Dokud nás smrt nerozdělí

Bylo nebylo... Hermiona Grangerová se rozhodla zachránit Severuse Snapea.

Je na místě začít omluvou: jde o povídku ze starého blogu, kterou jsem jen krapet učesala a doladila konec. Chtěla jsem to tu mít komplet a tak jsem zkrátka využila uklízecí nálady. Z nostalgie jsem nechala i dříve používaný styl se zvýrazněnou přímou řečí. Kdo by si chtěl přesto počíst, tomu přeji, ať si to užije a ve zdraví přežije.
Mám z toho úchvatný retro pocit! :-D





I.

“...odsuzuje se k trestu smrti, který bude vykonán polibkem Mozkomora do tří dnů.”
Ticho se změnilo ve změť hlasů a silný hluk rychleji, než by považovala za možné. Všichni cítili potřebu k tomu něco říct, nejlépe nahlas; neslyšela ani Rona, ačkoli byl těsně vedle ní, a viděla, jak hýbe ústy. Poplácal ji útěšně po zádech, sám ale nijak zdrceně nevypadal. Otáčel se k někomu dozadu a rozmáchlými gesty se dělil o dojmy z posledních chvil. Odtrhla od něj pohled a stěží odolala touze ho obejmout. Ne, to by vážně nevypadalo dobře.
Zakouzlila na sebe sonorus, ale i tak chvíli trvalo, než si jí předseda Starostolce povšiml. Trochu se zamračil, když pochopil, že se chce vyjádřit k rozsudku. Jenže: tohle byla Hermiona Grangerová. Zpravidla nevyužívala možnosti, kterou jí momentální status hrdinky dovoloval - tedy vyjadřovat se k čemukoli a kdy ji napadlo. Byla mu ale sympatická a on byl vcelku vstřícný k možnosti, že se tak stane zrovna teď. Nepochybně krátký proslov, který dodá říz zítřejším článkům v novinách.
Krátce pohlédl na Snapea. Ten svůj postoj nezměnil. Povznesený a nezúčastněný, nijak se nepokoušel získat náklonnost poroty a nehnul s ním ani rozsudek. Zjevně jen čekal, až se této obtěžující záležitosti zbaví.
“...nový fakt k případu...” proniklo konečně hlukem a lidé se začali tišit.
“Veškerá fakta jsme důkladně probrali během procesu,” odpověděl vlídně jeden z porotců. “Není možné se k nim vracet po vynesení rozsudku.”
“Jedna skutečnost přednesena být nemohla, abych tak řekla, z podstaty věci.” Teď už se na ni upírala pozornost většiny lidí v sále. Skoro fyzicky cítila, jak Ron vedle ní otráveně protáčí panenky a jak ho obtěžuje další zdržení, kvůli kterému přijdou pozdě na večeři. Sonorus už nebyl potřeba, tak sklonila hůlku a opřela se rozechvělýma rukama o opěradlo křesla před sebou. “Hlasování Starostolce o vině a nevině Severuse Snapea bylo prakticky vyrovnané.”
“Chcete snad zpochybnit sčítání hlasů...?”
“Ne. Chci...” Polkla. Nebyla si jistá, jestli by dokázala unést Snapeův pohled, tak neochvějně hleděla na předsedu a mluvila pouze k němu. Nadechla se. “Většina našich zákonů má kořeny hluboko v minulosti. Jedním z takových zákonů, byť dávno nevyužívaných, ale také nikdy nezrušených - “ Viděla, jak se předseda zamračil. Po takovém úvodu mohlo přijít skoro cokoli a mohl si být jistý, že dá spoustu práce se s tím nějak popasovat. “ - je možnost, aby v případě nezřetelné viny přistoupila dívka čistého jména, důvěryhodného rodu a dobrých úmyslů k odsouzenci, pojala ho za manžela a svou pověst vsadila jako záruku odsouzencovy neviny a budoucího řádného chování - “
Věděla přesně, kdy na ni Snape upřel pohled, protože ten okamžik byl jako rána pěstí.
Fyzicky ji ale v té chvíli víc zaměstnal Ron, který ji popadl za rameno a prudce otočil k sobě. “To myslíš jako sebe?” vyrazil ze sebe a zíral na ni obrovskýma očima plnýma nevíry.
“Rone, promiň, ale...”
Trvalo dlouho, než nastalo potřebné ticho. Předseda ukončil jednání s tím, že přezkoumání jejího požadavku bude neveřejné; byla za to ráda. Pohled, jaký jí věnovala Molly, než se otočila zády a odešla, byl hrozný. Artur vypadal jenom zmateně, jeho nechápající, ublížený pohled byl slabým odvarem Rona, kterého drželi ochranitelsky kolem ramen, zatímco ho společnými silami odváděli pryč. Harry... ten naštěstí seděl na druhé straně sálu, hodně se snažila tím směrem nepodívat.
Když lidé konečně odešli, pozhasínala se většina světel. Velký prostor se tím zmenšil, zůstalo jen pár kouzelníků uprostřed v kruhu jasné záře; tucet členů Starostolce, ona, spoutaný vězeň a dva lhostejní dozorci. Hlasy se rozléhaly nepříjemnou ozvěnou a kontrast světla a tmy byl příliš intenzivní - Hermioniným nervům to nijak nepřidávalo a uvědomovala si, že se chvěje tak silně, až to nedokáže před ostatními skrývat. Sama si připadala jako odsouzenec, byla si v té chvíli jistá, že nemůže skončit dobře, muži v širokých hábitech kolem ní vypadali příliš vysocí a temní a nepřátelští.
Kratičce pohlédla na Snapea. Vypadal klidně. Pozoroval ji nicneříkajícíma očima, rty pevně semknuté.
“Slečno Grangerová, jsme ochotní předpokládat, že váš návrh byl pronesen v náhlém hnutí mysli po vyslechnutí rozsudku.”
“Stojím si za ním,” řekla a nerada si uvědomovala, jak jí zakolísal hlas. “Přemýšlela jsem nad tím dlouho. Jsem přesvědčená, že ten rozsudek není správný, a cítím povinnost udělat cokoli, abych zmírnila jeho následky.”
Předseda už nevypadal, že by k ní cítil nějaké sympatie. “Udržovali jste mezi sebou vztah už před...?”
“Ne!” skočila mu do řeči rychle a trochu pobouřeně. “Samozřejmě že ne. Byl to můj profesor ve škole a já studentka. Nikdy by mě ani nenapadlo... a chování profesora Snapea bylo vždy dokonale profesionální. Nikdy nenaznačil ani ten nejmenší zájem o kteroukoli studentku.”
“Takže vaše jednání je motivováno čistě nutkáním napravit zdánlivý justiční omyl.”
“Hlasování bylo prakticky vyrovnané,” odvětila pevně, “stačilo málo k tomu, aby dopadlo způsobem, jaký by byl přiměřenější vzhledem k zásluhám profesora Snapea o výsledky války.”
“Slečno, vím, že je móda říkat těm půtkám s Vy-víte-kým válka, ale - “ vmísil se další člen Starostolce a Hermina ho rázně přerušila.
“Nebyl jste tam!” odsekla ostře. “Bojovali jsme s ním několik let a pohřbili řadu dobrých lidí. Slovo válka je plně na místě, jakkoli probíhala pro mnohé skrytě - snad kromě závěrečné bitvy.”
“To teď není předmětem jednání,” přerušil je předseda.
“Omlouvám se,” řekla Hermiona, “chtěla jsem už jen dodat, že domluvené sňatky nejsou v kouzelnickém světě ani dnes nic výjimečného, a troufám si říci, že většinou z banálnějších důvodů. Povaha našeho předchozího vztahu není překážkou. Pan profesor Snape mi víc než jednou zachránil život. Plním pouze svou povinnost.”
“Pro začátek bychom se měli zeptat pana Snapea, jestli by vůbec s takovým sňatkem souhlasil,” ozval se další kouzelník. Všichni svorně pohlédli na odsouzence - konečně důkladněji i Hermiona, skrytá ve své zvědavosti hradbou pohledů všech ostatních. Už dlouhou řadu týdnů ho neviděla takhle zblízka. Od okamžiku, kdy ji napadl plán se sňatkem, nikdy. Proto si teď nesmírně ostře a naplno uvědomovala jeho výrazné, předčasně zestárlé rysy, nezdravě bledou pleť, nepřitažlivé úzké rty...  Na okamžik skoro zadoufala, že odmítne a všechno se tím hladce vyřeší, ona z toho vyjde s čistým štítem, protože, koneckonců, co už by mohla udělat více, než nabídnout sebe sama -
Snape lehce pozdvihl obočí v předstíraném údivu. “Je to zbytečná otázka,” řekl a hlas měl po dlouhém mlčení chraplavý, “pokud však tolik toužíte učinit povinnosti zadost...”
Zbytečná? Zbytečná proč? zakřičela Hermiona v duchu. Protože mu hrdost nedovolí souhlasit? Protože by bylo šílenství odmítnout? Být tak už tohle všechno za mnou - “Souhlasím,” pronesl, “samozřejmě, že souhlasím. Pokud si mám vybrat mezi slečnou Grangerovou a mozkomorem...” Lehce pokrčil rameny a trochu se ušklíbl, když pohlédl do její bledé tváře. “Ani vy jste nedokázala být tak nesnesitelná. Nebo snad bylo v plánu mé ušlechtilé odmítnutí?”
“Ne,” řekla slabě, “ne, to nebylo. Nebylo by správné vás nechat umřít.”
“Stále nekonečně naivní,” odpověděl tak tiše, až si nebyla úplně jistá, jestli skutečně řekl právě tohle. Kouzelníci vedle ní se začali překřikovat, ale než se stačila v jejich řečech zorientovat, předseda debatu rázně ukončil. “Slečna Grangerová počká v předpokoji, odsouzený zde. Ostatní, následujte mne, prosím.”
Jeden z dozorců ji doprovodil ven a Hermiona osaměla v chodbě před širokými dveřmi soudní síně. Trochu se bála, že na ni bude čekat Harry nebo někdo z Weasleyů, ale bylo tu ticho a prázdno; necítila se teď dost silná na to, aby řešila ještě své přátele. Chvíli jenom stála a snažila se uklidnit. Přehnaně vnímala svůj dech, příliš mělký a nepravidelný, napjaté svaly. Pokusila se zavřít oči, ale začala se jí motat hlava.
A dost.
Přiměla se stát klidně, dýchat pravidelně a nemyslet na to, jak ráda by utekla pryč. Přesvědčená, že mají možnost ji pozorovat, se snažila působit co nejlepším dojmem.
Mysli na Snapea, přikázala si. Protože brzy se budou řešit mnohem konkrétnější záležitosti. Už to není ten abstraktní předmět výzkumu za dlouhých odpolední, kdy se po práci zavírala v knihovně a hledala v knihách zákonů jakoukoli naději. Teď je to opravdový chlap, kterého dost možná za chvíli pustí. Který neponese snadno, že je jí zavázaný. Který je starý jako její otec, po dlouhé době ve vězení z něj bude troska fyzicky i psychicky. Nebudou mít kde bydlet, její úspory nestojí za mnoho, oba si budou muset najít novou práci. Budou nuceni předstírat, že jejich manželství je plnohodnotné a Snape bude možná vyžadovat, aby takové skutečně bylo...
Tady fantazie Hermioně selhávala. Nedokázala si představit jakýkoli fyzický kontakt se Snapem. Znovu ucítila lehký nával paniky. Nepřipadal jí ani v nejmenším přitažlivý. Byla ochotná ocenit, že má hezký hlas, jenže snad nikdy jí neříkal nic, čím by neútočil či neshazoval. Pokud se nacházela v bezpečné vzdálenosti, obdivovala jeho intelekt a odvahu. Zblízka... zblízka to bylo pokaždé jako srážka s dikobrazem. Byl nejspíš jediný, kdo ji jako dospělou dokázal rozplakat, a to se ani nemusel snažit.
Přistihla se, že přechází sem a tam a ruce tiskne k tělu v obranném, hloupě dětském gestu. Nazlobeně se napřímila a pohodila hlavou. Z boje se neutíká. Jsou dva dospělí, rozumní lidé. Určitě najdou způsob, jak spolu vycházet tak dlouho, jak bude potřeba. V nejhorším odejdou do zahraničí a zařídí se každý po svém. Cena, jakou bude muset zaplatit ona, je obrovská. Cena, jakou by musel zaplatit on... Kéž by se ho tak nebála.
“Slečno Grangerová?”
“Ano?”
“Vnitřní rada Starostolce ukončila jednání. Pojďte, prosím.”
Kráčela za tím mužem rozhodnými kroky a se vzpřímenou hlavou a marně se snažila z pohybů jeho pláště vyčíst odpověď.
 
II.

