neděle 23. prosince 2018

Princ na zabití - 1/5

Loki a Reina, Reina a Loki... ona ta rozumná (relativně) (nebo alespoň občas) (zkrátka z těch dvou ta rozumnější - a všichni víme, že to není vysoko nasazená laťka!); a pak Loki, který trénuje vytváření obskurních situací od útlého mládí.

Touhle povídku jsem byla doslova přepadena. Sepsala se sama od sebe v záchvatu chřipky (víc o ní netřeba vědět), kdy se rafinované viry prokousaly k jakési odlehlejší části mozku, probudili ji - a ukázalo se, že se tato sekce někdy v šestnácti zapomněla vybouřit a nutně si to potřebuje odbýt alespoň takhle dodatečně. Jinak řečeno, nejraději bych to vydala pod pseudonymem a vytěsnila z paměti. Jenže když ono mě to tak bavilo psát! :-)
Komu byla varování málo, tomu přeji pěkné počtení.
Vzhůru na Asgard! Kdysi, ale ne příliš dávno před tím vším, co známe.






Dnes jsem měla štěstí; poradní sál byl tichý a dokonale prázdný, zlatý trůn opuštěný. Široko daleko nikdo, kdo by mě viděl probíhat mezi vysokými sloupy směrem k oknům na severní straně. I tak jsem procupitala v nejhlubších stínech a pro jistotu po špičkách, protože každý krok se rozléhal ošidnou, šelestivou ozvěnou.

Pootevřeným oknem jsem se protáhla ven a sklouzla na širokou římsu. Kdo si dal pozor na každý krok a přidržel se vystouplých reliéfů pod parapety, mohl snadno přejít k velké soše Baldira Modrovouse. Šlo o pořádný kus chlapa tesaného z jediného kusu kamene. Námořníci tvrdili, že jeho přísnou postavu vídají celé míle daleko, první a poslední mezi jakýmikoli dalšími detaily paláce. Také tvrdili, že podle směru jeho pohledu dokáží odhadnout zdar své výpravy. Byla jsem si úplně jistá, že vykládají nesmysly. Používala jsem Baldira jako provizorní žebřík poměrně často. Nikdy ani v nejmenším nenaznačil, že by byl něčím víc, než prostě jen hodně velkým kusem šutru, nehybným a budoucnosti neznalým. Jeho hlavní klad spočíval v decentně pokrčeném koleni, pomocí kterého jsem mohla vyšplhat o další patro výš.

Do Lokiho apartmá jsem napřed jen opatrně nahlédla, jestli náhodou nemá společnost. Neměl. Seděl u stolu, oblečený podomácku a s vlasy sepnutými, jak nosil jenom v soukromí, a mračil se na kopu starých pergamenů. Rychlými, neklidnými tahy pera přepisoval jakési poznámky, stůl mu málem nestačil a koš na papíry přetékal. Zaťukala jsem a on zdvihl hlavu, na chvíli dokonale zmatený. Rychle mi ale otevřel a sotva jsem stála oběma nohama na podlaze, pevně mě objal.

„Odpoledne pršelo,“ zamumlal mi do vlasů. „Neměla bys tolik riskovat. Ty kameny hrozně kloužou.“

„Šlo to krásně,“ ujistila jsem ho. „Prý máš zase domácí vězení...?“

„To mám.“ Zlostně stáhl obočí. „Vážně nevím, čeho chce otec dosáhnout. Spravedlivé to není. Jen mám víc času se tu užírat.“

„Slyšela jsem, co se stalo,“ řekla jsem s jistým porozuměním, protože tentokrát v tom byl Loki opravdu nevinně. Víceméně. „Začali si.“ Ovšem kdo si začal někdy na začátku, to už neuměl říct nikdo.

„Začali,“ přikývl. „Jen jsem se bránil.“ Pousmál se konečně a marně se snažil, aby ten úsměv nebyl příliš vítězoslavný. „Už někdo odčaroval Fandralovi ty rohy?“

„Ne,“ ujistila jsem ho. „A Sif je pořád zelená.“

„Dokonce? Žabaři jsou to,“ zakřenil se. „To kouzlo vůbec nebylo složité.“ Zvedlo mu to náladu a to se mi velmi hodilo. Nepřišla jsem jen tak – tedy, přišla bych i jen tak, ale potřebovali jsme si promluvit, i když to Loki zatím nevěděl.

„Loki.“ Nádech. Výdech. „Musím ti něco říct.“ Ano, tak přesně touhle větou jsem nechtěla začít. Asi jsem na to myslela tak intenzivně, až mi sama vlétla na jazyk.

