středa 23. května 2018

Skrímsli II. - 7/9


Zachraň se kdo (a koho) můžeš.




Loki ležel na svém kamenném lůžku a pospával. Nebyl to skutečný spánek, spíš jakási meditace, ale říkat trans tomu nechtěl, protože by se ukázalo, že jistý neoblíbený učitel kdysi dávno, příliš přesvědčený o vlastní dokonalosti, neomylnosti a pozitivním dopadu tělesných trestů na kvalitu vzdělávání, měl pravdu v těch různých věcech kolem transpozice magických polí.

Lůžko bylo jen nahrubo otesané a pečlivě navržené tak, aby se na něm nedalo v žádné poloze dobře ležet. Buď se mu jeden kamenný výčnělek zadíral mezi žebra, nebo druhý do beder. Takže bylo vlastně dobré, že nechtěl spát. Horší, když občas chtěl.

I v tom podivném bezčasí však přicházely sny - nejasné obrazy prolínajících se vzdálených krajů a tváří, ve kterých vyvstávala zřetelněji jediná, nepovědomá, ale podivně blízká. Tmavovlasý mladík s jasnýma očima; na dlani drží obnaženou duši světa, snad Asgardu, je zaujatý a pohlcený tím obrazem... vlasy mu světlají padajícím sněhem, kolem nohou se ovíjí šlahouny černého ledu, té vražedné zbraně jotunheimských válečníků, stoupají vzhůru po jeho těle, dokud ho neuvězní v nehybnosti dřív, než postřehne nebezpečí. Budoucí maličký? Vize věcí, které teprve přijdou? Nebo jenom smutný symbol Lokiho pohasínajících šancí?

Odsunul rušivé myšlenky stranou a vplul zpět do soustředění. Aby mohl spřádat jakékoli plány, musí nejprve porazit obojek. Přizpůsobit se mu, přijmout za svůj způsob, jakým mátl jeho magii. Až to dokáže, může odsud zmizet... možná s malým odkladem: napřed si to vyřídí s Tajemníkem. Do představ toho, co by s ním mohl provést, bylo zdaleka nejtěžší se příliš nepokládat. Přes veškerou Mariinu laskavost, která dalece přesahovala její povinnosti – a to bylo jeho nemalé štěstí – byl zesláblý a unavený, bez magie se jeho rány léčily s otravnou pomalostí. Tajemník si chodil chladit svůj vztek příliš často.

Pak ho ale zaujalo něco, co v žádném případě ignorovat nemohl. Zvuk, zcela specifický a skoro bolestně známý. Bleskově vyskočil na nohy, už věděl, že když vyleze na postel, postaví na špičky a trochu se povytáhne, a pak hodně zkroutí krk, uvidí z úzkého průzoru malou výseč prostoru před hradem. Prošel tam někdo – s pořádnou eskortou, a o to důvěryhodnější ta scéna byla – z koho se Lokimu prudkou vlnou rozporuplných emocí rozbušilo srdce. Takže to skutečně byl quinjet. Ten muž dole je Clint Barton. Může to být náhoda? Třeba ho skutečně hledají? Mohli nějak zjistit, že ho Viktor Doom uvěznil?

Ta slabá naděje a jediný pohled ho náhle zcela zbavily všeho nadhledu a ochoty vyčkávat. Už nedokázal uvěřit, že by tu mohl vydržet. Zmizela rázem veškerá trpělivost, všechno odhodlání, i víra, že by to zvládnul bez cizí pomoci. Jistý si byl jenom tím, že utéct musí okamžitě, že už to nemůže protahovat, možná není připravený a možná se ukáže, že se nedostane na druhý konec chodby, ale musí pryč, za každou cenu. Ani ho nenapadlo, že by ho snad Viktor na Clintovu žádost propustil, to bylo tak nepravděpodobné... ale byl tu spojenec, byl tu quinjet. Tajemník vynechal jednu ze svých návštěv a tělo na to nadšeně zareagovalo skokovou regenerací. Lepší chvíle pro útěk neexistovala.

Ve skutečnosti měl nějaký zárodek plánu. Marie mluvila o biometrických čidlech a Loki nepochyboval, že ho dokáží odhalit. Takže se především vůbec nesměl dostat mezi ně. Hrad byl postavený z velkých, hrubých kamenů a byl starý. Stačilo by se dostat na vnější zeď a prostě by sešplhal dolů... zraněné prsty povolily, už se u okna neudržel a nešikovně seskočil na zem. Ano, stačilo by se dostat na vnější zeď – kdykoli jindy.

