neděle 7. května 2017

Na dosah ruky IV. - 11.

Další průšvih byl pan Tony Stark rád naplánoval s chladnou hlavou. ;-)



O dvacet čtyři hodin později jsme už nebyli ani bezmocní, ani bezdomovci.

Neplánoval jsem se vracet do New Yorku, uznával jsem zcela, že vzhledem ke svému nočnímu životu a pochybným známostem stojím jako soused za houby. Přesto jsme zůstali poblíž. Už nějakou dobu jsem v oblasti New Jersey budoval rozsáhlé sídlo určené přímo pro Avengers; nebylo ještě úplně dokončené, ale Jarvis i moji lidé se posledních pár dní doslova překonávali. Také se sem přesunulo všechno, co se podařilo zachránit ze Stark tower, včetně mých brnění. Zbraní a veškerého vybavení tu samozřejmě bylo dost pro celou armádu a jenom hodně velká armáda by mohla tuhle centrálu dobýt. Tady už jsem nemusel brát ohledy na nikoho. Kolem sídla byl několik kilometrů široký pás volné přírody - vykoupit všechny pozemky byla otravně zdlouhavá a drahá záležitost - obohacený technickými vychytávkami pro obranu i útok a věděli jsme doslova o každém mravenci.

"Spiderman píše, že nemá hotovou seminární práci a projekt na fyzikální olympiádu, ale že kdyby šlo o osud celého světa, a jestli mu napíšu omluvenku, v nejhorším dorazí."

"Stejně se mi moc nelíbí ho do toho zatahovat," řekl Clint. "Je to jenom hrozně mladý kluk."

Ani jsem se neohlédl, jen jsem do vzduchu vyhodil virtuální obrazovku s několika záběry toho mladého kluka, jehož úžasným potenciálem jsem si byl dokonale jistý. Zvětšil jsem ten, na kterém držel nad hlavou osobní auto naložené vytřeštěně zírajícími lidmi.

"To je z té bitky se Zoomanem?" zeptal se Clint. "Zasahoval jsem tam potom se Shieldem. Neříkám, že není dobrej. A taky bere zatraceně osobně ochranu civilistů."

"Hodil by se nám," řekl jsem.

"Jenže Faraday je jiná liga," namítl Clint. "Je, no..." Jeho hlas zrozpačitěl, až jsem s po něm ohlédl. Pokrčil rameny. "Je zlý," dodal statečně. "Je zlý takovým tím hnusným způsobem nevhodným pro děti."

"Dobře. Z důvodu útlocitu agenta Bartona a pro dobro fyzikální olympiády, zatím ho škrtám."

"Trhni si," doporučil mi Clint laskavě a dál se zaobíral svým novým lukem. Kdyby po ruce neměl i zatraceně ostré šípy, klidně bych mu do očí řekl, že se s ním mazlí. Opatrně jsem se podrbal na sešité tváři a otevřel další zprávu. Obočí mi vylétlo vzhůru.

"Kapitán Amerika píše, že do toho jde s námi," oznámil jsem. "Asi se hodně těší, protože k tomu přidal - moment - ano, šest vykřičníků."

"Celých šest vykřičníků?" ujistil se Clint. "To je vážný."

"Aha, už to tady vidím. Daisy rostou zoubky. Píše, že stačí říct a dorazí kdykoli, nejlépe ihned, nebrání se cizím dimenzím, skokům v čase, ani libovolně dlouhým hlídkám v hlubokých pralesích."

"Tak to už jsme celí tři," zaradoval se Clint se sžíravou ironií v hlase. "Faraday si z toho sedne na zadek. Možná budeme mít štěstí a uchechtá se k smrti."

"Thor a Loki vrátí brzy," opáčil jsem s neodůvodněným optimismem. "A jsem si skoro jistý, že Strange se taky nechá přesvědčit." Raději jsem nezmiňoval Hulka a Natashu, Clint na zmínky o nich, tedy hlavně o Natashe, reagoval přecitlivěle. Vcelku jsem ho chápal. Lokimu jsem sice věřil, ale jeho 'až přijde čas' znělo nepovzbudivě a mírně podezřele.

"Tyhle naše zdržovačky mu hrozně hrají do karet," zabrblal Clint nespokojeně, ale nebyla v tom skutečná verva. Pro oba z nás bylo pořádným rozdílem každých pár hodin, které jsme dostali. Už jsme samozřejmě byli umytí, sešití, zafačovaní, jakž takž vyspaní a všestranně opečovaní, ale regenerace přes veškeré pokroky lékařské vědy nešla zkrátit na minuty.