Znovu v kruhu světla uprostřed soudní síně. Snape stále seděl připoután řetězy ke křeslu a lehce ji bodlo při myšlence, kolik dlouhých hodin už to musel strpět.
“Vážená slečno Grangerová,” začal předseda skoro obřadně. “Váš návrh jsme probrali velmi zevrubně a výsledek hlasování byl jednomyslný.”
Vlastně až v té chvíli si plně uvědomila, že by ji mohli odmítnout. Před tím to byla jen vzdálená hypotetická možnost a nejasná představa o překážkách, jaké by mohli klást - “Vzhledem k veškerým okolnostem jsme se rozhodli vašemu návrhu nevyhovět.”
Dlouhou vteřinu na něj jen němě zírala. Bylo to příliš náhlé, příliš definitivní, nebyla připravená čelit téhle alternativě.
“Říkal jsem vám, že je to zbytečná otázka,” řekl Snape polohlasně. Těžce k němu otočila hlavu, dosud ztuhlá šokem. “Můj souhlas berte jako... ocenění vaší snahy,” dodal, a ačkoli to nedokázal neříct tak, aby to neznělo přezíravě, na své poměry promluvil vlastně... docela normálně.
“Ale - proč?” vypravila ze sebe. “Všechny podmínky jsem splnila.”
“Ne tak docela. Je samozřejmě pravda, že vy osobně jste bezúhonná čarodějka s bezvadnou pověstí. Bohužel pocházíte z ryze mudlovské rodiny.”
“To mě snad dělá méněcennou?” vzplanula okamžitě. “Oba moji rodiče jsou lékaři, to je vážené povolání. Tyhle Voldemortovy - “
“Nechte mě domluvit, buďte tak laskavá.”
Ztichla a zachmuřeně mu zírala do tváře. “Onen starý zákon, ze kterého jste vycházela, vyžaduje ctnostnou dívku z dobré rodiny. Zárukou tam však není pouze osoba té ženy, nepředpokládá se, že za něj bude ručit ona osobně. V symbolické i praktické rovině je podstatou odpovědnosti skutečnost, že provinilec bude včleněn do struktury důvěryhodného rodu a stane se jeho plnohodnotnou součástí. Faktickými ručiteli se stává větší společenství dostatečně silných mágů. Nepochybuji o kvalitách vašich rodičů, slečno Grangerová. Jsou to však mudlové a pro nás nemohou být záruka, že udrží čaroděje formátu Severuse Snapea, abych tak řekl, na uzdě. Rozumíte mi?”
Dal jí pár okamžiků, aby jeho slova vstřebala. Mluvil mírně a snad mu jí bylo svým způsobem líto. Tím to celé bylo jenom horší. “Ani další okolnosti nebyly nakloněné vašemu návrhu. Nepovažujeme za vhodné, abyste takový návrh vznesla vy, bývalá studentka. Svádí to k nezdravým předpokladům ohledně prostředí školy, a to si Bradavice vzhledem k událostem posledních měsíců nemohou dovolit.”
To snad... “Nic nenaznačuji. Věřím, že vaše vztahy byly vždy zcela korektní.”
Pomalu vydechla.
Bylo to jako zlý sen.
Otočila se ke Snapeovi. “Promiňte,” řekla hluše. “Opravdu jsem věřila, že vás dokážu zachránit.”
Pokrčil rameny.
“Odveďte odsouzeného.”
Nebyl to příjemný pohled, když k němu přistoupili jeho dva dozorci a shodili masivní řetězy. Železo hlasitě zarachotilo na kamenné podlaze a přehlušilo i hlasy kouzelníků, kteří se pomalu rozcházeli a hovořili mezi sebou. Snape, po mnoha hodinách bez možnosti pohybu ztuhlý, nedokázal sám dost rychle vstát, a vysloužil si tak pár neohleduplných šťouchanců. Chtěla se ozvat na jeho obranu, ale pak jen vydechla. Nemělo to smysl. On by rád nebyl a za pár okamžiků ho odtáhnou za dveře, kam na ně neuvidí... jenom by mu to spočítali dvakrát tolik. Sklopila oči před pohledem na potrhaný hábit a bosé nohy. Občas byla kouzelnická společnost k uzoufání krutá ve svých staromilských tradicích.
“Jen tak mezi námi, zaznělo i třetí odůvodnění.” Zvedla tvář k předsedovi, který teď promluvil tlumeným polohlasem. “Váš případ by mohl být velmi nešťastným precedentem v právě probíhajících kauzách. Ne proti všem smrtijedům jsou dokonalé důkazy a jistě se najdou další, u kterých hlasování neproběhne zcela jednoznačně. Nepochybuji, že jsou mezi nimi tací, o které by se potenciální nevěsty přímo popraly. Staré rodiny bývají bohaté.”
“Takže teď ho zabijete,” řekla, “zabijete ho, i když víte, že to není správné.”
“Běžte domů,” řekl s trochou neupřímné starostlivosti. “Možná to dokonce ještě urovnáte se svým přítelem.” Tak tohle si vážně mohl odpustit... “Severus Snape prováděl hrozné věci, slečno Grangerová.” Předseda se pomalu vydal k východu a ona mimoděk vykročila s ním. Za jejich zády hlasitě zaklaply dveře, kterými odvedli vězně. “Byl velice schopný a velmi obratně pracoval pro obě strany tak, aby v případě vítězství kterékoli z nich měl své místo na slunci jisté. Ne všechno mu však vyšlo tak, jak chtěl, a proto dopadl, jak dopadl. Jste mladá a s vašimi schopnostmi před sebou máte úžasnou budoucnost. Nepokazte si ji pro někoho takového v předem ztraceném případu.”
Mírně pokynul hlavou na pozdrav a s rukama založenýma za zády odkráčel pryč.
Hermiona si připadala zmatená a rozhozená. Všechno bylo špatně - okny v čele chodby svítilo slunce, skutečně byl někde venku ještě den? Z dálky slyšela hlasy lidí a věděla, že si musí zajít pro hůlku a pak domů a večer jít spát a ráno zase vstávat. Představa, že by měla pokračovat ve všech těch obyčejných věcech, zatímco Severus Snape umírá, úplně zbytečně a sám, zatímco nepřátelé jsou dávno poražení, byla absurdní, dokonale nepatřičná. Ale svět se točil dál, ona stála na chodbě ministerstva a nevěděla, co dělat.
Zůstat tu nemohla, takže vykročila kupředu.
A brzy zabloudila. Pokud někoho potkala, jenom na ni krátce pohlédl a šel dál. Nebyla schopná nikoho z nich zastavit, nebyla si ani jistá, jestli by vůbec dokázala promluvit. Uvědomovala si, že upadla do jakéhosi šoku, ale neměla v sobě dost vůle s tím bojovat.
Zatočila do další chodby. “Slečno...?”
“To je Grangerová. Víte která.”
“Slečno Grangerová? Mohu pro vás něco udělat?”
Hermiona se dívala na tu mladou ženu beze stopy pochopení. Ptá se na něco...? “Znají se s Pastorkem, zavolejte ho někdo. Třeba šla za ním.”
Okamžik, kdy náhle seděla v pohodlném křesle, a někdo, koho znala, na ni vlídně promluvil, byl tou poslední kapkou. Rozplakala se prudkým, nezadržitelným pláčem, veškeré zoufalství vyplavalo na povrch jediným rázem. Nevnímala nic kolem sebe, ani Kingsleyho, který ji chvíli nechal, ať mu pláče na rameni, pak ji předal do objetí pohodlného křesla a pestře vyšívaného polštáře, a došel pro čaj. Když po nekonečně dlouhé době dokázala zase vnímat okolí, zjistila, že je v kanceláři, kterou nezná, s Pastorkem, který za stolem něco píše na pergamen, a hrnkem kouřícího čaje před sebou. “Odpusťte, Kingsley,” hlesla ochraptěle, “tohle se mi vážně nestává.”
“Já to přeci vím,” odvětil klidně a odložil brk. “Ještě kapesník? Ale pozor, dochází mi zásoby.”
Důkladně se vysmrkala. Uvědomovala si, jak hrozně musí vypadat, ale už ji viděl i v horších chvílích - lepší mít oči jako králík z trochy pláče než z cruciata. Víc ji mrzela ta naprostá ztráta sebeovládání. “Doufám, že...” povzdechla si. “Že to nebude zítra ve Věštci.” Objala teplý hrnek vychladlými prsty. Bylo to nesmírně příjemné. S každým douškem sladkého čaje jako by se do ní vracel život.
“Nikdo vás neviděl,” odpověděl a přisedl si do vedlejšího křesla. “Věštci samozřejmě neuniknete, z dnešních událostí v soudní síni budou mít druhé Vánoce. Předpokládám, že celou tu záležitost zamítli? Nebo naopak a jen vám právě došlo, jaké to bude štupovat Snapeovi ponožky?” Trochu se pousmál, ale Hermiona byla možná klidnější, ale ani o chlup smířenější.
“Zamítli. Nemám prý za sebou požadované zázemí hodnověrného čarodějnického rodu.”
“To bohužel dává smysl,” pronesl zamyšleně.
Hermiona by to možná kdykoli jindy byla ochotná připustit, ale určitě ne teď. “Z právního hlediska,” dodal rychle.
“Díky, že... že jste mě nezavrhnul,” povzdechla si. “Snapea jste také neměl rád.”
“Nikdo ho neměl rád,” pokrčil rameny Kingsley. “Tohle jsem mu ale nepřál. Čekal jsem to, byl na to připravený, snad. Ale takový konec... Když jsem slyšel, co navrhujete, nebyl jsem si ani jistý, jestli se mi víc ulevilo, nebo jsem byl vyděšený. Všichni víme, kde bychom byli bez jeho pomoci - nejspíš bychom teď olizovali Voldemortovi boty.”
Na další pláč byla moc unavená, tak jen potřásla hlavou. “Co teď?” zeptala se spíš sebe.
“Má nárok na jednu návštěvu, než ho převezou do Azkabanu na popravu. Popravdě, jestli vaše touha mu nějak prospět trvá?” Rychle přikývla. “Nedovedu si představit, co by ho pozvedlo na duchu víc, než možnost vám důkladně vysvětlit, jak jste byla naivní.” Ano, to znělo docela jako on. „Jestli se na to po tom všem ještě cítíte.”
Slabě se usmála. “Děkuju. Jak to mám udělat?”
Krátce se zamyslel. “Raději ti to zařídím přes vlastní kancelář, ať se nedočkáme ještě nějakých překvapení. Co hned zítra ráno?”
Tím dostane dost času dát se dohromady. Ideální.
“Hermiono... děkuju vám za všechno, co pro něj děláte.”
“Musela jsem.”
Rozloučili se; Hermiona odešla trochu zahanbená, ale klidná. Připadala si zvláštně neukotvená. Posledních pár týdnů pracně dělila čas mezi práci, Rona a právnickou literaturu. Z práce si vzala na vyhlášení rozsudku volno, studovat právo už bylo zbytečné a Ron... znovu si vybavila gesto, jakým se od ní Molly odvrátila. To naprosté odmítnutí a pohrdání. Rozumem chápala, že byli Brumbálovi přátelé po dlouhá léta. Od jeho smrti nebyli v centru dění natolik, aby plně docenili Snapeovu úlohu. Navíc je postavila před hotovou věc náhle a bez přípravy. Ale stejně byla ta ochota a rychlost, s jakou ji hodili přes palubu, zraňující.
Nebo nehodili? V té chvíli byl Ron v šoku. Když mu dá trochu času... Prudce se jí po něm zastesklo. Všechno by bylo o tolik snadnější, kdyby se mu mohla schoulit do náruče a vypovídat se, zatímco by ji hladil po zádech a občas něco útěšného zabručel. Třeba přijde domů a on tam bude čekat a všechno to pochopí.
Vystoupila z výtahu a postavila se k recepčnímu pultu. Podsaditá čarodějka na ni krátce pohlédla a aniž se ptala na jméno, podávala jí hůlku. Hermiona se zvládla jenom zdvořile usmát, poděkovat a skoro ze zvyku si pomyslet, jak se těší na den, kdy ji přestanou poznávat na ulici. Pak zahlédla Harryho. Vykročil k ní dlouhými, rychlými kroky. Neusmíval se ani nemračil a podle toho dokonale prázdného výrazu v jeho tváři hned věděla, že minimálně u něj se pochopení jen tak nedočká.
“Prý jsi byla u Pastorka,” řekl bez pozdravu. “Předpokládám, že ověřoval, jestli nejsi pod vlivem nějakého kouzla?”
“Mrzí mě, že s tím tak moc nesouhlasíš, Harry,” řekla. “Nenašla jsem jinou možnost. Prosím tě... pojď někam dál.” Čarodějka za pultíkem i pár kolemjdoucích na ně zírali s nadšenou zvědavostí a lapali každé slovo.
Popošli do ošidného soukromí vzdálenějšího konce vstupní haly.
“Tobě připadá normální, abys před svatbou s jedním chlapem veřejně... já nevím, co to bylo, požádala o ruku jiného?”
“Harry, o to přeci nešlo!”
“To bych právě rád věděl, o co ti šlo.” Harry vypadal zle. “Snape byl bastard, co zabil Brumbála a kdo ví koho dalšího, léta nám dělal ze života peklo, a když zjistil, že mu teče do bot, honem začal spolupracovat.”
“To přeci není...”
“Není pravda? To je tvé zbožné přání, Hermiono. Ten všivák se řídí jenom vlastním prospěchem, ničím jiným. Ano, pomohl nám. Ale nebýt toho, jak pomáhal Voldemortovi, možná jsme ho vyřídili mnohem dřív.”
Potřásla hlavou. “Ty ho prostě nesnášíš,” řekla. “Možná si promluv s Pastorkem. Byl docela objektivní.”
“Neznal ho tak jako my. Hodilas Rona přes palubu - nás všechny - a proč vlastně?”
“Mluvil jsi s Ronem?” hlesla.
“Mluvil,” potvrdil Harry. “Nechce tě vidět a vypadal, že to myslí vážně. Nedivím se mu.”
Hermioně poklesla ramena. Tohle nepůjde snadno.
“Hermiono, já nevěřím, že jsi to udělala... já nevím. Tobě se Snape - líbí?” Z hrůzy v jeho hlase se jí rty mimoděk zvedly do úsměvu.  
“Popravdě mě vůbec nenapadlo nad tím takhle přemýšlet,” řekla, i když to byla pravda jen z části. Především si přemýšlení o tom vůbec nedovolila.
“Ty jsi blázen,” pronesl přesvědčeně. “A pak že já mám záchranářský komplex. Proti tobě jsem žabař.” V první chvíli myslela, že je to přátelské pošťouchnutí, ruka nabídnutá ke smíru. Harry se ale ani nepousmál. “Dej vědět, až dostaneš rozum,” řekl. “Až si vzpomeneš, že máš přátele, a přestaneš dávat přednost egoistickým smrtijedským parchantům.”
Otočil se a šel. Ještě chvíli zůstala stát na místě, snad proto, že by ji rozklepaná kolena vůbec nemusela unést. Konečně ale vykročila ke krbu a za chvíli se skácela do vlastního křesla.
Zůstala tak dlouho, než se dokázala zvednout, dát si sprchu a uvařit spoustu čaje. Na jídlo neměla ani pomyšlení. V hlavě cítila nepříjemný tlak, v žaludku kámen a nedokázala se pořádně zahřát. Stres, usoudila, a zabalená v dece se schoulila v křesle.
Takže zítra návštěva u Snapea. Nepochybovala vůbec, že když to Pastorek slíbil, tak to také zařídí. Neměla by tam chodit, jemu už nepomůže a sobě přitíží. Zároveň si ale nedovedla představit, že by tam nešla. Bude k něčemu dobré to malé vytržení při čekání na smrt? Je úleva, že ji nečeká předstírané manželství po jeho boku, nebo by raději snášela nepříjemnosti od něj, než aby se pokoušela o smír s Ronem, kde si připadala tak strašně provinilá?
Usnula až nad ránem, a když pak, unavená a vystresovaná, pospíchala k ministerstvu, zastoupila jí cestu ta nejméně pravděpodobná osoba.
Narcisa Malfoyová.
Hermiona zůstala stát na místě a jenom zamrkala. Měla plnou hlavu Snapea - myšlenky na cokoli jiného musela dolovat z velikých dálek. Než vůbec pomyslela na obranu, bylo zřejmé, že se Narcisa o nic nepokusí.
“To jste vy,” řekla Hermiona ne příliš duchaplně. “Je po vás sháňka,” dodala.
“Myslím, že zatím zůstanu stranou,” odvětila žena. “Všichni víme, že Lucius nemá naději, a mé svědectví na tom nic nezmění. Teď jsem tu ale kvůli Severusovi.”
“Aha,” řekla Hermiona. “Nevím, jaké máte informace o tom, co včera proběhlo - “
“Vím všechno o tom, co včera proběhlo,” přerušila ji. “Promiňte, ale vysvětlím vám rychle, proč jsem tady. Jsme příliš blízko ministerstva a nerada bych vzbudila pozdvižení.”
Poodešly pár kroků do pochybného stínu členitého cihlového domu. Narcisa? Bylo těžko spojit si ji s nějakou záludností. Možná proto poslali právě ji. Ovšem samotný předpoklad, že ji někdo poslal, byl - “Vím, že chcete zachránit Snapea. A já mu chci splatit dluh za život svého syna.”
Tak tomuhle Hermiona rozuměla.

III.