Byl čas na plán bé.

Neměl plán bé.

Kéž by pomohlo ječet a kopat kolem sebe! To by teď zvládl excelentně.

Ovládl se natolik, aby po cele jenom pobíhal sem a tam, zoufalý tak moc, až začal přemýšlet, jestli by se neprokopal těžkým kamením přes zeď, nebo do patra pod sebou, kdyby si třeba ukradl lžíci? Pocit naléhavosti byl k nesnesení. Naštěstí to byl i čas, kdy přicházela Marie, jako vždy s košíkem v ruce a vlídným pohledem. Ještě včera mu vyprávěla o vnoučatech a celá roztála, když se vyptával na detaily jejich životů.

A tak Loki udělal něco, o čem doufal, že se mu podaří jednou zapomenout, a že ta stará ženská umře dřív, než to stihne někde vykládat.

Poklekl a prosil, přemlouval a žadonil, jako snad ještě nikdy v životě.




„Modré okno, quinjet,“ zaslechl ještě Clint – a vypukl chaos. Modrým oknem myslel Tony nepochybně výrazně modrou vitráž vlevo od trůnu; Clint sice nevěděl, jak vysoko je z vnější strany nad zemí, ale byl ochotný se spolehnout na Tonyho názor ohledně schopností vlastního neopancéřovaného těla. Křísnul o sebe dvěma vojáckými hlavami, proskočil mezi dvěma dalšími, které hladce smetl Iron Man – v bezhlesé shodě se opravdu snažili nezabíjet – a s rozběhem vyskočil na římsu, napřed se zachytit jen špičkami prstů, pak zahrabat nohama, vyšvihnout se a skopnout obejdu, který se ho pokusil stáhnout dolů. Doom se kupodivu do boje zasahovat nepokoušel, a to nejspíš bylo jejich jediné štěstí, ze starých známých zahlédl jenom blondýnku, která se vynořila z nějakých postranních dveří a hned vytáhla pistoli. Když mu onehdá zachraňovala život, vypadala sympatičtější.

Na cizím území, s hromadou nepřátel okolo. To vůbec nebyla dobrá výchozí situace.

Iron Man mu zatím úspěšně kryl záda, rozdával rány a krátce si zabojoval s magnetickou retrakční sítí, nedalo se nepřemýšlet, kdo příčetný nosí takovou věc u sebe... a vylétl ke Clintovi, který zatím vytáhl luk. Stačilo pár plynových granátů a dosud přiměřeně prosluněná místnost se rychle měnila v do temna zakouřený bar plný náhle velmi ospalých štamgastů.

„Drž se.“

Jednou by měl Tonymu konečně někdo říct, že v podstatě neexistuje způsob, jak se dobře chytit letícího Iron Mana.

Společně propadli oknem vodopádem třpytících se střepů a vyrazili směrem ke quinjetu. Ani Iron Man neměl moc šanci plánovat, jak Clinta nejlépe zachytit, takže ho zkrátka držel jednou rukou kolem těla a druhou si nechával volnou, aby mohl střílet repulsory. Clint, zbavený možnosti použít luk, tak měl výhled na souvislou stěnu hradu.

A na Dooma, který se do boje zřejmě nezapojil právě proto, aby si užil tuhle konkrétní chvilku.

Stanul v okně, které právě rozbili, a v ruce držel něco, co byl možná ruční granátomet, ale nejspíš něco mnohem horšího. Těžko říct, proč by jinak byla v jeho gestech tak nepominutelná něha.

A vystřelil.

„Tony!“ stačil ještě Clint vykřiknout a Iron Man se přeci jenom pokusil o úhybný manévr, ale to bylo asi tak všechno. Vzápětí jako by se ocitli uprostřed ohňostroje, uhnout zkrátka nebylo kam, střely explodovaly i bez nárazu do překážky v řetězové reakci, která znemožnila vlastně cokoli, ohlušující série detonací ze všech stran naráz. Snad se i setmělo, nebo bylo kolem jenom tolik dýmu, Iron Man se ho sice pokusil ochránit, ale pak už oba padali k zemi, pěkně z velké výšky do lesa - co nezvládly střely, tam je v téhle rychlosti doslova rozkrájí větve stromů.

