neděle 15. října 2017

Za koncem světa

Žádný šílený nápad není tak šílený, aby z něj nedal udělat plán.

(Ano, tahle povídka tu kdysi byla, ale nějak jsem s ní byla nespokojená, nicméně... vrátila se, promiňte. :-))

Totiž: zajímalo mě, jestli dovedu vymyslet a napsat thorki, které by mi dávalo smysl (protože ty bratrské tentononc se mi těžce nepozdávají), a vznikla z toho povídka, u které se ukázalo, že je vlastně velmi volným pokračováním V moci nepřítele (pamatujete? Clint a Loki a naštvaný Hulk?), takže je jasné, že nic nebude příliš jednoduché; zvlášť když začínáme tím, že svět skončil.
(V rámci filmů bezprostředně navazuje na Avengers.)




I.
 

"Máš něco?"
Clint zavrtěl hlavou a odložil sluchátka. Beznaděj mu do tváře vyryla nové vrásky, ale už se do něj nevešel vůbec žádný vztek, a jak plynuly dny, začala převažovat rezignace. Na automatiku, kdy by každý signál spustil alarm, přepnul jenom ze zvyku; a také proto, že by to Rogers vzápětí udělal místo něj.
"Hladina radiace je moc vysoká. Jestli jsou někde další lidi... ještě to potrvá."
Rogers jen pokývl hlavou. "Dobře. Zkusíme to později."
Clint neměl to srdce mu znovu a znovu opakovat, jak je to zbytečné. Že i kdyby se s někým spojili, nemohou ven – ještě hodně dlouho nebudou moci ven, celá desetiletí, možná staletí – nebyl to pro ně rozdíl, dávno zemřou stářím, nebo alespoň většina z nich. Vůbec nebyl schopen provést nějaký odhad, ale od toho tady koneckonců nebyl. To Bruce se zavřel v laboratoři a většinu času trávil výpočty, nad kterými i Anthony začal kroutit hlavou, a obcházel ho obloukem.
"Máte tu ještě Starka?" objevila se ve dveřích Natasha. Clint jen pokrčil rameny a protáhl se. Trávil u vysílačky celé hodiny. Ne že by měl co lepšího na práci.
"Šel propustit Lokiho," odpověděl Rogers.
"Cože?!"
"Jsme tu už pět týdnů, Natasho. Všichni na stejné lodi. Nemá smysl držet ho v cele."
"Jasně. Můžeme ho vypustit a pak celé dny – týdny! - trávit tím, že ho v těch chodbách budeme honit. Konečně nějaká zábava!"
"Jen klid, agentko," řekl kapitán tím svým vyrovnaným hlasem, za který ho každou chvíli toužil někdo zabít. "Pojďme do zasedací místnosti. Promluvíme si všichni. Stark říkal, že má nějaký nápad."

Ve skutečnosti to bylo tak, že právě Lokimu vděčili nějakým komplikovaným a složitě zprostředkovaným způsobem za život: pokud se to bralo tak, že nebýt jeho, jsou všichni mrtví. Možná kromě Hulka, ale u toho se nikdy nic nedalo říci s jistotou.
Protože Lokimu Chitauri neustále lezli na mozek, a to nikoli obrazně, ale doslova, rozhodl Fury, že ho zkusí přemístit do protiatomového krytu. Byl hluboko pod zemí a odstíněný všemi myslitelnými způsoby, byla tu jistá šance, že to jejich nikdo-neví-jak-to-ti-emzáci-dělají působení omezí.
Samozřejmě věděli o trvajícím nebezpečí nukleární války, ale že by vypukla ve chvíli, kdy sjedou výtahem do nejspodnějších podlaží, to bylo příliš nepravděpodobné a podivné, než aby to ze začátku nepovažovali za zaručený nesmysl, špatný vtip, cvičení nebo omyl techniky.
Ale kousky vysílání, které ještě zachytili, záznamy přístrojů na povrchu, které vypovídaly službu jeden po druhém, neoblomnou automatikou uzavřené vstupy, torzo Furyho rozkazu, které se k nim ještě dostalo, aby umlklo v půlce věty...
Uvízli na tom nejméně pravděpodobném a přitom jediném možném místě, kde mohli přežít. Kryt byl obrovský, určený pro mnoho desítek lidí, v nouzovém režimu celé stovky. Nebyl úplně dostavěný ani dokonale vybavený, časy, kdy měla jeho údržba vysokou prioritu, byly pryč. Některé sekce byly vystěhované a v dalších se nikdo nesnažil zmodernizovat padesát let staré vybavení.
Příliš na tom nezáleželo, protože nehrozilo, že by v jejich minimálním počtu kdy došla energie nebo zásoby.
Zato hrozilo, že jim brzy přeskočí.

Na poradní místnost pasovali jednu menší učebnu, kde nebylo tak nápadné, kolik zůstává prázdných židlí. Stark skutečně přivedl Lokiho, a právě mu sundával pouta z rukou. Byla to složitá záležitost zahrnující několik různých klíčů a značnou manuální zručnost. Ostatní jen tiše přihlíželi. Dokud se bylo na co dívat, neměli důvod mluvit. Měli před sebou nekonečnou spoustu času a rychle se naučili utrácet ho co možná nejmarnotratněji. I tak ubíhal neuvěřitelně pomalu.
Loki si promnul osvobozená zápěstí a okamžitě ustoupil od Starka dozadu. Nijak se nesnažil zakrývat, že očekává jenom to nejhorší.
"Vítej mezi Avengery, bratře," řekl Thor nadšeně a naprosto nevhodně a sjelo ho za to několik párů nevěřícných pohledů.
"V tom případě dávám výpověď," utrousila Natasha a Clint ji s pochopením poplácal po rameni, zatímco usedal na vedlejší židli. Nemluvil s Lokim od chvíle, kdy ho znovu chytili. Nebyl si vůbec jistý, jestli jejich konfrontace neskončí pořádným trapasem, a důsledně se mu vyhýbal.
Teď, schován mezi ostatními, ani nemohl zachytit jeho pohled – Loki stál tak, že ho viděl z profilu – a pocit, že ta noc v Shieldu byla jen sen, se vrátil. Protože to nemohlo být skutečné, prostě nemohlo. Loki byl příliš cizí, neznámá bytost z jiného světa; hrdě vzpřímený, odtažitý a nekonečně vzdálený jakékoli představě čehokoli, co by dělal čistě pro potěšení – nekonečně vzdálený fyzickému dotyku. Loki, to byly plány, řeči a odhodlání, neústupnost a neustálý boj... věčně s hlavou v oblacích...
Clint od něj skoro násilím odtrhl oči. Nechtěl tolik podléhat vlastním fantaziím, a nechtěl si ho začít idealizovat. Loki, to znamenalo především nebezpečí všemu a všem v širém okolí.
"Takže, chybí někdo?" zeptal se Stark řečnicky a rozhlédl se po přítomných. Vrzly dveře a s omluvným výrazem se dovnitř protáhl doktor Banner. Tony počkal, až se usadí, a gestem ukázal Lokimu, že by si třeba i on mohl vybrat místo. Loki na něj zůstal hledět jako na něco nechutného, a ani se nehnul.

"Přátelé," začal Stark. "Je nás sedm. Zachraňovat svět máme v popisu práce."
"Už není co zachraňovat," neudržel se Clint. Stark se na něj zamračil.
"Víc než jednou jsme provedli nemožné, a věřím, že společnými silami přijdeme na to, jak situaci buď zvrátit, nebo alespoň vylepšit. Nebuďte tak skeptičtí! Máte snad co lepšího na práci na nejbližších padesát let?"
Natasha se otřásla a Banner vypadal, že je vlastně docela rád, že je mezi přítomnými z těch starších.
"Máš nějaký plán," řekl Rogers.
"Ano, mám," přikývl Stark. "Předesílám, že je šílený a naprosto zoufalý, ale tam venku nejspíš zemřela celá civilizace. Ideální chvíle pro šílené a zoufalé plány."
Nechal okamžik ticha, aby někdo mohl položit tu správnou otázku, ale všichni mlčeli.
"Máme tu dva bohy," pokračoval Stark, když se nedočkal patřičné odezvy, a na každého ukázal jednou rukou. Protože stáli na opačných stranách místnosti, vyznělo to gesto přehnaně teatrálně a dojem nijak nevylepšilo. "S tím už se přeci musí sakra dát něco udělat!"
"Už jsem ti říkal, že nemůžeme ven," řekl Thor zaskočeně. "I na nás je záření příliš silné. Možná bychom přežili, ale jisté to není. Loki spíš, pokud by se mu podařilo rychle opustit planetu. Ale na Lokiho čekají Chitauri."
"Jasně. S tím počítám. Jenže vy máte určitou moc. Copak se nedá nijak využít?"
"Já jsem bůh hromu," řekl Thor, "deště, nebe. Modlí se ke mně rolníci a mým jménem zaklínají bojovníci. Ale neumím tvořit živé z mrtvého, ani vrátit čas."
"Ze své božské podstaty jsem hybatelem věcí," řekl Loki s rozmyslem, když se na něj upřelo šest párů očí. "Protože ty by neměly zůstávat neměnné."
"Hybatelem věcí," zašeptala Natasha tak, že ji slyšeli úplně všichni. "Hezká slova pro lháře."
"Ale ani já nemohu tvořit život," pokračoval Loki. "Byť bych dokázal..." Trochu se zamračil. "Dávat věci do nových souvislostí." Nespokojeně zavrtěl hlavou. Nedokázal přesně vyjádřit své možnosti, protože situace, v jaké byli, mu v podstatě žádné nedávala. "Ale venku je všechno mrtvé. Nemám s čím pracovat."
"Dobrá tedy," řekl Stark energicky, jako by ho to dvojí odmítnutí nijak nevyvedlo z míry. "Ale pořád tu ještě máme možnost rekvalifikace."
Oba bohové na něj zazírali.
"Rekvalifikace," zopakoval Bruce zaujatě, jediný, kdo dokázal sledovat tok Anthonyho myšlenek. "Loki, pokud jste hybatelem věcí, jak říkáte, nemůžete změnit Thora v někoho, kdo by měl možnost dát věci trochu do pořádku?"
Loki se nadechl k dlouhé řeči, kterou by všem přítomným podrobně vysvětlil, jak se to má s jejich chápavostí, ale pak jen zvolna vydechl – jako by se stalo - a potřásl hlavou. "Ne."
"Protože nechcete, nebo...?"
"To prostě nejde," řekl Thor rychle, když se Lokimu nepěkně zablesklo v očích. "Jsme stvořeni takoví, jací jsme. Z Anthonyho Starka nikdo nevytvoří baletku ani s celým tuctem učitelů tance."
"Určitě ne."
"Ne."
"Pak přistupuji k plánu bé." Tony jakoby mimoděk popošel tak, že se Thor víceméně ocitl mezi ním a Natashou. "Musíme stvořit nového boha."

Chvíli bylo ticho. Pak Natasha vylétla jak vystřelená z praku. "Zapomeň!" zařvala vztekle, bílá jako stěna, a sápala se na Tonyho s takovou vehemencí, že kdyby své místo nezvolil opravdu strategicky, patrně by mu urvala hlavu. Takhle ji Thor zachytil v letu a spolu s Clintem usadil zpět na židli.
"Je mi líto, Natasho, že jsi tu jediná žena," řekl Stark opatrně. "Ale je to přeci i v tvém zájmu."
"Zapomeň," zopakovala s neztenčenou zuřivostí. "Jestli na mě jeden z těch dvou jenom sáhne, do smrti bude chodit na malou vsedě."
"Jen klid," řekl Thor, ale nedíval se přitom na Natashu. Její odpor ostatně považoval za zcela nepodstatnou záležitost, která by se časem vyřešila, a kdyby náhodou ne, pořád jsou tu ještě méně legální způsoby ovlivňování mysli. Díval se na Lokiho, a ten se mračil jako noc.
"Bohužel by to nebylo k ničemu," řekl Loki nakonec a Natasha se na něj podívala snad poprvé jinak než vztekle. Přímo zahořela vděčností. Clint ji opatrně pustil. "Nejspíš bychom tak mohli stvořit nějakého menšího boha, ale stále by to byl poloviční člověk. Jeho moc by byla omezená. I kdybychom ho dokázali nasměrovat do patřičného oboru..." Ušklíbl se. "Nestačilo by to. Od pozemské matky by nikdy nezískal dost síly."
"Toho jsem se obával," přikývl Thor spíše pro sebe a na Starkův tázavý pohled dodal: "Tohle nejsou věci, ve kterých bych se vyznal. Ale Loki trávil v knihovně celé... roky."
"Ani by tak nemohl vzniknout někdo, kdo by mohl usměrnit vaši moc?" zauvažoval Stark a Natasha znovu začala vstávat.
"Drž už zobák, Starku!"
Loki jen zavrtěl hlavou. "Bohužel."
"Hmmm." Stark se nerozhodně podrbal ve vlasech. Zřejmě tím dostřílel veškerou munici.
"Potomek dvou bohů by byl dostatečně silný?" promluvil Bruce.
Loki krátce přikývl. "Možná. My ale nemáme možnost udělat z agentky Romanovové bohyni. Ačkoli by se jistě vyjímala báječně jako bohyně vstřícnosti, radosti ze života, nebo ochoty ke kompromisům."
Natasha, která už nabyla ztracenou rovnováhu, se jen ušklíbla. Byla z obliga a o víc jí nešlo.
"Ale vy se přeci…“ Bruce zněl omluvně a provinile a trochu se zakoktával. „Můžete se měnit, Loki." Odkašlal si.  "Můžete..."

