středa 5. prosince 2018

Skrímsli III. - 12.

Poslední kapitola.
Snad mi odpustíte tu prodlevu! A také doufám, že si trochu pamatujete, kde jsme skončili. Nakonec stačilo dostat teplotku a dopsalo se to samo (jak příznačné). Jsem celá ráda, že mám hotovo, ale taky se mi po nich hned začalo stýskat. Hrozný prostě :-) Buď jak buď, přeji příjemné počtení. Jsou to holt taková naše koťátka... :-))





Vánové prchali. Rozbíhali se na všechny strany, v rukou většinou děti a nic víc, působilo to tak trochu jako zrychlený film o mravencích, kterým někdo doprostřed mraveniště hodil doutnající poleno. Od naštvaného Jotuna zcela jasně očekávali katastrofu. Nerozhlíželi se, neohlíželi, jenom systematicky uháněli pryč.

„Jdeme špatným směrem,“ řekl Tony, který byl jen chvíli předtím první, kdo vykročil k ohnisku zkázy. Pravda, dost pomalu a velmi neochotně.

Z náčelníkovy chýše vyběhl Thor. „Bagrate!“ zvolal s úsměvem a jen trochu provinile. „Tys nám tady chyběl.“

„Jak sis mohl dovolit,“ zahulákal Bagrat, ale zřejmě žádná slova nebyla dost, aby vyjádřila jeho spravedlivé rozhořčení. Napřáhl kopí a ze špice vyrazil ostře žlutý paprsek. Thor mu bleskově nastavil své kladivo; paprsek se odrazil vzhůru a větve nad jejich hlavami zapraštěly. Na zem se snesla hrst listí a lehce ožehlých větviček. „Jak sis mohl dovolit vsadit mě,“ udeřil se Bagrat pěstí do prsou, „mezi všechny ty krávy?“

To Thora viditelně zarazilo. „Krávy?“ zopakoval. „Bagrate, zadrž svůj hněv. Opravdu jsem s tebou chtěl –“

Jenže Bagrat znovu vystřelil. A Thor ten paprsek znovu odrazil. V šeru chýše za jeho zády probleskl známý lesk Strangova magického štítu.

„Jsou to jenom žihadla,“ prohodila Dravka pokojně a uchopila Clinta za paži, jako by se už hnal rovnou do ohniska konfliktu. Nehnal, opravdu. „Nemyslí to vážně.“

„Dobré vědět,“ odpověděl Tony. „Pošli oběžník, až to nebude jenom legrace – jen abychom věděli.“

„Podívej,“ ukázal Clint trochu stranou. „Támhle je Loki.“ Mezi stromy skutečně prokmitla povědomá postava. „A Frigga,“ dodal ještě, jako by někomu nebyla zřejmá totožnost osoby v dlouhých světlých šatech. Tony se tím směrem rovnou rozběhl a Clint ho následoval jako stín.

„... rozumné,“ zaslechli královnina slova a vzápětí ty dva objevili za nejbližším křovím. Stejně jako Vánové zvolili přímý odchod ze středu konfliktu. Frigga navzdory vytrvalému slabému dešti vypadala svěže a náramně čile, i její šaty zvládaly rozmary počasí s přehledem, zato Loki působil jako někdo, kdo by vážně ocenil deku, teplý čaj a svatý klid.

Frigga jejich přítomnost zaznamenala, ale pozemšťané ji příliš nezaujali. „Jsem ráda, že souhlasíš,“ pokračovala v načatém hovoru.

„Oceňuji tvou vstřícnost,“ odpověděl Loki a zněl stejně jako vypadal – schlíple. Pohodil hlavou, aby dostal navlhlé vlasy z tváře, a na Tonyho pohlédl výrazem sice velice výmluvným, ale protože se pokoušel říct příliš mnoho věcí naráz, ve finále zcela nečitelným. „A samozřejmě máš pravdu, svým způsobem. Přesto nesouhlasím.“

Frigga se zamračila. „Jsi ještě kluk!“ rozhodila rukama. „Jak se chceš postarat o dítě? Se mnou mu nebude chybět nic.“

Clint rázem pochopil, že Frigga se zařadila do fronty zájemců, a co víc, zkušeně všechny předběhla.

„Nechci aby vyrůstal v Ódinově stínu,“ řekl Loki mírně. „Z mnoha důvodů – a ne nejmenší je ten, že pro Ódina zkrátka není důležitý.“

„Pro mě důležitý je, a to je podstatné,“ naléhala Frigga. „Pochybuješ snad o tom?“

„Matko,“ řekl Loki nešťastně. „Jsi skvělá matka a mám tě skutečně rád, ale tohle je můj syn. Postarám se o něj.“

Vida, to znělo docela jako pokrok. Clint si nějak nevybavoval, že by se Loki dřív vůbec tak zpříma hlásil k péči o malého.

„A žít budeš kde,“ založila ruce v bok. „Na Asgardu někde v podhradí? To těžko. Nebo půjdeš na Jotuheim? Po tom všem? Nebo myslíš, že by pro malého byl dobrý ten chaos na Midgardu?“

Od Bagrada a Thora se ozvalo dalších pár ran a trocha nezřetelného, rozčileného pokřikování. Jeden z menších stromů se začal kácet.