Vzápětí mu došlo, že to není les, ale stromy porostlý kousek parku u hradu. Ne že by to znamenalo velký rozdíl, jen bylo deprimující, jak malý kus cesty se jim podařilo urazit.

Dopad nakonec nebyl tak hrozný, Iron Man se vážně překonával, i když sám vyryl v hlíně takovou brázdu, že místo trávníku rovnou mohli začít sázet další stromy. Přesto Clint zjistil, že je mu nějak nedobře. Tušil, že se stále pohybují, ale vjemy byly čím dál zmatenější. „Hej, Clinte... ale no tak, tohle mi nedělej!“ Na chvíli možná odpadl úplně, i když věděl, že se kolem střílí a že do něj Tony něco hučí, pak další větší exploze – opravdu by měl někdo brát ohledy na ušní bubínky zúčastněných – a znovu let vzduchem a pak náhle vjem známého prostoru. Chvíli trvalo, než na to přišel, ale pak s pocitem úlevy pohnul rty, aby dal pokyn ke startovací sekvenci. Quinjet, to bylo skoro jako být doma. A pak už najednou nevěděl nic.




Tony Stark jen zřídkakdy musel pilotovat quinjet sám, ale to neznamenalo, že by nevěděl jak na to. Sotva odložil Clinta, vrhnul se k pilotnímu křeslu, proutěný košík z něj odložil na zem, a začal chrlit pokyny.

Proutěný... ohlédl se po něm a potom ještě jednou, než dokázal uvěřit svým očím. Na chvíli usoudil, že si zařídí rychlý a bezbolestný infarkt. Vůbec ho nenapadlo, že by uvnitř mohlo být cokoli jiného než výbušniny.

Až na to, že quinjet byl zavřený, když k němu přišli, a nikdo se nemohl dostat na palubu a pak ji opustit bez toho, aby po něm v trupu nezbyla pořádná díra.

„Jarvisi,“ zahulákal zběsile, „ty jsi někoho pustil dovnitř!?“

Odpověď hned nezaslechl, protože quinjet schytal přímý zásah něčím dost razantním, aby z toho zalehlo v uších, quinjet se ve vzduchu propadl pár metrů a otřel se břichem o vršky stromů. Tony pracně srovnal letovou dráhu a prudkým obloukem se snažil dostat z dráhy laserů a děl. „Zapni maskování - teď!“ Další prudký oblouk, změnit výšku letu, nevolit přímý směr k cíli, chvíli nedýchat napětím... buď je za hranice Latverie nepronásledovali, nebo byl při kličkování mimořádně úspěšný.

„Jarvisi! Znovu a srozumitelně! Co je v tom koši?“

„Kočka, pane. Přinesla ji jedna ze služebných Viktora Dooma. Byla si jistá, že ta kočka chtěla být předána do vaší péče.“

Tony přepnul na autopilota a přesunul se ke Clintovi. První pomoc – zaplácnout sprejem nejhorší krvácení, zajistit podporu dýchání, nasadit infuzi a podobné věci – bylo s hypermoderním vybavením, které tu měli, bleskovou a nesložitou záležitostí. „Sakra, Clinte...“ poplácal ho Tony po tváři i zcela nemoderně, ale vyšlo to bohužel nastejno.

Tony jen stiskl rty. Přemýšlel, kdo mohl stihnout hacknout Jarvise, nebo co se vlastně mohlo stát... a pak nad tím mávnul rukou a košík prostě otevřel. V hromádce hadrů tam seděla nevelká, jako uhel černá kočka s výraznýma zelenýma očima. Nebylo možné nepomyslet na Lokiho, i když u koček to byla barva vcelku obvyklá – měl ten dojem.

„Či či?“ udělal nenadšeně. Kočka prskla a pokusila se v košíku odtáhnout co nejdál. „Neříkals náhodou, teda jestli jsi to ty, že na zvířata se měnit nemůžeš?“ Neměla v sobě vůbec nic, co by napovídalo lidskému rozumu, oči byly jenom zvířecí, vyděšené a vzteklé. Kolem krku měla stříbrný obojek, nepřiměřeně masivní na tak malé zvíře, ale nezdálo se, že by na něm byly nějaké nápisy či značky. Košík raději zase zavřel a vrátil se do pilotního křesla. Právě přelétali Karpaty a připadalo mu, že se quinjet nějak podivně kolébá.