Loki zbledl tak strašně, až byl skoro průsvitný. "Ne," vyrazil ze sebe a prudká vlna magie, která z něj vytryskla, shodila několik nejbližších židlí. Stark zavrávoral dozadu a zastavil se až o zeď. Natasha vyjekla leknutím, když se jí po nohou rozlila káva. Clint i Rogers svorně vyskočili, ruce na pistolích. Ale Loki neútočil. Vlastně vypadal, že vzápětí omdlí.
"Bruci, jsme bratři," řekl Thor ostře. "Nevím, jaké máte zvyky na Zemi, ale..."
"Nevlastní," vložil se Stark.
"To nejde," zavrtěl Thor hlavou. "Jsme bratři."
"To už si říkal," oponoval Stark plný nově nabitého elánu, "a já poukázal na to, že nevlastní."
"Přesto bratři. Nemohl bych... ne."
"Teď bych vám byl dobrý," zachraptěl Loki. Jednou rukou se opíral o stěnu. "K ponížení... jako nástroj. Měl jsem být váš král!" vykřikl. "Nikdy bych nedopustil takovou zkázu. Mohli jste si dál žít své malé životy pod skutečným sluncem. Zvolili jste si sami. K něčemu takovému nikdy nesvolím. Pomřete tu jako krysy, nejste nic víc. S vědomím, že jste to byli vy, kdo se přičinil o zkázu Země, ve vší té ušlechtilé snaze zabránit mi zaujmout své právoplatné místo."
Loki se potácivě vydal ke dveřím. Thor k němu natáhl ruku, jako by ho chtěl podepřít, ale Loki se na ni podíval s takovým odporem, že rychle ucukl zpět. Dveřmi spíše propadl ven, než že by prošel.
"Nechte ho," řekl Rogers tiše, i když se nikdo nepohnul. "Nemá kam utéct."

Thor se více méně zhroutil. Sklouzl podél zdi a zůstal sedět, tupě zíral před sebe.
"Thore..."
Zabořil tvář do dlaní.
"To zvládnete," přesvědčoval ho Tony. "Lokiho přesvědčíme."
"Ale mě ne," pohlédl na ně Thor. "Loki pro mě hodně znamená. Mám ho skutečně rád. Tohle bych mu nikdy nemohl udělat."
"Ale no tak, pár měsíců?" nadhodila Natasha. "Zase o tolik nejde."
"To říká někdo, kdo dostal málem psotník, když - "
"To je něco jiného," zarazila Tonyho přezíravým gestem.
"Věřím, že by skousl být... samodruhou ženou," řekl Thor a mimoděk se oklepal. "I když zrovna před vámi by to pro něj mohlo být těžké. Ale že bych to byl já, kdo by se k němu musel přiblížit... Pochopte," vzchopil se trochu, "Lokimu stačí počkat. Nakonec se odsud dostane. Nemá tak absolutní motivaci jako vy."
"To už mu tu dávno přeskočí, samotnému," zamračil se Stark. "Musí si to uvědomovat."
Thor pokrčil rameny. "Je to můj bratr."
"Opakuješ se. Podívej se třeba do řeckých bájí, tam je běžné, že - "
"Jak můžeš srovnávat asgardské s těmi bezectnými jižany?" vzplanul Thor.
"Už mlčím!" pozdvihl Stark dlaně. "Víte co, necháme si to všichni pěkně v klidu uležet. Clinte, co bys..." Zjistil, že Clint mezitím zmizel. "Bruci, co myslíš?"
Doktor si čistil brýle tak vehementně, až si málem promáčknul skla. "Možná jsem to neměl navrhovat," řekl tiše.
"Je to naděje pro celou Zemi," připomněla Natasha. "Osobní preference stranou."
"Loki s tím nikdy souhlasit nebude."
Měli spoustu času. Mohli to probírat ještě hodně dlouho.
Probírali to ještě dlouho.
Probírali to stále dokola, ale nepřišli na nic; všechno záleželo na tom, jak se rozhodne Loki. A oni mu neměli co nabídnout.


II.

Clint si sám nebyl jistý, proč vyběhl za Lokim. Snad jen, že by se nedivil, kdyby ho našel zhrouceného někde na chodbě – vypadal opravdu mizerně, když odcházel, viditelně se chvěl, a to u někoho s tak dobrým sebeovládáním bylo trochu děsivé a nepříjemné, velice nepatřičné a obecně nesprávné. Clintovi ten šok připadal až příliš silný... ale kdo ví, co po něm skutečně chtěli; možná skutečně mnohem víc, než si kdokoli z nich dovedl představit.
Chvíli tiše naslouchal, pak se mu zdálo, že zaslechl klapnutí dveří, a vydal se příslušným směrem. Světla se vždy rozzářila jasněji v prostoru, kterým procházel, bezchybná automatika strážila každý jeho krok. Jako by mohl na těch sterilních dlaždicích nekonečných rovných chodeb o cokoli zakopnout. Roger z nich byl jediný, kdo běhal dost rychle na to, aby senzory ošálil...
V nedovřených dveřích jedné z místností prosvítalo světlo. Loki zřejmě zapadl do prvního prázdného pokoje, který mu přišel pod ruku. Ne že by jich tu neměl na výběr celé hromady.
Clint zdvihl ruku, aby zaklepal, ale chvíli se k tomu drobnému pohybu nedokázal přimět. Nebyl si příliš jistý, co tu chce dokázat, ani jestli něco dokázat může, ani proč by měl být zrovna on ten pravý. Jenže jistý by si určitě být měl, protože jinak ho Loki pár větami roznese na kopytech.
"Můžu?"
Loki, který do té chvíle zhrouceně seděl na lůžku, prudce vyskočil na nohy. Vypadal zoufale, se stíny kolem planoucích očí a stále tou průsvitně bílou pokožkou. Stál celý napjatý, příliš vzpřímený, příliš na hraně.
"Co tu chceš?" vyrazil ze sebe hlasem, ve kterém vibroval hněv. "To jste se už nemohli dočkat - "
"Loki, prosím," řekl Clint. "Nepřišel jsem tě přesvědčovat."
"Takže?"
"Jsi v pořádku?" Dobře. V soutěži o nejpitomější otázku roku právě vyhrál první místo.
"Odejdi odsud. Odejdi. Hned."
Clint vycouval a pečlivě za sebou zavřel dveře. Chvíli za nimi stál a naslouchal, sám nevěděl čemu. Určitě nepředpokládal, že by Loki začal výt nebo brečet nebo cokoli... bylo ticho.
Clint se odplížil pryč.

Několik následujících dní se hutná atmosféra v krytu dala přímo krájet. Kdo měl jen trochu legitimní důvod – a takový důvod se vždycky našel – zalezl si do nějaké laboratoře, posilovny, dílny či pracovny, a předstíral, že nesmí být rušen. Scházeli se jen u jídla. Nadvakrát ohřívané blafy z dehydrovaných polotovarů byly nepoživatelné, což byl jeden dobrý důvod, proč přijít včas.
Druhým byla nevrlá kuchařka, protože to kupodivu byla právě Natasha, kdo si vybojoval kuchyň. Všichni o ní věděli, že nenávidí vaření, ale ona měla jednak ostré argumenty (genderově zcela nekorektní), jednak lokty (patrně vyztužené ocelí). Zbytek času trávila se švédštinou pro samouky, začala je zpovídat, jestli někdo z nich umí japonsky, a byla v podezření, že se pokouší naučit střílet pomocí prstů u nohou.
Rogersovi neustálým cvičením rostly svaly tak, že si musel pořídit o číslo větší oblečení.
Stark si nasyslil zásoby alkoholu, zalezl do dílny, a všeobecně se předpokládalo, že většinu času zcela zapomíná na to, že venku už žádný svět není.
Thor chodil okolo jako zpráskaný pes a na otázky odpovídal jednoslabičně, nebo vůbec.
Banner byl přistižen, jak si z knihovny odnáší odborné knihy o porodnictví, zřejmě aby si zopakoval školní znalosti, a tím se odkopal jako první z těch, kteří věří, že do celé té šílené záležitosti oba bratři opravdu půjdou.
O Lokim se vědělo, že vystřídal několik pokojů, než se v jednom konečně usadil; ven skoro nevycházel.
Clint se kromě vysedávání u vysílačky svévolně ujal úkolu pozvedávat Lokiho na duchu. Nedostal se sice zatím dál, než že mu nosil jídlo, ale bral jako věc osobní cti, když tu a tam zmizelo. Připadal si, že by se měl o záchranu světa také nějak přičinit - a tohle byl poměrně bezbolestný způsob, jakým si mohl připadat užitečný.

Pak jednou Loki otevřel dveře ve chvíli, kdy se Clint blížil se svým tácem. "Jen to položím na stůl a půjdu," řekl lehce, v tom kratičkém chaosu, kdy se musel nějak postavit k Lokiho ochotě konečně se ukázat. Dělat jako že nic se zdálo dost bezbolestné pro oba.
"Snad bych vám měl poděkovat za vaši péči, agente Bartone," řekl Loki. Neuměl samozřejmě takovou věc říct bez pořádné porce jízlivosti. Clint se jenom pousmál. Loki zavřel dveře a teď tam stál, tak podobný tomu, kým byl dřív, až to bylo neuvěřitelné. Celá ta situace byla nějakým neurčitým, ale velice důrazným způsobem podobná té chvíli v Shieldu, a Clint si musel připomenout, že tentokrát má na sobě víc než ručník... připadal si před Lokim jako nahý, dokonale odhalený. Ve slabinách mu zacukalo. Loki dokázal svou nadřazenost demonstrovat velmi přitažlivým způsobem a ani se nemusel moc snažit.
"Slibujete si snad něco od své vstřícnosti?" zeptal se hlasem, který Clinta rázem zbavil i onoho pomyslného ručníku.
"To stěží," pokrčil Clint rameny a usilovně sám sebe přesvědčoval, aby si nedomýšlel, co nemá. "Netřeba pátrat po důvodech. Byla to jen maličkost. Ze staré známosti." Ouha. Ta poslední větička byla navíc.
Loki udělal pár kroků blíž. V očích měl trochu zvědavý, pátravý pohled... usmíval se a drobné vějířky vrásek kolem očí tomu úsměvu dávaly opravdovost.
"Stará známost," zopakoval, jako by ta slova vychutnával.
Clintovi okamžitě věděl, že si nic nenamlouval. Vstoupil do oblaku Lokiho touhy a ta bezprostředně reagovala s jeho vlastní a dohromady se staly nezadržitelnými. Přikročil ještě blíž a náhle se líbali, bez jakéhokoli přechodu drželi jeden druhého v náručí, a bylo to hladové a dychtivé a nesmírně skutečné, opravdové, konečně něco bezvýhradně hmatatelného po všem tom bezčasí umělých zdí a dlouhých dnů bez slunce. Vytrhli se z času i běhu událostí, jenom byli, jeden pro druhého, pro sebe, pro tu bezprostřední chvíli. Clint si velice dobře pamatoval citlivá místa Lokiho těla, a neměl nejmenší zábrany těch znalostí využít. Bavil ho způsob, jakým Loki mhouřil oči jako nějaká přerostlá kočka, chtěl znovu slyšet touhu jeho vzdechů, když zakláněl hlavu a vlasy se mu rozprostíraly po zádech. Velmi si užíval neodbytnost Lokiho doteků, které dokazovaly, že i on si všechno vybavuje náramně dobře. Když si pak o chvíli později svlékali zbytek oblečení a Clint cítil pod rukama Lokiho pevné svaly, slyšel jeho zrychlující se dech... připustil si konečně, že možná si v koutku duše něco takového opravdu sliboval.
Strávili spolu tři zničující dny a noci.
A pak Loki Clintovi řekl, aby vypadnul a už se nevracel.


III.


"Kdybych si to jen na okamžik připustil, kdybych si to dokázal představit, kdybych to bral vážně – že tam venku všechno skončilo, že nás nečeká nic než přežívání desítky metrů pod zemí...! Všechny ty úzké chodby, nízké stropy a kumbály, ve kterých se prý dá bydlet. Dal bych všechno co mám za jediné okno! Zatím jen předstírám sám před sebou i před vámi, že má smysl se znovu nadechnout, ne možná zrovna teď, ale že ten smysl ještě najdeme."
"Chtěl tím básník něco říci?"
"Nevystihl jsem tím snad dokonale pocity nás všech?"
"Moc piješ, Starku."
"Piju příliš málo."
"Clinte," přisedla k němu Natasha, "nevíš, kde je další zásobárna? Udělali jsme pořádnou díru do vajíček."
"Jasně. Najdu. Můj sedmý, osmý i devátý smysl k vašim službám."
"Rogers tě začíná podezřívat, že máš někde schovanou mapu. Zatím jsi vyhrál úplně pokaždé."
Clint se pobaveně zašklebil. To byla pravda. V jejich průběžné soutěži ´najdi v té spoustě obrovských skladišť jednu konkrétní věc´ kapitán prohrával na celé čáře. Clint naopak projevil cit tak neomylný, jako by chodil najisto. "Urči druh chlastu a Stark nás zadupe do země oba."
Natasha trochu pokrčila nos. "Pohled na něj ze mě dělá abstinenta."
"Možná bychom měli-"

Dveře se otevřely tak tiše, a jaksi provinile, že se po nich oba naráz ohlédli. Stál tam Thor.
"Přátelé," řekl. Cinkání příborů ztichlo. Clint zavřel oči. Po dni, který strávil usilovnou snahou předstírat, že se s ním nic neděje, a ještě usilovnějším přemýšlením, proč tak náhle dostal košem, tohle napůl čekal. Věděl, že před ostatními svou masku udrží. Ale velice si přál, aby dokázal být tak nad věcí i sám před sebou.
Thor vůbec nevypadal jako někdo, kdo si svá slova dlouze připravoval, i když to tak nejspíš bylo.
"Přišel za mnou Loki a sdělil mi..." Ohryzek mu poskočil. "Že... že souhlasí." Rozhlédl se po nich trochu zoufale. "Chci, abyste si uvědomili, že můj... příspěvek... bude zcela minimální. Bude to Loki, kdo musí nasměrovat síly dítěte dřív, než se narodí. Také musí zůstat ženou po celou dobu, kdy... kdy bude těhotný." Clint to možná čekal, ale teď zjišťoval, že na tohle se nedalo připravit. Sklonil hlavu a usilovně zíral do talíře. Žaludek se mu nepříjemně svíral. "Snažte se s ním vycházet dobře a nerozzlobit ho, aby se v afektu neproměnil samovolně zpět v muže, a aby... to celé zvládl. Je to jediná šance pro Zemi."
Ještě okamžik to vypadalo, že chce říct něco víc, ale pak se prudce se otočil a odešel.
Ticho by se dalo krájet.
Clint měl pocit, že má v krku nějaký dusivý knedlík. Byl naštvaný na celý svět a nejvíc na ty pitomce nahoře, že museli hrát přetlačovanou tak dlouho, až to definitivně pohnojili. Nechtěl, aby Loki musel procházet něčím takovým. Jasně, svět tam venku měl horší starosti. Ale ty byly tak obludné, tak nepředstavitelné, tak... všechno... že se vůbec nedaly brát v úvahu. To, co bylo venku, to jako by nebylo; zešílel by, kdyby si připustil, co se skutečně stalo, že je to definitivní.
Zato Loki byl tady s nimi a Clint zjistil, že nechce, aby byl vystavený něčemu tak ujetému, jako početí dítěte s vlastním bratrem. Tedy nevlastním, ale... čert vem Bannera a tu jeho zatracenou schopnost vymýšlet nemyslitelné pitomosti!
Rozešli se v nezvyklé tichosti. Nikdo neměl náladu oslavovat a dokonce i přiopilý Stark se zdržel pokusů o vtipné poznámky.