"A tohle je od Batmana. Velmi stručné: Ne."

"Ty jsi psal Batmanovi?" vyjevil se Clint.

"Nepsal," ohradil jsem se. "Je to cvok. Jen jsem o tom uvažoval. Což on jako vždy vytušil předem a jen mi chtěl ušetřit práci." Nespokojeně jsem se zamračil do obrazovky. "Jeho alergie na mimozemšťany je příslovečná. Nejspíš v noci ani nespí -"

"Ve dne."

"Cože?"

"Je to Batman. Spí ve dne."

"Dobře. Celé dny nespí v očekávání apokalypsy spuštěné některým z Ódinsonů."

Clint se uchechtl. "Což není tak úplně od věci..."

"Trhni si," doporučil jsem mu laskavě, protože jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, odhodil jsem modré obrazovky stranou a přitáhl si podstatně hmotnější sadu nástrojů. Nezbylo mi žádné brnění, které by nebylo alespoň částečně poškozené. Několik jich zničil Loki v záchvatu zuřivosti, na zbytek spadl mrakodrap.

"Určitě už máš plán," řekl Clint a udělal stojku, aby se přesvědčil, jak mu drží toulec na zádech.

"Jasně že mám plán. Mám několik variant skvělých plánů, které váznou jenom na tom, že jsme Faradaye ještě nenašli."

"Shield -" začal Clint, ale nenechal jsem ho domluvit.

"Ne!" prohlásil jsem jasně. "Shield do toho chci zatahovat jenom v tom úplně nejnutnějším případě. Který ještě nenastal."

"Ale mohl bych tam zajít na kus řeči a mimochodem zjistit, jestli oni neví, kde jde Faraday."

"Hmm," udělal jsem, abych náhodou neřekl něco, co by mohlo být použito proti mně.

"Půjdu rovnou," oznámil Clint a vyskočil oknem. Zřejmě bral testování svého nového vybavení vážně.

"Jarvisi, spoj mě se Strangem... dobré ráno, doktore. Nestál byste o trochu zábavy?"

"Už jsem viděl, jak vypadá zábava ve vašem podání," řekl odmítavě. "Pevně doufám, že se hodně dlouho nepotkáme."

"Tentokrát to nebudou hrátky na vašem hřišti," zahuhlal jsem se šroubovákem v puse. "Mohlo by být pěkné vidět, jak boříme barák pro změnu někomu jinýmu." Zřetelněji jsem dodal: "Potřebujeme vás, doktore. Hulk s Natashou jsou pryč, Thora a Lokiho si zavolal Ódin zpátky na Asgard. Zbylo nás tolik, že jim leda pošlapeme záhony."

"Určitě máte i jiné možnosti," namítl Strange chabě a už jsem věděl, že je můj.

"Spiderman řeší fyzikální olympiádu, Antmanovi se rojí mravenci, Batman při pohledu na mě dostává kopřivku, Superman je mimo Zemi, Green Arrow sortifikuje aldenox, ať už je to cokoli, Black panther se pokusil uspořádat svobodné volby a teď řeší povstání svých monarchii oddaných poddaných..."

"U Akhenatových plechových holení, pochopil jsem!" vykřikl Strange. "Kdy to spustíme?" dodal klidněji.

"Máte něco zítra kolem třetí?"

"Nic, co bych nemohl odložit. Místo?"

"Pracuji na tom. Do zítřka ho objevíme."

Strangovo obočí vylétlo vzhůru. "Budiž," řekl po okamžiku hluboké skepse a odpojil se.

"Jarvisi, co říkáš na levou nohu? Reaguje se zpožděním."

"Pane, slečna Margaret Everettová žádá o povolení ke vstupu. Spouštím diagnostiku levé nohy."

"Asi jsem se přeslechl."

"Spouštím diagnostiku levé nohy."

"Přetoč pásek o větičku dřív."

"Slečna Margaret Everettová žádá o povolení ke vstupu."

"Tvůj smysl pro humor potřebuje doladit, Jarvisi."

"Možná vás utěší, pane, že je sama."

"Dobře, přiveď ji sem... to je peklo tohleto." Měl jsem několik minut, než dorazí od vnější brány k domu. Dost času k tomu, abych místo trička se Spockem nahodil oblek, vhodné boty, vhodné hodinky a vhodné brýle. Kdybych měl v plánu na ni zapůsobit.