„Jarvisi,“ řekl znovu. „Tak znovu a lépe – není to ani trochu zábavné. Je to Loki?“

„Nemohu potvrdit.“

„Tak jaký jsi měl sakra důvod pouštět ji dovnitř? Zbláznil ses?“

Jarvis se odmlčel způsobem, který byl jednoznačně rozpačitý, pokud by byla něčeho takového umělá inteligence schopná. „Po prvotní kontrole systémů mohu konstatovat, že nikoli, pane. Mám provést hloubkový sken?“

„Ne. Vysvětli mi, proč jsi pustil na palubu nějakou ženskou s kočkou.“

„Hovořila dialektem, který nemám v databázi. Rozuměl jsem jen částečně a nevyjadřovala se zcela konzistentně. Mé přístroje potvrdily, že u sebe nemá zbraň ani jiné technické zařízení. Vyhodnotil jsem, že se vyplatí riskovat tu mizivou pravděpodobnost, že jde o Lokiho, protože nejhorší variantou bylo, že tu budeme mít obyčejnou kočku.“

„Máš tak pitomé nápady, jako bych tě programoval já sám,“ povzdechl si Tony a nespokojeně zíral na hromadu budíků před sebou. Nic od pohledu nevypadalo v nepořádku, ale byl si jistý, že motory zkrátka nezní správně. Možná úplně jakoby se do jejich hukotu mísil zvuk navíc, namátkou trupem se prořezávající -

„Magnetické nálože,“ oznámil Jarvis a teď už padali doopravdy.



„Clinte, vážně, vážně bych tě potřeboval za kniplem,“ zasupěl Tony a pokoušel se ovládnout quinjet, který se vzduchem potácel jak opilý. Jenže odpověď žádná, takže místo aby na sebe hodil brnění a šel dát do huby každému, kdo si na ně právě dovoluje, bojoval se strojem, který mu zdaleka tak dobře nepadl.

Pročísli les, ještě dokázal zatočit tak, aby nenabrali kamenný ostroh, přehoupli se přes vršek nějaké hory, ale to už quinjet definitivně vzdal snahu létat a jako po klouzačce uháněli dolů... Tonyho chránila sedačka, u Clinta by mělo lůžko zabránit nejhoršímu a kočka si holt odepíše jeden ze svých životů.

Narazili, quinjet se otočil čumákem nahoru, ještě popojel... Konečně stáli. „Další ekologická katastrofa na krku,“ zavrčel Tony a sotva se zvládl zorientovat, vypotácel se ze sedačky. „Jarvisi... Jarvisi? Ale no tak!“

Doklopýtal ke Clintovi a rychle odpoutal zdravotnické lůžko. Bleskově ho obložil vším, co dokázal popadnout dost rychle, a co vypadalo jen trochu užitečně, přidal i košík s kočkou a pak svůj náklad vystrčil z quinjetu. Možná na ně jenom umístili nálože; kdo ví, jestli už explodovaly všechny. Možná je ale někdo sestřelil a pokud ano, byl dost dobrý, aby ho skeny quinjetu neodhalily včas. Po všech stránkách se zdálo lepší vyklidit pole, alespoň prozatím.

Lůžko s Clintem bylo do značné míry samostatná jednotka, plně nabité se vzorně vznášelo v pohodlné výšce, kde ho stačilo směrovat lehkými pohyby prstů. Tony se svým nákladem zajel do lesa a pro jistotu pokračoval hezkých pár stovek metrů.

Quinjet se zachoval uznale a za jeho snahu ho patřičně odměnil. Vybuchl, až když byli dokonale krytí a z dosahu záření.

„Tony...?“

„Clinte!“ Tony k němu přiskočil a stačilo mu jen položit dlaň na hruď, aby mu zabránil začít vstávat. „Lež, proboha, jsi na mraky. Ztroskotali jsme v Karpatech.“

„Jo...?“ Clint se trochu uchechtl. Zatvářil se úplně přesně tak, jako by chtěl říct nějakou údernou poznámku o Tonyho pilotních kvalitách, ale zvadnul dřív, než se stačil nadechnout. Tony ho s povzdechem znovu přikryl. Než ztroskotali, ani nestačila dokapat infuze. Klika, že do něj nasypal hromadu léků proti bolesti. Nebylo vůbec dobré nechávat ho na chladném vzduchu s takovou ztrátou krve, nic nebylo dobré, ošetření, kterého se mu dostalo, bylo jen to úplně nejzákladnější, bylo to zkrátka málo... jen doufal, že vydrží spát alespoň do rána.