Bylo už něco po půlnoci, když se Clint rozhodl, že tohle rozhodně chce flašku, protože navzdory intenzitě posledních nocí neusne do soudného dne (který byl vlastně skoro přesně před třemi měsíci, takže bylo na čase přestat tohle úsloví používat), a příliš plnou hlavu je potřeba trochu pročistit. Bos vstal a tiše procházel chodbou ke skladišti. Věděl, kde kdo spí, neměl by nikoho vyrušit, ani se nikomu zpovídat. To, že cesta vedla kolem Lokiho pokojů, byla náhoda, jen nepatrně podpořená volbou o chlup delší chodby. Na chvíli se tam zastavil, tak nehybný, že světla kolem něj postupně pohasla a on mohl v naprosté tmě a tichém šumění klimatizace zpytovat své vlastní myšlenky. Tichá stráž. To je to, co byl. Vždycky chránil, vždycky bojoval. Možná je tak zoufalý, že hledá jakoukoli příležitost pro připomenutí starých pořádků, pro možnost být užitečný v prostředí, kde pro jeho klasifikaci není nejmenší použití.
Pak před sebou spatřil světlo, napřed jen úzký pruh, který se rychle proměnil v obdélník otevřených dveří. Skoro ho polilo horko, když si uvědomil, že se dívá na Thora, jak se plíží z Lokiho pokoje a opatrně za sebou zavírá. Nečekal, že by přistoupili k akci tak rychle, a dodatečně ho vyděsila představa, že by vběhnul dovnitř v nějakou obzvláště nevhodnou chvíli; ne, byly věci, od kterých se skutečně chtěl držet dál.
Thor rozhodně nevypadal, že by si to moc užil. Skleslý a schlíplý, ramena svěšená a ve tváři nějaký trpký rys, který mu byl dřív cizí. Chodbou se spíš odšoural, než odešel, naštěstí na opačnou stranu. Ne, ten ze sebe neměl radost.

Clint, jako by ho něco postrkovalo, přistoupil až ke dveřím. Zevnitř se ozýval nezaměnitelný zvuk ženského pláče. Ksakru, to bylo vážně... Ale Loki mu jasně řekl, že se za ním nemá vracet. Lepší alibi si nemohl přát.
Neměl by se do toho plést. Ne teď, ani potom, nikdy.
A klepat přece nemělo cenu.
Otevřel dveře. Až v té chvíli mu došlo, že trapas bude dvojnásobný, pokud bude Loki nahý, ale ten seděl na posteli a kromě toho, že byl zabalený do přikrývky, byl i viditelně oblečený.
Tedy, ne on. Ona. Na první pohled to nebylo tak zřejmé, protože měla skloněnou hlavu a dlouhé černé vlasy zakrývaly tvář. Ale vlasy byly bohatší než dřív, a delší, paže oblejší a gesta ženštější. Tahle dívčí verze Lokiho nebyla tak kostnatá a nedostatek jídla z posledních dní na ní nebyl tak znát.
"Už ne," vydechla, když klaply dveře.
"To jsem jen já... Clint," řekl a posadil se na pelest. "Možná... jen tu chci být s tebou. Pro tebe."
"Jak starostlivý," vyrazila ze sebe tónem, který nebyl neznámý – i když mu dívčí hlas dodával zcela nové odstíny. Odvracela od něj tvář, ramena se jí ještě otřásala potlačovanými vzlyky. "Odejdi. Nedívej se na mě. Nechci, abys mě viděl takhle."
Objal ji kolem ramen a přejel tváří ve vlasech. V životě nepoznal ženskou, která by nepřivítala trochu platonické útěchy. Dokonce i Natasha, tenkrát... Loki se znovu rozplakala.
"Zatracené... ženské tělo," vzlykala. "To všechny ty hormony... než se to usadí... nenávidím to... běž pryč..."
Clint s pochopením přikývl. "To je jasné," řekl, "úplně jiná chemie." A nevěřil jí ani slovo. Jenom držel. Potřeba postarat se o Loki byla tak silná, až skoro bolela, a to objetí utišovalo stejně tak jeho hlad jako její bolest.
Přesto trvalo dlouho, než se Loki trochu utišila. Za tu dobu se stačili naposouvat tak šikovně, že Clint už napůl ležel, napůl seděl na posteli, a Loki mu prakticky ležela na hrudi. Jako všichni ostatní, i ona se usadila v "rodinném apartmá" – tedy v pokoji, který byl skoro běžných rozměrů a nepřipomínal kumbál na košťata. Místa tak měli pro oba dost, zvlášť když byla menší než dřív, dokonce menší než on. Bylo to zvláštní.
"Pro nás to skončí špatně," řekla náhle tiše, kdy už si byl skoro jistý, že spí.
"Zvládneme to, uvidíš," odpověděl. "Banner je dobrý doktor."
"Nemluví ze mě strach," šeptala, "zatím ne. Musím předat všechno co mám... a já na to nejsem... vědět to všechno... cítit jak poroste... co když to nedokážu a vzepřu se..." Znovu se rozechvěla, byť už dokázala potlačit vzlyky. "Já nechci..."
Co se na to dalo říct? Vyznal se jen napůl v tom, co Loki říká. Navíc měl dost starostí sám se sebou. Věděl, že tu teď musí být pro ni, že žádným myslitelným způsobem nesmí ani naznačit, že by měl nějaké postranní myšlenky. A ne že by brečící ženská byla zrovna ideál... ale hřála a byla celá hebká a oblá a voněla a Clint si musel hodně usilovně připomínat, jak že vypadá celková situace, aby to hlazení zůstalo skutečně jen platonické. Připadal si poněkud... ano, skoro úchylně, že v takové situaci dokáže myslet i na to, jak je přitažlivá; ale zároveň měl za poslední dobu tak skvělý trénink v potlačování nepohodlných myšlenek, že si dokázal vystavět patřičné alibi pohodlně rychle. Copak za to mohl? Nemohl. Byla to jen fyzická reakce na přítomnost dalšího člověka.
Koneckonců, Thor jim jasně řekl, že je nutno Loki udržovat v pohodě. Přesně to dělal, nic víc. Jakékoli tajné myšlenky byly jen jeho, pečlivě ukryté pod slupkou sebeovládání tlustou jako jejich protiradiační štíty.

IV.

"Stále nic?" nakoukl Rogers do velína. Clint na něj krátce pohlédl, přepnul na automatiku, a pak si teprve stáhnul sluchátka.
"Něco," řekl zvolna. "Nezačni se radovat, nedělej si naděje, neběhej s tím za ostatními, alespoň zatím ne. Zachytil jsem něco, co možná – možná! Bude signál. Nejspíš automatický, ale možná ne. Frekvenci mám uloženou, zkusíme to v noci."
"Ale to je skvělá zpráva!" rozsvítil se Roger tak, že veškerá varování byla očividně marná.
"Rogere, i kdybychom se s někým spojili, nemáme se k němu jak dostat. Ani on k nám."
"Přesto by to znamenalo, že někde tam venku jsou další ostrůvky života!" zadeklamoval kapitán. "Kdo ví, třeba není zničená celá Země."
Clint si promnul čelo. "Rogere," začal trpělivě. "Kdyby přežil kdokoli, kdo není africký Křovák, spojil by se s námi přes družice, protože ty bychom přes veškeré rušení alespoň zaslechli –"
"Přeceňuješ technické možnosti zbytku lidstva," oponoval kapitán ohnivě. "Já bych třeba vůbec nevěděl –"
"Ty se ale, s prominutím, vážně nepočítáš."
Clint byl zcela připraven ze sebe spláchnout vlnu frustrace důkladnou hádkou s Rogerem, byť to byl v oboru rozepří mimořádně špatný parťák, ale na chodbě zadusaly kroky a dovnitř vlétla Natasha.
"Já ho zabiju!" vykřikla a pokusila se zvednout jedno z volných křesel. Bohužel bylo přišroubované k podlaze. Těžce namáhaný kov zaskřípal, ale naštěstí nepovolil.
"Loki?" zeptal se Rogers s pochopením.
"Kdo jiný?" zařvala a do křesla alespoň pořádně kopla. Clint, který v něm občas sedával, to pozoroval s pramalým nadšením. Pokroucená opěradla nebyla pro jeho záda během mnohahodinových sezení to pravé. Zachránil z jejího dosahu alespoň načatou láhev whisky. Zasloužila si to, díky ní byl dnešní den skoro snesitelný.
"Vždyť víš, že ti to dělá schválně," prohodil. "Že se vůbec rozčiluješ."
"Ten blahosklonnej všivák..."
"Ta."
"Cože?"
"Ona. Loki je teď ona."
"Takový kecy!" Natasha pochopila, že není na tom pravém místě, kde by se mohla nechat politovat, a zase vystřelila pryč. "Doufám, že se se Starkem sežerou," ucedila ještě a dveřmi práskla tak, že oběma pozůstalým zazvonilo v uších.
"Tak Loki se pustila pro změnu do Starka?" řekl Clint jako by nic.
"Ano, dnes při obědě. Zdá se, že se ho chystá... no, svádět ho."
Clintovi se podařilo dokončit pohyb zcela plynule a ani nemrknout. Vlastně přiměřeně mrkat je v pořádku? Mrknul.
"Doufám, že má Stark rozum," řekl.
"Také doufám. Loki by vedle sebe potřebovala někoho, kdo ji zklidní."
Ano? Tak navrhni mě a můžu předstírat, že je to zcela legitimní.
"Doktor Banner, například. Ten by byl ideální."
"Ehm... není na ni trochu starý?" Pohlédli na sebe. "Ok, zapomeň na to."
Roger se nespokojeně zavrtěl.
"No co zas?"
"Loki to dělá schválně. Baví se."
"To sis všimnul až teď? Alespoň že nenavrhuješ, aby ji srovnal Thor."
"Thora ještě nikdo neviděl. Neukázal se od té chvíle, co mu Loki vysvětlila, co si o něm myslí."
"Rogere, pořád je to Loki. Nezmění se jenom proto, že teď nosí sukni a je v tom. Ano, baví se tím, že nás jednoho po druhém deptá a stírá a taky se netěším, až na mě dojde. Tak to ignoruj!"
"Zatím se dostala pod kůží každému. Viděls Natashu?"
"Ta byla dobře rozjetá..."

Hleděli na sebe pohledem řekni to ty a uvažovali nad tím, jestli lze u vysílačky strávit i zbytek dne a nevypadat přitom zbaběle. Protože Loki se opravdu nudila. S množstvím snahy hodné lepší věci je systematicky psychicky deptala jednoho po druhém. V hezkých šatech, ve kterých bylo nápadné rostoucí bříško, s načesanými vlasy a povzneseným výrazem ve tváři, a více než potměšilým v očích, byla na míle vzdálená té plačící trosce z první noci, kdy se stala ženou. Clinta vystrčila za dveře ještě před svítáním, a když se pak vynořila osobně, nikdo by nehádal, že nechat se zbouchnout nevlastním bratrem nebyl její vlastní nápad, ze kterého je přímo nadšená.
Bannerovi, který byl připravený plnit svou lékařskou úlohu co možná odpovědně, se nedovolila vůbec přiblížit, jen mu sdělila, že se nehodlá obtěžovat po celých devět měsíců s takovou sebrankou pod jednou střechou, a hodlá celou záležitost co možná uspíšit. Zřejmě to myslela vážně, protože během několika dní na ní bylo těhotenství sice jen mírně, ale přesto nepominutelně viditelné.
Co přesně řekla Thorovi nevěděl nikdo, protože ten jazyk ani nepoznali, a Thor se vzápětí všem dokonale vypařil z dohledu, i když se údajně pohyboval v jižní části krytu. Na Natashe pracovala Loki průběžně s obzvláštní radostí, a i když Clinta a kapitána dosud ignorovala, ani jeden nepochyboval, že přijdou na řadu; Clint vůbec nedoufal, že by vzhledem k předcházejícím událostem získal imunitu, naopak čekal, že si to slízne tím spíš.
A teď tedy Stark.
Ignoruj to, poradil před chvílí Rogersovi. Začal si opakovat to samé. Láhev si vytáhl z úkrytu zpět na světlo.
"Vadí mi, když si říkají bozi," prohlásil náhle kapitán rozhodně a vytrhl tak Clinta z temnících myšlenek.
"Hmm," odpověděl duchaplně, "nepřipadá ti ale celý tohle dost výmluvný? Ten tvůj se moc nepředvedl. Přišel konec světa – a tady dole přežili jen zabijáci."
"Doktor Banner je lékař."
"A nezničitelná bestie. Na jeho celkovou bilanci bych nesázel."
Kapitán se zamračil. "Tohle před ním neříkej. Stačí, že se Stark pokouší upít k smrti."
"Už zase?"
"Pořád ještě. Vidíš, Stark – to není zabiják."
"Che. Ten jich má na kontě víc než my všichni dohromady. Stark Industry? No?"
"JÁ nejsem zabiják!"
Clint si povzdechl. "Náš čestný bojovník na straně světla. Jsi tu dost v menšině, kamaráde."
"Neměl bys už pít."
"To ty bys měl začít."
"Bohužel. Můj metabolismus alkohol zpracovává příliš rychle."
"To jako že se neopiješ?"
"Přesně tak."
"Bože, to je peklo. Co jsi provedl tak strašného, že jsi na konci světa skončil s hromadou zabijáků a falešných bohů a neschopný se opít?"
"Natasha si myslí, že jsi s Lokim něco měl."
Clint se rozkašlal a posledního panáka vyprsknul na podlahu. "S tímhle běž do-"
"Nikomu to neřekla!" ujišťoval ho kapitán. "Jenom mně. Abych ti řekl... abych tě požádal jménem nás všech, abys zkusil Loki promluvit do duše. Natasha si myslí, že to není běžná zlomyslnost-"
"Loki se tu pekelně nudí. Má ujetý představy o zábavě. A nějaký řeči o nás dvou už nechci slyšet."
"Natasha si myslí, že Loki šílí strachy."
Clint se zarazil. "Tak proč si spolu děvčata nepošpitají sama?"
"Když nenávidí jedna druhou? Ty jsi jediný, koho Loki úplně ignoruje."
"To má být znamení náklonnosti?"
"Poslouchej se, Clinte!" zvýšil Rogers hlas. "A podívej se na sebe. Snažíme se, bojujeme, i když prostředky, které jsme museli zvolit, jsou nestandardní a šílené. Není to konec. Možná to ještě zvrátíme, nějak. Nepodléhej tomu. Nevzdávej se."
"Nech toho. Jen jsem si dal pár panáků."
"Vidím to na tobě. V očích. Jedna z těch chvil, kdy nechceš dál."
Clint se odvrátil. "Kdo je nemá?" řekl hořce. "Sedm miliard lidí shořelo v radioaktivním ohni. Jestli jsou někde ostrůvečky života, tak nepatrné a k ničemu, jako ten náš. Skončil svět, Rogere. Není naprosto nic povzbudivého, co k tomu můžeš říct. Snažíme se myšlenky na to zaplašit usilovnou činností, řečmi, zavíráním očí, alkoholem. Ale svět skončil."
"Ale my máme Loki. Loki, o které si několik nejchytřejších lidí tady myslí, že s tím něco zmůže. Loki, o které si Natasha myslí, že šílí strachy, a já bych jí věřil. Vždyť víš, Natasha..."
"Jo. Ta do tebe vidí."
"Loki, která na tebe neútočí."
"Šel jsem za ní. Vyhodila mě."
"Jenom? Běž znovu. Nenech se odbýt."
"Nespadá otravování do kategorie hlavně ji nerozzlobte?"
"Za prvé, doktor Banner tvrdí, že skoro nejí, a že to tak nemůže dlouho vydržet. Za druhé, jestli dáme ještě měsíc tomu jejímu rozeštvávání, pozabíjíme se tu tak jako tak. Běž za ní. Jestli existuje cokoli, co by ji trochu srovnalo, máš to ty."
"Tak dobře, zítra ráno-"
"Můžeš jít hned."
"Ale..."
"Na to se stejně nedá připravit."
Clint vstal a šel. Byl si jist, že by si měl připravit nějaká úvodní slova, argumenty, nebo snad cokoli, ale hlavu měl dokonale prázdnou. Až daleko v chodbě, kam už na něj Rogers nemohl vidět, se zastavil. Kdyby bylo kam utéct... ale ono nebylo.
Pro nikoho z nich.