„Žít může samozřejmě u mě, když bude chtít,“ nevydržel Tony. „My se, madam, sice ještě...“

„Já samozřejmě vím, kdo jste, Anthony Starku,“ prohlásila mrazivě. „Schopnost být odpovědný jste prokázal již tím, že byl malý vůbec počat.“

Tony jen zamrkal a Clint se od srdce rozchechtal alespoň v duchu, když už to navenek dokázal zamaskovat slabým zakašláním. Asgardská královna školící pozemského miliardáře o nedostatečné antikoncepci? Jedna z těch skvělých situací, která se v historii vesmíru nebude opakovat.

„Okolnosti byly, jaké byly,“ odpověděl Tony hladce. „Pevně doufám, že od té doby jsem stačil prokázat, že s dohledem – nebo snad přesněji péčí o...“

„Jen nazývejte věci pravými jmény,“ zvolala. „Dohledem! To je přesně to, co Loki potřebuje. Ale určitě to není základ zdravého vztahu, ani vhodné prostředí pro výchovu problematického dítěte.“

„Proč by mělo být problematické?“ podivil se Tony a chtěl pokračovat dál, ale královna tu řečnickou otázku nenechala projít jen tak

„Ani tohle nevíte!“

„Mluví o magii,“ vložil se Loki nezaujatě. „Možná bude magický nadané.“

„Tak potom je štěstí, že máme k ruce nejlepšího mága na Zemi,“ zazubil se Tony a jestli kromě Clinta někdo zaznamenal, jak mu slabě zacukalo oční víčko, nikdo to nekomentoval. „Potom vás seznámím – zrovna se tam někde,“ máchl rukou ve směru probíhající bitky, „dobře baví.“ V odpověď jeho slovům začal padal další strom, naštěstí nějakým nezajímavým směrem od nich. Tony okamžik počkal, než přejde největší rachot a praštění větví, a dodal: „Pokud se Loki rozhodne vychovávat maličkého na Asgardu, akceptuji to – ale přiznávám, že bych o něj nerad úplně přišel.“ Otočil se na Lokiho. „Už jsi mu dal konečně jméno?“

„Einar.“

Nad tak nečekaně přímočarou odpovědí Tony jenom zamrkal. „Einar,“ zopakoval a pousmál se. „To nezní špatně. Dává to sympaticky málo možností k děsuplným zdrobnělinám.“

„Nevím, jaké máte zvyky na Midgardu,“ nadechla se královna rozhořčeně, ale vtom kolem nich proběhlo několik Vánů. Zarazilo to všechny. Tentokrát totiž neprchali z vesnice pryč, ale naopak, se stejnou mírou odhodlání se rychle vraceli zpět, soustřední jenom na pohyb vpřed a cíl.

Clint jednoho popadl a trochu nadzvedl nad zem, aby konečně na chvíli přestal kmitat nohama. „Co – se - stalo?“ vyslovil zřetelně.

„Démoni!“ vyjekl ten očividně vystrašený mladík a pokusil se vytrhnout. „Pospěšte do Kruhu vod!“

Frigga okamžitě vykročila zpět k vesnici. „Na co čekáte?“

„Démoni?“ řekl Clint pochybovačně.

„Kvůli Kruhu vod jsem jim dělal ten šroub,“ řekl Tony. „Ale démony neznám. Možná tak nazývají nějaká zdejší zvířata.“

„Žádná zvířata,“ popadla Frigga Lokiho za paži a táhla ho za sebou. „Skuteční démoni. Z té náhlé změny počasí,“ ukázala na mraky, ze kterých vytrvale krápalo, „pochopili, tedy obrazně řečeno, že se ve vesnici něco děje - a pokusí se zaútočit. Tak honem! Neumí překročit tekoucí vodu.“

„Nevadí jim déšť a tekoucí voda ano?“ Tony zněl, jako by se chtěl začít hádat.

„Nevíte nic a chcete vychovávat magické dítě?“ odsekla a volnou rukou si nadzdvihla dlouhou sukni šatů. Kolem proběhlo několik dalších hbitých postav, vlasy za nimi vlály. „Snaží se posednout živé, a pak se z nepříjemnosti stane skutečný problém,“ vysvětlovala za chůze. „Posedlí mají velikou moc a mohou překročit i hranice mezi světy. Můžete se zeptat Jotunů, vydrží vám o nich povídat celý den.“

Minuli vesnici, i kdyby snad Tony nevěděl, kam se potřebují dostat, proud místních obyvatel je naváděl spolehlivě. Náhlá změna okolností zarazila i Bagrata. „Nemysli si, že jsme spolu skončili!“ zahulákal na Thora.

„Dobře, dobře, beru,“ odpovídal Thor. „Ale odložíme to na později, ano?“

Kruh vod byla mýtina, nebo snad přímo jakýsi ostrůvek, obkroužená z jedné strany potokem a z druhé umělým korytem; a zajištěná tak, aby přes rychle tekoucí vodu nepřesahovaly ani silnější větve okolních stromů. Vanaheimští neradi opouštěli příšeří svého lesa a obvykle tohle místo nebylo ani trvale osídlené. Byly tu jen dlouhé nízké přístřešky, jednoduché a prakticky nezařízené, určené zřejmě pro děti a jejich doprovod, a pro stařešiny; muži a většina žen zůstávali venku, hovořili spolu, nebo jen postávali a neklidně se rozhlíželi. Celé to místo bylo dost malé, zcela přehledné, velmi nacpané a skutečně nesloužilo jako nic víc, než nejprovizornější provizorium.

„Už jsou skoro tu,“ prohodil jeden z mužů ponuře. „Doufejme, že všichni doběhli včas.“

„Já chci svoje brnění,“ zaúpěl Tony tlumeně a Clint mu soustrastně poklepal po rameni.