A neměl svoje brnění. Nebyl Iron Man, byl zoufalec. Brnění schytalo pořádnou dávku už při útěku z hradu, a když se quinjet zřítil, zůstalo přiskříplé pod pokrouceným trupem. Nedokázal odhadnout, která z těch událostí byla fatální, ale asi to bylo jedno. Neměl prakticky nic. Spojení s Jarvisem nefungovalo, ať už proto, že vysílačka byla příliš slabá, nebo byli kvůli kopcům okolo v rádiovém stínu. Zůstala mu levá ruka, ochotně reagující na signální náramek, ale to bylo všechno.

Stmívalo se; Tony nakonec našel jakýsi jakž takž chráněný dolík a pod skalním převisem rozdělal malý ohýnek, i když víc pro zdání tepla, než aby opravdu k něčemu bylo. V noci jim bude zima. Měl by vyrazit pro pomoc; ale zatím se neodhodlal tu Clinta v tomhle stavu nechat samotného, a přenášet ho nemohl. Lůžko bylo neohrabané a pomalé, baterky v něm dlouho nevydrží, daleko by se nedostali. Nechtěl začít přemýšlet nad tím, jak tenhle logistický pat vyřeší.

Nakonec sáhl pro košík. Kočka na něj zírala obezřetně a když k ní natáhl ruku, napřed ji opatrně očichala a pak se konečně nechala i pohladit. Po chvíli ji Tony opatrně vytáhl z košíku a přitiskl k sobě, aby náhodou neutekla do lesa. Ale nezdálo se, že by měla takové touhy. V náručí mu ležela docela spokojeně a když ji pohladil, blaženě přivírala oči. To ho moc nepovzbudilo – nepřišlo mu, že by si Loki tohle nechal líbit. Volnou rukou konečně prohrabal košík, od toho si sliboval alespoň nějaké odpovědi, ale kromě hadrů nic dalšího neobjevil.

„Dobrá tedy. Seš to ty? Nejseš? Co zkusit mňoukat morseovkou?“ Pokusil se kočku vrátit zpět, ale ta předvedla, že má i drápy, a zaťala mu je do rukávu v gestu zřetelné nelibosti. „Jestli to nejsi ty, v nejhorším tě budu vydávat za dárek pro Pepper. Ženské přeci milují kočky? Možná jste jenom neměli na Asgardu morseovku.“

Zdvihl oči k zapadajícímu slunci. Blížil se okamžik, kdy měl sluneční kotouč tiše vklouznout za vrcholky kopců, nepochybně malebně a s mnohými barvitými efekty, a protože civilizace byla daleko, mohli se těšit na skutečně velmi černo černou tmu. Ale než k tomu došlo, přesně v okamžiku, kdy se slunce dotklo hory, mu kočka v náručí doslova explodovala. Jinak se to nazvat nedalo, i když do skutečné exploze dost chybělo – to si mohl po výbuchu quinjetu být jistý, teď alespoň nepadaly stromy a netavila se půda. Rozhodně to mělo pořádné grády lokálního dosahu a nechybělo hlasité třesknutí, Tony odletěl na jednu stranu, a dost nepříjemně své mezižeberní svaly seznámil s kameny podél ostrohu, kočka na druhou. A zvětšovala se. Tony nedokázal odtrhnout pohled, i když některé fáze proměny nebyly úplně to, co by si chtěl zapamatovat, ale faktem bylo, že rostla, měnila se, stávala se člověkem – vůbec ho nenapadlo, že by to nebyl Loki, a přesto pocítil úlevu, když už to bylo jisté a ty známé rysy se prokreslily do posledních detailů. Loki tak, jak ho znal, ve své nejobvyklejší podobě, s jen trochu zaskočeným výrazem ve tváři.