Místo toho jsem odstranil závadu v levé patě a začal se zabývat rozbitými koleny. Pod okny prudce zastavilo auto a podpatky zaklapaly netrpělivým, neohleduplným způsobem. S klidem filozofa jsem dopil kafe, protože kdyby se vztekala moc, z rozebraných součástek by se špatně vytíralo. Zrovna jsem odložil hrnek na stůl, když se otevřely dveře. Margaret v nich stanula jako pravá bohyně pomsty, sošná, vzpřímená, rozhořčená a nesmírně krásná. Oči jí planuly a i ona posledních čtyři a dvacet hodin využila beze zbytku - vypadala dokonale. Možná stihla i psychoterapeuta, protože po nejistotě a rozpacích v ní nebylo ani stopy. Stáhla si tenký jarní kabát a odhodila ho na nejbližší stůl. Než ušla dalších pár kroků, sletěl na zem i šátek, který měla kolem krku, a lehký svetřík, který si stáhla přes hlavu.

Trochu jsem si odkašlal. "Píšu si tě na čelní místo seznamu utěšitelek, až jednou dostanu košem," řekl jsem a se zájmem pozoroval prsty rozepínající knoflíky halenky. Lehounce opálená, dokonale hladká pokožka, postupně se odhalující pod bílou látkou, přímo žadonila po rukách, které by ji obdivovaly. Chvíli to vypadalo, že ani nemá podprsenku, ale pak se ukázala nějaká nanicovatost bez ramínek. Chvályhodná inovace. "Nácvik takové situace by sice byl fajn, ale víš, jak to chodí. Je naprosto jisté, že v nejhorší možné chvíli někdo -"

"Anthony Starku," zavrčela, "můžeš mi vysvětlit tohle?" Mrskla halenkou na stůl - dostatečně opatrně, aby ji neumazala od nářadí, protože už byla dost stará na to, aby i její impulzivní chování plánoval rozum - a otočila se ke mně zády. Rázem se mi ujasnily hned tři věci naráz: proč přišla, že nácvik krizové situace zvané 'opuštěný Tony Stark' se odkládá a že pořád ještě jsou věci, které mě dokáží překvapit.

"Zajímavé," řekl jsem a jen tak tak odolal pokušení podrbat se mezi vlastními lopatkami.

Zaťala pěsti. "A kromě toho?"

"Dej mi chvilku. Jsem sice génius, ale i já potřebuju trochu času, abych tohle vstřebal."

"Myslíš, že se to vstřebá?" zazněla jí v hlase naděje.

"Zatím vstřebávám já. Mohu?" Natáhl jsem ruce a opatrně se dotkl dvou malých křidélek, která jí vyrůstala na zádech. Křídla. Margaret rostou křídla. "Máš v nich cit? Ovládáš je?" Zkusil jsem s nimi pohnout a nepokojně se mi pod rukama zatřepotala. Fascinovaně jsem se natáhl pro baterku a zkusil je prosvítit. Temnou barvou, nádechem rudé, tvarem i celkovým vzezřením připomínala dokonalou miniaturu těch, které vyrostly Lokimu během jeho posednutí. A já bych skutečně nerad přišel o další dílnu... "Jsi klidná?" zeptal jsem mimoděk.

"Vůbec nejsem klidná!" vykřikla. "Vysvětli mi laskavě, co to má znamenat. A jak je dostanu pryč. Ráno byla ještě úplně malá. Pořád rostou."

Dle mého to znamenalo, že se jí budou vážně špatně shánět padnoucí podprsenky. I když bych jí samozřejmě v případě potřeby mohl vyrobil nějakou lehkou podpůrnou konstrukci... "Co Olivie?" přehodil jsem myšlenky na aktuálnější kolej a zblízka si prohlédl místo, odkud křídla vyrůstala. Kůže kolem byla nepatrně zarudlejší, ale všechno vypadalo docela zdravě, zcela patřičně, jako by se dělo přesně to, k čemu ta hebká bílá záda byla stvořena.

"Pořád ještě to nerozdýchala," pokrčila Margaret rameny a křídla se zavlnila. "Ale bude v pořádku."

"To obojí bych předpokládal."

"Nic jí na zádech neroste, jestli se ptáš na tohle."