Přistoupil k nim Strange. „Tady jste,“ začal, „lehce mě znepokojuje, že...“

„Starku!“ přiběhl i Bagrat s Dravkou v závěsu. Tím se cizinci velmi uspokojivě stáhli na jedno místo a Vánové se pokusili kolem nich vytvořit prostor, jenže tu bylo zkrátka příliš mnoho lidí na malé ploše a moc se jim ten záměr nedařil. Déšť ještě zesílil. Jestli měl Tony pravdu a počasí reagovalo na náladu místních obyvatel, dávalo to samozřejmě smysl – ve stresu teď byli úplně všichni.

„Hele, děda přišel,“ zazubil se Tony na mohutného Jotuna. „Cože jste se do sebe s Thorem tak pustili?“

„Ten čubčí syn...“

„Važ slova,“ pronesla Frigga mrazivě. Bagrat se na ni ohlédl a překvapeně zamžikal.

„Madam,“ sklonil hlavu na pozdrav. „Vy zde?“

Clint se zadíval do lesa, i když jedním uchem stále poslouchal, co se děje v houfku novopečených příbuzných za jeho zády. Bagrat jim barvitě objasnil, že se při Thorově opětovném tvoření Asgardu ocitl v mrazicí komoře – a podle všeho mu nějakou dobu trvalo, než se mezi půlkami mražených krav, horami kuřat a zavřenými dveřmi bez kliky uvnitř propracoval ven. Zřejmě se ho to dost dotklo a zřejmě měl Heimdall pro jeho rozhořčení dost pochopení, když ho tak bez prodlení doručil Thorovi pod nos.

„...lehce mě znepokojuje, že nepočítají s tím, že si poradím,“ říkal zatím Strange tlumeně ke Starkovi.

„Neznají tě, tak se nediv,“ odpovídal Stark. „Démony bys ale měl sfouknout levou zadní, ne?“

Clint popošel až k vodě a s přimhouřenýma očima se zahleděl mezi stromy.

„Teoreticky ano,“ řekl Strange. „Stačí odhalit jejich podstatu...“

„Hej, počkejte s tou lávkou,“ zakřičel Clint, „někdo tam zůstal!“

Vánové, kteří poblíž stahovali poslední přechod přes vodu, znejistěli a začali se ohlížet po muži, který jim zřejmě velel, nebo byl minimálně starší - soudě dle ostrých rysů a matně zelenavého odstínu vlasů - a tedy patřičně zkušenější.

„Musí zkusit přeplavat,“ zavrtěl však hlavou. „Cítíte to?“ prohrábl a promnul prsty vzduch, jako by v něm mohl něco nahmatat. „A vy si pospěšte! Už měla být pryč.“ Clint se s jistými pochybnostmi zadíval na vodu. Bylo to pár metrů, hnala se prudce. On by to zvládnul bez větších potíží. Ženská s dvěma dětmi, jak už teď rozeznával, stěží.

„Thore,“ zavolal za sebe, „zaletíš...?“

„Midgarďane,“ zarazil ho muž rázně, „teď už přes vodu nesmí nikdo, kdo v sobě má špetku magie.“

„Takže já můžu,“ ujistil se Clint a shodil bundu.

„Hloupost a šílenství! Nikdo by po tobě nic takového -“

Na víc nečekal. Skočil do vody a hned první šok stál za to, byla příšerně ledová - ovšem, vytékala přeci ze skalní pukliny! Dokonale čistý a svěží dar přírody, jen začít stáčet do lahví; při neplánovaném koupání ovšem poukázka na infarkt. I proud byl mnohem silnější, než odhadoval, rychle ho strhával stranou. Přesto už za chvíli vylézal na druhé straně, s ledovým oblečením nepříjemně přilepeným na tělo a drkotajícími zuby. Sotva se stačil oklepat, když se hned vedle něj z vody vynořily dvě modré ruce a zatápaly po douhých šlahounech trávy, aby vytáhly na vzduch celého Jotuna.

„Slyšela jsem vás,“ vyprskla Dravka vodu. „Kdo tam bude dřív?“ ušklíbla se a vylétla z vody jak vystřelená z praku. Clint ostatně nezůstával pozadu. A možná dokonce začínal pomalu chápat, o jakém pocitu mluvil ten chlápek na ostrově. Vzduch jako by se stal podivně mastným, olejovitým, kapky deště rozrážely vlákna neurčitě nechutné hutnící substance. Ale nad tím nebyl čas přemýšlet. Přihnali se k té uštvané ženské, která si při pohledu na dva cizince zřejmě nebyla jistá, jestli se nemá rovnou vrhnout démonům do chřtánu, Clint popadl menší dítě a hodil si ho na záda: „Drž se pevně! Ááá neškrtit...“, Dravka větší, i když to se ve zmatené rozběsněnosti začalo bránit - to ale pro Dravku nebyl problém, udržela ho i jednou rukou - a rozběhli se zpět. Na břehu se zatím srotil menší dav lidí, pokřikovali dobré rady, dohadovali se, či se pokoušeli sami vrhnout do vody, zřejmě podle míry znalosti místních poměrů. Povoleno přejít na druhou stranu už nedostal nikdo.