„Poslouchám.“ Znovu mě objal a tvář mi zabořil do krku. Spokojeně vydechl. „Jsem rád, že jsi tady,“ řekl a už jsem cítila, jak mi jeho prsty nenechavě kloužou k zapínání šatů. Věděl přesně, kde mám ráda jeho pohlazení. Co kdybychom to povídání třeba trochu odložili...? Neviděli jsme se tři dny – zkrátka celou věčnost – „Cos mi chtěla říct?“ - ale ve stejnou chvíli mi jeho ruce po zádech sklouzly tak nízko, že to dávno nebyla záda, a oběma nám to dost stěžovalo soustředění.

„To počká,“ řekla jsem, a zatímco z nás cestou k posteli padalo oblečení, musela jsem myslet na to, že možná jsme spolu takhle naposledy. Stává se to přeci, ne? Jsou novinky, se kterými člověk zůstává sám.

Šero se dávno proměnilo v hlubokou noc, když jsme, příjemně utahaní a rozehřátí, leželi vedle sebe pod Lokiho přikrývkou. Byla tak velká, že by se nás pod ní pohodlně vešlo třeba pět. Možná to mělo nějaké speciální královské důvody, a nebo to bylo kvůli tomu, aby se tam ten slavný obraz dal vyšít úplně celý. Bylo těžké si Lokiho nedobírat, když spal pod hromadou polonahých Valkýr.

Říct mu to teď... špatná chvíle. Oblečení se válí úplně všude a kdybych musela odcházet narychlo a ve zlém, byla by to příšerně trapná scénka. Jenže napřed se obléct by vypadalo moc vypočítavě. Nechat to na jindy nezvládnu. A Loki přeci není ten typ, co by reagoval přehnaně. Asi? Vůbec jsem si nedokázala představit jeho reakci na takový typ zprávy.

„Co se děje?“ zašeptal a já si uvědomila, že vedle něj ležím napnutá jak struna, a on samozřejmě mé zatuhlé svaly pod dlaněmi dobře cítí. Vydechla jsem a uvolnila se. Ne, nemá, cenu to oddalovat. Překulila jsem se na břicho a podepřela si bradu rukama, abych mu viděla do tváře.

„Asi jsem těhotná,“ oznámila jsem. Tolik ke všem těm připraveným, vhodně formulovaným větám, které půjdou k věci přiměřeným tempem, abych ani přehnaně neokecávala, ani ho příliš nezaskočila... Loki jen pomalu zamrkal.

„To jde tak rychle?“ vyslovil mimoděk a pro změnu jsem překvapeně zamrkala já.

„Nemyslím teď!“ zvolala jsem, když mi došlo, co má na mysli. „Ne po dnešním večeru. Už někdy dřív.“ Snad leda kdyby mi skočil do řeči, byla by mi jeho reakce dostatečně rychlá. Takhle jsem nemohla nepokračovat, tedy něco překotného a popleteného ve mně pokračovalo, zatímco ten soudný kousek mého já tloukl hlavou do zdi. „Nejsem si úplně stoprocentně jistá, je to jen chvíli, víš, ale prostě to tak vypadá, test jsem si dělala třikrát, ale nevím, jestli se to počítá, když je to třikrát za jeden den...?“

„To je dost nečekaná zpráva,“ řekl Loki zamyšleně.

„Nečekaná!“ vykřikla jsem skoro. „Co budu dělat s dítětem? Nemůžu přece mít dítě. Nechci dítě.“ Na okamžik jsem skoro propadla panice. Ležím na břiše. Smím ještě ležet na břiše?

Loki se na mě zpytavě zadíval. „Prvotní odpor je v tvé situaci zcela pochopitelný,“ řekl uklidňujícím hlasem. „Postupně si na tu představu zvykneš a přijde ti napřed přijatelná, později se začneš i těšit.“

Přišla jsem na ideální řešení celé situace. Zabiju ho.

„Tak si ho nos sám, ty chytráku,“ zavrčela jsem vztekle, protože když se nenaštval on, dal mi tím skvělou příležitost naštvat se sama. „Vidím někde těhotnou ženskou a dělá se mi šoufl. Máma mě zabije. A mám před zkouškami! Zkoušky, zkoušky!“

„To všechno se dá zvládnout,“ prohlásil Loki. „S čím bude skutečně problém, je Ódin. Silně pochybuji, že nám dá svolení ke sňatku.“

Vida! Odpověď na otázku, se kterou jsem si ani nepohrávala, protože jsem soudná, rozumná, oddaná poddaná svého krále, a taky soudná a rozumná.