Cela pro předběžně zadržené byla malá a Hermiona strávila celé hodiny přemýšlením, jak se věci dokáží zvrtnout. A pak ještě nad tím, jestli se stěny skutečně nepatrně naklání k sobě, nebo ten klaustrofobní pocit vyvolává pouhé vědomí, že je tu zavřená a nemůže ven.
Čekala na další výslech. Dosud byly stručné, v rámci možností docela přátelské - nikdo jí nevyhrožoval, nenutil veritasérum, nepokoušeli se použít nitrozpyt, dokonce ani nezvýšili hlas. Nevěděla, jestli je to dobré znamení, nebo špatné. Pozdě odpoledne dostala konečně i něco k jídlu a když se pokoušela dozorce ptát, co bude dál, dostala jen stručnou odpověď: “Čekáme na léčitele.”
A dveře se znovu zavřely.
Tak. Zřejmě se dřív než cokoli jiného pokusí zjistit, jestli ji někdo nezmanipuloval, ať už kouzly nebo lektvary. To dávalo smysl. Pokusila se něco sníst a znovu se pustila na pochod celou. Tři kroky tam, tři zpátky. Kéž by byla jen o maličko delší, aby to byly celé tři kroky.
Konečně klaply dveře a vešel postarší muž, kterého neznala, a Kingsley. Byla už tak vystresovaná, že se k němu málem vrhla a objala ho čistě z té úlevy, že bude mít s kým promluvit, ale vypadal vážně a v ruce držel hůlku. “Pane Pastorku,” pokynula mu na pozdrav. Nekompromitovat ho.
“Slečno Grangerová,” odpověděl stejně formálně. “Toto je léčitel Wentworth. Je ve svém oboru vysoce kvalifikovaný a zkušený a přišel na mou žádost. Já jsem tu v roli svědka. Pokud proti některému z nás máte námitky, vyslovte je.”
“Nevím přesně, co se tu má dít,” řekla nejistě, “ale nemám žádné námitky proti vašim osobám.”
“Ničeho se nemusíte obávat, slečno,” řekl léčitel hlasem překvapivě tichým na to, jak byl vysoký a jak majestátně působil jeho vous. “Provedu sérii diagnostických kouzel a odeberu vám trochu krve. Pro začátek mi jenom řekněte, jestli vy sama ze svého subjektivního pohledu shledáváte možným, že byste byla ve svém jednání ovlivněna magií, lektvarem či jiným způsobem, například vydíráním?”
Zavrtěla hlavou. “Ne,” dodala nahlas, aby bylo jasno. “Promiňte.” Napůl to patřilo Kingsleymu, který vypadal unaveně a neradostně, napůl léčiteli, který se sem trmácel kdo ví odkud - když to trvalo tak dlouho.
“Tak to bývá, tak to bývá... posaďte se, je tu málo místa, ale stačit bude.”
Byl opravdu důkladný. Hermiona si připadala dokonale vyřízená, když konečně skončil, a jen matně vnímala, jak se loučí s Pastorkem s tím, že výsledky budou za pár hodin. Probralo ji, až když ji někdo chytil za ruce a trochu s ní zatřepal. “Hermiono,” řekl Kingsley naléhavě, “řekněte mi přesně, co se stalo!”
Zvedla k němu oči. “Potkala jsem před ministerstvem Narcisu Malfoyovou,” řekla zcela po pravdě, protože tohle byl někdo, komu lhát nechtěla. “Řekla mi, že Snapeovi dluží za život svého syna a chce mu pomoct. Dala mi pro něj přenašedlo, které ho mělo dostat pryč. Mezi přátele, říkala. Už jsem nevěděla, co jiného bych mohla udělat.”
Kingsley vypadal, že dostane infarkt. “Proboha, Hermiono. To vás nenapadlo, že jste možná Snapea poslala přímo do rukou smrtijedů, které zradil?”
Vytřeštila oči a zbledla tak strašně, že ani nemusela promluvit, aby pochopil. Prudce se postavil a pokusil se přecházet po cele sem a tam. Pro jeho dlouhé nohy a vysokou postavu tu však skutečně nebylo dost místa.
“Tohle je příšerná situace,” mluvil napůl pro sebe. “Prosil jsem Wentwortha, aby výsledky zdržel, jak to jen půjde, ale i tak budou nejpozději zítra ráno. Dosud v obecném mínění převažuje názor, že vás někdo očaroval, ale já se obávám,” pohlédl na ni krátce, “že to je marná naděje. Co tohle,” poklepal si na vlastní tvář, aby ukázal, co má na mysli, “máte tu nějaké potíže?”
Dotkla se podlitiny pod levým okem a zavrtěla hlavou. “Ne, to jenom ten bystrozor, co nás hlídal. Viděl, že něco dávám Snapeovi, a chtěl tomu zabránit, odhodil mě stranou trochu moc prudce. Všichni jsou tu slušní.”
Pastorek si nespokojeně odfrkl, ale vytáhl hůlku a pronesl patřičné zaklínadlo. S úlevou si promnula brnící kůži.
“Zatím jsou slušní. Až se rozhodnou, že patříte k nim, skončí všechny ohledy. A moje pozice není taková, abych vás mohl účinně chránit.”
“To bych ani nemohla chtít,” zavrtěla hlavou. Pastorek jí věnoval pohled tak výmluvný, až se zastyděla. Bojovali spolu. Spolupracovali v Řádu - i když se nepotkávali moc často - a stáli vedle sebe na bojišti. Jeden i druhý byl svědkem okamžiků, které pro toho druhého mohly být koncem všeho. Nebylo možné... nezasáhnout.
“Nevím, kolik můžete dostat za napomáhání k útěku, ale i týden by byl moc. Spoluvězni vás roztrhají na kusy.”
Těžce polkla. Věděla přesně, koho v Azkabanu potká. Proti mnoha z nich bojovala a později během procesu vypovídala. Týden, měsíc, půl roku? Nemá šanci ani den. “Co mám říkat... až se přijdou znovu ptát? Bystrozorům? Při výslechu?”
“Nejspíš pravdu,” pokrčil rameny. “Neumíte si dobře vymýšlet a beztak mě nenapadá žádná dobrá historka, která by dávala smysl. Malfoyová je někde zalezlá, té to nepomůže ani neublíží. I když představa, že tu pobíhá bystrozorům přímo pod nosem, se mi vůbec nezamlouvá. Obhajoba může pracovat s tím, že vás citově vydírala a manipulovala skutečností, že je matkou vašeho spolužáka. Nebo - “ zarazil její námitky v zárodku, “cokoli jiného, to tu teď nevymyslíme. Hermiono, hlavně už žádné hlouposti. Při vší úctě, raději uvidím v Azkabanu Snapea než vás.”
“To mohu snadno slíbit, obávám se.”
“Pokusím se zdržovat všechno, co půjde, a zatím něco vymyslet.”
“Děkuju, Kingsley. Za všechno, co pro mě děláte.”
Hořce se pousmál. “Musím.”
Probudila se pozdě v noci s bušícím srdcem a pokrytá ledovým potem. Nedokázala myslet na nic jiného než na Azkaban, kde nepochybně skončí. Napřed proces - ta představa, jak tam sedí v křesle pro obviněné přede všemi - přijde se podívat Ron? A potom... mohla by dostat třeba... rok? I kdyby ji nechali na samotce, za tu dobu se k ní určitě ostatní vězni dostanou. Dovedla si představit, že snaha dostat se jí na kůži by pro ně byla zábava na libovolně dlouhou dobu - jinou nemají. Zvlášť když na jejich straně budou také dozorci. Nechala utéct Snapea a Snapea zkrátka nenávidí úplně všichni, protože dal spoustu důvodů snad každému, kdo kdy držel v ruce hůlku.
Ještě včera byl největší starostí Ron a Harry. Teď to byla jen vzdálená jména, na která se bála pomyslet, protože v nich byla zároveň naděje. V koutku duše doufala, že by přeci nenechali svou zlost dojít tak daleko, aby skončila v Azkabanu; ale stejně tak věděla, že nechají, a to vědomí bolelo, ostře, fyzicky bolelo, protože stále na ně myslela jako na přátele a na celou tu záležitost jako na dočasné nedorozumění. Jestli kvůli něčemu musela přemáhat pláč, tak právě kvůli nim, protože tohle bylo celé špatně.
Vstala a zalomcovala dveřmi. Nic.
Zvlášť Ron jí scházel strašně moc, ale zároveň se stal ryzí abstrakcí, jakousi představou Rona, neskutečnou a vzdálenou, ke které patřila široká ramena a ochota sevřít ji v náručí; nic by teď nepotřebovala víc, než někoho, o koho by se mohla opřít. Nemuset nic vysvětlovat, nemuset se obhajovat. Jenom být.
Zabalila se do deky a pevně ji kolem sebe stáhla.
Dokonce i Snape jí chyběl, stýskalo se jí po potížích, které očekávala, že nastanou. Teď neměla řešit houf bystrozorů za zády, ale kde budou bydlet a jestli se spolu budou schopní domluvit o nejjednodušších věcech. Byla připravená být nekonečně trpělivá na manýry vzteklého chlapa. Zato nebyla vůbec připravená na to, že bude v Azkabanu celé noci čekat na okamžik, kdy do její cely vejde Bellatrix.
Na chodbě zazněly tiché kroky a v Hermioně vybuchla naděje i strach tak silné, že kdyby neležela, nohy by ji určitě neunesly. Ale kroky jen prošly okolo, pravidelné, nespěchající - noční hlídka. Tiše vzlykla. Nesmírně teď litovala toho, co udělala. Cena byla příliš vysoká. “Kingsley, prosím tě, dostaň mě odsud,” zašeptala do tmy plačtivě. Mezi těmi muži, které měla ráda, nebo ke kterým měla náklonnost předstírat, najednou zaujal zvláštní pozici. Byla skoro ochotná se zamilovat v jakémsi dojmu, že to pomůže, že on je ten rytíř na bílém koni, který ji osvobodí. Přistihla se, že dokonce začíná splétat plány na to, aby se zamilovala. Ale on není dost sebezničující typ, to věděla. Nezahodí všechno, aby pomohl pitomé holce, co zašla moc daleko; a dobře že tak. A ona by neměla riskovat jejich přátelství jenom proto, že se potřebuje na někoho upnout.
Snaha pohlédnout na sebe akademickým, nezaujatým pohledem, ji trochu vzpamatovala. Dokonce se dokázala do tmy slabě pousmát. Kingsley, kdybyste věděl!
Ráno bylo šedivé a nevlídné a muži, kteří ji přišli vyslýchat, nevlídní a odtažití. Trvalo to dlouho, stále nebyli ochotní uvěřit, že netuší, kam byl Severus Snape přenesen. Nejen Pastorka napadlo, že to celé mohla být past, a začaly se objevovat teorie, že se spřáhla se smrtijedy, kteří s ním chtěli zatočit po svém. Vzmohla se ještě na poznámky ve smyslu, že ji těší, že ho považují za nevinného bojovníka za jejich stranu, ale nebylo to k ničemu. Jen kolotoč otázek - vyčerpávající, nekonečný. Časem se jejich hlasy začaly slévat do stěží srozumitelného proudu, byla unavená a nesoustředěná. Nechtěla lhát, ale občas neformulovala odpověď úplně dobře a oni se pak chytali každého slova s úmornou doslovností.
Někdy pozdě odpoledne už přestala odpovídat úplně a jenom mlčky zírala někam skrz. Neuvědomila si plně, že jeden z nich by byl ochoten použít i násilí, ale že mu v tom bylo zabráněno - kratičká, sotva čitelná epizoda - ale náhle pochopila, že stále ještě tu její jméno a zásluhy něco znamenají. Vstala. “Chtěla jsem jen pomoci spravedlnosti,” řekla. “Byl to nešťastný způsob a lituji, že jsem nenašla lepší. Víc už se ode mě nedozvíte, protože nic víc se nestalo a nic víc nevím. Odveďte mě, prosím, do cely. Obhájce nechci. Jen už mít celý ten proces za sebou.”
Skutečně to udělali, pro tu chvíli, a Hermiona byla ponechána opět jen svým myšlenkách a strachům. Druhý den, přes veškerá očekávání, výslechy nepokračovaly. Jeden z dozorců jí nosil jídlo, byl však skoupý na slovo a nedozvěděla se nic. Prosila o noviny, ale marně.
Třetí den ráno si ji nechal předvést Kingsley. Tentokrát do vyšetřovací místnosti a byli tam s nimi i dva další bystrozoři; on ale kolem nich zakouzlil bariéru, aby si mohli promluvit v soukromí. “Návštěvy k vám nesmí, ale požádal jsem o laskavost a vyšli mi vstříc. Hermiono, mám na vás pár otázek a pokuste se tvářit co možná neutrálně - ne, nepřibližujte se. Musím pracovat na svém alibi.”
Seděli naproti sobě, mezi nimi stůl. Hermiona stáhla ruce, které si na něj mimoděk položila, zpět na klín. “Alibi?” zeptala se plná naděje. Jestli potřebuje alibi, znamená to -
“To jsem měl přesně na mysli. Jste dokonale čitelná. Ovládejte se, prosím.”
Do očí jí vytryskly slzy. “Odpusťte, Kingsley. Jsem hrozně unavená.”
“Soustřeďte se. Jak moc věříte Narcise Malfoyové?”
To byla zvláštní otázka a Hermiona na ni nedokázala odpovědět. “Proč...?”
“Kontaktovala mě a já, místo abych ji nechal zatknout, jsem s ní promluvil, a má černá duše bude navždy hnít v pekle, jestli v tomhle budu pokračovat dál. Nicméně: přinesla mi vzkaz od Snapea, a nejspíš byl skutečně od něj, jak dokázala nějakou maličkostí, o které jsem věděl jen on a já. Údajně je v zahraničí, v bezpečí, a vzhledem k tomu, že jste se v této situaci ocitla jeho vinou, nabízí vám azyl. Tolik Narcisina verze.”
Hermiona naprázdno několikrát otevřela a zase zavřela ústa. “Myslím, že to celé nechápu,” vydechla nakonec. “Proč by to... a jak?”
“Nesedí mi na tom docela dost věcí,” pokračoval Kingsley. “Nesedí mi na Narcisu, že takhle nasazuje krk, místo aby se někam zašila. Ta hromada péče mi nesedí ani na Snapea. Nicméně je samozřejmě možné, že Narcisa mu dluží hodně a že v něm se hnulo svědomí. Také je pravda, že pokud si vrchní vyšetřovatel prosadí převoz do Azkabanu ještě dnes - “
Hermioně se zatmělo před očima. “ - nestačím ani obstarat jiné přenašedlo, ani zorganizovat záchrannou akci, a to i kdybych nějaký plán měl.”
“To je tak snadné dostat do vězení přenašedlo?” hlesla.
“Ve skutečnosti to vůbec není snadné,” zamračil se. “Za běžných okolností funguje vícestupňová kontrola a k vězňům se nedostane nikdo, kdo není několikrát dokola prověřený. To až když jsem do toho vstoupil a celý proces obešel, napřed s vámi a teď sám se sebou, systém získal trhliny. Věřte mi, Hermiono, že na to vůbec nejsem hrdý.”
“Nechci, abyste mi pomohl a pak tu seděl na téhle židli místo mě.”
“To ani já. Jak už jsem řekl - vytvářím si alibi. Teď a tady bude naprosto jisté, že jsem se k vám nepřiblížil natolik, abych mohl něco předat. Odsud jdu přímo do míst, kde mě uvidí spousta lidí. Pokud budete chtít riskovat Snapea a Malfoyovou raději než Azkaban...”
“Ano,” řekla rychle, “raději to.”
“Pak za vámi přijde muž a předá vám ho. Já...” Potřásl hlavou. “Vůbec se mi to nelíbí, nemá to žádné dobré řešení.”
“Kdyby mě chtěli zabít, úplně by jim stačilo nechat mě být.”
“Snad. Na to vlastně spoléhám... A teď se prosím zatvařte nějak, aby bylo jasné, že jsme se moc nedohodli.”
Pastorek vstal a zrušil diskrétní kouzlo, které je do té chvíle halilo. Vypadat zdrchaně a nešťastně nedalo Hermioně vůbec žádnou práci; dívala se za ním a když prohodil pár slov s bystrozory, zaslechla dokonce něco o tvrdohlavých káčách. V hlavě měla prázdno.
Vzpomněla si, že na dnešek měla lístky do divadla. Úplně je viděla před sebou, napůl zastrčené pod květináčem na okně. Měla by dát vědět Ronovi, kde jsou, aby je nenechal propadnout... Hermiona si přitiskla dlaně na tvář, aby nezačala plakat. Bylo těžké uvěřit tomu, že místo celé té hezky naplánované a docela příjemné a přehledné budoucnosti ji čeká Azkaban - nebo cokoli, kam ji pošle Narcisa.