Dravka byla u vody první, skočila do ní způsobem, jako by se nikdy před tím pořádně nepotápěla, a možná to byla pravda, mohli mít malí Jotuni na věčně zmrzlé planetě kurzy plavání? Ale jednou už se přes koryto dostala, a beztak si teď Clint neměl čas dělat starosti právě s ní. Vzduch byl čím dál odpornější, snad hustší, přítomnější, začínal pracovat proti němu a bránit mu pohybu, přímo cítil, jak se krátí čas, po který mohl odolávat – ale byl blízko a tak se i on dostal kam potřeboval, bez váhání skočil a po kratším lítém boji s proudem, zatímco se ho jeho k smrti vyděšené břemeno pokoušelo uškrtit, vyškrápat mu oči a ukopat k smrti, se konečně vydrápal na břeh. Jen se ujistil, že ta holčička je v pořádku – vážně tak malá? Když mu mačkala ohryzek, připadla mu o moc mohutnější! – a ochotně zůstal ležet a jen vydýchával.

„Mamííí,“ zakvílela ta malá a Clint se automaticky ohlédl na druhý břeh, jestli doběhla i ta drobná žena. Z davu se už ale dávno vynořila jiná a plakala štěstím tak výmluvně, že ohledně příbuzenství nemohlo být pochyb.

Dravka se vedle něj rozplácla na zádech s rukama rozhozenýma a zhluboka oddechovala. „Podruhé tam nejdu!“ vypravila ze sebe přerývavě.

„To asi nikdo,“ zachraptěl Clint.

„Jste v pohodě?“ přidřepl u nich Tony. „Viděli jste to?“

„Viděli co?“

Znovu se zahleděli k lesu. Žena, byť zbavená svých břemen, stejně nestačila doběhnout až k vodě. Clint rázem vyskočil na nohy. Příliš spoléhal, že si poradí – vždyť prve vlekla dvě děti! – ale z nějakého důvodu to nezvládla, snad upadla, možná ji démoni sevřeli pevněji než jeho, nedokázal to odhadnout. Za ramena a paže ho popadlo hned několikero rukou, ale sám chápal, že další výprava za vodu nebude možná. Všechno bylo jinak – tam na druhé straně byl vzduch plný čehosi nového, snad trochu zeleného; byla to podivně nemocná, nezdravá zelená, ne snad mlha, ale ani pouhý pocit... nedokázal to pojmenovat ani popsat, ale všechny instinkty ho varovaly a křičely na poplach a jen při pohledu na ten pocit v něm vibroval podvědomý strach, zvladatelný, ale varující.

Někdo mu strčil do ruky ručník a tak si mechanicky otřel tvář, ale pak jen bez pohybu strnul a zíral, zatímco mu z vlasů kapala voda, ještě přiživovaná vytrvalým deštěm. Někdo mezi Vány propukl v pláč; většina se odvracela a odcházela pryč. Nezůstalo jich mnoho a přihlíželi tiše.

Žena se zastavila jen pár kroků od koryta a s tváří obrácenou ke svým bývalým přátelům a příbuzným pozdvihla ruce, jako by se loučila. Měnila se; napřed jen nezřetelně, ale jakoby přitahovala všechno to nezdravé a odpudivé kolem sebe, vsakovala to a pohlcovala, a její tělo se začalo měnit. Prudce zestárla – padesát let v přímém přenosu jako na zrychleném filmu, vlasy se jí kroutily kolem vrásčitých, propadlých tváří zešedlé a prořídlé, ruce i nohy náhle vychrtlé a celé tělo pokroucené. Pak začala růst. Z rukou se stávaly pařáty, záda se přihrbila. Brzy nebylo poznat, zda byl na počátku muž či žena. Pod ostrým zobanem nosu se otvírala ústa plná jako břitva ostrých zubů a uši se protáhly. Proces se zrychloval. Ztratila i poslední zbytky lidské podoby – to byla docela úleva, po pravdě – a zbylo jen podivné, pokřivené monstrum větší než kůň, po přeměně zřejmě ještě zmatené, kymácející se sem a tam.

„Tak to bylo fakt nechutný,“ řekl Tony. „Na co tu vlastně čekáme?“

„Až budeme moci začít bojovat,“ odpověděla mu Frigga, která se smutkem přihlížela proměně. „Vy asi vůbec netušíte, co se tu děje, že?“ Když jí odpovědělo svorné zavrtění všech pozemských hlav, pokynula k Vánům, kteří se teď srocovali v centru Kruhu vod a cosi tam kutili. „Je to podivný národ, požehnaný i prokletý,“ řekla. „Žijí šťastně a v míru po většinu svých dní. Jsou tací, kteří za celý život tohoto nepřítele ani nepotkají. Jsou neobyčejně dobří ve schopnosti být šťastní! Soulad s jejich zemí je tak intenzivní, že i déšť a slunce je poslechnou. Kazem na kráse, cenou a břemenem jsou jim démoni. Není to konkrétní bytost, mysl ani záměr, spíše... nemoc tohoto světa. Snad zlá energie po smrti dávného boha. Přitahuje ji žal, bolest, smutek – objeví se a pak projde stejně prudká, nezvladatelná a zničující jako lesní požár. Nelze s ní bojovat, protože není proti čemu napřít síly. Pobere všechno, co potká, a nakonec vyvane.“

„Tohle vypadá dost hmotně,“ podotkl Tony a hodil hlavou k příšeře.

„Ano, dokonané zhmotnění. Démoní energie se dokáže navázat na inteligentní bytost. Čím více magická taková bytost je, tím je vůči démonovi citlivější a tedy zranitelnější. Chápete?“

„Chápeme,“ odpověděl Tony.