„Tvůj otec a taková mesaliance? Ani náhodou. Kdybychom tedy uvažovali o sňatku,“ dodala jsem honem soudně a rozumně. Připadala jsem si trochu zaskočená. Čekala jsem ledacos, ale ne že se Loki dostane od takové novinky ke svatbě během tří vět.

„Má milá Reino,“ pousmál se. „Nemohl bych si přát lepší ženu, než jsi ty.“

„No to je jasné,“ musela jsem souhlasit, protože jsem krásná, milá, chytrá, přiměřeně vzdělaná, alespoň pokud se mi podaří dokončit školu, a vyznám se ve dvorské etiketě, protože koneckonců na hradě bydlím odmalička. „Ještě otázka, jestli ty jsi taková výhra pro mě.“

„To... dítě,“ zakoktal se, což dodalo jeho sebejistotě trochu dojemně předstíraný ráz, „mi nejspíš pár bodů přidá.“ Dítě. Proboha. „Svobodné matky si většinou moc vybírat nemohou.“

„Dík,“ zavrčela jsem.

„Nenechám tě v tom samotnou,“ řekl a znělo to tak úžasně opravdově, až mi to připomnělo všechny důvody, proč jsem ho měla tak ráda. Byl tak skvělý, když ho člověk poznal trochu blíž. „Ať to mezi námi dopadne jakkoli, postarám se o něj. Věříš mi to?“

„Věřím,“ přikývla jsem samovolně. Loki padnul na záda a rozhodil ruce.

„A teď bych vážně potřeboval panáka,“ pronesl procítěně.

„Hej!“ zaprotestovala jsem. „Vždyť nepiješ!“

„Ale tohle je přesně ta situace, kdy bych měl začít,“ řekl. „A já si vážně myslel, že si dáváme pozor.“

Dobře. Tohle už bylo blíž tomu, jak jsem náš hovor představovala. „To já taky.“

„Poslyš,“ hodil si polštář za záda, aby na mě dobře viděl. „Teď ti něco povím já.“

„Jsi taky těhotný?“ zavtipkovala jsem nejapně.

„To by se ti líbilo, co. Ne, poslyš: rozhodl jsem se utéct.“

„Jako ode mě?“ nepochopila jsem hned.

Trochu smutně se pousmál. „Z Asgardu,“ řekl tišeji. „Ano, bylo by to i od tebe – přišlo mi nesmyslné brát tě sebou hned na začátku. Plánoval jsem dost obecně - než bych našel vhodné místo k životu, dodělala bys školu a pak se rozhodla, jestli chceš jít za mnou.“

Vážně se mnou tak moc počítal? Nebo to byla nahonem vymyšlená konstrukce, aby to celé vypadalo lépe...? Je to princ! A já nekonečně hluboko pod ním. Věděli jsme to oba a ještě včera jsem byla přesvědčená, že ani jeden se neangažujeme natolik, aby rozchod bolel přespříliš. Možná to tak i bylo. Možná ne. „Řekl bys mi to vůbec? A co tvoje studium, mimochodem?“

„Neřekl, protože kdyby na tebe Ódin přišel,“ jeho zvyk říkat otci jménem mě vždycky trochu rozčiloval, „dostal by to z tebe.“

„Jsi tak hodný,“ vycenila jsem zuby. „Tak ty mě chceš chránit!“

„Nás oba,“ konstatoval. „Ale kdybychom šli spolu... na Midgardu by nás brali jako plnoleté. Mohli bychom se vzít. Cestovat, poznávat nové věci. Nebo se usadit, než...“ Neurčitě zamával rukou. „Než povyroste. Ty bys mohla léčit stejně jako tady. Já bych mohl třeba – já nevím, obsadit Midgard a vládnout mu moudře a spravedlivě po pět tisíc let.“

Vyprskla jsem smíchy. „Je to možná šílené, ale asi chci jít s tebou,“ řekla jsem. Midgard mě lákal moc. Představa, jak vlastní matce oznamuji, že bude babičkou, mě naopak nelákala vůbec. Jak to oznamuji svým školitelům. Spolužákům. Peklo! „Dohlédnout na tebe a tak.“ A jen pro formu jsem dodala: „Vrátit se koneckonců můžeme vždycky.“ Takové scénky jsem nebyla příliš ochotná absolvovat, a soudě podle mimoděčného odmítavého gesta, Loki také ne.