"Zavolám Strange, to on je tady doktor," řekl jsem. "Já jsem spíš přes šroubky."

"Všimla jsem si."

"- takže, Margaret." Otočil jsem ji čelem k sobě. Když jsem jí pohlédl do očí, pod vší tou zlostí byl docela obyčejný strach, strach z neznámého a nepochopitelného, z něčeho, co bylo jejímu dosavadnímu životu docela cizí, trocha paniky stěží držené na uzdě, nevíra. "Až ti ta křídla dorostou," ruce jsem jí dosud držel na ramenou a tak se její prudké zachvění přeneslo i na mě, "žádné hloupé experimenty. Najde se tu pár lidí, co lítají, poslechneš si jejich dobré rady, a taky ti vyrobím něco na sebe, každý občas spadne a chce to dobrou oporu pro páteř - "

"Ty ses zbláznil," vykřikla skoro a prudce se mi vytrhla. "Snad si nemyslíš, že chci být další zrůda v tom tvém panoptiku?"

"K tomu jenom křídla nestačí," ušklíbl jsem se trochu. "Obleč se. Zavolám Strange a uvidíme, co se dá dělat. Možná to spraví plastická operace."

Bylo jí vidět na očích, že nejraději by za sebou práskla dveřmi. Jenže demonstrativní odchod se tak plně neslučoval s demonstrativním odhazováním oblečení, které teď bylo třeba posbírat, a navíc chtěla být u toho, až budu mluvit s doktorem. To ovšem byl hovor stručný a nezáživný. Slíbil, že okamžitě přijde, ale nemohl se přenést někam, kde nikdy nebyl. Domluvili jsme se, že mu pošlu auto na místo, kam se dostat mohl, a pak jsem Margaret vypoklonkoval do jednoho z pokojů pro hosty. Že to byl pokoj, ve kterém bych ji v případném záchvatu zuřivosti mohl bezpečně - tedy pro nás bezpečně - uzavřít, to jsem před ní nerozebíral.

"Jarvisi, dohlédni na ni a kdyby něco... tak mám strašně moc práce."

Stáhl jsem si tričko a před lesklou deskou jednoho z větších laboratorních přístrojů se chvíli nakrucoval tak, abych si viděl na vlastní lopatky. Málem už mě začal polévat ledový pot, ale z podezřelého fleku se vyklubala jenom fialová podlitina.

"Pane," ozval se Jarvis, "Faradayova přítomnost v jedné z jeho podzemních základen potvrzena na sedmdesát pět procent a stoupá."

Zašklebil jsem se vítězně na svůj nezřetelný obraz a natáhl si tričko zase přes hlavu, pak znovu, když se obrázek Spocka omylem objevil na zádech, protáhl jsem si ruce a protřepal prsty. Za okamžik jsem už, skrytý za plochami modrých obrazovek a klávesnic, dotahoval plán na odvetu do posledních detailů. Ten zatracený chlap už mi vážně lezl krkem. Nejvyšší čas ho strčit za několik hodně dobrých zámků a vyztužených mříží.












4 komentáře:

  1. Já chci taky křídla! Kde můžu jedny dostat, prosím?

    OdpovědětVymazat
  2. Spiderman píše seminárku a má fyzikální olympiádu, ale pokud bude mít omluvenku, rád se obětuje a zachrání svět!!! To je boží!!! :-D :-D :-D
    Já chci taky křídla! Ikdyž to s tou podprsenkou je pravda... a člověk by se nemohl ani opřít....
    Miluju tvoje povídky, vždycky se u nich tak strašně pobavím :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Omluvenka od Spidermana, Batmanovo NE, Clint zkoušející nové vybavení a Margaretina křidélka. Opravdu se u tvých povídek bavím!!! Ale musím říct, že doufám, že se minikřídla rychle vyřeší a my se jí zbavíme.
    Prosííííím, když je božstvo na Asgardu, nemohli by se vrátit zpátky se Sygin? To by Olívii kleplo! Potencionální manžel Margarety se mucká s Lokim a okolo pobíhá pubertální budoucí manželka jeho milence :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Eithné: musíš být v pravou chvíli na pravém místě, to stačí. :-D

    Catrina: nedalo se odolat O:-) Křídla bych brala, stejně spím na břiše :-))

    Sun: safra, škoda, že mě to se Sygin nenapadlo... :-D :-D Uvidíme, co se dá dělat O:-)

    OdpovědětVymazat