IV.

Čekala. Občas po chodbě někdo přešel a v takových chvílích jí srdce začínalo prudce tlouct a bolestně se zadýchávala. Když pak kroky odezněly, zase se pomalu uklidňovala.
Den plynul.
Neustálé napětí vysilovalo a nakonec ji z mátožného polobdění probralo až klapnutí dveří.
Nepovědomá tvář, podle oblečení i celkového vzezření spíš nějaký nižší úředník než bystrozor. Měl podivně prázdný výraz, a když hledala další příznaky, rychle je i našla - ten muž byl pod imperiem.
Ach, Kingsley, zaúpěla v duchu, kam jsem tě to dostala?
Nezdržel se dlouho, vlastně se na ni ani pořádně nepodíval. Upustil na zem drobný předmět zabalený v kapesníku a tou podivně komíhavou chůzí, která mu nejspíš byla vlastní i bez imperia, se odplížil zpět na chodbu. Dveře se za ním zavřely a po delší chvíli, když si myslela, že je dávno pryč, zarachtal ještě klíč v zámku.
Trhla sebou, ale oči z balíčku na zemi nespustila. Rázem dokonale bdělá, ale ne ještě zcela odhodlaná, zírala na něj jako uhranutá. Expresní lístek někam daleko, možná na ostrov v Karibiku; nebo taky do pekel. Stále znovu si promítala Narsicinu tvář a přehrávala tón jejího hlasu. Zdála se tak upřímná. Minimálně když šlo o Snapea... Hermiona u ní měla jedinou zásluhu, a to že Dracovi nezakroutila krkem za všechny ty provokace už během jejich školních let.
Kapesník vypadal použitý, a tak ho rozbalila trochu štítivě, dvěma prsty, a odhodila do kouta. Uvnitř se skrývala špulka na nit, hezky vysoustružený kousek světlého dřeva. Hermiona ji obracela v rukou sem a tam - nenacházela žádné vodítko, jak ji použít, žádný návod. Začínalo to vypadat jako špatný vtip. Po všem tom rozhodování byla neschopnost ho aktivovat přímo zničující.
Takže - čekat na předem daný čas přenosu? Stačí se alespoň přichystat na cestu. Ne že by bylo v cele co balit nebo připravovat. Snad jenom hodit si plášť přes ramena a přestat myslet na svůj strach.
Ještě zkusila zatáhnout, špulka se jí náhle rozpadla v rukou; a zcela nepřipravená Hermiona se vydala na cestu prostorem.
Dopadla z výšky a tvrdě. Půda byla pevně sešlapaná a Hermiona si odřela kolena o štěrk. Příliš jasné světlo po příšeří v cele oslňovalo, napůl se zvedla, klopýtla a znovu upadla, i tráva tu byla ostrá a řezala do dlaní. Znovu vstala a protřela si oči. Po přemístění byla dezorientovaná - muselo to být skutečně daleko - a chvíli trvalo, než si uvědomila, co vidí.
Tohle docela určitě nebyl ostrov v Karibiku.
Stála těsně za plotem z ostnatého drátu. Na té špatné straně ostnatého drátu. Před sebou viděla jakousi vesnici, nebo spíš tábor, několik řad nízkých dřevěných baráků. Zatímco plot byl udržovaný velmi pečlivě a kovové dráty se vysoko nad její hlavou v denním světle leskly, baráky byly sešlé a špatně postavené, s křivými střechami z vlnitého plechu. Celé to budilo dojem jakéhosi podivného vězení a Hermiona začínala panikařit.
Hlavně pryč odsud, schovat se - “Hey, rookie!”
“Begira, andrea! Norena da?”
Nerozuměla, ani ten jazyk nepoznávala. Hlasů přibývalo, v jejich tónu znělo hlavně překvapení, ale i pobavení a jakási touha po senzaci. Někdo je na tom hůř než my.
Nebylo kam utéct, ale Hermiona nedokázala zůstat stát. Nesmyslně se rozběhla podél plotu pryč. Obklíčili ji snadno, houfek mužů ve špinavém mudlovském oblečení, špatně ušitém a mnohokrát vyspravovaném. Postrkovali ji mezi sebou někam dopředu mezi domy, cítila jejich ruce po těle, slyšela pobavené dohady. Klopýtala pod jejich rukama, zmatená a vykolejená, příliš drobná mezi mužskými postavami.
Někdo ji popadl za ramena a přistrčil obličej těsně před její. Mimoděk přivírala oči a snažila se odvrátit, muži páchlo z úst a z předních zubů mu mnoho nezbývalo. “Anglická? Anglická? Jo jasně, anglická. Vítej!” Objal ji kolem ramen, v jakési snaze si ji takto přivlastnit. “Radují, že nováček. Zavoláme šerifa, že nové maso. Poslali nováčka!” Od chlapů okolo se ozvalo pár nesouvislých anglických slov, zřejmě co kdo znal. “Šerif řekne, teď žádný pospíchání - “
Dostrkali ji na jakési náměstíčko, širší kruh udusaného bláta a v jednom jeho konci šibenice, naštěstí prázdná, s provazem pohupujícím se ve větru. Pocit neskutečna ji tak pohltil, že skoro nevěřila ničemu, co kolem sebe vidí, bylo to příliš nepravděpodobné, šílené, vystřižené z nějakého románu. Začalo trochu pršet, drobnými ledovými kapkami, a Hermiona se roztřásla zimou.
Náhle zahlédla známou tvář. Z jednoho z domů vyšel Snape, vylákaný  nezvyklým hlukem, musel se sklonit v příliš nízkých dveřích. Zastavil na prahu a zíral na ni pár okamžiků s nevěřícným úžasem, potom ale s rostoucím vztekem, který tak dobře znala - ano, rozhodně to byl on. Dosud ve svém vězeňském oblečení, ještě potrhanějším, než jak si ho pamatovala. Neřekl a neudělal nic, jenom ji propaloval pohledem, a Hermiona věděla, že musí tohle jeho přání akceptovat. To ona ho sem poslala - a ať je tohle místo čímkoli, je to špatně – a tak se neznají, tečka.
Konečně se prostor těsně kolem ní trochu uvolnil. Lidí přibylo, mohlo jich být celkem pár desítek, Snapea ztratila z dohledu už dávno. Přibývalo konkrétnějších vjemů - z nedostatku jídla propadlé tváře, pach nemytých těl, několik žen v neúměrné menšině proti mužům, žádné děti. Mezi mudlovskými šaty spatřila i pár kouzelnických hábitů, stejně zanedbaných. Většina lidí byla unavená a rezignovaná, ale do houfu nejblíž kolem ní se natlačili ti aktivnější, kteří přímo hladověli po vytržení z běžné rutiny, dychtiví i po mučení, pokud budou moci přihlížet z blízka, ale bez vlastní újmy na zdraví. Vnímala ten hlad, spolu s naprostým nezájmem o její osud, a strach jí zaléval v ledových, paralyzujících vlnách.
Ten, kterému její dosavadní tlumočník říkal šerif, byl k poznání na první pohled. Kvalitní šaty, umyté vlasy, dobře oholená a ostře řezaná tvář někoho, u koho si musíte dávat pozor na každé slovo. Na opasku mu visela zbraň, ne hůlka, ale pistole. Kolem něj dva tři muži, taktéž ozbrojení. Ti se nedívali na ni, ale hlídali dav okolo. Kde to proboha jsem?!
“Žádné přírůstky jsme nečekali,” řekl dobrou angličtinou s mírným přízvukem. “Kdo tě poslal? Prohledali jste ji?”
“Nic nemá,” řekl někdo z kruhu kolem. “Ani železo, ani dřevo.” Jiný hlas než předtím. Zřejmě jich tu anglicky přeci jenom mluví víc. Shrnula si z tváře provlhlé vlasy a snažila se stát zpříma.
“Jmenuji se...” odkašlala si. “Hermiona Grangerová,” zvládla říct už pevnějším hlasem. “Nevím, jakým nedorozuměním jsem se tu - “
Někdo těsně vedle její hlavy zavyl smíchem, až polekaně poskočila. “Tady není nikdo omylem,” řekl šerif viditelně pobaveně. “Nemusíš mít strach, že by se tu pro tebe nenašla práce.”
“Ale nechcete ji poslat rubat, že ne, šéfe?”
Zase ten smích. Vždycky ve dvou vlnách, to když někdo přeložil pro ostatní, o čem mluvili. Hermiona na okamžik zavřela oči. Skončí jako matrace pro hromadu trestanců. “To víš že ne, Chrame. To by byla škoda. Vezměte - “
“Ta žena patří mně.”
Strávit dlouhá léta před katedrou, to znamenalo mít hlas jako zvon. Ani nemusel křičet, ale slyšeli ho všichni. Snape se prodral mezi lidmi kupředu, postavil se vedle ní a ruku jí majetnicky položil kolem ramen. Měla co dělat, aby se mu nezhroutila úlevou pod nohy. “To mohl každý říkat - “ ozvalo se za nimi, ale šerif zvedl ruku a okamžitě bylo naprosté ticho.
“Patří tobě, říkáš,” pronesl a Hermioně se zdálo, že ten nepatrný úsměv, který mu probleskl tváří, byl – z nějakého důvodu - vítězný.
“Slyšel jste, co se stalo během mého procesu,” řekl Snape. Měl vztek, to cítila. Vztek na ni, vztek na sebe, vztek na celý svět. “To je ona. Moje manželka.”
Hermiona polkla. Žádný obřad neproběhl, to muselo být jasné každému, kdo jen přibližně věděl, co se stalo. Snape rozhodně nevypadal, celý špinavý a s nezhojeným šrámem na čele, že by byl v pozici, ve které by si mohl diktovat podmínky. Prakticky vzato si šerif nakloní víc lidí, když ji vydá, než když ji nechá jedinému Snapeovi. Prosím, profesore, prosím...
“Ponechala jste si dívčí jméno?” pozdvihl šerif obočí a Hermiona si po chvíli vyděšeného zmatku uvědomila, jak se před chvílí představila.
“Já... nezvykla jsem si ještě...”
Ne, tohle už byla jen hra, aby si plně uvědomili, že on ví, a že chce, aby si tím byli jistí. “Nevím, která dobrá duše vás poslala, paní Snapeová, ale skutečně mě těší, že přivedete našeho mistra na lepší myšlenky.” Jen nepatrně pokynul hlavou. Snape zesílil stisk na jejím rameni a vlekl ji rychle pryč. Zklamané hlasy za jejich zády pak uťal rázný hlas: “Třeba ti ji půjčí, Guldine, pravidla znáš. A teď si běžte po svém! Errendimendua amaiera! Ibrahime, vydáš jí věci jako každému nováčkovi. Darja, bihar zer erakutsi emakumeen ari dira egiten zuen litzaidake!”
Snape ji takřka prohodil dveřmi domu, ze kterého ho prve viděla vyjít. Zblízka bylo to stavení ještě zoufalejší než při letmém pohledu, tenké stěny z prken a okna beze skel. Vnitřek vypadal víc jako stáj než jako obytný prostor - jedna velká místnost s mnoha lůžky podél stěn, pod nimi dřevěné přepravky s trochou osobních věcí, u jedné stěny malá železná kamna. Strčil ji na jedno z lůžek, napůl nedobrovolně se posadila. “Prokažte se,” štěkl.
Zazmatkovala. “Já... já... tři dny před bitvou jsme se náhodou potkali uprostřed noci na chodbě v sídle Řádu a zrovna jste se měnil po mnoholičkém lektvaru. Modrý svetr a dírou na lokti, plavé vlasy - “
“Budiž. Takže - co tu sakra děláte?” zasyčel vztekle.
“Já...” polkla, nedokázala se vzpamatovat. “Děkuju,” dodala, “že jste... my... kde to jsme? Už mi došlo, že jste pro mě neposlal. Byla jsem zatčená v cele na ministerstvu a... Co je tohle za místo?”
V náhlé vlně beznaděje klesl na protější lůžko a sevřel hlavu v dlaních. “Grangerová na krku,” zaslechla polohlasné. Pak ale zvedl hlavu a zadíval se na ni. Zdálo se, že už je klidnější. “Tohle je trestanecký pracovní tábor,” řekl. “Nevím kde. Nevím, kdo je za tím, ale určitě i čarodějové, protože kolem jsou magické ochrany. Co jsou zdejší zač, také nevím.” Ušklíbl se. “Možná vrazi, možná političtí. Skoro s nikým se nedomluvím a navíc se mnou mluvit nechtějí. Jsem nežádoucí osoba.”
“Kvůli Vy-víte-komu?” hlesla.
“O tom tady nejspíš ani neslyšeli. Škoda, rozuměli by si. Když jsem přišel, ta šibenice venku - “
Hermiona si rychle zacpala uši a celá se schoulila do sebe. Venku se pořádně rozpršelo a voda hlasitě rachotila o plechovou střechu. Ne dost hlasitě, aby přehlušila tlukot vlastního srdce, bušícího v hlavě a bolestně tepajícího v uších. Vzpamatuj se! “Prý z deště pod okap,” řekla a narovnala se. “Spíš ze sklepa pod déšť.”
“Cože?” zamračil se na ni.
“Promiňte. Jen se s tímhle vším okolo nějak... nedovedu srovnat.”
“Jak jste sakra mohla být tak pitomá, že jste se nechala chytit? Strčíte mi přenašedlo a sama zůstanete sedět jako koroptev na odstřel?”
Provinile sklopila hlavu.
“Kdo vám ho vůbec dal? Tohle těžko byla vaše inici-”
“Nerad ruším vaše romantické shledání.” Dveře zaskřípaly a dovnitř bez vyzvání vešel šerif. Déšť se mu zřejmě nějak tajemně vyhýbal, protože měl jen lehce mokrá ramena. Hermionu přelétl pohledem prostým jakéhokoli zájmu a obrátil se rovnou na Snapea. “Jsem rád, že jste se rozhodl spolupracovat. Nám oběma to ušetří spoustu nepříjemností.” Snape na něj hleděl mlčky a s pevně sevřenými rty. “Zejména vám, samozřejmě.” Mírně se pousmál, ale veselí v tom bylo pramálo. “Detaily vašeho zařazení dohodneme později na vhodnějším místě. Teď mi řekněte - protože v těch vašich kouzelnických zákonech se příliš nevyznám - stačí náš civilní sňatek, abyste byli magicky svázaní?” Hermiona zbledla. Snape mlčel. “Nezdržujte. Snadno si to zjistím jinde.”
“Ne,” řekl Snape po chvíli neochotně. “Musí být stvrzený kompetentním mágem. Není to jen slib, ale i obřad a kouzlo.”
“Dobře, někoho obstaráme,” přikývl šerif. „A z vaší drobné lži uděláme pravdu.” Pobaveně se zašklebil. „Až přijdou šéfové, musí už všechno klapat.” Letmo pohlédl na Hermionu. “Plnění povinností pro vás bude znamenat bydlení v lepší části tábora, oblečení, dost jídla a dřevo přes zimu. S výhodami je samozřejmě spojená i zvýšená odpovědnost. Jakákoli snaha o sabotáž či útěk - smrt. Jste investice, ale nahraditelná. Jasné?”
“Pochopil jsem,” zavrčel Snape.
Šerif na ně ještě okamžik zamyšleně hleděl. “Neprozraďte se do té doby,” prohodil. “Ať se chlapi nevztekají. Nepokoje snižují zisky.” Odešel a jeho kroky hlasitě zaduněly po prkenné podlaze.
“Pospíšil si,” zavrčel Snape a zlobně na ni zazíral. “Jak se vám zamlouvá kariéra rukojmí?”
“Nechápu,” vydechla Hermiona bezmocně.
“Protože při vaření lektvarů mi občas musí propůjčit hůlku, přijde jim vhod, že budou mít rukojmí, jehož bezpečí nesmím ohrozit,” objasnil jí Snape. “Nevím, co všechno víte o těchto druzích svazků, ale pokud byste se ocitla v nebezpečí mojí vinou, došel bych... hmm, fyzické újmy. Zjednodušeně řečeno.”
“Aha..” Hermiona nebyla schopná souvislejší myšlenky. “Takže vy tady...?”
“Nevím ani, jestli o tom ví zdejší vláda, nebo jakákoli, nebo je to soukromá záležitost,” ztišil hlas, “je ale jisté, že jsem byl zakoupen nikoli jako Severus Snape, ale čistě jako lektvarista.”
“Lektvarista?” zašeptala nechápavě. “Zakoupen?” dodala šokovaně.
“Starý jim zemřel, koupili nového. Nevím, co se tu sbírá, pěstuje či těží, protože jsem zatím odmítal spolupracovat. Nevím, jestli budu mít za úkol vařit finální lektvary, nebo jenom připravovat přísady - zaručeně nelegální. Nechávali mi čas na rozmyšlenou, jak to nazývali. Teď,” opřel se o stěnu a hlas měl sžíravý a nepříjemný, “jsem dostal motivaci.”
“Můžeme odmítnout,” hlesla.
“Jako jednotlivec bych mohl mít lepší podmínky při vyjednávání,” zamyslel se nad tím a Hermiona se snažila nevypadat moc vyděšeně. “Ale pravděpodobně by nás oba rovnou popravili. Navíc,” zatvářil se znechuceně, “nemohu popřít, že mám u vás dluh, který musím splatit.”
“Stejnou mincí,” zasmála se zoufale. “Svatba nebo smrt! Musíte uznat, že jako vtip je to dobré.”
“Váš smysl pro humor je stejně nesnesitelný jako cokoli jiného,” zavrčel. “A přestaňte mi vykat - vzhledem k našemu předpokládanému vztahu.”
Jestli teď řekne ´říkejte mi Severusi´, rozbrečím se, pomyslela si Hermiona.
“Moje křestní jméno si snad ještě pamatujete.”