V.


Sakra, Loki, co mám s tebou dělat?
Všechno záleží na tobě, odpověděl mu zřetelně Lokiho hlas, ještě ten dřívější, mužský. Naléhavý. Musíš mě přesvědčit. Nezapomeň. Musíš si pamatovat!
Clint potřásl hlavou. Co bylo tohle za bláznivou vzpomínku? Náramně případnou, vytrženou z kdoví jakého kontextu. Už spolu měli za sebou ledacos.
Loki byla ve svém pokoji. Zaklepal a hned vstoupil – zdvihla k němu hlavu. Ačkoli se jí od prvního okamžiku díval do tváře, nemohl si neuvědomit, že pokoj získal svůj specifický ráz, neurčitý nádech Asgardu, i když vykouzlit něco takového se zdejšími prostředky byl spíš zázrak.
"Vypadni," řekla jenom.
"Loki..."
"Říkám, vypadni. Hned."
"Chci s tebou mluvit."
"Já s tebou mluvit nechci."
"To už mi došlo. Přesto s tebou chci mluvit."
"Mám tě vyhodit vlastníma rukama? Nebo máš dojem, že už to teď nezvládnu?"
"Nepochybuju, že zvládneš. Jsem tu ale z nějakého důvodu. Můžeme to probrat a půjdu."
"Jsi otravná štěnice, Clinte. Proč jsi tady?"
"Protože se chováš jako naprostý idiot."
Chvíli na sebe mlčky zírali. Clint trochu překvapeně, že vyslovil tak nepokrytě, co měl na mysli, Loki pohrdavě.
"No a?" řekla nakonec a odvrátila se. "Svůj k svému."
"Myslel jsem, že máme společný cíl."
"Váš cíl."
"Souhlasila jsi! Vždyť i pro tebe to bude znamenat vysvobození."
Hořce se zasmála. "Jistě, svého druhu."
"Loki, prosím. Přestaň tlouct kolem sebe." Rozhodil rukama. Nebyl dobrý řečník, nehledal snadno slova. Napůl litoval, že nemá na vysílačce Natashu, aby mu napovídala, jak to někdy dělávali během akcí.
"Agente Bartone," řekla Loki, "co po mně chcete?"
Nadechl se. Dobře. Upřímnost zatím jakž takž fungovala. A on stejně neměl nic lepšího.
"Chtěl bych mít možnost tě obejmout," řekl a Loki trochu strnula. "Chybí mi to. Vždycky bylo pěkný se tě dotýkat a taky si myslím, že jsem v tom nebyl sám."
"Chybí ti ženská, Bartone?" Úsečný, ironický hlas. To nebylo dobře.
"V tom to není... ta duše v tom těle, to jsi pořád ty, Loki. Bylo fajn si s tebou být blízko." Skoro slyšel praskání pomyslného ledu pod nohama. Bylo skoro nemožné formulovat své myšlenky tak, aby mu Loki vzápětí neutrhla hlavu. "Vlastně je mi fuk, jestli jsi zrovna chlap nebo ženská, protože jsi to ty. Není v tom nic-"
"Jak úchvatně romantické vyznání."
"- romantického. Prostě mě bavilo být s tebou. Něco jsi mi dokázal dát. Něco sis možná dokázal vzít. Jestli mě ale budeš nutit to vysvětlovat, bude to znít příšerně pateticky, je ti to jasné?"
"Je zábavné vidět, jak se škvaříš. Snaž se ještě chvíli, než tě vyhodím."
"Fajn. Kde jsem skončil?" Nech mě, abych ti pomohl, ty pitomče! "Ach ano, prostě… pořád jsi to ty. Jiné tělo, navíc tělo, které – a tím jsem si skoro jist – by trochu pozornosti uvítalo. Jsi teď ženská, Loki. Těhotná ženská. Neříkej, že v tobě všechno nevolá po objetí."
"Naštěstí jsi šlechetně přijel na bílém koni zachránit mě z trudné samoty."
"Dovolíš mi to?" udělal krok blíž. Loki však zdvihla ruku.
"Nedovolím. Dělá se mi špatně při představě, jak se tu přemáháš -"
"Proboha, Loki!" Teď už opravdu mluvila jako ženská, navíc poněkud labilní.
"Připadá mi zcela nepravděpodobné, že by ti tohle tělo nepřišlo odporné. S tím, jaké je. S tím, co v sobě nosí – a jak k tomu došlo... "
Usoudil, že v případě dramatických řečí jsou na místě i dramatická gesta. Když jí proto poklekl k nohám – ve skutečnosti seděl docela pohodlně na patách, ale účel byl splněn, protože ji mohl chytit za ruce složené v klíně a vzhlížet k její tváři a vypadat tak patřičně oddaně – řekl jenom s úsměvem: "To je přece nesmysl. Ve skutečnosti bych k tobě nejraději skočil do postele."
Už už to vypadalo, že vážnost odhodil příliš brzy. Loki se však – kupodivu – pousmála. "Ne."
"Mám jenom samé mravné myšlenky," pokrčil rameny. "Vážně. Nebo je alespoň hodlám statečně předstírat. Jen je to prostě nejpohodlnější."
"Já nevím, Bartone. Ještě se musím rozhodnout, jak moc mě štveš."
"Všichni se štveme, zavření v tomhle prostoru," řekl. "A určitě mockrát řeknu něco špatně, protože když před sebou vidím ženskou, mám potřebu se k tobě chovat jako k ženské asi víc, než je ti příjemný. Prostě mi to řekni, když se tak stane. O nic nejde."
"Jak by ses teď choval, kdybys věděl, že proti tobě stojí skutečná žena?" naklonila Loki trochu hlavu a v očích jí zablesklo veselými plamínky. Bavila se, ale neposmívala. To byl tak obrovský pokrok, že v něj ani nedoufal. Rogers měl pravdu, Loki pro něj měla jakousi... slabost.
"Nic složitýho," řekl. "Prostě..." Ruce se z rukou opatrně zvedly k ramenům. Loki se nepohnula, a tak je oba zvedl a prostě ji objal, sevřel to drobné tělo v náručí a ukryl do bezpečí svých rukou. Proti svému břichu cítil tlak jejího vypouklého, to bylo skutečně zvláštní, i když ne nutně nepříjemné. Nedával ale nic najevo, jenom držel, všechny ty příliš napjaté svaly a nepoddajnou mysl. Náhle se ale se sotva slyšitelným povzdechem uvolnila, ostré hrany se vyhladily, zapadala do jeho náručí tak dokonale, jako by pro něj byla stvořená. Voněla povědomou, a přeci neznámou vůní, kterou napřed opatrně ochutnával a pak jenom pokojně vdechoval v náhlém klidu.

"Nevím zatím úplně jistě, jestli se mi tvoje majetnickost zamlouvá," zabrblala nezřetelně.
"Nejsem majetnický," řekl. "Jsem ochočený."
"Nebo blahosklonný."
"To bych si nedovolil."
"Hmf..."
Loki trochu ztěžkla, když se o něj důkladněji opřela, a Clint jí zlehka zajel rukou do vlasů. Uvažoval, jestli je tohle skutečně to, co chtěl; jestli skutečně stál o úspěch. Loki byl šílenec, jako ženská dvojitý šílenec, neváhal ho ovládnout, využít, byl to zabiják... který pro něj tenkrát v Shieldu nasadil život a teď má v rukou životy jich všech... Opravdu s ním chce navazovat vztah na úrovni citů, se kterými si tenhle šílený bůh tak strašlivě nedokázal poradit, kterými okázale pohrdal? Jenže neviděl jinou cestu, jak se dostat blíž; neviděl, co jiného by mohl nabídnout. Neviděl jiný způsob, jak ho trochu srovnat do latě.
"Přímo cítím, jak jsi nabitý otázkami," řekla Loki.
"To jsme všichni."
"Dobře. Ptej se. Možná ti na něco odpovím."
"Je jich hodně."
Trochu se odtáhla a pohlédla mu do tváře tak dokonale ženským způsobem, že jen těžko dokázal uvěřit tomu, že je to stále ten samý člověk – tedy asgarďan – poloviční... čert to vem. "Ty opravdu uděláš všechno pro to, abys mě dostal do postele? Chci si odpočinout. Právě se ti to povedlo."
Shodil jenom boty. Lehli si vedle sebe a Loki se mu uvelebila v náručí, po všem tom odporu až nepatřičně spokojeně. "No?"
"Je něco, co bych pro tebe mohl..."
"Tohle přeskoč."
"Dobře. Tak... nějak jsme se shodli, že dítě může být cesta k záchraně Země. Nový bůh. Thor zmiňoval – "
"Uděláme takovou dohodu, agente Bartone. Jméno toho idiota přede mnou nezazní."
"Dobře. Bylo řečeno, že musíš usměrnit moc dítěte takovým směrem, aby bylo, ehm, použitelné pro tento úkol."
"Tak to je."
"Takže...?"
"Takže co?"
"Co bude zač to dítě? Jaký bůh?"
Loki hezkou chvíli mlčela; mlčela tak dlouho, až si myslel, že usnula. Dýchala úplně neslyšně a jen nepatrně se pohybující hrudník ho ujišťoval, že v náručí svírá živé tělo.
"Narodí se za čtyři měsíce a bude to chlapec," řekla Loki.
"Tak brzy?"
"Mám možnost to uspíšit. Nebo máš snad dojem, že se v tomhle těle a stavu nějak zvlášť vyžívám?"
"Neublíží ti to? Nevyčerpá... příliš?"
"To není důležité."
"Pro mě ano. Pokud by ti to mělo ublížit, třeba bych tě přesvědčil, že vydržet to těhotenství trochu dýl..."
"Bartone, předvádíš mimořádnou tupost. Čemu nerozumíš, když ti říkám, že to není důležité? Je to méně než důležité. Je to naprosto lhostejné. Všechno. I oni." Loki mluvila stále stejně klidným hlasem, byla v jeho rukou uvolněná a pokojná. "Ty jsi za mnou přišel, protože tě ostatní přesvědčili, že na tebe snad dám," pokračovala. "Že bych mohla být milejší, nebo alespoň snesitelnější, nebo jim alespoň nepůsobit ta drobná traumátka, pro která stačí sáhnout tak snadno do jejich ubohých dušiček... máloco je snadnějším cílem než taková sbírka kreatur." Cítil, jak se zachvěla drobným smíchem. "Je to taková moje dětinská zábava. Necítím nejmenší potřebu je šetřit nebo jim vycházet vstříc." Ženský hlas, ale známý tón. Ten rozpor byl nesmírně zvláštní. "Zábava a odreagování, na kterou, jak cítím, mám naprostý a absolutní nárok. Jsem tu díky nim a bude mě to stát mnohem víc, než mi můžou nabídnout."
"Tomu říkám altruistický úhel pohledu," ušklíbl se Clint. "Ale vlastně mám pocit, že se mi tě vůbec nechce o ničem přesvědčovat."
"No jistě, to vím. Jinak tě tu nestrpím."
"Takže chlapec – za čtyři měsíce? Víš, měla bys víc jíst. Pohubla jsi."
"Vkládám do něj obrovské množství magie. Těžko se vyhnout drobným vedlejším efektům."
"Já jen aby z tebe něco zbylo..."
"Neprobrali jsme už tohle?"
"Už máš pro něj jméno?"
Tentokrát opravdu na okamžik ztuhla. Byli si tak blízko; tak, jak ležel se zavřenýma očima a tváří zabořenou do jejích vlasů, cítil každé její hnutí, každou emoci, která proběhla jejím tělem, i zcela nepatrné záchvěvy.
"Irelevantní."
"Přeci mu nebudeš říkat ‚hej ty‘?"
"Bartone, ty jsi snad vůbec neposlouchal, co ti tu celou dobu říkám? Pro mě je to lhostejné – já ho porodím a zemřu." Nepatrně chladnější kůže. Nepatrně zrychlený dech. "Aby byl dost silný, bude potřebovat naprosto všechno, co mu budu moci dát. Každou kapku sil, kterou dokážu získat. Vložím do něj všechno – a nezbude mi nic."
"To... to je mi líto," hlesl, a i když vzápětí by si nejraději přes pusu sám sobě jednu natáhl, bylo pozdě. Loki vystřelila jako z praku.
"Nestojím o tvoji lítost!" zakřičela. Prudce se mu vyškubla a odkopla ho od sebe. Ještě v té poslední chvíli cítil, jak se jí prudce rozbušilo srdce, zledovatěly ruce, to všechno – Natasha měla pravdu, Loki šílela hrůzou - reakce měla až podivuhodně lidské, všechny její instinkty křičely bojuj nebo uteč, ale bojovat nebylo jak a utéct nebylo kam. Snažila se ovládat, snažila sebe samu přesvědčit, jak je v pohodě, upínala se na ty svoje naštvávací hrátky, ale stačilo velice málo a hráz se protrhla.
Přelétl lůžko na druhou stranu, dopadl na všechny čtyři a pomalu se zvedl ze země. "Není způsob, jakým bychom se na tom mohli podílet?" zeptal se s klidem, který dokázal předstírat jen s největším úsilím. "Aby dostal od nás všech ostatních dost sil na to, abys přežila?"
"Ach to lidské sebevědomí, které se hvězd dotýká! Je ve vás tak málo, že by to nevyvážilo ani snahu to z vás dostat. Jdi pryč!"
"Loki, můžeme zkusit něco vymyslet! Banner a Stark jsou nesmírně – "
"Nemyslíš, že kdyby nějaká šance byla, že po ní neskočím? Že chci zemřít? Já nechci! Strašně moc – nechci – zemřít!"
Modře se zablesklo. Z Loki vyrazila vlna magie – to už znal – ale tentokrát byl v příliš nešikovné poloze a blízko, než aby stačil uhnout, nebo se připravit na dobrý dopad. Poslední, co si vybavoval, bylo důvěrné seznámení s betonovou zdí.