„Měl jsem pravdu,“ zamumlal Loki a s bolestným výrazem si přitiskl hřbet ruky na čelo. „Měl jsem pravdu a půjdu si zatančit na tvůj hrob, ty bastarde, a vysvětlit ti třikrát dokola, že jsem měl pravdu!“ Občas některé slovo možná znělo jako mňouknutí, ale to se Tony rozhodl velkoryse přejít. Tvář se mu mimoděk roztáhla do úsměvu.

„To bylo na mě?“ přeptal se pobaveně.

„Ne,“ loupl po něm Loki okem. „Na jednoho hlupáka, co tvrdil, že proměnu do zvířete není možné časově ohraničit.“

„V čem by měl být háček?“ zeptal se Tony, protože měl pocit, že se to od něj čeká.

„Nejde se měnit do zvířete. Nebo snad jde, ale zmizí lidský rozum i paměť. Zůstane jen velmi chytré zvíře... obecně platí, že potom není jak přeměnit se zpět.“

„Riskoval jsi,“ poznamenal Tony a usadil se zpátky k ohni.

„Nechtěl jsem tam zůstat.“ Loki se ani nepokoušel vstát, zůstal sedět na zemi a rukama se opíral, jakoby si ještě nebyl úplně jistý, že může chodit po dvou. „Kde to sakra jsme?“ rozhlédl se, jako by si teprve teď uvědomil, že sedí na trávě a nad hlavou mu prosvítají první hvězdy.

„Karpaty,“ pokrčil Tony rameny.

„To vidím, že ne Central park,“ prskl Loki a velmi opatrně se pokusil napřímit. „Je divné nemít ocas,“ zamumlal.

„Hele, a co ten obojek...?“ neodpustil si Tony, protože ta divná věc stále strašila na Lokiho krku, jenom zvětšená do lidské velikosti, a vypadala velice podezřele.

Loki zdvihl ruce a přejel prsty po masivním stříbrném kruhu. „Dáreček od Dooma,“ ucedil nenávistně. „Omezuje mou magii.“

„Alespoň s tím si snadno poradíme,“ pokrčil Tony rameny. Stačil malý pokyn a kolem ruky se seskládala rukavice s repulsorem. Lokimu hned nedošlo, k čemu se schyluje – a když pochopil, bylo pozdě.

„Nedělej –“ stačil ještě vykřiknout, ale to už Tony jediným, bezvadně mířeným řezem ten podivný doplněk odřízl z jeho krku. Ještě snad ani nestačil dopadnout na zem, když Loki podivně problikl, a jeho maskování se vypnulo. Tony jen zamrkal, napůl vděčný za to, že Loki na okamžik zavřel oči a nezahlédl tak zděšení v jeho tváři.

„Vypadáš příšerně,“ hlesl jenom. Byl to eufemismus měsíce. Na Lokiho vyhublém obličeji probleskovala pestrá paleta šrámů a podlitin, zpod oblečení na krku vykukovalo něco, co vypadalo jako rány od biče, prsty na jedné ruce měl podivně zkroucené a promodralé.

„Můžeš si za to sám,“ odsekl Loki chabě, „já se tě neprosil, abys mi ho sundával!“

„Říkal jsi...“

„Ale já už se mu přizpůsobil! Teď bude zase nějakou dobu trvat, než se přetransponuji na magii bez něj. Nejspíš jen pár hodin, je to přeci jen směrem k přirozenému stavu...“ Ještě mumlal něco o neschopných zachráncích, oči se mu zavíraly, náhlý magický kotrmelec s ním pořádně zamával.

„Pomůžu ti až za chvíli,“ zamumlal Loki, stočil se do klubíčka a vypadalo to, že usnul. Tony jen zamrkal. Nebylo úplně jasné, k čemu se vztahovala ta poslední slova, možná už Loki nebyl úplně při smyslech. Ani na alibisticky pojaté vysvětlení jejich přítomnosti zrovna na tomhle bezejmenném kopci nedošlo, a že už si ho Tony v duchu formuloval s mimořádnou obezřetností. Přihodil větev na oheň a nespokojeně se na ni zamračil. Vědomí, že má na krku dva lazary, v něm moc nadšení nevzbuzovalo. Ani si pořádně nedokázal vychutnat tu skvělou úlevu, že je Loki naživu a na správné straně hranic Latverie.

A pak, aby náhodou opravdu neměl ani tu nejmenší chvíli klidu v lůně panenské přírody, z houští vykoukla medvědí hlava a se zájmem se zadívala na tábořiště.