V.

Hermiona slila vodu z velkého hrnce a nasypala brambory do mísy. Tak. Jestli pro ni přijdou, výjimečně nebude z oběda břečka. Jako by na tu myšlenku Dragan čekal, krátce zabušil na dveře a jak měl ve zvyku, okamžitě vstoupil. “Jít.”
Ještě před měsícem ho opravovala. “Řekněte ´jdeme´ nebo ´pojďte´,” pokoušela se mu vštípit, ale jeho naprostý nezájem ji časem přiměl rezignovat. Nebyla to první ani poslední věc, nad kterou nakonec mávla rukou. Střádalo se to postupně, ale neodvratně, a Hermiona si to vnímala z pozice nějakého vzdáleného, nezaujatého pozorovatele. Nemělo smysl stále znovu bojovat předem prohrané bitvy.
Odložila všechno, co držela v rukou, a rychle sáhla po plášti. Podzimní počasí bylo chladné a nikdo se nestaral, jestli náhodou nebude sedět v kobce třeba v pyžamu... i kdyby tu náhodou měla pyžamo.
Jak byla naučená, postavila se přede dveřmi čelem ke stěně, opřela se o ni rukama a trochu se rozkročila. Dragan ji prohledal rychle a zkušeně - nikdy se nedokázala rozhodnout, jestli má být vděčná za jeho profesionální chování, nebo zdeptaná neustálým narušováním svého soukromí - ale protestovat ji ani nenapadlo. Když jednou někam asi na týden odjel, chlap, který ho zatím zastupoval, byl dostatečným varováním, jak by také mohla taková prohlídka vypadat.
Prošli mezi sruby a vstoupili do jednoho z těch výstavnějších. Hermiona se jako vždy ohlížela po spodní části tábora, po barácích, kde žili vězňové. Práce tam byla v plném proudu, připravovali se na zimu a pokoušeli se ty nevalné dřevěné skořápky zateplit. Díky tomu v posledním týdnu vázly jejich obvyklé povinnosti a Snape trávil v laboratoři jen dvě tři hodiny denně; skoro určitě se to dnes odbude rychle.
Kharem už byl na místě. Ukázal na židli - ano, bude to rychlé! - a Hermiona se rychle posadila. Kdyby Snape potřeboval hůlku na delší dobu, sestoupili by do sklepa. Kolem pasu se jí ovinul provaz; už věděla, že se musí co nejvíc nadechnout, aby pak měla nějakou vůli - a nezbývalo než čekat.
Hleděla na Kharema, který seděl naproti ní, s hůlkou v ruce. Zpočátku doufala, že bezpečnostní pravidla časem poleví, ale postupy byly pevně dané, všechno bylo jištěné na několik způsobů a zcela rutinní. Nebyli se Snapem první v takovém postavení a šerif měl dobře propracované způsoby, jak udržet své čaroděje na uzdě. “Kávu?” prohodil Kharem a Hermiona se trochu usmála. “Děkuji, ráda.”
Jeho postoj byl i po těch několika měsících naprosto lhostejný. Přesto se občas dočkala drobné laskavosti, asi jako když člověk mimoděk podrbe za ušima toulavou kočku. “Myslím, že Kharem není čaroděj,” řekla jednou Snapeovi, když ještě hledala způsoby, jakými by mohli unikout. “Jenom to předstírá. Drží hůlku takhle.” Předvedla to na vařečce a Snape tehdy jen lhostejně pokrčil rameny.
“Způsob obvyklý ve východní části Asie.”
“Takže po něm nemám skočit, pokusit se mu ji vyrvat a zakouzlit na širé okolí petrificus.”
“Ne.”
Káva byla sladká a silná a Hermiona si vychutnávala každý doušek. Ačkoli Snape kvůli tomu ze začátku pořádně vyváděl, v jejich přídělech káva scházela a jeho obvyklou popudlivost to značně zhoršovalo. Hermiona na ní zdaleka tak závislá nebyla, ale přesto by ji byla ochotná vyměnit za ledacos. Kdyby měla s kým. Nežádoucí osoba, nazval se Snape už tehdy, na začátku. Netušila, jak moc pravdivé se to ukáže, pro ně pro oba. Samozřejmě tu fungoval jakýsi výměnný obchod, jaký jen bídné vězeňské příděly umožňovaly. Jenže vězňové se jim oběma vyhýbali obloukem, obrazně i doslova, ochranka na ně hleděla s jasnou nechutí a podezřením a nevzali by si od ní ani čistou vodu, a vedení tábora šmelit nemuselo. Zatímco u vězňů nebyly pokusy o útěk nijak zvláštní událostí (a naprostá většina z nich byla navrácena zpět, po několika dnech v divočině ve značně zuboženém stavu), oni byli hlídaní na každém kroku. Každou chvíli do jejich srubu vtrhli strážní a obrátili ho vzhůru nohama. Žádnou výjimkou nebyly ani noční prohlídky a už dvakrát vytrhali podlahu.
Šerif neponechával nic náhodě.
Snape snášel neustálý stres kupodivu dobře. Hned na začátku si nastavil určitý standart, který Hermioně připadal v té chvíli nízký, ale neslevil z něj, zatímco ona se stále o něco pokoušela a následně propadala depresím z neúspěchu. Nesmírně mu záviděla, že smí pracovat. Ona neměla s kým promluvit, co číst, nedostali potřeby na psaní.
Snape nebyl příliš ochotný mluvit o tom, co dělá, a vlastně s ní nemluvil skoro vůbec - posledních pár dní, kdy doma trávil víc času, to bylo obzvlášť nápadné. Ráno odcházel poměrně brzy, vracel se na oběd a v laboratoři trávil i odpoledne. Nerudný, popudlivý, s věčně popálenýma rukama, protože se musel naučit bez kouzel zvládat víc postupů než kdykoli dřív.
Ona vařila, prala - pokud bylo zrovna dost vody - a starala se o dům. Nesměla z tábora a dřevo na oheň dostávala už nasekané. Úmorná každodenní rutina primitivních prací jí začínala kalit myšlení. Cítila to na sobě, ale bránit se tomu nedokázala. Měnila se v jednu z těch šedivých, shrbených žen s neumytými vlasy a prázdnýma očima.
Možná ale nebyla tak ubíjející všechna ta nečinnost, jako vědomí, jak absolutně nulovou hodnotu tady má. Ona, Hermiona Grangerová, nebyla nic než nahraditelný nástroj, který naprosto nikoho nezajímal, jenom byl používán podle pevně daných pravidel, používán hluboko pod hranicí svých schopností a možností.
Ani tentokrát nepostřehla znamení, jaké Kharem musel dostat, aby věděl, že skončili. Pouta se uvolnila a pokynul jí k odchodu. Dragan se odlepil od stěny a doprovodil ji ven. Prošli spolu část cesty mezi sruby místní honorace - nevedla tu žádná viditelná hranice, ale každý věděl, kam až si může dovolit zajít - a vrátit domů se mohla zdánlivě sama.
Zrovna začala krájet zeleninu, když přišel Snape. Neomlouvala se mu, že nestačila dovařit oběd, věděl přeci, kde musela být. Jenom se po něm ohlédla a pokynula mu na pozdrav. Odpověděl stejně, usadil se za stůl, opřel si hlavu o ruce a zavřel oči. Odpočíval. “Severusi,” řekla tiše. Byl přesvědčený, že je někdy odposlouchávají, ale Dragana před chvílí zahlédla kroužit o hezký kus dál a nikdo další poblíž nebyl. Snape k ní zdvihl oči. “Já už to nevydržím,” řekla.
Mírně pokývl. “Chápu.”
“Ne, nechápeš. Myslím to vážně, rozmýšlela jsem to dlouho. Odejdi a nech mě tu, nebo mě napřed zabij. Už nevěřím, že něco vymyslíme, není tu... prostor na nic.”
“Ticho.”
“Doufala jsem, že - “
“Řekl jsem - ticho.”
Zvadla. Mechanicky naložila jídlo na talíře. Zase ji o tom nenechal mluvit. “Vaříš hůř než na začátku,” podotkl. Pokrčila rameny. “Dalo by se očekávat, že zkušenostmi se zlepšíš.”
Pohlédla na něj. Oči měla suché, i když uvnitř plakala. “Nedokážu se soustředit,” řekla. “Ani snažit. A vlastně je mi to jedno. Vím, že mi to nemá být jedno, ale...”
Mírně se k ní naklonil. “Mám plán,” řekl skoro bezhlesně. “Musíš vydržet.”
Otřásla se. Takže plán? Copak tady lze mít nějaký plán? Zůstanou tu napořád. “Máš jediný, zato zcela zásadní úkol. Vydržet. Začni se znovu starat o své vlasy. Lépe vařit. Poučovat Dragana. Být připravená v kterýkoli okamžik - “
“Být připravená!” vyrazila ze sebe prudce. “To jsem. Přijdou sem kdykoli, poslední noční prohlídka byla kdy, předevčírem?”
“Stále to tu bereš jako místo k životu s určitými nevýhodami.” Ušklíbl se. “Chyba. Ber to jako vězení s výhodami. Ten náhled je přesnější a lépe ti ukáže veškerá zdejší dobrodiní.”
Dobře. Někde v cele, kde už by nemohla vůbec nic a nedostala se nikdy ven - asi by to bylo horší. Ne, rozhodně by to bylo horší. Vzato kolem a kolem, tohle byl postoj, který by mohl trochu pomoci. “Budu se snažit,” zašeptala. Snape přikývl a jakési stopy zájmu z jeho tváře se vytratily. Znovu zavřel oči. Hermiona v duchu zavyla. I pro něj být jen věc... ale je tady, stále je tady, že? Sice se zmiňoval o bariérách proti přemístění, ale nevěřila, že by se s trochou snahy s hůlkou v ruce neprobojoval ven. Ale on zůstával, protože ona je tu také. Čert vem magické svazky vzniklé tou parodií na manželství, i s tím by si určitě nějak poradil...
Hermiona si uvědomila, že bere Snapea jako příliš všemocného, a trochu se nad tou myšlenkou zarazila. Ve tváři měl únavu a oči mu temně svítily z bílé tváře. I pro něj to bylo těžké. Koneckonců, snažil se, ne? Oběma jim byla nepříjemná důvěrnost, s jakou se k sobě museli chovat, ale dokázal k tomu přistupovat tak prakticky, že to bylo docela snesitelné. Spali na jedné posteli a i tam dokázal udržovat odstup takový, až ji to občas mrzelo. Snape nesnape, jednou to byl její manžel a i když ani v nejmenším nestála o to ho začít svádět, alespoň se držet za ruku by byla úleva. Ale on mezi nimi dokázal udržet škvíru, i když se zdánlivě objímali. Neuvěřitelný chlap! “Zítra budou houby,” řekla. “Ženské jich přinesly z lesa hromadu. Mohla jsem si vybrat, tak jsem nabrala co znám. Stejně mi to Dragan kontroloval. Asi abych tě nechtěla otrávit, manželi.” Poslední věta byl pokus o vtip, ale Snape vypadal, že se nad tím vážně zamýšlí.
“Ne, to by nepomohlo,” řekl po chvíli. Ať už tím myslel cokoli, dál to nerozváděl. “Zítra je neděle,” dodal a Hermionu to překvapilo. Poslední dobou už ztrácela přehled i o dnech... musí se vzpamatovat, rozhodně.
“Alespoň si odpočineš.” V sobotu odpoledne a v neděli se pracovalo jen výjimečně.
“Přesto se pokusím dostat pod nějakou záminkou do laboratoře - má okna na vhodnou stranu. Podle toho, co jsem zaslechl, se tu objeví ti, kterým šerif říká šéfové. “
“Dobře, budu s tím počítat.”
Sklidila nádobí. Snape si lehnul a k jejímu překvapení skoro okamžitě usnul. Musel být vážně unavený... trochu se zastyděla za ty poraženecké řeči. Sedla si se šitím, které bylo dost tiché, aby ho nerušila, a pokusila se spravit nějaké propálené díry na jeho plášti. Věděla přesně, jak by musela mávnout hůlkou, vybavovala si i správná slova. S jehlou ale sváděla krušné boje a výsledky nebyly moc dobré. Vypadalo to líp, než co tropili chlapi, kteří si museli vystačit sami, ale mnohem hůř, než co uměla kterákoli ze zdejších žen. A Hermiona velice, velice nerada v něčem prohrávala.
Po chvíli se přistihla, že nic nedělá a jenom zírá na svoje ruce. Poškrábané, zarudlé, s olámanými nehty. S několika pomalu se hojícími jizvičkami ze spálenin, když ještě neuměla rozdělat oheň v kamnech. Ten pohled ji zabolel snad víc než Snapeova neochota bavit se o útěku. Pamatovala si svoje ruce, pamatovala si na dobu, kdy měla na poličce s kosmetikou pečlivě vybraný hydratační krém a jemně růžový lak na nehty pro slavnostnější příležitosti. Ale útěk, možnost, že se odsud dostane pryč - lhostejno, jestli živá nebo mrtvá - v ní už žádné emoce probudit nedokázal. Jediná touha, kterou dokázala skutečně cítit, byla po konci toho všeho, mít už pokoj, nemuset se každý den snažit.
Vstala, nalila vodu do malého hrnce, postavila ho na kamna a připravila Snapeovi hrnek s pořádnou porcí čaje. Jestli chce dnes odpoledne ještě fungovat, bude ho potřebovat. Hluk ho probudil, posadil se a potřásl hlavou. Vypadal jako někdo, kdo se vrací z hodně velké dálky.
Věděla, že nic neřekne, jen se zvedne, krátce rozhlédne po srubu a prohrábne si vlasy. Potom se posadí ke stolu a zaváhá nad cukrem do čaje. Skoro určitě si nějaký nasype - neměl to tak rád, ale byla to trocha energie navíc - a chvíli na něj bude nepřátelsky zírat, dokud ho nezačne ještě horký upíjet.
Když tenkrát - kdysi dávno, v jiném životě před procesem - uvažovala o jejich společném životě, skoro všechno odhadla špatně. Neměl to být Snape, kdo z nich dvou bude v lepší psychické kondici, nemělo to být tak, že místo postupného přivykání skočí rovnýma nohama do v zásadě stabilního, ale dosti neuspokojivého uspořádání. Oba trpěli nedostatkem soukromí i vzájemnou závislostí. Pokud si někdy dovolila představu, že spolu zůstanou i někdy potom, až to nebude nezbytně nutné, teď už tomu nevěřila. Oba byli dost racionální na to, aby věděli, že spolu za stávající situace vycházet prostě musí. Jeden pro druhého však byli symbolem prohry a neustále zaťatých zubů.
Snape vstal a hodil si přes ramena plášť. Neuměle zalátaných šrámů si buď nevšiml, nebo je raději nekomentoval. Zkoumavě na ni pohlédl a Hermiona se přinutila usmát. “Jsem v pohodě.”
“Dobře. Pokusím se nám vyjednat slušnější podmínky.” Obvykle se zdržel podobných útěšných vět. Zřejmě musela vypadat mimořádně zničeně.
“Kdyby alespoň bylo něco ke čtení. Cokoli, třebas i Korán v mandarínské čínštině.” Pro ten by ani nemuseli posílat moc daleko. Věděla dobře, že ho jeden z vězňů má u sebe.
Přikývl, vyšel před srub a zůstal stát. Během krátké chvíle se zdánlivě odnikud vynořil Farak, Snapeův osobní strážce, a po nezbytné prohlídce spolu odešli.
Hermiona se rozhodla vyjít si na procházku. Měla k dispozici úzký pruh země od plotu k plotu, asi čtyři sta metrů. Mezi běžné vězně teoreticky směla, ale nebylo rozumné tam lézt. Navíc bylo skoro jisté, že šibenice získala nového obyvatele - před pár dny se zase někdo pokusil o útěk - a o takový pohled nestála. Ani do části tábora, kde žili hlídači a šerif se svými muži, jí sice přístup oficiálně nikdo nezakázal, ale většinou byla nesmlouvavě odkloněna pryč. Ale když dojde až na kraj tábora, k plotu, uvidí trochu na bránu a také na laboratoř - jedinou kamennou budovu tady - a třeba zahlédne i ´šéfy´. Snape se sice se svými spekulacemi příliš nesvěřoval, ve zřejmé obavě, co by mohla při případném výslechu prozradit, ale věděla, že očekává někoho známého. Byli sem oba přesunuti příliš rychle a snadno, za tím nemohlo být nijak složité dohadování.