VI.
Nevěděl, za jak dlouho se probral. Nejspíš tomu přispělo bouchnutí dveří a vzápětí ostré světlo, které ho bolestivě udeřilo i přes zavřená víčka.
"Ty jsi ještě tady?" řekla Loki znechuceně. "Nemám chuť se stěhovat jinam. Vypadni ty."
"Jo, jsem, děkuju za optání," zamumlal a pomalu se posadil. Hlava mu třeštila jako střep a když pootevřel oči, zřetelně viděl na zdi místo, kde se od ní odrazil. Vzato kolem a kolem, měl docela štěstí.
Loki si nesla tác s jídlem a podle netradičně zbarveného nádobí rozluštil jednu ze záhad: proč údajně tak málo jí. Očividně si našla o nějaké to podlaží dál jinou kuchyni a jela po vlastní ose. Z obsahu tácu se ostatně vůbec nezdálo, že by si něco odpírala.
"Vidíš?" odsekla, když viděla směr jeho pohledu. "Další tvá zbytečná starost. A ty vstávej. Nic ti není."
"Ahá, tak tohle je na Bannera," došlo náhle Clintonovi, zatímco se pomalu zvedal. "Já si pořád říkal, jakou páku máš na něj. Natashu vytočíš řečmi, Starka střídavým zájmem a ignorací, Rogerse s minimem snahy demagogií. Doktora tím, že se o sebe zdánlivě nestaráš. Trpí nesmírně tou představou – má pocit, že to celé spískal on..."
"A taky že ano. To má za ty svoje stupidní nápady," pokývla Loki hlavou a pustila se do jídla. "On je ještě zoufalejší případ než ty, a to je vážně co říct. Ty neuvěřitelné pocity viny, kterými se neustále stravuje! Ta chorobná snaha pomáhat a být užitečný – jaký zoufalý obrázek lidství."
"To má být zoufalé?"
"S jeho motivy? Velice. Na druhou stranu, on si tím alespoň něco kompenzuje. To ty jsi tu ta ubohá ukázka nesmlouvavého zabijáka, který je – hodný!" Poslední slovo doslova znechuceně vyprskla. "Jaký to prohnaný alibismus až do morku kostí."
"Prohnaný alibismus?" opakoval Clint skoro užasle. V koutcích mu zacukalo. "Ještě že máme tebe. Na nic si nehraješ, co na srdci, to na jazyku, a tak dále..."
"Nebyl jsi na odchodu?"
Ale neznělo to nijak zvlášť nepřátelsky. Clint se sesul na postel. "Možná mám otřes mozku. Potřeboval bych klid na lůžku."
"Nemáš. Oči mám pořád ještě dobré."
"To je milé, že o mně máš péči... kolik je hodin?" vyletěl náhle. Před očima měl na okamžik černo. "Chtěli jsme se pokusit o spojení – zachytili jsme nějakou nosnou vlnu..."
"Jako by na tom záleželo," zaslechl ještě za sebou, ale to už uháněl chodbou směrem k místnosti s vysílačkou. Rogers už tam seděl – a když ho viděl, oči se mu rozšířily překvapením.
"Vypadáš příšerně."
"Ber ohledy na mé city."
"Poprali jste se?"
"Máš dojem, že bych z toho vyvázl tak snadno? Pusť mě k tomu."
"Dozvěděl ses něco?"
"Jo. Za čtyři měsíce a bude to kluk. Na zbytek nějak nedošlo."
Kapitán nad tou informací jen zalapal po dechu, což Clintovi umožnilo vklouznout na své místo a strčit si bleskurychle sluchátka na uši. Loki mu sice neřekla, že by ta informace o její smrti byla neveřejná, ale potřeboval si to celé napřed vstřebat a promyslet. S tímhle se nedalo vyběhnout mezi ostatní jen tak bez přípravy. Věděl, co by se stalo: totiž, vcelku nic. Všichni byli na smrt dávno zvyklí, Lokiho ani neměli nijak zvlášť rádi, stěží by je mohl dojmout tak přímočarý a nevyhnutelný konec. Někteří z nich by nejspíš dokonce pocítili něco jako závist, protože smrt, která má smysl - v to tajně doufal každý z nich.
Takže žádné drama, ale... ne, nemohl o tom mluvit, zatím ne. Protože jemu na Lokim záleželo, a tím se to zatraceně komplikovalo. Nebo vůbec, možná to řešil zbytečně. K čemu byla Lokimu dobrá jeho náklonnost? Ať už za tím byla fascinace jeho osudem, osobností, mocí, proměnlivostí, komplexností; byl v tom pro Lokiho rozdíl? Fyzicky si rozuměli a to nikdy nemohlo uškodit; zároveň ale k němu cítil něco, co se s fyzickým vztahem skoro vylučovalo, jakousi potřebu chránit a bránit, podivnou oddanost, o které si rád namlouval, že je pozůstatkem Lokiho nadvlády nad jeho duší, protože si jen nerad připouštěl, že by mohla být součástí jeho samého.
Nebo se tak moc sám chceš zachránit, připomnělo mu jeho skeptické já. Kašli na vznešené ideály. Pud sebezáchovy to je.
Zatím byl odhodlán předstírat, že o ničem neví, že tu zprávu jen opatrně ochutnává na jazyku, než se rozhodne ji brát vážně. Clint nebyl někdo, kdo by se uměl rozhodovat rychle, pokud nešlo o boj.
"Taky námořní základna Siljukin, Aljaška," ozvalo se ve sluchátcích mezi vším tím praskáním a rušením, "slyšíme se?"


VII.
 
V jídelně bylo naprosté ticho. Clint zíral utkvěle do desky stolu a v nekonečné smyčce pohybu prstů otáčel ubrousek sem a tam. Měl vztek; snažil se nedívat na Rogerse, kterého v této chvíli považoval za užvaněného pitomce, ani na Natashu, která zářila napůl vítězoslávou, napůl čímsi nedefinovatelně zaskočeným.
"Přišel jsem o něco?" klaply dveře a vzduch zaplnila vlna Starkova elánu. "Fíha, to je atmosféra, měl jsem si přinést cirkulárku. Řekne mi někdo, co se děje?"
Banner si trochu odkašlal. "Zachytili jsme vysílání z dalšího krytu, ve kterém přežilo pár lidí," řekl.
"To je asi skvělá zpráva?" zazubil se Stark.
"Pro nás se sakra přece nic nemění," zavrčel Clint. "My nemůžeme k nim, oni nemůžou k nám. Když budou hodně dobré podmínky, můžeme si vyměnit pár pozdravů a receptů na dehydrovaná volská oka. To je všechno."
"I tak je skvělý vědět, že někdo přežil. Kdo ví? Jeden ostrov života a o kus dál další. Možná jich někde zůstalo dost... hele, lidi, co jste takoví přešlí?"
"Nic se pro nás nemění," zopakoval Clint zarputile.
"Nemění se nic a přesto všechno," řekla Natasha jasným hlasem. "Na rozdíl od nás oni věděli, co se stalo. Starku, to nebylo lidstvo, co samo sebe vyhladilo. My nejsme ti idioti, co spustili další válku rozumíš? Byli to Chitauri. Naštvalo je, že jsme Lokiho dostali z jejich dosahu. Rozhodli se vykašlat na pokusy o nadvládu a zvolili pomstu. Kvůli jednomu zatracenému bohu, který na nás zaútočil. To oni zničili Zemi."
"Aha," řekl Stark zvolna. Usedl na židli. "Nevím moc, co si o tom myslet."
"Natasha to chce Lokimu předhodit, aby ho tak donutila sklapnout," řekl Clint. "Ale to je podle mě pitomost. Vysvětlete jí to někdo, když mě neposlouchá."
"Běháš za ním jak pejsek, Clinte, myslíš, že jsme slepí? Rozhodně nejsi nezaujatý."
"Tohle přeci není polní soud!" vzplanul Clint. "Fajn, vmeteš mu, že svět skončil kvůli němu. A? On ti řekne, že sem nechtěl – což je pravda, pokud si dobře pamatuju, odvlekli jsme ho sem proti jeho vůli a násilím."
"Vždyť z Chitauri šílel! Copak si nepamatuješ na ten řev? Dávalo to smysl."
"Tím spíš nám mělo být nápadné, že sem nechce."
"Myslíš, že to věděl...?"
"Nesmysl. Tohle mu na triko nehodíš."
"Ty jsi byl ale taky hodně proti."
"Jo, byl. No a? Budeme to propírat pořád dokola? Nic se tím nezmění ani na současné situaci, ani na našich nadějích. Pořád čekáme na to, jestli vyjde ta skopičina s novým bohem."
"Bohem čeho," štěkla Natasha. "Namáhal se snad nám cokoli prozradit? Jen se tu producíruje a předvádí se a rozeštvává."
"Natasho," řekl Clint unaveně. "Začínáš být malicherná. Můžeme mít trochu lepší pocit z toho, jak jsi řekla, že to nebylo lidstvo, kdo by se projevil jako banda idiotů. Jo, to je fajn. Ale přesto stále platí: nenaštvat Lokiho. Potřebuje teď všechny svoje síly. Nesmíme ho vyprovokovat natolik, aby se proměnil zpět v muže. To je teď to nejdůležitější."
"Dostal jsi z něj něco?"
"No... že to bude kluk."
"Ano. Bude to kluk. A?"
"Za čtyři měsíce."
"Co je to za blbost?"
"Prý je schopný to těhotenství uspíšit."
"Nebo kecá. Jestli se umí proměnit v ženskou, předstírat břicho je to nejmenší. A kdyby? Budeme deset let čekat, až ten fracek vyroste natolik, aby se mu dalo vysvětlit, co po něm chceme?"
"Natasho, já nevím!"
"Shodli jsme se na tom, že Loki na tom není zrovna dobře," řekl Rogers hlasem, ve kterém zazněla nesmlouvavá autorita. "Je labilní a nespolehlivý. Takže mu nikdo o tom, o čem tu teď mluvíme, říkat nebude. Nikdo mu to nebude předhazovat. Jasné všichni?"
Natasha si očividně stačila připravit celý proslov, kterým na Lokiho chtěla hodit osud zničeného světa. Souhlasila poslední a neochotně. Clint už toho měl až po krk; zvedl se a odešel, zabouchl za sebou dveře silněji než měl, s nejasnou představou, že den byl dost dlouhý na to, aby se mohl prostě svalit do postele a spát. Samotného ho proto trochu překvapilo, když skončil před Lokiho dveřmi. Nebo se alespoň snažil být překvapený. Co možná tiše pootevřel. "Spíš?" hlesl sotva slyšitelně.
"Samozřejmě," ozval se dokonale bdělý, mírně popuzený hlas.
"Fajn, tak já tě nebudu budit," zašeptal Clint, cestou k posteli ze sebe shodil to nejnutnější a natáhl se k Loki. Bez protestů se k němu uvelebila a položila mu hlavu na rameno. Ačkoli Clintovi přišlo zcela nemožné takhle usnout, její teplo ho kupodivu přivedlo do snů mimořádně hladce a snadno.

Zřejmě tu nebyl jediný, kdo trochu odpočinku ocenil. Ráno, kdy už se panel na stěně rozsvítil slabým světlem předstíraného svítání, ho čekal velmi nezvyklý pohled. Tak přeci potřebuješ spát.
"Na tohle bych si dokázal zvyknout," řekl, když se Loki zachvěla víčka a ukázaly se dvě kočičí zelené oči.
"Jste tu, agente Bartone, protože musím akceptovat potřeby své ženské součásti," řekla Loki a ani se nepohnula. "Nic víc."
"Ovšem," souhlasil bez odporu. "Vhodně to vychází vstříc mé mužské součásti. Naše potřeby jsou momentálně kompatibilní."
"Nehledej v tom nic víc."
"To by mě... dobře. Napadlo. Zůstanu u ‚napadlo‘."
Loki se trochu protáhla. "Nechápu, jak s tím ženy mohou žít," řekla. "V té neustálé bouři hormonů a nálad. Je to nesmírně otravné. Vysvětluje to ovšem tu neustálou hysterii."
Clint se tiše zasmál. "Jsi na permanentním hormonálním tripu. Osud horší než smrt."
"To je velmi neuctivé přirovnání."
Zcela mimoděk se pootočil a políbil ji do vlasů. Loki trochu strnula a Clint se pousmál.
"Vadí?"
"Snad... ani ne."
"Ale teď vůbec nevypadáš hystericky. Třeba to nebude tak zlé."
"Ač se to nezdá, i v této době plné čekání musím dělat různá rozhodnutí. Některá jsou příjemná, jiná méně, ale u všech je úleva je učinit. Jsi jedno z těch malých rozhodnutí Bartone, ale budeš hodně litovat, jestli se ukáže, že jsi rozhodnutím špatným."
Oznámila to celé velmi prostě a bez emocí a vůbec nepochyboval o pravdivosti těch slov.
"Beru na vědomí."
"Dobře. Dones mi snídani."
"K vašim službám, madam," řekl s trochou ironie, než si uvědomil, že Loki, zvyklá na služebnictvo, ji stěží pochopí. Ale to mu náladu nepokazilo: jakákoli konkrétní věc, ve které jí mohl vyjít vstříc, byla stokrát lepší než všechny ty tanečky kolem dojmů, emocí a dvojsmyslných slov.
Ale byla to příliš pohodová chvíle, než aby mohla vydržet dlouho.

