udržet teplo. „Přežilo jich pár, nebyl problém je přijmout na Zemi. Usadili se v Norsku, ostatně zbylo jich sotva na větší vesnici, a jsou soběstační… náš ochlasta si tam zalezl do díry a vládnutí hodil na krk Valkýře.“

„Taky bohyně?“ přeptala se Natasha obezřetně.

„Jestli jsem to dobře pochopil,“ vložil se Tony, „tak ne docela. Dlouhověká, odolná a silná, ale ne tak jako Ódinův rod. Dobrá holka. Bude se ti líbit.“

Na to Natasha neřekla nic tak dlouho, až ticho začalo být skoro nápadné.

„Chvíli teď jenom poletíme,“ řekl Clint a se zájmem pozoroval, jak Tonyho vozík mění konfiguraci, aby svého pasažéra pohodlněji uložil. Zjevně podobná nanotechnologie, z jaké vyráběl svá nejnovější brnění. „Možná bychom si mohli rozmyslet strategii.“

„Já budu vrhat vražedné pohledy a Stark sebevědomé hlášky,“ řekla Natasha. „Nic lepšího než quinjet se vším možným arzenálem teď nemáme. Co chceš za strategii?“

„Prostě ho zabít. Jasné.“

„Pověz nám zatím ten zbytek,“ řekl Tony. „Mimochodem napadlo by tě, že Clint odmítá připustit, že mu tě Loki zasadil do hlavy?“

Zarazila se a pohlédla na Clinta. „Věř mi, že jsem to nechtěla,“ řekla.

„Věřím,“ odpověděl trochu ztuhle. Ano, věřil. A byl zatraceně rád, že už je to nějaká chvíle, co mu tuhle věc Tony předhodil, takže se stačil jakž takž smířit. Smířit? Ani náhodou. Ale nezačít vyšilovat bylo také dobré.

„Slyšel jsi všechno, že?“ konstatovala nepřekvapeně. „Nevyžívám se zrovna v popisech svých soukromých záležitostí, ale ke konci našeho světa všechny ty emoce a osobní rozhodnutí nezbytně patří. Snad že v tom bylo tolik asgarďanů - a tak šla obvyklá politika, boj o zisky a zájmy korporací stranou. Šílenství pár jednotlivců bylo dominantní hybnou silou celé války.“

„Moc toho asi nezbývá,“ řekl Clint.

„Ne, nezbývá. Skončila jsem u toho, že Lokimu přeskočilo. Ve tvojí kůži pobíhal nejspíš i po Asgardu.“ Zamračila se. „Vážně jsem to nesnášela. Už jsme byli tak paranoidní, že jsme každý s každým měli domluvená nějaká osobní hesla… ale většinou se spokojil právě s tebou.“ Zadívala se na něj. „Skoro, ale ne úplně stejný.“

„To i ty.“

Přikývla. „K původnímu plánu, že kamenem duše zkusí ovlivnit Thora, aby opustil stranu Ódina a Hel, se nějak nedokázal odhodlat, nebo možná jen nenacházel příležitost. Chvíli se i zabýval hlubším zkoumáním paralelních světů, v naději, že bychom získali pomoc.“

„Thor říkal, že se v tom Loki docela vyzná,“ přikývl Stark.

„To říkal náš Thor o našem Lokim,“ podotkl Clint a Tony jen pokrčil rameny.

„Těžko říct, jestli už tehdy, nebo až později… našel tebe,“ otočila se teď přímo na Clinta. „Nevím podrobnosti. Loki se objevoval, mizel, nebyl moc sdílný. Jako spojence jsme ho brali jen z nejvyšší nouze. Jednou mi řekl, že pár světů ho zaujalo blíž, ale že málokterý směr je prostupný. Sem mohl nahlédout možná proto, že jeho zdejší já bylo mrtvé. Opravdu nevím.“

„Pár věcí s ním rád proberu,“ řekl Tony zaujatě.

„Proč myslíš, že se sem dostane?“ nadhodil Clint. „Dalo ti sakra hodně práce otevřít portál. Jak by to asi udělal Loki ze zničené Země? Navíc první jsem s Lokim na řadě já.“

„Ty mu jenom chceš pár natáhnout,“ poukázal Tony zcela logicky, „což je obecně vzato kolem a kolem úplně k ničemu.“

„Chm,“ udělal Clint dotčeně a podíval se na mobil, který mu neodbytně pípal v kapse.