„Když se jí v oblasti nashromáždí dost, dokáže posednout skoro kohokoli, v krajním případě i zvíře. Vánové pak mají dvě možnosti: pokud se jim podaří uniknout, prostě se pokouší na tomto ostrově stát šťastnými. To je ostatně to, na čem právě pracují,“ ukázala za sebe. „Když energie vyvane, mohou z ostrova odejít. Pokud však démon někoho posedne, musí počkat, dokud se do něj dostupná zlá energie nenaváže natolik, aby jí nezbylo dost na posednutí někoho dalšího – a zhmotnělého démona potom zabijí či odeženou, nebo odejde sám.“

„Takže budeme bojovat,“ ujistil se Clint. „Protože už jsem pochopil,“ pohlédl na Dravku, „že není dobré nechat toulat démony po světě.“

„To opravdu není,“ potvrdila Dravka. „Na Jotunu mají na svědomí mnoho životů a škod. Přechodem mezi světy jen víc posílí.“

Přibyl Strange a tvářil se dost rozporuplně. „Tomu neuvěříte,“ řekl.

„Koukám na zombie, co vypadá jak King kong křížený s Tutanchamonem,“ řekl Clint. „Važ slova.“

„Tak se podívej na druhou stranu.“

Clint se poslušně otočil a zadíval se k Vánům. Měli zřejmě jasno. Děti byly už do posledního schované v chýších, ale nemalá část dospělých se pokládala na pokrývky rozhozené na zemi, či si lehali přímo na mokrou trávu. Další chodili kolem a vkládali jim do úst cosi z misek, které drželi v rukou.

„Co to má být – woodstock po vanaheimsku?“ řekl Tony, protože ti, kteří obdrželi svůj díl mezi prvními, se viditelně uvolnění pochechtávali, či přímo nahlas smáli.

„Očividně,“ řekl Strange s fascinovaným děsem. „Zfetují se, aby snížili hladinu negativních emocí. Tím sem přestanou lákat další temnou energii. Stačí se jen vypořádat s čerstvým démonem... a voila, život se vrací do starých kolejí.“

„Je to tak,“ řekla Frigga. „Ale vy si nic nedávejte,“ dodala, když k nim jedna z žen přinesla misku a – pravda, z bezpečné vzdálenosti – nabízela její obsah. „Všichni jsme děti Yggradsilu, ale nejsme úplně stejní.“ Když odmítli, docela s úlevou odběhla.

„Přestává pršet,“ přišel i Thor. „Dobrá práce, příteli,“ dopadla Clintovi na rameno vzápětí jeho tlapa, „a ovšem i tvá, Jotunko,“ pokývl k Dravce, „dva životy k dobru a pro nás o dva nepřátele méně.“

„Nevypadá zase tak nebezpečně,“ podotkl Tony. „Víš jak to myslím – už jsme bojovali s většími, zubatějšími, opancéřovanějšími...“

Mraky nad jejich hlavami se začaly protrhávat a první sluneční paprsky ohřívaly lehce prochladlou zem. Clint jim s potěšením nastavil tvář a přimhouřil oči.

„Nevypadá, ale bude to oříšek. Byl bych raději, příteli, kdybys zůstal tady – a ty Clinte také. Loki, půjdeš... ne, ty vlastně teď také s pozemšťany.“

„Jen mi to dej sežrat, a pak mnohokrát dokola,“ zavrčel Loki tak vztekle, až bylo s podivem, že se rovnou nespustil další slejvák.

„Jen jsem si to hned neuvědomil... Dravko? Bagrate?“

„Raději bych vyprášil kožich tobě, než bojoval po tvém boku kvůli ochraně Vanaheimu,“ řekl Bagrat, ale v hlase mu dávno nezněla zlost. „Žel okolnosti a nezbytnost mi velí moudře volit nepřítele.“

Thor s úsměvem přikývl. „Zeptám se Vánů, jestli se nepřidají,“ řekl a odspěchal.

Bagrat se zatím obrátil rovnou na Starka. „Dravka mi řekla o dohodě, kterou jste spolu uzavřeli,“ začal. Vypadal podezřele dobře naladěný.

„Já k tomu taky přišel jako slepý k houslím,“ ujistil ho Tony. „Takže o detailech bych si klidně poslechl víc.“

„Loki, posloucháš?“ houkl k němu Bagrat. Loki rychle zdvihl hlavu od maličkého.

„Samozřejmě,“ řekl ostražitě. „Jenom doufám, že mi ho zase někdo nebudete chtít vzít. Už je po pravdě trochu únavné, jak všichni víte, co je pro nás nejlepší...“

„Dobrá, dobrá,“ uťal ho Bagrat, „postěžuješ si později. Ty, Starku,“ pohlédl na pozemšťana ostře, „co přesně si myslíš, že bys dělal na Jotunheimu? Vyzvědače, rukojmí, či obojí naráz?“

„Vlastně jsem se ještě nedostal přes ‚inženýr‘,“ řekl Tony trochu překvapeně. „Ale když tak o tom mluvíš – já zkrátka nevím dost.“

„Chm. Protože jsem měl dost času vychladnout – ale vyprošuji si veškeré narážky na kravské půlky – rozhodl jsem takto.“ Popošel k Lokimu a jemně odhrnul přikrývku v jeho rukou, jenom tak, aby viděl maličkému do tváře. Slabě se pousmál.