Překazila ji Natasha – dokonce ještě dřív, než se stačil alespoň zvednout z postele - snad poprvé, co byli tady dole zavření, se s ním spojila přes vysílačku. Skoro ho překvapilo, že miniaturní přijímač v uchu stále ještě má, i když se samozřejmě neměl kam a hlavně jak ztratit. Dosud si ale všechno vyřizovali osobně. I to byl způsob, jak hospodařit s časem.
"Clinte, slyšíš mě? Odpověz, prosím." Hlas měla až příliš klidný, ale byl v něm nějaký zneklidňující chvějivý podtón. Něco se stalo.
Zdvihl ruku k uchu, aby aktivoval odesílání. "Poslouchám." Loki se na něj pátravě zahleděla.
"Potřebuji tě okamžitě na ošetřovně. Modrá, ta vedle Rogersovy tělocvičny-"
"Vím." To už vstával. "Banner?"
"Je daleko, šli s Rogersem na průzkum dalších pater. Pospěš si!"
"Promiň, zlato," dal Loki rychlý polibek na čelo. "Musím něco vyřídit." Ta jenom pozdvihla obočí a blahosklonně pokynula.
Hluboce vděčný, že se nerozčiluje, ale jenom mírně posmívá, takže nebude muset začínat s jejich vztahem znovu od začátku, si Clint našel i druhou botu a konečně vyběhl. Muselo jít o Starka, snad se mu některý z jeho experimentů vymknul z ruky, může být popálený, může být cokoli...
Nebylo to ale nic tak vznešeného: ležel na podlaze ošetřovny uprostřed velmi nevábné a výmluvné louže a nad ním naštvaná Natasha.
"Otrava alkoholem," řekla. "Naštěstí si dostal touhu popovídat a šel mi zabušit na dveře – ještě jsem ho dovlekla sem, ale už bylo pozdě..."
"Jak dlouho je v bezvědomí?"
"Pár minut. Něco jsem ho přiměla vyzvracet, ale podle toho, co říkal, toho do sebe nalámal strašně moc. Nejspíš pil celou noc."
Clint jí pomohl dostat to bezvládné tělo – s podivně nepovědomou, brunátnou tváří - do vany, a zatímco ho Natasha sprchovala, vypustil úklidové roboty a vystartoval do knihovny. Měla na dveřích přilepený papír s velkým nápisem Internet a trochu ho popíchlo, když si uvědomil, že je to psané Starkovo rukou.
Zpátky byl za pár minut i s patřičnou knihou. Vzduch, podlaha i Stark se stačili uvést do civilizovanějšího stavu, a Natasha pobíhala po ošetřovně jenom v bílém plášti, pod kterým neměla nic dalšího. Při vší té bídě, alespoň na tohle se koukalo docela dobře.
"Co je to proboha forsírovaná diuréza?"
Nahlédla mu přes rameno. "To nevím, ale rozumím tomu ‚výplach žaludku' o řádek výš."

Byla to mizerná práce. Ačkoli se na ošetřovně počítalo s tím, že ji budou používat i neodborníci, ne všechny popisky byly dostatečně podrobné. Přesto se postupně propracovali k tomu, že Stark ležel v uspokojivě stabilizovaném stavu v posteli, nějak dýchal, kapala do něj doporučená infuze – a doufali, že Banner dorazí včas na cokoli dalšího, co bylo možná potřeba udělat.
"Chlap pitomá," upadla Natasha do křesla. "Tohle mu ještě spočítám."
"Myslíš, že to udělal schválně?"
Ostře na něj pohlédla. "Sebevražda? Dost ujetý způsob."
"Je to Stark. Pil dost často. Musel poznat, kdy má dost."
Oči měla chladné jako led. "Jestli ano, nebude se muset snažit podruhé. Zakroutím mu krkem osobně."
Jak tak seděli vedle sebe, Clint ji objal kolem ramen, a Natasha si o něj s malým povzdechem opřela hlavu. Mlčeli. Vzduch plnilo jen šumění klimatizace a pípání přístrojů, tlukot Starkova srdce. Představa, že bych jich bylo náhle o jednoho méně, byla skoro bolestná, sobecky a sebestředně bolestná. Příliš se sžili, naučili zapadat do sebe jako ozubená kolečka v hodinovém strojku. Každé narušení rovnováhy budilo dojem nezvratné a tragické osudovosti.
Clint držel Natashu jako mnohokrát před tím a přemýšlel, co ho vlastně táhlo k tomu, aby věnoval tolik energie péči o Loki. Natashu měl svým způsobem rád, i když si to nikdy neřekli. Mimo akce spolu trávili docela dost času, nejen v noci. Možná to skutečně bylo partnerství, i když podivné; jeden či druhý mizel a zase se objevoval – ale měli hodně společného a nic si nevyčítali.
Mohlo to tu být docela snesitelné, kdyby zůstal s ní.
Co ho proboha vedlo k tomu, že se tak upnul na duševně nevyrovnaného asgarďana?
Vzhledem k celkové situaci a směru jeho myšlenek bylo naprosto jasné, že se vzápětí otevřou dveře; a tam bude stát Loki osobně. Byla dokonale upravená a s tím svým povzneseným výrazem, který Natashu tak spolehlivě štval. Samozřejmě je také oba měla okamžitě před očima: zadívala se na ně krátce, ale s patrným výsměchem – Clint bleskurychle strhnul ruku, kterou objímal Natashu kolem ramen, což byla úplná hloupost, proč by se sakra měl cítit provinile? – ale to už se Loki lehkým krokem vydala ke Starkovi a s trochu znechuceným výrazem se na něj zadívala.
Natasha sebou cukla, aby vstala z křesla a zřejmě se ohradila proti Lokině přítomnosti, ale Clint jí chytil za paži a krátkým zavrtěním hlavou dal najevo, ať to nechá být.
"Jestli chcete zachovat jeho mysl neporušenou, musíte mu vyčistit krev," řekla Loki po chvíli. "Možná už bude pozdě, ale možná ještě ne." Konečně se k nim otočila. "Ne že by ta námaha stála za to," dodala bez většího zaujetí.
Natasha se začala nadechovat, ale Clint ji raději předběhl.
"Umíš to? Víš jak?"
Loki letmým pohledem přelétla přístroje kolem lůžka – relativně moderní, protože vybavení v krytu se průběžně obměňovalo, ale zdaleka nebylo na úrovni, na kterou byl Clint zvyklý z Shieldu – a zavrtěla hlavou. "Tuhle pozemskou techniku vůbec neznám."
"Jestli nejsme schopní udělat dialýzu, můžeme mu pustit žilou a dát transfúzi," řekla Natasha chvatně, v trochu vyděšené snaze najít nějaké řešení. "To by pomohlo?"
Loki pokrčila rameny. "Raději zkuste ten přístroj najít. Měl by být jednoduchý, snad ani ne moc velký..."
Než se Clint stačil zeptat, z čeho při té úvaze vychází, rozlétly se dveře a dovnitř vběhli Banner s Rogersem, oba viditelně po delším běhu.
"Běž od něj!" vykřikl Banner skoro zběsile, když spatřil Loki stojící nad Starkem. "Co jsi mu udělala?"
Loki ustoupila o krok. Clint zřetelně viděl, že je vyděšená; jednou rukou si mimoděk přikryla břicho, ochranitelské gesto, které i nazlobeného Bannera zastavilo na místě. Za sebou ale měla jen hradbu přístrojů. Loki v pasti, to znamenalo průšvih. Přímo jasnozřivě viděl, jak se jí zrychluje dech a napínají svaly.
Clint vyskočil z křesla. "Bruci, Rogersi," řekl ostře, "ustupte ode dveří, aby mohla Loki odejít, když bude chtít."
Naštěstí oba poslechli.
"Stark si to způsobil sám. Loki nám jen přišla říct, že potřebuje dialýzu, ale nevíme jak -"
V nešikovném tanečku opatrného pohybu podél zdí si Banner pospíšil ke Starkovi a Loki proklouzla na druhé straně, co nejdál ode všech, ke dveřím. Ještě se na okamžik rozhlédla po místnosti, a v tom pohledu jako by snad byla lítost; a byla pryč.
"Proboha, má přes čtyři promile," řekl Banner. "Ustupte všichni. Tohle je ono..." Škatule na kolečkách, jakou si přitáhl blíž ke Starkově lůžku, skutečně nebyla zvlášť velká a nevypadala navenek nijak složitě. Natasha přiskočila doktorovi k ruce a Clint se s Rogersem stáhli kousek dál.
"Proč Bruce tak vyšiloval, když jste dorazili?" zeptal se polohlasem.
Kapitán sklonil hlavu. "Je mi líto, Clinte," řekl. "Našli jsme Thora."


VII.

Clint zlehka zaťukal za dveře. Když se nic neozvalo, vzal to jako pozvání. Loki seděla v křesle, na klíně knihu, tvář bez emocí.
"Našli Thora," řekl Clint po několika velmi dlouhých vteřinách ticha.
"To bylo očividné," odvětila Loki. "Zlost doktora Bannera byla nepřehlédnutelná, i když je třeba ocenit, že zůstal v lidské podobě."
"Byl nacpaný v mrazáku. Dívali se po zajímavých zásobách, otevřeli lednici... myslím, že můžeme být rádi, že ani jeden nemá slabé srdce."
Loki se na něj mlčky dívala.
"Řekneš mi... proč? A ne!" dodal rychle, když viděl Lokiin výraz. "Neříkej, že je to lhostejné. Není. Možná zemřeš, ale já nechci, aby si tě ostatní pamatovali jako vraha."
"Bartone, poslouchej se!" vyštěkla Loki zlostně. "Mluvíš úplné nesmysly. Co chceš slyšet? Proč musel Thor zemřít? Nebo proč skončil v lednici? Těžko šel totiž zakopat do betonové podlahy!" Přerývavě se nadechla. "Nešlo... nešlo ho tam jenom tak nechat ležet. Tohle mi přišlo... čistější."
Clint ztěžka usedl na postel. Druhé křeslo tu nebylo a navíc se takhle ocitl trochu pod úrovní Loki. Bylo lepší jí nechávat vjem převahy, aby ho nezačala vyhánět.
"Řekni mi co se stalo, prosím."
"Kvůli němu, samozřejmě," poklepala si Loki na břicho a trochu se ušklíbla při pohledu na Clintův konsternovaný výraz. "Copak sis myslel, že jenom já budu muset dát všechno? Ne – byly potřeba síly obou bohů, ani tak to možná nebude stačit. Thor to věděl. Z nás dvou měl ovšem tu drobnou výhodu, že zemřel rychle a bez čekání. Jestli tě to utěší, tak zcela bez bolesti a s vědomím, že posloužil záchraně Země." Loki vyskočila. Na její neklid tu bylo příliš málo místa. "Jako by za to stála... za život jeho a můj!" ucedila vztekle. "On byl přesvědčen, že ano, že to za to stojí. Já to přesvědčení zdaleka nemám – a přesto to byl on, kdo si odešel s hlavou vztyčenou a nechal mě tu s tímhle!"
"Loki," zašeptal Clint. Prudce se k němu otočila.
"Nenávidím to tady," řekla. "Kobky bez slunce, s ubožáky připravenými jen na to nejhorší. Vím, že jsi byl jediný, kdo jim možná připomněl, že tu byl k Thorově smrti snad i lepší důvod než prostá vražda. Možná ani to ne a jenom jsi mi přišel dát šanci pro pohodlnou výmluvu, abys se mnou dál dokázal dýchat stejný vzduch."
"Těžko jim to můžeš zazlívat," řekl Clint, "všichni věděli, jak jsi na něj naštvaná."
"Protože to byl idiot! Protože mě přesvědčil k tomuhle – a pak si klidně a pohodlně zemře a já to ani nedokážu dotáhnout do konce..."
Loki znovu klesla do křesla. V očích se jí zatřpytily slzy. Vzteklým gestem je setřela. "Aby bylo kouzlo dokonalé, bylo by potřeba Thora sníst. Co se tak díváš? Slyšíš dobře, sníst. Fyzicky, všechno. Magie nejsou jenom třpytivé hvězdičky."
"Proto byl v lednici?!"
Vlna magie byla jen slabá a sotva mu pocuchala vlasy. Zírala na něj očima doširoka otevřenýma, nepokrytě zděšeně.
"Dobře, promiň. Jsem pitomec."
"Prostě to nešlo. Zrovna Thor... ne. Nedokázala jsem to. Vhodná příležitost obvinit mě ze slabošství. No? Do toho! Další jen tak nezískáš."
"To je... šílený!"
"Neříkej!"
"Kéž bych něco z toho, co musíš nést, mohl vzít na sebe," řekl Clint, otřesený a vyděšený. "Věř, že bych rád."
"Věřit ti," řekla Loki hořce. "Jako by mi zbývalo něco jiného."
"Loki..."
"Běž za nimi. Běž a řekni jim to – třeba tomu budou ochotní věřit. Že to bylo nezbytné. Že věděl, proč se to děje."
"Já ti věřím."
"Jak milé od tebe. Snad jim to dokážeš patřičně podat, protože pořád ještě musíme vedle sebe vydržet hezkých pár týdnů. Odejdi a zase se vrať. Co na tom, že tu nechceš být? I tak je to lepší." Zhluboka se nadechla. "Už aby bylo po všem."
Chtěl ji obejmout, ale odehnala ho jediným rázným gestem. "Běž! Chci tuhle záležitost uzavřít. S Thorovým tělem ať si dělají co chtějí. Důstojný pohřeb na moři, nebo alespoň na hranici, mu tu stejně poskytnout nemohou."