Teple se oblékla a vyšla ven. Nikdo v dohledu - obvyklé mylné zdání - a tak se pomalu vydala k plotu. Chvíli tam postávala, okopávala kamínky a prohlížela si nápisy, které v několika jazycích varovaly před elektřinou (nikdy nezjistila, jak to s ní skutečně je), ale nechtěla vzbudit pozornost. Takže zpět... a ještě jedno kolečko, pro jistotu. Tentokrát měla štěstí, i když si nebyla jistá, jestli to může nazývat štěstím, a jestli má vůbec věřit vlastním očím. Neměla bránu dobře ve výhledu, bránil terén i trocha trnitého roští, ale tu sošnou, elegantní postavu, kterou právě s úklonou vítal šerif osobně, tu si splést nemohla. “Narciso!” zařvala z plných plic a až když sama slyšela svůj hlas, uvědomila si, co je v něm vzteku. Sotva o úder srdce později ucítila, jak ji někdo strhává k sobě, tiskne ruku na ústa a na krku zastudilo ostří, které kdo ví jak, ale snadno proniklo pod vrstvy teplé látky. Strnula. Tenoučký pramínek krve z rozedřené kůže svědivě stékal za okraj haleny. To půjde hrozně špatně vyprat, napadlo ji mimoděk, a pocítila slabý záchvěv zvědavosti, jestli to opravdu bude ještě někdy její starost. Ale Dragan - byla si jistá, že je to on - neměl sklony k impulzivním akcím a skutečnost, že ji znehybnil, mu pro tu chvíli stačila.
Narcisa se po nich ohlédla. Něco si se šerifem řekli a zřejmě je to oba pobavilo. Pak šerif zamával rukou v jasném pokynu. Dragan ukryl nůž, zkroutil jí ruce za zády a postrkoval ji k nim. Hermioně se zběsile roztlouklo srdce. Jak se blížili k Narcise a jejímu doprovodu, uvědomovala si Hermiona stále zřetelněji její lesklé, načesané vlasy, čistý cestovní plášť, jemně nalíčenou tvář. Musela vedle ní vypadat strašně uboze. Kde je prostor pro nějaké vyjednávání? Z pozice bezmocné Popelky?
Dragan ji postrčil, až klopýtla a málem upadla. Na poslední chvíli se dokázala narovnat a pohlédnout na Narcisu zpříma. Jestli si něco skutečně nepřála, tak skončit pod jejíma nohama.
Bylo těžké v sobě potlačit touhu začít nadávat. Tohle je příležitost, která se nemusí opakovat. Jenže naprosto netušila, co by se z ní mohla snažit vyzískat, a byla příliš zaskočená, než aby nad tím dokázala jasně přemýšlet. “Paní Malfoyová,” pokývla co možná zdvořile. “Jaké nečekané překvapení.”
“Skutečně nečekané?” usmívala se Narcisa. “Je pravda, že jsem se obchodu nikdy příliš nevěnovala. Na to bývali jiní.”
A já jsem byla jedna z těch, kteří se postarali o to, že ti jiní sedí v Azkabanu. Jasné. “Jste žena mnoha talentů,” řekla Hermiona s přehnaným obdivem. “Vyřešit takto svůj dluh vůči profesoru Snapeovi a zároveň se postarat o trest za jeho... iniciativu... To bylo velmi elegantní.”
“Přesně tak,” pokývla Narcisa. “Byla by škoda nevyužít jeho schopností.” Jak jinak. Malfoyové byli vždycky hodně vysazení na peníze - a velice praktičtí.
“Jestlipak o tom ví Draco?” plácla Hermiona v náhlé inspiraci. Kdyby se zrovna nedívala Narcise do očí, možná by to zamžiknutí nepostřehla, ale takhle si byla jistá. Draco o tomto ´obchodu´ nic neví. Byla v tom naděje? Netušila.
“Stále tak upovídaná. Je vidět, že život na čerstvém vzduchu ti svědčí. Jen se mi ukaž, má milá. Tohle je pohled,” Narcise podivně ztvrdl výraz v očích, “který si chci pamatovat.”
Hermiona na ni zůstala jen bez hlesu zírat. O to jediné Narcise šlo - aby si ji mohla prohlédnout? Představovat si, jak musí trpět v ošklivých šatech, špinavá, s nohama od bláta, v chatrči? Asi ano, vždyť pro ni samou by to byl ten nejhorší trest. Zatímco Hermiona... div neprosí Snapea o smrt. Fajn. Tak tohle se Narcise opravdu povedlo.
Pro Hermionu ten okamžik pochopení znamenal nesmírně mnoho. Touha dokázat Narcise, že ji nezlomí, jí vlil do žil tolik odhodlání, až měla pocit, že musí explodovat samou touhou to předvést nějakým význačným, demonstrativním způsobem. Napjala se. Dragan zřejmě něco vycítil, protože udělal krok kupředu a stál teď těsně za ní.
Vydechla. Na jízlivost, natož velká gesta, tu nebyl prostor, všechno mohlo být mnohem horší než je, kdyby Narcisa usoudila, že se najde prostor na utažení šroubů. A on by se našel. Kdyby je se Snapem oddělili, co by bylo pak? Ta myšlenka jí prolétla hlavou těsně před tím, než se Narcisa sladce zeptala, jestli se pan profesor osvědčil i jako manžel. Místo hrdých, ale velmi hloupých prohlášení ve smyslu, že všechno je strašně fajn, se tak stačila zatvářit mírně zdrchaně a vypravit ze sebe hlasem s tou správnou porcí zachvění, že... všechno je hrozně fajn.
Narcisa vypadala spokojeně; a ztratila zájem. Blahosklonně jí pokynula, otočila se k šerifovi a prohodila něco ve smyslu, že nyní se odeberou za jejich obchodními záležitostmi. Šerif vypadal svou šéfkou naprosto unešený a div se po každém slově neklaněl. Takové chování se k němu vůbec nehodilo a Hermioně blesklo hlavou, jestli si náhodou Narcisa nepomáhá udržet poslušnost nějakými méně legálními prostředky...
Odešli do srubu, většina ochranky s nimi, část zůstala venku a dívali se po sobě se šerifovými lidmi se zřetelnou nechutí. Představení skončilo. Dragan popadl Hermionu za rameno, rázně ji otočil patřičným směrem a bolestivě šťouchnul do zad. S klopýtnutím vyrazila vpřed. Tady skutečně neměla co dělat. Neskončily jsme spolu, slibovala Narcise v duchu, my dvě jsme spolu rozhodně neskončily.
Když pak večer přinesli Snapea zmláceného, a krvácejícího ho pohodili na postel, pochopila snadno, že ani tady neproběhlo žádné úspěšné vyjednávání. “Vážně štěstí, že máte nějaký ten plán,” řekla tiše, zatímco mu převařenou vodou vymývala šrámy.
Pootevřel zdravé oko a nějak se zvládl zatvářit přezíravě. “Samozřejmě, že mám. Vždycky mám plán.”
Hermiona se nikdy nedozvěděla, co se mezi Snapem a Narcisou stalo. Mohla předpokládat, že mu ruply nervy a pokusil se ji praštit, zardousit, nebo alespoň k smrti urazit, ale k tomu by se pochopitelně nepřiznal - a tak zůstávalo u dohadů. Faktem bylo, že byl od té doby klidnější a podivně odhodlaný - jeho vztek získal konkrétní cíl a nevyprchával. Zjištění, že to byla právě Narcisa Malfoyová, kdo je přivedl na tohle místo, ho hluboce zasáhlo.
V posteli strávil tři dny, než přišel Kharem s hůlkou a léčivým lektvarem. Nebyla v tom žádná laskavost, všichni chtěli, aby práce pokračovala podle plánu. Kharem byl mizerný léčitel a Snapeovi tak zůstalo pár jizev. Ostatně i Hermiona se díky němu pyšnila jednou výstavní, ještě z dob, kdy si měla sama sekat dřevo. Sekyrku jí zabavili, po nějakých dohadech vyléčili po kouzelnicku, a na lýtku zůstal hrbolatý šrám.
“Jsme nejspíš severněji, než jsem předpokládal,” prohodil Snape a složil vedle dveří náruč zimního oblečení, které vyfasovali ze skladu. “Zaslechl jsem strážné mluvit o problémech s generátorem v mínus čtyřiceti. Brali to za hotovou věc.”
“Mínus čtyřicet?” zopakovala Hermiona nevěřícně. “To tady můžeme přežít?” V duchu si pomyslela, že nějaké ty problémy s elektřinou šerifovi upřímně přeje. Sama zahlédla elektrické světlo jenom z okna laboratoře nebo ze srubů nejvýše postaveného personálu. Svíčky, které občas dostávala, byly vzácné a neuspokojivé provizorium.
Snape pokrčil rameny. “Na severní straně tábora jsou obrovské zásoby dřeva. Nedovedu si ale představit, že budou stačit pro všechny. A za posledních pár dní dorazilo několik karavan se zásobami.”
Jako v odpověď na jeho slova se venku ozvaly výstřely z pušky a vítězné volání. Nad táborem znovu přelétaly divoké husy, či něco jim podobného, a skoro každý, kdo mohl, rád využil příležitosti. Na takové chvíle číhali i vězni z dolní části. Bylo nepsaným pravidlem, že pokud spadla kořist do jejich prostoru, směli si ji ponechat. Hermiona si nebyla jistá, jestli je to od strážných laskavost nebo zlomyslnost, protože nebylo výjimkou, že se muži o čerstvé maso porvali. “Dnes budu potřebovat hůlku dost dlouho.”
Hermiona se zatvářila neradostně. “Mám se vůbec pouštět do vaření? Ať zase není rýžová kaše, když mě to ani nenechají sundat z kamen.”
“Ne, dnes nemusíš.”
Zapjal si plášť, už teplý zimní, vhodný mezi vločky sněhu, které venku osaměle poletovaly ve vzduchu a zatím ještě tály na blátivé zemi. Na okamžik se zastavil a položil jí ruku na rameno. Čekala, že něco řekne, ale jenom si ji prohlížel; chviličku, než se prudce odvrátil a vyšel ze dveří. Hermiona se skoro nedokázala nadechnout. Tohle bylo něco nového. Dostala strach. Jako ve snách přistoupila k hromádce oblečení, aby všechno uložila na místo. Něco bylo jinak. Snad to, čemu říkal plán, a pro co, jak pochopila z letmých náznaků, už delší dobu chystal prostředky. Kdyby jen přibližně tušila, na co se připravit, jestli v tom i ona bude hrát nějakou roli...
Zhruba o hodinu později vešel Dragan a jako pokaždé ji odvedl za Kharemem. Obvyklá rutina nebyla nijak uklidňující, připadala si se svým chabě maskovaným neklidem hrozně nepřirozená a nápadná. Kharem pokynul do sklepa - tak přeci - a ve chvíli, kdy stála na okraji schodů, roztřásl jim zem pod nohama silný výbuch.
Hermiona vykřikla a vrhla se k oknu. Z oken laboratoře se na všechny strany šířila hustá mlha, bílé kompaktní chuchvalce podobné cukrové vatě. Střecha se propadla a minimálně v jedné ze zdí zela velká díra. Víc nezahlédla, protože Dragan ji popadl a hodil dolů ze schodů. V několika kotrmelcích si bolestivě otloukla celé tělo a jen zázrakem se nestalo nic vážnějšího. Bolestně zasténala a trhla sebou, když poklop nad její hlavou hlasitě zaduněl. V náhlé tmě se jí před očima točila barevná kola. Ovšem, oni si musí myslet, že Snape něco... něco. Sama netušila co.
Snad po dvou nebo třech hodinách mučivých dohadů a obav se poklop konečně zvedl a Hermiona zamrkala, jak jí zaslzely světlu odvyklé oči. “Khareme?” zavolala nejistě, protože silueta nad schody nebyla moc zřetelná.
“Pojďte nahoru,” řekl, “už je po všem.”
Znělo to děsivě a Hermiona se pokoušela nepropadnout panice. Mohlo to znamenat cokoli, i dobré zprávy. Mohlo to znamenat... cokoli. “Výbuch v laboratoři?” zeptala se, sotva vystrčila hlavu nad podlahu. “Jsou všichni v pořádku?” Všichni, to znamenalo samozřejmě hlavně Severuse. Ale také jeho strážce Faraka a Clinta, mudlovského asistenta, kterého měl Snape k ruce.  
“Jen drobnosti. Vypadalo to hůř, než to nakonec bylo.”
“Děkuju,” vydechla s úlevou, vděčná za jeho sdílnost.
“Můžete si ho odvést.”
Hermiona vyběhla ze dveří. Snapea viděla hned. Seděl na zemi pár kroků od pocuchané laboratoře a na tváři si držel jednoduchou dýchací masku - nesmírně podivný pohled u někoho v kouzelnickém hábitu. Z druhé strany slyšela šerifův hlas, udílel rozkazy mužům, kteří hbitě odklízeli trosky. Ze střechy stále stoupala jemná bílá mlha, už jenom opar, v denním světle skoro neznatelný.
Když se rozběhla a s úlevou klesla vedle Severuse na kolena, abych ho mohla obejmout, jejich krytí bylo to poslední, na co myslela. “Strašně jsem se bála,” řekla a hlas se jí chvěl jako zaječí pírko. “Co se stalo?”
Oddálil masku od tváře a zkusmo se nadechl. “Záměna surovin,” zachraptěl. “Dodavatel zaměnil pasivní trudovium za aktivní. Vypadají stejně.”
Hermiona jen zamrkala. O něčem takovém v životě neslyšela. “To jste měli vážně štěstí, že to dopadlo jenom takhle,” řekla nicméně pro všechny případné uši okolo a pomohla Snapeovi vstát. Opíral se tak, že se jí trochu podlamovala kolena. “Budou tě z toho obviňovat?”
“Vyšetřování už proběhlo. Nebudou.”
Hermiona skoro umírala zvědavostí, ale neodvažovala se ptát. Snape ale - kupodivu - začal sám. Snad už se opravdu neobával dalšího vyšetřování, možná měl pocit, že trocha naděje udělá Hermioně dobře. Zatímco pomalu kráčeli ke svému srubu, sklonil hlavu tak, že měl ústa těsně u jejího ucha. “Střádal jsem potřebné suroviny celé týdny, po špetkách,” vysvětloval sotva slyšitelně. “Nepřišel jsem na to, jak utéct, ale poslal jsem zprávu. Té mlhy bylo hodně, zahalila půlku tábora. Vyslal jsem patrony. Nikdo je neviděl.”
“Vašim přátelům?” vydechla Hermiona.
Snape se uchechtl. “Těžko. Vašim, samozřejmě.”
Nečekaně se k nim připojil Dragan a podepřel Snapea z druhé strany. Kdykoli jindy by takovou laskavost přivítala s radostí a s nadějí, že se ledy prolomí, tentokrát v duchu jen zaúpěla. Ve srubu Snape o ničem kvůli obavám z odposlechu mluvit nechtěl, a ona chtěla strašně vědět, komu a co vzkázal. Sami přeci nevěděli, kde jsou! A patroni zvládali jen stručné vzkazy, nemohl se pouštět do žádných popisů. Navíc Narcisa se dokázala vyhýbat bystrozorům už tak dlouho, že...
Draco. Řekla přeci Severusovi o svém předpokladu, že Draco neví o aktivitách své matky, ani o jejich uvěznění. Draco byl Starostolcem osvobozen a žil svobodně, dokonce mu nechali majetek. Pokud na něj Harry vystartuje... nebo Kingsley...
Celé to předpokládalo příliš mnoho proměnných, včetně naděje, že se vůbec budou ochotní starat. Ale o tom vlastně ani nepochybovala. Jedna věc byla pře kolem Snapeova procesu, ale docela jiná nechat ji napospas smrti. Harry přijde, když bude moci, tím si byla jistá, i ostatní.
 