„Einar je dobré jméno. Slyš, Loki: nikdo neví, kam povede světa běh. Nech si maličkého, z mé strany ti nic nehrozí. Ocením, když ho seznámíš se světem jeho předků, až bude starší – může tam pod mou ochranou strávit i nějaký čas, když bude chtít – a bude-li jeho magie jotunská, rád ho budu učit.“

Loki, zcela přemožen tak nečekanou velkorysostí, jen nebývale pokorně sklonil hlavu. Viditelně mu spadl kámen ze srdce a úleva byla taková, že na chvíli vážně ztratil řeč.

„Ty,“ otočil se Bagrat na Tonyho, „navštiv Jotunheim už dříve – nejlépe s prvním sněhem. Ukážeme ti, že nejsme zase tak zaostalí!“ V úsměvu ukázal jako špičky ostré zuby. „Poměříš svůj intelekt s nejmoudřejším z našich lidí. Zanechal veliký odkaz, ale pramálo poznámek k němu. Seznámíš se s dílem Gordeana!“

„Ach,“ udělala Dravka ve vhodnou chvíli patřičně obdivným hlasem.

„Pochopíš-li ho, opravíš a řekneš nám, jak ho udržovat, bude nám to velkou pomocí. Když ne,“ pokrčil trochu rameny, „prostě se vrátíš domů.“ Na Tonyho trochu překvapený pohled dodal: „Nebude to tak snadné, ne každý z našich bojovníků dává přednost dohodám před mečem. Ale máš mé slovo, že tě nebudeme zdržovat v Jotunheimu ani o den víc, než bude tvým přáním. Budeš plně pod mou ochranou a ochranou krále.“

„Gordean dokázal vyrábět energii pro celé město,“ zašeptala mu Dravka do ucha. „Ale Clint říkal, že jsi příšerně chytrý.“ Tony na ni jen mrknul.

„A ty, bábo,“ otočil se teď Bagrat, patřičně rozjetý, ke královně, „můžeš...“

„Dám přednost označení ‚babička‘, jestli už to musí být,“ odvětila důstojně. „Však já ti taky neříkám ‚dědku‘.“

„V nejhorším ‚děde‘, když už to musí být,“ oplatil jí rozverně.

„Přímo se překonáváš s veškerou jotunskou velkorysostí... tak moment,“ přimhouřila oči, „neochutnával jsi náhodou z té jejich misky?“

„Ten nepatrný kousek mi nemohl změnit úsudek,“ ohradil se rychle. „Jsem tak silný mág, že jsem vůči podobným věcem imunní.“

„Tak to se mi ulevilo,“ utrousila. „Klidně pokračuj. Nezdá se konečně, že by to něčemu uškodilo.“

„Nuže, babičko... ne, máš pravdu. Královno Friggo, nazýváš mě velkorysým. Prokážeš ty našemu synovi stejnou velkorysost jako já?“

„Našemu synovi!“ zvolala. „Slyšíš, Loki? Mohlo by ti být drobnou satisfakcí, co tu teď musím snášet.“

„Nezamlouvej to, matko,“ řekl Loki. „Přese všechno – přál bych si, aby Einar poznal Asgard, a nemusel přitom trnout strachy, zda se mi bez dohadů vrátí.“

„Připravte se,“ proklusal kolem Thor a oči mu natěšeně svítily. „Za chvíli jdeme na to!“

„... a také,“ ohlédl se Loki po bratrovi jen krátce, než se opět zadíval na Friggu, „všechny ty slavnosti, knihovna a malebnost lesů – to na Midgardu nenajde. S tvým požehnáním...“

„Bagrate,“ zjevil se znovu Thor se Strangem v závěsu, „tak jdeš už?“

„Neruš,“ řekl Clint, „tady se právě odehrává rodinná idyla.“

„Idyla je dobrá,“ uznal Thor, „ale jestli to monstrum neporazíme a zůstaneme tu viset, nebude nikdo rád. Nemají skoro žádné zásoby.“

„Bagrat by měl možná zůstat tady,“ řekla Frigga.

„Už jsem ti řekl, že na mě ty jejich bobule nepůsobí,“ odvětil Bagrat a rozverně si na rameni nadhodil svůj oštěp. Dravka za jeho zády zakroutila očima, ale znepokojeně nevypadala. S Thorem vyrazili oba.

„Prostě chceš říct, že mi budeš posílat malého na prázdniny,“ řekla Frigga, pro kterou nadcházející boj byl zjevně jen drobnou, nepříliš dramatickou epizodkou, na rozdíl od veledůležitých tahanic o novorozeně.

„Něco takového,“ přikývl Loki obezřetně. „Je to pro tebe přijatelné?“

Povzdechla si. „Anthony Starku,“ řekla, „je tvé postavení takové, abys mému synovi a vnoučeti zajistil důstojný život?“

„Jsem tak bohatý, že si můžu dovolit kamarádit s Hulkem,“ řekl Tony, ale protože Frigga samozřejmě nemohla tušit, co má na mysli, raději rychle pokračoval: „Tím chci říct, že ano, rozhodně. Postarám se o ně. Beztak bude Lokimu na Zemi nějakou dobu líp – dokud se mu po tom jeho kouzlení nevrátí síly.“

„Přestaňte mi to pořád připomínat,“ řekl Loki.