Našel je všechny na ošetřovně, poskládané na nepohodlných židlích nebo volných lůžkách; po neklidu posledních dnů je nové problémy semkly a oni se opět instinktivně drželi blízko sebe, i když to bylo nepohodlné a prostor stísněný. Clint si připadal vyloučený, předem diskvalifikovaný z toho tichého společenství, jako by se na něj přeneslo něco z Lokiho vyvrženectví.
Stark byl stále v bezvědomí, i když vypadal o něco lépe. Byl znovu docela podobný sám sobě a ty různé blikající věci na panelu nad jeho hlavou nekřičely na poplach. Bylo skoro zbytečné se ptát, jak je na tom.
Takže první promluvila Natasha.
"Clinte," řekla zvolna, "co nám neříkáš?"
"Ne že bys mě stačila pustit ke slovu," řekl Clint a opřel se o zeď, ruce složené na hrudi. Natasha si ho zpytavě prohlížela.
"Ty nám teď povíš nějakou teorii, které budeme muset uvěřit," pokračovala. "Něco o nějaké nehodě, asgardských spalničkách nebo kdo ví čemu jinému, kvůli čemu Thor zemřel. Žádné důkazy, žádné dobré argumenty."
"Tak nějak to bude," připustil Clint.
"A dál?"
"Asi ti nerozumím."
"Něco tu je, něco, co se týká tebe a Lokiho. Já nevěřím, Clinte, že nevíš, o čem mluvím."
"Možná kdybys mi dala nějakou nápovědu..."
"Clinte!" Natasha seskočila z postele a popošla přímo k němu. "Jsme na stejné straně. My! S tebou!"
"Proti Lokimu?"
"Nevidíš to snad?"
"Špatný postoj. On není náš nepřítel."
"Clinte!"
"Sakra, Natasho!" rozhodil rukama. "Tahle situace nějak vznikla, a můžeme strávit věčnost tím, že se budeme dohadovat čí vinou. Na to ti kašlu! Loki je momentálně jediná naděje, kterou máme – a tak udělám cokoli, rozumíš, cokoli, aby to dokázala ustát."
"Ale já mu to nevěřím!" zvolala Natasha. "Vodí tě za nos, Clinte."
"Tohle nikam nevede," řekl Clint.
"Ve skutečnosti je úplně jedno, jestli Loki věříme nebo ne," promluvil náhle Rogers. "Samodruhou ženu nemůžeme postavit před soud a potrestat, a nic jiného než čekat nám beztak nezbývá."
"Vy jste ji chtěli soudit?" vzplanul znovu Clint.
"Popírá snad vinu na Thorově smrti?"
"Vůbec ne. Vyslechnete si, proč se to muselo stát?"
"Jen do toho," řekla Natasha zle.
Clint na okamžik sklonil hlavu. Puklina v dlaždicích na podlaze měla tvar zlomeného půlměsíce. Vydržel by se na ni dívat klidně celý den, jenom aby nemusel začít obhajovat Lokinu verzi, která tady, mezi smrtelníky, působila šíleně a ujetě a úplně nemožně.
"Několikrát tu padlo, že se Loki chová nevyrovnaně," začal. "Je to tak a snad to bude i důvod, proč jsem se s ní moc daleko nedostal. Takže nevím toho moc, ale vzhledem k tomu, co Loki čeká, jsem ochoten její... nevyrovnanost... akceptovat."
Zdvihl hlavu. Banner vypadal smutně, kapitán odhodlaně, Natasha si dala záležet, aby měla tvář dokonale bezvýraznou.
"Bude to chlapec, narodí se zhruba za čtyři měsíce. Narodí se nový bůh," a tohle mu vážně nešlo přes pusu moc snadno, "a bude potřebovat veškeré síly, které mu jeho rodiče dokáží předat. Veškeré. Proto musel zemřít Thor – s plným vědomím této skutečnosti a dobrovolně. Proto bude muset zemřít i Loki." Napůl se připravil na Natashin odpor, ale zatím mlčela. "Loki se s tím nevyrovnává snadno. Navzdory všem antipatiím měla zřejmě k Thorovi jakýsi vztah a jeho smrt ji dost sebrala. Nutnost zvládat ženské těla a dítě na ni působí také špatně. Fakt, že bude muset zemřít, ačkoli byla jediná, kdo měl možná šanci odsud jednou odejít, zvládá podle všeho úplně nejhůř."
"A ty mu to věříš," řekla Natasha, když se odmlčel.
"Nemám důvod nevěřit. Tohle jsou lži, které by byly velice dočasné. Loki se těhotenství snaží uspíšit, ne prodloužit. Pokud je přesvědčená, že zemře při porodu, těžko to na nás bude hrát."
"Je schopný všeho!"
"K čemu by jí to bylo?"
"Je tak zlomyslný, že to samo by stačilo jako důvod."
"Fajn, nesnášíte se. Asi ji nepřesvědčím – "
"Přestaň o něm mluvit jako o ženě!"
"Možná je na čase, abys o ní přestala mluvit jako o muži."
Natasha nasupeně vydechla.
"Tělo ji silně ovlivňuje. Reaguje velice žensky, je přecitlivělá."
"Hysterka."
"Říkej si tomu jak chceš, ale prosím vás o jediné – prostě to ještě vydržte. Bylo to něco pro co byl Thor ochoten zemřít."
"Jen aby..."
"Natasho!"
"Fajn. Pokračuj v projevu. Někam tam včleň úvahu, proč nenechal sakra aspoň dopis na rozloučenou."
"Nenechám se vmanipulovat do spekulací."
"Dobře. Beru všechno. Řekni mi už jen jedinou věc: proč na to Loki kývla, když z nás byla jediná, kdo mohl přežít?"
Tuhle otázku Clint slyšet nechtěl. Loki byl vždycky velmi demonstrativně sebestředný, skoro si na tom zakládal. Představa, že by se dobrovolně položil na oltář a nastavil krk pro blaho planety, byla absurdní.
"Tak přeci spekulace."
"Jen do toho."
"Nepodceňoval bych představu hrdinství jako takového. Loki chce být král, takoví za svá území nasazovali krk. Byl ochoten zajít velice daleko, aby Zemi získal pro sebe. Možná si k ní stačil vypěstovat vztah."
Natasha se jenom ušklíbla.
"Méně altruistické předpoklady: To, že by zde přežil, je jen náš odhad. Možná by tady v krytu musel strávit zbytek života. Sám. Znovu ta chvíle, kdy je lepší zahrát si na hrdinu. Dále: ačkoli musí pro své dítě zemřít, může tam být prostor, ve kterém má naději na nějakou formu vzkříšení. Je možné, že jeho současné já zemře, ale bude pokračovat v jiné formě."
"Posmrtný život?" řekl Rogers pochybovačně.
"Rád opakuje, že je bůh."
"Jednu věc jsi vynechal," řekl Banner, do té doby úplně tichý.
"Skoro určitě jsem jich vynechal spoustu."
"Dělá to pro tebe."
Clintovi se napřed zastavilo srdce, aby se pak rozběhlo o to zběsileji. "Bruci, tohle vynech. S tím nechci mít nic společného."
"Přesto bychom to měli brát v úvahu."
"Je to nesmysl."
"Chová se k tobě úplně jinak než ke všem ostatním."
"Máme za sebou kus společné minulosti. Je zvyklý se mnou spolupracovat."
"Vidíš, taky o něm mluvíš jako o muži," přisadila si Natasha.
"Protože jím tehdy byl!"
"Ale to je jedno. Oblíbil si tě."
"Raději hledejte racionální vysvětlení, pokud je tedy tak zoufale potřebujete. Loki je teď možná jako na houpačce, ale určitě má plán. Na nějaké cituplné důvody nevěřím."
"Ty jsi s nimi začal. A pokračoval."
"Jenže stále je to Loki. Všechno, co dělá, má racionální jádro."
"Je to blázen!"
"Sakra, Natasho, už mě nebaví tohle poslouchat..."

Nakonec odtamtud skoro utekl; znovu. Snadno si to sám před sebou obhájil tím, že ta debata nevedla vůbec nikam, jen se točili v kruhu. Oni Loki nevěřili. On věděl, byl si naprosto jist, že pro ni musí udělat cokoli.
Ale... náklonnost? Byl ochoten operovat v opatrných kategoriích mírných sympatií, a to ještě ideálně ze své strany – to bylo bezpečnější. Představa, že by Loki... ne, to byl nesmysl. Někoho potřebovala – přes svou demonstrativní soběstačnost ve skutečnosti nezvládala samotu o nic lépe, než kterýkoli smrtelník – a on byl po ruce a svolný k tomu, aby si ho... byl to on sám, kdo použil slovo ochočit?
Nic víc.
"Zjisti už konečně, k čemu to dítě vlastně bude," řekla mu Natasha.
Věděl, že by měl. Přesto k tomu cítil podivnou nechuť, jako by snad měl obavy z toho, co se dozví. Nebo možná tušil, že pokud se s tím Loki neoháněla do teď, bude tam nějaký dobrý důvod – a že narazí, pokud se bude doptávat příliš důrazně. Měl v sobě chaos, nebyl si jistý ničím, ale zároveň věděl, co je jeho povinností; a že vzhledem k dočasnosti celé té záležitosti na jeho důvodech a obavách vůbec nezáleží.

Do jejího pokoje dorazil v mírně bojové náladě, znechucený sám sebou, že obhajuje někoho, koho obhajovat nechce, nakažený odhodláním k nějakým radikálnějším postojům a unavený vědomím, že ho Loki vmanipulovala do pozice, kdy stojí proti Natashe a všem ostatním.
Jenže když ji tam uviděl – pobledlou a unavenou, zabalenou v přikrývce, posmutnělou a... ano, a čekající; všechny ty řeči se mu zdály náhle neskutečně malicherné. Jenom si beze slova lehl vedle ní. Loki mu vklouzla do náručí a zavřela oči. Zřejmě byla skutečně unavená, snad na ni všechen ten stres doléhal více, než by bylo přiměřené její dřívější bojovnosti. Nepřestala ho udivovat ta její nynější křehkost; jako by si ji Loki střádal celý život a nyní vyplula na povrch všechna najednou.

Ten den došlo k jakémusi zlomu. Ne kvůli Starkovi, i když ten jeho možná pokus o sebevraždu s nimi pořádně zamával. Zejména v Clintovi samém. Pochopil, že si musí zvolit strany; pak tedy zvolil. Dobře si uvědomoval, že stokrát raději by stál po boku Natashe a Bannerovi, dokonce i Rogersovi, i když vůči jeho odhodlanému klaďáctví si nepřipadal úplně volně. Snad i Stark byl lepší volba než nevyzpytatelný bůh. Jenže ti ho nepotřebovali.
Jeho nový zpevněný postoj mu ale pomohl jen částečně: možná si vyjasnil si vztah s Avengers, přestal si s nimi lámat hlavu a už nehledal argumenty ve všech dalších slovních přestřelkách; ale nijak mu to neusnadňovalo ten prapodivný vztah s Loki. Nikdy si k tomu nic neřekli, všechno se odehrávalo v rovinách náznaků, drobných gest, sotva vydechnutých hlesnutí, tušených předpokladů. Nic, co by to celé Clintovi sebemíň ulehčilo.
Totiž: Loki byla hezká. Ne oslnivě krásná, ale příjemně hezká. Byla celá oblá, měkká, voněla, i její hlas měl rád, pokud zrovna nesršel sarkasmem. Dokázala být elegantní a rád pozoroval způsob, jakým gestikulovala, když obhajovala nějaký svůj názor. Uměla se smát, uměla si povídat a uměla nekonečně dlouho mlčet. Čímkoli mu připomněla starého Lokiho – tónem hlasu, pohledem, typickou poznámkou – jenom si víc připomněl, že je to někdo, o koho stál. Rostoucí břicho sice znamenalo neprobádané území, od kterého si raději držel odstup, a zmatená duše muže tlačeného do ženských vzorů chování byl obrázek spíše tragický, než přitažlivý. Přesto měl problém, vždyť čím víc času spolu trávili, tím ji měl raději. A většinu toho společného času trávila v jeho náručí. Pořád ještě byl chlap v nejlepším věku. Měl by problém nejspíš i kdyby vypadala jako ochechule a žádné sympatie se nekonaly.
Jenže Loki byla ve stávajícím těle příliš nespokojená, než aby měla chuť experimentovat. Měl smůlu.
A tak Clint dával; a Loki brala, brala naprosto všechno, co nabízel, přijímala všechny druhy pozorností, vstřícnosti a posluh s pokojnou samozřejmostí někoho, kdo si je vědom své výjimečnosti. Oba s tím byli srozumění, pohodlně usazení do svých rolí. Fungovalo to. Jen nezbytná dočasnost toho uspořádání nad nimi visela jako Damoklův meč, nutnost zavírat oči nad běžícím časem... ale o tom se dalo nemluvit, zamést pod postel, předstírat zapomenutí.


VIII.