„Vím ale, že mluvil o Clintovi a o tom, že kámen duše dosáhne daleko. Snad jsi byl použitelnou obětí proto, že jsi získal kámen ve zdejším světě. Možná na tebe působil díky spojení obou kamenů.“

„Já bych si tak strašně přál, aby v tom hrály roli i nějaké úhledné, přehledné a hlavně obecně platné fyzikální zákony,“ pravil Tony pochmurně, a ne poprvé. Clint si byl úplně jistý, že má na podobná prohlášení ve smyslu ‚jsem chudák‘ větší nárok, ale zrovna se zabýval změnou kurzu.

„Proč tě prostě neodvezl ze Země?“ zavolal od kniplu.

„Protože jsem takovou možnost odmítla,“ řekla Natasha. „Všichni jsme věděli, že se schyluje k závěrečné bitvě. Tušili jsme, že šance jsou všelijaké. Chtěli jsme bojovat a probíhaly přípravy pro případ, že by Asgard vyhrál a my museli přejít do ilegality. Ty bys snad odešel?“

„Nikdo z nás by neodešel,“ řekl Tony.

„Ne.“ Nadechla se. „Snažili jsme se sjednotit obranu Země. To se nám dařilo jen částečně. Snažili jsme se vyjednávat s Asgardem. Nedařilo se vůbec. Tony Stark,“ podívala se na Tonyho zpříma, „dokázal neuvěřitelné věci.“

„Nestačilo to,“ konstatoval Tony.

„Ne – ale byla to vážně parádní jízda,“ pousmála se trochu.

„Moje poslední slova?“ povytáhl obočí.

„Věřila bych tomu.“ Opřela se pohodlněji a zadívala se do stropu. „Anthony Starku,“ řekla zvolna, „opravdu mi právě tvůj vozík masíruje chodidla?“

Tony zazářil. „Nechápu, že jsem si to dávno nepřidal i do brnění!“

„Připoutejte se a nekuřte, jdeme na přistání,“ zavolal Clint.

„Už?“ podivil se Tony.

Clint se jen krátce odhlédl a maniakálně se zakřenil. „Vyzvedáváme Bruce Bannera.“

„Kterého?“ zeptala se pro změnu Natasha.

„Sám nevím, ale určitě si moc užijeme, až to budeme zjišťovat!“







- Pokračování -

5 komentářů:

  1. Není nic hezčího než dočíst jednu kapitolu a zjistit, že můžu hned začít další :-D
    (A teď si ji jdu fakt přečíst!)

    OdpovědětVymazat
  2. A budou vyzvedávat Bruce 1, Bruce 2, Hulka 1 nebo Hulka 2? :-D
    Osádka quinjetu je skutečně smrtící seskupení. Jak chtějí s někým bojovat, když i kafe je schopný uvařit jenom jeden z nich, a ještě s tím má problém? :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hleďme, kdo se dostal do civilizace :-D
      To by mě taky zajímalo, co tam chtějí dělat. Myslím, že jsou prostě postižení představou, že u ničeho nesmí chybět, a že to vždycky nějak půjde, protože vůle a odhodlání; ale možná je to kafe mohlo poučit... :-D

      Vymazat
  3. Poslat Lokiho k čertu - to mi tady ještě chybělo. :D Jak se začne mávat jeho jménem, najednou to všechno dostává nový rozměr. Mně je Clinta tak strašně líto.

    Ach jo. Potřebovala jsem se zase zasmát, a tady jsem nedělala nic jiného. Na to, jak mě uzemnila ta minulá kapitola, mě tahle zase perfektně nakopla. Věděla jsem, proč si to nechávat na horší časy. Strašně se mi líbí jejich hlasy v tvém podání. Prostě je to super. Je to taková odměna, takový mls ke kávičce.

    Neříkám, že vstávám z hrobu, zatím jen vyhazuju sondu na povrch - jen tak mimochodem. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hle, ze zatuhlého betonu čouhá malíček a trochu se mrská! :-D
      Jak pravíš - jak padne Lokiho jméno, je to pravá chvíle rozdat prášky na uklidnění. Kdyby nebyl Clint zrovna stroj na zabíjení a tajný agent, dělá učitele v mateřské školce nebo ošetřovatele na psychiatrii. A jak se mu někdo dostane pod kůži, je z něj zkrátka příliš snadný cíl :-D
      Díky! ;-)

      Vymazat