VI.

Uběhly dva týdny. Začalo sněžit a vězni trávili neuvěřitelnou spoustu času tím, že prohazovali ve sněhu úzké cestičky. Hermiona začala o sněhu zjišťovat věci, které nikdy netoužila naživo zažít. “Myslím, že je mnohem mokřejší, než by vůbec mělo být technicky možné,” brblala, když nad kamny sušila Snapeův plášť. Laboratoř opravili za pár dní. Práce se nesměla zastavit. Snape tam teď pobýval dlouho do noci, aby dohnal, co bylo zameškáno.
“Mám stejný dojem.” Přehodil si přes ramena ještě vlhký kus oděvu a jen nerad otevřel dveře ven. “Snad nějaký endemický druh.” Den byl dnes mimořádně jasný a odražené bílé světlo nepříjemně bodalo do očí.
Hermiona si zaclonila rukou oči a chvíli sledovala, jak odchází. Plýtvání teplem... přejela si rukama po pažích. Stále jí bylo trochu zima, ačkoli jejich příděly dřeva byly docela velkorysé. Její drkotající zuby dokonce donutily Snapea skončit s ní pod jednou přikrývkou; romantiky v tom bylo pramálo. Často se v noci budila a nohy navlečené do všech jejich ponožek měla jako dva kusy ledu. Vůbec si nedokázala představit, že by teplota měla ještě klesnout o více než dvacet nebo třicet stupňů. Snape slíbil, že se pokusí vyjednat, aby jí mohl vyčarovat pořádný spacák, ale mudlovský šerif se k magicky vytvořeným předmětům stavěl velice podezřívavě a povoloval je jen pokud šlo doslova o život.
Posadila se zrovna ke stolu s mísou čočky, kterou bylo potřeba přebrat, když zvenčí zaslechla mužské hlasy. Zprvu rozeznala jen jejich tón - jeden rozhodný a druhý váhavý - pak poznala jednoho ze strážných a vzápětí se otevřely dveře.
“Jaká radost a čest,” pronesl muž, který v nich stanul, znechuceně a přezíravě. Hermiona ho v první chvíli v silném kožichu a proti světlu nedokázala poznat, nebo spíš nevěřila svým očím. “Nechte mě s ní o samotě.”
“To nemám dovoleno - “
“Zmiz, hnído. Měl by sis uvědomit, kdo je tvůj pán.”
“Draco...?!” vypravila ze sebe Hermiona slabým hlasem, který se beztak ztratil v bouchnutí zavíraných dveří. Neviděla ho už pěkně dlouho. Dlouhými vlasy i výrazem ve tváři byl znepokojivě podobný Luciusovi. Zadupal, aby ze sebe dostal sníh, a nespokojeně se rozhlédl. “Pěkný brloh.”
Hermiona vstala. Připadala si, jako když sní. Čočka se rozsypala po stole a zachrastila na zemi. Hermiona k ní pomalu sklopila pohled. “A jsme bez oběda,” řekla.
Draco se uchechtl. “Grangerová, ty nezklameš.” Jeho výraz se ale rychle změnil v nezvykle vážný. V očích měl obavy. “Kde je Severus?”
“V laboratoři. To je... ta kamenná budova.” Mávla rukou patřičným směrem, i když to Dracovi těžko mohlo pomoct.
“Musíme rychle pryč,” řekl, “než zjistí, že rozkazy od mé matky jsou falešné - a to oni zjistí, protože jsem neměl dost času to zařídit lépe.”
“Merline, já...” vydechla.
“Klidně mi dál říkej Draco. Hlavně se netvař moc vděčně.” Zahleděl se jí do tváře. “Grangerová, vzpamatuj se. Nechystáš se mi tu omdlít?”
“Ne...” Nevěděla přesně, k čemu se chystá. “Draco, prosím tě, nenechávej mě tady - “ Nezačala propadat panice, ale neměla k tomu daleko.
“Samozřejmě, že nenechám,” protočil panenky, “Potter byl velmi konkrétní v popisu toho, co by mě čekalo, kdybych tě nepřivedl.” Přikročil k ní, a velmi ostře se jí zahleděl do očí. Jeho hlas byl tichý a důrazný. “Mě zajímá jenom Severus. Takže jestli budeš zdržovat, odpadneš - a Pottera už nějak risknu. Jasné?”
“Jasné,” odpověděla. Vlastně to bylo uklidňující, tohle byl Draco, jakého znala. Vzpamatovávala se rychle – vždyť na tohle celou dobu čekala; natáhla se pro plášť, nad kterým Draco mimoděk pokrčil nos, a rychle si ho hodila přes ramena. Ruce se jí klepaly tak, že ho skoro nedokázala zapnout. “Dva kroky za mnou a uctivost sama.”
“Ano.”
Na okamžik se zatvářil podezřívavě, ta pokora mu nebyla povědomá. “Ostatní čekají v lesíku několik desítek metrů za branou. Kdyby něco, zkus tam doběhnout. Končí tam bariéry proti přemístění.”
“Rozumím.”
Nasadil svůj arogantní výraz a vyšel ze dveří. “Jdeme,” kývl na strážce. “Ona s námi.”
“Pane, ta žena nemá přístup k - “
Draco k němu prudce pohnul. “Znepokojivě nízká morálka,” sykl a muž se sklopenýma očima ustoupil. Vykročili tak rychle, jak sníh dovolil. Malá oklika - protože se museli přizpůsobit proházené cestě - a ačkoli se Hermioně cesta zdála nekonečná a připadalo jí, že je pozorují desítky podezřívavých očí - což byla koneckonců pravda - náhle stáli u laboratoře a Draco bušil netrpělivě na dveře. “Snape,” štěkl na muže, který mu otevřel dveře. “Chci s ním mluvit. Hned.”
“Vy jste...”
“Někdo, komu to tady patří.”
Hermiona viděla Draca jenom zády, ale zřejmě se tvářil dost přesvědčivě - nebo ta zdůrazněná podoba s Luciusem nebyla tak úplně neúmyslná - protože muž vzápětí zmizel. Když se objevil Snape, ovládal se rozhodně lépe než Hermiona před tím.
“Pane?” řekl zdrženlivě a hleděl na Draca, jako by ho v životě neviděl a bylo mu naprosto lhostejné, že se na něj musí dívat právě teď.
“Jdeme. Mám pro vás práci.”
“Jak si přejete,” odpověděl Snape a plynule za sebou zavřel dveře. Hermiona ještě zahlédla, jak se jich Draco zcela mimovolně dotkl hůlkou, zřejmě zamykal, Snape zatím pokročil tak, že tu maličkost zakryl před očima hlídače... bylo zvláštní, jak sehraně působili, po takové době. Skvělá připomínka toho, že existoval nějaký starý život.
K bráně nebylo daleko. Šli rychle, bylo tedy zcela logické, že tam za krátkou chvíli dojdou. Přesto by Hermiona přísahala, že se jim brána vzdaluje před očima a že ušli snad pět mil. Každou chvíli čekala, kdy někdo vykřikne na poplach a střelí je do zad. Když se to nakonec stalo - zatím jenom ty výkřiky - ani si nebyla jistá, že slyší opravdové hlasy, nebo je to jenom její bujná fantazie. Plot měli konečně za zády, ale skutečně důležité pro ně byly docela jiné překážky.
“Pokračujte,” sykl Draco. “Co chcete, šerife?” štěkl pak na přibíhajícího muže. “Vysvětlil jsem vám snad jasně, že potřebuji asistenci dalších dvou čarodějů!”
“Ten požadavek je zcela nehorázný,” prohlásil šerif rázně, “takže jsem si dovolil kontaktovat vaši matku. Máme pro případ nouze své vlastní způsoby...”
“Utíkejte,” strčil Snape Hermionu do zad, nestačili od Draca ujít víc než pár kroků. “No tak!” Popadl ji za rameno a prudce strčil kupředu. Hermiona se rozběhla. Ještě koutkem oka zahlédla Snapea, jak se rozpřahuje a úderem pěsti sráží nejbližšího strážného, který už se po něm sápal, k zemi; a že Draco vytahuje hůlku. Neutíkala by nikdy z magického souboje, ale tady si byla bolestně vědomá svých naprosto nulových šancí v boji proti dospělým mužům. Jenom by překážela - to bylo jisté - a tak tedy utíkala.
Z počátku to ještě šlo, protože tudy se vraceli vězni se dřevem a sníh byl udusaný, ale i tak klopýtala. Konečně se ozvala i střelba, nečekaně hlasitá a takřka paralyzující. Další pád jí zachránil život, protože jedna kulka hvízdla nad ní a druhá pak chrstla spršku sněhu do obličeje. Hermiona vyskočila a uháněla dál.
Harry, Rone, kde jste, opakovala v duchu, no tak, Kingsley, ať už kdokoli, je vážně čas -
Až je spatřila; vynořili se z lesa a pokoušeli se na dálku zasáhnout do souboje u brány. Slyšela, jak ji povzbuzují ke spěchu a až po chvíli pochopila, že skutečně nemohou blíž. Ochrany kolem tábora byly důkladnější, než si Hermiona představovala.
Ucítila v puse kovovou pachuť kouzla, poslední dva kroky - Harry ji divoce objal. Oči mu zářily a ve tváři se odráželo rozčilení z boje. “Jsi v pořádku?” zakřičel zbytečně nahlas.  
“Jo,” vydechla, “pomozte jim...”
Klesla do sněhu. Nebylo vůbec jisté, co se děje - jestli Draco se Snapem vítězí nebo podléhají přesile. Ne že by byl Draco ve skutečném nebezpečí... ale v boji se mohlo stát cokoli. Přes zvířený sníh a účinky matoucího kouzla viděla jen rozmazaně. Nebo to snad nebylo kvůli tomu? Zahlédla Rona, jak pálí směrem k bráně, a taky jeho bratra George. Posledním z výpravy se ukázal být Kingsley, sklonil se k ní, aby jí pomohl vstát, ale pak kupodivu místo toho poklekl vedle ní do sněhu. “Jsi zraněná?” ptal se jí. “Haló, Hermiono, mluv se mnou. Hermiono... Hermiono!”
Zavřela oči.

VII.