"Dobré jitro, má čarodějko," zašeptal, když Loki otevřela oči.
"Opravdu je ráno?"
"Skoro poledne."
"Budiž."
Pomalu se zdvihla z postele. Břicho ji už znatelně omezovalo a pohybovala se opatrně.
"Chceš donést snídani?"
"Ano. Spolu s várkou nejnovějších konspiračních teorií."
"Ta nejnovější je, že jsi mě očarovala."
Loki se pousmála. "Ale samozřejmě. Zákonitý předpoklad."
Clintův úsměv poněkud zamrznul. Posledních pár týdnů se všechno usadilo v určitých kolejích, které se daly docela dobře zvládnout: Loki spoustu času prospala, o mnoho klidněji, pokud byl s ní, tak tedy byl; odcházel, když potřeboval nebo chtěl, ale většinu času trávil s ní a doháněl všechny resty ve čtení, které za svůj nepokojný život nasbíral. Nebyl to zrovna záživný program, ale Loki se hodně uklidnila, a tak to bral, že je to alespoň k tomu dobré.
Jak se však zdálo, stále měla v rukávech nějaká překvapení.
"Že by se konečně něčím trefili?"
Loki se pobaveně ušklíbla. "Je úžasné vidět, jak se snažíš ovládat. Získal jsi v tom obdivuhodnou praxi."
"To je poblíž tebe skoro podmínkou přežití, řekl bych."
"Pak tedy věz, že tu nemám prostředky na ovlivnění lidské mysli. Jediná kouzla se dála v tvé vlastní hlavě a jsi za ně odpovědný jenom ty sám."
"Jaká?" zeptal se nechápavě.
"Vidět ve druhých jenom to dobré. Zapomenout na špatné."
"V tom se nepoznávám. Ještě tak zastřelit něco na sto metrů..."
Zasmála se. "Je zábavné to pozorovat." Přehodila si přes ramena plášť a rovnou se do něj zabalila. Poslední dobou se zdálo, že se snad nedokáže zahřát.
"Na to, jak se čertíš nad emocemi, je – zdá se – velmi ochotně využíváš."
"To jsme my ženy," zasvítily jí pobaveně oči. Krátká období, kdy se dokázala ke svému stavu stavět s nadhledem, kupodivu přibývala. A když se k němu sklonila a přejela mu tváří po jeho, jenom zdvihl ruce a pohladil ji dlaněmi po vlasech. Ty drobné důkazy fyzické náklonnosti ho vždycky znovu zmátly. Neměl z nich dojem, že by Loki chtěla změnit jejich bratrsko-sesterský vztah, i když naděje pokaždé znovu ochotně zaplála. Ale zeptat se netroufal a příliš si domýšlet také ne. Kdyby to byl kdokoli jiný, Clint by takové věci dešifroval přesně tak, jak mu tehdá naznačil Banner: jako důkaz náklonnosti. Jenže tomu se dalo těžko věřit, a tak zůstali tam, kde byli. Koneckonců, bylo to nejbezpečnější.

Týdny běžely, každá z chvil neuvěřitelně pomalu a ve svém součtu přesto až nepravděpodobně rychle. V nevysloveném souladu to naprosto ignorovali, marnotratně utráceli čas tlacháním o nevážných věcech a zbytečnými rituály denních jídel a pochůzek.
"Přežijeme?" zeptal se proti všem předsevzetím Clint v jedné slabé chvíli.
"Budete existovat dál," odvětila Loki.
"Ale... slyšíš, jak podivně taková odpověď zní?"
Zasmála se. "Všechno je ti málo! Tobě se skutečně nedá zavděčit. Nikdo nezemře. Dokonce Stark bude jako dřív. Slunce a tráva. Pokud zvládnete dělat, co vám říkám, ať se vám to v té chvíli bude líbit nebo ne. Zkus si na tu myšlenku včas zvyknout!"
Ale po zbytek dne byla neklidná a Clint už se znovu nezeptal.

Až ho jednou ráno probudilo to, že mu Loki zaťala prsty do paží. Ještě si stačil pomyslet něco o zlých snech, ale když na ni pohlédl, rychle pochopil, že je něco špatně. Vypadala vyděšeně, dýchala rychle, chvěla se, jako by se jí zmocňovala panika.
Mimoděk jí položil ruku na břicho. "Začíná to?" zeptal se. Na tuhle chvíli se podvědomě připravoval už dávno. Vypnout všechny emoce. Zabít v sobě všechnu hrůzu z nevyhnutelného, myslet jenom rozumem.
"Asi, nejspíš ano," vypravila ze sebe. "Nebo možná ne. Plán... ještě pár dní... och, ksakru." Čelo se jí zalesklo potem. "Musíš bezpodmínečně poslechnout každý můj rozkaz!"
"Chceš vstát? Podepřu tě."
Na rozdíl od Loki která se usilovně tvářila, že nic takového nepotřebuje, tajně pár knih o porodech přečetl. Byl upřímně rád, že se nenarodil jako ženská. Ale stejně by teď ochotně přebral Lokinu bolest na sebe.
"Ne. Takhle dobré..." Ležela na boku, napůl zkroucená, držela se ho jako klíště.
"Dojdu pro Bruce."
"Ne!" chňapla po něm tak vyděšeně, že pochopil, že může Bannera jenom zavolat vysílačkou. Což vzápětí udělal. Loki zatím se zavřenýma očima vydýchávala bolest.
"Loki, musíš..."
Vykřikla a prohnula se v křeči. Jejím tělem jako by proběhla vlna magie.
"Loki, ne! Neproměňuj se, ještě ne..."
Tomuhle strachu se vyhnout nedokázal. Jestli se Loki promění v muže – co to sakra může udělat s ní – a co to udělá s dítětem?
"To nepůjde normálně," zachraptěla, "je to špatně, nechce se narodit, snaží se... snaží se použít magii... snaží se udělat to, k čemu byl stvořen." Další výkřik. Držel ji jak se dalo, proklínal svou bezmoc a všechno a všechny, na které si vzpomněl.
Bouchly dveře, když přiběhl Banner s brašnou plnou věcí.
"Loki, pomohu vám."
Ne moc účinně po něm vykopla. Její křik se Clintovi zařezával do uší, do srdce, do... paměti. Nesmírně silný pocit, že tohle už zažil, že tuhle hrůzu už musel někdy absolvovat od prvního záchvěvu do bolestného konce – bylo to tak intenzivní, že málem sám začal křičet.
"Loki, bojuj, jsem tady s tebou... všechno bude v pořádku, jsem tady, zvládneme to..." Nesmyslná slova, nebyl schopný vymyslet lepší, ale ona poslouchala, viděl, že mu naslouchá, a tak vykládal dál, nesmysly, které měly být pro útěchu, nebo snad jen proto, aby vnímala jeho hlas. V kratičkých chvílích oddechu skrývala tvář na jeho ramenou, leželi vedle sebe snad trochu nešikovně, ale tak blízko, jak jen bylo možné. Clint si dobře uvědomoval, že to vůbec neprobíhá tak, jak by mělo, žádné stahy, ať už pravidelné nebo ne, jenom sílící agónie s kratičkými chvilkami oddechu. Poryvy magie, které cítil na kůži jako chladivý vítr, mu začínaly dělat starosti. Její očividné vyčerpání a neschopnost tu bolest zvládat.
Další výkřik, ostrý jako rána nožem.
"Loki, zvládni to, prosím. Zvládni to pro mě."
"To všechno... Nechtěj už víc!"
Tělo pod jeho rukama se začalo měnit.
"Loki, Loki, Loki, nedělej to, to dokážeš, Loki, sakra, Loki!"
Zaslechl Bannera, který zaklel jak pohan, ale to už na lůžku ležel Loki, zpět ve svém těle a své staré podobě, náhle příliš dlouhý, příliš rozložitý, příšerně bledý; známý. Až na jednu věc, nepominutelnou a nepřehlédnutelnou. Jestli na Loki-dívce bylo břicho příliš velké, na Lokim-muži působilo už pouze morbidně.
"Musí ven," vypravil ze sebe Loki, "dělej, Clinte... musí ven, hned, hned! Nedokážu – zpátky... nůž..." Navzdory svým slovům však Clinta dál svíral, teď mnohem větší silou než předtím, a Clint měl co dělat, aby to ustál. Lokiho tvář byla zkřivená bolestí, oči mu vytřeštěně žhnuly, svaly napjaté až k nesnesení.
"Bruci," vykřikl Clint. "Na co čekáš? Udělej to!"
Banner, skoro tak bílý jako sám Loki, se probral z ustrnutí. Clint se nedokázal dívat, když vytáhl skalpel, jen pevněji chytil Lokiho a víc ho převrátil na záda, aby se k němu Banner vůbec mohl dostat.
"Musím dát umrtvení," vyrazil ze sebe Banner.
"Není čas!" vykřikl Loki. "Hned – jinak ztraceno vše..."
Banner už neváhal. S čelistmi zaťatými tak, že mu snad musely popraskat zuby, zařízl skalpel do Lokiho těla. Ten se snažil nezmítat, ostatně Clint měl pocit, že bolesti, které mu působí dítě, jsou stále silnější než rozřezané břicho.
Bylo otázkou snad jen pár desítek sekund – nekonečných, strašlivě nekonečných – než vytáhl dítě ven. Clint jen letmým pohledem zjistil, že je až překvapivě podobné jakémukoli obyčejnému lidskému novorozeněti, ani nevěděl, co čekal... ale veškerou jeho pozornost si nárokoval Loki.
Hleděl mu do očí s nesmírně soustředěným, intenzivním pohledem.
"Podejte mi ho to rukou," vyrazil ze sebe, ale ani se po něm nepodíval. "Hned! Clinte... musíš si pamatovat... ty si musíš pamatovat!"
"Co? O co jde?"
Postel vypadala jako na jatkách, Lokiho držela při vědomí jen železná vůle. Oči, dosud tak jasné, se začínaly zakalovat. Z jeho prstů se do Clinta vlévala chvějivá vlna magie.
"Musíš si pamatovat!"
Banner už se nesnažil odporovat. Položil novorozeně, tiché, ale rozhodně živé, a dosud spojené pupeční šňůrou s Lokiho tělem, opatrně na jeho hruď. Ten, i když jen stěží dokázal odtrhnout křečovitě zaťaté prsty z Clintových paží, na něj položil dlaň. Clint vyděšeně zalapal po dechu. Ne proto, jak hrůzný byl obrázek na tu spoustu krve, ani nad Lokim, který mu chladnul pod rukama.
Ne – to pro ty obrazy, které mu náhle explodovaly v mozku.
Loki držící dítě.
Loki držící dítě.
Loki držící dítě a zoufale naléhavý.
"Musíš si pamatovat, Clinte, musíš si pamatovat!"
Loki držící dítě tady v pokoji. Na ošetřovně. Kdesi na chodbě, Loki jako žena, Loki jako muž, Loki měnící se.
Všechno co bylo, je, a bude.
Pak vytryskla nesmírně silná vlna magie, silnější než kdykoli před tím, exploze – to nemohli přežít – oslepila je a spálila svým žárem, rozbila v prach, zničila všechno, jejich životy se rozplynuly -



- a všechno bylo jinak a jinde, nad hlavou svítilo slunce, ostré, dávno neviděné světlo, jásavě modrá obloha daleká tak, až se tělo chvělo v závrati – Clint zavrávoral a opřel se o Natashu, která kráčela vedle něho.
"Co je?" zamračila se trochu. "Hej... v pořádku?"
Clint od ní prudce odskočil a rozhlédl se. Vzpomínky v jeho hlavě se začaly rozutíkávat všemi směry, zoufale se je snažil zadržet.
Věděl, kde jsou, tady v parčíku vedle ústředí Shieldu byl jeden z vchodů do jejich podzemního krytu. Tehdy, před pár měsíci. Tolik neznámých lidí, tolik barev... příliš mnoho vjemů. Příliš mnoho vzpomínek, podobných a přeci jiných. Kolikrát se to stalo, stále dokola? Kolikrát je dítě dokázalo vrátit zpět v čase? Kolikrát jejich já zmizela ze zničeného světa, aby pokračovala znovu z tohoto místa? To bylo to, co jim Loki slíbil - a co se jim neodvážil prozradit, protože to znamenalo smrt těch, kterými se v budoucnu stali.
Kolikrát si přes všechnu snahu nepamatoval dost, aby je zastavil -
Pak spatřil Lokiho – spoutaného na rukou, očividně vzteklého. Na tváři měl povýšený úsměšek a vůbec vypadal jako dokonalý příklad padoucha odváděného do vězeňské cely. Ale byl dokonale živý, úplně v pořádku, celé jeho nespokojené a arogantní já. Ta úleva...! 
Až na to, že tohle přeci dělali kvůli němu, ne? Vedou ho do krytu, aby na něj nemohli Chitauri...
"Thore," zachraptěl Clint.
"Děje se něco, příteli?" Thor, se starostlivým pohledem, ho uchopil za rameno.
"Úpal," prohodil Stark.
"Do toho krytu nepůjdeme," vzchopil se konečně Clint. V očích kolem sebe viděl pochybnost, nedůvěru, nepatrné stopy pochopení ze záblesků vzpomínek, které i v nich zanechaly stopy. "Konečně si pamatuju dost, tentokrát už ano. Znovu se to nestane!"

A možná nestalo.







- Konec –



3 komentáře:

  1. Jak se opovažuješ. Jak se opovažuješ mě tady nechat sedět jak sochu a zírat do chudáka počítače. Až mi z toho běhá mráz po zádech. Ze začátku jsem se ještě tak pohihňávala dialogům, stále poskakovala nadšením, že mám konečně klid na čtení... klid... v půlce výbuch smíchu nad poznámkou o lednici... a pak až děsivý klid a absolutní nehybnost, protože ten konec byl tak nehorázně napínavě napsaný, že to snad ani není možný. A absolutně nepředvídatelný, a ještě k tomu to dávalo na konci smysl, a toho si vážím víc než čehokoli jiného, protože se sama vzmůžu maximálně na nějakou frašku bez pořádné pointy. A tady ta pointa byla obrovská a já jsem z toho v euforii. Sakra s tebou!

    "Proto byl v lednici?!"
    Bůh mi odpusť, že mě zrovna tahle věta dostala hlavou na stůl. Trocha černého humoru nemůže uškodit. To je tak moc hnusný.

    A ten krásný psychologický rozbor. To mě baví, možná víc, než by mělo.

    A prostě... nevypadá to, ale nemám slov. Slovo geniální mi tady přijde vyloženě jako urážka. Životně nutně budu potřebovat další dílo, čistě pro zlehčení.

    Mimochodem, z oné nehostinné krajiny jsem nakonec zdrhla, protože se to zkrátka nedalo vydržet, při vší snaze. Kupodivu kvůli tomu nemám ani zdaleka tak velké výčitky jako bych mít měla. Ale úleva byla silnější. (Stejně jsem to vydržela déle, než jsem si původně myslela.) První díl téhle geniálnosti mi pomohl tam, druhý díl mi dodal ještě víc radosti zpátky doma. Perfektní načasování, ale jak sama tvrdíš, co bys pro mě neudělala.

    OdpovědětVymazat
  2. Úchvatné jako vždy... Propracovaný děj, dokonale vykreslená atmosféra. A pro mě zatím nejvíc depresivní věc co jsem od tebe četla. Tedy pokud nepočítám NA DOSAH RUKY II. někdy od druhé půlky :).Ještě že jsem měla po ruce kilo čokolády a kakalko ;)
    ...
    Maaya Lang

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju!
      Kdykoli si na tuhle povídku vzpomenu, jsem na tu čokoládu zralá taky. :-D

      Vymazat