„Já měl čas to promyslet,“ řekl, „víceméně – už si s tou myšlenkou pohrávám dlouho a zkrátka jenom dozrála. Ty ne. Možná bys raději byla doma, až,“ pokynul neurčitě nad celým mým já, „až půjde do tuhého.“

„Jenom z představy množství dobrých rad pečlivě prošpikovaných výčitkami mi roste druhá hlava,“ řekla jsem, „ale máš pravdu, zamyslím se nad tím... promyšleno, jdu s tebou.“

Usmíval se, když mi prohrábl vlasy. „Dobře, přepočítám souřadnice, abys měla čas se sbalit.“

„Co to přesně znamená?“ přeptala jsem se a došlo mi, že vlastně nemůžeme použít duhový most, protože Heimdall je hrozná slepičí prdelka. Škoda, strašně ráda bych si to jednou vyzkoušela.

„Jsem dost dobrý mág,“ pronesl a vůbec se nesnažil, aby to znělo skromně, „abychom se mohli přenést přes Brulandova ohniska síly.“ Do malé odmlky jsem zavrtěla hlavou. Ne, o tom jsem nikdy neslyšela, snad jen že Bruland byl nějaký dávný čaroděj. Viděla jsem Lokiho číst knihy, které napsal. „Jsou to přírodní zdroje magického potenciálu, což znamená, že v nich není magie konstantně přítomná, ale nachází se v latentním stavu přístupném pro školené mágy. Existují i aktivní zřídla, ale ta jsou v naprosté většině aktivně využívaná a tedy i hlídaná.“

V životě jsem neslyšela ani o zdrojích magického potenciálu. Kývla jsem, jako že rozumím, protože Loki poučoval velmi rád. A já ho obvykle ráda poslouchala, ale dneska zrovna jsem měla myšlenky někde úplně jinde.

„Je to jediná relativně jednoduchá možnost, jak dát dohromady dostatečné množství energie,“ pokračoval, „ale Brulandova ohniska oscilují každé svou specifickou frekvencí a je třeba trefit se tak, aby všechna, která při přesunu využijeme, byla na vrcholu svého výkonu. Na Asgardu je jich relativně mnoho, protože se nachází ve středu světa. Na ostatních světech naopak jen málo a je třeba pečlivě vybírat. Abychom neskončili na dně oceánu, například.“

Tak tomu jsem rozuměla i já. „Výborně! A ty už máš spočítané nějaké cestovní okno,“ prokázala jsem, že dávám pozor. „Na kdy?“

Zatvářil se omluvně. „Za dvě hodiny.“

„Tak takhle ty! Užít si a tradá do světa?“ Naklonila jsem se a dala mu pusu. „To stihneme – jdu si sbalit pár maličkostí. Kde se sejdeme?“

„Určitě to tak chceš?“ zeptal se mírně, ale oči mu svítily. Byl rád, viděla jsem to na něm.

„To si piš!“ pokřikovala jsem přes rameno, zatímco jsem sbírala oblečení poházené tak nesmyslně, jako by tu řádil houf šotků.

„Taky slezu po zdi, sejdeme se v zahradě. Třeba u besídky.“

„Růžový altán, nebo té s nymfou?“

„S nymfou. Stráže tím směrem nechodí.“

V duchu už jsem si skládala seznam věcí. „Co budu potřebovat?“ zeptala jsem se ještě, s jednou nohou už přehozenou přes parapet.

„Léčitelské a osobní věci stačí,“ řekl, „o zbytek se postarám. Oblečení neber, musíme se přizpůsobit na místě.“

„Dobře.“ Zjistila jsem, že se začínám vyloženě těšit. Rutina studia a matčino přesvědčení, že domácí práce jsou smyslem lidského bytí, už mě ubíjela. Tohle bylo prostě – skvělé. Možná ani být těhotná nemusela být taková tragédie, když to nebudu muset nikomu vykládat! Po zdi jsem sjela jako blesk, domů jsem doběhla jako vítr a protože bylo vážně hodně pozdě, všichni spali - a nemusela jsem vymýšlet výmluvy pro své zběsilé pobíhání po bytě, samozřejmě patřičně tiché a po špičkách. Brašnu, do ní pár drobností, lékárničku, oblíbené náušnice do uší, dýku k pasu, přes ramena ten hezčí plášť a na nohy ty lepší boty – nic moc, nechávat po sobě v pokoji takový nepořádek – ale ve skutečnosti to nebylo tak zlé, a nikdy jsem nelpěla na věcech. Ještě jsem se vrátila, abych nechala na stole neurčitý vzkaz, že jedu se školou na studijní výpravu. Bude nějakou dobu trvat, než se stačí máma zeptat všech kamarádek, co se to zase děje. Stopa vychladne.