Všechno bylo bílé. Nádherně, čistě bílé. I ona byla čistá a byl to neuvěřitelně skvělý pocit. A bylo jí teplo. Ačkoli se ještě ani nepohnula, cítila, že i vlasy má čisté a div se z toho pocitu nerozplakala. “Madam Pomfreyová?” vydechla, když nad sebou rozeznaůa známou tvář. “No konečně,” řekla léčitelka s úsměvem, “to ale bylo dlouhé spaní.”
“Co dělám v Bradavicích?” zachraptěla Hermiona, napůl přesvědčená, že ji budou mít za blázna, až se ukáže, že měla nehodu při vyučování a všechno to byl jen nějaký podivný sen... Zmateně přemýšlela, kolik jí asi je?
“Chlapci se tě báli odvést k Mungovi, tak jsem svolila k tomuto mimořádnému řešení,” řekla skoro káravě a Hermiona se okamžitě cítila provinile. Takže žádná školní nehoda. “Pravda, byla to zajímavá zkušenost...” Natáhla ruku a sebrala ze stolku malou lahvičku. Hermionin první dojem byl, že jde o lektvar. Léčitelka s ní ale zatřepala a ten zvuk byl podivně kovový. “Kulky jsem ještě nikomu nevyndávala. Dvě!”
“Páni... co Draco? A Severus... Snape?”
Pomfreyová potřásla hlavou. “Vůbec netuším, co se dělo! To jste bojovali proti nim?”
“Ne, všichni na stejné straně. Prosím, řekněte mi, že jsou naživu!”
“Draco Malfoy určitě, dnes byl článek v Denním Věštci, kde byla zmínka o nějakém večírku. Jsi tu už týden, dušinko.” Hermiona jenom polkla. “Ale profesor Snape? O tom jsem nic neslyšela.”
Hermiona se pomalu nadechla, aby zvládla nával paniky. “Jen klid,” potřepala ji léčitelka po rameni. “Severus Snape přežije všechno. Byla jsem na tebe tak pyšná, když jsi se ho zastala!”
“Já jsem vděčná za to, že mě někdo nemá za blázna,” pousmála se Hermniona smutně. Vzpomínka na proces jí připadala vzdálená celé roky a stěží se na něj rozpomínala. Stále podvědomě čekala, kdy vrazí Dragan do dveří.
“Teď zkusíš sníst trochu polévky a pak budeš zase spát, ano?”
“Prosím, prosím vás... musím mluvit s Dracem Malfoyem. Strpíte ho tady... pokud bude ochoten přijít?” Samozřejmě, že Pomfreyová nebude vůbec nadšená, ale Draco jí beztak nespíš ani neodpoví, takže -  
“Jestli je to opravdu nezbytné...” zazněla nenadšená odpověď.
“Děkuju,” řekla Hermiona vděčně. “Je nejspíš jediný, kdo mi může říct, jestli je Severus ještě naživu.”
Byla ráda, že ze všech lidí, kteří se účastnili její záchrany, se na Bradavické ošetřovně objevil zrovna Harry. Ron byl společnost, kterou by nemusela unést, a Kingsley byl fajn, ale přeci jen se neznali tak dobře.
Vyprávěli si dlouho, co se stalo; když se u Harryho objevil patron se vzkazem od Snapea, neváhal ani na okamžik, stejně jako Ron. George byl zrovna doma, když se domlouvali co a jak, a trval na tom, že půjde s nimi, a Kingsley přibyl tak nějak samozřejmě, když si u něj oba mladí bystrozorové vyjednávali neplánované pracovní volno. Draco byl tak roztrpčený tajnostmi, jaké před ním rodiče ohledně svých podnikatelských aktivit měli, že spolupracoval docela ochotně. Popřel sice, že by věděl, kde je Narcisa, ale byl vstřícný k lehce podloudnické hurá akci za jejími zády a menšímu pátrání ve spleti bankovních kont, která ho nakonec přivedla na stopu; spěchali, a i tak trvalo dlouho, než se dokázali dostat na správné místo.
Nejvíc ale mluvili o Snapeovi. Harry netušil, jak to s ním a Dracem dopadlo, protože se se zraněnou Hermionou přemístili tak rychle, jak se jen dalo. Jenom si byl jistý, že se oba dostali za hranice bariér. “Ten člověk je jako šváb, přežije všechno - bohužel,” brblal Harry nespokojeně. “Buď ráda, že jsi se ho zbavila. Takže teď jsi něco jako vdova?”
“Já vlastně nevím,” řekla Hermiona rozpačitě a zaklapla tlustou knihu, která jí ležela na klíně. “Protože manželství nebylo nikdy... ehm... naplněno,” byla na sebe hrdá, že se jí podařilo nezrudnout, zato Harry rázem nevěděl kam s očima, “tak je otázka, jestli jsem vůbec vdaná. Pokud k našemu magickému spojení došlo, podle tohoto,” poklepala na kožené desky, “pocítím, kdyby zemřel. Pokud ne... nemám to teď jak zjistit. Je to docela,” zasmála se, “vlastně srandovní, ne? Nevědět, jestli jsem vdaná. Nenapadlo mě nikdy, že bych si něčím takovým mohla nebýt jistá!”
“Vypadáš dost v pohodě,” nadhodil Harry opatrně.
“Vždyť jsem,” pokrčila rameny. “Víš, bylo to tam... jak to říct... když jsi tam, je to realita, která tě naplňuje úplně celého. Každá maličkost je dokonale skutečná a důležitá, protože může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí, a přitom jde všechno hrozně pomalu a nemáš většinu času pořádně co dělat. Všechno tě přesvědčuje, že už to nikdy nemůže být jiné a cokoli jiného je jen iluze, kterou si nezasloužíš snít.”
Pohlédla na Harryho trochu rozpačitě, ale ten překvapivě vážně přikývl. “A pak se probudím – a jsem v Bradavicích! Na místě, kde jsem si vždycky připadala v bezpečí. Nevím zrovna, co víc mi připadá jako sen.”
“Báli jsme se, že by tě u Munga mohli zatknout...”
“Jasně, to mi došlo. Ostatně i odsud chci odejít co nejdřív, aby neměla madam Pomfreyová problémy... zítra hned po ránu nejlépe. Už je mi dobře, vážně.”
“Víš, o tom jsem s tebou taky chtěl mluvit...” Harry si odkašlal. “Nemáš kam jít a na Grimmaudově náměstí teď nikdo nebydlí, já vím, nic moc, ale už je to tam mnohem lepší než to bývalo, dokud si něco nenajdeš, tak možná...?”
“Nebudeš s tím mít problémy, bystrozore?”
“Tvůj případ na starosti nemám – šlo by o střet zájmů. Nikdo se mě už dávno na nic neptá a co oči nevidí, to srdce nebolí, ehm. Moc košér to není, ale špatné svědomí z toho nemám.”
Hermiona se zamyslela. “Děkuju, Harry,” řekla k jeho překvapení, protože čekal, že ji bude muset složitě přesvědčovat, “moc ráda.”
Druhý den, když pro ni Harry přišel, měla mnohem lepší náladu. Pletla si zrovna vlasy do copu, už oblečená a stojící vedle ustlané postele, a když ho viděla ve dveřích, pozdravila rozzářeným úsměvem.
Uvolnil se, přesvědčený, že dostává pomalu rozum a těší se, až začne novou etapu života, ve které nebudou pokud možno žádní zmijozelové. “Vypadáš dobře,” prohlásil upřímně, “i když jsi asi první člověk, co se těší na bydlení v tom zatraceném baráku.”
“Neříkal jsi, že už je to tam mnohem lepší?” zasmála se. “Ale nakonec to dopadne trochu jinak. Ani tvou nabídku nevyužiju – postěhuju se někam jinam.”
“Kam?” vyjevil se Harry.
“Ještě nevím,” zářila nadšeně, “Severus umí francouzsky, ale skoro bych se vsadila, že dá přednost Americe.”
“Počkej,” odkašlal si Harry, “teď jsme asi kus debaty přeskočili a já jsem úplně mimo.”
Shovívavě na něj pohlédla. “Severus Snape, Harry. Možná si ho pamatuješ. Velký nos a nemožné způsoby.”
“Ano? Nemluvili jsme naposledy včera večer o tom, že je možná mrtvý?”
“Jenže čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím jsem si byla jistější, že není. To by mi Draco řekl, nemyslíš? Nebo by rovnou přinesl tělo a přidal si tím na ministerstvu nějaké body. Kdepak, Snape žije. A teď počítej se mnou: v tom boji byl skoro určitě zraněný, protože neměl hůlku a bojoval rukama proti chlapům, kteří na to byli cvičení. Možná ho dokonce postřelili tak jako mě. I kdyby nakonec zůstal na místě, jsem si skoro jistá, že Draco by to své matce neodpustil a vydupal by si, že ho pustí. Nikdy jsem Draca neviděla tak riskovat! Nejspíš něco Severusovi dlužil, nebo ho má vážně rád.”
Harry vypadal pochybovačně.
“Buď jak buď, Severus si napřed někde olízal rány. Pak mu chvíli trvalo najít ten tábor...”
“Proč by ho...?”
“Aby ho srovnal se zemí. Myslím, že tohle můžeme brát za hotovou věc – tedy, že nikdy nebyl zrovna smířlivý. Bude to jeho pomsta Narcise. Je to Dracova matka, takže na ni samou nesáhne, ale aspoň jí nadělá škodu.”
Harry se chytil za hlavu. “To je na palici!”
“Navíc musel vyřešit, jak dát šanci ostatním vězňům,” dodala Hermiona pochmurně. “Nikdy jsme se nedozvěděli, co jsou zač, ale nikdo si nezaslouží jen tak zemřít v mrazivé pustině.”
“To sis tak...?”
“Jsem.” Uhladila si poslední pramínky vlasů na správná místa. “A potom přišla řada na mě.”
Harry hleděl na svou nejlepší přítelkyni trochu vyděšeně a snažil se na ní usilovně najít znamení nějakých pochyb či počínajícího šílenství. “Víš, neber to jako nic proti sobě, ale nemyslíš, že bude rád, že se tě... zbavil? Nikdy nebyl moc společenský...”
“Ach, vůbec nepochybuji, že mi ještě mnohokrát připomene, jak se kvůli mně musí přemáhat,” usmála se Hermiona, “a bude mi předhazovat, že mě měl nechat v tom pochmurném Blackovic domě...”
“Pořád se nechytám,” potřásl Harry konsternovaně hlavou.
“...nejspíš pokaždé, když s ním nebudu souhlasit. Patrně budeme bydlet v nějakém příjemném domku na předměstí a vždycky, když budou venku štěkat psi nebo se hašteřit děti, budu mít na talíři, že je to jenom kvůli mně.”
“Hermiono, mluvíme o tom samém člověku? Snape? Velký nos a nemožné způsoby?”
“Máš pravdu, nějaká chajda na vesnici, trochu stranou, je pravděpodobnější. A kdykoli venku budou dupat divoká prasata nebo moc hlasitě zpívat ptáci, budu mít na talíři, a tak dále. Protože jemu by samozřejmě stačil nějaký pronajatý sklepní kamrlík.”
“Hermiono! Proč by to sakra dělal?”
“Protože může,” odpověděla Hermiona prostě. “Přesněji, protože už nemusí.”
“Hned je mi to jasnější.” Harry zmoženě upadl na nejbližší židli.
“Ke každé své roli přistupoval vždy velmi odpovědně, takže soudím, že když si pořídí ženu, bude se chovat jako vzorný manžel. Má samozřejmě trochu konzervativní způsoby, takže je možné, že se mi napřed bude pokoušet dvořit, abychom to celé začali správně. Možná nějaký praktický dárek? Třeba dostanu vlastnoručně vyrobené tonikum na jizvy nebo místo na vlastní kotlík v jeho laboratoři. Harry, na to se těším! Až spolu budeme vařit lektvary.”
“Zavolám Poppy. Tobě přeskočilo.”
“Ale nech toho. Je to opravdu tak podivné?”
“Ještě víc než podivné. Jak si můžeš být tak jistá?”
“Prostě jsem.”
“Třeba je to jen tvoje přání. To by sice bylo taky na hlavu, ale...”
“Harry, nech toho! Prostě to vím.”
“Říkala jsi, že se choval hrozně odtažitě. A že jste spolu nic to. Neto.”
Hermiona se zatvářila nerozhodně. “Když vypneš toho bystrozora v sobě...”
“Vypnuto,” přikývl bez nadšení.
“Dostala jsem vzkaz od Draca,” řekla skoro omluvně. “Sdělil mi, že bohužel v nejbližších několika letech nemá na osobní schůzky čas, a popřál rychlé uzdravení. Celé to bylo velice chladné a zdvořilé a osobní asi tak, jako by to psala jeho sekretářka.”
“No a?”
“Přidal k tomu kytku a bonboniéru.”
“Takové koště... to by mě Ginny hnala. Nechceš doufám tvrdit, že ta kytka je od Snapea? Kytka? Od Snapea? Zajistím ti pokoj vedle Lockharta. Má prima výhled.”
“Díky, příteli,” uchichtla se Hermiona, “ale že by Draco posílal takové...” Zahleděla se na nesourodý trs květin, které stály ve váze na nočním stolku. “Není to žádné romantické gesto – je to vzkaz.”
“Jako květomluva? Dost ujetý.”
“Severus je lektvarista, Harry. Je to kompletní sada bylin pro lektvar.”
“Nebo vylezl přede dveře a naškubal první, co mu přišlo od ruku.”
“Harry! Něco ti ze školy v hlavě zůstat přece muselo. Tyhle věci na jednom místě nerostou.”
“Dobře, tak ti dal najevo, že žije. Proč si myslíš, že to znamená - a co ta bonboniéra? Místo květomluvy bonbomluva?”
Hermiona si neklidně skousla spodní ret. Na bonboniéru vůbec nevzpomněla. Na sladké nijak zvlášť nebyla a úvahou nad květinami strávila celé ráno. Rychle strhla pestrý obal a opatrně otevřela papírovou krabici. “Harry, půjč mi hůlku.”
S povzdechem jí vyhověl. Hermiona lehce mávla a jeden kousek čokolády se slabě rozzářil. Hermiona prudce objala Harryho a bez sebe radostí se při řeči úplně zajíkala. “Přenašedlo, Harry,” vypravila ze sebe. “Nebyla jsem si úplně jistá, jak to chce provést, ale nakonec to udělal takhle... čeká na mě. Podívej!” Tentokrát mávla hůlkou nad květinami. Vylétly do vzduchu a rozestoupily se kolem nich jedna vedle druhé. Hermiona je pečlivými pohyby hůlkou seskládala ve správném pořadí. “Tak.“
“Cože?“
Další mávnutí. Na každé z rostlin – listu, okvětním lístku, kořeni – se zlatě zvýraznilo písmeno či číslice. Dohromady se poskládaly v datum a slovo ´setkání´; a na konci iniciály v podobě dvou výrazných ´S´.
“Moc ses nepoučila, co?” chytil se Harry za hlavu. “Že se na divná přenašedla nesahá! Vypadá to přesně jako další past.”
“Ale ne... tahle skladba bylin je Severusův recept s aktuálními modifikacemi. Říkal mi o něm, ale nikdo další ho nezná. Je tohle šestka, viď? Čtyři dny. Z toho už dva uběhly.”
“Tak to máš čas si to rozmyslet...”
“...vsadím se, že ´setkání´ bude i heslo pro přenašedlo. Promiň, co jsi říkal?” strčila mu hůlku do ruky a honem zapínala plášť, “trochu spěchám.”
Harry jen rezignovaně potřásl hlavou. “Doufám, že víš, co děláš,” řekl. “Opravdu to tak bude v pořádku?”
“Bude,” vydechla. “Jsem si úplně jistá.” A natáhla ruku k bonboniéře, aby pevně sevřela duhovou kuličku maskovanou kouskem čokolády.
Koneckonců, přenašedlem to i začalo.

- Konec -