„Já být najednou o tolik slabší, se životem mi to dost zamává,“ opáčil Tony. „Budeš muset být strašně opatrný, než si zvykneš.“

„Dobře.“ Loki se zatvářil jako důstojnost sama. „Klesnul jsem na úroveň midgardské nicky. Takže si vezmi Einara, než mi upadnou ruce.“

Tony ochotně převzal mimino, i když Frigga vypadala, že by taky nebyla proti, a Loki s úlevou nechal ruce spadnout podél těla.

„Páni,“ řekl Clint, „tomu říkám kvalitní příbuzenské vztahy.“ Skoro zalitoval, že se prve nevsadil. Moc dlouho Tonymu ty silácké řeči, jak o Lokiho v domě nestojí, nevydržely. „Takže jste se prostě všichni – v klidu dohodli?“

Odpověděl mu strašlivý skřek z druhé strany břehu. Všichni se tím směrem otočili jako jeden muž. Démon právě odhodil Bagrata a když se ho Thor pokusil udeřit kladivem, uhnul nečekaně hbitě a zahryznul se Thorovi do ramene. Strange šlehnul rychlým výbojem energie, který se démonovi omotal kolem krku, a pokusil se ho strhnout stranou.

„Ano,“ řekla Frigga zvolna, zatímco přihlížela boji. „Zdá se, že jsme se všichni v klidu dohodli.“ Trochu si povzdechla. „Jsme tak velkorysí, nebo tak málo odolní působení Vanaheimu? Tady je všechno tak smířlivé, že už v době, kdy tu žili vlci... ale no tak, pozor!“

Dravka při úderu minula a proletěla se vzduchem, když ji bestie nakopla do hrudníku - zmizela hluboko v hustém křoví a větve se za ní zavřely. Strange kmitnul rukama a dalším šlahounem se pokusil udržet démona na místě. Jeho kouzla se však zdála mimořádně neúčinná a Clint na něm dobře rozeznával povědomé známky frustrace. Zřejmě to byla magie, se kterou se dosud nesetkal.

Vánové si začali zpívat.

„Ti mají nervy,“ otočil se po nich Tony, protože nevěřil vlastním uším.

„Snaží se přehlušit zvuky boje,“ řekl Frigga. „Potřebují zůstat v klidu, aby nepřivolali další temnou sílu.“

„Nechápu to,“ ozval se Clint. „Ta žena tam... co ji to proměnilo... musela tu mít spoustu příbuzných, nejspíš se všichni znají alespoň od vidění. To se dokáží takhle odstřihnout?“

„Kdo to nedokáže, ten je uspán, jestli se si dobře vybavuji,“ odpověděla Frigga.

„Doslova uspán,“ řekl Loki, který dobře pochopil jejich zhrozené pohledy. „Žádný eufemismus. Prostě budou udržovaní ve spánku, dokud nebezpečí potrvá. Odtruchlí si to pak jednotlivě někde v lese... možná vám připadá, že jsou lidem podobní, ale Vanaheim vytvaroval jejich duše do podoby docela jiné.“

„Nepřišlo mi to tak, dokud bylo všechno v pohodě,“ řekl Tony zamyšleně.

„Jotuni jsou ve skutečnosti lidem příbuznější,“ pokračoval Loki, „alespoň co znám z knih – jejich postoje a reakce jsou si bližší.“

„Možná proto, že jejich životní styl je podobnější,“ řekla Frigga souhlasně. „Ani po Jotunech, ani po Midgarďanech jejich svět nevyžaduje poddanství myšlenek – za cenu života. Copak, Einarku?“ naklonila se k Tonymu, když se uzlíček v jeho rukou začal nespokojeně ozývat.

„Pak prý že nehrozí děsivé zdrobněliny,“ uchechtl se Clint. Pár kroků od nich dopadl na zem Thor, odhozený neskutečnou silou bestie, až vyryl do hlíny pořádnou rýhu. Ani se neoklepal od špíny a vyletěl zpátky do boje.

„Vezmu ho do domu za ženami,“ vzala si maličkého Frigga láskyplně. „Pro děti tu určitě něco mají.“ Přísně pohlédla k probíhajícímu boji. „Snad to brzy ukončí, ráda bych se vrátila domů. Tak pojď, Einarku, najdeme ti něco do bříška...“

„Vždyť si může zavolat duhový most?“ řekl Tony.

Loki pokrčil rameny. „Možná ne. Některé démonické druhy ho dokáží infikovat.“

„Dobře, dobře...“ Tony si odkašlal. „Takže... když pominu démonickou příšeru, ou, to muselo bolet, nevíte někdo, jakou má Strange krevní skupinu? – tak vlastně všechno dobrý? Jotuni usmíření, taťka Ódin bez zvláštních požadavků, babička Frigga bude hlídat o prázdninách a do Stark tower pořídím další lednici?“

„Chceš mě uložit k ledu?“ podivil se Loki, lehce nesoustředěný, protože si užíval výhledu na Thorovu hlavu momentálně rozrážející kmen vzrostlého stromu.

„Jen už znám tvůj apetit,“ zabrblal Tony a protřepal si provlhlé vlasy.

„Strašně, opravdu strašně by mě zajímala jedna věc,“ začal Clint. Okamžik počkal, než dozní další zavřísknutí a zaburácení Throva hromu „Vlastně dvě věci.“ Konečně se začínalo zdát, že kladní hrdinové začínají mít navrch. Strange začal bojovat s jakýmsi napůl nehmotným azurovým mečem a Bagrat s Dravkou útočili černým ledem. „Totiž... za prvé - to vám oběma bude říkat tati?“ Loki jen zamrkal a Tony se zatvářil trpělivě. „A za druhé – je vám doufám jasné, že JÁ k němu v noci rozhodně vstávat nebudu?“

Nebe bylo znovu dokonale modré.