Já zatím budu s Lokim na Midgardu.

Já a Loki. Spolu. Midgarde, třes se!






- Pokračování -





8 komentářů:

  1. Midgard se možná ještě netřese, ale já jo. :D

    Co to je! Co to jeee! :D Oni jsou oba tak roztomile neskromní. :D A zcela určitě nepřipravení na cokoli, co je čeká.

    Proč tady nezávisle na sobě zničehonic mluvíme o svatbách obou princů, zvlášť když jsou to evidentně taková ucha? Proč je Sif zelená? A proč vždycky vysypeš cizí slova a já nevím, co si pak počít? :D Ještě že jsem nebyla sama.

    Když Loki vyřkl krásnou radu, že si Reina zvykne a začne se těšit, jsem si docela jistá, že mi hlavou proběhlo jasné "zabít". :D A kdo že je to tady ten rozumný? :D Chvilku jsem vážně čekala, že se Loki vytasí s tím, že je těhotný on, ale dobré - to ten Skrímsli se ještě nesmyl. :D

    Ach jo. :D Další prosím. Absolutně nemám tušení, co od tohohle čekat. Co se jim pokazí, neboli co se pokazí jako první? :D Ne, že bych ti snad přála chřipky či jiné viry... ale tahle je nějaká produktivní. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsou TAK mladí... není jim ani tisíc! :-D
      Protože je něco ve vzduchu. Lítalo to kolem a napsalo se skoro na den přesně. Ale za sebe mohu slíbit, že to bude všechno jinak. Ale to u tebe nejspíš taky, že? :-)) A cizí slova sypu určitě proto, abych vás trochu vzdělávala, a ne proto, že jsem příšerně nepozorná. Určitě. :-D :-D
      Nadhodit tohle téma těsně po Skrímslim nebylo nejšťastnější, ale nechtělo se mi čekat a ono opravdu bude všechno jinak, tak čert to vem, prostě to tak vyšlo. A rozumný tam není nikdo, samozřejmě. :-))

      Vymazat
  2. Nevím proč, ale nějak mi nesedí, když se Loki páruje s nějakou ženskou (vlastně vím, proč. Frostiron...), ovšem toto mne zaujalo.
    Tak jako tak čtu. Začíná to moc pěkně a jsem zvědavá, jak se to vyvine dál. Něco mi říká, že na Ásgardu z toho jejich útěku nebudou mít radost. O to menší radost budou mít Midgarďané... xD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jestli tě to utěší, v historii komentářů bys našla hned několik "normálně slash nečtu, ale" a pak také "normálně to se ženskýma nečtu, ale" - takže nejsi v tom sama a já se coby autor mohu strašně naparovat, že jo. :-D
      Midgarďané budou blahem bez sebe, takovýmhle páreček jim přesně chyběl ke štěstí. :-D

      Vymazat
  3. Ale ťutíci jedni roztomilí... ano, ten šestnáctiletý duch v tom opravdu je :-D Narozdíl od šestnáctiletých autorek ale umíš psát, což je dost děsivá kombinace, v podstatě v tom vidím náběh na bestseller. Jako uvidíme u dalších dílů, ale mám za to, že když je neutrálně přejmenuješ na něco ne-Avengerského, mohla bys to prodávat třeba jako "nejúspěšnější knížka od dob Padesáti odstínů" :-D :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Achjo, rozhodla jsem se, ze si to konecne prectu, a hned v prvni vete ctu "porodni sal byl tichy a dokonale prazdny" :-(
    Doufam, ze dal to bude lepsi!

    OdpovědětVymazat
  5. Ja tak daleko od pravdy nebyla! Porodni saly za dve kapitoly!
    Nasich sestnact let se asi dost lisilo :-D
    Objasni se neznalcum, kdo je Reina, nebo to klidne muzu cist treba jako Mae? Hned po polednim sloficku se podivam, co bude dal.

    OdpovědětVymazat
  6. Tyjo, jestli s kazdym komentarem budu muset zaskrtnout dvacet prechodu, pet vyloh a patnact hydrantu, asi prestanu komentovat. Nejde to nejak zrusit? :-(

    OdpovědětVymazat