8 komentářů:

  1. Takzeee...
    V Kyrgyzstanu pri planovani treku zakoncenem brodenim nebroditelne reky jsme plan B meli. "A co kdyz to fakt prebrodit nepujde?" "Vzdycky muzeme umrit." "Ok, nechame to jako plan B." Od toho Loki zas tak daleko nebyl :-D
    Medved by si na tri lidi netroufl, to nevidim jako problem. Ale havarka v horach... budou se nakonec pojidat navzajem?
    Prosici Loki... ceho vseho se u tebe jeste nedockame. A u Clinta pozor na podchlazeni!
    Scena Jarvis vs. kocka byla ovsem kouzelna. Plusove bosy za starou pani!
    Ach ach, potrebovala bych dalsi dil, moc se tesim na Clintovu reakci na zniceny quinjet. Taky trochu doufam v putovani horami, ne ze budou podvadet s duhovym mostem!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Vždycky můžeme umřít." To nutně někde potřebuju použít :-D
      Babča byla stará, Loki patrně spoléhal, že ji při pohledu na quinjet klepne :-D Ale s medvědem nevím nevím. Ve Vinnetoutovi to psali jasně. Je to krvelačná bestie, takže musíš skočit kupředu, aby se zvedl na zadní, a pak odpočítat žebra, aby sedla přesně! :-D
      Na putování horami se úplně necítím, za to se hluboce omlouvám. Máš svoje! :-D

      Vymazat
  2. Jsem o ně měla strach, no zvládli to chlapci, resp. Tony. Chudáček Clint. Kočka naprosto perfektní. Ty řeči na ní :-) Doufám, že za nimi nikdo neletěl, protože výbuch a ohníček by prozradily, kde jsou. Jsem si říkala, že půjdu spát, ale ne, jdu na další kapču. Chjo, já v 5 ráno vstávám, ale když to tvoje psaní je táááák návykové :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě že jsem na tebe tak hodná a nevydávám moc přehnaně často, koukám :-D (Což samozřejmě vůbec nemyslím upřímně - tohle tempo bych dokázala udržet leda na plný psací úvazek :-D)
      Co si budem, Loki by nikdy nemohl být pes. :-))

      Vymazat
  3. Přede mnou tři kapitoly. Těším se stejně jako děsím :-D
    Kočka je skvělá!!! :-D :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkusím to děšení brát pozitivně. :-D
      Či či! :-))

      Vymazat
  4. Dávám si druhé kolečko, tentokrát komentovací. Jde to poznat? :D

    Uznávám, že Lokiho techniku jsem nečekala. Až jsem se chvilku bála, že se nemoudře uchýlí k násilí, ale ne, ještě mu v té hlavě něco zbylo. Babča je hrdina a kočka k sežrání. Až jsem slyšela ten nenadšený tón u "či či", musela jsem se tomu smát jak pako. :D Jako bych to viděla před sebou, ten kamenný výraz a nadzvednuté obočí, shlížet do košíku a pronést památná slova hodná jeho intelektu. :D

    Taky se mi líbilo to Tonyho zběsilé pakování: všecko, honem honem, co by nám mohlo nějak pomoct z té bryndy! A pak tam hodí košík s kočkou. :D Další krásný mentální obrázek, který si uchovám.

    Stejně vede medvěd. To už jsem těžce nezvládala. :D Ve svém malém klubíčku na posteli jsem se hihňala dál. V čím větším háji (zde doslova) postavy jsou, tím šťastnější jsem. Je třeba si takové věci přiznat zavčasu. :D

    Odstavila jsi jednoho agenta a teď i druhého. Že oni jsou až nebezpečně užiteční? :D Šup šup do komatu s nimi!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už jsem zmiňovala, že si to tvoje komentování hrozně užívám? :-D
      Tony mi nějak nepřijde jako typ na zvířata, po pravdě. Klidně se vsadím, že nikdy nechtěl štěně, hlodavce leda na pokusy a úplně vidím ten lehký despekt v oku, se kterým si prohlíží klec s opeřencem. Jeho "či či" muselo být dokonale vyslovené a odpor nepředstíraný. :-D
      Někdo nebezpečně užitečné agenty ukládá k ledu, jiný je rovnou vykuchá, mňo. Co mi zbývalo...? :-D
      Brum brum. 8-)

      Vymazat