- Konec -

12 komentářů:

  1. Och. Takova idyla :-D
    Super konec. Musim rict, ze to je teda divnej svet. Urcite tam budou i zvejkaci cehosi mimo nebezpeci.
    Zajimal by me ten zdroj energie!
    Vtipny, zabavny, jsem nadsena. Diky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky! :-D Idyla až moc velká. Ještě že tam mají ty příšery ;-) Však ona přejde... s prvním "On má ještě dudlíka / plínky / nejí hovězí?" Sebevědomých příbuzných má až moc. :-D

      Vymazat
  2. Nádhera. Mooooc se mi to líbilo. Všichni se dohodli, Lokiho rodině nic nehrozí, Thor si s Jotuny zabojuje, Frigga se smíří s tím, že bude babička na prázdniny... vlastně tomu dítěti závidím. Moc ráda tě čtu a doufám, že zase brzy něco vymyslíš a předložíš nám to tu. Třeba něco o Clintovi? :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkují ;-) A máš pravdu - vzato kolem a kolem, vážně by mu člověk skoro záviděl :-D Clinta chci moc, ony ty prázdniny moc dlouhé nebudou, to je jasná věc. Ne že bych si mohla vybírat,ona se témata vybírají sama, a postavy vlastně taky. :-))

      Vymazat
  3. Raiden? Nejmenoval se ještě nedávno Einar? Mně se Einar líbilo! Jsem nespokojená.
    Taky jsem si původně ostrov představovala jako poklidný malý plácek uprostřed poklidné vody, než se mělká říčka proměnila v bystřinu a na ostrově se začal plánovat delší pobyt.
    Ale zase mi to všechno vynahradila babička Frigga, takže asi dobrý.
    Jo a stejně si myslím, že by se Loki měl pokusit o tu svoji magickou maturitu, byť třeba to zplnoletnění nepotřebuje - koneckonců - čeká ho otcovská DOVOLENÁ, muhehe.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rozmyslel se. :-P
      Podmínky zkoušky splnil, takže hádám spoléhá, že po takové exhibici nikdo ani nepípne, že by mu to nedal. ;-)

      Vymazat
  4. Vanaheim se mi v tvém podání velice, velice líbí. Krapet děsivé, ale taky krásné, aby se neřeklo. Taky je tam legální se zfetovat a být na tom psychicky špatně je nebezpečné pro všechny. To bych dlouho nevydržela. :D Má chýše by vypadala katastrofálně, ale pro dobro lidstva. Nic bych neriskovala.

    Ještě že jsi tu jednu oběť dala hezky do pozadí anonymity a matka děcek už byla v bezpečí, to by se mi do takové atmosféry vůbec nehodilo. Oběti jsou třeba, ale bezdětné! :D

    Víš, Bagrat je pořád borec. Kraví půlky stranou :D Bere to všechno docela sportovně, když se vyvzteká. Jsem ho měla ráda už od začátku, ale teď si ještě přilepšil. :D

    Matka čubčího syna se správně ozvala. Přiznám se, že mi hned nedošlo, že vlastně nebrání Thora, ale sebe. O to vtipnější mi to pak přišlo. :D Ona byla tady celkově k zulíbání, já být na místě, tak se i navzdory obludám směju jako pominutá. :D Takhle na Starka. Když si Clint dovolil vnitřní smích, já si dovolila hlasitý a velmi vydatný. Ještě že jsem tu sama. :D

    Už se těším, až si to dám znova. Nebo až přibude čtvrtá série. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musí se tam o sebe strašně pilně starat, řekla bych. A nejspíš mají hrozně rozmazlené děti :-D A nebo možná vůbec. Evoluce už se musela postarat o vymizení období puberty :-))
      Ano, jsem měkká. Nebudeme to rozmazávat, ano? :-D :-D
      Bagrat je přímo ideál královského rádce, jak by měl vypadat v kterékoli době a místě. Skoro by mě zajímalo, jestli se někdy někde skutečně vyskytl :-D Je to vážně sympaťák - doufám, že se mi ho do případného pokračování (které se zatím ani nerýsuje, ale známe to) podaří zahrnout... :-))
      Frigga je vždycky skvělá! :-D
      A děkuju! Tvé komentáře jsou účinnější než talíř cukroví :-D

      Vymazat
  5. Milá Daioni, děkuji ti a přeju pokojné Vánoce :-)... Karla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za přízeň a krásné Vánoce i tobě :-))

      Vymazat
  6. To si tak člověk přijde v novém roce a doufá... A doufání se vyplatilo! :D
    Konec velmi otevřený, budu doufat dál ve čtvrtou sérii, klidně s rozcuchaným Starkem, který div ne na kolenou prosí Pepper, aby jemu a Lokimu sehnala chůvu. Rozčilený Loki sice na začátku protestuje, je ale ještě rozcuchanější a na konci jsou vděční paktu mezi královnou a Pepper, které skutečně seženou velmi odolnou chůvu. Ehm :D

    Super příběh, děkuji, piš dál další. Neměla bys něco nového i ze světa Harryho Pottera? ;)

    Všechno nejlepší do nového roku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele, nechceš si to rovnou sepsat? Bavilo by mě si to číst :-D :-D
      Jinak samozřejmě díky díky - a všechno bude! Jen jsou to holt běhy na dlouhou trať. :-))

      Vymazat